Snoopi komentáře u knih

Autor s pseudonymem Jaromír 99 mi byl známý spíše skrze svou výtvarnou činností, za největší srdcovku považuji asi jeho nejznámější píseň "Půlnoční". Poněvadž mě jeho tvorba zajímá, avšak jeho hudba mě jinak zcela míjela, se zájmem jsem hrábla po této knize - a jsem moc ráda, že jsem tak učinila. Obsahuje výběr textů z rozmezí let 1992 - 2022, vychází z nahrávek kapel Priessnitz, Umakart, Jaromír 99 & The Bombers, Kafka Band, Letní kapely a písní pro Václava Neckáře. Velmi jsem ocenila předmluvu Jaroslava Rudiše, v níž s nadhledem mluví o tom, jak se se Švejdíkem poznali, a co vedlo k jejich konečné spolupráci. Písně jsou chronologicky řazené, do oddílů dle alb tak, jak postupně vycházely. Autor se v nich zprvu tematicky věnuje Sudetům a mlžným, chmurným Jeseníkům s tajuplnými místy, kde se lidé ztrácejí. Z jeho textů je cítit hořkost a melancholie, postupně se přidává zklamání z lidí, kteří mají sice vše, co si kdy mohli přát, ale šťastní nejsou. Zároveň je znát, jak bravurně ovládá "umění zkratky". Ke konci jsou jeho básně více dějové, epické a civilní: jako časté kulisy mu slouží reálie moderního světa - vlaky, rádio, TV a elektronika, panelové domy a všední dny ve městě obecně. Jeho verše jsou velmi melodické, se slokami refrénovitého charakteru - myslím, že je přímo mistrem "kombinatoriky veršů": nepřestávalo mě udivovat, jak umně je prostřídává a dopřává jim tak zcela jiného vyznění. Využívá přitom četných anafor a epifor, je znát, že se nechal inspirovat i lidovou tvorbou:
...Lidová
Tak už je to za námi, lásko má
byla jsi sladká, medová
a teď v lese pod listím
chladná, bledá spíš
a teď v lese pod listím
chladná, bledá spíš

Tak už je to za námi, nevinná
byla jsi krásná, nádherná
pořád ještě slyším
tvůj pláč pod listím
pořád ještě slyším
tvůj pláč pod listím...
Samozřejmě jsem neodolala a některé jeho písně si hned poslechla, i když přiznávám, že ten hudební styl nepatří zrovna mezi mé oblíbené, rozhodně mě však zaujal. Obrazový doprovod v podobě autorových nejznámějších maleb už je jen taková "třešnička na povedené dortu".

78 21.11.2022

Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list, hrdina byl v tom románě schován... nedá mi to, abych na úvod nepoužila slova jedné notoricky známé písně :-) Ale na rozdíl od zpěvačky jsem moc ráda, že jsem ho přečetla, i když občas jsem měla dojem, že tím snad podstupuji jakousi absurdní zkoušku odvahy. Jakmile jsem se do něj pustila, nejradši bych jej přelouskala hned, tak moc mne drapl do svých spárů: skutečně jen málokdy se mi poštěstí hltat stránky knihy, která mne strhne jako lavinu. I přesto jsem si však četbu musela pečlivě dávkovat: rozhodně nejde o příjemnou procházku růžovým sadem, vždyť se zde ztrácejí a vraždí, trpí a umírají skuteční lidé, a mnohé situace dokonce vyžadují "nucenou pauzu" na rozdýchání.
Kniha má zprvu pomalý rozjezd, ale postupně nabírá grády: při čtení kolikrát bezděky pořádně zaskřípeme zuby nebo zatneme ruku v pěst, tak silná je ta výpověď. Odehrává se na přelomu nového tisíciletí a
dovedně zachycuje jednu z největších katastrof, jaké kdy člověk způsobil. Díky osudům hlavního hrdiny, chlapce
Sámího, můžeme dokonale vnímat atmosféru té doby: od "poklidného" přežívání za režimu Háfíze al-Asady, kdy lidé jen mlčky přehlížejí několik krvavě potlačených masakrů, až po změnu, kdy se k moci dostává prezidentův syn, stupňuje se vojenský teror a s tím, jak roste nespokojenost lidí, vzrůstá i jejich touha po "svobodě, volnosti a bratrství"... Jenže režim své odpůrce nekompromisně likviduje a celý konflikt přeroste ve vleklou občanskou válku s nedozírnými následky.
Sámího dětství je zprvu téměř idylické, jistotami jeho "dokonalého" světa však brzy otřese nemilosrdná realita. Sledujeme tak jeho proměny z naivního a citlivého chlapce v předčasně zestárlého muže, jehož svět se smrskává na pouhý boj o holý život mezi ruinami obleženého města Homsu. Poznává, že jeho přežívání v rozbombardovaných troskách, mezi mrtvými těly na každém kroku, nemá smysl, a vydává se na strastiplnou pouť za vysněnou svobodou s jediný cílem: podat svědectví o prožitém krveprolití. S sebou si odnáší těžká traumata, včetně pomyslného vypáleného cejchu na duši všech přeživších v podobě vtíravé otázky: "Proč právě já zůstal?!!"
Svým pojetím je to kniha syrová a drsná, s téměř naturalistickými pasážemi. Er-forma působí neosobně, jako výpověď svědka, který ztratil schopnost prožívat jakékoliv city. Zdání však klame: jde o jakousi vnitřní formu "nutné sebeobrany", kdy emoce v extrémních situacích představují zbytečnou zátěž. Příběh Sámího života si postupně skládáme dohromady, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují, určitá období dokonce i přeskakují. Celý román je samotnou obžalobou lidské existence, hledá odpověď na otázku, co předat dalším generacím, když celý svět je v troskách... a přestože přináší svědectví o životě v místech, kde již není možné žít, přestože připomíná spíše nějakou absurdní dystopii, akorát s tím rozdílem, že neuvěřitelně skutečné, nabízí naději.
Kniha se mi líbila, zaujal mě místy až básnický jazyk a použití originálních přirovnání. Patří k takovým, jejichž obsah ve čtenáři ještě dlouho zůstává, nejen díky aktuální naléhavosti tématu. Čtení jsem si opravdu užila, jediné, co mi dojem kazilo, byly časté tiskové chyby a překlepy.
Název je poněkud zavádějící, případné milovníky koček může hodně zmást: má spíše symbolický význam, neboť v troskách zcela zničeného "města duchů" jsou schopny přežívat jenom ony.
Tématem války v Sýrii se dále zabývají knihy "Včelař z Alepa" a "Smrt je dřina", které mohu také vřele doporučit.

"Všechny jeho vzpomínky ukrývaly touhu. Už se nemohl hádat se sourozenci v kuchyni. Nemohl jít na náměstí se zvonicí a dát si kávu s kamarádem. Mohl o tom jen vyprávět. A pokaždé přemýšlel, jestli se jeho vzpomínky nemění, jestli si něco neubírá nebo nepřidává, jestli je jeho příběh opravdu tak zmatená, jak se on sám cítí. Bylo vyprávění způsobem, jak udržet vzpomínky při životě, nebo je v okamžiku vyslovení ztrácet?"
"Koule světla kolem pouličních lamp se rozpouštěly ve tmě jako cukr v kávě."
"Když se pozorně zaposlouchal, úplně slyšel, jak vesmírem putuje velký vůz a jeho vrzající kola se sunou po nebeské klenbě."
"Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě."
"Nakonec se vždycky odmlčel a uzavřel do sebe, jako mlž, který naslouchá šumění moře z vlastní lastury."
"Bylo to, jako by si vyměnili role. Muhammad našel svůj klid v oku hurikánu, kdežto Sámího zevnitř stravoval stres."
"Opakujte po mně," promluvila ředitelka. "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi." "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi!" "A za co bojuje al-Asad? Za jednotu, svobodu a socialismus." "Za jednotu, svobodu a socialismus!"
"Bylo přirozené, že Sámího otec chtěl, aby některý z jeho synů nastoupil do armády. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se mu bude hodit wásita - osoba, která dokáže pomoct s byrokratickými problémy."
"Jako by přijel do cizí země. Ulice byly plné pohřebních průvodů. Lidé ve smutečním se shlukovali do skupin a zase se rozutíkali, když se nad asfaltem ozvaly štěkavé výstřely. Ze Sámího spadla hrůza, až když uviděl bratrův obličej. "Proč se tu střílí gumovými náboji? Nepřehánějí to trochu?" "To jsou ostré náboje. Pojď."
"Bojová vozidla nepřijela jen proto, aby se ukázala. Obchody se zavíraly a lidé se začínali zásobit konzervami. Některé rodiny prchly na venkov. Většina obyvatel ale zachovávala klid. Na to si vláda netroufne, říkalo se. Jakmile by dopadla první raketa, okamžitě by reagovaly Spojené státy, Francie a mezinárodní společenství. Říkalo se. Jednoho dne na jaře 2012, rok po vypuknutí revoluce, přilétl na Homs první rakety. Do té doby se Sámí domníval, že existuje nějaká nejzazší mez, červená linie slušnosti."
"Když dopadaly rakety, Sámí se vrhal na zem a zakrýval si uši. Ve spáncích mu pulzovala krev. O kus dál se na ulici zřítila zeď domu, ale nebylo to u nich. Čas ztratil smysl, tak, jak běžel dřív, rozdělený na hodiny a minuty. Teď Sámí dělil čas mezi chaos a čekáním na chaos."

78 03.11.2022

Skvělá kniha pro děti, doplněná skvělými ilustracemi. S modrým medvědem a jeho přáteli strávíme rovnou celý rok a zažijeme spousty příhod, které se sice primárně odehrávají v lese, avšak v kulisách moderních reálií: nechybí fotografování, gramofon, auto, různé druhy sportu... dokonce ani večerníček v televizi, ba i na rybářskou vášeň dojde.
Každá stránka nabídne vždy jeden ucelený příběh, který tvoří tři obrázky s dvojverším ke každému z nich. Rýmy se dají snadno zapamatovat, i když je pravda, že občas lehce pokulhávají, sem tam zaškobrtnou a nejsou tak plynulé, ale děti jejich rytmičnost hodnotit nebudou :-) Autorce vzdávám hold za to, jak umně dokázala v rámci tak strohé formy propašovat do textu zajímavý děj s milým a vtipným zakončením. Malí čtenáři díky medvědovým zážitkům mohou poznat koloběh života v přírodě, včetně těch nejznámějších svátků, jaké slavíme.
"Přišla noc, ta černá paní
není vidět na krok ani."
"Modrý medvěd slavil svátek
a co dostal od zvířátek?
Oříšky, sklenici medu
od zajíčků neposedů.
Ovocný dort, hašlerky,
od ježka a veverky."

78 17.10.2022

Různě a "hrůzně" poskládané puzzle povídek z dílny současných českých autorů. Na některých je znát chvat, že jsou šité spíše horkou jehlou, jiné jsou pečlivě promyšlené a k jejich pochopení nestačí jen jedno ledabylé pročtení. Autoři též nezapřou postupy, které jsou pro ně typické. Většinou však jde o průměr, povídky jsou adresované spíše dospívajícím a drží se pravidel žánru young adult. Tématem některých je však i hledání a nacházení lásky ve věku pozdějším. Asi nejvíce na mě zapůsobila poněkud drsná povídka "Lajf" od Marka Epsteina, s překvapujícím až šokujícím dějem a skvělou pointou.

78 08.04.2022

Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma.
Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum.
V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy.

"Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška."
"Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat."
"Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout."
"Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."

78 04.02.2022

Poslouchala jsem jako audioknihu. Jde o skvělé převyprávění osudů Lale Sokolova - kniha trochu balancuje na hranici literatury faktu /biografie/ a beletrie /historický román/. Hrdina retrospektivně vzpomíná na svůj pobyt v Osvětimi a chvíle bezprostředně po osvobození.
Přestože se převážně odehrává v místě temné smrti, najdou se i zde blažené chvíle štěstí a dokonce i čas na lásku.
Kniha je oslavou lidské houževnatosti a síly, touhy nevzdat se, zachovat si svou identitu - a s trochou štěstí přežít. Nepůsobí vůbec depresivně - líčení násilných a hrubých scén se vypravěč zřejmě vyhýbal, ale o to víc je text "schůdnější" pro slabší povahy. Některé vylíčené náhody se mi však i přesto zdály až téměř neuvěřitelné: jenže život sám přeci píše ty nejlepší příběhy. Je přirozené, že si vzpomínky během let upravujeme a mnohé zážitky si idealizujeme - čas obrušuje hrany a vše špatné se nakonec tak špatné nejeví. Jinak by asi působilo jeho vyprávění, zaznamenané bezprostředně po jeho odchodu z Osvětimi. Když si čtenář tento fakt uvědomí a smíří se s ním, nabídne mu kniha nepochybně zajímavý zážitek. Je důležité takové zpovědi zachycovat a archivovat, pro generace těch, kteří přijdou po nás, aby nezapomínali. A v tom tkví skryté poselství této knihy.

78 27.08.2021

Tato kniha o teenagerech pro teenagery je těmi "teenagery" bohužel poněkud opomíjena. Je to škoda, určitě stojí za povšimnutí a nepohrdne jí ani rodič takového budoucího puberťáka. Svou roli hraje zřejmě fakt, že vznikla o něco dříve než v současnosti tolik populární série podobného ražení. Mládež, jíž tu autor líčí, je trochu jiná než jakou ji známe dnes: mladí při řeči nekoukají do displejů všemožných "ufounovitých phonů", rukama nervózně nesjíždějí obrazovky chytrých přístrojů, necvakají miliony seflíček, natož aby všude pípaly došlé sms.
Nenajdeme zde žádné moderní vymoženosti jako internet, facebook, instagram a spoustu dalších sítí, marně bychom zde hledali "chytré" telefony či přístroje řízené odkudsi zdaleka: je to svět naprosto jiný, přestože se děj odehrává minulosti ne tak vzdálené, o 20 let dříve. Technické vymoženosti se mění, mnohé časem i zastarávají - avšak duše teenagera zůstává stejná: pořád bude řešit podobné problémy, s nimiž se v jeho věku potýkali už jeho praprarodiče.
Autor měl doma také syna v pubertě - a aby mu připomněl, že jeho potomek rozhodně nebude jiný, rozhodl se mu napsat tuto knihu. Určitě muselo být velmi náročné sestoupit do hlubin dospívající mysli a dobrat se samotné její podstaty, ale svého úkolu se zhostil se ctí - ve výsledku se při čtení budou skvěle bavit nejen puberťáci, ale i jejich rodiče. A to je hlavní smysl této nenáročné a vskutku zábavné knížky: zasmát se světu, sobě, své vlastní hlouposti a aspoň chvíli nazírat na svět kolem sebe s potřebnou dávkou humoru a nadsázky.
Těmi "telecími léty" jsme si přece museli projít všichni, řešili jsme stejné problémy - a pokud to někdo náhodou popírá, nalhává něco i sám sobě: vždyť kdo s hrůzou nesledoval beďary na své tváři, kdo neměl šoky z toho, že se ztrapní před svým idolem, kdo nebojoval s pocitem méněcennosti a dalšími citlivými faktory, které z dospívání dělají tak složité období.
Autorovo pojetí představy o teenagerovské duši, kterou ztvárnil v podobě čtrnáctiletého Simona, je obdivuhodně realistické. Zároveň komika celého románu stojí na hyperbole - nejde jen o problémy, které zveličuje sám hrdina: najdeme zde i motivy, parodizující scény laciných románů, od slavných gangsterek a westernů ve chvílích, kdy těm učiněným "klaďasům" šlo o život, po červenou knihovnu: "Tohle je poslední varování, ty vřede mrňavej," vrčel a kroutil mi vázanku od uniformy tak, že jsem sotva dejchal. "Jestli tě ještě jednou uvidím balit tu holku, tak se bojím, že ti budu muset přeorganizovat všechny zuby, jeden po druhým. A natrvalo. Rozumíš?"... "Tak zítra?" zeptala se a hleděla na mě tklivýma očima oddané laně...."
Simon je věčný smolař s geniálními nápady, jejichž realizace spouští řetězce nečekaných událostí, s nimiž nemohl nijak počítat. A o úsměv není nouze, přestože nám je hrdiny tak trochu líto. Nemá to zrovna lehké: jeho domov "okupuje" nová otcova přítelkyně s dcerou, s níž Simon vykope válečnou sekeru hned od první chvíle. Chodí s holkou, ale spíš si uvědomuje tu pořádnou "nakladačku", kterou mu může uštědřit její bratr, pokud se s ní rozejde. Neskutečně se mu líbí nová spolužačka, jenže je tak těžké se k ní přiblížit... Není divu, že řešení své "děsivé existence" vidí - v útěku. Zatímco však jeho smělé plány krachují, daří se mu utíkat pouze do světa vysněného, který sám vytvořil: své problémy vtipně komponuje do formy komiksu a jeho anonymní kresby ve školním časopise mají nebývalý úspěch.
Čeká ho ještě dlouhá cesta, plná tápání, hledání, váhání... své štěstí musí nejprve objevit - a poté jej i obhájit. A nebude to mít věru lehké, zvlášť když si uvědomí, že svět nemusí být takový, jak si jej představoval. Ač jsou některé zápletky poněkud průhledné a konec si odvodíme ještě před závěrečnou scénou, příběhu to na čtivosti nijak neubírá. Použité přirovnání a výrazy možná již nepatří do slovníku současných puberťáků, ale i tak jsou neotřelá a stojí za povšimnutí: "A má fousy, dlouhý. Plancají mu z tváří jako mrtvej jezevec... Chodíme spolu už děsně dlouho - aspoň měsíc... Teď si bude myslet, že jsem fakt hotovej vaďas... To nás kluky teda fakt rozbrnkalo."
Metoda zapisování zážitků a myšlení puberťáka v ich-formě ve spojení s humorným komiksem je velmi působivá a v současnosti značně populární. Knihu lze zařadit mezi série typu Deník malého poseroutky, Velkej frajer Nate, Tom Gates, Dostaňte mě odsud a další.
Při čtení jsem se nesmírně bavila. A o to šlo především. Pevně doufám, že kniha si k těm svým "tápajícím" teenagerům přeci jen cestu najde. A nejen k nim.

"No já jsem si teda myslel, že táta je chlap."
"Simone, vždyť on čte komiksy."
"Ale mami, to nejsou komiksy, to je klasika."
"Simone, Nadějné vyhlídky jsou klasika. Ostrov pokladů je taky klasika. Stříbrný surfař a Batman jsou komiksy."
"Tak to jsou klasický komiksy."
Máma mě tehdy zpražila pohledem. "Komiksy," opakovala, "obrázkový příběhy. On je ještě malej kluk."...
...Méďu mám odjakživa. Zažili jsme toho spolu fůru. Učil jsem ho plavat v žabím jezírku. Nebyl z toho nadšenej a víc se mu líbilo nasáknout a klesnout ke dnu. Učil jsem ho dokonce i lítat. Vzal jsem duši z kola, přitloukl jsem ji hřebíkem k okennímu rámu a vystřelil jsem ho ven. Doletěl až do sousedovy zahrady. Kdyby mával tlapkama, určitě by dolítl ještě dál. A jednou jsem ho pohřbil. Chtěl jsem vědět, jaký to je stát u hrobu a plakat, jak jsem to párkrát viděl v telce. Tak jsem Méďu pohřbil a stál jsem tam, ale brečet se mi vůbec nechtělo, tak jsem ho zase vyhrabal a šel jsem domů a divil jsem se, proč z toho dělají takovej nervák...

77 09.12.2023

Když jsme nedávno jeho sbírku "Svítání na západě" dostali jako téma jednoho literárního semináře, radost jsem zrovna neměla a rozhodně jsem nezáviděla tomu, kdo si ho na referát vytáhl jako "Černého Petra".
Jako autor mě děsil. O jeho díle jsem samozřejmě nějaké ponětí měla, byť je to již řádka let, co jsem se s ním seznámila... a moje čtení se tehdy podobalo spíše "nucenému" zápasu.
S obavou a velmi opatrně jsem tedy knihu otevřela... a musím přiznat, že jsem byla mile překvapena. Jako by ze mě někdo sňal prokletí, které mne ve spojení s podobnými básníky provázelo, a mé emoce, namíchané z bázně, posvátné úcty, obav, strachu a předsudku, že "takovým dílům nikdy neporozumím", vzaly brzy za své. Jak jsem zjistila, nejsou vůbec na místě.
Ale číst takové velikány není jen tak: předpokládají čtenáře zdatného, zkušeného a poučeného; nárokují si jej celého, vyžadují jeho maximální pozornost, spouštějí celou řadu asociací, vyvolávají řetězce otázek bez možnosti dopátrat se těch správných odpovědí - a vůbec zkouší jeho trpělivost, když mu na ramena nakládají břímě svých slov. Zvlášť Březina nikoho nešetří. Vrstvení vzletných metafor, jimiž víří prach naší obrazotvornosti , magie slov a kosmického čarování, s nímž nás bere do jiných světů, odkazování k čemusi tajemnému, mystickému a nedosažitelnému, síla paradoxů, s nimiž se v životě setkáváme, obracení se k entitě, kterou nazýváme Bohem... a vedle toho náš všední život s vědomím konečnosti, smrt jako nový začátek, bolest, samota, láska, naděje, smíření...
Zalíbil se mi pobyt v tomto jím stvořeném světě. Užívala jsem si, jak pracuje s jazykem, s metaforami... Bavilo mě "překládat si" ty jeho "věčné anakoluty spletitých, dlouhých vět" do běžné řeči, abych mu aspoň trochu porozuměla. Zaujala mě krása jeho oxymór, nečekaných synestézií a dalších výrazových prostředků... a nejvíc mě uchvátila ta preciznost, na níž vystavěl svůj verš.
Jsem moc ráda za lektory, kteří nás trpělivě zasvěcují do problematiky výkladu jednotlivých děl a autorů, ukazují nám cesty, jimiž se naše interpretace mohou ubírat, a zároveň nás šikovně ponoukají k interpretacím vlastním. K nemalému pochopení mi pomohl i komentář J. Vojvodíka, zmíněný v závěru této knihy, a studie Miroslava Červenky, které doporučuji všem, kteří se o téma zajímají hlouběji.
A těm, kteří váhají, vzkazuji: nebojme se poezie. Nebojme se děl "velkých" básníků. Nebojme se žádných básníků. A rozhodně se nebojme interpretace. Úkolem čtenáře opravdu není "nadrtit se" nějaká fakta, metody a postupy, a pak je bezhlavě "aplikovat" na dílo nějakého básníka. Čtení poezie není pitva. Není to "flákota masa", jíž je třeba dle daných instrukcí "rozřezat co nejprecizněji", abychom od "operace" dostali, co potřebujeme, tedy jednotlivé "součástky" v co nejlepším stavu.
Samozřejmě že vnímání specifického básnického jazyka od nás vyžaduje jisté znalosti, hlavně tedy dobové souvislosti včetně kontextu díla. Neměli bychom se však bát otevřít bránu vlastním dojmům a své asociace si plně užívat. Neexistuje "jedno jediné a správné možné" řešení - poezie není matematika.
I proto doufám, že si Březina najde své obdivovatele, přestože jej někdo může považovat za autora dávno přežitého. Má co říci i dnes - a věřím, že své čtenáře bude nacházet dál. Těžko říct, jak by jeho tvorba vypadala, kdyby se skutečně věnoval tomu, s čím původně začínal - psaní realistických románů. Takhle však máme velkého básníka - a přestože jsme malá země, můžeme klidně říct, že autora světových rozměrů.

...Zpívaly hořící hvězdy
Každou vteřinou, vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
V zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich
aureolami zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extázi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž leží nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.

77 19.10.2023

Když mi zrak padne na tento pořádný kus slovníku, zarazím se... a neubráním jisté nostalgii. Drsné nostalgii, s níž se vrátím o dvacet let zpátky. V té době jsem studovala na Pedagogické fakultě, obor český jazyk a německý. Součástí studijního plánu byla i povinná zkouška z dalšího jazyka a vzhledem k tomu, že s angličtinou se od střední školy zrovna moc "nekamarádím", zvolila jsem ruštinu.
Byl to pro mě absolutní krok do neznáma: azbuku jsem možná viděla "o něco blíže než z vrtulníku", neboť díky zápočtu ze staroslověnštiny mi všechna písmenka nebyla tak neznámá, ale jinak jsem byla ruštinou nepolíbená... a žádné "déjá-vu" se se bohužel nekonalo. Profesorka semináře byla nekompromisní: veškeré znalosti, jež do nás nalila, nemilosrdně vyžadovala zpět i s úroky. Působila dojmem, jako by se "zapomněla" kdesi v dávné éře hluboké totality, jako by dosud věřila tomu, že "naši zemi osvobozují Rusové", a pouze ruštinu uznávala za jediný světový jazyk. Její slovo bylo zákonem: co řekla, bylo svaté, a kdo ví, možná měla někde za katedrou schovanou i rákosku.
Nebylo radno se s ní hádat, a mě se to podařilo už první hodinu, kdy se nás vyptávala, jaká ruská slovíčka známe. Jakmile na mě došla řada, nedočkavě jsem vyhrkla - KIT, kočka! V té chvíli jí ztuhl úsměv na rtech:
"To se, milá kolegyně, pletete, kočka se řekne KOT!"
"Já se ale nepletu, kamarád naší kočce vážně říká - takyj harnyj kit!"
"A odkud je, ten váš... kamarádíček, no?" probodla mě pohledem.
"Z Doněcku, ale...to..."
"To místo, má milá, leží na UKRAJINĚ, a aby bylo jasno, výrazy z cizích jazyků mi sem netahejte, zde se bavíme pouze RUSKY!" vítězoslavně se obrátila k ostatním a mě v tu chvíli došlo, že "tenhle oříšek bude mít asi pořádně tvrdou skořápku".
A bylo hůř, nejen proto, že ruština kladla nečekaný odpor a já s ní statečně zápolila po celý semestr - součástí zkoušky byl kromě rozhovoru na dané téma i překlad odborného textu do češtiny, který SAMI provedeme.
Moc možností na výběr nebylo, také profesorka hodně "cenzurovala", takže když jsem objevila takový, jenž se navíc týkal frazeologie, která je mi nesmírně blízká, byla jsem blahem bez sebe. Jenže sotvaže jsem se do té změti písmen zadívala podrobněji, moje nadšení postupně vyprchávalo: celý text byl doslova prošpikovaný ukázkami klasických ruských děl a citáty se to tam jen hemžilo - Dostojevský si podával ruce s Gogolem a Tolstým, šklebili se na sebe s Buninem a Lermontovem, a to všechno za doprovodu bohatých Puškinových básnických obratů přímo z Evžena Oněgina. Protočily se mi panenky, avšak změnit volbu již bylo nemožné.
A tak jsem v knihovně smutně chňapla po největším slovníku, který se tam válel na regále, a odhodlaně se pustila do práce. Tehdy neexistoval internet: nebylo možné si dané slovo, spojení či věty "šikovně naťukat do překladače" a během sekundy mít řešení po ruce, nebylo možné si informace "jen tak vygůglit"... Kdepak: přede mnou byly ještě stovky hodin piplavé práce, neustálého obracení listů a šustění papíru, po celé léto, které jsem obětovala své "hře na překladatelku".
Ta "cihla" mne provázela všude, možná i a WC: ráno jsem se s ní probouzela a v noci usínala, dokonce se mi o ní i zdálo. Slovník se na čas stal mým skutečným přítelem - zvlášť zvlášť velkou službu mi prokázal v odhalování tzv. "falešných přátel" neboli zrádných slov, jak se těmto zákeřným výrazům v branži přezdívá, neboť ne všechna slova v češtině mají v ruštině shodný význam. Například co je pro Rusa "úžasné", je pro Čecha "děsivé", krásné je červené, život znamená břicho, a když je někdo "čerstvý", tak v Čechách nezáří svěžestí, ale je vlastně starý. A podobných "pastí" bylo v textu nepřeberně.
Přišla jsem si jako v nějaké aréně, jako býk, co stojí proti toreadorovi - jen jsem zaslechla ruštinu, už jsem viděla rudě. Písmenka azbuky mě rozpalovala doběla a já do toho boje šla naplno, s cílem dobýt tu metu a pokořit ji, ať to stojí, co to stojí. Už ani nevím, jak se mi to podařilo, ale lektorku jsem nakonec o svých schopnostech přesvědčila. Přestože rusky nemluvím a nápisy azbukou dnes artikuluji jen velmi, velmi pomalu, jsem za tuto zkušenost ráda. Ten slovník mi vlastně zachránil kůži. V současnosti se - oproti moderním zařízením - může zdát již zastaralý, ale svou cenu nepochybně má. Myslím, že stejně dobře poslouží nejen překladatelům, ale i studentům.

77 08.06.2023

Moc mě baví cestovat prstem či kurzorem po mapě - a úplně nejlepší je, když znám přesný cíl, kam se podívám a kam zavítám. Ráda se dozvídám o zajímavých místech naší republiky, a tuto malou, téměř kapesní příručku jsem si pořídila ze zvědavosti, přestože nejsem zrovna zapálený turista. Zprvu se zdála být nepřehledná, ale díky obsahu, uvedenému na začátku, se v ní dalo orientovat snadněji. Dělí se na čtyři části: Místa předků a silné energie, Magické hrady a zámky, Kde se dějí zázraky?, Mystická Praha. Myslím, že každý čtenář a případný zvídavý turista zde najde spousty námětů k zajímavým výletům. Já navíc oceňuji i daleko kvalitnější papír, než bývá u podobných publikací zvykem.

77 21.03.2023

Skvělé, monumentální dílo českých dialektologů - skláním se před jejich piplavou prací, tleskám a vzdávám hold výsledné podobě všech svazků. Podává první úplný obraz o územním rozrůznění českého jazyka a převážně se zaměřuje na větší i menší nářeční celky a vztahy mezi nimi. Přináší výsledky přímého terénního výzkumu z let 1964 - 1972, prováděného ve vybraných obcích, a z let 1973 - 1976, prováděného ve městech.
Publikace jsou určeny spíše do rukou odborníků či studentů bohemistiky. Ale ani laici, kteří se aspoň trochu o náš jazyk zajímají, nemusí mít z objemnosti svazků strach: najdou zde zajímavá témata a přehledné mapy. Český jazykový atlas patří mezi knihy, které se nečtou od začátku do konce, zato se do nich nahlíží a se zájmem se jimi listuje.
Zároveň daleko přesahují své jazykovědné zaměření - přinášejí cenné poznatky i pro badatele jiných oborů, např. archeologie, historie či geografie.
Jazykové mapy totiž klidně můžeme přirovnat k těm geologickým, z nichž lze odhalovat i vývoj zemské kůry v daném teritoriu. Navíc zde použitá netradiční zobrací technika - kombinace izoglos s nápisy, šraf a značek - umožnila vypracovat mapy, jejichž velkost nepřekročila formát běžné knihy. Nechybí k nim detailní výkladové komentáře, které doplňují získané informace, shrnují výsledky výzkumu, hodnotí jazyková fakta, zkoumají vztah regionálních útvarů k spisovnému jazyku a informují o pojmenovávaných jevech.
Každý díl obsahuje vysvětlující části, které se pravidelně opakují: Předmluva, Obsah, Úvodní část s pojednáním o historii vzniku atlasu českých nářečí, Výzkum nářečí, Kartografické zpracování materiálu, Lexikální část atlasu, Komentáře, Grafická stránka jazykových map, Seznamy zkoumaných obcí a explorátorů, Pravidelné regionální obměny... a v závěru nesmí chybět rejstřík. Právě díky němu můžeme lépe nalézt pojmy, které nás přímo zajímají, s odkazem k číslu stránky, na níž je rozebírán.
První díl zpracovává slovní zásobu z významových okruhů: člověk, domácnost a místní prostředí. Druhý se věnuje slovní zásobě k tématům: zahrada, les, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábava, zvyky. Třetí se zabývá tématy: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek, drůbež. Čtvrtý díl zpracovává téma tvarosloví, konkrétně územní diference morfologických forem všech ohebných slov. Pátý díl se věnuje hláskoslovné části, dále zpracovává syntaktické jevy, obsahuje i část pojednávající o adverbiích a část věnovanou dodatečnému výzkumu ve městech.
Zprvu je trochu oříšek se v té změti map a faktů orientovat, ale když si čtenář zvykne na uspořádání knihy /hesla jsou řazena tematicky, nikoliv abecedně/, může se dozvědět mnoho zajímavostí. Přiznávám, že mě moc baví sledovat, jak se lidé kolem mě baví, jak mluví... a když v jejich řeči najdu nějaké výraznější nářeční stopy, vrhám se do "pátrání téměř detektivního", abych zjistila, odkud daný člověk asi pochází. Nikdy si takové dobrodružství nenechám ujít: zabavím se a zároveň oživím své znalosti. Náš jazyk nabízí nečekané možnosti.
K jednotlivým dílům se určitě budu v průběhu let ještě vracet, studovat v nich, bádat a hledat odpovědi na své otázky.

77 03.02.2023

Velice zvláštní kniha. Umíme se vůbec dívat kolem sebe, doopravdy vypnout své myšlení, naprogramované na problémy, a jen tak pozorovat, aniž bychom se ocitli v roli voyerů? Jen velmi, velmi těžko... Autor se o to pokusil více než zdařile - baví se pozorováním svých spolupasažérů, užívá si ho s nadšením sobě vlastním: přemítá o lidech, kteří s ním sdílejí cestu, svým úvahám dává formu jakýchsi krátkých, skvěle propracovaných črt. Vychází z konkrétních situací, k čemuž využívá bohatých básnických prostředků, metafor a hravého jazyka. Jeho vidění se mnohdy překlopí až do jakéhosi surreálna, vize na hranici skutečnosti a snu, z něhož se v závěru probírá - a nechává nás na pochybách, co je pravda a co si vymýšlí.
Čerpá ze svých bohatých zážitků z cestování MHD, metrem, vlakem, či letadlem převážně v Americe - místo samotné není důležité, ale důležití jsou lidé. Většina záznamů je z roku 2018, tedy z doby ještě před covidem. Rozhodně nezapře skvělý pozorovací talent - tematicky jsem s ním naprosto souzněla, neboť i já ráda cestuji nejen prostředky MHD a občas se podobným "decentním sledováním" ostatních pasažérů nesmírně bavím :-) Autorovi nechybí ani humor či lehká ironie, a skrze jeho pozorování se dozvídáme i něco málo o něm. Texty se však nečtou lehce: je dobré si na ně udělat čas, najít klid a vychutnat si jejich atmosféru, většinou bez děje.
Za zmínku stojí i jeho překrásné černobílé realistické portréty, jimiž knihu doprovodil. Čtení jsem si opravdu užívala.

"Cestuje v ní dvojice kabátů, pečlivě usazených na lavici vedle sebe, jako by dál chtěly držet utržené stíny svých nosičů."
"Zkameněl jsem ve výstražném postavení střevlíka."
"Prosmekává se mezi přístroji jako kuna."
"Jsem zase tu. Jinde. V podhrabaném městě napumpovaném děním. Vynoření hadi třeští bulvy na svislé stély z betonů a skel. Soptící plechové housenky vyměšují lidskou mízu. Tváře rozpíjejí zrak do nekonečna. Čekám na červa, který se se mnou zaryje pod zem. Starý bluesman žmoulá kytaru, brousí pražce. Je mu jedno, jestli ho někdo poslouchá."
"Vnikli každý jinými dveřmi souběžně. Ten vlevo na samohybném vozítku, ta vpravo pomocí bílých holí. Vlevo došlo k zaparkování, vpravo k vymrštění vstřícného mladíka z místa."

77 12.11.2022

Má náročná čtenářská duše si lebedila. Prostředí malebné, kouzelné, temné, děsivé, hororové, tajuplné, spolu s neopakovatelnou atmosférou.
Obsahuje vše, co má takový mnohovrstevnatý román mít - silný příběh, silné emoce /láska, nenávist, přátelství, závist, ctižádost, strach i odvaha/, jasně dané charaktery postav, bohatý děj plný intrik a pletich, msta, vzbuzující morální otázky... a to vše na pozadí politických událostí poválečného Španělska.
Nechybí ani detektivní zápletka /utajený zločin, pátrání po zmizelém autorovi jedné knihy/, ani motivy jako vystřižené z fantasy a magického realismu /prokletí, dávná křivda, bloudění labyrintem podivností, zvláštní místo Pohřebiště zapomenutých knih/ a ještě k tomu i hororový prvek /tajemný muž bez tváře/.
Román je složitě komponovaný, se spoustou odboček a vedlejších dějových linií, zalidněný nepřeberným množstvím postav a postaviček, z nichž mnohé se vracejí, aby odhalily nečekané souvislosti. Jejich osudy se různě proplétají a rozplétají jako vánočka, je těžké si uhlídat, kdo je kdo - děj postupně zrychluje a nabírá na obrátkách, že stěží stíháme reagovat, a ocitáme se přímo v absurdním kolotoči dění.
Celým textem se jako hlavní motiv nese osudovost - hlavně tím, jak se osud záhadného spisovatele Juliána Caraxe nečekaně prolíná s osudem hlavního hrdiny, Danielem Semperem.
Nemohla jsem si však pomoci, ale stále jsem zde viděla paralelu s Hugovými Bídníky - inspektor Fumero mi ve své honbě za Fermínem připadal jako policejní prefekt Javert, jenž zarputile pronásledoval Valjeana.
Velmi se mi líbil autorův styl, využití skutečně originálního básnického jazyka a použití neotřelých přirovnání:
"Ticho tvrdé jak švýcarské franky"
"Láska je jako uzenina: na jedné straně máme jemnou šunku - a na straně druhé koňský salám."
Knihu jsem poslouchala jako audio - vysoce oceňuji podmanivou hudbu a smekám před fenomenálním přednesem interpreta Gustava Haška.
Z postav mi nejvíc k srdci přirostl právě Fermín s jeho nezapomenutelnými bonmoty a hláškami: skvěle odlehčují příběh a zároveň mu dávají nádech lidskosti.

77 14.12.2021

Tato kniha na mě koukala v jedné knihobudce. Vypadala jako nová, doslova svítila novotou, a zaujala mě i svým obalem - proto jsem po ní hrábla a řekla si, že jí dám šanci. Zjistila jsem, že autor pochází z našeho kraje, což mě nalákalo ještě víc.
Asi nejvíc jsem ovšem byla zvědavá na to, v čem jsou povídky určené chlapcům jiné než povídky určené dívkám. A tak jsem se zkusila začíst. Asi jsem čekala dobrodružné příběhy ve stylu Otakara Batličky, Karla Maye, Jacka Londona či E. T. Setona, jaké jsem louskala v dětství... Kniha mne ovšem zklamala na celé čáře. Už od prvních vět mě totiž doslova praštilo do očí, jak se autor snaží vyrovnat jinému známému tvůrci příběhů pro chlapce - Jaroslavu Foglarovi. Je to snaha až příliš křečovitá a urputná, plná pro mne těžko stravitelného patosu a klišé. Věty psané zvláštním květnatým stylem v kompozici, kterou zvládne každý gymnazista, hrdinové příliš čistí a naivní - nikoliv snad hloupí, ale nevyzrálí...a poněkud ploší, takoví dokonalí "Mirkové Dušínové" dnešních dnů.
Možná si autor jen spletl čas pobytu a ocitl se ve špatné době na špatném místě - předkládá nám tolik ohraný skautský ideál dobrodruhů, jako vystřižených z časopisů Rodokaps prvorepublikové éry, na něhož "naverboval" typ "feel good" příběhů, v nichž se všechny konflikty vyřeší samy od sebe a sny dojdou naplnění.
Asi nejvíc mě zaujala poslední povídka "Píseň srdce" - nejen díky tomu, že se v ní "konečně něco dělo". Čím víc jsem četla, tím víc mi však v hlavě rezonovalo: na všech těch chlapcích je NĚCO vážně divného. To přece není líčení běžného vztahu /a není to jen kvůli tomu, že jsem holka a možná vidím věci trochu jinak/. Můj dojem s každou další stránkou sílil - myslím, že se oprávněně mohu domnívat, že autor zde líčí počátky své tajné a nepřiznané homosexuality. Nechci mu nijak křivdit, ale ta silná naivní "náklonnost", s níž mladší z nich vzhlíží ke staršímu chlapci, je tak neuvěřitelně přeslazená, až si říkám: copak mu to v dnešní době, kdy jsme zahlceni spoustou informací, dávno nedošlo? Neboť jde zajisté o příběhy ze současnosti, byť její připomínkou je pouze nepatrná zmínka o mobilu.
Nechci být nijak zaujatá, ale už vůbec se mi nelíbilo, jak hovoří o přátelství dívčím, což jenom potvrzuje můj dojem o tom, že ideál "pravého chlapeckého přátelství" si postavil na jakýsi pomyslný piedestal nedotknutelnosti:
"Brzy zjistil, že Evě nejde jen o to povídání, ale že by s ním ráda navázala důvěrnější kontakt. O ten však Tom neměl zájem, neboť poznal, že Eviny názory jsou v mnoha ohledech zcela odlišné od těch jeho. Usoudil, že by nemělo smysl se na Evu důvěrněji vázat. Navíc tu byl Jakub. Jeho přítel a přátelství s ním bylo v současné době nadřazeno všemu ostatnímu. Zejména během posledních dvou let se přesvědčil, že Jakub je zcela mimořádný chlapec. Velice bystrý a přirozeně inteligentní, se zájmy o vše možné. Hlavně má ale Jakub ryzí a dobré srdce, jaké ve svém dosavadním životě Tom ještě u nikoho nepoznal. Proto nestál o důvěrnější styky, a hlavně o závazky s děvčaty. Děvčatům ostatně často v některých věcech příliš nerozuměl a jejich životní postoje a názory leckdy nechápal. Některé, jako třeba falešnost a žárlivost, pro něj byly zcela nepochopitelné. Jeho klukovská duše měla ráda přímost, nezáludnost a otevřenost. Nesnášel malichernosti a puntičkářství."
Kniha klidně může spadat do žánru young adult, ale v silné konkurenci jí nedávám příliš šanci, už jen proto, že její jazykové prostředky jsou silně zastaralé. Nabízí se mi hned paralela s romány Theo Addaira, které jsou daleko lépe propracovanější, až na lehce pokulhávající věrohodnost "asexuálních" vztahů, které hrdinové prožívají.
Knihu předám dál, třeba zaujme někoho jiného. Za hezkou obálku dávám hvězdičku.

..."Kuba se mezitím vrátil a přejel pohledem jejich nové ležení. Zul mokré kanady a dal je sušit k ohni. Pak oba povečeřeli. Tom mu vyprávěl historii Modrých skal. Poprvé tu byl s Krtkem. Ten byl tedy tak starý jako je teď Kuba. A od té doby je toto pro něj místo Velkého Přátelství. Jakousi svatyní, kam vodí jen ty nejlepší kamarády. "Víš, Kubíku, už jsem ti to říkal mockrát, ale ty jsi opravdu ten nejlepší člověk na světě, jakého jsem kdy poznal, a proto jsem tak šťastný. Vždyť jsme se vlastně nikdy nemuseli potkat a já bych pak třeba až do smrti takového přítele, jako jsi ty, nenašel," zakončil své vyprávění Tom a vzal Jakuba kolem ramen. V očích měl vláhu, která jen taktak že nevytryskla ven. Jakub se podíval do těch očí plných lásky a usmál se."
..."Víš co, počkáme rok a pak ty kameny s naší krví tady přesně v tenhle den zakopáme," navrhl Jakub a dodal, "do té doby nesmí naše přátelství přestat!" "Jsi opravdu výjimečná osobnost," řekl Tom, "nikdy v životě se ke mně nikdo tak krásně nezachoval."

76 26.12.2022

Vydejme se na "průzkumný let" českou literaturou podle pevného jízdního řádu od Absurdního dramatu a prózy přes Mysterium po Žurnalismus a žurnalistické žánry. A bude to jízda v mnohých ohledech dobrodružná, nemusíme se ani připoutávat, stačí jen spořádaně listovat stránkami :-) Ocitneme se v dobách vzniku samotné literatury, svezeme se všemi etapami jejího vývoje, poznáme mnoho zajímavých postav, které formovaly její dějiny... a svůj výlet ukončíme někdy kolem roku 1989, alespoň ve druhém vydání této knihy určitě...
V prvé řadě se jedná o pomocnou a doplňkovou publikaci, která překračuje rámec běžného školního učiva, a rozhodně nemá nahrazovat středoškolské učebnice. Využijí ji převážně studenti a maturanti, jimž určitě usnadní orientaci nejen v české literatuře, literárních směrech, termínech, skupinách a hlavních vývojových obdobích, a nabídne jim též informace hlubšího zaměření. Je velmi přehledně uspořádaná, hesla obecnějšího rázu se věnují i tvorbě světové. Druhé vydání bylo rozšířeno o hesla věnovaná osobnostem, které vstupují do literatury po roce 1945.
Příručka samozřejmě nemůže pojmout vše - je to takové "letem světem" ke zkoušce dospělosti. Pro daleko podrobnější a hlubší studium se spíše hodí jednotlivé svazky Lexikonu české literatury - chybí zde totiž odkazy na sekundární literaturu. Zajímavé je, že z doby po roce 1989 se sem probojoval se svými díly Michal Viewegh, zato jiným, neméně úspěšným autorům, se to již nepodařilo. Vzhledem k vydání knihy v roce 2007 se ani není čemu divit. Překvapivě tu však objevíme i autory méně známé či polozapomenuté, čím si můžeme doplnit své znalosti.
Celé publikaci bych asi nejvíce vyčetla četné překlepy. Jejich výskyt mě moc mrzí, vzhledem k tomu, že se jedná o knihu odborného rázu, navíc věnovanou literatuře, a zde by tiskové chyby rozhodně být neměly. Jinak jsem ráda, že si ke mě našla cestu v jedné z knihobudek, a získala si tak pevné místo v mé knihovně.

76 09.11.2022

Určeno všem vášnivým knihomilům, kteří si rádi rozšiřují obzory a ještě raději se dozvídají o něčem, čemu nerozumí, či o tom, co nevědí. Určeno do rukou všem, kteří milují fyzický kontakt s knihou, nadšeně jí listují, s požitkem nasávají její vůni a nedají na ni dopustit. Určeno všem, kteří již mají tak trochu po krk věčného "gůglení", když si potřebují něco dohledat - ani ten "Mr. Gůgle" totiž není vševěd. Určeno všem, kteří si chtějí jen tak listovat, nebo najít poznání, aby nevypadali jako hlupáci, že používají výraz, jehož přesný význam neznají. Určeno všem, kterým nevadí společnost tlustých knih a neslouží jim pouze jako okrasa či zarážka, na niž sedá prach.
Přestože se náš jazyk dramaticky vyvíjí a média nás neustále bombardují novými slovy - určitá skupina cizích slov tu s námi bude stále a ne vždy jim hned automaticky porozumíme. Věřím, že nejen já, ale i další zvědavci pak moc rádi po takovém slovníku sáhnou a umně jím prolistují, aby si ozřejmili pojmy, které jim unikají. Závěrem dodávám, že si vysoce cením i stručného přehledu jazyků, jenž knihu uzavírá.

76 30.06.2022

Zvláštní mísení reality s fantastičností - inu, magický realismus jako vyšitý :-) Někdo to nemusí skousnout, ale když přistoupíme na autorovu hru, najdeme zde spoustu zajímavých odkazů, nejen k biblickým příběhům: geneze, prvotní hřích, vyhnání z ráje, potopa... Zároveň jde o zcela reálné zobrazení absurdního světa diktátorů a jejich potěšení z moci.
V rychlém sledu se před námi odvíjí proces vzniku a zániku rodu Buendiů: hloubavých Aurelianů, činorodých, činorodých, pošetile umíněných Úrsul a vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Sledujeme fantastické, půvabné i kruté příhody hned šesti generací. Pod barvitým dějem brzy vycítíme pohyb pomyslného roztočeného kola, jehož soukolí se neodvolatelně opakuje a nemůže se točit věčně. Čím dál víc si uvědomujeme, že to, co se před námi odvíjí, není oslava plného života, ale spíše příběh postupného umírání - jakési mystérium věčného návratu a nevyhnutelné zkázy. Román vytváří vlastní imaginární svět, vyčerpává jej a s ním i hyne.
Základním a stěžejním motivem je zde samota. Hrdinové jsou osamoceni jak v rovině osobní /nedostatek skutečné lásky, přátelství a porozumění/, tak v rovině společenské /nedostatek solidarity v režimu násilí, boj o spravedlnost nahrazen bojem o moc/, až po samotu nejhlubší - samotu moci, zachycenou v postavě plukovníka Aureliana Buendii.
Dalším motivem je zde láska, nejen záletná, ale hlavně ta incestní.
Děj románu se odehrává v městečku Macondo, které má svůj konkrétní předobraz, ale může jím být prakticky kterékoliv městečko v Latinské Americe.
Obdivuji autorovu fantazii. Při čtení jsem se většinou bavila, i když některé pasáže právě díky tomu, že se stále opakovaly, působily nudně.

76 03.10.2021

Skvěle napsaný příběh. Pokud za účelem vzniku stálo rozhodnutí podat co nejvýstižnější svědectví o hrůzách, páchaných na nevinných lidech v pracovních táborech v Rusku, a touha tyto vzpomínky předat dál jako svědectví, tak se záměr zcela zdařil.
Nechci hodnotit etickou otázku, zda žena, jíž se celé vyprávění týká, měla či neměla nárok na odškodnění - jde jen o zbytečné slovíčkaření, co je ještě gulag a co už ne... Důležitější je podle mne hodnota onoho svědectví - a soudím, že většinu z toho by si nevycucal z prstu ani ten nejlepší spisovatel na světě.
Hlavní hrdinka odjíždí jako dívka - a vrací se jako zralá žena, zocelená všemi traumaty, jež si musela zažít. Žena, které patří pouze její jméno. Je až s podivem, že vůbec dokázala - spolu s mladší sestrou - přežít. Ocitáme se ve zcela absurdním světě, kde neplatí žádná pravidla - možná jen jedno: přežij, pokud můžeš. Mnohdy se mi ruce svíraly v pěst a některé pasáže textu jsem skutečně musela nějakou chvíli rozdýchávat. Přitom autor nechce šokovat - chce jen čtivou formou převyprávět osud jednoho člověka. Zajímavý je už název - metafora krvavých jahod jako symbol masakru a vyvraždění.
Autor umí s textem pracovat, ví, jak udržet napětí a čtenářovu pozornost. Kniha je dělená na čtyři části: Cestou křížovou, Peklo, Očistec, Doma. Kapitoly jsou pojaty jako drobné epizody, většinou vyprávěny zpětně - začínají v té nejvypjatější chvíli a až postupně se dozvídáme, co k ní vedlo a jak vše skončilo.
Románu nelze upřít silnou výpovědní hodnotu. Mnohokrát mě při čtení napadlo, na jakém paradoxu stojí jakýsi "poválečný hospodářský zázrak" kdysi tolik oslavovaného Ruska. Už asi nikdy se nedozvíme přesné množství bezejmenných odsouzenců, kteří mu byli obětováni.
Přesto všechno román nepůsobí tragicky: jako nit se jím táhne naděje. Naděje, která obě sestry drží nad hladinou: touha vrátit se zase do Čech. A toto přání se jim nakonec splní...
PS: poslouchala jsem jako audioknihu v bravurním podání Hany Maciuchové.

76 10.09.2021

Pro všechny, kteří rádi cestují, láká je kraj dolního Posázaví a chtějí se svézt Posázavským Pacifikem. Najdeme zde důležité informace a odkazy - včetně ubytování a stravování - nechybí krásné fotografie a samozřejmostí jsou i mapy.

75 19.10.2023

Zajímavá příručka pro všechny /ne/zapálené turisty - hodí se do rukou těm, kteří rádi cestují třeba jen prstem po mapě. Je rozdělená podle jednotlivých krajů, najdeme zde tipy na zajímavé cesty a výlety, včetně občerstvení a různých atrakcí. Hodí se do rukou lidem, kteří plánují výlet do konkrétního kraje, ale ještě netuší, co všechno se zde dá objevit. Líbí se mi, že je vytištěna na kvalitnějším papíru, než bývá u těchto příruček zvykem, oceňuji i spoustu fotografií.

75 21.03.2023