soukroma komentáře u knih

Totální blbina, neslaná nemastná, spíš nechutná. A nejhorší je Pepina, vlastně spíš pipina, máma od podivného neukojitelného dospělce, která se sama chová jako nadržená šestnáctka a ještě se cpe do jakéhosi "vyšetřování". A to je prý učitelka ZUŠ!? - v celé knize nehnula prstem, jen se všude neomaleně nutila a ještě se tvářila jako komisařka. Komisař Soplík (nebo Soptík, nevím) se tedy taky projevoval, ale nikoli zrovna jako vyšetřovatel...
Zápletka? Ničemně slabá. Styl? Podivný, často jakoby něco opomněla autorka objasnit, hlavně asi předchozí vazby a stavy zúčastněných. A humor? Kde nic tu nic, jedině mě pobavil - výhradně jménem - doktor Radmil Chromý, naštěstí nikoli ortoped. Škoda času, jednou moc, nikdy víc. 45%

1 14.08.2020

Fascinující čtení: přenáší čtenáře okamžitě skoro o dvě století zpět v čase, do (stále) exotických prostředí (Indie/Pakistán, východní Afrika, Arabský poloostrov), se všemi zvyky, krásou, ošklivostí, vůněmi, pachy, chutěmi, prostě komplexními vjemy. A pochopitelně náboženstvím - křesťanství, hinduismus, islám, vše se mísí a bojuje mezi sebou stejně zuřivě tenkrát, jako dnes. Kontrast kultur (včetně sexuality), jazyků a víry byl obrovský, zejména z pohledu kolonistů, Britů.
Samozřejmě autor je veskrze současný, takže pouští do svého textu i svůj názor, nadhled, odstup, i pár anachronismů - např. hledala jsem, zda "noc dlouhých nožů" neměla nějaký prapůvodní význam (stejně jako svastika nebyla žádným hitlerovským vynálezem, ani inovací, spíš nestoudnou krádeží), ale asi nikoli.
Zvykla jsem si na autorův styl, kdy chronologický děj se neustále střídá s o mnoho let pozdějším vyprávěním nejstaršího místního (indického) Burtonova sluhy (do doporučujícího dopisu), který s ním absolvoval leccos, i Anglii navštívil.
Burton byl vskutku originál každým coulem, zvídavý, učenlivý, i když z příběhu nevyplývá snadno a jednoznačně jeho osobnost, předsudky, nesouhlas, či naopak zájem. Jeho přínos v oblasti znalosti neznámých končin, překladů z orientálních jazyků a samozřejmě i špionské činnosti byl a je obrovský. Rozhodně stojí za to se o něm a jeho sebraných světech něco dozvědět.

1 26.07.2020

Několik dní se chystám k napsání podrobného komentáře, ale ono to vlastně asi stačí shrnout následovně: po dvou pokusech u téhle autorky, které skončily nechutí a odložením, ba přímo znechuceným odhozením knihy už žádný další hokus nebude.

1 24.07.2020

Oklahoma, Texas, Colorado - stále zajímavý Středozápad, o kterém bych si ráda něco početla. Ale tenhle román je prostě všehochuť, spousta vzpomínek, odboček a starých příběhů lidí, mnohem méně současnosti z tamních končin. Proto jen 55% - však jsem rozečetla před milionem let a jen s mírnou nechutí to zkusila znovu, první dojem přetrval - nic moc.
(Ale že by to bylo "pro ženy", podle štítku, to tedy rozhodně ne.)

1 07.07.2020

Jak to bylo zajímavé a slibné na počátku, tak to bylo divné uprostřed a ještě podivněji to skončilo. Slibné to bylo rozhodně místem děje: ostrůvek Martha's Vineyard (20 mil dlouhý, plný bohatých letňáků a majitelů domů, se skvělým rybařením a lovením mořských plodů, hned začerstva zpracovaných do jednoduchých, zato exkluzivně chutnajících pokrmů), později se pro kontrast ještě přidaly Skalisté hory s ranči a koňmi dole (v hlavní roli ranč s nepřekonatelným jménem: "U vlajícího podolku") a útesy kolem tyčícími se donekonečna vzhůru, prostě přírodní scenérie jiné kategorie, mnohem divočejší a neprostupnější.
Jenže - celou třetinu trvalo, než se něco dělo, a ani tak to nebylo nic moc zásadního. To jen hlavní hrdina (svobodný téměř čtyřicátník, bývalý bostonský polda, nyní nezaměstnaný ostrovan) z toho udělal nafouklou bublinu, v jejímž centru sebevědomě pobublával, proletěl se přes Státy, suploval policii východního pobřeží i západu, bránil zuby nehty svého přítele (kterého přitom stejně podezíral z nekalého chování akademika ke studentce), zamiloval se do o polovinu mladší neplnoleté rančerky, přitom doma zanechal ženu svých snů... Jeho chování, řeči, pohnutky a činy byly tak divné, ničím nepodložené, nevěrohodné a vcelku nepříjemné, že celý "případ" vyzněl zcela do ztracena, jakoby ani nebyl. A navíc to bylo neskutečně rozvleklé, nekonečné.
Tady úplně chápu, proč se v 90. letech nikdo nepouštěl do překladu a vydávání dalších "detektivek" z cyklu případů z Martha's Vineyard. Rozhodně bych po dalším nesáhla. 50%

1 06.07.2020

Kniha obsáhlá, až moc, na úkor čtivosti. První část mne velmi zaujala - odchod norského hrdiny do Kodaně 80. let 18. století, jeho teologická studia (více se ale dozvíme o jeho zálibě v Rousseauovi, pitvách a děvách). Kodaň té doby je hnusné smrduté smetiště jak co do objektů, tak lidí. Spíše z důvodu, že nemá hrdina vlastně žádný plán do budoucna, nechá se uplacírovat jako pastor do Grónska. Cesta lodí byl pořádný zážitek, výborně popsáno. Ale po příjezdu najednou skočíme rovnýma nohama do druhé části, o šest let později, a tam jsem začala tápat - proč nevíme, co se dělo od začátku pobytu, jak se zorientovat, co nám hrdina dělá na útesu - zase (tam jsme byli ve stejný moment na prvních stranách knihy). Pak se postupně - na dalších stech stranách - vracíme pečlivě k jeho letům v Grónsku (zajímavá forma: jednotlivé příběhy pod hlavičkou jednotlivých přikázání, jak je vykládali místní pastoři), ale moje pozornost a zájem už byly nezdravě narušeny a počáteční nadšení odplulo daleko.
Forma pro mne zvláštní (mj. přímá řeč přímo v plynulém textu, bez jakéhokoli oddělení), doba a místo zajímavé, ale vskutku ohavné, po všech stránkách. Občas to ale bylo i vtipné, např. když manželka místodržícího chtěla začít pěstovat zeleninu - rýčem do skalnatého podloží se tedy nikam nedostali, takže prostě nechali přivézt zeminu z Dánska lodí...

1 04.07.2020

Kniha dlouho spočívala netknuta v mé knihovně, ale čas nazrál: a ejhle, ten skoro třicet let starý detektivně-umělecký příběh je zajímavý, ba dokonce vtipný! Komplikovaná zápletka, nečte se úplně hladce, ale nabízí zajímavé prostředí na trase Řím - Los Angeles, tedy rozdílný přístup ke starým památkám v soukromém vlastnictví, s takovým trochu ňoumovatým hlavním hrdinou (Mortdecai to není, je to ale zase Angličan každým coulem, trochu obroušený delším pobytem v Itálii, kunsthistorik, nikoli obchodník - to ho ovšem živí, nicméně smysl pro humor mají oba podobný).

"Není k zahození, když někdo sejme z člověka břímě rozhodování. Je mnohem jednodušší přijmout nevyhnutelné bez lítosti či pochyb."

1 01.07.2020

Romantický příběh byť z drsné krajiny, v hlavní roli mladá farmářka, ztracená babička a velký diamant. Něco málo o Namibii tehdejší doby se lze dozvědět, i o širší historii země (z krátkého přehledu v závěru - Namibie tehdy nebyla ještě samostatná), o mnoha místních domorodých kmenech, jejich válkách, o působení Němců (pro mne novinka: neblaze zde mj. proslul otec Hermanna Göringa), a o diamantových dolech. Ale opravdu jen málo, romantika a mystéria převažují na celé čáře. 55%

1 30.06.2020

Autorka se inspirovala klasickým společenským románem, který předkládá osudy několika přátel, a detektivním románem záhady zamčeného pokoje, kdy jeden z hrdinů si pozve ostatní a chce zjistit, kdo z nich mu vyhrožuje smrtí. V komorním prostředí se předvídatelně po večeři hned v úvodu knihy stane obětí.
Ovšem zatímco mistři obou klasických žánrů si dokázali literárně a obsahově poradit na polovině stran textu, aniž by cokoli podstatného opomněli, autorka to prostě pojala jako (4+1)v1: každý hrdina si vysloužil svůj pod-román, což mne ale nedokázalo zaujmout natolik, abych vydržela 435 stran hutného textu a dozvěděla se, snad, na konci, kdo Davida skutečně zabil, protože to už pro mne nebylo nijak podstatné (proč - bylo jasné) - stačilo mi vylíčení pár epizod, abych ke všem postavám pojala zhruba stejnou nechuť. Bez lítosti odloženo.

Pozn.: zase jednou se překladatel hrubě nestrefil kvůli zásadní neznalosti kontextu:
"...z dob Olivera Cromwella a Mayflowerové." - Mayflower sice byla ženského rodu, ale nebyla to osoba, byla to veleznámá a veledůležitá loď!
(Skoro stejný ohavný omyl - asi né zrovna této autorky - jako "zavoláme Langleyho"!)

1 28.06.2020

Ze začátku se četlo moc dobře. Jasně jsem tam cítila inspiraci Westlakovými smolařskými zlodějskými hrdiny. Kdyby se autor přidržel toho spíše humorného podtextu všeho, co se může pokazit (záporáky nevyjímaje), bylo by to fajn čtení, ale tady skládal sice umně (a dílem očekávaně) jednu akci za druhou, znásobil pronásledovatele a jejich sílu, prohnal je (a nás) snad celými Státy, ale především ke škodě obsahu učinil z hlavní zločinecké skupiny chudáčky (nezaměstna-tel-né vynikající univerzitní absolventy?), kterým muselo být čtenáři čím dál tím víc líto. Ve výsledku depresivní (stále horší a zoufalejší plány, s ještě horšími činy a výsledky, i s nevinnými, kteří nakonec páchali neuvěřitelné činy) a zbytečně dlouhé.
Pointa žádná, zůstává jen smutek a pár nastolených otázek: zda je vůbec jakkoli důležité zkoumat motivy zločinců a co to znamená být profesionálem (ani na jedné straně širokého spektra zdejších postav jsem žádného pořádného profesionál/profesionálku neidentifikovala, přitom se všichni tím titulem stále oháněli).

1 20.06.2020

Třetí přečtená a opět "spokojenost" - v uvozovkách, protože ten vylíčený svět a jeho hybné síly není tak pěkný, jak bych si přála, ale vylíčen je prostě hodně věrně. Mně by to stačilo i bez těch doslova špinavých honiček.

1 18.06.2020

Velmi syrový, autentický, nepříjemný příběh, na druhou stranu ovšem - samozřejmě s dobrým koncem: stručné, nijak extra poetické ani sentimentální vyprávění, co se autorovi stalo, když zase jednou lezl po neprobádaných a pustých horách v Peru roku 1985, s kolegou, a jak to celé dopadlo. Jakkoli jsou tyhle příběhy drsné, zas a znova mi vrtá hlavou otázka, proč to vlastně horolezci dělají, proč vystavují nebezpečí nejen sebe (budiž, to je to nejmenší - neváží si vlastního života a něco divného v hlavě je nutí stále dál a výš a pokořovat limity), kolegy na laně, ale pak třeba i záchranáře, nemluvě o blízkých, kterým takové výpravy, byť zůstávají doma, jistě taky nedělají dobře.
V závěru poděkoval autor svému kolegovi lezci, že mu vyprávěl svůj pohled na situaci a svoje konání. To je autorovými slovy uvedeno v kurzívě paralelně se zážitky autorovými, nicméně mi stejně připadalo leccos drsnější a negativnější, než mohlo ve skutečnosti být (typicky jak na Joea hned přestal myslet a bylo).
Nevybrala jsem si pro tuhle knihu správnou dobu, chytil mne ischias, jakýkoli pohyb je na brečení a jedna noha neposlouchá vůbec, takže sice bez problémů chápu, jak ještě nesnesitelně víc musel trpět Joe s děsivě polámanou nohou po těch mnoho dní strádání a vyčerpávajícího pohybu, ale povzbuzující to celé nebylo ani za mák.

1 05.06.2020

Do knihy jsem se začetla na základě informací na jejím obalu, a tam jsem se naneštěstí nedočetla, že by se mělo jednat o povídky (počáteční zápletka se slibně rozvíjela, ale v druhé pasáži už návaznost jaksi ne a nebyla - teprve tehdy jsem byla konfrontována s realitou: pokračování nebude, je to nový příběh). Asi bych se do knihy po jiné povídkové tedy hned nepouštěla. Zatím jsem zvládla dvě a po Poeovi a hororu ani památky. Zato špíny, slumů a divných existencí v ošklivých zákoutích Buenos Aires přehršel. Spousta "špinavého realismu". Zatím odkládám (na horší? časy).

1 23.05.2020

Deset povídek zhruba z let 1988-2017, ani jedna povzbudivá, z některých je až nepříjemně po těle (u těch, kde má čtenář dojem, že autorovi jde jen o to jedno, jakkoli je to zabaleno "vědecky"). Ale nenechala jsem se odradit, poctivě jsem všechny přečetla a musím uznat, že autorův styl je opravdu dobrý, obsah okořeňuje tu nějakým mírně humorným vhledem, nebo podrobnější až odbornou informací. A své hrdiny prostě "dobře zná": jsou jako každý druhý, ani klaďas ani záporák, ani patologický případ ani altruista, ani na růžích ustláno ani socka. Možná proto jdou jejich příběhy tak trochu (mně) proti srsti, prostě "jako ze života". Ale spíš mi vadí zakončení jejich příběhů, tedy chybějící cosi pro roztřepené konce, většinou se nějak zacelí jeden koneček, vše ostatní zůstane tak otevřené, až z toho skoro mrazí. (A u některých bych vážně potřebovala vědět, co bylo dál...).

A tak mi asi nejvíc (=nejpřijatelněji) utkvěla povídka velmi americká, Velký experiment:

"Není nic, co bych chtěl dělat po zbytek života."

"Kdyby K. chtěl dnes žít tak jako jeho otec kdysi, musel by si najmout pradlenu a uklízečku, osobní sekretářku a kuchařku. Musel by si najmout manželku. Nebylo by to skvělé? I Stephanii by se jedna šikla. Manželku potřeboval každý a nikdo už žádnou neměl."

1 23.05.2020

Nezaujalo - od chvíle, kdy začalo jít o fotbal, tedy už na prvních stranách. Příliš staré a nepříliš vtipné (škoda, mám Švandrlíka dost ráda).

1 19.05.2020

První díl série mne moc nezaujal, zato poslední nebyl špatný, ovšem u tohohle druhého v pořadí jsem se očividně zasekla hned v úvodu: ne a ne se začíst, nezájem, pořád nějak o nic moc zajímavého nejde. Tak nevím, zatím odloženo...

1 13.05.2020

Hodně zajímavé, hodně hutné, hodně objevné. Lze ale docela přečíst i jako román (nepopisující výhradně 10 měsíců exilu), bez ohledu na neustálé odkazy, a díky nim (celkem 80 stran poznámek-zdrojů, bibliografie a rejstříku) se pak vracet postupně pro nový a nový nášup zajímavých informací.

1 08.05.2020

Celá kniha kreslených vtipů nejen přírodních (lidi versus příroda, ze života hmyzu), ale i politických (v nahodilé směsi) je trochu moc najednou, nicméně prošla jsem ji a kupodivu se nenasmála ani nezasmála, vlastně jen zřídka pousmála.
Kniha vyšla před 20 lety, nálada a náhled na věci bolavé v politice i v přírodě byl tehdy trochu jiný, ostatně mám podezření, že mnohé vtipy jsou mnohem starší - dnes je situace jiná, často horší, takže se zhusta tepe do živého a není čemu se smát.

1 06.05.2020

Neuvěřitelná země, neuvěřitelné zážitky: líbilo se mi to nejvíc ze všech tří "gaučových" knih, přečteno po Íránu, před Ruskem. Írán byl moc nábožensko-vojenský, Rusko politické skrz naskrz (a i dost náboženské díky menšinám), ale Čína překvapuje na každém kroku. Velice odlišná mentalita, chování, projevy a zcela odlišná současná realita i od západních velkoměst.

Tři přísloví charakteristická pro Čínu (podle autora - ten jich nabízel pět):
+Hlupák, který pracuje, je lepší než mudrc, který spí.
+Bití je laskání, láteření je milování.
+Kdo říká pravdu, potřebuje rychlého koně.

Překvapilo mě, jak místní mají západní národy stále v úctě (možná ale přece jen pokrytecky povrchně), když o Američanech hovoří jako o lidech z Krásné země, Angličané jsou lidé ze Země hrdinů, Francouzi pak lidé ze Země zákonné a Němci lidé ze Země ctností...

U autora se mi stále víc líbí i styl psaní a forma - přesně vždy víme, kde se autor nachází (což samozřejmě sledujeme i na mapě na vnitřní straně obálky), a vždy se něco málo dozvíme předem o daném místě. A pak už se seznamujeme s lidmi a jejich prostřednictvím s geniem loci.

1 12.04.2020

Velmi specifický autobiografický příběh z posledního roku v Březice. Kniha sice vyšla až 30 let po válce, ale sama autorka tvrdí, že si začala vzpomínky zapisovat ihned po návratu z koncentráku, tak snad ke zkreslení ani moc nedošlo. Nicméně subjektivita znát je, zejména v hodnocení sama sebe (rozdala by se) a ostatních (na všech jsou jisté mouchy).

"Březinka je jediný tábor, který má ženský orchestr, jediný v celém Německu a na obsazených územích."

Hráčky se samozřejmě měly lépe než "běžné osazenstvo" pracovního tábora, ale třeba zrovna jídlo mezi benefity nepatřilo - všichni jedli tutéž bryndu.

"Nikdo se nesměje. Jídlo není předmětem žertů. Člověk se může smát smrti, ne však tomu, co uchovává život."

Hodnotit lze těžko. Příběh autenticky děsivý (opravdu nechápu, jak to někdo může označit za _krásný příběh_), podání čtivé, samozřejmě se zdůrazněním autorčina pohledu, mj. "spravedlivého" rozhořčení nad chováním ostatních členek orchestru a zejména dirigentky, a vůbec přísného hodnocení ostatních členek orchestru (o většině se dozvíme něco o jejich minulosti, často také o budoucnosti). Na sobě neshledává prakticky jedinou špatnost. Přitom také poněkud generalizuje, vynáší soudy nad ženami ve svém okolí v souvislosti s jejich národností, náboženstvím a příslušností (sama značně rozporuplná: Francouzka - židovka - katolička - marxistka ...).

Emoce ohledně hudby samotné, případně hudby v daném prostředí, byly ale podány uvěřitelně:

"U mne se s hudbou nežertuje! Nestrpím, nesnáším to. Je to totéž, jako by mi někdo plivl do tváře, jako by mi šlapal po duši. Zasvětila jsem jí celý svůj život a nikdy mě nezklamala. Při ní a jejím prostřednictvím jsem poznala štěstí!" (Alma, dirigentka)

Pozn.: v novém vydání byly hodně rušivé podivné "překlepy"; skoro výhradně se týkaly háčků - kolik jich chybělo u _ď_ (typicky "ted"), tolik jich zase špatně přibylo třeba u _ě_ (typicky "něž").