SSTknihy komentáře u knih
Zapomeňte na naivní holčičku, která se rozplývala při pohledu na nadýchaná (šlehačková) oblaka. Uběhlo pár let a z blonďaté princezny se stala podnikatelka, která už ví, že neúspěch nutně neznamená prohru, že se život skládá z větších či menších radostí i strastí, a že důležitější než výkon, je věřit v sebe, být milován a milovat své blízké a krůček za krůčkem jít za svým snem.
Nečekejte, že se čtením téhle knihy dozvíte něco víc o podnikání nebo o tom, jak se stát profesionální bloggerkou a influencerkou. Kniha je osobitou, místy překvapivě intimní zpovědí, která vás nechá zase o trochu víc nahlédnout do světa "pohodové holky", která si toho ale v sobě nese víc, než by kdo tušil.
Detektivní povídky, které se svou formou i obsahem blíží spíš filozofickým úvahám než kriminálním příběhům. Pro Otce Browna je samotný zločin v podstatě poslední, zhmotnělá fáze scestné myšlenky. Závěrečné rozuzlení je sice odhalením pachatele a jeho činu, ale zároveň poukázáním na určitou skutečnost, schovanou pod nánosem falešných či konvenčních názorů.
Japrisot nepíše úplně klasické detektivky. Spíš jsou to psychologické romány, ve kterých si docela (ne)pěkně zahrává nejen se svými hrdiny, ale i se čtenáři. To stokrát obehrané téma ztráty paměti a pátrání po minulosti s nádechem zločinu je v Pasti na Popelku slušně zamotané a udrží vás ve stavu napětí až do posledního slova. Doslova.
Chápu rozčarování mnohých čtenářů. Tohle totiž není kniha o senzačně záhadném zmizení slavné spisovatelky, tohle je v podstatě reportážní záznam celého případu, se všemi detaily, možnostmi, odbočkami a možným řešením. Autor do detailu popisuje pátrání den po dni, přináší názory novinářů i lidí z okolí slavné autorky. Poukazuje na možnost, že šlo o nešťastnou náhodu, zločin, ale i rafinovaně naplánovanou pomstu ve stylu příběhů, které autorka sama psala. Skutečnost, že rodina dodnes o celé kauze úzkostlivě mlčí a sama autorka se k tomu nikdy nevracela, je víc než výmluvná.
Upřímně musím přiznat, že mě osudy Martina ze Stvolna moc nenadchly. Přišlo mi to zdlouhavé, místy se prakticky nic nedělo a na můj vkus bylo v příběhu až moc nábožensko-filozofických úvah. Asi to je tím, že mezi mé oblíbené patří jiné série - ty s Oldřichem z Chlumu a ty s Jiřím Adamem z Dobronína. Přijdou mi zábavnější, vtipnější a mají větší spád. Kdyby tohle byla moje první knížka od pana Vondrušky, asi bych po další nesáhla.
V každém případě je ale kniha čtivá a plusem jsou i dobře vykreslené dobové reálie. Myslím, že si často středověk dost idealizujeme. A oni přitom v té době také žili docela obyčejní lidé s docela obyčejnými starostmi i radostmi.
Tohle se asi mohlo stát opravdu jen v 50. letech na anglickém venkově. Nebo si dovedete představit, že byste si přečetli oznámení v novinách a vydali se jakože náhodou k sousedům na výzvědy? Už vidím, jak v Čechách všichni sedí schovaní za plotem a tajně šmírují, co se bude dít :-) Jinak samozřejmě opět skvělá slečna Marplová. Její cit pro detail a odhadování lidské povahy na základě srovnání s tím, co už někdy někde zažila, mě prostě baví. A i když už je to místy až moc komplikované, nakonec si to všechno pěkně sedne, jak má.
Místy trochu ucourané, trochu moc postav, mrtvoly lidské, zvířecí i rostlinné, pašeráci, drogy..., a o život jde i samotné Temperance. Nakonec se ale (skoro) všechny nitky pěkně spojí a čtenář může být v klidu, že až se zase najdou někde nějaké kosti, bude Kůstka připravená.
Bridget Jonesová, to je dnes už v podstatě klasika žánru. Ztřeštěná single třicátnice, věčně bojující s nadbytečnými kily, cigaretami a skleničkami alkoholu. Její trapasy a eskapády při hledání nové práce, sedánky s přáteli, problémy s rodiči, zoufale špatná rozhodnutí ohledně mužů a nad tím vším bezbřehá víra v tu velkou pravou lásku - jednoduše skvělá zábava.
Musím ale přiznat, že v tomto případě film vítězí nad knihou - je přeci jen vtipnější, romantičtější a zábavnější.
Nevinný žert partičky přátel trávících víkend na jednom šlechtickém sídle skončí nálezem mrtvoly, kterou neprobudí ani jeden ze sedmi zběsile vyzvánějících budíků. Krátce na to následuje další vražda a je na čase pustit se do vyšetřování. Tentokrát se do něj pouští přátelé obětí v čele s lady Eileen, zvanou Palička. Bude třeba odhalit nejen vraha, ale i pozadí jedné tajné společnosti.
Kniha pochází z raného autorčina období, kdy je ještě znát její fascinace špionážními romány. Není to špatné, ale děj se vám za chvíli vykouří z hlavy.
Vezměte pořádnou dávku černého humoru, vydatnou porci nadsázky, okořeňte to špetkou romantiky a servírujte nejlépe během letního odpoledne se sklenkou dobrého pití. Konzumuje se to lehce, trochu vám to sice podráždí bránici, ale břicho vás z toho bolet nebude. Tak dobrou chuť! :-)
Tři bývalé kamarády, vzpomínky a spousta alkoholu. To nemůže skončit jinak než kocovinou. Tou alkoholovou i morální. Protože s přibývajícími sklenkami se nostalgické vzpomínání zcela automaticky zvrhne ve svěřování a pak pěkně krok za krokem k osočování, obviňování, ospravedlňování a vytahování hodně hluboko uložených kostlivců. Vystřízlivění ale nemusí automaticky přinést úlevu. Ono to spíš bývá naopak...
Když si chcete přečíst klasickou dobrou detektivku, s Maigretem určitě nešlápnete vedle. Poctivé vyšetřovací metody staré školy, francouzská atmosféra, nechybí špetka humoru a komisař, zahalen obláčkem kouře ze své oblíbené dýmky, jde s neochvějnou jistotou zločincům po krku.
Ráda poslouchám audio verze Maigretových příběhů, a i díky tomu mám hlas komisaře už trvale spojený s hlasem Rudolfa Hrušínského, který k němu perfektně sedí.
Inspektor Dalgliesh zasahuje tentokrát ve škole pro zdravotní sestry. V 80. letech to frčelo v televizi jako seriál Záhada slavičího domu, a i díky tomu si nedovedu při čtení představit inspektora jinak, než jak ho hrál Roy Marsden. Tyhle detektivky jsou jasná klasika, která nezklame a můžete se k nim v klidu vracet třeba o dovolené.
Slečna Marplová prostě nikdy nezklame. Je úplně jedno, jestli cinká jehlicemi doma na zahradě v odlehlém koutě anglického venkova nebo v atraktivním prostředí karibského letoviska. Jí prostě nic neunikne, i když se tváří tak neškodně! Žádný, seberafinovanější pachatel si na ni nepřijde. A že se tentokrát musí utkat s pěkně rafinovaným a bezcitným zločincem!
Na téhle divadelní hře je bezesporu nejpůsobivější její neuvěřitelně prorocká vize. Čapek si očividně nedělal žádné iluze nejen o tom, jaké zlo přichází, ale ani o tom, jaké zlo se nachází v lidech a jak děsivé může být chování jedince, když se stane součástí zfanatizovaného davu. A paralela k dnešní pandemické situaci je víc než výmluvná – politika vítězí nad životy a zdraví lidí. Co k tomu dodat.
Horác s Vašátkem jsou má oblíbená detektivní dvojice. Nebo spíš umělecko-detektivní vzhledem k Horácově profesi. Baví mě to spojení, je to jiné než běžné detektivní dvojice, trochu víc filozofické, trochu víc na hraně zákona. Přestože většina příběhů je už pár desítek let stará, čtou se docela dobře a dobové archaismy příběhům nijak neškodí. Není to žádná akční "podívaná", spíš přemýšlení a dedukce ve stylu klasických detektivek.
Vesnicí zmítá skandál v podobě sebevraždy a krátce na to přibude i vražda vlivného podnikatele, tajný sňatek a zmizení jednoho z podezřelých. Vyšetřování se ujímá místní doktor a Poirot vystupuje v podstatě jen jako jeho pomocník, protože je v důchodu a soustředí se na pěstování dýní. Všichni něco tají. Všichni lžou. A šedé buňky mozkové se musí opravdu snažit.
Ve své době byla tahle detektivka skoro až skandální. Paní Agatha si pravidla žánru opět předělala k obrazu svému a všem tak dokázala, že je nefalšovanou královnou tohoto žánru. Zvlášť, když tenhle příběh čtete poprvé, je zápletka a vyústění brilantní!
Geniálně vymyšlené, propracované do posledního detailu. Podezřelých celá řada, motiv má prakticky každý, vedlejší zápletky komplikují vyšetřování a vrah je čím dál drzejší. Záhada zamčeného pokoje ve variantě lodi uvězněné uprostřed širokých nilských vod. Poirot ve své nejlepší formě. Četla jsem několikrát, viděla jsem různá filmová zpracování, ale bavit mě to stejně nikdy nepřestane.
Adina Mandlová v jednotlivých kapitolách popisuje své životní osudy, úspěch i prohry. Vzpomíná na dětství, rodiče, na život ve francouzském penzionátu, na pokusy dostat se k filmu, na práci modelky, na dobu své největší filmové slávy. Nevyhýbá se ale ani poválečnému období, pomluvám a obviněním, pobytu ve vězení a následné emigraci. S rozkošnou otevřeností mluví nejen o svém intimním životě, ale i o životě svých přátel a milenců. Nesnaží se nic skrývat, z jejích vzpomínek čiší nadhled, smysl pro humor, a přestože byl její život plný oslnivých momentů i pádů, lze uvěřit, že v době, kdy své vzpomínky psala, už se tomu všemu opravdu jen smála.
Celkem banální příběh ženy, která se ve vzpomínkách vrací ke svému životu. Celkem prázdnému a nezajímavému životu. Hlavní hrdinka se v tom tak nějak plácá, posunuje se od ničeho k ničemu, není spokojená, stále něco hledá, aniž by vlastně věděla co, touží po opravdovém a silném citovém vztahu, připadá si osamělá, mimo, je odtažitá, nedokáže nic skutečně prožívat, stále jí něco chybí, nic ji doopravdy nenaplňuje... Čekala jsem alespoň nějaké vysvětlení, kde se v ní tak neukotvenost vzala, odkud pramení její "neschopnost života", jak moc ji ovlivnilo dětství a vztah s matkou, ale jak děj plyne, tak i končí.
Asi záleží, jak moc dokážete s hlavní hrdinkou souznít a porozumět jí. Mě vadil i poněkud odosobnělý způsob vyprávění, kdy hrdinka mluví sama se sebou s odstupem let. Nedokázalo mě to vtáhnout do děje.