Stammel komentáře u knih

Čekal jsem trochu nudnou pohádkovou selanku.

A dostal strhující drama!

Giraudoux je totiž úžasný básník, který se nezabývá nípáním v ději, ale který díky svému stříbrem trykajícímu jazyku a jemným metaforám úchvatně prokresluje scény a postavy. Drží tak celý děj v okouzlující nadsázce křehce magické atmosféry.
Zároveň je opět jemně, ale zároveň třeskutě vtipný. Po pečlivě odměřených kapkách do celé hry přimíchává šikovnou ironii.
Je to zkrátka virtuozní básník. Včetně schopnosti protknout hru nevtíravými, přirozenými postřehy a úvahami (tedy žádná křečovitá intelektuálská manýra, mnohem obvyklejší).

Vše, nad čím se tu rozplývám, do jisté míry ilustruje kratičký dialog:

Ondina:
"Vy jste básník, že?"
Básník:
"Aspoň se to říká."
Ondina:
"Nejste příliš krásný..."
Básník:
"To se taky říká... ovšem ne tak nahlas... Ale protože ucho básníka vnímá jen šepot, slyším to tím lépe."
Ondina:
"Ale když někdo píše, tím přece zkrásní, ne?"
Básník:
"Býval jsem mnohem ošklivější!"

8 01.02.2011

Smutné, přesmutné je to, Matthias, jak se člověk pinoží světem od louže k louži. Jak chce žít, ale ono není kam uhnout z deště, a tak se musí žít v mokru, mráz nemráz. Co, Pulcino, jakéhopak Boha jsi našel v tom blátě vezdejším? Blátě rozcákaném po těle i po duchu? A jaké lekníny Ti z toho svinstva vykvetly? Stály za to plahočení? Zdobí jílovitý hrob Tvých mrtvých, nebo jsou jenom posledním křivým úsměškem té pimprlové komedii, které jsi říkal život?

Těžko mi bylo s Tebou ve Tvé duši, Matýsku. Přetěžké byly i Tvé myšlenky, jimiž bylo Ti dáno se brodit. Málem jsi mě uondal, chlape, to nemůžu tajit. Jenže ono bylo i veselo, a to náramně - to se Ti musí nechat Ty tatrmane nšťastnej. A hlavně, Mates, byl jsi člověk. A v Tvých smutných pomněnkových očích zrcadlil se vesmír. Tak, jak se právě jenom kdesi v člověku dovede zrcadlit.

7 17.12.2013

Hlubinné ponoření do duše lidí, kterým se daimonion změnilo v démona. Jsem po této knize zase o dost raději, že nežiju pod knutou nihilismu.

Je to provokativní kniha v pravém slova smyslu: neslouží k tomu, aby člověk uspokojeně odkýval, jak to zase někdo nandal dnešní společnosti (a že na ní rýpavá Zeh zaslouženě nenechá nit suchou). Je to provokace, která skutečně principielně nasírá, zasahujíc vše hřejivé, co člověk v sobě nese. Brilantní analýza generační skepse, kterou Zeh vrazila pod silný mikroskop a ukázala nám ji v obludném zvětšení.

Bohužel má Hráčský instinkt v té úzce zaměřené uber-intelektuální patologii dost těsné hranice. Silně to začíná být cítit kolem poloviny knihy, kdy knize dojde dech. Známe už postavy, jejich myšlenky, jejich zvrácenost, filosofické zázemí příběhu... známe vše a nic moc nového nepřichází. Hrdinové poté, co jsme v první části románu absolvovali velmi podrobnou exkurzy do různých záhybů jejich duší i těl, nemají co dalšího nabídnout, protože se dál nijak nevyvíjejí. Děj se od expozice vleče strnule, jako by byl matematickou rovnicí. Řiďoučké záchvěvy citu tu entropii zvrátit nezvládnou. Konec pak sice opět nabere spád a vtip (hlavně u soudu), ale po těch stovkách stran vaty už mě k novému nadšení pro knihu neprobral. A navíc jsem po více méně překvapivé pointě získal neodbytný pocit, že celá teze, na které počínání "hrdinů" stojí, je šeredně vyumělkovaná.

Je zde vidět, jak intelekt dokáže tvořit myšlenky, ale se zplozením živého světa může mít problém. Postavy končí tam, kde končí myšlenková konstrukce. Zůstávají vězni reality příliš umělé a stísněné, ve které se nemůžou pořádně nadechnout a ožít.

Celkový dojem z knihy je tak nějak ocelový.

7 25.07.2012

S dekadentem a nihilistou Przybyszewským bych si rozhodně moc nepokecal. Jeho vztah k životu je takřka opačný vůči mému. Přesto ve mě jeho vrcholná novelka Křik vzbudila velký respekt. P. byl totiž za prvé prvotřídní spisovatel, jehož jazyk, překypující trochu halucinogenními, přesto vytříbenými obrazy a metaforami, je čtenářské pošušňání. Za druhé to byl sice podivný, nicméně poctivý myslitel, který uměl své pozice obhájit čestně. Nezůstává na povrchu, ale temným stránkám lidské duše a společnosti hluboce rozumí a dokonce k nim chová lásku, aniž by se v nich nekriticky utápěl. Cítím v tom podmanivou autenticitu fin-de-siécle, žádnou pózu (kterou tolik čuchám u soušasných epigonů tehdejší literární vzpoury). Bylo pro mě nesmírně vzrušující procházet s ním nejzapadlejší Varšavské pajzly, potkávat nejpokřivenější individua... a objevovat jejich podivuhodně osobitou (a vrcholně podezřelou:-) vznešenost, šlechetnost, krásu.

Při čtení Křiku jsem si připadal jako při tanci s ďáblem. Jako bych nahlížel do rokle, balancuje na její hraně, kdy je těžké udržet si bezpečný odstup, když ta hlubina tak potměšile pokouší a láká...

Tato Przybyszewského psycho-jízda by se dala přirovnat ke zhuštěnému Dostojevskému, především v té koncentraci na složité a divoké vnitřní stavy postav, v náročných sestupech do hlubin duše. Ovšem s tím, že Polák je o dost expresivnejší a nespoutanější. Na jednu stranu to má šťávu, která rozpaluje jak absinth. Na stranu druhou je ale Przybysewského rejstřík o dost užší tím, jak důsledně se specializuje na tu "temnou stranu síly". Dostojevskij přeci jen dokázal duši postihnout v mnohem širší škále odstínů.

Celkově se mi zdá Przybyszewský ve své kategorii nesmírně současný a je z něj cítit mnoho vazeb na současnou skeptickou literaturu. Vsadil bych se, že třeba takový Thomas Bernhard ho měl načteného dopředu i pozpátku.

Mimochodem, inspirace Munchovým slavným obrazem je velmi, velmi intenzivní. Fandům norského deprivanta doporučuji!

7 02.06.2012

Řekl bych, že Coelho nemá moc kontrolu nad tím, co vlastně píše. Jeho intuice někdy trefí téma hezky, někdy naprosto příšerně. Tak je tomu u Záhiru, při jehož čtení jsem se nestačil divit, s jakou samozřejmostí Coelho oslavuje lidské sobectví, egoismus a do sebe zahleděný individualismus. Což zcela absurdně balí do podbízivého obalu duchovnosti, lásky, vesmíru a vůbec. V tomto případě se mu obal trhá a ven z něj padá... radioaktivní smetí.

7 17.03.2011

Plešatá zpěvačka je lahůdka. Neskutečný gejzír absurdního humoru a slovních hrátek! S vrcholem ve famózní básni o ohni.

Nejvíc srandy dělá Ionesco tím, že i když nic na této hře nedává smysl a ani ho dávat nemá, přesto v mnoha ohledech velmi přiléhavě odráží realitu. A to je jeho trefa do černého.

7 30.01.2011

Silný a zajímavý příběh, v němž Schlink udržel originalitu na uzdě tak dobře, že mu i při velké bujnosti neuhla z cesty přirozenosti. Prazvláštní vztah mezi hrdiny krásně a bohatě otevírá témata spojená s mezilidskými vztahy, odpovědností za druhé lidi, i nakládáním s minulostí. Cenná literatura, řekl bych.

Je to příliš rozvleklé a příliš bez pointy, která by tomu impresionistickému řádění dodala nějaký uchopitelný smysl, než aby to nebylo zklamání.

Módou dnešního umění ujíždějícího na cynismu je vykreslovat ta nejšpinavější zákoutí světa a života. Nechci říct, že to je apriorně špatně a že na tom nemůže nic být. Co ovšem říci chci je, že dělat to povrchním zesilováním šokujících motivů a předváděním čím dál většího svinstva, násilí, brutality, perverze a tak dále to dobře udělat nejde.

Nutno je totiž nakouknout pod povrch věcí, poukázat na podstatné souvislosti a předvést člověka ne vrženého bezmocně (a nudně) do sra*ek, ale padajícího do nich po prohraném boji o lidskost! Zkrátka opustit černobílý model a předvést ambivalentní, nicméně živou skutečnost.

Dürrenmatt svým Slibem, respektive jeho pointou, je schopný mnohem méně nápadně (tj. bez podpůrných efektů), ale mnohem mocněji deklasovat čtenáře do kolen a přimět ho k zamyšlení nad spravedlností světa vezdejšího. Tomuto říkám kritické zpochybnění doby, nikoli samoúčelným zvěrstvům, která se stěží dotknou něčeho jiného než potutelné čtenářovy zvědavosti.

A to vše prosím na půdorysu detektivky - tolik k Dürrenmattově řemeslné dokonalosti.

Doporučuji všem, kdo si chtějí nakalibrovat měřítka pro čtení existenciálně-kritické literatury libovolných tříd.

7 06.12.2010

Nedlouhá hra o dvou dějstvích a jednom prologu. S prostým příběhem, ale přitom nesmírně nabitá. Jednak je ten příběh přes všechnu prostotu díky Langerovu mistrovství velmi silný, jednak je tato síla podložena silným humanistickým sdělením, jednak je dobře vystavěna na důležitém a tudíž nosném etickém problému.

Více než o ústřední téma lékaře ilegálně poskytujícího euthanasii jde o metaforické zamyšlení nad podstatou růstu lidství a humanity. Andělé jsou totiž roztroušeni v lidské společnosti právě proto, aby jako agenti v přestrojení učili lidstvo se o sebe dobře starat. Je to metafora těžko popsatelná v komentáři. Prožít si ji v Langerově krásném textu ale stojí za to. Je to naprosto čistá divadelní ilustrace toho, co je lidskost.

7 30.11.-0001

Rozmluvy s měsícem, vtělování do společenství zvířat, podivuhodných lidských i ne-tak-úplně-lidských osudů... Mahen měl schopnost se od konkrétního zážitku či dojmu skrze svoji senzitivní, neposednou, svobodnou, anarchií políbenou fantasii přehoupnout do jakéhosi světa za světem. Vesele jak do rybníku hupsnout rázem do vesmíru ducha, ve kterém věci jsou nasvíceny nově, překvapivě, v podivuhodných barvách - a přesto přese vše pravdivě. V jeho lyrismu jako by vířily významy, nebo jako by vířila perspektiva a zjevovala vykulenému čtenáři věci z neuvěřitelných úhlů s Mahenovsky potměšilým pošťouchnutím: "Tož a teď si s nimi poraď!"

Mahenův citlivý vhled do života kolem něj, jeho suverénní jazyková bravura i lehkost, jeho geniální kondenzované zkratky. To vše mě táhne do jemnějších vrstev vnímání světa a jeho souvislostí, než na jaké jsem v běžném bytí zvyklý. A tohle když dělá kniha se čtenářem, je paráda.

6 18.12.2013

Novela začíná jako zcela předvídatelný sociálně kritický příběh své doby. Kupí obrazy chudoby, beznaděje, nemožnosti slušně žít v obklopení lidmi, kteří se dělí na svině z povolání a na ty zdánlivě počestné, kteří jsou ale v důsledku svině ještě větší. To vše ještě vyostřuje Vildeho emotivita a patrná naštvanost, se kterou svoji dobu kouše jako pes. Dobře napsané, pravdivé... ale nijak objevné. Těch prvních pár desítek stran jsem byl rozpačitý. Ale ouha!

O to silněji mě zasáhlo překvapení nad tím, jak nečekaně se příběh začne vyvíjet. Psychologie postav a běh událostí se začíná střemhlav prohlubovat; poseltsví se zdaleka nespokojí s laciným konstatováním, že "svět je zlý a basta". Zápletka je čím dál napínavější a nic v ní není předem jasné - především jak dopadne boj o duši hlavního hrdiny Jaana. Sondy do jeho horečného vědomí v kritických okamžicích jsou sugestivní jako např. u Hamsunova Hladu.

Po strhujícím vývoji tu nakonec nic nedopadá jednoznačně či šablonovitě. Spíše s ironickou tragikou jak z antického dramatu spěje k víceznačnému závěru, který je plný štěstí i neštěstí, žalu i naděje, selhání i vytrvání, zlé lidské malosti i nejvyššího člověčenství (úžasná postava Anni). To už je pravda složitější, ale životu mnohem bližší. Pravda, která nevyžaduje od čtenáře (a člověka vůbec), aby jí přijal nebo zamítl, ale pravda, která ho nutí se s ní nějak vyrovnat. A tenhle fascinující emocionální nářez rozhodně čtenáře bez boje nepustí.

Estonská literatura po Dvou rodech z Vargamae znovu naplno boduje.

6 09.04.2013

Velmi cenné svědectví o normalizační době. Šimečka, roky již vykonávající dělnické profese, nepíše s akademickým nebo intelektuálským odstupem. Píše lidsky, s naprostou přirozeností, která se moc dobře čte a odráží se v ní velká upřímnost: rozhodně zde nenajdete osobní zášť nebo podobné vyhrocené emoce, Šimečka je ostrý, ale věcný a pokorný. To, že píše osobně, je díky tomu velkou výhodou, protože může své četné postřehy ilustrovat zkušeností svou i dalších lidí.

Především má ale cit jemně zachycovat a vyhodnocovat podstatné souvislosti normalizačních procesů a ukazovat, jaký vliv měly na lidskou duši a její zešednutí. Prvotřídní filosofující publicistika. Vedle vší literatury o tomto tématu rozhodně osobytá a důležitá.

6 07.03.2012

Kritika toho, že Shakespeare opakuje různé náměty (nehledě na to, že obvykle velmi podrobně "vykrádá" hlavně náměty cizí), mi připadá netrefená. Za prvé je to standardní postup literatury té doby (je to legální a samozřejmé), za druhé (a to především!) nejde tolik o to co se stane, ale jak se to stane. Příběh není samoúčelné vzrůšo, ale nosník na prokreslování charakterů, lidských kolizí, životních křižovatek. Převyprávějte stručně fabuli Hamleta a řeknete banální detektivní krvák. To podstatné je jakým způsobem ten krvák prožívají jeho účastníci: a ti Shakespearovi ho obvykle prožívají nanejvýš vzrušujícím a inspirativním způsobem.

Kupec benátský je pro mne silně provokující hrou plnou nejednoznačnosti. Namydlená šlechta se tváří na všechny strany jako parta svatoušků a přitom systematicky a bez špetky citu šikanuje židovského kupce. Ten je na jednu stranu nerudným lichvářem, neštítícím se velké krutosti, na stranu druhou je jeho krutost projevem člověka zahnaného do kouta, člověka ponižovaného a vystavovaného krajní nespravedlnosti.
Porcie převlečená za právníka nádherně mluví o povaze a smyslu milosti, aby obměkčila Shylockovo srdce. Vzápětí se ale vůči němu ona a celá parta zachovají zcela nemilosrdně a de facto ho jako člověka zničí (schválně se podívejte, jak dechberoucím způsobem to zahrál Al Pacino!). Citlivé srdce nemůže neskřípak rozhořčeným dojetím!

Kupec benátský přináší komplikovaný a vpravdě bezútěšný zážitek. V tom je Shakespearova síla.

Nijak zvlášť mě nebaví, když mladí spisovatelé nemají o čem psát a píší proto hlavně o perverzitách, násilí a lidské ubohosti. Čím houšť (a šokantněji) tím lépe. Z takové knihy se možná dozvím, jak můžu sofistikovaně masakrovat sebe, případně své bližní. Nic zajímavějšího ale nenabízí, protože pod líbivou kulisou brutality se skrývá už jen banální unavená lovestory, o nic promyšlenější než v telenovele (to je ale případ většiny podobných děl).

Jistě lze říci, že zobrazením lidského dna to zachycuje něco ze života. Ale to by novela o veřejných záchodcích na maloměstském nádraží zachyovala taky. A bylo by k jejímu stvoření potřeba asi stejné množství pozorovacích a fabulačních schopností.

6 30.01.2011

Historicky to je zásadní dílko. ve své době také asi dokázalo otevřít dosud spící, ale důležitá témata duchovní vyprahlosti západní civilizace. Ale dnes už mi to připadá zrezivělé. Jako ten nejbytostnější zástupce absurdního dramatu dojíždí Godot silně na slabinu tohoto žánru: absenci příběhu a jakékoliv konkrétnosti. Zůstává jen šikovným lyrickým náčrtkem životního pocitu, nic víc z něj nejde a asi ani nemělo jít vymámit.

6 18.11.2010

Brutální groteska polského socialismu (pro nepoučené: o dost hladovějšího, než byl náš; doslova i přeneseně). Atmosféra totální rezignace a vyhoření (haha) v prostředí, kde ani jinak žít nelze. Takováto uberskepse a zmar není v literatuře nic zvláštního a většinou je to spíše otravné. Čeho si ovšem cenním je, že Konwincki, i když v životě těmto pocitům (soudě dle jeho literárního ega) propadl, v literatuře nikoli. Na papír je tedy bezohledně neblije jako jiní, ale zodpovědně s nimi pracuje. Tím získává Malá apokalypsa několik zásadních předností. Jednou je mrazivý a přitom třeskutý humor karikatur, skrze které zachycuje Konwicki dobu a různé její typické postavičky. Je to šílené a bohužel pravdivé. Druhou je pak důmyslná tkáň divadla absurdity, která se příběhem proplétá a protkává ho symbolikou. Momenty, kdy se hlavní hrdina marně snaží zjistit, jaký je právě čas, datum či rok, jsou nezapomenutelné (dialog s policisty o tomto mi natrhl bránici).

Udržet nadhled a nadsázku v takhle osobním, existenciálním a drtivém díle... to muselo autora sakra bolet.

5 09.01.2013

Prvotřídní výbor výjimečného básníka. Znalec nejpovolanější, Ludvík Kundera, jej sestavil citlivě a chytře. Můžeme díky tomu skrze básně v podstatě sledovat příběh takřka celého života a duše Františka Halase z nejniternějšího možného pohledu. Já tak činil se zatajeným dechem a velkým napětím - protože jeho příběh je skutečné dramatické dobrodružství ducha. Kunderovi díky i za výborný a empatický doslov, pomáhající pootevřít bránu do skromně bohatého chrámu Halasova jazyka.

5 28.08.2012

Thoreau je veskrze sympaťák a Chůze je esej s výborným cílem. Jenže mě strašně, strašně štvalo, jak moc v ní HDT klouže po povrchu. Používá velká slova a bouřlivý patos, ale dost málo argumentů. Nevysvětluje skoro vůbec, proč je jeho náhled na život a přírodu lepší, co tak cenného tedy "chůzí" získáme, své teze nijak nerozvádí... jen halasně vyvolává svůj názor, kupě asociaci na asociaci. Je pak v konečném důsledku hrozně nepřesný a vágní. Myslím, že se dost ztotožňuju s tím, kam Thoreau směřuje a naprosto bych mu fandil. Ale myšlenkově je to od něj bídná práce.

Nicméně tu a tam přeci jen uhodí hřebíček na hlavičku krásnou formulací či obrazem, které by se daly tesat. Obzvláště v závěru, který je přeci jen trochu koncentrovanější.

"Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dost žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán na pilu; už není skoro ani větvička, na kterou by usedly. Už s námi netvoří, ani nepůsobí. Snad za blahodárnější roční doby přelétne přes krajinu naší duše slabý stín, vržený křídly nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale hledíce vzhůru, nedovedeme podstatu myšlenky samé odhalit. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež - už se nevznášejí do oblak."

5 16.05.2012

Prvotřídní kniha pro mládež. Molnár moc hezky vykresluje charaktery chlapců, takže jsem se s nimi a s jejich patáliemi lehce ztotožnil. Pak už jsem si jen se zatajeným dechem užíval napínavá dobrodružství, popsaná s parádním smyslem pro humor na jedné a dramatičnost chvíle na druhé straně. Až mě překvapilo, že se ještě dokážu pro takové klukoviny zapálit!

Nejhezčí a nejhřejivější ovšem je, jak Molnár skrze jednotlivé kluky přesně a přesvědčivě vykresluje hodnotu cti, odvahy, skromnosti a dalších vzácných kvalit duše. Kdybych měl děti, udělalo by mi radost, našli-li by v této knížce své vzory:-)

Co posouvá knihu do kategorie mimořádných je ale především závěr, tvořící protipól rozjařené dětské hře. Do příběhu zasáhne smrt a konečnost. S takovou silou, že je až uzemňující. Existenciální tíži, jakou nacházíme při překračování hranice dětství vstříc dospělosti, zachytil Molnár s mistrovským citem. Nasadil celé historii korunu, která sice bolestivě tlačí, ale která má velkou cenu.

Čekal jsem, že knížka bude kratochvílná. Dostal jsem mnohostranný duševní zážitek.

5 15.04.2012