stju komentáře u knih
Anna, s životem limitovaným nemocí v úvodu a v závěru příběhu a Anuška ve vzpomínkách, ve mne vzbuzuje stejný pocit - obdivuhodně silná, soběstačná, mateřská, obětavá, racionální, ale i navzdory osudu optimistická - taková dokázala být celý život. Ve výčtu vlastností, které mně na ní učarovaly bych mohla pokračovat, ale hlavně bych si přála dokázat to, co ona - přijmout vlastní konečnost a hlavně ten pocit smíření předat, stejně jako Anna, svým nejbližším.
Vzhledem k tomu, že mám ráda nejen ságy, ale romány typu rodinné kroniky, tak jsem si "Šikmý kostel", přestože osudy jeho postav jsou v naprosté většině z dnešního pohledu smutné a často i tragické, opravdu užila. Román mi nabídl to, co od kroniky očekávám - pravdivě a uvěřitelně podané charaktery postav i jejich jednání, příběhy z jejich běžného života s mnoha strastmi a bohužel, jen drobnými radostmi. O to víc však obdivuji u většiny z nich to, že jsou přesto schopny čelit a vyrovnat se s těžkým životem, hledat na něm to pozitivní, věřit vlastnímu rozumu a nehledět vždy jen na to, "co tomu řeknou lidé ", ale jednat podle svého nejlepšího svědomí. A že v mnoha situacích to rozhodování bylo v těch dobách mnohem složitější, než by bylo dnes.
Velmi mě zaujal i doslov, nejen že některé skutečnosti, které jsou známé místním, nám ostatním srozumitelně autorka "dovysvětlila", ale pochopila jsem z něho, proč román působí tak autenticky. Z autorčiných slov přímo dýchá vztah k historii kraje, o kterém my "odjinud" máme jiné nebo žádné představy. A to je nejspíš příčinou úspěchu této knihu u nás, čtenářů.
Ráda se vracím k přečteným knihám a tato po tolika letech opět nezklamala. Příjemné, zábavné a vtipné čtení pro chvíle oddychu.
Především však po letech, kdy se ke knize vracím, obdivuji styl autorčina podání - svěžest, sebeironii, laskavě ironický pohled na své okolí i na sebe a jak už jsem uvedla, vtip. Myslím, že právě toto některým současným spisovatelům chybí.
Moje třetí kniha od této autorky, která mě svými knihami "Neděle odpoledne" a "Anežka" opravdu výběrem témat pro své knihy a také osobitým stylem vyprávění velmi zaujala. Ale v "Houbařce" jsem našla ještě něco navíc. Byla to především atmosféra, když Sára opakovaně putovala svou "houbovou" trasou, to jsem úplně při čtení cítila tu vůni lesa a uspokojení při prozkoumání těch správných míst. O to víc jsem obdivovala, jak dokázala Sára dospět k tomuto způsobu života, ke kterému byla donucena zvrhlým chováním otce a nepochopitelným chováním matky. Hodně smutný příběh s otevřeným koncem.
Kdo četl "Hanu" pochopil, že jsem si další knihu Aleny Mornštajnové nevybrala náhodou. Opět mě čekal poutavý, čtivý příběh na pozadí významných historických událostí.
Tentokrát nás autorka provází životy tří žen ze tří generací jedné rodiny. Všechny postavy a jejich příběhy jsou podávány tak pravdivě a uvěřitelně, že se neubráníte zamyšlení nad jejich myšlenkami, rozhodnutími, ale i chybami s tím, že si položíte otázku: Jak bych se v jejich situaci zachovala já? U mne se to týká především Anežky, protože žije v době, kterou sama znám. A závěr? Za mne tedy: Nikdy neříkej nikdy. A nikdy nikoho neodsuzuj za jeho rozhodnutí, protože nejsi v jeho kůži.
Příběh, který začal celkem banálně - dětskou neposlušností a žloutkovým věnečkem. Autorka zvolila zajímavý způsob střídání vyprávění Miry a Hany, který byl v tomto případě velmi smysluplný. Příběh Hany mi dal trochu jiný pohled na holocaust, protože nešlo o osud anonymních milionů lidí, ale o ten jeden její. Tím víc však nuti k zamyšlení. Velkým překvapením v knize bylo i postupné odkrývání rodinné historie a tím i odhalování vztahů jednotlivých postav v minulosti. Celkově mě kniha opravdu zaujala a ráda si přečtu další od této autorky.
Hodně se mi líbil i obal knihy od Veroniky Kopečkové.
Asi ještě nikdy se mi nestalo, abych měla tak rozdílný pocit z knihy v době, kdy jsem ji začala číst a když jsem ji dočetla. Začala jsem číst s očekáváním, které jsem měla z různých recenzí, očekávala jsem román, kroniku, ságu o téměř mystických postavách kopanických "bohyň". Musím však přiznat, že opravdu mě zaujaly jen ty kapitoly, které byly takové klasicky "románové". Citované dopisy mi připadaly zdlouhavé a někdy až nudné, vložených zpráv, hlášení, zápisů z výslechů, apod., s jejich specifickým úředním jazykem, bylo v příběhu na můj vkus až příliš. Takže ano, životní osudy Dory a celé její rodiny, hlavně Surmeny a Jakoubka, jsem s nimi prožívala, dojímaly mě, ale čekala jsem víc. Co jsem nečekala bylo, jak mě dostanou poslední stránky knihy - setkání s Alžbětou Baglárovou. Všechno, co předcházelo se uzavřelo, jakoby sepnulo a to jsem vážně nečekala. Opravdu mi závěr knihy nabídl mnoho k dalšímu zamyšlení. Určitě se také budu zajímat o osud, životní příběh a tvorbu Josefa Hofera, který je s existencí "bohyň" úzce spjatý a já jsem ho dodnes neznala.
Jako spousta čtenářů jsem byla nadšena prvním dílem Šikmého kostela a musím dodat, že čekání na díl druhý mi v tomto čase velmi smysluplně vyplnil na Fb Hradecký slunovrat moderovanou besedou s Karin Lednickou "O Šikmém kostele ze šikmého kostela". Účastnil se jí i karvinský farář Przemyslaw Trazsyk přímo od svatého Petra z Alkantary. Sice už nejde autorce pokládat dotazy, ale těm z Vás, které autorka svou tvorbou oslovila a v únoru živě besedu nesledovali, doporučuji.
Co říct po přečtení druhého dílu...
Pokračování kroniky jsem opravdu vnímala jako netrpělivě očekávané setkání se starými, důvěrně známými přáteli, kteří mají své lepší i horší stránky, tak jako my všichni. Zase jsem s nimi prožívala jejich osudy..., ale dál bych vlastně jen opakovala mnohé, co už tu v komentářích zaznělo. Takže za všechny bych jen souhlasně přitakala komentujícím "rumova_kulicka", "betička", "lenka31" a mnoha dalším.
Na závěr jen pro zajímavost - učebnici pro prvňáčky "Poupata", která je na fotografii v příloze, doma mám, tak jsem si na straně 81 toho "mravenečka" vyhledala.
A úplně nakonec, veliké přání do třetího dílu, na který se moc těším - Ať se Tomaszka podaří Anušce vypátrat!
Knihu jsem dostala jako vánoční dárek a přečetla jsem ji opravdu rychle. Dojímavý a dramatický příběh žen z jedné rodiny, které se snaží zvládnout svůj život co nejlépe, ale překážky, na které naráží, jsou často hodně náročné, mě opravdu chytil za srdce. Nejvíc jsem obdivovala Irmu, její obětavost, lásku, sebezapření. Bohužel si myslím, že i dnes zůstává v "toxických" vztazích mnoho žen z podobných důvodů, i když je od Irmina osudu dělí spousta let. Z toho důvodu a také proto, že si kniha určitě nedělá ambice na historický román, mi připadaly skoro zbytečné nebo spíš až rušivé, dokumentární popisy aktuálních historických událostí, které autorka do příběhu vkládala. Určitě však knihu k přečtení doporučuji a už se těším na další - Heřmánkové údolí - které jsem pod stromeček také dostala.
Moje první setkání s autorčinou tvorbou provázelo velké nadšení - Hana. Samozřejmě jsem okamžitě jako většina, dohledávala a hltala již vydanou Slepou mapu, Hotýlek a v mezičase čekání na Tiché roky jsem si půjčila u vnoučka Strašidýlko Strášu :-). Úžasně čtivé příběhy celých rodin na pozadí historických událostí, z nichž většinu jsem pamatovala, mě zkrátka pohltily. U dystopického Listopádu jsem však váhala, zda tato cesta je autorčino "to pravé ořechové"...
Nyní jsem dočetla Les a s hodnocením hodně váhám. V příběhu občas zazní odkaz na pravdivé minulé události, ale samotný smutný a špinavým tajemstvím opředený životní příběh "cácory" mi už to nadšení, které jsem cítila u starších románů, zkrátka nepřinesl.
Asi by můj komentář vypadal jinak, pokud by mi chyběla dřívější starší zkušenost s autorčinou tvorbou, ale dnes opravdu musím napsat, že jsem trochu zklamaná...
K této knize jsem se dostala trochou kuriózním způsobem. Už hodně dávno jsem vilu Tugendhat objevila díky antologii science fiction "Návrat na planetu Zemi", konkrétně v povídce Jaroslava Štěpaníka. Takže ačkoliv bydlím na jiném konci republiky, zajímala jsem se od té doby o vše, co se osudu domu a jeho obyvatel týkalo. Takže když jsem si měla vybrat vánoční dárek - knihu, volba byla jasná. A věřte, že nelituji.
Je skvělé, že také britského spisovatele tato vila inspirovala k napsání románu o této úžasné stavbě. Všechny její proměny: nejdříve splněný sen talentovaného architekta a harmonický domov rodiny, dále nacistická laboratoř, potom útočiště "osvoboditelů", tělocvična pro nemocné děti a nakonec muzeum...
Díky autorově fikci, která se opírá i o skutečnou historii, zvraty ve svém osudu nezažila jen vila, ale všichni, kteří s ní byli spojeni. Sledovat jejich životy, nečekaná rozčarování z jednání blízkých osob, změny v prožívání zásadních situací, které jejich osudy ovlivnily a nakonec smíření a návrat do vily. To vše v knize najdeme a ještě navíc autorovo působivé líčení pocitů, jaké dům ve svých obyvatelích nebo návštěvnících dokáže vyvolat, je naprosto fascinující.
Kniha, kterou miluju a opakovaně se k ní vracím-třeba jen k některým pasážím. Autor mě svým stylem psaní dokázal vtáhnout do příběhu, který jsem s jeho hrdiny prožívala a opravdu jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Obdivuji úžasné vykreslení chování tak různorodých postav a dramatičnost situací, které prožívají. Jen mě děsí chování lidí, kteří ve snaze po přežití jsou schopni naprosto všeho. Ono nemusí ani jít o jadernou katastrofu...
S nadšením jsem se začetla do dalších knih Merleho, ale bohužel mě žádná už nedokázala takhle nadchnout. Ale za Malevil děkuji-a Emanuela je mi líto...
Kniha i film, které mohu číst a vidět stále dokola. Vždy mě stejně dojímá Štěpčin životní příběh a tolik bych jí přála, aby k ní osud nebyl tak krutý. O to víc obdivuji její sílu, nezdolnost a odhodlání, se kterým vše nakonec zvládne. Miluju knihy Jaroslava Havlíčka, takže i zde mě vždy jeho úžasný spisovatelský styl dokonale vtáhne do děje příběhu a vůbec mi nevadí, že vím, jak vše dopadne.
Po přečtení ostatních knih Mornštajnové jsem byla na "Tiché roky" hodně natěšená a asi proto jsem byla malinko zklamaná. Samotným příběhem opět prolínají historické a společenské změny, ale kniha mi připadá taková "komornější". Stále obdivuji, jak citlivě dokáže autorka vystihnout pocity postav i celkovou atmosféru. Líbila se mi i forma dvou linek vyprávění (otce a dcery), které se plynule v závěru spojí. Zajímavě působilo i použití stejných frází v úvodu a závěru každé kapitoly, které propojení obou linií umocnilo.
Těším se na další autorčinu knihu a než vyjde, budu si asi muset přečíst Strašidýlko Strášu, které má v knihovně vnuk:-)
Povídky jsem si přála pod stromeček, protože:
1.byla jsem na ně zvědavá
2.chtěla jsem podpořit projekt Daniela Fialy, protože je mi svým záměrem velmi sympatický
3.jako poměrně dlouholetá členka DK jsem si to prostě nemohla nechat ujít :-)
A hodnocení?
Ano, povídky jsou velmi různorodé, ale já jsem si právě v jejich složení uvědomila, že porovnávání a hodnocení povídek by bylo přesně to, co je typické pro Databázi - každá povídka je jiná, stejně jako každý čtenář je jiný, takže každé hodnocení povídky, stejně jako knihy v DK, je velmi subjektivní. Knihu, kterou je jeden čtenář nadšen, druhý vůbec nemusí = knihy jsou stejné, jako my, jejich čtenáři. A to je dobře :-)!
Můj závěr tedy je, že si v tomto souboru každý tu svoji NEJ povídku, určitě najde a stejně jako já bude za:
4.rád, že si knihu koupil (nebo mazaně si o ni napsal Ježíškovi :-))
Přečetla jsem všechny dosud vydané knihy Aleny Mornštajnové pro dospělé a navíc ještě z vnoučkovy knihovny i "Strašidýlko Strášu":-). A byla jsem opravdu nadšená - zajímavými, často dojemnými, příběhy uvěřitelných postav, v knihách, od kterých se dalo těžko odtrhnout a s lítostí, že už končí.
Takže jsem se na "Listopád" moc těšila a to tím více, že tentokrát jsem si s postavami byla velmi blízká, především s Marií. Byla jsem v té době také mladá matka malé dcery a stejně jako ona, jsem tento listopad prožívala, včetně nadšení a zážitků na demonstracích. Ta podobnost mě při čtení častokrát i zaskočila :-), to, když jsem "zapomněla" (říkala jsem si, že tak to nebylo :-)), že autorka tentokrát historickou událost podává "jinak". A možná v tom je i problém, připadá mi, že předešlé knihy, ve kterých nám tak poutavě autorka vyprávěla příběhy na pozadí skutečných historických událostí - TO byla právě TA její parketa.
Takže si myslím, že i tato kniha je zajímavá, rozhodně stojí za přečtení, ale to NĚCO, co dává knihám Aleny Morštajnové tu pravou přitažlivost, tam tentokrát trochu chybí...
Zpočátku mi připadalo, že půjde o takové "lehké" čtení na dovolenou, přesně to, co jsem původně očekávala ... Ale postupně jsem názor musela změnit, protože autorka vystihla to, co ve skutečnosti často platí, že "v každé rodině je něco" a bohužel i smutný postoj mnoha žen, že "ženská sukně schová všechno". Celý příběh - návštěva dcer u rodičů - je vlastně takovou sondou do běžného života rodiny, kdy autorka velmi uvěřitelně předkládá komunikaci, postoje, myšlenky i chování několika členů jedné rodiny. A za sebe musím říct, že mě většina postav zaujala a dokonce jsem se s některými i ztotožnila, bohužel, nejen v tom příjemném... Takže souhlas se spisovatelkou - takový může být život.
Podle mne, kniha pro chvíle, kdy se nechci zabývat žádnými závažnými tématy, jen tak se dozvědět, co nového potkalo Andreu, Jirku, Dášu, Berta nebo Pavla. V některých situacích se poznat, některými se nechat překvapit, s některými názory souhlasit, s některými ne, občas se něčemu zasmát, občas být napjatá, jak to, či ono dopadne... a při tom si při čtení prostě odpočinout. A je docela možné, že právě o to autorovi šlo, takže v tom případě i doporučuji k přečtení :-).
Kdybych byla teta Kateřina, nejspíš bych spolu s Hermanem Melville pronesla: "Je lepší selhat v originalitě, než uspět v napodobování."
Ačkoliv nepatřím ke skalním fanouškům originálního Saturnina, považuji ho za Jirotkovo milé, humorné, inteligentní pohlazení na duši, plné ztřeštěností, které nenudí, naopak často vyvolá úsměv a nepostrádá příběh.
Z pokračování Saturnina mám pocit, jakoby Miroslav Macek urputně na sebe vršil co nejvíc humorných situací, výroků, duchaplných debat, které prokládá nějakou směšnou událostí, nejčastěji klaunskou nehodou. Pokračování, které absenci příběhu kompenzuje použitím tak květnatého jazyka plného shodných i neshodných větných členů, až se v nich čtenář ztrácí.
Protože i v této knize srší citáty teta Kateřina, skončím opět citátem, tentokrát od PANA spisovatele Bohumila Hrabala: "Pořádná kniha není pro to, aby čtenář líp usnul, ale aby vyskočil z postele a rovnou v podvlékačkách běžel panu spisovateli naplácat držku..."
Bohužel, kvůli této knize bych z postele opravdu nevyskočila ...
Miluju film, včetně jeho skvělého obsazení, takže při čtení knihy mi u jednotlivých postav automaticky naskakovala před očima jejich podoba, včetně hlasů. Za mne jedna z mála knih, kde mi připadá naprosto stejně kvalitní i filmová verze.