t_gon komentáře u knih

Uspokojivý a veselý to pocit, dočíst závěr „pentalogické“ trilogie Incalu, který slouží jako úvod do celého vesmíru Jodoversa a jehož středobodem je oblíbený skoro-detektiv John Difool. A jako „závěrečný úvod“ slouží perfektně. Příběh se odehrává ve velmi vzdálené budoucnosti na planetě Terra 21 s její velmi zdegenerovanou a zmagořeně dystopickou společností, kdy je dění okolní galaxie/vesmíru odsunuto do pozadí ve prospěch velmi komorního příběhu Johnyho.

Ten zde ještě není za úplného trotla, jež by si zasloužil facku co druhou stránku, ale je vcelku sympatický a lehce naivní mladík, který tvrdě naráží na strukturu jednotlivých mocnosti své planety a tvrdě proti ní bojuje. Je to příjemná změna po všech těch vesmírných eskapádách, kdy řešíme pouze lokální detektivní zápletku. Zoranova kresba je na své stáří výborná, v datových scénách přehledná a podtrhuje atmosféru příběhu výborně. Potěší geneze vzniku přátelství mezi Johnem a Deepem a stejně tak přeměna Johna v neskutečného trotla. Co taky čekat, když mu robopoldi udělají v mozku guláš. Komornost zde perfektně sedí a snad jen lehce zmatený závěrečný sešit trochu bourá kvalitu vyprávění. Pro návaznost na další dění je to však asi na místě a celkově musí být snad každý fanoušek velice potěšen.

Do tohohle světa se velmi rád vrátím a nyní je zážitek o to lepší, že lze projet komplet „Incal story“ bez čekání. Takže teď nezbývá než vzít Cogana do ruky, hrdlo schladit Whisky či kokalfolem, šlehnout si SPV a čekat na Metabarona, který si to do našich knihoven přifrčí o prázdninách. Krúk!

7 04.03.2020

Jednotlivé díly se mi těžce hodnotí, protože trilogie funguje skvěle jako ucelené dílo. Byť místy s kolísavou kvalitou, která jako by evokovala přehazování horkého sofonu mezi několika autory a astrofyziky. Knihy si tedy shrnu komplexně do jednoho pro mě v budoucnu snad přínosného příspěvku, kdybych se chtěl pustit do opakování.

Takže kde začít? Zkusím příběh, který je velice povedený, aktuální (díky umístění do současnosti, kdy jej odstartuje kulturní revoluce na konci 70-tých let v Číně) a v průběhu trilogie nabírá na košatosti a velkoleposti. Aneb jak jsme do hlubokého vesmíru zavolali, někdo nás prozvonil zpět (Problém), poté přiletěl a nechutně nás plácnul přes prsty (Les). Leč jeden dobře poslaný telegram přes operátora „Slunce“, návštěvníky plácnul taky a oni s námi zakopali válečný sofon, rozloučil se pohádkou na dobrou noc a šli o kus galaxie dál (Vzpomínka). Výborná myšlenka, řekl bych více než reálná a perfektně převedena na stránky knih. Není ji co vytknout a dalo si tuhle premisu na obřím rozsahu stovky stránek pořádně užít. Místy tempo a kvalita celkem připomínala divokou horskou dráhu (střídání vynikajících pasáží např. přílet slzy, či stvrzenky naproti tomu zbytečně zdlouhavé a nudné hrání VR hry), ale celkově se jedná a perfektní čtivo nejen pro hard fyziky a sci-fi fandy.

Co mi však příběh vcelku kazilo a nedopřálo většího vtáhnutí do děje je práce s postavami. To že se mi po chvíli pletli různé postavy (Ye Wenjie, Ye Wenxue, Yang Wining…) svými jmény se dalo překonat různými „aliasy“ (aneb kuřák, dráteník, šarlatán…), ale práce s postavami byla dost odlišná od „západních“ zvyků. Za celou trilogii mi nikdo extra nepřirostl k srdci tak, abych se do postavy sžil a prožíval jejich trápení a muka (a že jich tam bylo). Když mi je jedno, co se s postavami stane v průběhu celého příběhu, je to špatně. Beru to tak, že se jedná o „východní“ styl, nicméně nějak je přiblížit čtenáři, aby s nimi šlo skutečně příběh žít, by snad nemusel být problém (nevím, nejsem autor). A když už mi někdo byl po chuti (kuřák, dráteník), tak příběhem proplul jak šedá myš, občas si užil svou chvíli na výsluní, aby příběh vyklidil neznámo jak. Škoda. Proto se rád vždy raději vrátím k vesmíru Expanze, kde se taktéž s fyzikou kouzlí podobným stylem, ale jako bonus mám vynikající charaktery a dynamičtější děj, který příběh jen podporuje.

No a druhý problém jsem měl s „fungováním“ vesmíru. Velice mě baví číst různé fyzikální teorie a axiomy převedené do sci-fi novely, zejména pokud s nimi autor pracuje chytře. A nemusím mít doktorát z jaderné fúze, abych si takové dílo užil a chápal jej. Ale když autor něco definuje, a pak si to mnohokrát „vyvrátí“, popř. s tím nepracuje stejně v průběhu celého příběhu, tak mi to sráží požitek a říkám si proč. A teď neberu v potaz různé překlepy (typu převody AU apod.), ale např. definici vztahu Trisolaranů k lidstvu jako hrozbě, nebo naší nicotnost proti naší velkoleposti, dále také principy fungování sofonů, borceni dimenzí, zákon o zachování hmoty apod. Proto samotný konec ve Vzpomínce se sice čte dobře, vyvolá dojem velkoleposti (k téměř nepředstavitelnému ohýbání časoprostoru), ale zanechá divnou pachuť (asi jako když jste na koncertě vážné hudby a před finálním aktem přijde na pódium koncert dozpívat DJ Bobo). A to, že během posledních kapitol autor nastřelí tolik nosných myšlenek a nápadů (mnohé bych chtěl ihned vidět v dalších trilogiích) a obratem je zahodí, to už je věčná škoda, kterou si snad jednou přečteme.

Celkově se jedná o výborné dílo, které však není vynikající. Ale nechybělo mnoho.

Audio: Místy jsem si připadal, že sedím na přednášce z astrofyziky, čímž p. Horák výborně „podbarvuje“ atmosféru této trilogie. Žádné přehrávání ani rádoby intonační prasárny mezi charaktery. Často až strojový přednes člověka vtáhnul do děje, jako by ve výslechové místnosti seděl s našimi vzdálenými soudruhy. Skvěle.

3 25.02.2020

Výborná pocta a poklona starším generacím a jejich práci, kterou vytvořily (hudba, hry, filmy…). Jako někdo kdo byl odkojen v 80´ si tohle užívám o řád výše, než lidé tou dobou nepolíbeni. Perfektní narážky na vše možné (R. E. Howardův odkaz neskutečně potěšil) a živoucí a funkční svět OASIS rozplesal mé hráčské srdíčko. Kvalitu a zejména tempo lovu občas sráží kapitoly s vysvětlováním situace kolem Parzivala a jeho až šíleným hackerským kouzlením, díky němuž se ze všeho hladce dostane, ale jako celek to působí uceleně, funkčně a výborně to doplňuje filmové zpracování, které nešlo tak do hloubky s vysvětlením fungování reálného světa, za to však první dva questy zpracovalo mnohem dynamičtěji a filmověji. Společně se však perfektně doplňují. Tohle by měla být povinná četba pro všechny geeky.

Audio: Skvělá změna intonace a hlasu při různých charakterech, perfektně sedlo ke hře, jen ten Aech mi občas kroutil ušima. Vcelku však skvělé.

9 18.02.2020

Veledílo nebo velikášské mrskání svého ega, že dokázalo vyplodit neskutečně rozmáchlé fiktivní dějiny, ve kterých se nikdo bez Pobertova plánku nevyzná? Půl roku to s těžkým odkladem trvalo přelouskat, abych se na konci knihy motal mezi všemi jmény a událostmi stejně, jako Mozkomor ve vysavači. Tady jde smeknout před Martinovou fantasií (nebo fantasmagorií), ale nejde věřit tomu, že by tohle stvořil rychleji a snadněji, než dopsal Vichry.

Kniha je vskutku impozantní ale v tom kolotoči jmen a dějin si jde horko těžko pamatovat více, než vskutku klíčové události a těžce se pak takové dílo hodnotí. Mnoho pasáží je famózních, mnohem více jich je však z ranku „zbytečných“, až nudných. A tak si říkám, zda se vůbec časem pouštět do druhého dílu. Raději by mne zajímala geneze vzniku takového díla (jaké pomůcky autor používá, diagramy, časové osy apod.…), která musí být snad šílenější, než tyto kroniky.

Jo a Hříbek by měl byt někam „odklizen“ co nejdříve. Ty jeho bláboly a skutečné události mi zážitek hodně srážely a stejně tak i kvalitu knihy, která jednou vypadá jako relevantní kronika a hned poté jako přepis debaty ožralých námořníků po týdnu v bordelu… tedy Polštářovém domě.

8 18.02.2020

***Conan na ni s obdivem pohlédl: „U Cromových kostí! Možná že nějaké to prodlení na cestě bude stát za týden vězení!“***

Další sbírka povídek nejlepších pokračovatelů Howardova díla, která minimálně pro mne přináší obrovský bonus v podobě výňatků z nemedijských kronik, jež každou ze sedmi povídek uvádí, ale zejména rekapitulují Conanova dobrodružství a putování mezi povídkami s odkazy na známé povídky. Častokrát jsem si říkal, že nic víc by nebylo potřeba, tyhle pasáže měli říz, jako sprite s kapalným dusíkem. Kolekce tak výborným způsobem pracuje s Conanovou minulostí a budoucností.

***Vždycky žil podle toho, co přinesla přítomnost, a nechal budoucnost, aby se postarala sama o sebe.***

Povídky nás zavedou do všech možných krajů a jejich rozmanitost je skvěle vyvážená (hororová Legie a lidé z vrcholku, „stealth“ Stíny v temnotách, krádeže pokladů, námořní výprava pro drahokam ve věži nebo „pokračování“ s Pikty po masakru za Černou řekou). Snad jediná povídka mi zanechala pachuť zkaženého vína v krku a to bohyně ze slonoviny, která se do té krasojízdy hodila stejně tak, jako stará bába „ubytovávající“ bohyni v sobě. Spláchne se to lepším vínem a čte se dál.

*** „U všech ďáblů, kdo vám dal právo rušit mě v pití?“***

Příjemně stravitelná jednohubka, která utekla rychleji než Rann na černém hřebci legií mrtvých.

2 18.02.2020

Atmosférou i pojetím jinde, než „klasické“ fantasy, ale i přes nesporné kvality mne to příliš nechytlo. Prostředí „lesu“ za barákem, v němž ožívají nejen naše představy, je velmi zajímavé, ale nemohl jsem se za boha naladit na stejnou notu jako hlavní hrdina. Jeho putování mi připomínalo postup elitní jednotky Jericho (ve stejnojmenné hře) a tohle bylo příjemné sledovat. Útěk z dnešních epických světů do tohohle komorního příběhu nebyl úplně špatný, ale pokračovat v něm už asi nebudu.

Audio: vcelku příjemné, bez přehnaného herectví, jen pasáže v cizím dialektu nebyly to pravé ořechové. Ale k tomu kouzelnému lesu sedlo parádně.

7 18.02.2020

Závěr trilogie o Arťomovém (ne)štěstí je pro mne nejslabším článkem Moskevské sítě metra. Je sice fajn, že se vrátí na scénu Arťom a sledujeme jeho boj za komunikaci a otevření se okolnímu žijícímu světu, ale to provedení je dosti špatné. Překombinované intrikaření a pletichaření mezi stranami metra mne po chvíli nebavilo, jednotlivé charaktery byly s každou další kapitolou méně snesitelné a Arťomův předchozí vývoj byl zdecimován, aby se zde prezentoval jako naivní a neschopný imbecil a k tomu pěkné hovado vůči Anni. Nakonec ke svému cíli nějak došli, ale cesta k jejich vytouženému exodu byla pro mne celkem utrpení. Některé zastávky na trase metra byly parádní (pracovní tábor), ale bylo jich příliš málo, aby se kniha vyrovnala prvnímu dílu. Potenciál tam však byl a řekl bych, že rozloučení s tímto světem mělo být zdařilejší. Pro návrat do tohoto světa příště použiju raději svět z herního provedení.

Audio: monotónní hlas, který spíše uspával, než navozoval dobrou atmosféru, místy až zbytečně přehrával a tlačil na pilu.

6 18.02.2020

***Conanova rozhodná tvář se ušklíbla a v očích se mu potěšeně zablesklo. Zhluboka se nadechl a po chvilce vzduch zase slastně vydechl. Tohle byl život: dubová paluba pod nohama, půl stovky odvážných darebáků pod jeho velením, šumící moře kolem dokola, nepřítel, se kterým se člověk může utkat – a divoké, krvavé a skvělé dobrodružství na obzoru!***

U Ištařiných cecků a Nergalových koulí, to bylo panečku dobrodružství. Úplně nekriticky jsme nadšený, z této výpravy, jak je ostatně u dvojice Lin a Sprague dobrým zvykem, když vypráví jeden z mnoha příběhu fantastického Conana, tak jako nikdo jiný.

***U Croma! Člověk může zemřít jenom jednou, tak jaképak stýskání nad nebezpečenstvím, které možná, alespoň prozatím určitě, existuje jen v jeho představivosti. Dost na tom, že se člověk musí s nebezpečím vypořádat, když se do něj dostane, s mečem v ruce a s bitevním třeštěním v srdci. ***

Opět se vinou osudu stalo, že Conan kvůli jedné pečínce k večeři
(***„Od té rozmíšky v krčmě U devíti tasených mečů, kdy mu Conanova pěst málem urazila hlavu z ramen, měl nezdolnou touhu se pomstít.“***)
skončí ve víru intrik a bojů o nic menšího, než osud světa (časem určitě). Jo a taky princezna tam je, která si vyzkouší nedobrovolně výměnu rolí (služka – pán) Hyborského věku.

V tomto příběhu dostaneme hojně všeho, po čem dobrodruhovo srdce prahne, byt ženská srdce mají často zvláštní přání
(***„Nežli jí do života vstoupil obrovitý Cimmeřan, vždy své muže snadno ovládla. Ale ovládat Conana bylo nemožné“***).
A i ta dobrodruhova očka při toulkách exotickou zemí amazonek snad najdou to pravé ořechové
(***„některé ze svých náčelnic – velkých, zjizvených a drsně vyhlížejících černých žen, které v Conanových očích měly asi tolik ženskosti jako bojové sekyry.***).
Dojde i na časté holdování banánového vína
(***Conan říhl. „U střev samotnýho Croma, kamaráde, to je ale život!***),
parádní krvavě souboje
(***„Navzdory své mohutnosti se pohyboval poddajně jako útočící panter a rubal Zingařany jako zralou pšenici.“***)
a taky bourání plánu na dominanci světa mocným mágům
(***„Conan Thoth-Amonovi hlasitě a nezdvořile poradil, co si se svou nabídkou může udělat.“***).

Potěší setkání se starým známým Jumou, jehož linka přimíchá dostatek exotiky a lidožravých stromů do příběhu
(***„Potichu, šklebíce se, ale zároveň zadržujíce slzy, si pevně stiskli ruce. Nic neřekli, protože oba podvědomě cítili, že na tomto světě se již nikdy nesetkají.“***).

Těžko říci zda tyto ingredience někoho potěší i ostatní čtenáře, ale
***„Čert ví a čerta to i zajímá,“ zamručel Conan.***

Drobné nedostatky v korektuře nebo „nesoulad“ popisů postav (např. jednou má Sigurd světlé vlasy, později je z něho zrzek) jde lehce odpustit a člověk, pokud na to přistoupí, dostane parádní dobrodružství, které uteče rychleji, než Thoth-Amon s výpraskem z paláce, který se s princeznou obratem nabídne Conanovi. A co on na to?
***„Kdepak, Sigurde, já si nějaký trůn jednoho dne získám, dá-li Crom; ale nejspíš s mečem v ruce, a ne jako svatební dar.“***

Dodatky na konci knihy o životě autorů a jejich popis Howardova životopisu byly více než příjemné. Howard a jeho dítě Conan jsou prostě nesmrtelné legendy.

***„Vše pryč – vše zmar, tak ať mě už na máry dají;
Slavnost je ta tam a svíce se tmě vzdají.“***

1 31.01.2020

Budiž. Od dvojice Sprague – de Camp jsem četl mnoho Conanovek, ale nebýt jejich jména na obalu, tipl bych to na jiného autora. Zápletka není úplně špatná (Conan si chce zkrátit nudnou službu jedním příjemným večerem, ale naběhne jedné buchtě jako školák pod tatrovku na přechodu, což ho zažene do vzdálených hor k mnohonohému chlupatému bohu), jen to zpracování a naroubování na Conanovský charakter mi zde vůbec nesedlo.

***Conan rozhodil ruce. „Mitra nás chraň před chytrými ženami, které si plánují život jako generál bitvu! Polovina radosti ze života spočívá v tom, že člověk neví, co ho čeká příští den a bude-li vůbec naživu.“***

Conanovi je zde lehce přes dvacet, takže zkušeností úplně moc nepobral, ale aby mu zde byl rovnocenný soupeř kdejaký nýmand s mečem v ruce, nebo že ho překvapí a dostane na lopatky každý šarlatán, to už se mi četlo hůře.

***Kdyby se s ní vážně zapletl, určitě by ho jako válečníka zničila. A proč už teď, když bylo na světě stále ještě tolik míst, která neviděl, a tolik dobrodružství, která nezkusil?!***

Kapitolou samou je pak jeho dráha profesionálního kováře, kde si za zvuku bušících kovadlin představuje rodinnou idylku s chrámovou tanečnici Rudabeth. Ženy jsou nedílnou součástí jeho dobrodružství, zde to však místy připomínalo díl z TV show „Kovář hledá družku“.

***Conan zavrčel: „U všech Cromových ďáblů, děvče! Pokoušíš se mě předělat? Tak to tedy ne!“***

Příběh je naštěstí krátký a uběhne dříve, než bys ukoval podkovu, ale jedná se o čistý průměr, který neurazí, ale ani nenadchne.

***Ti, kteří znali Conana jako muže ze železa, tvrdého a nemilosrdného, muže, který myslel především sám na sebe, by jistě užasli, kdyby ho spatřili plakat v téhle příšerné márnici, nevšímavého k okolnímu nebezpečí.***

2 10.09.2019

Zyt má v jeho komentu trochu pravdu a i já mohu říci, že ze všech mnou čtených „Lin de Camp“ Conanovek je tahle jednoznačně nejslabší. Na druhou stranu právě pro to, že tento výlet do Aquilonie či Argosu psali tito pánové, tak se o žádný šunt v rámci Conanových příběhů nejedná. Člověk v Hyborii zběhlý tak nějak ví, jaký typ čtení a rubanice od nich dostane a na tom se nic moc nemění. Je pravda trochu vleklé kampaně, při které Conan verbuje svou armádu, aby zametl se standardně nechutným sadistickým vepřem na Aquilonském trůnu, jež dělá podrž tašku mocnému čaryfukovi z dob dávno minulých. Taktéž pasáže, kdy se Conan zapomíná na své zkušenosti a nechá sebou zamést kdejakou figurkou, z nichž některé nechá volně pajdat po světě i po svém nástupu do královského statusu (Quesado, Alcina, Thulandra Thuu) nechají zvláštní pachuť na jílci meče. Což je vzhledem k období, kdy se příběh odehrává velká škoda, neboť se jedná o velmi důležitou část Conanova života. Ocenit se na druhou stranu dá popis válečných scén znepřátelených armád, které si vzájemně pouští žilou. Tohle téma se často v Conanovkách nevidí…

Silvanova tvář pobledla… Sáhl do kožené brašny… a vyňal z ní miniaturu malovanou na alabastru. „To byla moje dcera. Je mrtvá“… „Vzal mi ji“…

Conanovi modře zadoutnalo v očích. Jeho důstojníci nejistě přešlapovali, protože věděli, že surové zacházení s ženami dokáže obrovského Cimmeřana rozzuřit jako nic jiného. Conan pozvedl miniaturu, aby na ni ostatní dobře viděli a vrátil ji kapitánovi.

Conanovskou atmosféru si kniha udržuje víc než dobře a i když chvíli trvá, než Conan pořádně šlápne do sandálu, pod kterými rozmete Numedidovo království, tak své čtenáře odmění spokojeným pocitem.

1 29.08.2018

Tak tohle byl snad horší zážitek, než vypít týden zkvašený kobylí kumys. A co se ho Conan nachlastal, než se stal hrdinou z tohoto románu. Moje první Carpenterova Conanovka a byl to bolestivý zážitek. Nevím, kde autor bral nápady a inspiraci, ale z předchozích Conanovek jen stěží. Myslel jsem si, že když jsem už přežil Conana „cirkusáka“ z Warcraft světa (Prameny Černé řeky), tak mě moc nemá co překvapit, ale chyba sekyry v hrudníku. Tady Conan panáčkuje, jak mu absolutně směšní nadřízení pískají do rytmu, stává se z něho již nyní (cca ve 20?) pěkný domácí usedlík, který si svou přítelkyní (je to tak) Saryiou zařizuje uprostřed válečné pevnosti svou garsonku z bambusu a kvítí a až zjistíte, že umí pěkně naříkat „Auuu“ a přes držku mu dá snad každý druhý chcípák ve městě, budete si chtít při četbě vypíchnout oči a jít na lobotomii, abyste zapomněli.

To, že se opět dostaví pocit „chybějících stránek“, kapitoly jsou děsně řazené, kouzelnické prvky trestuhodně nevyužité (celá část s „Mojurnem“ je totálně zabitá a ve finále umocněná neskutečným Cliffhangerem), bitvy jsou psány chaoticky a jakákoli konfrontace či „pád“ dějově důležité postavy jde mimo záběr (celá část s Babrakou je totální úlet). Je to smutné znásilnění legendy, kde celý závěr vyšumí do prázdna. Těch zdejších 5* nechápu ani v podnapilém stavu a s přimhouřením očí celého paneláku. Kdo zná ty „pravé“ Conanovky, zde musí zatlačit nejednu slzu. Kdyby se to jmenovalo Blažej, Hermión a Blažena mají Road Trip po putykách a bordelech, kde fantazírují o slonech, kteří umí kreslit choboty, neměl bych nic proti. Tohle se Conanovi ale nedělá…

A občas dobrá fráze knihu nezachrání: „Dejte si pozor, přátelé, dokonce i tenhle syrový řízek opičího masa vám může po několika dalších rundách téhle břečky připadat lákavý! Proto je vždy lepší zvednout včas kotvy.“ A já to kvituji a zvedám kotvy o knihu dál…

1 01.02.2018

„Samuraj uznával sílu a odvahu za nejvyšší formu lidské ctnosti a zbabělost či neslušnost představovaly nejhorší možnou nemorálnost. Pokud se tedy setkal s nedostatkem úcty či dokonce s přezíráním, měl samuraj k uchování své důstojnosti jedinou možnou volbu – pachatele okamžitě a na místě skolit.“

Ale to zase jó. Tohle mi sedlo trochu více než autorům níže. I přes počáteční „problém“ se do tohohle brutálního konce Šógunátu Tokugawa začíst (spousty jmen, historie, letopočty… ) jsem byl ke konci nadšený a velmi smutný z toho, co jsem „nastudoval“. Romantické představy mít můžeme, ale obdobně jako u rytířů i zde jeden nemohl nikdy plně věřit, že samurajové jsou dokonalí ve všech směrech. O tom, že všichni jsme jen lidé, kteří se dokáží chovat, jako skutečná monstra slyšíme dnes a denně. Nejinak tomu bylo u Japonců na konci období Edo. Jenomže i když i hrdinní velitele jednotky Šinsengumi byli proslaveni díky své zálibě v brutalitě a pro sek katanou nešli dál, než pro pohár saké, tak vždy si to šlo v rámci kodexu bušidó nějak „ospravedlnit“ a svým způsobem to i obdivovat.

Jak jsem se již zmiňoval u jiného titulu, tak některé části jsou nejen že nepředstavitelné a těžce uchopitelné v dnešní době, ale i tehdy si jde mnohé věci z kodexu jen stěží představit (viz braunerova citace o seppuce 10 samurajů, nebo ta císařská zástava (byť tohle je i dle popisu v knize lehce pochopitelné) a co teprve těžký prohřešek vůči bušidó „Jako bys byl zraněn zezadu“).

Ať už si čtenář po dočtení knihy udělá dojem jakýkoli (buď mu to jeho obdiv a úctu k historii Japonska jen utvrdí nebo naopak zboří jeho představy), tak jedno se upřít knize nedá. Je perfektním, důsledným a hodně detailním historickým oknem do doby, kdy se poslední samurajové do posledního dechu bránili reformě Meidži a konci samurajské třídy, jež existovala téměř 8. století. Velitelé Kondó Isami a Hidžikata Tošizó byly skutečně legendy.

„Základním pravidlem bušidó bylo, že každý bojovník nese za všechny své činy plnou a konečnou odpovědnost. V kterékoli situaci byl kodex nadřazen osobním přáním nebo křivdám a jeho pravidla měla přednost před vztahy k rodině, rodu a lennímu pánu. Právě vlivem tohoto neměnného a vznešeného morálního kodexu si samurajové dokázali udržet svůj dějinami potvrzený a nezpochybnitelný pojem cti, i když se kolem nich rozpadal společenský a politický systém.“

3 27.11.2017

Rozporuplné pocity mám po dokončení této neskutečně dlouhé Conanovky. Víceméně se dá podepsat BroDan-úv komentář, s čímž kdokoli, kdo má za sebou mnoho Conanovek, nemůže nesouhlasit. Asi bych nevěřil, že se budu přemáhat do dalšího čtení jednoho z mnoha Conanových dobrodružství, když anotace slibovala fajnové dobrodružství.

Inu, řekl bych, že autor chtěl nacpat do tohoto světa příliš mnoho a místo zábavného úvodu, kdy má následovat spanilá rubací jízda se dostavil utahaný úvod, přecpaný postavami, které se pletli po chvíli víc než děcka na metalovém koncertu, příběh byl zasazen do nudného prostředí výběru nového vládce horských kmenů, z Conana udělal autor neschopného jelimana, schopného ožrat hubu ze dvou decek levného vína, ale přitom si zachovat reflexy hodné Spider-mana a v mezičase si vydělávat kovářstvím a po slíbených ghůlech ani stopy. Místo nich se nakonec dostavili nějací hybridi Gorilo-pštrosů z historií sahající až do samotného Acheronu (za takový původ by se styděl i orangutan po lobotomii) a překombinovaná hra na přechcávání, která patří do jiných příběhů.

Dojem z knihy zachraňuje poslední třetina, kdy tempo dostane pořádný spád, nešetří se krví ani mrtvolami a dostane to jakž takž závan poctivé Conanovky. Co však naplat, když se k tomu musí protrpět to bahno předtím? Ale co už, jak by řekl Conan na hloupou otázku:

„Proč bys ale odcházel“ zeptala se náhle.
„Proč? Proč muži odcházejí?“ Pokrčil Cimmeřan rameny a odpověděl si sám. „Za něčím jiným, lepším, větším…“

2 22.12.2016

Další z mnoha „fiktivních“ dějepisů, které by bylo škoda minout. Což vzhledem k informovanosti na webu a zdejšímu zastoupení mezi čtenáři může být pravda. Série Halo, která slaví svůj úspěch zejména na konzolích Xbox má za sebou téměř 20-letou historii (první herní díl vyšel roku 2001) a od té doby se dalo do tohoto universa zavítat v 10 hrách, které rozvíjí příběh lidstva ve 26. Století a to hlavně díky stěžejní postavě celé série – postavě Master Chiefa.

Tenhle průvodce příběhem tak pokračuje v trendu, který používají jiná studia, která ke známé značce vyrábí další merchandising a hrne ho na trh pro své fanoušky. A proč vlastně taky ne, že ano? Stejně jako letošní první díl kronik světa Warcraftu ,tak i zde si projdeme kompletní historii Halo vesmíru, od prvních stvoření, která formovala vesmír a jejich obyvatele až po dění posledního herního dílu (Halo 5) a knihu ukončíme náznakem toho, co nás čeká příští rok ve hře Halo Wars 2.

Kniha je celkem obsáhlá, rozdělena do 5 hlavních kapitol a i když některé události jsou zde popsány velmi stroze, tak celkově se jedná o perfektní materiál pro fanoušky tohoto světa. Samotná minulost, o které se píše zatím v u nás nepublikované trilogii (The Forerunner Saga) je zde konečně trošku rozepsána dopodrobna a my tak konečně víme, jak to bylo se starodávným lidstvem, Floodem, Forerunnery a dalšími. Navíc je kniha doplněna pěknými náčrty bojových lodí a obleků a skvělými ilustracemi od mnoha odborníků, které podtrhují veškerou válečnou minulost, ve které je tento příběh zasazen. Mnoho obrazů nechá čtenáře se vyloženě kochat tím vyobrazením dané situace a podbarví perfektně danou událost.

Kniha potěší i samotnou cenou, která je ve srovnání s konkurencí víc než příjemná (např. cena u stejného typu knihy ze světa Mass Effect je úplný výsměch). Co už však nepotěší a je velký problém si na to zvyknout je veškerý překlad originálních názvu z angličtiny do češtiny (ať už se jedná o rasy, lodě, bojové operace, planety apod.) Číst to bylo často utrpení, a když se v jedné větě objeví tři podobné překlady, tak se nejeden znalec ztratí. Nechat to v originálu, nebylo by knize co vytknout. Takhle sebou překlady nesly i klasické korektorské chyby, ale to už je škoda zmiňovat.

Celkově jsem však rád, že podobné knihy vznikají a najdou si k nám cestu.

2 29.10.2016

Tahle Jordanova Conanovka je mnohem lepší, než jen rozšířený scénář v případě ničitele. Svižné tempo, které nedává Conanovi ani na chvíli odpočinout, nám servíruje souboje mágů, spoustu intrik nejen u královského dvora, souboje armád proti žoldákům, monstrům a všelijaké pakáži. Jordan taktéž přidal na brutalitě, takže souboje a popis jednotlivých zabití jsou řádně brutální a skvěle sedí do Conanova světa. Příběh se navíc motá od začátku do konce kolem nejedné krásky, což je pro čtenáře příjemným zpestřením. Dalším zajímavým prvkem je Conanův věk, kdy se jako velmi nerozvážný a arogantní mladík dostává víc než často do pasti či uvěznění a Jordan mu to nechává pořádně vyžrat. Často to už vypadá, že by Conan do dalších příběhu nedošel, ale to by nebyl Conan, aby se ze všeho s brutalitou sobě vlastní ze všeho nedostal. Ta arogance a situace z ní vyplývající jsou však příjemným osvěžením. Výborné počtení a co na to Conan?

„A pokud jde o mě, pomyslel si, jsem na tom skvěle, jak si jen muž může přát. Čtyři měďáky ve váčku a celý širý svět před sebou. A pořád jsou tu ty poklady ve strašidelné Larshe. Se smíchem pobídl koně do klusu a zamířil k Shadizaru.“

29.10.2016

Moje Jordanova prvotina, která mne nijak zvlášť do křesla nepřikovala. Možná je jeho sága Kolo času geniální, ale tahle Conanovka byla prostě jen a pouze „dobrý“ průměr. Možná se na mém hodnocení podepsalo i to, že tenhle příběh lze projet na obrazovkách během 90 minut a i když je pokračování filmového Conana velmi slabým odvarem filmu prvního, tak kniha působila ještě fádněji než filmové zpracování ničitele.

Na Conana zde bylo velmi málo brutálních scén, tak typických pro kontaktní souboje, Conan zde byl často za mladého nekňubu, který byl polovinu času zamyšlen s hlavou v oblacích a nejednou o ni málem přišel. Abych jen nekřivdil, tak je zde spousta scén „prodloužena“ oproti filmu, dojde i na pár lechtivých scén, jedno zbytečně rychlé úmrtí v souboji, na který čekáme celou knihu a děj má díky těmto doplňkům mnohem větší logiku a návaznost a celkově to rychle uteče.

17.08.2016

Dračí studna dějově předchází obrům a údolí, které jsem již od autora četl, takže pro mne bylo příjemné překvapení „vidět“, jak se Conan dostal k přátelství s některými postavami, s nimiž putuje v dalších knihách (Kudru, Dakša, princezna…). O to více jsem si tento příběh užil. Tohle bylo mnohem čtivější, dynamičtější a prostě Conanovější, než autorovi další mnou čtené knihy. Parádní souboje se střídají s bojem na moři mezi galérami, bojem monstry, klasickou Conanovskou zlodějinou a dalšími zábavnými prvky, kvůli kterým se ke Conanovi tak dobře vrací. Navíc příběh je příjemně uzavřen s pouze naznačeným slibem kamarádovi do budoucna, k němuž se právě v Údolí bohů vrátíme.

Víc než příjemná jednohubka z Conanovského univerza, která doplní o další střípky autorovi knihy, které se soustředí na dobrodružství a fantastické výpravy Conana z oblasti Vilajetského moře.

1 16.08.2016

Tak tohle byl boj. Což jsem sám nedokázal pochopit a vstřebat jakožto obdivovatel nejen samurajství, ale i celé východní filozofie a historie. Nikdy bych nevěřil, že tohle téma na sto stranách budu se skřípáním zubů dočítat s donucením 3 týdny. Spousta podobně laděných historických knih je z menší\větší části dnes již nepoužitelná, ale zde mi přišla absurdní drtivá většina postojů a „pravidel“ tehdejší doby, které jsem si nedokázal aplikovat ani na dobu, ke které se kniha váže. Vždyť podle Cunemotových spisů, by museli samurajové za uvedené „urážky“ popravit polovinu obyvatel tehdejšího Japonska během několika měsíců a jako oslavu svého odevzdání svému pánovi a cesty Bušidó nakonec spáchat ceremoniální seppuku.

Podobně jako kniha Bušidó - Cesta samuraje je i zde je něco málo pozoruhodných myšlenek a příběhů, ale jako celek to nefunguje ani z poloviny tak dobře, jako zmíněné Bušidó.

3 16.08.2016

Přímé pokračování Horských obrů začíná delším prologem (který slouží víc než dobře pro kompletní shrnutí předchozího děje), po kterém sledujeme sadistické hovado Narana v jeho snaze přechcát všechny bohy z předchozích dílů (Krokodýlí bůh a Kámalí), udělat si z nich své otroky a přitom se pomstít někomu, kdo mu leží v žaludku jako nikdo jiný – samotnému Conanovi. Jenže jak už to tak u našeho barbara chodí, Naran má peška a po jednom velikém dobrodružství s postavami z předchozího dílu, kdy se dějové pohybujeme chvílemi v řeckých bájích a zaklínačském mýtu (Divoký hon), si na konci dáme sraz v údolí bohů s nejednou bohyní a dočkáme se krásného pocitu zadostiučinění, když Naranovi nevyjdou plány tak, jak si ve svých zvrhlých snech představoval. Což je pro čtenáře, který vydržel a nepřeskakoval jeho brutální čistky tisíců obyvatel Hyborie krásný pocit.

Tato kniha je stejně brutální, jako její předchůdci, ale mnohem čtivější než předchozí obři s ucelenějším dějem a svižnějším vyprávěním. Taková menší poznámka, nevím, proč se vydavatel rozhodl takhle vykecávat v anotaci vše, ale rozhodně nedoporučuji číst celou anotaci knihy. Na pár řádcích se takhle do čtenáře nasype celý děj v kostce. A přitom jsou ty obálky k Blancovým knihám tak povedené…

1 16.08.2016

První komentáře mají víceméně pravdu v tom roztříštění knihy na podružné děje v první polovině, kdy přeskakujeme z místa na místo bez jakékoli návaznosti. Pravda, popsaný děj a ty zvěrstva v něm páchané Naranem, to je genocida kolosálních rozměrů a brutalita, s nimiž k nohám úchylně bohyně Kámalí servíruje vnitřnosti svých obětí po tunách je jen pro silné žaludky a skvěle zapadá do Conanova drsného světa, ale mít to semknutější dějovou linku, tak je to lepší počtení. V druhé polovině se již jede Conanovka jak vyšitá, svižná, brutální avšak bez řádného konce. Horští obři (jejich střet s Conanem je výborně popsaný, avšak smutně krátký) tak slouží jen jako první díl k Údolí bohů, kde se nám vše spojí a vyústí to v pořádný konec. Kniha se však četla i s touhle roztříštěností a dost velkým počtem chyb v tisku překvapivě dobře a rozhodně nikoho neurazí.

25.07.2016