t_gon komentáře u knih

Další střípek k Temné věži, tentokrát zásadně důležitější, než události v Salemu. I když i zde příběh trpí klasickým Kingovým „grafopiseckým“ problémem a samotná provázanost na věž se projeví až velice později, tak postavy, jejich všední dny, problémy a trápení jsou podány dobře v souvislosti s problémem nespavosti. To co se zpočátku zdálo jako „důchodcovský“ problém dostává postupně kontury a rozměry antických tragédií (vzhledem k triu doktůrků je to doslovné) a příběh tak i přes všechnu zbytečnou a roztáhlou omáčku kolem chytne a nepustí. Ralf a Lois jsou perfektně lidsky napsané postavy, se kterými se šlo sžít a držet jim palce až do konce. Jakmile se karmínový král (neboli král krvavec) a věž naroubují do dění v Derry a Ralf začne mít skutečné problémy a vidět věci, jež by neměl, je to už dávno za momentem, kdy by šlo knihu opustit s tím, že to prášky na spaní nějak vyřeší. Omyl, následuje skvělé drama, jež má v důsledku svým významem a důležitostí dopad na celý Kingův vesmír, stojících na bedrech věže. Další skvělý střípek zejména k finále Temné věže s neskutečně táhlým úvodem.

6 03.09.2024

Hlad po dalších střípcích skládačky k Temné věži mě vedl rovnou do Salemu, abych si doplnil mezery k otci Callahanovi a jeho temné minulosti před tím, než se stal členem Ka-tet. Upírská tématika v rukou Kinga byla dalším lákadlem, takže hurá do Lotu. Po načtení více Kingových prací mi připadá, že King má takový menší grafomanský nešvár/talent – dokáže psát vyloženě o hov**, ale tak poutavě, květnatě a košatě, že byť je to super a zábavné, tak je to pořád o hov**. Aneb je schopný vycákat litry inkoustu třeba na popisu servírky v bufetu, jak má upravenou zástěru, kolik špíny se ji drží na jmenovce, co má v kapse, proč má mašli nakřivo a s kým jela ráno autobusem na šichtu po té, co ráno přemýšlela o dceři v kuchyni u okna, kde poslouchala, jak sousedce děcko řve na celý barák (že ho mlátí, se dočteme o dvě kapitoly později), ale to vše je absolutně nepodstatné pro příběh. Jak říkám, čte se to skvěle a nevidím to takto „dobře podáno“ nikde jinde, ale po čase to unaví a koncentrace při četbě jde do háje. Takto je schopný „vatovat“ 2/3 knihy, aby pak nabral grády a vyloženě dodal krasojízdu plnou zmaru, deprese a neštěstí. Upíři jsou zde vykreslení jako děsiví nepřátelé, proti kterým není šance vzdorovat, natož vyhrát, což je den ode dne jasnější a vše směřuje k tragickému konci, protože jejich plány se vedou desítky let bez povšimnutí okolí. Jejich historie a původ je dobře promyšlena a celkově vše dobře působí jako „pokračování“ Drákuly (víceméně průběh, postavy a samotné zúčtování proběhlo v podobném duchu). Další malý černý puntík pro mne, je scéna, která se na otci Callahanovi podepsala nejvíce a kterou známe z věže, tak zde byla… „krátká“? Možná jsem měl velká očekávání, ale příběh Callahana mi přišel komplexnější ve věži, než zde, kde určitě otec nepatřil mezi hlavní postavy a jeho prostor v ději nebyl příliš velký a tak některé střípky zmíněné ve věži nejsou nijak rozvinuty či zmíněny. Škoda, což však na samotný příběh nemá vliv a ten je po rozjetí i po těch dekádách skvělý a během čtení víme, proč jsme se „kdysi“ upírů tak báli. King dodal děsivý příběh s monstry, kterých je nutno se bát (ne jako těch světélkujících hošanů z jiné ságy).

Věhlasný a legendární Kosek řeší paranormální případy netradičně a relativně jednoduše – pokud to jde, tak se z nich vyloženě prosexuje, i když místy spíše promr** vyloženě až na dřeň. A je jedno, zda řeší problémy epizodického rázu v povídkách za komínem, nebo skotačí po světě v románové katastrofě. Vždy je to jen a hlavně o mrd***. Z počátku to vypadá jako alternativa k Nočnímu klubu s ne tak vážným podtónem, byť obsahově to jde lehce vedle sebe, avšak časem se to změní v místy až na karikaturu „solidních případů“ s přídechem magie, tajemna a hororu a již se z toho nevymotá. Dávkování sexu, kdy jde v podstatě každá s každým a hlavně kdekoli, hlavně když je démoni/zombie/cokoli neuvidí, se časem přejí (i když jsem ještě nebyl v New Orleans) a není to už ani k zasmání či zrudnutí při četbě. Nevím, v podstatě veškeré vyšetřování, akce a celá mytologie jde do hajz** na úkor laciného sexu, který by mně bral v téhle podobě být mi tak 15 a já sjížděl free video nabídku přes modemové připojení počátku století. Z toho jsem však vyrost a raději tak sáhnu po jiných borcích z řezníkova cirkusu. Koskovi jsem na mr*, tedy chuť vyloženě nepřišel a největší pozitivum z knih jsou jednoznačně Royovi famózní obálky.

4 03.09.2024

Po velkém zklamání z Minotauřích válek, jsem doufal, že si Knaak v mých očích opraví reputaci drsnějším příběhem z již existujícího fantasy světa, který má již zajetou historii, pravidla a další náležitosti, což by ho mohlo vyvarovat vytvořit paskvil jako s minotaury. Po doražení trilogie mohu spokojeně potvrdit, že brutální svět „Svatyně“ byl skvělou volbou a Knaak sepsal skvělou, údernou, brutální a zábavnou trilogii „hodnou jeho jména“. Hrdinové Uldyssian, Mendeln, Serentia a Achilios jsou ze dne na den vytrženi z poklidných farmářských dní do brutálního konfliktu mezi Nebeskými výšinami a horoucím peklem, o nichž nikdo nemá ani potuchy. A jak to tak již v pohádkách bývá, nejde o nic menšího, než o osud světa (Svatyně) a všech lidí zde žijících. Rychlá jízda, akce střídá akci, brutalita stupňuje, bojuje se proti všem a všemu (vojáci a stoupenci jedné ze dvou nelidských stran, pekelné zrůdy, andělům), přibývají nečekaní spojenci nepatřící do žádné z říší a to vše nedává moc prostoru pro vydechnutí jak hrdinům, tak nám při čtení. V rámci možností je tam pěkný vývoj postav a celé to graduje ke smutnému konci, který však i vzhledem k vydání hry Diablo IV má hořkou pachuť, neboť víme, jak záporaci z knih (ne)skončí. Kolem a kolem skvělá, brutální trilogie, která snad neurazí i lidi Diablem nepolíbené.

03.09.2024

Kotle-šova prvotina je i po přečtení všech jeho „masterpieců“ strašná pecka. Rozsahem solidní space opera s netradičně, ale skvěle vykresleným mocenským uskupením v „novém světě“, kde se klaníme novým náboženstvím a pro bombu nechodí daleko nyní český obyvatel, nikoli „turbánovec“. Je to funkční, zábavné, akční a hlavní postavy jsou vykresleny mnohem lidštěji a méně „terminátorsky“, než pozdější borci z ranku kapitán Bouchač a lord Mrdák. Taky to není přeplácané sexem, jak listování avízem na zadní straně a obsahuje to spoustu špionážních a zlodějských vsuvek, včetně kolosálních vesmírných bitev, které dokreslí příběh obrovským rozsahem. V téhle krásné jízdě z naší alternativní budoucnosti se řezník drží ještě hodně při zemi, ale sedne mu to jak šavle janičářovi do ruky (: Vskutku bravurní počtení.

6 03.09.2024

Představa entit, jež hrají cink s galaxiemi stejně jako mimozemšťani na konci Mužů v černém je lákavá a netradiční (nejde o klasickou dominanci a vyhlazení…) a jejichž vnímaní lidí, pokud je vůbec zaregistrují, je ekvivalentem otravného bzučení komára. Oproti tomu jepičí životnost lidí proti „věčným“ nemá co nabídnout, leda by se dala krátká životnost prodloužit, ať se dá případná konfrontace doslova na konci všeho nějak pěkně vygradovat. A to je relativně problém, protože jednak s hrdinou Viktorem přeskakujeme jednotlivé éry lidské kolonizace, jako by to byla jízda výtahem zážitkovým parníkem, kde každé patro představuje jiný typ zábavy/času/geopolitického uspořádání a jednak kromě Viktora nedostane žádná jiná postava pořádný prostor a hloubku, aby se do vyprávění a celého problému nějak výrazněji otiskla. Takže působení důležitých postav (otec, rodina, děti, milenky…) vyjde do ztracena, protože následující kapitolu jsme o mnoho staletí v budoucnu a často nestojí ani za zmínku, jak dané postavy dopadly. Logické, byť nijak příjemné. Nicméně blížící se finální konflikt mezi Wan-Toem a Viktorem (potažmo lidstvem, které v té době ještě zbude) bude jen načrtnut (stejně jako konec trilogie Problému těles (inspirace zejména ve Vzpomínce je jasná) a zbytek nechť doplní naše fantazie. Cože je škoda, protože kniha má spoustu skvělých momentů a nápadů (např. kolonizační lodě se rozebírají postupně jako základní stavební materiál při kolonizaci…) a chtěl bych si přečíst, jak měl autor finální konflikt s těmi božskými, ale v základu dětskými entitami vymyšlen.

1 03.09.2024

(SPOILER) Temná věž je opředena mýty a tajemstvím, stejně tak, jako je tato sága opředena většinou puncem něčeho výjimečného. Famózní mix fantasy, westernu, okořeněný špetkou sci-fi a promíchán pořádnou dávkou deprese. S tímto jsem k sáze přistupoval, a protože jsem Kinga mimo obrazovky zatím nepotkal, netušil jsem, jak moc mi (ne)bude jeho styl vyprávění sedět. První setkání s pistolníkem na poušti a následný nábor jeho Tří Vyvolených u mne probíhal vcelku rozpačitě a nechápavě, o co že tu vlastně jde a hlavně Kde a Kdy o to jde. Jakmile vsak všichni nasednou do vlaku výlet směr paprsky, začnou hádat hádanky, vybíjet mutanty pod pradávnými městy, vyprávět si nevesele historky z dětství, kdy dívkám mohly hořet víc než jen lýtka a vlčím robotům začnou létat hlavy pouští, místo plánovaných únosů dětí, je to již dávno za momentem, kdy šlo ságu jednoduše odložit a víc se k ní nevracet. Tyhle části byly excelentní a jde z nich cítit ta síla vyprávění a neskutečná fantazie Kinga jako tvo(bo)řitele světů, který vše dokáže ukočírovat a nerozpadne se mu to pod rukama. Tempo, zábavnost i vášeň trochu opadne během zrození "jedijského Spider-Mana", ale naštěstí se jedná o krátkou zastávku před finálem, kdy se začne z těch spousty paprsků, nitek, příběhů, světů a časů splétat klubíčko, ke kterému vše vedlo od prvních kroků v poušti.

Úžasná a v mnoha ohledech jedinečná sága, kterou v mých očích příliš nesráží ani kvalitativní nekonzistence jednotlivých dílů (jak říkám, 1,2 a 6 jsou "zvláštní" a rozjezdu ságy u netrpělivých čtenářů příliš nepomáhají, ale to je na chuti každého, co komu sedne…) ani začlenění Kinga jako hybatele a tvůrce příběhů v knihách (byť osud Jaka je na pováženou), protože to v celku sedne do zmíněného klubíčka elegantně a funkčně. Popř. fakt, že kniha je něco jako rozcestník pro mnoho jiných Kingových světů, děl a postav, které zde teprve dojdou svému osudu (a zvědavé čtenáře tak dotlačí k dalším knihám). Můj osobní problém je s tím, jak King pracuje se zápornými postavami obecně a jejich konci. Menší "bosse" typu lovci rakví, Gusher, Blaine Mono se podařilo s jejich konci skvěle zpracovat, ale co se týče, Randalla, Mordreda a zejména pak Karmínového šaška… krále, to bylo ostudné. Bez větších spoileru, po celé Rolandově pouti jsem čekal na mnohem větší konfrontaci, než to, co přišlo. Mordredův vývoj byl pro samotný souboj k ničemu, nesmrtelny a všemocný čaroděj Randall skončil sice krásně brutálním způsobem, ale jako úplný ubožák po vzoru brumláka. A ke králi je škoda slov, byl to nečekaný konec, ale takhle si souboj s Kingovým "Thanosem" představoval asi málokdo. Což navíc po úchvatném komiksovém prequelu z dob posledních dní Společenství a Gileadu čelící Farsonovi nechalo velice horkou pachuť na jazyku.

Nicméně je tu pak ještě pro mne horší věc a to samotný závěr, který je až po vystoupání na vrchol věže, nikoli vstupem do věže, po kterém King varuje, že jsme ušli cestu k cíli a máme spokojeně zavřít knihu a žít dal… Co čekal, že to opravdu každý takto vezme, nechá Rolanda stát v předsíni a půjde si po svém s tím, že to "dokázal" a vše je v pořádku? Ten průběh výstupu a retrospektivní sledování Rolandova života bylo pořád skvělé a slibovalo to obří katarzi, ale to co přišlo, byl pro mne ubohý, slabý a možná velmi jednoduchý způsob, jak se vypořádat s tím, že vlastně King neví, co si počít s Rolandem. Kdo mu tohle sežral a je šťastný, tak mu to přeji, ale považovat to za jediný rozumný a správný konec? Proč pro Guna? Copak může byt někdo spokojeny s tím, že Roland si vlastně celým tím šílenstvím a zmarem projde znovu a znovu? Že všichni si své bolesti, utrpení a trápení vyžerou zas a opět? Byť nevědomky, ale to na věci nic nemění. Navíc to není stejný „průchod kolem“, neboť nyní má na „konci počátku“ své pouti Eldův roh, kterým, a to jen v případě, že tento průchod dokončí, zatroubí před věží a ta všechny své siguly (pokud mu v tomto průchodu nebudou chybět třeba pistole od Suzanny) ocení konečným klidem pro Rolanda? Je tolik jiných způsobů, některé fanouškovské teorie a ukončení jsou mnohem lepší (byt např. ta, že tohle je 19 průchod a bude jich jen přibývat mi přijde taky dost mimo), ale obecně mel Roland dojít nějakému odpuštění/satisfakci/klidu na duši i kdyby jeho odměna po opravení všech světů měla být jen propustkou na mýtinu za ostatními a ne jeho „restart na startovní čáru s jiným dresem“… Čím víc nad tím po přečtení ságy přemýšlím, tím víc mě ten konec pro Rolanda vyloženě irituje.

Kolem a kolem skvělá a výjimečná sága, ale zejména díky těm záporákům a samotnému konci to nejde vychvalovat do nebe. A jsem rád, že má sága mnoho dalších zdrojů (např. fanwiki byla při četbě nedílnou součásti, protože pospojovat si všechny ty mýty Primu, Eldu, Merlyna, Ludu, North Central pozitronic... byl často nadčtenářsky úkol) a rozšíření (komiksové prequely a povídky z Klíčové dírky), protože do tohoto světa, nebo aspoň do vybraných Kdy a Kde se budu rad vracet.

Tak jak mi Knaakův styl psaní a vyprávění high fantasy příběhů seděl v podstatě od nepaměti a proto jsem se k němu vracel jako ke stálici a neřešil, do kterého univerza zrovna zavítám, tak zde jsem dostal první facku. DragonLance znám minimálně a začít rovnou trilogii o hrdých minotaurech nemohl být špatný nápad. Omyl. Anotace slibuje „klasické“ fantasy o boji proti nespravedlnosti zasazené do bohatého a živého světa. Stručný prolog nastíní absolutně nudnou a repetetivní historii Minotauří říše (aneb dobyvatel/otrok/hrdina/dobyvatel/otrok/zlobři/otrok), která nemá čím zaujmout a v hlavě nezanechá kromě hromádky jmen a střídání vítězných stran žádný větší dojem. Hned poté se rozjíždí události krvavé noci, která ukáže hrdé a mocné minotauří bojovníky v tom nejlepším možném světle – jako zbabělce, kteří za pomoci intrik a magie vraždí děti, ženy a starce, protože jsou hrdinové a nebojácní dobyvatelé. Pak už to jde z kopce, pár přeživších masakru uteče, nahání je různé skupiny, do toho se intriky balí do dalších intrik, teleporty a rádoby geniální strategické akce se dějí spolu s klasickými deus ex machinami snad každou kapitolu a do konce příběhu nás opustí těch pár postav, které něčím zaujaly, a měly potenciál. Konec knihy pak absolutně nenaláká na pokračování a navíc se kniha odehrává společně s trilogií Válka duší, jejíž události údajně ovlivňují a mají dopad na průběh minotauřích válek. No díky moc Knaaku, ale další dvě (potažmo pět) knihy ve společnosti těchto „hrdých“ válečníků rád oželím s naději v tvé zlepšení v trilogii Válka hříchů ze světa Diabla. Tihle Minotauří jdou z mé knihovny do exilu

1 13.12.2023

Čenda vyšle Conana a jeho bandu odpočívat na další ostrov v okolí Vilajetu, kde se chcou ztratit králi Yeldizovi a to by v tom byl černokněžník nejčernější zakopaný, aby z toho nebyla pořádně brutální a krvavá řež, kterou si málokdo z místních užije. Klasicky Čenda dává průchod zvráceným a bestiálním choutkám místní magické smetánky (malá zrůdná panna a čaryfuk Buras), jež dostane tip od místní vědmy, že by jejich staletí trvající krvavé hrátky mohl utnout modrooký obr, který se blíží k břehům jejich panství se svoji družinou. Standardně „jiný“ Conan tak rozjíždí krasojízdu po moři, po souši i pod mořskou hladinou, kterou s povděkem přivítá staletí deptané obyvatelstvo, jež je masakrováno neskutečně sadistickým způsobem (dívky zejména). Nově jsou zde hojně využity prvky jako by vypůjčené z Pirátů z Karibiku nebo Lovců lvů a příjemně tak okoření Čendův styl. Svižné tempo, chytlavý děj a dobře fungující tým se postarají při četbě o dobrou zábavu.

*** „Ty si opravdu troufáš jít se mnou zabít čaroděje, cizinče? Žasl mladý kníže. „Já jsem Conan z Cimmerie, mladíku. Nemám rád kouzla a nemám rád čaroděje. Bát by se měl Buras!““ ***

K sérii: jelikož je zde Kamálí zmíněna zatím snad ze všech knih nejméně (ve smyslu, „jo ta paní vím o ní, ale nezájem“), tak ji dějově řadím jako 1. v sérii od Čendy. V Krvavých slzách má už na Conana pořádnou pifku (:

13.12.2023

Peklo v Inferiu bylo v podání Bureše originální, skvělé a funkční a perfektně sedlo k dalším skvostným variantám téhle nedobrovolné dovolenkové destinace na věčnost od Kopřivy či Kulhánka. Epilog věnující se záchraně goril v budoucnosti, sliboval zajímavé věci v případném pokračování. A hle, pokračování skutečně vzniklo, ale tak trochu ignorující epilog a místo toho pokračující v ději po prvním díle (což je však díky velkému časovému skoku ke gorilám i logické). Úvod není vůbec špatný, kdy relativní výprask jednotkami SS, rozjede v Pandemoniu zbrojení na plné obrátky, ať jsou démoni na případnou další nezvanou invazi dobytka lépe připraveni. A nejen na ní, protože politikaření je v pekle ne denním pořádku stejně, jako domácí grilovačky dobytka.

Jelikož jsme, hádám uprostřed trilogie, musíme vybudovat vesmír a tím pádem představit další hráče, kterými se stávají andělé. A to je problém, protože samotný nový svět je zajímavý, pravý opak pekla, ale ten popis a strašná spousta zbytečné omáčky kolem, včetně putování Rónana po našem světě se táhne knihou déle, než měsíc před výplatou. Neskutečné utrpení, které spolu s nezáživnou a dekadentní společností andělů, politicky rozpolcenější snad více, než banda kolem satana, brání knihu číst jedním vrzem. Další osobní pohled, nyní jsou všechny strany tak nějak charakterově a motivačně zkriplené, že vlastně celou dobu nevím, komu fandit a proč už si ti snílci nejdou konečně pro výprask, na který nejsou ani zbla připraveni.

Čekat na něco, co je vám cca 500 stran jasné a pak to dostat (jak Grohlinka níže zmiňuje) odfláklejší a chudší než smažák na vlakáči, to prostě zamrzí. A jediné poselství, respektive zajímavá část i pro věci příští, se pro mne stává část snad o temnotě zmíněná těsně před koncem:

***Ten třesk byl tak ohromný, že o pár desetiletí později dolehne do vzdálených koutů hyperprostoru a vzbudí tam pozornost prastarých bytostí, o jejichž existenci neměli andělé ani démoni ponětí.***

Výsledek vzhledem k perfektnímu Inferiu zamrzí. A jako bonus/facku jsme dostali snad nejhorší fyzicky vydanou brož od epochy. Tahle cihla se sazbou a papírem snad pro téměř slepé byla utrpení a člověk si při každé stránce musel krk vykloubit, pokud nechtěl každou stranu lámat na sílu. Tohle patři do kategorie fraška.

4 15.03.2023

***Conan tiše vylezl zpod vozu, popadl nic netušícího muže ze zadu a položil mu ruku na ústa, aby utlumil výkřik, který by mohl upozornit stráže. Pak ho strhl k zemi a chtěl ho omráčit, ale zahradník se obratně uhnul a byl to Conan, kdo narazil nosem do hlíny.***

Conan bez Conana, respektive s x-Conany ve vedlejších rolích. Ti zdárně suplují nemehlo v hlavní roli, které Sean A. Moore omylem (jinak si nedovedu představit, kdo k tomuhle smetí svolil) poslal dělat ostudu pravému Conanovi do Hyborie. Příběh se snaží obsáhnout spoustu oblíbených premis klasického Conana, respektive heroic fantasy (temné mágy, dungeony s obludnými obyvateli temnot, stará božstva, pouště, chrámy), ale je to tak strašně špatně napsané a neuctivé k předloze, že prokousat se knihou do konce je vskutku úkol hodný odměny z rukou samotného Croma.

***Conan se shýbl pro meč a nešťastnou náhodou přitom stoupl do smyčky otěží***

Můj první odpad pro Conana, kdy jsem si myslel, že po cirkusákovi Conanovi z Pramenů Černé řeky mě už nic tak bolestně nepřekvapí. Má to však i pozitiva, protože díky těmto laciným absolutním brakům parazitujících na Howardově díle jde snáze docenit jeho genialitu a um s jakým Conana stvořil. Conana v podání Moora už nikdy více.

***Otřel si tvář právě včas, aby viděl, jak se k němu blíží rozzuřený zahradník s hrozivě zaťatými pěstmi Zahradník zvedl pěst jako kyj a praštil jí Conana přímo do tváře. Conanova čelist sklapla a jeho hlava odlétla dozadu, poháněna neuvěřitelnou silou úderu. Jak široký, tak dlouhý se roztáhl na tvrdou zem a myšlenky zmizely v temnotách.***

V roce 1997 vyšla na svou dobu famózní tahová strategie Spellcross, která si vzala na paškál tehdy aktuální téma konce milénia a s ním spojenou apokalypsu. A ve hře skutečně nastala, ale ne tak, jak si různé Y2K počítačové viry asi představovaly, ale mnohem romantičtěji, kdy k nám přes magické portály přitáhli draci, Orkové, černokněžníci a další temná verbež, která nás s pomocí magie chtěla vyhladit ze světa. Vojenská technika slavila absolutní neúspěch a destrukci na všech frontách. O tom byly sepsány mnohé příběhy, jejichž útržky jsme mohly číst v přiloženém manuálu ke hře. Dokázaly přivodit depresi, zmar i husí kůži na minimalistickém prostoru.

A ten prostor/námět dle mě mistr Žamboch vytěžil parádně a postavil na něm jeho vlastní fantaskní svět, který se dle mnohých útržků v knize velmi často prolíná s naší realitou. Nebýt občasných nadlidských výkonů (klidový běh 10 km lesem pod půl hodinky apod.) a zakomponování magie, tak se příběh z vojenského prostředí na pohraničí válečné zóny mohl klidně odehrávat někde na blízkém východu.

To co do knihy všechno dostal, je poctivě namíchaný koktejl hardcore military, mysteriózní detektivky, romantiky, krvavých rituálů, tajemna něčeho velkého v pozadí a sympatických postav. Prostě parádně funkční svět, se svými zákony, logikou, bytostmi, kde se po staletích relativního klidu připravuje nová doba temna pro lidské obyvatele. Úplné pohlazení po duši, nejen pro milovníky stařičkého Spellcrossu. Skvělé to drží pohromadě a vygraduje to nekompromisním finále, které byť příběh pro zatím uspokojivě uzavírá, tak i zároveň nechává prostor a smysl pro již vyšlou budoucí trilogii. Absolutní paráda a jde se číst manuál ke hře (:

4 15.03.2023

Bylo nás pět a šli jsme nakopat prdel peklu a skoro zpět. Jiná variace na peklo, jiná zápletka a typ úkolu pro naší ústřední pětku a opět neskutečná zábava. Kuffenbach a jeho banda, to nejsou jen tak obyčejní žoldáci, kteří skáčou, jak anděl píská. Kdeže, na to jsou hoši jinak stavění, aby své staré kosti nechali dobrovolně jako základy nové magistrály v pekle. A když už, tak se rozloučí ve velkém Rambo stylu, že se z toho peklo dlouho nevzpamatuje. Celý tým funguje na jedničku, jako perfektně promazaný stroj. Žádný charakter neruší, je skvěle příběhově vybarven pro potřeby akční řeže a funguje i díky vnitřním monologům, které jsou častější než požáry v Kalifornii, na jedničku. Kniha často působí jako skvělá buddy komedie v pekelných kulisách. Nejen čas, ale i odporní záporáci, v čele s ďábelský skvělým Chorozonem, zatápí pod kotlem týmu brutálním způsobem a tahle cihla přeplněná adrenalinem, perfektními hláškami a akcí uteče rychleji než jednání vlády o snížení valorizace důchodů. Skvost!

*** Holofaust kopne do dveří. Hody hody doprovody, hajzle! Ve jménu Ježichova zombievstání! Otevři! Gestapo! Vy jste se snad úplně posra-, začne démon a pak jeho žlutý pohled zčistajasna ze špehýrky zmizí a nahradí ho jiný, zelený. Heslo. IDDQD. ***

11 15.03.2023

(SPOILER) Ubohému malému Šninklovi naložili Hamme s Rosińskim na hrb osud celého Daaru (Světa) a aniž by mu řekli, jak s tou moci a zodpovědnosti naložit a kudy se vydat, tak ho vykopli na dlouho a strastiplnou pouť. Pouť po světě, který se motá mezi biblickými obrazy, Morií, Temným krystalem, Willowem, Výpravou za ptákem času a spoustou jiných, kde se od nepaměti v nekonečných krvavých střetech vyvražďují armády tří nesmrtelných bytostí. V tomto světě kdysi svobodný národ Šninklů, nyní v otrockých okovech, čeká věky na vyvoleného, který tomu všemu má utnout tipec a nastolit mír. Bude to právě „U´nem“ vybraný J´on (Frodo), jehož představa o nově nabité svobodě vypadá rozhodně jinak? J´on putuje světem a nepřeje si nic jiného, než spokojeně a v klidu žít s milovanou G´wel (a možná i konečně strávit společnou noc), ale tlak světa ho nutí jít jinou, strastiplnou, a utrpením dlážděnou cestou. Na jejímž konci se dá bolestí, steskem a depresí snadno zalknout. Sice dle Hamma se jedná jen o skutečnou pravdu, žádný pesimismus či negativní konec v tom není, ale je jen na nás, co si z toho vezmeme. Rosińského kouzlení s obrazy a Grazino barvení vyloženě vtáhne do děje, nakrmí naši mysl veškerými pocity, které na vlastní kůži zažívá J´on a nechá nás žasnout nad tímto dílem. Je úchvatné, jak obrazy dokáží přenést takovou dávku pocitů, jako nadšení, touhu, chtíč, naději a mnoho jiných. Další perfektní kousek v MDEK řadě, kde však o to více při zkoumání jednotlivých oken zamrzí, že tohle nemá skutečně impozantní formát po vzoru polských edic, které si právě Šninkl beze sporu zaslouží. Skvostná kniha, kterou uzavírají rozhovory s tvůrci. Tohle by mělo patřit do komiksových knih povinně....

9 15.04.2022

Tady se dost budu rozcházet s ostatními, ale tahle „netradičně“ zpracována manga od Hanami dost vyniká mezi „davem“ (myšleno Crwackých kousků). Jednak fyzickým zpracováním ale také samotným obsahem, který pojednává v jediném příběhu o historických postavách a událostech na počátku 17. století ve feudálním Japonsku. V této době se jako jindy intrikuje mezi příznivci císařského režimu a nově založeného Šogunátu a je jen na hrstce věrných ochránit tradice a hodnoty dané doby. Ty chce za každou cenu ochránit vynikající šermíř „Yagyū Jūbei Mitsuyoshi“, kterému k tomu má dopomoci historický artefakt. Je zde spousta jmen (nejen postav, ale i umění a bojových stylů jednotlivých klanů) a díky kresbě a historickému vzezření postav se v tom může leckdo ztratit a určitě to není vstřícné, jako běžné mangy. Ale kdo si dá tu práci, bude pozorný, tak si vyloženě vychutná tuto historickou exkurzi, jež ho odmění skvělým příběhem, který má přesah i do dnešních dní. Navíc, jako bonus, je tohle o postavě, které skládá poctu vynikající anime Ninja Scroll. Co víc si přát? Snad jen rychle sehnat knihu „Nebeský orel“ a doufat, že spojení dvou „nejromantičtějších“ historických období dopadne výborně.

3 15.04.2022

Začít novou edici (Jiné světy) takhle zářivou hvězdou, která nestudí, ale hřeje u srdce každého sci-fistu, to se Epoše náramně povedlo. Obsahem bohatá, příběhově košatá, různorodá na všechny aspekty vesmírných dálav a každým coulem depresivní, často až do posledního kvarku v těle. Víceméně každá povídka nechá čelist vykloubenou do kořán s dírou větší, než aktuální "po-covidový" státní schodek a dá anotaci nový význam - tady bychom opravdu s účastníky neměnili. Ne všechny povídky byly excelentní a držely si stejnou kvalitu, ono taky v přeskakování mezi filozofickými úvahami o směrování vývoji lidstva a nerovném hororovém pekle s vetřelci, se to dalo čekat, ale i tak je to trefa vyloženě do černého. Snad se edice dočká brzy dalšího přírůstku, nekonečné dálavy hlubin vesmíru toho jistě nabízí mnohem více…

15 02.02.2022

*** „Conane, ty ženám rozumíš? Myslím, jestli víš, proč dělají to nebo ono?“ „U Croma!“ zachechtal se Conan. „To neví žádný chlap, proto je na světě tolik zábavy“ ***

Když se Čenda pustí s Conanem a jeho věrnou družinou do putování kolem Vilajetského moře, tak tím automaticky slibuje divoké a rychlé dobrodružství na všech možných i nemožných místech (např. "nově" je zde Conan nucen do vysokohorské turistiky, která si dle vyprávění nezadá s expedicí na K2) a místním obyvatelům dopřává nepříjemné chvilky, končící brutálně krvavými orgiemi ve jménu bohyně Kamálí (ta se zde terpve představuje jako tajemná dáma v pozadí, o jejichž morbidních manýrech se teprve dovíme v dalších knihách). Sadistických kněží má Čenda vždy plný rukáv a to nevěstí místím bohužel světlé vyhlídky do budoucna. Tohle jsou jeho základní ingredience, kterých se drží a jdou mu příjemně vysypat na papír. Číže my víme, co dostaneme, s jakou sestavou to dostaneme (opět díky známým postavám Dakši a Kudrovi) a taky víme, že se to čte téměř samo. Nebýt Conana, jedná se o klasické D&D fantasy story, které je perfektním odpočinkem pro ztrápenou mysl. Conan a jeho charakter zde působí místy velice mimo (např. jeho postoj ke starším) a celá zápletka točící se kolem meče Dakši je zde vystavěna dost nešikovně (aneb vyhnout se Conanovi tím, že ho "pozvu" na dvůr z jiných ostrovů je přesně tak blbá, jak tenhle příběh potřebuje), ale je to pořád Čenda s jeho zábavným a „jiným“ Conanem. A tenhle standard pořád dost baví.

PS. Protože se všechny (co mi zatím rukama prošly) knihy od Čendy s Conanem točí kolem téhle trojky (Conan, Kudru, Dakša + Vilajetské moře), je tam i návaznost, tak je fajn v tom držet při čtení "linku". Proto zakládám sérii (Conan - Břetislav Čenda) pro lepší orientaci. Snad nebude nikdo proti…

4 02.02.2022

Spojení irské historie, brutálního barbarského řezníka a artušovské legendy sliboval nevšední zážitek. Výsledek však zhořknul v hubě stejným způsobem, jako Conan a prameny černé řeky. Upřímně nechápu a divím se, na čem staví všechna ta srovnání s Conanem a podepisuji vše od Diabela. Slaine je absolutně nesympatický, jeho poskok úplně zbytečný, stejně jako role bohyně, vysílající ústřední dvojici na krvavou výpravu napříč věky pro podporu a zachování pohanství. Vizuál jako by nevěděl, zda chce servírovat transcendentní halucinogenní zážitky jako z jiného kosmu, nebo raději přímočarou jednoduchou barbarskou řež. Tohle byl pro mě od poloviny Artuše nepřekonatelný oříšek a předpokládám díky umístění téhle dvou příběhů v řadě MDEK, že se jedná o to nejlepší. Což mi jako referenční vzorek stačí k tomu, abych se tomuhle tvrďákovi i nadále vyhnul a raději zamířil kdekoli do Hyborie, kde má barbarství rozhodně co nabídnout. Přeji všem, ať jsou s tímto spokojeni, mě vsak může Slaine vyloženě políbit břit…

5 02.02.2022

Snaha o trilogii v závěru ztroskotala a to co mělo působit jako završení formování dračí země, které zahájili Vraadové v čele s Druem v Zahalené říši, zde bylo smeteno pod koberec a pod tisíciletým prachem, který na koberec usedal, se nyní prochází „další Bedlam", jehož potomek toho v budoucnu bude mít jistě hodně co říct. Nerozumím tomu rozhodnutí, poskočit v ději o tisíciletí, bez návaznosti na relevantní a známé postavy, vytáhnout "jeden" z mnoha fantasy příběhů o mocné věži s gnómem uvnitř a rozjet hru o vykradení tajemství z této věže pomocí nových hráčů na hrací desce. Jejich původ, motivy a často i osud se mnohdy nedostaví a my tak trajdáme po dračí říši v doprovodu "nijakých" postav, kdy setkání s okolními "NPC" postavami vypadá často lákavěji, než hlavní děj (Aviani, Quelové, Dru, Sharissa, Benton Lore, Vládci mrtvých…) a to nemluvím o nulové zmínce o temném koni). Ano, klasický Knaak se dobře čte, ale zde ta četba šustila papírem, jehož poslední stránka byla s povděkem vítána. Smutný konec nadějné trilogie.

3 18.11.2021

Věž kosmonautu sice stojí za přečtení, pokud má čtenář chuť na netradiční sci-fi, ale shrnutí od zimela seče do živého. O druhé dějové lince anotace neříká zhola nic, proto se jde zpočátku jednoduše v příběhu ztratit. V obou dvou. Dvě linky, které nemají téměř nic společného, kdy jedna sleduje politické uspořádání nového světa po třetí světové válce a druhá odehrávající se v daleké budoucnosti, popisuje, jak funguje meziplanetární obchod mezi mnoha rasami bez zjevně větší zápletky a dopadu na příběh na Zemi. Než se však obě linky spojí, uběhne téměř 220 stran, které nedokážou pořádně vytěžit ani jednu z linek. Tím pádem poslední třetina knihy má co dohánět, ale znatelně ji chybí prostor. Je zde spousta zajímavých myšlenek a jako space opera je kniha pojata velmi netradičně. Škoda však, že se zde mnohem více politikaří a pletichaří, místo toho „space“ prvku. MacLeod píše jiným způsobem, což mi došlo po prvním setkání v povídce Soulad vyšších sfér ve sbírce Plameny hvězd. Na malém rozsahu je to v pořádku, ale na ploše celého románu to už může být bolestivé. Samotný závěr pouze pootvírá dvířka k tomu, co teprve přijde. A my víme, že „TO“ už nepřijde. To zamrzí, nebuď další dvě knihy této trilogie (Engines of Light) slibují velké věci. Celkově by to však chtělo méně „věže“ a více těch „kosmonaut“ věcí ve vesmíru. Takhle je to rozporuplný průměr, který si horko těžko najde své milovníky…

6 24.10.2021