t_gon komentáře u knih
Andyho popis jde podepsat víceméně doslova s výjimkou těch hvězd. Což je stejně subjektivní, takže koho by to trápilo? No koho - toho, kdo má za sebou víc než jeden artbook a už tedy ví, co za své nemalé dukáty chce dostat.
Aby to nevyznělo blbě, tak kniha je na naše poměry výborná a „splňuje“ všechny parametry poctivého artbooku. Tedy na omak je příjemná (pevná vazba na křídě), na „očuch“ voňavá a do knihovny vyloženě výstavní (hutný počet stran spolu s rozměrem A4 by dokázal i menší sele umlátit). Tohle se vyloženě povedlo a je radost knihu zařadit k dalším, leč zahraničním titulům.
Problém je však v obsahu, kdy jde velmi ocenit nejen výtvarnou stránku, ale také jistý „punc“ dějepravy a historické studie, kdy jsme v malých dávkách doučování o historickém pozadí hry v souladu s naší historií. Za tohle potlesk celému týmu. Ale jak Andy popisuje, po pár desítkách stran se člověk v popisu měst a vesnic ztratí a je mu více méně jedno, zda se pohybuje ve Skalici, nebo genericky podobné Úžici o 100 stran dále. Hru jsem ještě nehrál, ale velice mi zde chybí část o nepřátelích, detailnější UI a dalších segmentů hry, které by si jistě zasloužili více prostoru. A přitom mnoho herních artbooků nejen z dílen DarkHorse ukazuje funkční vzory.
Nicméně je to drobná „výtka“, kterou spíše uvidí „zkušení“ artbookáři, než fanoušci hry, pro které je tohle primárně určeno. Tahle poctivá česká cihla se v knihovně rozhodně neztratí. A k jejímu čtení mi více než poslech OST ze hry sedl se svými slovanskými motivy perfektně OST prvního Zaklínače. Správně vybraná hudba požitek ze čtení nejen artbooku vždy pozvedne na vyšší úroveň.
Moje první kniha ze série NSO a hned skvělý výběr. Rozsah povídek je ideálně vyvážen (svým rozsahem nabídnou dostatečně rozumný obsah a zároveň nestihnou nudit), jejich počet a zaměření pokryjí všechny chuťové pohárky každého scifisty (od podmořského šnorchlováni na dně měsíce Europy, přes vesmírné bitvy kolosálních bitevníků až po procházky v sousedních galaxiích) a představí často neznámé autory, kteří si pozornost rozhodně zaslouží.
Větší detail pro osobní budoucí navigaci jsem prásknul k jednotlivým povídkám (aneb jak po letech „objevit“ tuto funkci), ale tenhle „souhrn ze souhrnů“ mi řekne, že kromě Reynoldse se pro dobré (ba vynikající) sci-fi mohu podívat k pánům jako Ch. Stross nebo P. J. McAuleymu a zároveň sledovat bedlivěji nakladatelství Laser kvůli podobným edicím. Z toho co jde v edici NSO sehnat, se díky této sbírce velice těším na další knihy a zároveň zamrzí, že mnohé ohlášené sbírky se nikdy z ploten tiskáren nedostaly na světlo nejen naší skromné galaxie…
Ve velmi skromné a malé vesničce, která leží na severu u úpatí Anladských hor, dělá někdo místním obyvatelům pořádný bordel na polích. A jelikož je na tento úkol rychtář krátký, sežene si na pomoc ze vzdáleného Enderonu partičku dobrodruhů, kteří by se škodné mohli mrknout na zoubek (pokud jim nějaký v hubě zůstal). Na pořádný příběh je zaděláno a nyní se díky této skromné „knížečce“ můžeme vypravit na rozšiřující dobrodružství po vzoru D&D ke hře Stín meče. Pravidla jsou srozumitelně popsána, jednotlivé postavy, rasy, jejich denní činnosti, vztahy mezi rasami (elfové, goblini, vesničani…), to vše zde každý správný dobrodruh najde a zbytek, pokud se rozhodne misi přijmout, bude už cistě na jeho rozhodnutí, kudy bude svou družinu za vytouženým cílem, tedy osvobození vesnice od škodné na polích, směrovat. Příjemně jednoduché RPG „DLC“ k papírovému hraní na hrdiny, které potěší i dětskou vizualizací jednotlivých příloh a celkově je jednodušší než čtvrteční nákup v Lidlu.
Po ohňostroji v severním Polsku si zbytek „vampýrů“ hraje na schovku s Kartony v Brazílii a volné chvíle si krátí pozorováním místní komunity. Růžové komunity. A nejen díky počasí a komunitě v sukni jim bude sviňsky teplo. Naštěstí se díky pečlivě plánované akci, která zahrnuje demolici komunikační základny žluťásků (ne, Číňani to nejsou) se lodí vydáme na objevování nejen Albánské pohostinnosti. Což je skvělé, protože ten přiteplený úvod se velmi dlouze a nezáživně táhl.
*** „Stejně vypadáte jako idiot, Herr Generál“, prohlásil jsem. „A vy zase jako někdo, kdo je spíš sám transvestita, než kdo je sem přišel balit, Herr Bezemek,“ odfrkl si vztekle. ***
Po prvním útoku, menších ztrátách a pořádných jatkách už následuje klasicky skvělá jízda, která kromě rozšiřování odbojové základny (Lidová fronta pro osvobození planety Země od kartanské okupace potřebuje nové členy jak sviňa drbání) taktéž rozšíří mytologii kolem geneze upírů, jejich komunity a také doplní nudné hodiny dějepravy o podstatné detaily ze života Českých králů.
*** A vedle něho stáli pánové Dino a Piero. Slovo „kurva“ v mé mysli zaznělo snad tisíckrát. Ale tady bylo na místě. Tady by kurvoval i papež. Co papež, sám Buddha by křičel: Mrdat všechny zasraný egyptský zmrdy do prdele ostnatým drátem! ***
Kotletovy jde sypání hlášek a sarkastických rýpaní výtečně, málokdy utne slovem vedle, jen ten detailní koitus v některých pasážích bych čekal spíše v Bravíčku v sekci „Ona hledá sebe a řádně ji jebe“. Příběh má pořádný spád, repetetivnost obsazování základen a haluze, kterou Pozemek má v rukávu taky zatím neomrzela plus výprava Sagot slibuje velké věci do budoucna (taková Kotletovská Cesta krve). Takže zatím skvělé a pojďme do finálního aktu…
*** „Změřili jste mu teplotu?“ řekl mutant. ***
Vaněk je zmr*, Gerhard sympatická mašina na zabíjení, „křehčí“ (což ve spojení s upírským šrotem v krvi definuje křehkost v novém světle) část Slovanské rodiny je k zulíbaní (všechny slova na oje*** už vypotřeboval Janek) no a samotný Tobi… tedy Jan Pozemek je na roztržení mezi držením palců a vražením pěsti. Jako by se nemohl známý Bruntálský řezník rozhodnout, zda je to opravdu staletím bitev, chlastáním a przněním všemožných evropských selek neskutečně zkušený historický Rambo stroj (tedy žádný programátor ze Štvanice), nebo opravdu Český Honza, který ani chleba v prackách neudrží.
*** „Jste banda vylízaných čuráků, a proto vás odsuzuji k trestu smrti. Nějaký dotaz?“ ***
Beru to nicméně tak, že se série rozjíždí a žádný zkušený krvesaj z operačního stolu nespad. Samotný příběh je povedený, po vzoru Kulhánka zde do tradičního trojúhelníku přimícháme orientální koření (zde však místo pekelné dimenze sáhneme do hlubin kosmu) a zamícháme starodávnou klasickou dobrou zradou. Příběh jak řemen, který se prožene nejen naší kotlinou, přibere zajímavé figurky (vysmažený Uhřík válí) a nastíní zajímavou genezi vzniku krvesajů, aby příběh ukončil relativně krásným endingem v záři zapadajícího atomového hřibu. Kulhánek to není, ale tahle Kotleta přišla kure*** k chuti. Sem s nášupem.
*** „Herr Bezemek , myslím, že je to začátek krásného přátelství“ ***
*** Rúžáka kulka srazila na zem a mozek, zasažený směrem od podbradku, vycákl roztříštěnou lebkou. O podrážky mých bot něco plesklo. ***
Další z místních „Kulha-like fiction“, která je zbytečně schovaná někde v koutě. A přitom má rozhodně co nabídnout. I když jak se to vezme. Kniha trpí „rozdělením“ na dvě poloviny, které jsou dějově a žánrově dost rozlišné a to se podepíše dost na kvalitě. První půlka nás seznámí s celkem nezajímavým Arthurem, který maká jako „nájemná síla“ pro tajnou agenturu (popř. toho, kdo zaplatí víc než štědře) a zrovna dodělal kšeft tykající se italského mafiánského bosse Canossiho. Než však skončí soudní přelíčení, dostane Arthur pořádný kopanec a kulky se na něj začnou sypat odevšad. Je frajer trénovaný a dobrý programátor, takže to ho moc netankuje. Horší už je to s tím, že jeho pronásledovatelé po dávce ze samopalu ne a ne zhebnout.
Následuje celkem přiškrcený popis naší Pražské kotliny a „postapo“ světa, kde se děj odehrává a to je první kámen úrazu. Jako by kniha nevěděla, kam patří. Máme tu jasně vykreslený svět, kde proběhl „Exodus“ (o němý se více nedovíme) a následně se zformovaly vlády, nové verze EU a jednotlivé gangy plné vylepšených lidí a podobné sebranky. Takový CyberPunk. Arthur se v tomhle světě pustí do pronásledování svých lovců a skáče příběhem a světem jak ožralá kulička v pinballu - není to špatné, ale ani nijak extra dobré.
Zlom přijde v druhé půlce, kdy dostane nakládačku od Švédských upírů a před nepěknými pokusy ho na poslední chvíli vykopnutím dveří (takových deus Ex macine tam bude nespočet) zachrání novodobá verze Gimliho a Legolase. Arthurovi je ve střípkách vysvětlen zcela nový svět se svými obyvateli (zde se snad dostaví i Opičí král, Shang Tsung a další…) a je na něm, aby v rozehrané partii bohů odehrál svůj part, nebo natáhl brka na jednom z operačních stolu. Tahle část je z ranku „Vládci strachu“ a potěší každého, kdo si rochní v takových brakových četbách. Mluva je řádně ostrá, vtipů přehršel (i když některé jsou víc než mimo a dávat přirovnání za každou druhou větu je někdy dost otravné) a člověka načrtnutý svět chytí a chce se o něm dovědět více.
***“Je-je-je tu hro-hrozná zima!“
„Tak leť rychlejc, ať se zahřeješ!“***
Což je za mě největší problém této knihy, protože byť avizuje a tváří se jako první díl a stejně tak i končí (na konci je „Cliff“ jak prase), tak druhý díl nikde není a vzhledem k době vzniku první knihy pochybují, že kdy vyjde. Na úvod by se hodilo varování, že je to s příběhem a jeho ukončením jako s hodně špatně přerušeným sexem, kdy musíte zdrhat nasr*** oknem pryč…
**Lo-Pan stál za mnou v nějakém svátečním habitu. Vypadal jako buzík z čínskýho komiksu. ***
Předpokládám, že oslavná hodnocení níže, vychází spíše z lásky k předloze a místu narození tohoto komiksu, něž k jeho kvalitám. Je skvělé, že u nás dokáže vzniknout komiks vycházející z takhle populární a brutální předlohy, avšak ten si z předlohy bere jen opravdu vykastrovanou kostru příběhu a dle ní se valí do cíle rychlostí střely z Desert Eaglu. „Klíčové“ a pro příběh vcelku důležité události přeskakuje, nebo jen velmi vlažně zmiňuje, velmi střídmý počet stran taky na zážitku nepřidá (za to však přidá na ceně) a samotná kresba by spíše sedla k nějakému dětskému dílku, než k takové brutalitě (nic proti J. Kiliánové). Takhle mi ten „cartoon-look“ spíše než hustý nářez evokoval sledování Dexterovy laboratoře. Jako obšírnější „anotace“ ke knihám doprovázena ilustracemi by to bodlo, ať člověk ví, zda do toho světa více zabrousit, nebo jít o jatka dál. Jako samostatná kniha to však moc nefunguje…
***A pak ty děti. Jednomu z nich ležela hlava snad pět metrů daleko od těla. Dalšímu, už venku, žádná hlava nezbyla…. Podobně na tom byla ta žena, pokud se vůbec dalo ženou nazvat cosi, co smrdělo jako týden stará krabička mléka. Willis zavrtěl hlavou. Kurva, zničehonic se octl na bojišti hned vedle bunkru. Někomu tady pořádně jeblo. ***
A to by náš hloupý Honza, než se králem stal, pořádně čuměl, jak se dělá taková „Sekerová polívka“ v Maine. Aneb receptář prima nápadů na člověčinu, podle „klasických“ receptů zdegenerovaných Rednecks na jedné straně (tedy za plotnou) a v roli hlavního chodu se bránící tlupa nesympatických hrdinů s Vietnamem (Nick) v čele. A to by v tom byl Magnum zakopaný, kdyby tihle degeneráti nepoznali význam slova Saigon.
Jak bylo zmíněno, v táhlém a nezáživném úvodu se nic moc neděje a prostor dostane hlavně seznamka s castingem aspirující na hlavní chod, dle standardní šablony slasher hororů o vypatlaných kanibalských rodinkách (Hory mají oči, Masakr motorovkou, Pach krve…), ale také se sympatickou posádkou místní policie, kde jejich šéf stříhá metr do důchodu. Než však předá obušek a brokovnici, rád by dořešil nejeden případ ztracených osob v okolí jeho města.
*** Ale to už bylo příliš pozdě; to už sekera odťala ruku v lokti. Když se vyzvracela, v útrobách pořád ještě něco zůstalo. ***
Jakmile se figurky na šachovnici rozestaví, začne ve třetí části přesně v 0:02 po krátkém peep-show nefalšované peklo pro obě strany (Rednecks proti Vietnamu), protože tihle lidožraví degeni nečekali ani v nemenším, že se jim „dušenina“ bude takhle bránit. A než si stačí vzrušení z takového lovu užít, začnou vzduchem lítat nejen dětské palice. Třetí akt je naprostá lahůdka pro milovníky hororu a je to přesně ta část, kde by se lidé s problémem udržet obsah kufru měli odvrátit a knihu již neotvírat. To s jakou precizností, hravostí a detailností Ketchum popisuje probíhající masakr a „erotické“ pasáže (erotiku v nich lze najít snadno, pokud je vaše nejroztomilejší zvířátko Critters a sex symbol slintající polymorf, nikoli Samantha Fox), jsem ještě nečetl a má to mnohem větší sílu, než filmy z podobného ranku. Navíc tempo je vražedné (hlavní děj, tedy polovina knihy se odehrává na ploše 5 hodin, což by ani Semir z Kobry 11 neudýchal) a nenechá jednoho spát, dokud nebude mít jistotu, že všichni dojdou „ke šťastnému konci“. Tahle část je famózní.
Doslov a další doslov skvěle umocní zážitek, když odkryjí genezi vzniku téhle necenzurované verze. Díky Laseru za tohle. Poznámku si zaslouží i perfektní překlad a decentně častované nadávky a sarkasmus, které zážitek ještě více umocní. Výživná četba.
*** Palbu na něj spustilo zároveň šest brokovnic, a to, co z něj zbylo, nenaplnilo ani jednu středně velkou nákupní tašku. ***
Není peklo jako peklo a je fajn, že z našich domácích luhů a háj(zl)ů máme perfektně zpracované různé verze těhle zábavných parků pro hříšníky každého věku a dějin času. Burešova verze je v podstatě idylka. Zvrácená a pro dobytek, tedy hříšníky, ne příliš radostná, ale prostě idylka. Tahle variace na reality show „Farmář (v knize pekelník) hledá ženu“ říznutá pěknou porcí rachotu z protitankových kanónů ustupujícího Reichu před spojenci odsýpá rychleji, než rychlovlak do Inferia. Chvíli trvá, než se člověk zorientuje v pravidlech a fungování pekelné dimenze sousedící s tou naší, ale jakmile se věci vysvětlí a hloupý farmář (pekelník) vystrčí rohy do špatné plynové komory, začne to pravé peklo. Takové, jaké umí jen SS rozpoutat a ze kterého si i Lucifer, toho jména 23., sedne na prdel a strachy stáhne oba ocasy. Perfektní myšlenka obrátit role a vlastně z těch špatných (pokud neberu v potaz jejich zemědělský segment) udělat ty „dobré“, kteří se vlastně mohou strachy podělat z oblečeného dobytka.
Akční část knihy je perličkou za romantickým úvodem o hledání své rohaté nevěsty (ideálně po několikadenním swingers bálu), ve kterém vlastně člověk chvílemi neví, komu držet palce, byť čísla mluví jasně (a velice lituji toho plynu, který mohl děj hodně okořenit). Tohle se Burešovi povedlo neskutečně a budu doufat, že se do Inferia ještě někdy podíváme. Velice by mě zajímalo, jak se Satanovi s jeho pobočkou „VŠB - Technické univerzity Inferium“ podařilo dohnat jejich technologickou zaostalost a zároveň jak si Rónan vede v roli táty Tarzana. A kdyby se do děje zapojili „andělé“ (mimochodem pěkné svině to jsou), tak bych se už vůbec nezlobil.
Poznámka pod čarou: rozhodně je knize dobré se vyhnout, pokud někdo trpí arachnofobií, protože pekelníci divné „ovčáky“ na hlídání stáda maj…
Je to Conan (kompletní úvod), ale není to Conan (ufňukaný útěk z boje do tepla chladné jeskyně). Co je to? Je to Berserkr, který by měl jistě co vyprávět ve svém světě, ale teleportem snad do předměstí New Yorku vhozený, tam už toho nemá moc co říct. A i když se snaží sebevíc, tak více než na vychlastání flašky chlastu s bezdomovcem se domluvit nedokáže. Takže sledujeme jeho probíjení se hordou „vlko-vikingských“ komparsistů na nádherně syrových a brutalitu detailních panelech zpět do svého světa, kde ho společně s jeho nových kamarádem necháme na prahu nového dobrodružství. Více kniha bohužel nenabídne a slouží tak pouze jako rychlý úvod do dalších příběhu ze země Berserkra (popř. jiných světů, protože StarGate v jeskyni má klasických 7 symbolů, a Tauri vede přesně tam kde má (: ), které už by mohly být to pravé ořechové fantasy…
Putování za ptákem času, nebo do starých časů? Toť otázka, na kterou by i bůh Ramor v černé vejce zkutý, rád věděl odpověď. Vizuál jasně indikuje staré „zlaté“ časy, kdy nás Tv krmila nepřeberným množstvím podobných světů (Barbaři, Pán šelem, Krull apod.), ve kterých podobně jako zde v Akbaru číhalo zlo největší, chtějíc svět živých ovládnout či rovnou anihilovat. A stejně i zde je udatný, byť postarší rek (Bragon) se sličnou děvou (Pelissa) po boku, aby tomu zlu utnul tipec. A my sledujeme jejich neskutečnou výpravu fantaskním světem, tak nádherně vykresleným a na papír převedeným, kde číhá nebezpečí pod každým zrnkem písku a zrada za každou přilbou, aby našli spásu Akbaru v tajuplném artefaktu. Největší zrada však přijde úplně z jiného směru, než by se naším prostým hrdinům mohlo zdát.
Copak vo to, putování je to výživné, navštívíme snad veškerou faunu a flóru Akbaru, která je opravdu úchvatná a celému příběhu dodá ten pravý fantastický punc, ale celkem dlouho trvá, než se z chodících a prázdných frázi, jež pronáší „čáry a linky“ na papíře stanou postavy, které si čtenáře získají. Pak už je to parádní výlet, který směřuje k hořkému konci, který lze vytušit již v zárodcích příběhu. O to více se pocit „prožitého“ příběhu zintenzivní. Škoda jen toho pomalého a za fantastickou chlopeň nechytajícího počátku příběhu. Bylo by to téměř dokonalé, stejně jako mnoho příběhů vzniklých v roce 1983…
55 let je úctyhodný věk, kdy mnoho věcí zraje, nebo naopak stárne a ztrácí kouzlo své doby. Tenhle „trend“ lze pozorovat u mnoho nejen tištěných děl. Duna je však pravý opak a mistr Herbert by měl být na sebe pyšný za to, co stvořil. I po tolika letech je Duna neskutečně přitažlivá, čtivá s perfektně napsanými postavami a funkčním světem (respektive vesmírem), kde míra a rozsah intrik směle konkuruje nejen oblíbené sáze GoT, a kde je příběh od začátku těžce předvídatelný a nachystá nejedno překvapení. I při tak velkém rozsahu knihy děj neztrácí tempo, ba naopak ke konci zrychluje, což je možná škoda, protože vyústění děje přijde vcelku rychle a ne všechny linky a postavy měly v tom tempu dost času pro svůj part v plné parádě. Snad se brzy dostanu k pokračování děje, byť mi i takhle uzavřená kniha dává satisfakci k celému příběhu, který by se bez pokračování snad obešel.
Oproti audioknize jsou v knize skvělým doplňkem velmi bohaté přílohy (ekologie, náboženství, motivy Bene Gesseritu, terminologie Duny, geografie a další…), které udělají radost každému, kdo touží kromě klasického příběhu dostat i něco navíc. Zmínku si zaslouží také péče Baronetu, kdy se tomuhle klenotu věnují v pravidelných intervalech a vydávají různé edice (dárkové s ilustracemi, k 50. výročí…). Jen škoda, že zrovna v té dárkové se vydaly pouze první dva díly a teď se začne v nové edici.
Audio: skvělý nápad pro dva hlasy u vypravěče děje a princezny Irulán. Hlas Jany Strykové dodává až nádech orientu při poslechu a do toho kontrast v podobě "přímého a pevného" hlasu Marka Holého, dělá z poslechu opravdu pěkný zážitek. Výborný přístup k této klasice.
Velice nevšední čtivo obsahuje tato nádherně vydaná sbírka povídek. Hned úvodem lze podtrhnout všechnu dřívější chválu na adresu Gorgony, protože ta dokazuje, že i „nudná“ brož dokáže překvapit a vydat důstojnou knihu a zároveň ukáže zbytečnost přebalu u pevných vazeb, kdy rozkládací listy obsahují všechny potřebné doplňující údaje a zároveň tolik potřebnou mapu, která umocňuje zážitek a orientaci v četbě.
Samotná kniha obsahuje 12 povídek kolísavé kvality. Já měl menší problém s tím, že antologie začíná výbornou povídkou „O důsledcích zvuku“, která je provedením, vyprávěním a vygradováním děje o úroveň výš, než zbytek sbírky. Na to se těžko navazuje, a i když jsou zde další výborné povídky (Krocení sopek, Poslední aswang, Zkáza Cuadro Amoroso, Schrána duší, Zkamenělý), pak „jen“ ty dobré (Život pod sklem, Mezi rozpolcenými dušemi, Pracující žena, Hmyz a ženy pějí spolu) až nakonec ty „ucházející/divné“ (Posvátný, Pavouka sem), tak se díky zpracování, žánru a geografické oblasti jihovýchodní Asie, kde se povídky odehrávají, jedná o skvělou knihu. I když více než steampunk prvky jsou zde do popředí protlačeny témata jako kolonizace, útlak pod nadvládou dobyvatelů, modernizace apod. ze strany starého kontinentu, tak se najde i stopa po fantasy díky lokální mytologii. Ta není vůbec špatná nebo otřepaná (např. létající velryby) a povídky krásně okoření špetkou exotického orientu. Snad jen ty výborné by si zasloužily více rozvést, protože jejich příběhy a načrtnuté světy s postavami mají velký potenciál. To už je však úděl povídek.
Finální medailonek autorů, detailní doslov ke steampunk scéně v této části planety a hravě sytá barevně bohatá obálka jen umocňuje zážitek. Skvěle a snad se podobných děl díky Gorgoně k nám dostane více.
***Papa měl pravdu. I já udělala své rozhodnutí. Teď už není cesty zpět.
Zaťala jsem zuby, připravená na nevyhnutelné.
Nuž dopadl a přitom zpíval.***
Dávno před tím, než Jake Sully bojoval na Pandoře za domácí tým šmoulů proti militantnímu plukovníkovi Quaritchovi a bránil mu v těžbě drahých šutrů (Unobtainium) a zhruba ve stejné době, kdy John Rico prvně vytáhnul proti vesmírným broukům ve Hvězdné pěchotě je Han Solo… tedy Jason dinAlt naverbován do týmu Quari… tedy Pyrrana Kerka k „vyrabování“ jackpotu Kasína na planetě Cassylia. Pohybujeme se totiž v době, kdy zmapovaná Galaxie má přes 30.000 obyvatelných planet. No a právě Han… tedy Jason může výhrou ve výši 3 miliard pomoci Kerkovi nakoupit potřebně zbraně. Jen ty dělí všechny na Pyrru od jisté smrti z kusadel a drápů všech místních brouků a krásných kytiček. A jsou to pořádné kytky, protože prostředí planety Pyrrus je neskutečně drsné a vražedné a díky podmínkám zde přežijí jen fyzicky zdatní Supermani (doslova). Ve velmi rychlém úvodu na téma jak oblbnout kasino a utéct z planety ve velkém stylu, si Jack, který je přesvědčen o své jedinečnosti a fyzické dokonalosti, domluví s Kerkem výlet na Pyrrus, aby viděl supermany schopnější než on na vlastní bulvy. A přitom zůstal na živu a v mezičase vyřešil problém, co se s planetou vlastně děje.
Zápletka velmi jednoduchá kombinující to nejlepší z jiných světů, obsahující to pravé dobrodružství, akci, napětí i „studený“ kus romantiky. Navíc vzhledem k době psaní je zde i mnoho dnes již úsměvných sci-fi prvků, které dokáži pobavit a zamyslet se nad tím, jak ten vývoj letí. Bude jednou stejně úsměvný Problém tří těles v porovnání s fyzikou a technikou doby řekněme za stejných 60 let? To už se asi nedovím, ale vím, že výlet na smrtící planetu byl výborný, svižný a dokázal po dlouhé době chytit a nepustit až s poslední stránkou. Za mě parádní a vzhledem k anotacím na další pokračování, nevidím moc důvodu se do nich pouštět, když se kniha skvěle uzavřela a problém vyřešila. První planeta je zaslouženě v mistrovských dílech Sci-fi.
Kdo by netoužil opět putovat bájnou Atlantidou a prožívat další skvělé příběhy, jako tomu bylo po boku krále Kulla. Anotace k příběhům Elaka k tomu přímo vybízela a tak jsem se s chutí do dávných časů opět ponořil, abych opět prožil skvělá a jednoduchá dobrodružství, kde každý ví, kdo je klaďas, který čaroděj dostane přes fusatou hubu a kterému bohu zavřeme dveře do našeho světa před chapadly. To vše kniha poskytne, ale ne v té „Howardovské formě“, kterou bychom čekali.
Problém je jak v samotné délce povídek, kdy se na velmi krátkém rozsahu snaží Henry nacpat všechny možné ingredience podobných Conanovských dobrodružství, ale pro mne také ve světě, do kterého je putování Elaka vsazeno no a pak také samotné postavy taky moc bodu k plusu nezískají. Elak je takový nijaký, jeho v předmluvě představené skvělé schopností s rapírem nejsou nikde využity, souboje vyhrává většinou díky zásahu přátel na poslední chvíli (oblíbený teleportující se druid Dalan s blesky na počkání) nebo tím, že prostě uklouzne a uhne blížící se ráně. Jeho souboj s Conanem by byl velmi rychlý. Jeho pravá ruka, notorický alkoholik Lykon, není zábavný ani trochu, spíše směšný a časem v jeho ožralém stavu až otravný. Ostatní postavy se příběhy jen mihnou, bez zanechání nějakého kouzla osobnosti či vlastního přínosu. A tolik nutné doplňky v podobě nebeských krásek oblečených do jemné látky, jež zdůrazňuje její úžasné křivky na slonovinově bílé kůži, jsou zde jen nezajímavým komparsem.
Do povídky Hromy za rozbřesku Henry nacpal snad vše, co daný žánr nabízí (exilovaný král, zahozené dědictví, dávní bohové, skryty národ, námořní bitvy, souboje čarodějů, epický střet armád…), čímž se některé klíčové věci odbyly na pár řádcích, kdežto jiné dostaly zbytečné moc prostoru. Teleportování přes celou zemi bylo taky zvláštní a ne jen v této povídce díky přiložené mapě to úplně ne vždy geograficky sedělo, což zážitku taky nepomáhalo.
Plémě Dagonovo byla kratší kompaktnější povídka, ve které bylo sice mnoho hloupostí a nelogičností, ale fungovala. Třetí povídka Za Fénixem, je taky příjemná jednohubka, která mohla mít více prostoru a rozvinout tak mytologii kolem umírajícího krále a jeho bohů. No a poslední povídka Dračí měsíc byla inu nejlepší, přinesla zajímavé prvky („Jezerní paní“ z dob „před-Atlantidských“), nějak završila Elakovo putování za svým dědictvím a zbavením Atlantidy ultimátního zla a rozloučila se i s pěkně hořkosladkým koncem, který dodal povídce punc toho pravého dobrodružství, tajemna a smutku. V tomhle duchu měli být i ostatní povídky a sbírka by se vedle Kulla nemusela vůbec stydět. Takhle zůstala na půl cesty s ožralým Lykonem a nezajímavým Elakem.
Drobou výtku bych měl k tomu, jak Henry pracuje s „časovou osou naší fiktivní historie“, neboť míchání Atlantidy s Vikingy a jejich bohy, Cimmérií, Stygií apod. tam prostě "ještě" nepatří a celkem to narušovalo putování Atlantidou. Díky poslední povídce lepší průměr, ale vracet se k tomu bude asi málokdo…
Je úplně jedno, zda sáhnu po fantasy nebo hororu od Howarda. Výsledek bude vždy stejný - fantastický dobrodružný zážitek. Nebýt zasazení jedenácti povídek do období počátku minulého století, mohly se popsané hrůzy klidně odehrávat v časech Conana. Styl psaní povídek, popisy lokalit, vylíčení příběhu, charakteristiky postav, údernost a atmosféra, to vše si povídky uchovávají a to vše z nich dělá tak perfektní čtení i po tolika letech. Pokud si představím reálie dané doby, tak mi jde jen stěží nevěřit, že Howard nepopisuje příběhy, které se dějí u něj na dvorku nebo v blízkém sousedství. Všichni ti badatelé a učenci se tajně schází u Howarda ve studovně, aby spolu mohli rozmlouvat o tajích a děsech času minulých, jež obsahují von Junztovy „Nevýslovné kulty“ a další vzácní spisy zabývající se okultismem a mytickými kulty (oslavující strašlivá božstva jako Cthulhu, Tsathoggua nebo Gol-Gorotha). To vše občas doplněno malým odkazem na svou fiktivní historii (Thoth-Amonov, Turan, Bran Mak Morn…), čímž velmi nevtíravě propojí svůj „vesmír“. Při takových pasážích mě zamrazilo stejně dobře, jako Conrada pří sestupu k obyvatelům podhrobí. Nádherná představa, které se vůbec nebráním…
Samotná sbírka střídá skvěle povídky (Děti noci, Netvor na střeše, Démon prstenu, Dermodova zhouba a Kobra ve snu), jež díky menšímu rozsahu neměly možnost pořádně vyniknout a pak ty vynikající, které svou atmosférou dokáží pořádně zacuchat s nervy (Obyvatelé podhrobí, Enlilův hlas a Hrob mi nekopejte). Vyloženě lahůdky jsou pak Černý kámen, Aššurbanipalův plamen a Nestvůrná kopytnatec, které jsou plnotučnou esencí hororu říznutého fantasy. Howard byl velikán a jen škoda, že svět opustil tak brzy.
Oproti některým jsem absolutně nic nečekal, snad jen pohodový výlet do historie formování Ameriky, ale dostal jsem výtečné dva příběhy, Indiánské léto z Americko-Kanadského pohraničí, v případě El Gaucha se pak přesunem hodně na jih - do Argentiny. Drsné, brutální a hodně syrové léto mi sedlo z obou povídek více, snad kvůli prostředí, do něhož je příběh zasazen. To vyvolalo vzpomínky nejen na Posledního Mohykána nebo filmy o Davidu Crockettovi. Vůbec bych se nebál, že tohle je jeden z mnoha příběhů inspirovaných „skutečně těžkým životem tehdejších osadníků“, což velmi pomáhá vcítit se do jednání hlavních postav a prožít drsný příběh na maximum. Ten se opravdu s ničím nemaže, beze slov nás vhodí do drsného děje, kde během nepodstatné "šarvátky" dojdeme k vypálení vesnice a odkrytí starého tajemství. Velmi intenzivní zážitek.
El Gaucho již bere budování Ameriky z mnohem většího politického celku a tomu odpovídá i forma vyprávění. Je to skvělé, ale Léto bylo tak nějak komornější a sedlo mi mnohem více. Mannarova kresba je k tématu výborná, místy detailní, jindy sklouzne k minimalismu, vykreslení erotických scén je nesmírně smysluplní a dráždivé a dokáže evokovat ty správné pocity a vjemy při čtení. Nevím, zda to byl záměr, ale barevná paleta mi přijde místy hodně „vybledlá“, což pro mne jen umocňovalo dobovou atmosféru. Skvěle. A jako bonus jsou textové dodatky na konci příběhu, kdy se čtenář může dovědět něco více z dané doby a o použitých charakterech (Abigail Lewisova, kpt. Brewster, Jeremy Lewis, bubeník Tom Browne a další). Zasloužené místo v edici MDEK.
Vynikající. Po oslavných recenzích jsem se chtěl ihned vypravit do prostředí divokého západu stejně tak, jako když jsem v dětství hltal Vinnetoua. Armandova kresba to dokázala stejně dobře, jako kdysi komunistické kanály na černobílých televizích. Ve vynikajícím provedení (děkuji p. Vybíralovi, že nám dopřává takhle vymazlené vydání komiksů) dostáváme příběh lovce odměn Sykese, který pracuje na jednom z mnoha případů, kdy pátrá po verbeži nejen z prérie. A verbeži pěkně hnusné a drsné. Dubois se s ničím moc nemaže, servíruje nám západ, jak jen drsný může být, až mi často při čtení vyschlo v hrdle. Případ se trochu v průběhu zvrtne a Sykesovi do cesty přihraje dalšího parťáka – chlapce Jima. Pak jen následuje parádní příběh s hořkým koncem, který díky kouzlení s panely, kresbou a barvami musí potěšit každého, kdo chtěl pořádně drsné a špinavě chlapské dobrodružství. Strašně moc doufám, že v edici ERB vyjdou i další komiksy stejného kalibru. K této pecce se rád vrátím…
Chápu formu a snahu této knihy, přinést jakousi osvětu dobře stravitelnou formou mezi čtenáře, kterým by mohl starší formát jít hůře přelouskat. To se velmi cení a myslím, že „dětskost“ vizuální stránky k tomu hodně pomůže zvláště v dnešní době, kdy je manga hojně rozšířena. Jakýsi obrázek o tom, proč je Japonsko a navždy bude tak fascinující zemí s těžce pochopitelnou historií v porovnání se západní kulturou a obdivem k tehdejším samurajům to jistě poskytne. Mnoho kapitol však zůstane s výkladem na půl cesty a některá moudra a kapitoly původního kodexu vyzní do ztracena bez pointy daného vyprávění, což zamrzí (Bushido by si zasloužilo plnohodnotné a krásné zpracování). Pokud nemá někdo načteno více z Bushida a je tohle jeho prvotina, může to dobře posloužit jako úvod k pomalu vymírajícím tradicím této obdivuhodné země. Ostatní to však neurazí, ale nijak zvlášť ani nenadechne. Příjemný doplněk knihovny...
***Byla to šerá zem, jež jak by ve spárech svých chránila veškeré větry, oblaka a sny, jež slunce straní se.
…Cimerie… země věčné tmy a noci hluboké.***
Může být pokračování kolosálky, ještě kolosálnější? Inu jak se to vezme. Do rozsahu stran ne, ale samotným obsahem? Možná. Na „pouhých“ téměř 7 stech stranách máme menší počet příběhů, které jsou však rozsáhlejší a fungují jako splétací niť celou knihou s chronologickou návazností, čímž skvěle udržují soudružnost celé knihy. Úvodní báseň vtáhne do děje každého správného dobrodruha a odmění ho vynikajícím pohledem do historie Conanovy rodiny. S jeho dědem Conachtem, se vypravíme do širého světa nejen za vlčími lidmi, ale také za příběhy, jež budou mít dopad na pozdější putování Conana. Je to perfektní úvod a je dobře vědět, odkud se bere ta touha pohánějící Conana vstříc nejednomu dobrodružství, ve kterých rozdrtí základy nejednoho království. A aby toho nebylo málo, tak poznáme i Conanovu první ženu, divokou Conacht, jež celý příběh pozvedne o další úroveň.
***Conan seděl u Caolan celou noc, hlídal ji a napínal sluch do mrazivých stínů. Celý život dělal jen to, co sám chtěl. „Taková je vůle Cromova“, řekl mu kdysi jeho děd. „Žít… smát se… a milovat“***
Adaptace vynikajícího Černého kolosu, jež ve srovnání s loňskou adaptací Arga (mimochodem také skvělé a netradiční zpracování) vychází jako absolutní vítěz. Opět famózní kresba, panely rozházeny neskutečným způsobem, což jen o to více vtáhne do děje a samotná délka 6 sešitů vytáhne z původní povídky absolutní maximum.
Ke kresbě těžko byť jen useknutou ruku řici, ta je fenomenální, syrová a perfektně dokresluje dynamiku a rozmach jednotlivých scén, ať už jen opékáme skoleného soba, nebo sledujeme rubaní dvou armád. A jak výtečně jsou zpracovány emoce, je prostě neuvěřitelné. Dravost a tempo vyprávění lehce naruší menší intermezzo (Královský lov) se znuděným Conanem v královských zahradách, ale nešlo o nic zásadního (stylem mi to připomínalo klasiku Thorgala (: ). Stejně tak spanilá Akivaša odbočila z hlavní dějové linky, ale o to příjemněji tímhle příběhem kniha pomrkla na „hybatele“ děje z první kolosálky.
Následuje neskutečně epicky, emoční a nervy drásající příběh (Společenstvo meče + Kozáci), u kterého může být čtenáři velice horko, úzko a hladově. Jako bych s Conanem ty krysy a bahno taky požíral. U Mitrových koulí, tohle byla neskutečná žranice pro oči, které jsem si blahem málem vychrochtal. Giorello je skutečný mág a ke komiksovému Conanovi patří dle mě stejně, jako kdysi Frazetta (opět např. srovnání s loňským Argem, které je taky fajnové, ale tohle je prostě CONAN).
Závěrečné Howardovy Stíny v měsíčním svitu míchají perfektně základní Conanovské atributy (tajuplný ostrov, prastaré bytosti, žena v ohrožení, urputný boj do posledního dechu s obludou…), lehce je říznou prvky hororu a skvěle uzavřou celou knihu. Celostránkové obrazy jsou dechberoucí a lehce se v nich člověk ztratí. Tohle je Howard vyždímaný na maximum.
Opět obrovské díky CC za jejich práci, díky které vychází Conan opravdu v kolosální podobě s vynikajícím Frazettovým obrazem na přebalu knihy. Tohle jsou překrásné klenoty Aquilo… tedy každé knihovny. Už ať je tu kolosální King Conan (takový Frazettův Conan the destroyer by vůbec nebyl k zahození…), bez něhož je v knihovně nějak smutno. U Croma, to byl fantastický zážitek.
***Ještě mnoho let poté, co se Cimeřan stal králem, jeho minstrel Rinaldo Šílený zpíval o tom dni…
Hyborská válečná balada „Bitva na Ilbaře“:
„Kdo z vás se tehdy na Ilbaře bil, když Amurat si svolal zlostné reky? Jak černý déšť ze stepi vyrazil, by pět tisíc tam sťal ve brodu řeky.“
„Kdo z vás směl tehdy v zářném šiku jet? Kdo zlatou zbrojí svou se slavně pyšnil? Kdo roztříštil tu z oceli a masa zeď v ten krvavý den pro východní říši?“
„Kdo z vás šel tehdy s mečem bojovat a maso sekal jím, a lebky louskal bujaře?“
„Kdo z vás u padlých bratří zůstal stát v ten den ukrutné bitvy na krvavé Ilbaře?“
„Kdo z vás se bil na Ilbaře? Kdo byl tam toho dne, kdy stovky paží vzepjaly se v mocném zbroje lesku?“
„Kdo z vás viděl ty šípy k nebi vzlétnout toho dne, kdy oceli třpyt zaskvěl se tehdy za rozbřesku?“
„Kdo z vás tam tehdy s kopím stál? Kdo z vás je v ruce třímal? S dýkou ostrou, s helmou svou, plivnul smrti do tváře?“
Deset tisíc mužů v boj, všichni kráčí zpříma! Deset tisíc v blátě těl, po bitvě na Ilbaře!“***