tatjana1737 komentáře u knih

!!! POZOR SPOILERY !!!

Dočetla jsem dneska ráno a i když dojmy pomalu slábnou, musím říct, že tahle kniha od Liane Moriarty mne dostala. Určitě víc než Sedmilhářky (kdybych neviděla seriál, do knihy bych se těžko vpravovala, už jen kvůli orientaci ve skladbě kapitol - kdo zrovna mluví, zda v minulosti či přítomnosti) a asi i víc než Alice, kterou jsem zatím měla jako top. Opakovaly se v ní sice podobné motivy (např. touha po dítěti), ale výrazněji mne to při čtení nerušilo.

Kompozice vyprávění příběhu je opět stejná, jako i u ostatních knih - lineárně vedle sebe běží dvě dějové linky, ta z přítomnosti a ta z minulosti, takže čtenář se teprve postupně dozvídá, co se vlastně stalo a proč se postavy v současnosti chovají tak, jak se chovají. Moriarty má dar si mistrně hrát s domněnkami čtenáře, který má od počátku domýšlivou snahu se zorientovat a domyslet si, co se stalo, takže nejprve si říká: co si to provedly Erika s Clementine? Potom: snad se Sam nevyspal s Tiffany... nebo Clementine s Videm? A čím hlouběji se do knihy noří, čím víc je vycukaný z toho, co se sakra na tom grilování stalo?! Z určitých náznaků si začne domýšlet: že se něco stalo některému z dětí? A děsivá jistota začne sílit, když si uvědomí, že o Ruby se v knize už nějakou chvíli nemluvilo... Tenhle moment mi došel, když jsem nemohla v noci usnout, a skorem se mi jako matce dvou dětí udělalo špatně. Protože vím, že Moriarty se s tím někdy nepáře, polil mne studený pot a říkala jsem si: Ne, to snad ne, že by Ruby umřela?? A ihned jsem pracně uklidňovala sama, že v kapitolách z přítomnosti bylo řečeno, že Clementinina matka dceři hlídala OBĚ děti, nebo že když se Clementine připravovala na konkurz, jedna z kolegyň do ní ryla, jestli je Sam připraven vozit HOLKY do školy. Trochu jsem se vydýchala, ale i tak mi nebylo dobře z pomyšlení na tom, že by v knize mělo dojít ke smrti dítěte.

Šílené výčitky trápí v knize vícero postav - v určité míře se s nimi potýká každý. Figury ve hře jsou vykresleny opět velmi čtivě a (s výjimkou Eriky, ale u té to asi byl účel) i sympaticky. Koneckonců i Oliver, který zprvu působil jako největší suchar, se nakonec ukázal jako ryze kladný hrdina. Muži jsou opět k sežrání (opakuji: Pokud Moriarty zrcadlí realitu, asi se rozvedu a půjdu si najít Australana) a jediný, s kým jsem se úplně nemohla ztotožnit, byla Erika. Což ovšem nebyla zcela její chyba, ale spíše mé životní zkušenosti. Nicméně snad každá žen v mém okolí má nějaký dysfunkční přátelský vztah s nějakou kamarádkou, která jí toho vlastně moc nedává, v podstatě ji spíše štve, ale stejně ten vztah obě udržují...

Na tomto románu oceňuji to, že na rozdíl třeba od Hypnotizérky, při jejímž čtení jsem taky byla napnutá jak kšandy chlapíka visícího na větvi stromu nad propastí, byly naťuknuté motivy do jednoho vyřešeny. Nejen, že zdárně došlo k ukončení tématu "příprava na konkurz", ale zodpovězeny byly i otázky proč se trápila Dakota a proč roztrhala knížku, proč Holly začala zlobit či co se stalo Harrymu. Dokonce jsem dostala odpověď i na to, nač jsem se vlastně neptala, a co mi bylo vsunuto podprahově - kam se Clementine se Samem ztrácely v domě věci nebo spojitost s tragédií v lunaparku s Harryho osobní historií (to už působilo trochu překombinovaně, ale účelově to postavilo nerudného souseda do sympatického světla a vyvolalo lítost čtenáře).

V neposlední řadě oceňuji práci autorky s jazykem (který vyniká díky hodně dobrému překladu - ani jednou jsem nenarazila na nějaké rušivé místo, i občasné použití pojmů a slovních spojení v angličtině - kvůli absenci českého ekvivalentu - nerušilo). Namátkou třeba dva příměry týkající se deště:

Vlhký vzduch ho fackoval jako naštvaná ženská.
Lidé chodili přikrčení, jako by se snažili podlézt oblohu.

Teprve u téhle knihy (a že mi to trvalo!) mi došlo, že Moriarty ve svých knížkách vždy skrytě upozorňuje na nějaké palčivé téma. V Manželově tajemství na smrt dítěte, v Sedmilhářkách na domácí násilí, v Zamilované hypnotizérce na to, že lidem může z velkého citu hodně hrábnout, ... Tady to bylo o tom, že i malá nepozornost stačí, aby se stalo něco fatálního. Při čtení jsem byla naprosto paralyzovaná, jestli to skončí dobře, a když jsem se s úlevou dozvěděla, že Ruby byla zachráněna a zůstala bez následků, spadl mi ze srdce obrovský balvan, takže tentokrát jsem neurotickou pozornost zaměřila na manželství Sama a Clementine. Na 60 % jsem si byla jistá, že krizi neustojí, i když jsem tentokrát autorku prosila, aby to rozvodem nekončilo. A kdyby Erika nakonec ještě počala přirozenou cestou, byl by to už úplný happy end a já si šla dát limonádu.

Moriarty také umí velmi umně skrýt do děje nejrůznější pravdy - tentokrát mne zasáhly ty, které se týkaly manželství Clementine a Sama:

(...) a najednou ji napadla strašlivá myšlenka, že možná podvědomě uvěřila tomu, že Sam nic necítí, když nebrečí, nebo že necítí tolik, neprožívá věci tak intenzivně a do hloubky jako ona. Vždycky se zajímala pouze o to, jak jeho činy působí na její pocity, jako by jeho úkolem bylo dělat všechno jen pro ni a kvůli ní a starat se jedině o to, s jakými to ona přijme pocity, jako kdyby muži byli nějaký produkt nebo služba a ona si konečně vybrala tu správnou značku, která funguje tak, jak má.

(…) Promiň mi, že když jsme poprvé čelili krizi, vyplulo na povrch všechno, co bylo na našem manželství špatně, místo všeho, co je na něm dobré. Promiň mi, že jsme se obrátili proti sobě místo jeden na druhého.

20 06.06.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve negativa: Předně mne mrzelo, že autorka tak zametla s Frankem, který z toho milostného trojúhelníku vyšel nejhůř a v podstatě i jako hlupák (nedokázal Claire nechat jít) a navrch mizera (protože měl milenky na akademické půdě, neřád jeden). Klidně bych ocenila i nějakou psychologickou sondu do manželství Randallových, které pospolu držela hlavně Brianna. Takhle mi Franka bylo víc než líto, prostě už se do příběhu nehodil (přitom v 1. díle po něm Claire ještě hodně dlouho vzdychá, jak jí chybí, než se rozhodne pro Jaimeho), a tak šel z kola ven...

Pak mi vadily některé nesrovnalosti v překladu (pojmy, které mám zafixované jinak, zde přeloženy nějak "divně", sem tam chyba ve francouzském termínu), popř. špatná shoda podmětu s přísudkem. Ale to nebylo až tak fatální.

Nicméně pozitiva knihy převažují... Nejvíce se mi líbily úvodní pasáže, než se Claire vrátila kameny zpět do 18. století, kdy se prolínalo její bádání po Jaimem s vyprávěním o jeho osudech. (zde jen poznámka - překladatel nepracoval s tím, že při zkoumání textu vycházela Claire s Birannou z textu anglického, protože v českém překladu se žádné Y v uváděných slovech nevyskytovalo... ehm ehm.) Samotné opětovné shledání by si zasloužilo z mého pohledu víc rozepsat - ano, bylo to dojemné, bylo to i vtipné (i když sednutí si do piva / počůrání se klidně mohlo být vypuštěno, trochu to tu scénu shodilo), ale nějaké ultra velké WOW a "to je pecka, to mne zasáhlo!" se nekonalo. Od okamžiku, kdy Claire vstoupila do Malcolmovy tiskárny se navíc do děje zamotalo mnohem víc linek, které mi zprvu hrozně vadily a v samotném příběhu asi ani být nemusely. (Např. motiv Ďábla - vždyť bylo naprosto jasné, že je to ten duchovní! Popř. postava pana Willoughbyho či zmínka z počátku knihy o nalezených kosterních pozůstatcích, z níž bylo jasné, že se ještě dozvíme, o koho šlo.) Nicméně i když jsem coby čtenář byla náhle zahlcena informacemi, postupně děj nabíral obrátky, takže konec knihy jsem dočítala ve dvě ráno (sice ne stejného dne, do čtení jsem se chvílemi musela nutit a zabralo mi s velkými pauzami týden, ale i tak). Woo-doo scéna byla doost dobrá a objevení se staré známé (čímž nemyslím Laoghaire, ta mne trochu zklamala, čekala bych trochu víc - btw: Jaime přece věděl o její účasti v čarodějnickém procesu proti Claire!) bylo lahůdkou, která se sice nakonec domyslet dala, ale i tak jsem si ji vychutnala.

V knize bylo kromě napětí a romantiky i mnoho vtipných dialogů a scének, při kterých jsem se smála nahlas (což se mi moc nestává) - namátkou reakce námořníků na Willoughbyho poezii či Jaimeho znalosti konkrétních frází v univerzálním námořním jazyce. Mnohé postavy byly vykreslené tak, že bych je ráda poznala (jiným bych se naopak obloukem vyhnula), a z Ferguse nám vyrostl fešák (olalá!).

Samozřejmě autorka naťukla další záležitosti (čarodějnice, schopnost procházet časem, dědic z Lovatu), které předpokládám rozvede dál. (Jinak budu moc, ale opravdu MOC mrzutá!)

Kdybych čtení Cizinky rovnou zahájila třetím dílem, myslím, že bych Gabaldonové zcela propadla. Tentokrát jsem mudrovala a polemizovala s ní nad reáliemi jen trochu, úplně jsem se nechala nést proudem vyprávění a vychutnávala si i některé slovní obraty a přirovnání (a konečně pochopila ten, který užívala několikrát při kojení miminka - že jeho tělo kopírovalo křivky prsou; stále jsem řešila, jak to bylo myšleno, než mi to při vlasním kojení konečně sepnulo :-)).

Ze seriálového zpracování jsem viděla jen 1. sérii, která - byť se věrně držela knihy, kterou jsem četla až po - sice ve mně nějaký dojem nechala (jinak bych knihu ani neotevřela), ale jinak to nebylo ono. U druhého série jsem viděla jen pár dílů a šla rovnou do knihy, která se mi líbila podstatně víc než díl první, a u trojky jsem rovnou četla a na seriál se vykašlala. A možná proto se mi to tak líbilo. Protože seriál z mého pohledu vše servíruje až moc na stříbrném talířku, kdežto u četby už člověk zapojí fantazii, vlastní zkušenost, znalosti, představivost... Tím ovšem nechci tvrdit, že některé momenty z knihy bych ráda neviděla ve vizuální podobě! Když mně ta Caitriona Balfe prostě nesedí a je mi hrozně nesympatická :-). Každopádně u trojky jsem zauvažovala, že bych si knihy nakonec i pořídila domů a minimálně třetí díl bez výhrad doporučuji k přečtení. I přes velký počet stran (to byla snad moje první kniha s počtem stran nad 1000 v jediném svazku) jsem ke konci posmutněla a klidně bych dalších pár desítek / stovek stránek přidala.

A samozřejmě: jsem zvědavá na pokráčko!

Edit: Zapomněla jsem napsat, že kromě prvního dílu, se mi moc líbí ty nové obálky - a ta u Mořeplavce obzvlášť. Kdo zná příběh a ví, co je to za šutr mezi Claire a Jaimem, tak na toho musí obálka zapůsobit už sama o sobě ;-).

10 12.05.2018

POKRAČOVÁNÍ:
Na "Písni o Tróji" se mi též líbí množství úžasných myšlenek a slovních obratů, které v českém překladu vynikají a dělají z knihy lahůdkovou četbu. Jen po druhém čtení jednu hvězdu z hodnocení ubírám, protože některé z motivů, které mám v oblibě, nebyly rozvedeny, a ke konci příběh ubíhá až příliš rychle. Víc by se mi líbilo, kdyby autorka námět uchopila jako vícedílné čtení, více se věnovala i Trójanům, a kdyby sepsala pokračování v podobě dalších osudů hrdinů, samozřejmě včetně ithackého lišáka Odyssea.

Přes všechny uvedené výtky řadím "Píseň o Tróji" Colleen McCulloughové mezi to nejlepší, co moje knihovna obsahuje, a budu se k ní vracet. Věřím, že při třetím, čtvrtém, pátém… čtení si všimnu zase něčeho jiného a kniha pro mne opět bude mít úplně jiné vyznění.

9 28.04.2018

Při prvním čtení před nějakými deseti lety jsem byla naprosto nadšená a radovala se, že někdo modernější formou uchopil mé oblíbené příběhy z řecké mytologie a dějin. Při druhém čtení se mocný zážitek neopakoval, protože některé z postav mi byly při podrobnějším pohledu spíše nesympatické a jejich vykreslení nabourávalo moji představu získanou ze čtení Zamarovského "Bohů a hrdinů antických bájí" a samozřejmě z obou příběhů Augusty, Honzáka a Filcíka ("Odysseova dobrodružství v trojské válce" a "Odysseova dobrodružství při návratu domů").

- Helena kromě nadpozemské krásy neoplývá žádnou ctností a je to pěkně sebestředná mrcha, jejíž manžel Meneláos je zde za mimořádného troubu (což je ovšem i v jiných zpracováních, i když ne tak mimořádně). Vzájemná láska mezi ní a Paridem se jim záhy oběma zají, a tak Helena hledá povyražení v náruči Ainea (který sice zprvu působí velmi důstojně, byť Aineas miluje jen Ainea, ale ke konci knihy se i on ukáže jako velmi marná figura...). Přesto jí člověk nakonec fandí, aby ji Meneláos vzal zpátky (i když čtenář znalý rekovných příběhů ví, že o hlavu za nevěru a bigamii nepřišla).

CITÁT: Jednoho památného rána jsem rozzuřila Andromachu natolik, že se na mne vrhla s odhodláním rvát se zuby nehty - jen aby zjistila, že Helena v mládí rohovala a s dobře živenou dámou se mohla bez obtíží měřit. Povalila jsem ji a uštědřila jí ránu na oko, které oteklo a zčernalo skoro na měsíc. Pak jsem všude opatrně roznesla, že jí to udělal Hektór.

- Můj dětský oblíbenec Odysseus na mne u McCulloughové působil velmi rozporuplně - na jednu stranu geniální, na druhou intrikán, který naprosto vědomě několikrát dal průchod pomstychtivosti (obětování Ífigenie či křivé nařčení Palaméda).

- Můj adolescentní miláček Hektór je zde líčen trochu jako moula; přestože jeho jméno je na rozdíl od Achillea bez poskvrny (zajímavý náhled na hádku o Bríseovnu mezi myrmidonským náčelníkem a Agamemnónem!) a je líčen jako hrdinný rek, většinu děje je nucen se skrývat za hradbami a když se konečně dočká bojů, nedostává od autorky zdaleka tolik pozornosti jako jeho řecký protějšek. A jeho loučení s Andromaché je v knize velmi nehezké, na rozdíl od informace ze Zamarovského, který uvádí, že v něm Homér vytvořil vrchol milostné poezie... Budu si muset přečíst originál (v českém překladu - i přes své dětské poblouznění a odhodlání naučit se řecky, disponuji jen velmi špatnou středoškolskou latinou).

- Achájové vůbec v knize hrají titulní roli a je zcela zjevné, že Colleen McCullough fandí Achilleovi, který - kdybych měla říct, která z postav je v knize hlavní - by byl hlavním adeptem. Svědčí o tom i zařazení kapitol věnovaných jeho otci Péleovi či jeho vychovateli Cheirónovi, nemluvě o popisu plenění namířenému proti národům Malé Asie či o Bríseovně. Jejich milostná linie je vykreslena velmi ryze a hezky, ta se mi líbila velmi... A jeho syn Neoptolemos nakonec nepůsobí jako takový zmetek, jak je o něm v "Bozích a hrdinech antických bájí" uvedeno (Zamarovský přímo píše: horší syn lepšího otce).

- Ze všech postav řeckých králů na mne nejlépe působil Nestór (ale to spíše proto, že nedostal tolik prostoru) a Diomédes z Argu, jenž sice poněkud stojí v Odysseově stínu, ale je mu rovnocenným partnerem. Bohužel v příběhu i v tom mileneckém slova smyslu... Líčení jejich poměru ve mně vyvolávalo nechtěnou asociaci na vtip, kdy se Řek a Říman hádají, čí civilizace dala víc světu, a Řek (poté, co navrhuje antické komedie a tragédie, které Říman přebije Vergiliem, a následně ve sporu jeho torza antických památek neobstojí s mnohem populárnějším Collosseem) nakonec zlostně vykřikne: "My jsme vynalezli sex!" aby Říman s klidem odvětí: "Ano, ale my jsme do něj zapojili ženy

- Priamův vývoj byl pro mne zklamáním - přestože byl přítomen u sporu mezi svým otcem a Héráklem, udělal ze své lži pravdu a na jejím základě schválil Paridovu urážku hostitele, když tento unesl Helenu. Nakonec se z něj stal roztřesený stařec, jehož úvahy mi přišly hodně naivní.

CITÁT: Ten obrovitý tvor z hnědého dubového dřeva se tyčil vysoko nad našimi hlavami. Ať už ho vyrobil kdokoli, bůh či člověk, držel se přísně anatomie a vtiskl mu skutečně rysy koně, ne muly ani osla. Jeho tělo však bylo obrovské a spočívalo na nohou s mamutími kopyty přibitými k podstavci z polen. (...) Můj vůz stál ve stínu koňské tlamy a já musel zaklonit hlavu, abych nad sebou viděl spodní stranu čelisti. (...) Měl vyřezávaný ohon a hřívu; když jsem ustoupil, abych viděl jeho hlavu, spatřil jsem oči, které byly vykládány jantarem, vnitřní strany nozder nabarvené na červeno, zuby ze slonoviny v pootevřené tlamě. Byl nesmírně krásný. (...) Stál přesně v polovině mezi pláží a městem. Ale odkud se tam vzal? Jestli ho postavili Řekové, byli bychom museli vidět, jak roste. Musí pocházet od bohů, musí!

Ostatně ono vysvětlování některých jevů, které nám díky dějinnému vývoji přijdou naprosto průhledné (fyzikální jevy, zákonitosti počasí či činy člověka), a které hrdinové knihy přikládají božskému působení, se mi na celé knize nesmírně líbilo. Povyšuje ji tak nad úroveň mýtů či pohádek, protože pro čtenáře-realistu činí příběh lidským a bez zásahů nadpřirozena, ale tomu, kdo chce věřit, že samotní olympští velikáni skutečně drželi nad oběma znesvářenými tábory ochranou ruku, nebere dětství a nechává ho ve spokojenosti, že bohové do války také zasahovali.

11 28.04.2018

Na první čtení mne knížka tolik neuchvátila, ale několikeré opakování můj názor poupravily a moje zásadní výtka je uvedení jména poníka Péti jako Pedra :-). Příběh o nových brýlích klidně mohl být vynechán a dán místo něj jiný příběh, ale nemám seriál tak nakoukaný, abych mohla odhalit, zda jdou díly po sobě nebo dle jakého klíče byly do knihy zařazeny. Víc mi vadí to, že více příběhů knižně vydáno nebylo (když nepočítám speciální magnetické knížky nebo knihy se schovávačkami). U Peppiny a její rodiny si pořád myslím, že mají naprosto ohavné rypáky, ale už jsem si na ně zvykla a fascinuje mne, jak některé z frází můj syn už umí zpaměti, přestože jsme - na rozdíl od jedničky - knížku tolikrát nečetli. Nejvíc se mi líbí první dva příběhy (kdy Peppa přespává spolu s kamarádkami u zebry Zoe + kdy rodina jela na výlet), s nimiž si hrajeme i didakticky - co Peppina viděla v lese, jak funguje dalekohled, proč mravenci nosí lístečky a jídlo, čí kabáty visí u zebrových doma na věšáku, jakou barvu mají pyžamka a spacáky holek apod. Při čtení jsem nucena chrochtat a měnit hlasy, jen u příběhu, kdy je Peppa u optika, syn vždy vyjmenovává barvy a čísla namísto Peppiny, takže u nás doma stále frčí oboustranný role playing :-).

7 28.04.2018

Poměrně věrná kniha podle stejnojmenného filmu, které bych ale pár věcí vytknula: prvně, kniha sice obsahuje zmínky o výstřižkových albech, ale není z ní patrné, že Poppy jejich výrobu miluje a alba vytváří na úplně všechny události ze svého života. Potom (a to už je zásadnější) mi chyběla pořádná role mluvícího mraku (který je tak divně zhulený a hippie, že ho se synem milujeme), či informace o funkci trollích vlasů. Ale zejména chybělo vysvětlení toho, PROČ VĚTVÍK NESNÁŠEL ZPĚV a ztratil barvy! Protože filmová scéna, kdy Poppy zešedne a spolu s ní všichni trollové, a Větvík najednou začne zpívat a barvy jí vrátí, je nejsilnějším momentem filmu. A druhý silný moment - samotný konec - kdy se nakonec rozezpívají i Bergeni, je v knížce taky useknutý a nemá takový náboj jako ve filmu.

Pak mi na tomhle typu knížek vadí stylistika, která je zřejmě uzpůsobená dětskému čtenáři, ale při plynulém čtení textu strašně vadí. Příklad: "Král Chroupa byl uchvácen její krásou, a proto se jí zeptal na jméno. Bridget zopakovala to, co jí trollové ukrytí v jejích vlasech napověděli. Král Chroupa ji okamžitě pozval na rande." (1 strana a pokračování na straně další:) "Král Chroupa a Bridget se skvěle bavili. (...)" (Neustálé opakování slovního spojení "Král Chroupa" působí po 10tém opáčku rušivě.) A nebo: "Princ Chroupa se zeptal, co ho teď učiní šťastným, když už nemají žádného trolla, kterého by princ Chroupa mohl pozřít." (Proč je ve vedlejší větě znovu uvedeno "princ Chroupa", když je jasné, že mluví o sobě?!) Popř.: "Trollové vyběhli z Větvíkova bunkru... přímo do cesty Šéfkuchařce a jejím pomocníkům, kteří je polapili a předali Šéfkuchařce!" (2x šéfkuchařka, přestože by větu šlo poskládat jinak a její jméno podruhé nahradit zájmenem)

Jinak jsou ale Trollové hezkým knižním zpracováním filmové pohádky a o jejich oblibě svědčí i non stop čtení před spaním po dobu několika týdnů u nás doma.

8 28.04.2018

V poslední době, kdy začínám chlapečkovi skupovat knihy podle animovaných filmů, mám pocit, že snad žádná z nich se nevyrovná předloze. Ne, že by ilustrace nebyly pěkné, nebo sloh uzpůsobený dětskému čtenáři (někdy na můj vkus až příliš - viz Trollové), ale občas chybí docela podstatné detaily... třeba odpověď na otázku, proč Maui ukradl srdce Te Fiti, pořádné vysvětlení toho, co byl zač Te Ka... Celkově knižní verze příběhu nepůsobí tak silným dojmem jako ta filmová.

4 28.04.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Možná kvůli tomu, že jsme od jiných knih autorky měla odstup a chybělo mi srovnání, hodnotím poměrně vysoce, protože kniha mne zase dostala. Přečtena za tři dny, ale kdyby mé sobecké děti nechtěly jíst, pít, kakat a spát, dala bych ji za jeden. Moriarty (jejíž jméno mne - coby někdejší čtenářku Sherlocka Holmese - nepřestává brát) prostě píše čtivě a vtáhne Vás za chvilku do děje, i když je rozjezd někdy těžkopádný či zmatený (u "Manželova tajemství" jsem musela vždy přemýšlet, kdo je zrovna vypravěčem a osvěžovat si, co o něm vím, nebo u "Sedmilhářek" přepínat z okamžiků "po vraždě" k těm "před").

Jednu hvězdu ubírám za to, že se Dan ke Cat nevrátil - do poslední chvíle jsem doufala, že v tomhle ohledu dojde k happy endu. Přepadení babičky mi pak přišlo navíc a zbytečné, jeho účel - kromě toho, že se z Franka stal muž jeho věku a Maxine ho požádala o ruku - mi nějak unikal...

Jinak klasický scénář - na začátku jsme postaveni před scénku, která nás navnadí a chceme vědět, co jí předcházelo. Jenže ten návrat do minulosti je tak dlouhý, že na scénu v restauraci nakonec zapomeneme a užíváme si rozběhnuté osudy, sledujeme každou sestru zvlášť a necháme se unášet proudem vyprávění. A pak to přijde a člověk se nestačí divit, i když už dávno očekával, že k něčemu takovému dojde (Gemma si to dítě prostě musela nechat!). A pak si říká, jak si na začátku mohl myslet, že ta, která hodila vidličkou byla ta a ta, když to nakonec byla ta a ta... V tomhle ohledu mi nesmírně smutný přišel Catrionin potrat - když na začátku knihy bylo napsáno, že jedna z trojčat byla těhotná, člověk automaticky předkládal, že to bude ona... V tomhle tkví mistrovství autorky, že čtenáři zboří jeho očekávání a překvapí ho, i když se mu zpětně to překvapení může zdát prvoplánové.

Trochu víc bych čekala rozpracování postavy Lyn, která ze všech sester prodělala - z mého pohledu - nejmenší vývoj. Stejně tak vztah matky k dcerám mohl být trochu víc rozpracován - celou dobu je líčena jako chladná mrcha, ale pak se ukáže, že se jen nedokázala se svou rolí popasovat a že ji vlastně dcery tak trochu chápou... těchhle záblesků pochopení tak ale bylo příliš málo na to, aby to mohlo působit katarzně. Cat a její osud mi přišly neuvěřitelně tragické a smutné; v některých momentech jsem jí velmi rozuměla. Moriarty umí velmi dobře vystihnout pocity podváděných žen či těch, kterým se těhotenství ne a ne zadařit - viz sestra Alice z knihy "Na co Alice zapomněla" (až se člověk musí ptát, jestli něco takového sama neprožila?). A Gemma pro mne měla největší tragiku - navenek pro všechny ztřeštěná, potrhlá a nesvědomitá, ale v reálu dusící v sobě hnusné tajemství...

Mužské postavy opět vykresleny nesmírně sympaticky a až trochu nereálně. Pokud v Austrálii fakt takoví chlapové jsou, jdu si snad podat žádost o rozvod a jednoho takového si najít :-).


Popadl zase knihu. "A proto ti taky nehodlám být nevěrný."
Lyn zamrkala a dívala se, jak se jí slova na stránce rozplývají a dávají se do tance.
"Protože mi připomínáš kámoše Jimba."
Zavřela knihu a pleskla ho s ní po břiše.

"(...) Ale my asi normální nejsme. Když jsme byly malé, máma nás brávala do jednoho klubu trojčat a některá z nich se navzájem zbožňovala. Štvalo nás to tak, že jsme po nich házely kameny."
"Vy jedny divošky." (...)
"Vyloučily nás za to z klubu trojčat na celý měsíc. Ty se hádáš se svými sestrami? Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že mám staršího bráchu."
"Moje sestry by ti mě nechaly hned a ještě by ti za to zaplatily. Já se s nimi pral. Mou specialitou byl pěkně hnusnej ohníček."
"To ne!"
"Ale jo. Pak jsem si prošel etapou mladistvé delikvence a na ně jsem kašlal. (...) Potom mě jednoho dne delikvence přestala bavit, a tak jsem se s nimi začal kamarádit. Bylo to fajn. Ze dne na den jsem měl najednou tři další kamarády. Teď si navzájem radíme se vztahy."
"No páni. A co ti říkají?"
"Ále, samozřejmě samé hlouposti. Já je neposlouchám. Zato já jim radím velice moudře."

13 19.04.2018

Příběh Fanny Hillové jako takový je velmi jednoduchý a prostinký, místy jistě naivní (nechce se mi věřit tomu, že by jeden člověk měl takové štěstí, aby se díky nejrůznějším náhodám vyhnul pádům na úplné dno bídy - Fanny sice prostituovala, ale v luxusním a bezpečném domě, vše na bázi dobrovolnosti a díky milým mužům, kteří se k nevěstkám chovali uctivě, si to i užívala), ale k tomuto typu literatury jistá jednoduchost patří (co si budeme nalhávat, však porno také nemá žádný děj a přesto na něj tolik lidí kouká).

Oproti Lady Fuckingham, na kterou jsem díky spolužákovi narazila na VŠ, a která pak kolovala mezi všemi spolužačkami, které s tímto titulem nebyly seznámeny na střední, oceňuji u Clelanda právě to, že vše končí happyendem a velkou láskou. S děvčaty je po celou dobu příběhu zacházeno jemně a uctivě, nic se neděje proti jejich vůli a v podstatě celá první polovina knihy je (až na scénu s nepovedenou deflorací v prvním hanbinci) velmi milá. Popisy ztrát panenství na mne sice působily trochu jako z Bravíčka („Nejprve to trochu bolelo, ale pak to bylo krásné.“), ale dívky vždy natrefily na gentlemany, z nichž sice někteří zprvu nedokázali plamen své vášně zkrotit, za to však případné hrubější zacházení své partnerce záhy vrchovatou měrou vynahradili. (Fanny např. „dostala třikrát zaplaceno během jediné jízdy“ :-).)

V tomto kontextu je moc hezký postřeh DarkLady, že všichni „kladní“ hrdinové v knize byli dobře rostlí a nadmíru vybavení, kdežto ti „záporní“ byli podměreční až běda, o jejich neschopnosti uspokojit partnerku nemluvě. Který muž by nechtěl být označen jako „idol všech jejích snů a tužeb, veškeré její lásky“ či „pro své neobvyklé rozměry mohl být právem vyhlášen za hrdinu všech žen“? :-)

V druhé části jsem raději přeskočila scénku s Louisou a idiotem, stejně jako Fannyino sledování dvou sodomitů. Při hledání informací o knize, na kterou jsem natrefila náhodou díky zmínce v knize jiné (Ať žije mimoděk splněný bod Čtenářské výzvy!) jsem narazila na ilustrace Édouarda-Henriho Avrila, z nichž některé jsou poměrně pěkné. Díkybohu v knize nefigurovala scéna s opičákem v kleci, kterou mi google při zadání autorova jména v podobě obrázku nabídl také, a které jsem se s otočením každé stránky zbývající do konce bála víc a víc!

Přestože je kniha svým slohem už zastaralá, neustálé lyrické obraty popisující milostný akt byly velmi poetické („dívka svěřila jeho kyčlím příjemnou úlohu podpírat její stehna“), důmyslné („dobyvatel si vybojoval přístup až do samého středu její pevnosti, ve své porážce však nezůstávala pasivní“) a některé i velmi krásné.

„Jeho umění lásky spočívalo v tom, že jednoduše lásku prováděl.“

„Neznala jiný způsob dovršení rozkoše než ten, kterému ji naučila sama příroda - umění podléhat.“

Musím konstatovat, že jsem nikdy netušila, že se v literatuře dočkám lyrického popisu mužských varlat :-)). Pokud by ovšem knihu někdo chtěl číst pro vyvolání touhy, doporučuji čtení dávkovat na menší úseky, neboť - jak píše Kozel - po delší době je čtenář zahlcen a stává se poněkud lhostejným. Samotný příběh je tak prostý, že mu delší pauzy mezi čtením neuškodí. A jak píše sám autor: „Novost působí vždy největším dojmem a ve věcech rozkoše to platí obzvláště.“

Přestože mnozí kritici knihu hodnotí i pro její sociologický přesah, tenhle aspekt jsem nevnímala a soustředila se hlavně na erotické scény, mezi které ovšem byly vsunuty i zajímavé a hluboké myšlenky, a to nejen na téma lásky.

„Lesk šatů či ozdob, kterými pošetilé ženy často svou krásu spíše zastírají a přehlušují, než aby ji zdůraznily.“

„Nic nelze snadněji zfalšovat než nevinnost.“

„Nešťastník nikdy nezemře tehdy, kdy by to pro něj bylo nejlepším vysvobozením.“

„Naše ctnost a naše hříchy jsou příliš závislé na okolnostech.“

Ovšem myšlenku závěrečnou, kterou kniha končí, považuji za největší hodnotu knihy - něco takového jsem vskutku nečekala, a přestože ji autor zopakuje asi 5x, na pravdivosti jí to nikterak neubírá a závěrečné tvrzení je ze všech uváděných pravd to nejmoudřejší. Sex bez lásky může být hodně dobrý sex, ovšem láska mu dodává přidané hodnoty.

15 09.04.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Asi to bylo delším rozestupem od přečtení předchozích knih, které jsem dala na jeden zátah, ale nebavilo mě to... Už v knihovně mne zarazilo, jak je kniha útlá (mylně jsem ji považovala za poslední díl), a ze začátku jsem měla problém se začíst, protože některé dějové linky a postavy mi nic neříkaly a zpětně jsem rekonstruovala ze své paměti, kdo je kdo, a proč se chová tak, jak se chová... Oživení Aarona mi vnuklo jistou naději, ale ta mi záhy byla odejmuta - i když chápu důvody, tak považuji za zvěrstvo nechat čtenáře truchlit za jednu postavu 2x. Jinak to bylo tak nějak o ničem - když jsem byla u strany 80 a v podstatě se stále nic nedělo (útěk z vězení do jiného vězení), říkala jsem si, jaká zápletka nás to čeká... Škoda. Tento díl na mne působil dojmem, že autorkám došel dech, ani milostná linka mne nijak neoslnila. Zkrátka vše, co kniha obsahovala (Jerichův deník, Callův pocit, že by Aarona mohl přivést skutečně zpět, kdyby měl víc času, smrt mistra-padoucha, závěrečná bitva, zrada některých mágů, kteří přešli na temnou stranu, Konstantinova duše v Callumovi atd.), šlo podle mého rozepsat a rozvést, knihu by to nafouklo a nepůsobila by dojmem zhuštěného výtahu z mnohem delšího příběhu...

7 07.04.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

V druhém dílu nám autorka předhazuje dalšího záporáka, kterým je pan de Louvois. Ten je zde líčen jako nehorázný parchant, který se násilím zmocňuje nevinných panen a ukájí na nich své zvrhlé choutky, prase, které ženu přiváže k posteli a ještě jí dává omamné prostředky do jídla, aby se znásilnění nemohla bránit.Je pravda, že žádnou z vykreslených postav osobně neznáme, a třeba taková paní de Montespan byla dle pamětníků skutečně oduševnělou, vtipnou a chytrou ženou, nechce se mi ale věřit, že pokud autorka vycházela z reality, že by si panovník někoho takového držel u sebe, byť by ten pán byl sebevíc schopný ministr.

Do děje tentokrát zasahuje (ovšem velmi zřídka a jen, když po ruce není hlavní hrdina) komisař Desgrez. Jeho účast však je spíše úsměvná a vzbuzuje ve mně dojem, že autorka potřebovala ještě nějakého policistu do počtu, a tak sáhla zrovna po něm (mimochodem - po celou dobu je titulován pouze příjmením). Jeho scénky na mne působily dojmem českých kriminálních seriálů - kolegové krafají v kanceláři, když nemají co dělat, a svého nadřízeného titulují označením "šéf". K dokonalosti té iluze mi ještě chybělo, aby jeden z pánů označil La Reynieho slovy "náš starej dneska prudí" .

Znalost reálií, kterou bych u jedničky byla schopna odpustit díky rodící se lásce mezi Charlottou a Delalandem, jsem ve dvojce již tolerovat nedokázala. La Reynie je zde líčen jako bezdětný vdovec, který Delalanda miluje jako by to byl jeho vlastní syn. Přitom La Reynie měl syna a dceru... Autorka knihu psala poměrně pozdě (první díl byl dopsán 2008) a i když zpětně nemám představu, nakolik byl tehdy internet v plenkách, La Reynie byl jistě zpracován v nějakém encyklopedickém hesle již tehdy a šlo jen o to, zajít si do knihovny a načíst si pár slovníkových hesel.

Nejvíce mne pobavilo, když ke konci knihy policejní ředitel zachraňuje hlavní hrdinku a jako akrobat vyskočí na schůdky kočáru, aby o pár stránek dál díky svému věku už nestihl dívku dohnat, když v zoufalství utíkala v Chateletu ze schodů - ještěže Desgrez (cituji) měl dlouhé nohy a běhal rychle.

Kdybych byla výrazně mladší, tak by se mi kniha asi líbila podstatně víc, takhle jí nedokážu odpustit nedotaženost a skutečnost, že uváděná historická fakta stojí na hliněných nožkách. Milostná linka je ve dvojce poměrně v pozadí, tentokrát se řeší rodinné Charlottino dědictví, o které vlastně celou dobu jde, a i když je na konci happyend, za nejvýraznější prvek knihy považuji rozhovor s králem, při kterém se odhalí Charlottin původ. Ostatně po této scénce je pojmenován celý druhý díl.

A když už jsme u názvů - název série "Čas travičů" je značně zavádějící. První kniha se sice odehrává na sklonku Travičské aféry a obsahuje nějaká ta fakta, např. účast paní de Montespan v aféře zde však není vysvětlena (přestože hrdinka na začátku knihy byla svědkem mše konané na těle nahé blonďaté ženy, která si žádala královu lásku). Druhý díl už má s travičstvím společnou jen postavu rytíře de Lorraine, o kterém nikdo nepochybuje, že otrávil Henriettu Anglickou, a který je zde po Louvoisovi a mme de Maintenon dalším padouchem.

EDIT: Tak včera jsem zjistila, že v Travičské aféře skutečně figuroval jakýsi Delalande, byl to abbé, ale bohužel stál na té "špatné" straně :-D. Mimochodem - docela mne mrzelo, že některé dějové linky zůstaly nedokončené. Nejen ta, co se týkala vztahu Charlotty k La Valliérové, ale co třeba Albanova milenka - herečka??

4 19.03.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

V úvodu podotýkám, že jsem zaujatá a prodesgrezovsky laděná, takže můj komentář nebude zcela objektivní :-).

Odehrává se v době Travičské aféry, vystupuje tam pan de La Reynie, funguje zde policie... tahle kniha byla jasná volba. Příběh je psaný čtivě a svižně, leč asi jsem už příliš zmlsaná Angelikou od Anne Golon, protože oproti této knižní sérii mi děj přišel jednoduchý, styl autorky takový "prázdný" (nevím, jak to charakterizovat - opak hutného slohu AG) a některé informace ne úplně přesné. O druhé manželce Filipa Orleánského toho mnoho načteného nemám, ale její vykreslení v knize mi přišlo hodně stereotypní (hřmotná, hlučná Němka, která nemá vkus na oblékání, nosí hlavně jezdecký oděv, není příliš ženská a miluje klobásy a zelí). Oproti tomu Monsieur působí spíše roztomile (na rozdíl od démonizované podoby ve filmové Angelice Bernarda Borderie). Velmi netradiční pro mne byl autorčin pohled na trojici Montespanová - král - Scarronová. První, kterou většina literatury včetně historiografie v souvislosti s Travičskou aférou spíše zatracuje, je zde líčena jako silná osobnost a kladná postava, která hlavní hrdince pomáhá. Nebohá Scarronová, ta skromná a trpělivá dáma z Angeliky, je zde vykreslena v těch nejtemnějších barvách a nejednou je označena velmi silnými výrazy, mezi nimiž figuruje i slovo ku*va. Král je v podání Benzoni vypočítavý, nesympatický šmejd, který volí pragmatismus a nebere ohledy na nikoho, kromě sebe...

V tomhle kontextu mi to nedá a musím polemizovat s autorčiným velmi romantickým pojetím lásky - jistě, Henriettina dcera jistě mohla být nešťastná kvůli tomu, za koho ji provdali (a možná i psala nějaký ten dopis, to netuším), ale sňatková politika na státní úrovni byla naprosto běžná, nešlo o nic osobního, panovníkův motiv i zde byl vylíčen naprosto jasně, takže jeho kritizování v očích dvorních dam mi přišlo více než nepatřičné. Ono ještě za první republiky se u nás uzavíraly sňatky kvůli věnu, v 19. století byla láska mezi snoubenci vyhrazena spíše nemajetným, možná měšťanům, natož ve století 17tém... V tomhle ohledu mi chování postav nepřišlo úplně věrohodné, zcela se mi nezamlouvá, když jsou dobovým figurám vnukávány motivy dnešní doby...

Charlotta jako hlavní hrdinka měla pro mne ten dar, že se vždy v nesprávnou chvíli objevila na nesprávném místě. A bohužel - hlavně na konci knihy - se o tom naivně svěřovala nesprávným osobám. Jinak jako postava nebyla vykreslena tak plasticky jako její mužský protějšek - spíše taková pasivní romantická hrdinka. Kdybych knihu četla podstatně dříve, asi bych s jejím osudem soucítila víc a víc se do ní ve svých pubertálních představách projektovala, takhle mne úplně nepřesvědčila.

Z ústřední dvojice mne proto mnohem víc zaujal Alban Delalande (až na to jméno). Dosadila jsem si místo něj Francoise Desgreze, sebe za Charlottu, a už jsem měla co dělat, abych do stránek knihy nevzdychala nahlas :-). Ovšem brzy přišlo veliké rozčarování. Pan Delalande nejen, že sprostě tvrdí, že osobně zatýkal Voisinovou (což všichni ví, že provedl Desgrez), ale ještě má tu drzost tvrdit, že jeho starší a slavnější kolega po něm zametal drobky a (cituji) špínu, která v ulicích zůstala po Travičské aféře, když byla činnost Chambre Ardente ukončena. A navrch je v knize Delalande představován jako nejlepší La Reynieho policista! To jako vážně, pane Delala-KDO?!? Kde Vás vůbec policie našla a sebrala?? - To je moje nejhrubší výtka vůči autorce, které bych jinak odpustila i velmi romanticky laděné vyobrazení policejního ředitele Nicolase-Gabriela de La Reynie. (Na rozdíl od Slečny ze Scudéry, kde jsou z policistů děláni pitomci, autorka jim zde zjevně straní, což bylo značně osvěžující... - Jenže "Ohnivý soud" byl vskutku děsivou institucí, což mi s tím milým a hodným pánem, co platonicky miloval Charlottinu tetičku, nejde úplně dohromady.)

Co se mé výše uvedené kritiky týče, v tomto ohledu mne mrzí, že nejsem srozuměna s oficiální francouzskou historiografií věnující se tématu Travičské aféry. Obecně se má za to, že tou zlou byla paní de Montespan (viz otrávená košilka, kterou poslala Angelice - všichni si dobře pamatujeme scénu s platanovými listy!) a pohled JB je proto pro mne velmi netradiční a zajímavý. Leč k tématu toho v češtině mnoho nevyšlo a pokud, jde většinou právě o beletrii a úhel pohledu daného autora.

Co se týče samotné dějové linky, jdu do druhého dílu, protože pučící láska urozené slečny (která určitě nebude tak nemajetná - proč by se pořád mluvilo o drahých kamenech, zmizelých důkazech a ve hře stále byla zlá matička) a ztepilého mužného policisty, byla vykreslena tak krásně, že prostě chci vědět, jak to dopadne. Na reálie proto kašlu a chci vědět i to, jak je to s tím Charlottiným původem a jestli má vskutku něco společného s údolím Loiry! ;-) (Mimochodem - anotace lže, protože první velkou láskou Ludvíka XIV. byla přece Manciniová a ne Valierová... ale to už možná rýpám až příliš :-)).

Velmi se mi líbila vkusná obálka a oceňuji i poznámky překladatele na konci knihy. Pro ty, kteří však po knize sáhli zejména jako po milostném historickém románu, by bylo vhodnější zařadit i seznam postav s uvedením stručné anotace, kdo byl kdo...

5 11.03.2018

U této knihy se opět osvědčilo známé rčení: "Nesuď knihu podle obálky." Obálka i název zavánějí něčím značně kýčovitým, leč obsah je vskutku historickým románem, navíc - pokud mohu soudit ze své chabé znalosti reálií a osobností - velmi propracovaným. K četbě je ideální alespoň povrchní znalost událostí 17. století, v němž se děj odehrává - kdo byla paní de Montespan, paní de Soisson a další zákaznice slavné věštkyně a čarodějnice Voisinové. Znalost jmen a titulů čtenáři usnadní orientaci ve spleti jmen a vztahů. Kniha velmi pěkně ilustruje pozadí Velké travičské aféry, ačkoli tím, že je cílena na Voisinovou a její rodinu, nejde o historickou studii a čtenář se namísto "velkých dějin" dozví spíše zákulisní dění.

Co mi na knize vadilo nejvíce, je to, že hlavní hrdinkou knihy (byť nikterak glorifikovanou či oslavovanou) je žena pochybných mravů a způsobů, která se neštítila těch nejhnusnějších praktik (vraždy novorozenců jsou popisovány velmi nenuceně - v podstatě takovým způsobem, jak k nim Voisinová a její stoupenci přistupovali). Zajímavý byl autorčin záměr líčit vše z pohledu Marie Markéty, dcery čarodějnice. Leč zcela nevím, kam záměr směřoval - jestli měl dívku rehabilitovat nebo naopak ukázat, že ten kdo vidí a mlčí, je také vinen, a nebo jestli mělo jít jen o pouhé vyprávění bez jakéhokoli hodnocení. Protože ze všech tří variant kniha působila jako právě toto - prosté vyprávění, bez emocí, bez vyvozovaných závěrů... Marie Markéta vypráví po mnoha letech věznění přes dveře a přes zeď svým věznitelům svůj příběh, o němž čtenář netuší, jak nakonec skončí - zemřela nakonec věkem, vlastní rukou, rukou spoluvězeňkyň, z nichž mnohé byly de facto nevinné a provinily se jen příbuzenstvím se "třemi královnami"? Za nejsilnější tak paradoxně nepovažuji příběh o Voisinové jako takový, ale právě pasáže z vězení, do něhož přišla mladá dívka, která - kdyby se narodila někomu jinému - by měla celý život před sebou, ale takto jej strávila ve tmě vězeňské kobky, zapomenutá okolním světem.

Když jsem knihu začínala číst, narazila jsem na slovní spojení "Mariův most" (ve francouzštině Pont Marie) a říkala si s despektem, jakou to práci překladatel odvedl (neboť jsem se domnívala, že Pont Marie je mostem Mariiným). Nedalo mi to, ověřila jsem si fakta a zjistila, že tento pařížský most byl pojmenován dle svého stavitele jménem Christophe Marie. Pokorně jsem se překladateli omluvila a poděkovala mu za další poučení o mostech přes Seinu.

Knihu jsem si v knihovně vypůjčila především proto, abych nasála atmosféru a načichla reáliemi travičské aféry, v níž se angažoval můj oblíbený policista Desgrez. Když jsem se zprvu nemohla začíst, listovala jsem dopředu a hledala zatčení Voisinové, které se odehrálo při jejím odchodu ze mše, a které vykonával právě on. Ale v knize o tom ani ťuk! (No však, když hrdinkou nebyla "Sousedka", ale její dcera!) Jaké proto bylo moje osobní štěstí, když se nakonec Desgrez v knize - ve formě dvou drobných zmínek - objevil!

Nakonec kniha splnila svůj účel - načerpala jsem další informace o travičské aféře(věřím, že autorka měla podklady pro knihu dobře ověřené a zpracované), panu de La Reyniem (moc se mi líbila glosa, že některé z vězeňkyň by chtěly získat kouzelné prášky pro získání jeho přízně, neboť jeho zjev byl působivý), a navrch se neplánovaně setkala se svým miláčkem, který v mém srdéčku už pošlapal (nejen) paty strýčkovi Řehořovi od Nepila :-).

7 06.03.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Musím říct, že druhý díl se mi líbil podstatně víc než první, možná proto, že jsem nebyla zatížena předsudky seriálu. Tam, kde jsem viděla pár dílů první série, se mi čtení nesnesitelně vleklo a musela jsem se do něj nutit, protože na knihu byla v knihovně fronta rezervací a byla jsem limitovaná časem. Na nějakou dobu jsem tak dala k ledu jiné knížky, ovšem s chýlícím se koncem Vážky v jantaru jsem litovala, že kniha už končí. Protože ke konci to dostalo docela slušný spád a poslední věty zaúčinkovaly tak, jak měly, takže i když jsem Outlanderovi dala šanci jen proto "abych věděla, jak to dopadne", teď chci vědět, jak to dopadne :-).

Scény ve 20. století mi překvapivě nevadily, ačkoli ty ke konci knihy mne bavily podstatně víc než ty na začátku. Jen Geillis mohlo být trochu víc - vysvětlení co je zač apod. Ale reverendův původ, když už je řeč o Gillian, byl dalším dobrým momentem v knize, který jsem si vychutnala.

Při návratu Claire s Jaimem do Skotska jsem v duchu nadávala jako špaček, že autorka nedotáhla do konce ta pařížská přepadení, kdo byl útočník s mateřským znaménkem na ruce apod. (Jsem ráda, že tohle jsem v seriálové formě neviděla, protože Amíci jsou magoři a ukázali by i to znásilnění se vším všudy.) Ale i v tomhle ohledu byla nakonec moje zvědavost upokojena, ačkoli by mne zajímalo, zda S. byl či nebyl jakobita.

Přestože jsem k druhému dílu Cizinky přistupovala spíše s despektem a hledala neustálé mouchy, nakonec jsem byla velmi příjemně překvapena a kdyby moje knihovnička neměla omezenou kapacitu, dokážu si představit, že bych do ní tenhle svazek zařadila. Vytkla bych jen místy nesrovnalosti v překladu (zeť a zeď jsou opravdu odlišná slova, i když znějí podobně!) a blbiny (možná opět dané překladem: klouzavá látka sametu - neměl to být satén??) a Randallovu obsesi Jaimem (stále považuji za odpornost a projev zvrácenosti autorky, ačkoli s ohledem na Frankův původ - který se dal vytušit v okamžiku, kdy na scénu vstoupil Alex Randall - to mělo svůj smysl).

Reálie, včetně informací o každodennosti, neposoudím, neb tak kovaná nejsem, takže mohu autorku podezírat z fabulace, stejně jako přiznat, že si vše důkladně nastudovala a zrešeršovala. Osobně mne potěšila informace o tom, čím si na skotské vysočině utírali zadky, protože o tomto tématu jsme onehdá diskutovaly s kamarádkami :-).

Gabaldonové nemohu upřít um práce se slovy, kdy si čtenář prostředí představuje do detailů, takže vše působilo uvěřitelně.

...Kromě Jaimeho samozřejmě, ten je prostě tak dokonalý, že je pro mne animovaný :-). to už víc věřím tomu manželskému sexu plného neutuchající vášně, kdy člověk nepotřebuje předehru a ihned dosáhne orgasmu. Co by ne ;-).

A Dougal? Škoda ho... Sice jsem věděla, že má v tomto díle zemřít i čí rukou, přesto mne zajímalo jak. A v knize mi to přišlo trochu ošizené, takže si nakonec přece jen asi pustím seriál, protože tam k tomu mělo dojít v kruhu z kamenů.

8 01.03.2018

Běžně nečtu detektivky (takže jsem hbitě využila příležitosti a knihu zařadila do Čtenářské výzvy) a po Le Flochovi jsem sáhla kvůli doporučením kamarádky a pro momentální zájem o fungování pařížské policie. Netuším, nakolik se autor věrně držel reality, ale protože nevěřím tomu, že by úplně mlžil a neměl popisovaná fakta ověřená, v tomhle ohledu jsem byla spokojená. Dozvěděla jsem se trochu víc o Chateletu i jeho okolí - díky povrchní znalosti Turgotovy mapy Paříže jsem se i orientovala v tom, kde se zrovna Nicolas při svém vyšetřování pohybuje.

Na knížce mi vadil takový trochu strohý autorův styl - netuším, co vše bylo ztraceno v překladu, ale některé obraty a myšlenky na mne působily ostře a "hranatě", osobně mám raději "zaoblenější". To se týkalo zejména některých momentů popisujících, jak se hlavní hrdina zasnil, přenesl myšlenkami jinam - kolikrát to bylo napsáno velmi stroze, asi mi jako čtenářce-ženě více vyhovuje větší lyričnost.

Samotná detektivní zápletka pro mne byla poněkud matoucí pro velký počet postav, zamotanost vztahů mezi nimi, neustále nové a odporující si informace. (Navíc jsem si jistá, že v jednom momentu bylo v knize chybně zmíněno, že Svatý Ludvík byl sluhou Descarta.) Podtext státního tajemství mohl být dle mého klidně vynechán, ale chápu, že Nicolas se potřeboval osvědčit u nejvyšších míst, aby si získal důvěru krále a postavení zvláštního vyšetřovatele. V tomto ohledu jsem dosti zklamaná, že nebyly přeloženy a u nás nevyšly další díly téhle ve Francii oblíbené detektivní série. Vím, že je seriál, ale radši sáhnu po knize a nechám pracovat obrazotvornost (ačkoli uznávám, že jak se mi výběr herce pro titulní postavu příliš nezamlouval, v průběhu čtení jsem mu docela přišla na chuť).

Co se osobní minulosti Le Flocha týče, tak přestože čeští čtenáři (bez znalosti francouzštiny, aby si mohli sehnat a přečíst originál) nemají moc šancí nahlédnout do jeho dětství a seznámit se blíže s postavami, které jsou v knize zmiňovány, nakonec si trochu přijdou na své, když se dozví odpovědi na otázky o Nicolasově původu a důvodech, proč jej jeho kmotr poslal do Paříže.

Komisař Bordeau mi byl skorem sympatičtější než vyšetřovatel-začátečník. Odkrytí jeho civilní i policejní stránky mi tak trochu připomnělo Rudolfa Hrušínského ve filmu Adéla ještě nevečeřela, který může působit jako dobrosrdečný pražský balík, ale ve finále je v kriminalistických metodách kovanější než samotný slovutný Nick Carter. Opět zde proto musím vyslovit politování nad tím, že si o něm nemohu přečíst v dalších dílech.

Poněkud mne zneklidňuje doba, v níž se detektivní příběhy odehrávají, neboť "za pár" přijde Velká francouzská revoluce a její stín mi už nyní spadl na čtený příběh a zanechal ve mně jistou tíseň.

7 14.02.2018

Velmi příjemné překvapení. Film o trollech je sice trochu moc hippie na můj vkus, ale obsahuje dobré momenty, hlášky a vtípky, takže teď na něm s chlapečkem ulítáváme. Hledala jsem proto nějakou "troll-knížku" a sáhla po téhle. Sice obsahuje hlavně úkoly, (d)omalovánky, hříčky a rébusy, ale jsou tam i kapitoly obsahující shrnutí děje, takže knížka může posloužit i jako čtecí verze k filmu. Vytkla bych jen nesrovnalosti v překladu, které neodpovídají filmu (např. jméno trolla Třpytky je uvedeno jako "Dragy Diamant" a Lady Jiskra Třpytka je citována jako "Lady Třpytková"). Jednu hvězdu pak strhávám za to, že úkoly k řešení nejsou úplně pro prťata, ale spíše pro starší děti. Vyžívám se v hledání rozdílů a některé byly na obrázcích tak mikroskopické, že jsem ani ve svém věku 30+ neměla šanci. A pořád nevím, který obrázek se odlišuje od ostatních hned na začátku knížky! A taky je ta hvězda dolů za to, že v knize není náš oblíbený pan Mráček :-).

6 07.02.2018

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve jsem viděla seriál a i když mám proti němu mraky výhrad (hlavně k naturalistickému zobrazování sexu a násilí, tak oblíbenému v poslední době v televizní tvorbě - a o poslední epizodě nemluvě), něco málo se mi tam i líbilo, takže jsem se rozhodla jít masochisticky do čtení (masochisticky proto, že v průběhu sledování seriálu, a zejména při posledním díle 1. série, mi zemřela část duše). Nevím, jestli to bylo tím, že už jsem věděla, do čeho jdu, ale čtení nakonec nebylo tak zlé. Seriál se předlohy drží velmi věrně, takže jsem věděla, co bude následovat (i když konkrétně u Wenthwortské věznice jsem doufala, že to, co se odehrálo, bylo licencí scénáristů a nikoli autorky), ale i tak to bylo čtivé a kupodivu mi nevadila ani dějová linie jako taková. Ta mi totiž u seriálu evokovala takovou lepší "fanfiction". Hezký nápad, kupa potenciálu. Ovšem kompozičně mi to přišlo pochybné, seriál na mně působil dojmem, že co autorku při psaní zrovna napadlo, to k probíhajícímu příběhu připlácla jako hroudu bláta, aniž by to bylo nějak promyšlené... Oproti tomu kniha takhle rozpačitě nepůsobila, i když bych samozřejmě mohla rýpat dál - třeba že sojky fakt neštěbetají (kdo slyšel krákat sojku, která patří mezi krkavcovité, tak ví svoje), šťovík není plazivý (nebo možná ve Skotsku roste nějaký jiný druh než u nás), že si Britové skladují mrtvé Skoty u pevnosti, a nebo že dítě v poloze koncem pánevním, které už při porodu v kontrakcích sestupuje do pánve, fakt hlavou dolů neotočíš (ale co já vím, já zdravotní sestra nejsem...).

Námět super. Skotsko super. Hlavní hrdinka už míň super - ta seriálová mi hrozně vadila, knižní už tolik ne. Možná proto, že nebyla tak oráchlá, sprostá a genderově vůbec nezapadající do jiné dějinné doby (chápu, že ten konflikt emancipované dívky a mužů v jiném století byl asi záměr, ale pochybuji, že by se seriálová Claire chovala jako kravka už ve své době, tehdy prostě ženské, a řekla bych že i ty, co prošly válkou a lazarety jako sestry, měly jinou roli než dneska a nebyly tak držkaté). Hlavní mužský hrdina v podstatě taky super - milý, chápavý a učený, se sexy přízvukem, nevadilo mu přizpůsobit se "Anglánce" a uvěřit její historii, vyznávat jí lásku, vysvětlovat své pohnutky... takový princ z Disneyovek, protože reální muži tohle moc nedělají - a pokud, tak většinou nemají manželku, ale manžela. Ale nebudu škarohlíd, Jaime byl fajn a v seriálu ho myslím vybrali dobře. Akorát už mám něco najeto, takže mě v seriálu mnohem víc bral Dougal, ze kterého tam akorát udělali mnohem většího sviňáka než v knihách, kdy sice vystupuje jako intrikán, ale ne takový rozporuplný zmetek. Každopádně jeho herecký představitel by moji kukuřici mohl drtit do aleluja a ještě bych přitom skandovala "MacKenzie! MacKenzie!" :-)

Co se knihy týče, hodnotím ji výš než adaptaci (ovšem, abych byla spravedlivá, i ta má některá místa lepší, než předloha). Oproti seriálu mi tolik nepřišlo, že každý chce buď Claire nebo jejího Škoťáka (a kdo se s ním kamarádí nebo mu pomáhá, ten chtěl dřív jeho matku). I když mi stále uniká smysl toho, co se odehrálo v cele s kapitánem Randallem (ačkoli jistá indicie se nabízí v podobě jména "Alexander"), a pořád si myslím, že tohle může vymyslet hodně chorý člověk (a v seriálu to naservírovali fakt se vším všudy, takže když jsem to v noci vykojená sledovala, chvíli jsem fakt přemýšlela, jestli jsem v tak somnambulním stavu, že se mi to jen zdá). Jestli to byla autorčina prvotina, tak se jí to povedlo. Co se reálií týče, nejsem kovaná ve skotských dějinách a každodennosti, takže rýpat nemohu, ale i tak bych řekla, že místy si k ruce nevzala ani pořádnou encyklopedii, aby si nastudovala, jak to třeba měli se záchodky na středověkých tvrzích (pochybuji, že by Leoch v novověku prošel nějakou zásadní přestavbou a Claire tak měla vlastní soukromý prevét), ale to jsou jen takové detaily pro hnidopichy a normálního čtenáře nevykolejí a četbu mu rušit nebudou.

Shrnuto a podtrženo: Seriál má jistý potenciál, i když by se podle mně dal natočit o něco líp, kniha nebyla tak zlá. I ta zásadní scéna, kterou stále nemohu rozdýchat, tam nebyla podána tak příšerně (nebo jsem už tušila, do čeho jdu, takže mne to tak nezasáhlo), takže pokud někdo není vyloženě slabá povaha, tak ji skousne. (Opakuji: Nechápu, proč to tam autorka dala... Jestli to někdo četl dál a je to řečeno, tak mi to prosím vysvětlete! ;-)). Zkusím ještě Vážku v jantaru, a pak se uvidí. Jak tam už nebude Dougal, tak už nemám tolik motivace číst si o Jaimem a Claire ;-).

...Zajímalo by mne, jestli fakt ty menhiry ve Skotsku existují a kolik lidí už se tam vydalo, aby si je osahalo... :-)

A ještě doplňuji: Ano, je tam sex, ale nikterak explicitní jako v seriálu. Sice to tam furt dělají, ale popisy bych - s ohledem na autorčinu PR pověst - čekala mnohem víc pornografické. Zas taková eroťárna tam nebyla; četla jsem "horší" :-).


Smál se tak, že lapal po dechu a ani nemohl mluvit. "Jamie... řekl jsem si... je to sice holka od Anglánů a jazyk má jako zmije... ale takový zadek... co na tom záleží, jestli v obličeji vypadá jako opice."

15 06.02.2018

Knížka obsahuje příběhy: Zvonilka a Narození víly, Zvonilka a Ztracený poklad, Zvonilka a Velká záchranná výprava a Zvonilka a Tajemství křídel. Všechny dějově korespondují s animovanými filmy, oproti samostatným knižním vydáním dílčích příběhů obsahují i více detailů a obrázků. Kniha má sympatický A5 formát, takže je ideální na cesty, kdy s sebou člověk nemusí tahat 4x A4kové knihy. Jediné, co mi nějak nesedí, je překlad "Vrabčáci" u vílích kluků (ve filmu je třeba Strážce vílího prachu Milouš označován jako "Vílouš"...).

4 02.02.2018

Tahle knížka byla velkým zklamáním. Ilustrace jsou takové divné, ne úplně jako v jiných knihách, příběh neobsahuje všechny dějové linky a překlad Jamesova jména "Jakub" mi vyloženě vadil. Kdo nemá tak nakoukaný film, asi ho to nepohorší, ale já byla hrubě nespokojená. Chyběl mi např. motiv krokodýla, který spolknul budík (dost podstatné pro příběh Petra Pana), stejně jako pan Smee, který na konci Jamese vyloví z vody a glosuje: "Moc pěkný hák!" (dtto)...

3 14.01.2018

Co mne u překladu zarazilo hodně je označení Fauny coby víly s talentem na zvířata, kterýžto talent je ve filmech běžně označován jako "Víla chovatelka". Též jestřábí mládě je namísto Kulíšek pojmenováno jako Hanička, jinak ale vše sedí :-). Na Víle Zvonilce a jejích kamarádkách doma překvapivě neulítávám já (dobře, fandím Rosetě, ale ty ostatní mne neberou), ale chlapeček, který je ještě krásně nezatížen genderovými stereotypy, takže když si hrajeme, on je Zvonilka a já bývám Terínek :-).

6 06.01.2018