Teckovana
komentáře u knih

Tentokrát musím ocenit, že se Hájíček vrátil na jihočeský venkov, kde je nejvíc doma, a dokázal ještě zaujmout novým příběhem. Není to nic převratně nového, z hlediska stylu dialogů a jazyka je to pořád stejný autor, ale popisy života zemědělského venkova a právních tahanic kolem statku jsou pro mě docela zajímavé a celý oblouk příběhu až překvapivě svěží a napínavý. Malinko mi neseděla jen schematická milostná zápletka, obligátní posedlost stárnutím u hlavního hrdiny a možná trochu rozpačitý závěr. Docela chápu, že ta venkovská nostalgie a konzervativnost může někomu vadit, nicméně byla by škoda nechat se tím odradit, když proti "Plachetnicím na vinětách" vznikl asi o parník lepší román. :-)
PS: Pochvalu zaslouží i grafická úprava knihy.


Výborná kniha shrnující současné poznatky z ekologie a mykologie, ale velmi čtivým a nekonvenčním způsobem. Pokud se zajímáte o lišejníky, mykorhizu, heterotrofní rostliny nebo psychotropní látky, tuto knihu byste neměli minout.


Hledání ztraceného času (myšleno televizní dokumentární seriál Karla Čáslavského) na japonský způsob. Výtvarně dokonalá a informacemi nabitá kniha pro všechny staromilce, studenty a nadšence do japanologie.


Některé povídky jsou dobré, některé výborné. Nejvíc mě pobavila povídka Come rain or Come shine, která mi svým lehkým stylem a absurdním humorem připomněla Zázračné hochy Michaela Chabona. Ishiguro mě asi nikdy nezklame, ani ve svých "hudebních" povídkách. Je ovšem potřeba začít je číst ve správné náladě a dát si načas. :-)


Kdo je, ksakru, Pavel Král? Co je zač a proč se schovává? Na tyto otázky hledají odpověď skoro všichni, kdo v tomto Hostovského románu vystupují. Rádi by se s ním setkali, ale doba je nejistá a nikdo ani pořádně neví, kde právě je. Na svou dobu velmi dobrý román s napínavým dějem, originální atmosférou poválečné Prahy a zajímavými myšlenkami, navíc psaný jazykem, který je srozumitelný i běžnému současnému čtenáři. Jen pro pořádek - Jan Masaryk se zde opravdu krátce mihne, ale příběh není o něm.


Tato kniha balancuje mezi několika žánry - bildungsroman, detektivka, rybářská latina a milostná romance se tu prolínají s pohádkou či hrdinským eposem. Obdivuji invenci překladatele - všechny ty laponské příšery a potvory mají v české verzi velmi přiléhavé pojmenování. Když to shrnu, jde o docela napínavé a zábavné čtenářské osvěžení. :-)


Baseball mi vůbec nic neříká a středoškolská matematika pro mě znamenala víceméně nutné zlo. Přesto mám pocit, že autorka tato témata podává velmi zajímavě a s typickou japonskou elegancí. Něco podobného měl ve svých románech Sóseki Nacume.


Kari Hotakainen je stále ve formě. Jeho nejnovější kniha je spíš než román svérázná sociologická sonda. Formou vyplněných dotazníků vznikl mnohohlasý dokument nepříliš sympatických hrdinů. Nechybí tu také oblíbená témata krize bydlení, rasismu, lásky až za hrob a jiných "příběhů" dnešního světa.
A za pohled prasečího ducha, prezidentku a rozhovor Mumínka s mývalovcem bere autor hvězdu navíc. :-)


Trošku větší rozsah mi nijak zvlášť nevadil, Ishigurův styl si při čtení užívám. Text je rozdělen do rozumně dlouhých kapitol a atmosféra postupně pořád houstne. Atmosféra je poznamenaná střední Evropou se svou provinčností, snobismem a značně nepříjemnou minulostí, která není dobře reflektovaná, ale ani zcela zapomenutá. Soumrak dne je podle mě naprostý vrchol, ale ani tohle vůbec není špatný a nudný román. Nebylo by divu, kdyby podle této předlohy natočil někdo skvělý film nebo kultovní seriál.


Příběh o tom, jak málo stačí, aby se rozpadly dobré vztahy s ostatními. Hlavní hrdina je tak trochu rytířem smutné postavy - bojuje "na domácí frontě" o svou rozpadající se rodinu a útulný domov pro ni, ale vůbec si neuvědomuje, že ostatním lidem ubližuje a že to, oč se snaží, je pouhá iluze a zbožné přání. Bonusem tohoto napínavého příběhu je také typicky hotakainenovský černý humor.


Nenápadná kniha a zdánlivě obyčejný životní příběh jednoho stárnoucího malíře, ale číst Ishigurův styl bylo pro mě velmi osvěžující, asi jako šálek nejlepšího japonského čaje. Pro čtenáře japanofily povinná četba, i když připouštím, že příběh zpočátku trochu připomíná Tanizakiho Sestry Makiokovy. Pro méně trpělivé čtenáře ovšem asi nebude tato novela příliš zajímavá.


Na Urbana netypická komorní záležitost. Příběh není bizarní ani příliš napínavý, ale vykreslení postav a vztahů mezi nimi je velmi uvěřitelné a zdařilé. Z hlediska stylu trochu podobné na Uminu verzi Emila Hakla, jen ilustrační fotky jsou úplně jiné, ateliérové. Příjemné čtení, i když místy i mrazivé, pokud jde o trefné analýzy současného mediálního světa.


Jošimicu studuje medicínu v době, kdy se běžně umírá na zápal plic a penicilín je považovaný za luxusní zázračný lék. Převážně neveselé vyprávění o lásce a obětavosti v poválečné bídě mi trochu připomínalo Dickensovy romány, jen v trochu modernějším a exotičtějším hávu. Autor nostalgické povídky Sněhová země pracuje s motivem zasněžené zimní krajiny i zde. Nenápadný, ale velmi čtivý a působivý psychologický román.


Příběh tureckých občanů, kteří se v okupované Francii snaží zachránit před nacisty, co se dá. Dnes se na Turecko díváme spíše s despektem, a tak vůbec není na škodu si připomenout, jak významnou roli hrála tato země a její diplomaté v minulosti. Ayse Kulin a Orhan Pamuk ve svých knihách dokazují, že z hlediska literárního Turecko do Evropy patří, třebaže do EU zřejmě přijato nebude.
Edit: Po přečtení recenze Petra Kučery je zřejmé, že autorka historické události malinko přikrašluje, mnoho zamlčuje a leccos dokonce překrucuje. Knihu tedy rozhodně nelze brát jako dokument. :-(


Mozaika příběhů několika obyčejných lidí z Helsinek, kteří hledají své štěstí. Trošku mi to připomnělo film "Láska nebeská". Často je to úsměvné a sarkastické, místy trochu smutné a občas docela napínavé. Dobře se to čte, ale není to žádná řachanda ani intelektuální lahůdka. Pro čtenáře může být poněkud matoucí, že některé postavy mají velmi podobná jména začínající písmenem S (Suvi, Sylvi, Sylva, Saimi, Sami, Seija, Salla, Sini, Sinikka).


Vynikající a současně docela zábavná kniha, která přibližuje současné Tokio a Japonce prakticky zevnitř. Po Lafcadio Hearnovi a Davidu Mitchellovi je Nick Bradley další občan Velké Británie, kterému se podařilo sžít se s japonskou kulturou a literaturou tak dobře, jako by se v Tokiu narodil.
Román je sice složený z více příběhů a různých postav, ale vše je uvěřitelné a postupně se to logicky propojuje, takže pozorný čtenář se v tom neztratí. Lehkou inspiraci možná autor načerpal z filmů Jima Jarmusche i z japonských klasiků. Kniha je přínosná i z hlediska studia japonské popkultury a společnosti. Pochválit musím i nápaditý překlad a grafickou úpravu knihy. Jediné, co mi v knize občas chybělo, byl překlad některých japonských frází. Po "Probudím se na Šibuji" je to nepochybně další jasná "must-read" pro čtenáře - japanofily.


(SPOILER) Bohužel, tato kniha mě vůbec nepřesvědčila. Hlavní hrdinka skutečně je "otravná káča", jak se sama jednou označila, a její vztah k Paulovi mi připomněl klasické klišé z romantických filmů - všichni umřeli a tihle dva na sebe zbyli. A pokud nehodnotím tuhle předvídatelnou dějovou linku, zbývají kratičké zenové historky o slavných mistrech a každodenní exkurze po kjótských chrámech, zahradách, čajovnách a zákoutích, po kterých se z Rose stává úplně jiný člověk. Jako reklama na japonskou kulturu to možná může fungovat, ale i tady jenom kloužeme po povrchu. Nejvíc mě asi vytáčely rádoby zenové poučky a univerzální životní moudra. Vadily mi i některé další nelogičnosti: Jestliže je Rose studovaná botanička, měla by vědět, že kosatce cibulky nemají (ani Iris japonica). A "bad kami" je podle mě nesmysl, který by skutečný Japonec nikdy neřekl. Kami je přece tradiční božstvo, ne nějaký zlý duch nebo strašidlo.
Celá kniha mi přišla jako nafouknutá mýdlová bublina - na povrchu hraje duhovými barvami, ale uvnitř je prázdná. Autorce moc nevěřím, že její zaujetí pro Japonsko není pouhá póza a snobství. Smutné, ježek ztratil svou eleganci a vznikla kýčovitá japonérie ve stylu Sakury ve vichřici. Poezie veškerá žádná, spíš póza.


Jiří Kratochvil zraje jako víno, takže mě stále baví jeho romány číst. Liška v dámu je něco mezi bajkou, historickým exkurzem do let padesátých a milostnou romancí, to vše v podání lehce ironickém s mnoha nenápadnými narážkami. Vůbec mě nepřekvapuje, že právě za tuto knihu dostal Magnesia literu za prózu.


Prózy Osamu Dazaie jsou jako filmy Jasudžiró Ozua - křehké, emočně silné, poetické, pomalé, zkrátka výsostně japonské. Spolu s o něco staršími spisovateli Kawabatou, Tanizakim a Ibusem tvoří zlatý fond moderní japonské literatury. Zde mi nevadily ani zřetelné levicové náznaky inklinující k marxismu.
