Teckovana
komentáře u knih

Osamu Dazai byl výjimečný autor nejen v Japonsku. Z nám bližších osobností by se možná dal přirovnat ke Kafkovi díky svému vztahu k otci a sourozencům. Byl to syn venkovského šlechtice, ale s tehdejší vládnoucí elitou neměl nic společného. Neduživý, introvertní chlapec trpěl neustálou úzkostí z veřejné ostudy. Vychován byl jako křesťan, ale v dospělosti také nijak neskrýval své levicové přesvědčení a nonkonformní názory. Velmi těžko proto hledal své místo v konvencemi sešněrované společnosti inklinující k militarismu. Literatura a alkohol pro něj byly jediné skuliny, kudy mohl pronikat mimo svou bublinu.
Člověk ve stínu je velmi zajímavý výbor z jeho díla. Vzpomínky jsou v zásadě z deníku přepsané poznámky o vlastním dětství a dospívání. Cugaru je osobitý cestopis z jeho rodného kraje a dá se chápat jako Dazaiova odpověď na básnický deník Úzká stezka do vnitrozemí Macua Bašó. Selhání jakožto upřímná zpověď jednoho novináře a karikaturisty je zřejmě završením Dazaiova života a díla.


Z dnešního pohledu je to román o střetu práva na soukromí s právem na informace o významných osobnostech. Zásadní otázkou je, kam až je možné zajít pro získání soukromé korespondence slavného básníka. Je přípustné přitom riskovat zničení života jiného "bezvýznamného" člověka? Henry James jako citlivý humanista a chápavý pozorovatel lidských slabostí nikoho nesoudí, přesto kniha vyznívá poměrně jednoznačně. Napínavá četba poučná nejen pro novináře a literární vědce.


Jiří Kratochvil zraje jako víno, takže mě stále baví jeho romány číst. Liška v dámu je něco mezi bajkou, historickým exkurzem do let padesátých a milostnou romancí, to vše v podání lehce ironickém s mnoha nenápadnými narážkami. Vůbec mě nepřekvapuje, že právě za tuto knihu dostal Magnesia literu za prózu.


Povídky Rosy Liksom jsou jako z černé kroniky v bulváru, jenom psané ještě vulgárnějším jazykem. Občas jsou hodně vtipné a občas z nich spíš mrazí, což je logické - je to černý humor z finského severu. :-)


Proklatě zamotaný příběh tvůrce a jeho hrdiny, který nejprve vypadá jako popkulturní akční brak, ale postupně se z něj stává postmoderní filozofická záležitost na téma odpovědnosti stvořitele za to, co vymyslel. Nelze než doporučit všem fanouškům Viktora Pelevina, kteří zvládají číst slovensky.


Příběh Daisy Millerové je skutečně mistrovsky napsaný s obdivuhodnou empatií a působivostí. Filmová adaptace Petera Bogdanoviche se předlohy drží velmi poctivě, přebírá i autorovy brilantní dialogy, takže obojí rozhodně doporučuji. Další dvě povídky jsou také celkem zajímavé, ale jde o vztahové miniatury s předem odhadnutelným vývojem a jako film by zřejmě neobstály.


Román o smutných věcech a neutěšených osudech členů jedné židovské rodiny odsouzených k chudobě a strádání až do neslavného konce. Zvláštní je, že kniha nevyznívá pouze depresivně, ale spíš tragikomicky. Stylově zhruba mezi Dickensem a Fuksem, ale přesazeno do Budapešti let padesátých a šedesátých, což je vlastně paradox - taková chudoba přece nemohla v lidově demokratickém zřízení existovat. ;-)


Vančurovy myšlenky o umění, literatuře a o divadle jsou i téměř po sto letech zajímavé a stále aktuální. Utkvěla mi zejména úvaha na téma poslání divadla, které primárně nemá fungovat jako výdělečný podnik nebo osvětová instituce, nýbrž musí s kůží na trh - zkoušet nové neověřené věci a ty staré nahlížet z jiných nových úhlů.


Na první román docela slušně vysoká laťka, nicméně autor ji pak dokonce i dokázal přeskočit. :-)
Každopádně, tuto knihu je třeba chápat jako první díl nekonečného seriálu s pracovním názvem Romány Davida Mitchella.


Má úplně první kniha o ptácích. Uprchlík na ptačím stromě je sice napínavější, košatější a hlavně s hezčími ilustracemi, ale přišel až po Dědečkových vyprávěních. :-)


Pokud se člověk přenese přes několik neobratností v překladu (např. "rákosiště") a některé naturalistické prvky (traumata z dětství), může si tuto introvertní knihu docela oblíbit. Maarten je dost svérázný hrdina, občas jedná příliš zkratkovitě a ne se všemi jeho myšlenkami souhlasím, ale přesto je sympatický, mimo jiné pro své zaujetí přírodou a pro urputné hledání víry a smyslu. Každopádně to s vnímavým čtenářem docela zamává.


Autor své povrchní povídání o tradičním Japonsku sepsal tak nepřehledně a rozříštěně, že se mi to dost špatně četlo a neulehčily mi to ani časté překlepy v japonských jménech. Je smutné, že sjednotitel Oda Nobunaga, který je zde často zmiňován, není ani jednou napsán správně. Navíc jsou mnohé japonské zvyky líčeny z pohledu Evropana jako barbarské, kuriozní a víceméně nepochopitelné. Pokud to myslíte se studiem Japonska vážně, tak pro první seznámení s esencí tradiční japonské kultury raději sáhněte po něčem jiném, třeba Tanizakiho Chvále stínů.


Pěkný sborník esejů na téma současnosti a blízké budoucnosti střední a východní Evropy. Nejzajímavější jsou asi ty dva na konci - Halyna Kruk a její analýza Ukrajiny a Alexandra Salmela o Finsku, Slovensku a Evropské unii. Je docela zajímavé, že z šesti zde zastoupených autorů je pět žen a jen jeden muž. :-)


Tentokrát je to ještě slabší než Dešťová hůl a ta taky nebyla zrovna skvělá. Jihočeská tématika a rozkrývané staré vesnické křivdy, které by snad mohly být zajímavé, jsou tu jen naznačené, ale nejsou to hlavní. Hlavní téma je krize středního věku jedné profesorky literatury, tedy tak banální příběh, že mi připomínal televizní seriál. Ani vybroušený styl dialogů, ani povrchní aluze na světovou literární klasiku tuto knihu příliš nepovyšují z beznadějného zabředání do průměru. Škoda, Rybí krev byla mnohem lepší a je jasné, že Hájíček dobře psát umí, jen poslední dobou trochu ztrácí "rajc".


Tyto knižně vydané zápisky z cesty do Japonska jsou zhruba na úrovni turistického blogu, jakých na internetu najdete spoustu. Text spočívá v kombinaci povrchních postřehů a pseudofilozofických úvah. Autor doporučuje před cestou do Japonska shlédnout dva filmy - Geiša a Poslední samuraj, což myslím o jeho erudici říká vše.
Doprovodné fotografie také nejsou příliš oslnivé a hlavně k nim nejsou žádné orientační popisky. :-(


Vzhledem k současným izolacionistickým a nacionalistickým tendencím se zdá, že nějak podobně by mohla vypadat i naše blízká budoucnost, jakkoli se to může zdát bizarní. Kniha útlá svým rozsahem, ale závažná svými tématy.


Trošku větší rozsah mi nijak zvlášť nevadil, Ishigurův styl si při čtení užívám. Text je rozdělen do rozumně dlouhých kapitol a atmosféra postupně pořád houstne. Atmosféra je poznamenaná střední Evropou se svou provinčností, snobismem a značně nepříjemnou minulostí, která není dobře reflektovaná, ale ani zcela zapomenutá. Soumrak dne je podle mě naprostý vrchol, ale ani tohle vůbec není špatný a nudný román. Nebylo by divu, kdyby podle této předlohy natočil někdo skvělý film nebo kultovní seriál.


Prózy Osamu Dazaie jsou jako filmy Jasudžiró Ozua - křehké, emočně silné, poetické, pomalé, zkrátka výsostně japonské. Spolu s o něco staršími spisovateli Kawabatou, Tanizakim a Ibusem tvoří zlatý fond moderní japonské literatury. Zde mi nevadily ani zřetelné levicové náznaky inklinující k marxismu.


Petr Fiala kdysi řekl, že Mňága a Žďorp hraje veselé písně o smrti, a přesně tahle charakteristika vystihuje i tuto knihu. Říká se, že humor a sex jsou naše jediné zbraně v boji se strachem ze smrti. Lucie Faulerová zde vyskládala celý arzenál pro spřízněné čtenáře. Hodně vtipné, i když vulgárně, lehce filozofické, místy absurdní a surrealistické, občas i malinko morbidní texty (téma sebevražd), ale jako celek výborné čtení se špetkou naděje.


Souhlasím s tím, že lehké proškrtání zbytečných odboček by z této novely mohlo udělat vynikající povídku. Takle je to jen průměr, i když celkem dobře napsaný.
