tereza0319
komentáře u knih
Pláňata
Petra Dvořáková
Četla jsem Vrány, u kterých jsem oceňovala uvěřitelnost a drama, které dokázaly vyvolat. Ačkoli jsou Pláňata na podobné neřkuli stejné téma, obojí mi u nich chybělo. Postavy byly tak nějak moc papírové, popis devadesátých let klouzal po povrchu, některé pasáže mi připadaly až kýčovité (poetické úvody kapitol, popis, jak tatínek s maminkou zpívali svou oblíbenou píseň). Prostě taková „plochá historka okresního formátu". Konec to u mě zazdil úplně. Ale proč to tak dopadlo, když autorka umí? Obálka je krásná.
Honzlová
Zdena Salivarová
Vůbec si nedovedu představit dnešní jednadvacetiletou holku, že by psychicky a intelektově ustála takové situace jako Jana Honzlová. Nebo že by se dnešní patnáctka vdávala. Těžká doba evidentně vyžaduje od člověka výkony. Byť je dnes už velice vzdálená, spisovatelce se podařilo vdechnout postavám věčný život, máte pocit, že si to svoje kafe z melty pijou vedle vás. Proto člověka vypjaté scény tolik zasahují, i když jsem měla pocit, že ve dvou závěrečných už se autorka snaží ždímat emoce, no, samozřejmě že je vyždímala i ze mě, hlavně při té první s kočkou. Jazykově skvělé, to taky pomůže přenést se o nějakých sedmdesát let zpět a polidští papírové postavy, spousta černého humoru. Nejsilnější mi připadala scéna se křtem, to mě úplně zamrazilo, ani nevím proč. Doporučuju číst teď v létě kvůli sugestivně vykreslenému pražskému vedru, i když vlastně ani v zimě by to nemuselo být špatné. Strašná, odporná doba. Každý bychom si měli něco takového občas přečíst, abychom si uvědomili, že svobodu si za žádnou cenu nesmíme nechat vzít.
P.S. Konečně jsem se díky této knížce dozvěděla, proč se kondomu říká olačka. :-)
Anna ze Zeleného domu
Lucy Maud Montgomery
Přečetla jsem, protože mě nadchl seriál z roku 1985. K Vánocům jsem pak dostala čtvrtý díl série, ani nevím, kolikrát jsem ho přečetla. Skoro po třiceti letech jsem si poslechla první díl jako audioknihu. Ve slovenštině, takže poetický účinek textu tím dostal ještě větší grády. Až mě zaskočilo, jak se liší vztah k dětem tehdy a dnes, hlavně na začátku se Marilla chovala k Anně vyloženě krutě. I za její "průšvihy" většinou mohla ona. Ale potom mě s ní smířily její utajené myšlenkové pochody, jež jsou v knize detailně popsané. Jak tu spousta lidí poznamenává, i mně vadily Anniny nekončící monology, ale myslím si, že kdybych je četla v knize svým tempem, užila bych si je. Některé příběhy už na dnešní dobu působí naivně, a to, že je Anna, od počátku života znevýhodněná svým sirotkovstvím, mezi vrstevnicemi nejkrásnější (i když si to nemyslí), ve všem nejlepší, a až přehnaně ctižádostivá (což taky dost drhne, vzhledem k jejímu typu roztržitého snílka), mi dost lezlo na nervy. No, asi to má být výchovné. Způsob jejího vnímání přírody a vůbec světa, jakož i popis duševních pochodů a přerodů postav, ta intimita, ze které je člověk často na rozbrečení, a starosvětská pohoda, jež z knížky sálá, mi vynahrazují všechny nedostatky. Budu číst i další díly, kde je Anna uzavřenější, ale fantasie ji neopouští.
Jih proti severu I.
Margaret Mitchell
Samotnou by mě zajímalo, jestli literatura kdy zrodila ještě nějakou podobnou Scarlett O'Hara, strašnou pipinu a svini, u které člověk přesto nemůže odolat, aby ji měl rád. Nejen ji, vůbec všechny svoje postavy autorka odstiňuje do těch nejjemnějších nuancí, je požitek to číst. Děj se táhne jako žužu, ve stylu života na americkém Jihu, přesně do té doby, než přijde pořádná porce akce. Redukovat tento společensky podvratný historický román na romantickou linku mi přijde jako smrtelný hřích. Popis vztahů mezi otroky a otrokáři je nesrovnatelně zajímavější, překvapivější a vrstevnatější než u Jako zabít ptáčka. Taky je tady dobře vidět, jak jsme my lidi pořád stejní, máme stejné tužby a myšlenky, děláme stejné chyby, říkáme tytéž kraviny, jen kulisy jsou jiné. Rhett Butler - dokonalý a nad věcí vždy a ve všem, co ale udělal při noční cestě do Tara, to mi přijde dost přitažené za vlasy, úplně mimo jeho charakter, nechce se mi tomu věřit. Však uvidím v dalším díle, jak se to vyvine. Jo a rozhodně nesouhlasím s tím, že by Ashley byl nudný.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Potvrdila jsem si, že poetika Anny Bolavé je to pravé pro mě. Magický realismus a mysticismus, vodník, nemůžu si přát víc. Obdivuju autorčin cit pro jazyk, umisťuje slova na správná místa s dokonalou přesností, a to včetně vulgarismů. Postavy z reálného prostředí mi přišly nepřesvědčivé, ale oceňuju ztvárnění sobecké matky. Děj občas drhnul, hlavně na konci, kterému bych dala opačný náboj, ale četla jsem do dvou v noci, a to už se mi dlouho nestalo, nešlo přestat. Obálka je krásná, líbilo se mi i grafické zpracování názvů kapitol. Teď se budu těšit na Do tmy.
A přesto říci životu ano: Psycholog prožívá koncentrační tábor
Viktor Emil Frankl
Pro ty, kterým připadá, že jejich život postrádá smysl. A pro ty, kterým dělá problém cítit vděčnost.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Téma rasismu nikdy nepřestane být aktuální a je třeba na něj upozorňovat. Ale proč takovým čítankovým černobílým způsobem? Čtení se mi táhlo jako odpoledne na americkém Jihu. Jestli byly takových myšlenkových úvah, jaké jsou v knize popsány, schopné druhačky třicátých let minulého století, tak to jsme teď hodně pozadu. Ale spíš myslím, že nebyly. A ten závěr... Podle mě je kniha kýč jak bič, a ten by se klasikou stávat neměl. Jednu hvězdu za Attica, byl popsán věrohodně, se svými klady i slabostmi, líbilo se mi, že ho děti oslovovaly jménem, to by dle mého zlepšilo mnohý vztah dítěte a rodiče. A pak taky za uklidňující atmosféru doby, již se autorce podařilo přenést do příběhu, doby, kdy spousta věcí byla ještě v pořádku.
Tahle země není pro starý
Cormac McCarthy
Tolik lidskosti a nelidskosti zároveň v jedné útlé knížce plus temná prognóza, to beru, i když nerada. Dialogy občas jak vystřižené z Pulp Fiction, viz „je horší věc, než že jsou tady lidi, co prodávají dětem drogy".
Šeptuchy
Alena Sabuchová
Byl to vlastně takový dokument o polském Podlesí a jeho obyvatelích okořeněný pár historkami. Kvůli způsobu vyprávění nedochází k žádnému ponoru do postav ani do příběhu, ale zas musím přiznat, že závěr mě zasáhl, takže vztah k postavám se evidentně vybudovat dá. Hodně mi to připomínalo knížky Haliny Pawlovské, kde píše o domovině svých příbuzných, akorát v Šeptuchách bez té nadsázky. Hrozně se mi to vleklo až do posledního oddílu, jenž má opravdu spád. Takhle kdyby vypadala celá kniha! Dílo uspokojovalo moji nostalgii po devadesátkách, i když i tady vidím mouchy. Je cítit, že to psal někdo, komu bylo na konci 90. let deset, že je to spíš zprostředkované než pamětnické. Mouder bylo na můj vkus až moc, ale líbila se mi přirovnání emocí a pocitů k chutím a vůním. Fotky a popisy přírody krásné, jen toho magického realismu tam bylo počertech málo, asi si konečně přečtu ty Žítkovské bohyně, na něž je v komentářích hojně odkazováno. Možná to tak teď působí, ale rozhodně nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak Alena Sabuchová píše, jsem zvědavá na další knížku.
Vězeň času
Matt Haig
(SPOILER) Opět skvělý nápad, stejně jako u Půlnoční knihovny. Jenomže Heig si toho nabral moc. Čtyři sta let a tři historické postavy v rozmezí tří set stránek. Všechno tak působí zploštěle, povrchně, protože na širší rozvinutí není prostor. S postavami nemůžeme navázat hlubší vztah. Moc se mi líbila pasáž o Shakespearovi, připadala mi uvěřitelná. Na takového Fitzgeralda, kvůli němuž jsem tu knížku četla, zbylo pár řádků.
Stejně jako u Půlnoční knihovny mě zarazil konec. Matt Heig něco rozvíjí, a na konci z toho vytvoří akčňák ve zběsilém tempu, který popře předchozí děj, a vyvolává otázky. Celou dobu se Tom na základě vlastní špatné zkušenosti snaží skrývat, ale na konci zjistí, že to najednou není potřeba, že k tomu byl vlastně nucen, rozhodne se, že o svém tajemství teď všem řekne, aby to nakonec zase neudělal? Najednou všechny problémy a lidská přirozenost, kvůli které se tak chránil, prostě zmizí? Jaké měl Hendrich motivy ke svému chování? To, že byl paranoidní je málo. Proč za všechno můžou Němci? Proč musí mít konec zářivý happyend? Tím, že čas od času do textu přihodí větu filosofa vytrženou z kontextu, ze své knihy hluboké dílo neudělá.
V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku
Silvie Lauder
Bylo pro mě překvapením, nakolik nás ovlivňují zažité představy a stereotypy, jak je bez přemýšlení bereme jako danosti. Jestli jsem si z knížky něco vzala, tak určitě to, že přemýšlet je nutné nad vším a pořád. Šokovala mě „neviditelnost" mnohých žen, které se o něco zasloužily, a taky incels - jestli je toto rozšířený společenský jev, tak něco děláme hodně, hodně špatně. Kniha je protkaná výroky rozhořčených „boomerů", ale mě by zajímaly i náhledy dnešních mladých Čechů, jak oni věci vnímají a cítí, například na hnutí #MeToo. Ty tam vlastně úplně chyběly. Ocenila bych vyšší toleranci k jinému názoru, méně ironie a víc objektivity, autorka často uvádí, že ne všechny ženy mají s nějakým konkrétním jevem špatnou zkušenost, ale to ji pro účely její knihy nezajímá, tak to zmíní jen tak mimochodem. Každopádně je moc dobře, že vyšla kniha upozorňující na aktuální negativní společenské jevy.
Ako chutí moc
Ladislav Mňačko
Psychologie postav je to, co na díle oceňuju nejvíc, je jasnozřivá, do nejmenšího záchvěvu odstíněná, propleteně černobílá, a to vše na velice malém prostoru, majstrštyk. Reportážní způsob vyprávění mě nudil, ráda bych více přímého děje, akce, materiálu pro to rozhodně nebylo málo. Jak už zmíněno, vyprávění z různých úhlů pohledu by taky stálo za to. Strnulost děje, vlastně až esejovitý charakter knížky, podle mě způsobuje, že se dílo jeví strašně zastarale, což se tluče s jeho nadčasovým posláním, a dost mu tím ubližuje. Bohužel. Slovenština je úžasná (pol'ovačka, sopliak, sral'ka). „Máš stále pekné kozliatka..." Přesně to bych toužila slyšet v romantické chvilce těsně po probuzení. :-D
Těla
Klára Vlasáková
Nedovedu si představit, že někdo přemýšlí, mluví a jedná tak, jak to bylo představeno v této knize. Celé to na mě působí neživotně a povrchně, lživě. Autorka se snaží o intelektuální přesah, ale na malé ploše toho nakousává příliš mnoho, a nic nedotáhne. Podle mého názoru nepovedená neempatická sonda třicátníka do mentality šedesátníka.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
(SPOILER) Nora nakonec zjistí, že její původní život je stejně dobrý jako všechny ostatní, navíc je lepší v tom, že je doopravdy její, nenastoupila do něj někde v půlce a nemusela se spoustu věcí domýšlet, spoustu věcí neprožít, jako třeba porod vlastního dítěte. Myšlenka je skvělá, stejně jako cestování po životech. Haig se snažil propojit několik žánrů, aby si každý přišel na své, udělal z toho i motivační knihu, což bylo zjevné po celou dobu, ale tento žánr závěrem úplně převzal kormidlo, spisovatel všechno strašně vysvětluje a doříkává, kdyby se snad čtenář náhodou nedovtípil. Nora najednou naprosto všechno vidí z lepší stránky, z jiného úhlu pohledu, to, co vypadalo jako katastrofa, se vyjeví být tím nejlepším, co se jí mohlo přihodit, vše zalito sluncem, Haig zaplul i do žánru červené knihovny. Opravdu škoda toho závěru, nápad i ztvárnění se mi celou dobu moc líbily.
Někdo si stěžuje, že je tu spousta filosofických mouder, ale proč to nepřijmout, když to moudra skutečně jsou? Podle Života v lesích, který autor hojně cituje, se sama řídím, je to moje krédo. Filosofové se k něčemu po zkušenostech a dlouhém bádání skutečně dobrali, tak proč si o tom neříct, namísto pseudofilosofických keců motivačních knih (které hltám)?
Několik lidí psalo, že téma je hodně podobné knihám Veronika se rozhodla zemřít a Poslední kabriolet. Mimochodem, věděli jste, že Poslední kabriolet čte Dulava v reklamě na tu sekačku či co? Ale ty se mýlíš, lásko! :-D
To
Stephen King
Obdivuju, jak se ten King do toho pořád pouští, do toho boje se zlem, protože si myslím, že s ním nebojují jen jeho postavy, ale zároveň i on sám, to nemůže být lehká práce, podle mě se to už projevuje na jeho vzhledu. Jedna věc mě vytáčela už v knížce o atentátu na Kennedyho, a teď zase. A to, že autor pracuje jako brilantní, precizní literární řemeslník: sem přihodíme trochu strachu, okořeníme nějakou úchylkou, proložíme vtipem a vrstvy zasypáváme sexem. To vše v takové míře, aby se to líbilo co největšímu počtu lidí, popřípadě aby je to pohoršovalo, a mohli se vzájemně o svém spravedlivém pohoršení ujišťovat. V této knížce mu na můj vkus dost ujela ruka, co se týče sexuálních scén. Geniálně to funguje a já mu to nezávidím, jen mě štve ten jeho způsob. Čas od času má nějakou poznámku o životě, pronesenou jakoby mimochodem, která ukazuje, že spisovatel hodný toho jména opravdu je. A ještě jednou klobouk dolů za ten neustávající boj s lidským stínem, tam se opatrně jet nedá a překračování čehokoli společensky přijatelného je nepochybně nutné.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
(SPOILER) Jeden z nejlepších gotických románů, jaký jsem kdy četla. Vášně a emoce stříkají, omdlévá se a blázní, tak to má být. Tomu detailnímu mrazivému vykreslení nenávisti nesahají dnešní thrillery ani po kotníky. Co asi musela Emily prožít, vždyť něco takového se snad vymyslet nedá. Postavy zobrazeny se všemi svými zápory i klady, že se za celou dobu nestačíte rozhodnout, jestli vám jsou sympatické nebo ne. Říkám si, jaký by příběh asi byl, kdyby byl vyprávěn jednou z přímo zúčastněných postav. Jediné, co mě zklamalo, byl závěr, ten happyend (nebo vlastně dva) je na sílu, doufala jsem, že tomu ještě nějak přitne, aby z toho byl člověk ještě rozsekanější, než se vůbec dá.
Veřejní nepřátelé
Michel Houellebecq
Zjištění, že lidi se mezi sebou dokáží bavit nejen o praktických nebo každoddeních záležitostech, a to navíc kultivovaně a do hloubky, je až ozdravné. Je to jako pít pravé šampaňské. Souzněla jsem s nimi oběma až do Lévyho posledního dopisu, kde zmiňuje, že nemá rád zvířata. Vždyť on se ani ze zdvořilosti nezeptal, jak se má Houellebecqův zraněný pes! Možná je to nespravedlivé a subjektivní, ale považuju to za vadu charakteru.
Roky
Annie Ernaux
Skvělá kniha o kolektivní paměti, přesně tak to funguje, to tvoření vzpomínek, uchovávání a vybavování, ať je to ve Francii nebo v Česku. Člověk by si myslel, jak se na tom Západě neměli dobře, zatímco tady člověk úpěl pod jhem socialismu, aby během četby zjistil, že to tak úplně nebylo, běžný člověk tam žil v podobných nesvobodách a šedi bez budoucnosti. Jak už psal Hellboy, na člověka z popisu společnosti i ze života jedince padne nezměrná DEPRESE, i když myslím, že kdyby totéž napsal někdo, kdo se na stejné události dívá jiným, optimističtějším prismatem, vyznělo by to zase jinak. Ano, na jedné straně deprese, na druhé straně je příjemné ztotožnit se s myšlenkami a pocity, které jsou nám, kteří máme podobný kulturní základ společné, reálie nereálie.
Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
Ta pasáž s českou větou... Z té mě mrazí, jen si na ni vzpomenu.
