tereza0319 komentáře u knih
Je tam všechno. Teď by knížka mohla být aktuální, co se týče pasáží o politice a válce. Kromě příběhu mě uchvátily ilustrace Borise Jirků, četla jsem olbřímí vydání z roku 1986. Jak to tak vypadá, mám dalšího oblíbeného spisovatele.
Takhle odpozorovat život, pak ho dokonale přenést na papír, a to všechno bez jakéhokoli mentorování, takže je čtenář donucen udělat si vlastní názor - klobouk dolů.
Do sebe zaklesnutá láska a krutost, krása a hnus, inteligence a hloupost, soucit a zatracení. Popis tak sugestivní, že je člověk schopen si všechno přesně představit svým vnitřním čichem. I takto podle mého může vypadat umělecké dílo.
Nádhera, moje surrealistické srdce přetéká rozkoší. Dokonalé jak po jazykové, tak po výtvarné stránce. Mám chuť si tu knížku koupit, a to to zásadně nedělám.
Tenata kapitalistického systému jsou tu popsána tak děsivě, že to připomíná sci-fi, mrazí o to víc, když člověk ví, že je to reál. Tím myslím supermarket i trh uměleckých děl. Já v takovém světě odlidšťujícím člověka nechci žít! Moc jsem si užila vhled do duše i oka výtvarného umělce a zamyšlení nad otázkami umění. Jenomže děj, směs detektivky a dívčího románu, lehce křečovité příhody ze života jedné slušňačky (ale dovídáme se, že její osobnost ovlivnilo trauma). Souhlasím s veriszv a přílišným tlačením na ártovou notu, ty začátky kapitol, to už byla manýra. Zas na druhou stranu jsem ocenila Alenu a její makaronismus, mám kamarádky, které tak mluví, a já můžu vyletět z kůže, tady to na mě překvapivě působilo jako terapie. Z toho konce mi bylo trapně, ale po pracovní stránce vlastně autorka nabídla variantu, jak z toho hnusného života vybruslit.
Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.
Konec na mě udělal dojem. Ten nápad, jak se jako umělec vyrovnat se smrtí dítěte je geniální. Moc se mi líbil překlad Terezy Markové Vláškové, krásně plynul, bez jakýchkoli zádrhelů, nic nerušilo. Jsem vděčná za autorčin seznam studované literatury, každá taková kniha by ho měla mít. Strašná škoda, že do češtiny bylo přeloženo jen jedno dílo z uvedených, na to se chystám. Moc ráda bych si přečetla i monografii o Anne Hathaway, tak třeba někdy v budoucnu.
Historické romány podle skutečnosti asi nejsou žánr pro mě. Spisovatelé v nich samozřejmě vychází z dostupných útržkovitých faktů o daných osobách, a právě pro jejich útržkovitost si musí leccos domyslet a leccos z faktů v zájmu příběhu pozměnit. Jak sama autorka v závěru dokládá, přesně tak to bylo i v případě této knížky. A právě to mi vadí, že spousta věcí se pravděpodobně stala úplně jinak nebo se nestala vůbec. Ale to je můj soukromý problém. Taky mi u historických románů vadí to, že to vždycky nakonec jsme my, lidé jednadvacátého století, obklopení kulisami, navlečení do kostýmů, ale jak se mezi sebou bavili a jak cítili lidi té které doby, můžeme tušit jen z literárních děl, která z konkrétního období skutečně pocházejí.
To snad ani není pro děti, ten příběh je psycho! Asi v jedenácti jsem to četla pořád dokola.
Předně obdivuju autorčin přehled v mnoha oblastech lidské činnosti, poradila si s truhlařinou, uměním, rozborem traumatu, dokonce zvládla se ctí i slovanské jazyky. Překvapily mě četné zmínky o Češích a Praze. Ale to, díky čemuž člověku ten román tak přiroste k srdci, je její neuvěřitelný talent popisu. Čehokoli. Pokud jde o mě, nejvíc jsem si užívala popisování Pippy, jak třeba působí její dotek, nebo jak to po ní voní v koupelně, nemohla jsem se toho nabažit, možná proto, že to byl popis milované bytosti. Nerozumím komentářům, jež označují Borise za špatného člověka, nemám pocit, že by Thea využíval, naopak by za něj položil život, takových přátel rozhodně není moc. Souhlasím se čtenářem Camelotem, že si kniha hraje na víc intelektuální, než ve skutečnosti je, na druhou stranu dokázala zprostředkovat hodnotu lidství a to, jaký smysl má v životě umění.
Velké plus vidím ve volbě tématu u nás ještě málo zpracovaného. Kdyby byly postavy pojaty plastičtěji a děj rozvíjen pomaleji, jejich jednání by asi dostalo větší smysl, takhle mi to přišlo, jako když si někdo přečte učebnici psychických poruch a poučky se snaží mermomocí naroubovat na postavy. Rozklad Danieliny osobnosti mi připadá příliš překotný, ale musím uznat, že závěr je hutný a syrový.
(SPOILER) Dialog strýčka Petra a Scarlett o yankeeských ženách podává důkaz o nesmírné složitosti světa a patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy přečetla. Naštěstí jsem měla překlad Jarmily Fastrové, tam mě sice iritovalo neustálé oslovování „miláčku" mezi ženami, ale nějakého toho „tydlifidli" jsem byla naštěstí ušetřena. :-) Nebyla jsem úplně nadšená z prokreslování charakterů, Scarlett například je tvrdá a chytrá při svém obchodování dřívím, s každým byznysmenem si hravě poradí, ale když přijde na jednání s Rhettem, je z ní najednou pětiletý zlostný harant, a skočí mu na každý špek? Anebo ta Melanie, z toho jsem rostla. Dejme tomu, že se z nenápadné, nepříliš hezké ženy najednou stala hvězda Atlanty (ovšem ta scéna s hroby, to už bylo příliš), ale když je tak inteligentní, duchapřítomná a odvážná, že když dojde na lámání chleba, vždycky udělá to nejsprávnější, tak není schopna vidět, co má každý den před očima? Myslela jsem, že aspoň na té smrtelné posteli naznačí, že o tom ví, a má pochopení, ale prostě ne. Taky mě mrzelo Rhettovo vidění Ashleye, ke kterému na konci dospívá i Scarlett, takže si myslím, že je to názor samotné autorky. Nepřijde mi to správné, protože i Mitchell několikrát naznačuje, že Ashley a Rhett jsou dvě strany téže mince. Na světě je rozhodně potřeba obou takových povah, není jedna lepší a druhá horší, to je můj názor. Přes tyto výhrady si ta zpráva o člověku, jakou knížka podává, nezaslouží ani o jednu hvězdičku míň.
Jsem ráda, že patřím k 98 % nevyvolených. Člověk nepodléhající ďáblu by podle Hilla měl být vědec bez emocí, který se svým podnikáním stará o zajištění materiálního bohatství. S takovou by mohlo zaniknout veškeré umění, beztak je příliš abstraktní a nemá jednoznačný význam, to „obyčejnému člověku" přece nemůže nic přinášet. Autor nám své myšlenky sděluje formou určenou snad žákovi pomocné školy, kdyby nám přece jen něco uniklo, paní Lechter nám to ještě jednou přežvýká a vypíchne nejdůležitější body. Jeho rozhovory jsou převážně fiktivní a ohání se „jiným myšlením", o kterém sám neví, odkud se vzalo. A ten obávaný ďábel to dotáhne tak daleko, že nám radí, jak dobře žít. No fajn. Jedna hvězda za pár myšlenek, které za něco stály. Knížku jsem si přečetla na základě toho, že tady někdo psal, že je lepší než Rady zkušeného ďábla. To nevím teda, ta aspoň měla hlavu a patu, za tu bublající žluč mi to nestálo, navíc jsem zjistila, že jsem si prapůvodně chtěla přečíst Ďáblův slovník od Ambrose Bierceho. Tak snad u něj konečně dojdu klidu.
Takový Pán prstenů pro snoby. Do sebe zahleděný překombinovaný pseudofilosofický opus, postrádající sebemenší stopu humoru (snad kromě špičkování tchýně a snachy skoro úplně v závěru).
Jedna z těch knih, kdy si člověk uvědomí, proč vlastně čte, jaký to má smysl.
Nečekala jsem vůbec nic, spíš možná něco špatného, asi proto jsem toho dostala víc než dost. Jak už zmínilo mnoho čtenářů přede mnou, autorce se povedlo vytvořit jedinečnou atmosféru a vzbudit touhu prohlížet si Vermeerovy obrazy. Spousta popisu mě sice zpočátku nudila, ale byla nutná pro to, abychom se ocitli v Holandsku sedmnáctého století, viděli, slyšeli a cítili. Charaktery postav propracované, přitom načrtnuté s lehkostí. Obdivuju, že hmatatelné erotické napětí vytvořila téměř bez použití explicitních scén. Napětí taky nemizí, přitom to, co se děje, je většinou jednotvárné až nudné jako život služky, ono ale bublá pod povrchem. Jediné, co bych vytkla, je, jak Griet občas fundovaně hovoří o umění, samozřejmě mohla mít neobyčejné umělecké cítění, ale přecejen, holka, která neumí ani číst a psát, a mluví o umění jako Palacký včetně použití odborných výrazů, je pro mě mírně řečeno nevěrohodná. Ale jak říkám, je to pro mě jen drobná vada na kráse.
U těchto memoárů psaných románovou formou bych striktně odlišovala formu a obsah. Forma je dle mého dost děs, je to psáno tak, aby tomu porozuměl průměrný Američan, nejhorší pro mě byl začátek, kdy jsem jí to uvažování šestileté holčičky vůbec nevěřila, navíc za každou větou na sílu nějaký vtip. Na druhou stranu to tam muselo být, aby člověk pochopil, jak nekriticky děti ke svým rodičům přistupují a za normální považují i to, co takové vůbec není. Jakmile Jennette přejde do dospělosti, styl psaní sedí víc, i černý humor je občas vtipný, během čtení jsem často měla pocit bolestivého mrazení v těle, jako když si přejedete po zubním kazu. Jsou tu dokonale popsány mechanismy dysfunkční rodiny, že každý hraje svou roli, a nikdo nedokáže být „zachránce", ani okolí ne, to radši dává ruce pryč. Ukazuje i to, že když trapič vyklidí scénu, neznamená to, že je všechno hned růžové. Poměry ve filmovém průmyslu jsou vyobrazeny moc pěkně, hned to jednoho odradí, aby tam strkal dítě. Ostatní tu hodně píšou, že kdo je na nějaké z témat citlivý, nemá po knize sahat, já si naopak myslím, že může být terapeutická. Kdyby se jednalo jen o obsah, dala bych pět hvězd.
Těžká témata předestřená bez patosu, skláním se před každým, komu se to podaří. Jak je možné zachovat si lásku a úctu k rodiči, který vás týrá? Nebo jak pečovat o starého člověka, který neovládá své tělo, doma až do poslední chvíle, a nezbavit ho při tom důstojnosti? Máme se od Vietnamců hodně co učit.
Je to nostalgická knížka devadesátkových dětí pro... devadesátkové děti. Pokud se tedy spisovatel sejde se čtenářem, stačí jedno slovo a modří už vědí. Mnozí knize vyčítají povrchnost, ale jakou hloubku byste chtěli od dítěte? Mě v té době taky víc zajímal Family Frost (i když jsme tam nenakupovali, protože to bylo drahé :-) ) než kuponová privatisace. Existuje spousta věcí a jevů, které zůstaly nezmíněny, ale to by z toho musela být bichle encyklopedického ražení. Zaujaly mě rozdíly ve vnímání i v reáliích, jak hodně už se děti narozené ještě v osmdesátkách lišily od těch narozených těsně po revoluci, o těch devadesátkových nemluvě. Zajímavé vzpomínky pamětníků, jasně, některé samožerné, ale z jiných jsem byla nadšená. Krásně jsem si zavzpomínala a taky nevycházela z údivu nad tím, co všechno bylo tehdy možné. Kniha si ale rozhodně zasloužila větší pečlivost při zpracování, než jaké se jí dostalo.
Sdělení, proč byla křesťanská filosofie ve své době tak přelomová, nemá chybu. Ale ta forma! Černobílí krutí a zpovykaní Římané, proti nim už zde na zemi „svatí", ve všem ušlechtilí a neochvějní křesťané. No a ty ženy tam, ve mně se úplně vařila moje ženská hrdost. :-D Střídavě pořád jen červenají a blednou, na jedinou samostatnou myšlenku se nezmůže žádná, zvládnou jen oddaně upírat zrak ke svému pánu a vládci. Ano, já vím, že to bylo napsáno v devatenáctém století, ale co je moc, to je moc. Ze schematicky pojatých postav vyčnívá snad jen Petronius, který k tomu dostal patřičný prostor. Je to sice hajzl, ale sympatický, a je znát, že ho tak pojímal i sám autor. Děj nabere spád až v poslední čtvrtině, no aspoň že tak. Jednu hvězdu za myšlenku a jednu za přehršel římských reálií a vysvětlivek k nim, člověk to pak hezky plasticky vidí před sebou. Ale dostat to tak do ruky Loukotková... No nic.
To je ale parchant, ten Capote. Vypráví, jako by se nechumelilo, a na konci člověk zjistí, že je totálně rozsekaný. Souhlasím, že, jak už tu bylo zmíněno, je v tomhle hodně podobný Fitzgeraldovi.