terimila komentáře u knih
Mě tahle knížka dostala, i přes všecku její absurdnost, fantastičnost a neskutečnost. Prostě mi sedla. Trefila se do doby, kdy jsem se hrabala v archivech a studovala lejstra ke starým leteckým katastrofám... a ten beletristickej úlet se stejným námětem mi tehdy prostě sedl. Extrémně sympatická mi byla postava vyšetřovatelky leteckých nehod (tuším Barbary), mám nesmírně ráda rázné a rozhodné ženské na neženských pozicích a v neženských oborech. Děj napínavý, četlo se to dobře, měla jsem takový ten falešný příjemný pocit, že tomu rozumím (pasáže o vyšetřování nehody, o letadlech apod.), občas okořeněno akorátní špetkou hnusu. Závěr sice značně fantastický, ale poetický... a mně se prostě líbil a i když to byla pohádka, zapadlo to jako dílek puzzle do mého tehdejšího pohledu na svět a život. Dodnes si pamatuju myšlenku, kdy se hlavní hrdina zeptal muže, kterému zemřela tuším sestra, proč pro ni pláče, když ví, že se s ní jednou po smrti znovu setká. Odpověděl mu něco v tom smyslu, že nepláče kvůli její ztrátě, ale kvůli letům, které ještě bude muset žít bez ní. A kvůli takovejm perličkám v prachu mám brakovou literaturu ráda. Tohle mi prostě sedlo.
Jedna z mých prvních verneovek, které jsem v dětství přečetla, a nechala ve mně celkem výrazné vzpomínky. Už i tenkrát mi ten kluk přišel až příliš kurážný a schopný, zatímco ostatní připodělaní a neschopní (ale OK, u mnoha postav to dejme tomu dávalo smysl, u žen a otroků v té době asi odvaha a rozhodnost nebyla tím, co by se pěstovalo a nosilo). Jak to tak hodnotím zpětně, je to u Vernea jedna z nejvýraznějších charakteristik a výrazně zjednodušujících prvků. Ale když si vzpomenu na svoje dětský okouzlení drsnou zemí a drsnými příběhy (zejména obětováním u domorodců, "ubohá dobrá Nan!")... měla ta knížka velký kouzlo.
Jeeejda, tohle byla jedna z nej knížek mého dětství. Coby holka-kluk jsem verneovky a foglarovky hltala a všem těm dobrodruhům a trosečníkům neuvěřitelně záviděla, ale kdo z nás ne? :-) Příběh přeživších, jejich boj o holý život, pak kolonizace a nakonec celkem luxusní žití na ostrově mě fascinovaly a okouzlily. V nějakých pětadvaceti jsem knížku objevila u babičky a vyprosila si ji do své knihovny. Náhle jsem zjistila, že ten příběh není vůbec tak báječně dlouhej, pomalej a logickej, ale naopak letí dosti skokově a najednou už to všecko tak kouzelně a hladce nepůsobí, naopak to je místy poněkud hůře uvěřitelné. :-) Nicméně ten půvab v knížce zůstal. V dětství byla dokonalá a v dospělosti je příjemná.
PS: Nejprv jsem dala čtyři hvězdy (pod vlivem čtení v dospělosti), ale teď, když se hrabu v dalších knihách z dětství, si uvědomuju, že je hodnotím podle toho, jak mě chytily tenkrát. A to prostě Tajuplnej ostrov musí dostat plnou palbu.
Parádní knížka, Flynnová umí překvapit. Rozkrývání zdánlivě obyčejného manželství, v němž se dobře maskoval jeden posedlej a šílenej blázen. Když se to celé rozkrylo a přišel ten zvrat, zůstal ve mně pocit naprostého hnusu. Některé věci nikdy nepochopím - například to, že i když někdo svého partnera či partnerku považuje za neschopného idiotského hňupa nehodného úcty a slušného zacházení, tak přesto ve vztahu pokračuje, kazí život všem a prostě radši bez naschválů neodejde (já vím, touha po moci, manipulátorství, prospěchářství atakdále atakdále). Kdyby se tohle lidé naučili, bylo by na světě mnohem líp. Ale zase by nebylo o čem psát takhle dechberoucí knížky.
Asi nejlepší kingovka z nedávné doby. Tohle se moc povedlo. King zase předvedl to, co umí nejlíp. Vymyslet naprostou šílenou nesmyslnost, hodit ji na obyčejný malý americký městečko (skoro doslova)... a nechat ty, co zůstali uvnitř, škvařit se ve vlastní šťávě, vydusit ze všech to, co v nich je, vymačkat z nich to nejhorší i to dobrý. A semtam jim ještě k tomu zoufalství a hrůze přihodit něco málo zvenčí, třeba tříštící se dopravní letadlo nebo atomovku. Kdyby to udělal jinej autor, budu si asi říkat, že to už trošku přehání a že to nedává smysl. Ale u Kinga to prostě funguje, ten chlap umí podat i tu největší kravinu tak, že na vás působí zcela přirozeně a smysluplně. No a finále... to je velkolepý a hrůza a úzkost je téměř hmatatelná (zoufalej dotaz "bude to bolet?" při pohledu na blížící se ohnivou zeď). Závěr... no, jak to začalo, tak to končí. Je to nakonec až moc prostý a je to trochu divný, ale totálně nesmyslné šílenosti se nemůžete zbavit jinak, než totálně šílenou nesmyslností. Ale nakonec i v tom je něco podivně hluboce smutnýho - jak málo může způsobit tak strašně moc.
Četla jsem to kdysi dávno, ale nikdy jsem to nedostala z hlavy. Máloco mi kdy tak hnulo žlučí, a to i s plným vědomím toho, že jde o beletrii. Žádná kniha o sadistech, vrazích, zabijácích... ale kniha o matce, které jebne z neštěstí a přivede cíleně na svět dalšího nebohýho člověka, kterýmu od prvopočátku kazí život, jak jen se dá. Těžko si představit něco odpornějšího. Snad nikdy jsem žádnou románovou postavu tak ne-nenáviděla jako rodiče obou děvčat, otce za jeho zbabělost a matku... tu snad za všechno. Moje máma, která knížku četla přede mnou, mi řekla: "Kdybys měla vlastní děti, chápala bys i tu matku." Děti nemám a matce svým způsobem rozumím, ale přesto mi ta postava je odporná, odpudivá. Oběť je ušlechtilá a obdivuhodná věc, jistě. Ale nutit kohokoli do oběti, navíc ještě bez možnosti volby, to je odpornost největšího kalibru. (POZOR, ASI SPOILER:) Je to hnusné, ale já si v závěru knihy příšerně přála, aby i Kate zemřela a ta omezená a odporná matka strávila zbytek svýho omezenýho života ve vědomí, že jednu dceru po celoživotním týrání vlastně neúmyslně zabila a k ničemu to stejně nebylo. Aspoň, že ta Kate se nakonec ukázala být docela morálně v pořádku, k ní jsem dokázala cítít soucit a obdiv za to, že stále ještě cítí, co je správné a co ne. Za to, jak mě ta kniha dovedla pohltit, dovedla se mi zažrat a jak živé postavy v ní jsou, za to těch pět hvězd dám, i když je to místy až moc přepjaté a patetické, až moc přehnané, až moc americké. Ale fungovalo to.
Krásná věc. Pokud máte podobnou babičku jako já, počítejte s tím, že se bude u každé otázky ošklíbat "ale copak, já už si nic nepamatuju" a "na to jsme neměli čas, naší se museli ohánět" :))) ... ale pak se rozpovídá a ani nebudete stíhat zírat, k čemu všemu se dostanete. My si nad knížkou povídáme, já nahrávám a poté to přepíšu, babička si při další návštěvě v knížce listuje a směje se, co všecko mi napovídala. Mamka, babiččina dcera, tím listuje a kroutí hlavou, že tohle a tamto vůbec nevěděla, že se o tom babička nikdy nezmínila. Je to nádherná věc na vytažení a zaznamenání starých příběhů, které by jinak vzal čas.
Půvabná knížečka kočkomilky pro jiné kočkomily. Jen ten pochopí, v příbězích se uvidí a ve své lásce se utvrdí. Hřejivá (a skoro i vrnivá :-) záležitost.
Většinu knížky jsem prolítla skoro se zatajeným dechem, měla jsem takovej ten příjemnej pocit, že jdu správným směrem... a ono to tak vlastně bylo, ale ta finální tečka s tím nejpodstatnějším vrahem, ta mě zklamala. Takovej skoro deus ex machina.
Jinak ve všech ohledech dobrý: postavy jsou celkem povedený - Margaret je až na pár úletů celkem fajn, Li ujde, Michael je divnej vlezlej snaživec.
Velice mě bavilo to rozplétání dávných událostí a jejich následků. Zajímavej byl exkurz do čínské historie (i když mě to jen utvrdilo v tom, že tahle země má svou slavnou a úctyhodnou historii už za sebou a je to zatraceně dávno).
Prostředí a místa jsou perfektně vylíčena (bezva je ta autorova trošku posedlost líčením jídla, chutí atd., což ale zrovna k té Číně asi přesně patří :-).
Ani ta lovestory a trojúhelník mě nějak moc neštvaly, a to mi většinou podobné vedlejší linky kazí požitek z detektivního či thrillerového žánru (PS: což se bohužel v dalších dílech zásadně změnilo... v prvním setkání bych ještě takovýhle plevelení detektivky prominula, ale v těch dalších už to je vskutku otravný). Všechno dobrý, ale ten konec mě fakt lehce zklamal. Takže "jen" čtyři.
Se sérií Temná věž to nejlepší od Kinga. Tisíc stran uteče jako nic. Skvěle propracované postavy, s nimiž se lze skvěle sžít, děj s perfektním spádem, postupně odhalované a odhalující se zlo. A boje s ním, kdy jednotliví členové podivné dětské party odvádějí to nejvíc, co můžou, riskují vše, ztrácejí nevinnost, dětskost a snad i víc... ale nacházejí neskutečnou sílu, odvahu, odhodlání a hlavně přátelství a sounáležitost... a pak to zase ztrácejí, aby to po dlouhých letech znovu našli. A taky zjišťují, že ne všecko zlo je to odvěké v kanálech, ale že někdy bohatě stačí i to v lidech. Ne, na TO slova nestačí. Je to naprosto skvělá věc se strhujícím dějem, velkolepou zápletkou, neuvěřitelně živě vylíčenými postavami a prostředím (Derry jsem úplně přesně viděla, viz komentář Oxiduji)... prostě tam je všecko. I pokud jste viděli film a ten vás nenadchl, nenechte se odradit a do té knížky jděte. Ani to nechci srovnávat, nemůžete srovnávat jízdní kolo (byť dobře vyrobené) a mercedes.
Nebylo to špatný, ale pořád ne a ne mě to strhnout naplno. Dobrou detektivku mám hotovou za pár dní, tohle jsem četla snad přes týden. Děj se rozbíhá dost pomalu a pomalu i plyne... prostě jako líná řeka. Aspoň že hlavní postava je fajn, Lacey je zajímavá postava. Možná kouknu i po něčem dalším ze série.
Nedávno jsem šla kus cesty do Compostely a knížečku mi půjčila kolegyně. Před cestou jsem do ní nakoukla a usoudila jsem, že autorka má výrazně své pojetí poutnictví, které s tím mým příliš nejde dohromady, takže si přípravu udělám po svém a knížku si vezmu, třeba na cestě pomůže. Přečetla jsem ji tam za jedno dlouhé parné odpočinkové odpoledne. Dala mi pár dobrých myšlenek (hlavně "ani tak nejdete vy cestu, jako jde cesta vás", to jsem měla chuť tesat do patníků při stezce), to ano, ale celkově to pojetí cesty má hodně jiné než já.
Docela mě zklamal její rázný odsudek toho, že někdo chodí poutě na etapy - i to člověku hodně dá a vždy záleží na tom, co si kdo vybere a co chce. Někomu dá týden na cestě víc, než někomu jinému osmisetkilometrové Camino.
Také jsem nesouzněla s jejím přesvědčením, že by člověk měl jít a během cesty se zaobírat tím, co si přeje, a představovat si to, co je myšlenkovým cílem jeho poutě. Úplně to, podle mě, ignoruje jeden z hlavních smyslů poutí - odevzdání se cestě a nechání jí, ať mě dovede tam, kam chce ona. Ne tam, kam chci já. Přičemž to, že se budu zarytě věnovat svojí představě, mě od toho může i odvádět. A přitom na jiném místě autorka doslova říká, že "nejdete vy cestu, ale ona vás"... Čuchám tam drobet rozpor.
Knížečka není špatná, jsou v ní inspirativní myšlenky a hlavně citáty (ty mě těšily a i mi seděly do mého stylu poutnictví, já zase pasáže ve svém deníku prokládala texty písní, které mi ten který den zněly v hlavě), ale jako celek nemusí sednout každému, což je asi jak její výhoda, tak i slabina. Ale jsem ráda, že jsem ji přečetla. A velká výhoda pro poutníky - je maličká a lehká. V batohu o ní ani nevíte. :-)
Patrně už nejsem cílovka, ale nechytilo mě to. Jako takhle: nápad není špatnej, myšlenka dystopického světa s rozdělením do tříd podle toho, co kdo považuje za důležité, je super, stejně jako výchova mladých mimo rodiny a jejich testování a věrnost/zrádcovství. Ale skvělej podklad je poněkud zabitej superrychlým a skokovým vývojem. Dokud jen sledujem výcvik mladých, tak ještě OK, ale jakmile se ke konci začne něco dít, letí to prostě děsně rychle, skákavě, a ani to moc nedává smysl. O naprosto zbytečné lovestory (což ale, chápu, je daň náctiletým čtenářkám) ani nemluvím. Naštěstí se to aspoň četlo dobře. Dostala jsem to zadarmo k nákupu na Alze či kde, tak mě aspoň nemusely mrzet promrhaný prachy za nákup e-knihy nebo rezervaci v knihovně. Po dalších dílech - asi ne překvapivě - už nesáhnu. Tohle už nejsou knížky pro mě.
Oddechovka, která mi v paměti neutkvěla pátráním, hledáním vrahů a rozuzlením, ale neskutečně živým líčením pouště, nalezené tyrannosauří kostry a zejména flashbacky do pravěku, kdy to obrovský stvoření ještě žilo a i ono cítilo a vnímalo přicházející zkázu. Zajímavý, dinosaury jsem jako děcko milovala (a zároveň se jich děsila), ale takhle uvažovat mě nikdy nenapadlo.
Špatný to nebylo a setkat se s dospělým Dannym bylo zajímavý, ale Osvícení to nebylo. A ani Osvícení není moje nejvíc top kingovka... takže mi z toho bohužel vychází jen tři hvězdy. King prostě má tu laťku tak vysoko, že i slušná a dobrá knížka někdy vyjde jen jako průměrná... Nicméně na tu partu úchylnejch stvoření, co žijou z bolesti, jsem ještě chvíli zapomenout nemohla.
Totální špička. Bylo to první, čím jsem s Lackbergovou začala, nasadilo to laťku neskutečně vysoko... a bylo to úžasný. Děj má spád už od prvních stránek a je tak mrazivej, až se to nedá popsat. Nalezení děsivě zmrzačenýho a přesto stále žijícího děvčete dlouho poté, co bylo uneseno... a už to letí. A do toho problesky z minulosti, co vypadaly zprvu jako totální domácí štěstí, ze kterýho se ale brzy začne klubat něco pěkně šerednýho... Erika si zase jde za svým, sympaticky a inteligentně, a děj letí, nakonec ji taky vtahuje... a ten úplný závěr... nu, jasně, čekala jsem nějakou čertovinu, ale tuhle ne. Rozuzlení toho, co se dělo u Krotitele doma, jsem odhadla už předem, ale ten závěr mě překvapil. Aby se sešlo tolik pošahanců na jednom místě, to je sakra smůla.
Tohle bylo super. Největší palec hore za hlavní hrdinku - ta holka je vylíčena tak živě, že mi občas bylo zle i s ní. Povedla se. Nejprve mi jí bylo líto, pak jsem ji obdivovala, že to ustála. No a ten příběh taky není špatnej. Sice obecně fakt nemusím příběhy (u detektivek to ještě obvykle snesu) z toho prostředí nablejskanejch pokryteckejch šťastnejch rodinek, supermužů a zelenejch vdoviček, ale tohle si aspoň na nic nehrálo a ukazovalo to tu hnusnou stránku věci. A ten obrat v ději, jak se najednou všecko ukázalo být úplně jinak... ten byl celkem dechberoucí. Za mě dobrý.
Nuda, nuda. Četla jsem to jako e-knihu, takže jsem nevěděla, kolik mi ještě zbývá. Na konci jsem zůstala s údivem hledět - celou dobu jsem čekala, že se NĚCO stane a že to celé byla jen divná dlouhá předehra. No, ne. Smutný. Postavy z tohohle světa mě fakt moc nezajímají a nejsou mi obecně sympatické, ale když se to dobře napíše, dá se. Tohle ani kdovíjak skvěle napsané nebylo, četla jsem dál jen ze zvědavosti, co z toho bude... a ono vlastně nic. No nic.
Já to hodnocení prostě musím vylepšit. Moje "Dahlovské období" bylo fajn - příjemné oddechové čtení, ideální pro vypjaté období dokončování disertace - a ačkoli se mi více či méně líbily všecky jeho knížky, tak Hon na lišku je naprostý vrchol. Chytil mě už začátek: příběh z mně drahého leteckého prostředí, lízlý špetkou letecké pověrčivosti, pak přecházející v pohádku... a najednou je z kouzelné válečné pohádky příběh hrůzy, protože svět skočil na jinou kolej, než kterou pamatujeme my. Brrr. I závěr se mi líbil. Jedni nemohou žít bez druhých. Za mě plný počet, tahle knížka se mi vryla do hlavy.
Ke knize mě dostala televizní adaptace. Jakýkoli neobvyklý a makabrózní věci na mě působí jako bonbon na vosy, takže brutální vražda malýho mimina, která rozloží celou rodinu... carramba! :-) Televizní adaptace knížku zpracovala celkem věrně, takže jsem víceméně věděla, co přijde na další straně, ale přesto jsem knížku zhltala jedním dechem. Je to skvělý a přese všecku hnusotu je to vlastně i uvěřitelný. Líčí to smutný a lidsky ubohý osudy jedné rodiny, kde vlastně vražda uřvanýho mimina na cirkulárce (fuj, tomu říkám autorská odvaha!) ani není tou největší tragédií, spíš jen definitivním bodem rozvratu, kdy se rozsype úplně všecko, co předtím aspoň ještě naoko drželo pohromadě, ale kterej by stejně dřív nebo později tak jako tak přišel. V knížce ještě líp než v adaptaci vyniknou postavy, jejich motivace a uvažování (moc se mi líbila Magda a její smutky, vzpomínky na to osudný léto a to, co pak přišlo, výčitky a marná snaha slepit rozbitou rodinu zase zpět). I ten závěr je trochu logičtější a uvěřitelnější než v adaptaci - zatímco v televizi se Výrová v letních šatkách snově a twinpeaksovsky neuvěřitelně plahočí až k rozřešení, v knize si pro vraha dojde uvěřitelně, pochopitelně, s parťákem. Adaptace je výborná, ale knížka skvělá.