TheRaven komentáře u knih

Ridleyho Červená královna je svým způsobem klasika, o čemž konec konců svědčí i to, že se u nás letos (2017) dočkala již třetího vydání. I přesto, že se věnuje tématu, které se v průběhu času stále posouvá, Ridley ji napsal tak nadčasově, že je vynikající i po více než dvaceti letech od prvního vydání. Představuje totiž jak obecný pohled na možný evoluční vývoj pohlavního rozmnožování, včetně stovek úžasných příkladů toho, jak to dnes mezi různými živáčky chodí, tak zároveň nabízí i zajímavý vhled do posledních několika milionů let evoluce člověka, s důrazem na naše zvyklosti spojené s výběrem partnera a rozmnožováním.

Další parádní kousek od Tondy Markoše, a tak trochu z toho mám pocit, že se tedy pěkně organicky propojily myšlenky, které tak nějak průběžně nadhazoval ve svých předchozích knihách. Srozumitelně líčí možné cesty, jak mohl vzniknout veškerý pozemský život a zároveň i jasně podává, co si on sám pod tím „životem“ vlastně představuje. Není to sice úplně jednoduchá četba, ale v případě nutnosti se zas tak moc nestane, když čtenář sem tam nějakou tu příliš biochemickou či jinak obtížnou pasáž přeskočí. Kvůli přesahům do humanitních věd možná bude leckterý biolog k Evolučnímu tápání trochu skeptický, ale netřeba se hned lekat. Četba nebude marná určitě ani v případě, že byste autorovy závěry nesdíleli.
http://www.iliteratura.cz/Clanek/38105/markos-anton-evolucni-tapani-podoby-planetarniho-zivotopisu

5 19.04.2017

Děti kapitána Granta jsou jednou z nejklasičtějších, nejčtenějších a vůbec nejlepších verneovek. Zajímalo mě proto, jakým způsobem přistoupil ke svým předělávkám Vernových knih Ondřej Neff, vzal jsem si nedlouho po dočtení původního díla i Neffovu adaptaci a moc dobře to nedopadlo. Z převyprávění se stalo proškrtání a ze sympatických postav banda loutek. O důvodech, proč Vernův román přišel Neffovým zbytečným přepisem o svého ducha, jsem se více rozepsal zde:
http://www.iliteratura.cz/Clanek/37461/neff-ondrej-verne-jules-deti-kapitana-granta-podle-romanu-julese-verna-volne-vypravi-ondrej-neff

5 03.11.2016

Asi nejsem sám, v kom název této knihy příliš velká očekávání nevzbudil, ale v tomto případě platí, že soudit knihu podle obalu se nemusí vyplatit. Sexuální poradna Dr. Tatiany je skvělé a originální pojetí populárně naučného textu v tom nejčistších slova smyslu. Formou dotazů různých živých stvoření na otázky sexu a rozmnožování se autorce podařilo na jednu stranu bavit a udržet čtenářovu pozornost, na tu druhou jí to umožnilo představit rozsáhlou mozaiku rozmnožovacích strategií a poukázat na jejich možný evoluční původ i výhody. A to vše aniž by se musela uchylovat k přílišnému zjednodušování. A kdyby tomu tak někdy bylo, rozsáhlá bibliografie odkáže čtenáře na primární zdroje a výzkumy, což z knihy dělá dokonalý úvod do studia problematiky evoluce rozmnožování a zároveň hodnotný rozcestník pro další studium. Je samozřejmě nutné zohlednit, že vývoj jde rychle kupředu a nejaktuálnější prameny musíte hledat jinde.
Na závěr se nemohu nezmínit o poslední kapitole, pojaté jako záznam humorné televizní show/debaty pro biologické devianty, ve které autorka probere to nejdůležitější, totiž proč vlastně existuje pohlavní rozmnožování, možnosti jeho evolučního původu a jaké má výhody – jestli vůbec nějaké – oproti množení nepohlavnímu. Škoda ještě, že nezbylo víc prostoru pro rozmnožování rostlin, ale to už by kniha nabyla rozsahu, který by mohl leckoho odradit.
Sexuální poradnu Dr. Tatiany jednoznačně doporučuji všem zájemcům o danou problematiku, ale i jako vhodný doplněk k odbornějším textům či učebnicím evoluční biologie.

5 24.05.2015

Možná jsem autorovi trochu nespravedlivý, ale jak jsem ho poznal z jeho textu, tak mu to nebude vadit ani v nejmenším a bude spíš rád, že jeho kniha vyvolala odezvu, ať už jakoukoliv. Rostislav Kocourek sebevědomým stylem kráčí od základů ekologie ke konkrétním environmentálním prohřeškům dnešní civilizace, k psychologii, kvantové fyzice či kosmologii. Ovšem jeho cílem není poznání samotné, ale jeho využití při směrování k jeho cíli, totiž stát se singularitou, nejvyšší to formou lidského bytí!
Chtěl jsem napsat víc (a třeba i jednou napíšu konstruktivnější text), ale ono je asi lepší si to přečíst osobně. Už jen zmíním, že věda a anti-vědecké přístupy jsou si rovny, protože nedokáží vysvětlit své pojmy jinak než tautologií. A východiskem je tedy obrat k základům náboženských nauk a k sobě samému (JÁ). Pak možná dojdete pravého poznání (bytí) a nebudete jen otroky současné úpadkové civilizace (která beztak za pár let zanikne). A je toho ještě hodně, ale objevování světa R. Kocourka si musí užít každý sám!
A jeden citát: „Dalo by se tedy říci, že stane-li se člověk přirozenou bytostí (úroveň kentaura), zbývá mu k dosažení dalšího poznání jediný úkol, a to učinit ze sebe laser.“ (uznávám, trochu nefér vytrhnout větu z kontextu, ale nemohl jsem jinak).
P.S.: "Pokud budeme předpokládat, že Bůh je síla, tak fyzika vlastně zkoumá Boha, tedy cíle vědy a teologie jsou totožné, jiná je pouze metoda."
A to je vše, přeji příjemnou zábavu.

5 24.01.2014

King se ve svém „skvělém nápadu“ tentokrát poněkud ztratil. Nejsem žádný oddaný fanoušek velkého Mistra, ale čtivost, dějovou propracovanost a především obvyklé bezchybné dávkování napětí a strachu mu nemohu upřít. Jsem nakonec rád, že jsem se k přečtení několika jeho knih nechal přesvědčit a o ztrátě času rozhodně mluvit nemohu. DRAČÍ OČI jsou však zatím tím nejhorším, co jsem od Kinga četl. Námět, který by vydal na povídku či krátkou novelu, je roztažen na více jak tři stra stran (dobrá, pětinu zabere číslování kapitol, ale stejně). Hlavní problém však tkví v tom, že Kingův styl se mi z knihy tak nějak zcela vytratil a klidně bych její autorství připsal nějakému tuctovému pisálkovi špatných pohádek. A zde je další potíž – nudný a nezajímavý příběh. Navíc naprosto chybí právě ono napětí, atmosféra a příjemné mrazení. Výjimkou budiž několik krátkých pasáží, kde už je autorův styl trochu patrnější. Možná zní má kritika nevěrohodně, když jsem celou knihu přečetl za necelé dva dny. Možná tam přece jen něco je, možná jsem už chtěl popojít dál. Šedý podprůměr. Slabých 50%. Klidně mě roztrhejte. Řbitov zvířátek své prvenství tentokrát obhájil velmi snadno.

5 03.11.2012

Flegrova "malá evolučka" je ideální literaturou pro ty, které děsí autorova rozsáhlá monografie, a přesto by rádi dostali komplexní představu o tom, co je náplní oboru evoluční biologie, která už se dávno nespoléhá při vysvětlování evolučních fenoménů pouze na přirozený výběr. V knize jsou vybrány nejdůležitější kapitoly z původní "velké evolučky" a chybí pouze ty, které pro vyčerpávající představu o oboru nejsou natolik zásadní. Kniha také postrádá citace a mnoho ilustračních obrázků, což však nebrání pochopení textu. Pro ty, kteří již četli původní monografii, přináší Úvod do evoluční biologie jen minimum nových informací, mnohé pasáže byly převzaty téměř beze změn. Avšak velkou výhodou je právě přehlednost, menší rozsah a vypíchnutí nejdůležitějších skutečností bez jakéhokoliv zkreslení. Tato kniha tedy může i pro takového čtenáře fungovat jako velmi příjemná opakovací literatura, která pomůže urovnat nabyté znalosti.

5 31.08.2012

Ernst Mayr je jednou z největších ikon evoluční biologie 20. století a sám to moc dobře ví. Je naprosto samozřejmé, že člověk jako on je jedním z nejpovolanějších napsat knihu, která by shrnovala současné poznání o evoluci. Hned v úvodu připouští, že knih o evoluci je na trhu víc než jen dostatek, ale prostor, kde by si na své přišel laik i biolog, který se nevěnuje přímo evoluci, je vcelku volný a tahle kniha si klade za cíl jej zaplnit. Až na to, že tento prostor tak docela prázdný není; i na českém trhu by se našlo několik biologů-popularizátorů (Flegr), kteří viděli stejný prázdný prostor. Nutno ale připustit, že Mayr knihu publikoval v již v roce 2001 (český překlad 2009; Flegrovy knihy 2005 a 2006; Dawkinsovy knihy, které se ale věnují užším tematickým celkům; Gould především ve formě esejů, a další). Bohužel se Mayrova kniha nejeví nijak převratnou a obávám se, že na poli popularizace nezazáří tak jako práce výše zmíněných pánů. Ke knize mám několik výhrad. První je podobná té, kterou jsem nedávno vytýkal u prozatím poslední knihy R. Dawkinse (Největší show pod Sluncem), totiž časté opakování, a to i na místech, kde to naprosto není nutné. Vypadá to, že autor nedůvěřuje čtenářově paměti (nebo své?) nebo záměrně protahuje text. Navíc překladatel s recenzentem pak musejí několikrát připisovat stejnou poznámku pod čarou. Druhým nešvarem je až příliš samozřejmý názor autora v některých sporných otázkách. Zmiňuje sice i teorie, jejichž není zastáncem nebo o nichž silně pochybuje, ale pouze velmi strohým způsobem a často se s nimi vypořádá naprosto povrchně na několika řádcích (například Dawkinsův „sobecký gen“; proč není předmětem selekce gen, ale druh, sice vysvětluje obsáhleji, ale pořád jen spíše povrchně). Mayrova kniha má i přes pár výhrad velmi dobrou úroveň a jako obecná příručka o evoluční biologii je bezpochyby hodnotná. Pokud jste ale četli výše zmíněné knihy a chcete pokročit dál, Mayr vás příliš nepřekvapí. Ale pro zájemce v evoluci méně znalé mohu vřele doporučit. 70%.

5 06.01.2012

"Člověk se maně ptá, z čeho asi jsou ta americká srdce, že je nerozbuší ani blízkost toho nejstrašlivějšího nebezpečí." Tahle krásná větička cele vystihuje ducha románu, respektive obou jeho dílů, které jsou součástí tohoto svazku. Ze Země na Měsíc mě hned od úvodní stránky překvapoval až pohádkově satirickým tónem, což je něco, čeho jsem si dosud u Verneových knih nevšiml, nebo alespoň ne v takové míře. Kniha začíná popisem fungování Baltimorského Gun klubu a smýšlení jeho členů, jejichž největší životní trpkostí je lítost nad mírovým obdobím, jelikož nemohou vymýšlet další děla a již vyrobené střely leží ladem. Dále si čteme naprosto nezúčastněnou, ale o to úsměvnější charakteristiku klubu. Například přepočítávání zabitých na jednoho člena, i rekordy v počtu usmrcení na jednu střelu (rekord drží dělo, jež se roztrhlo a zabilo přihlížející; sice to nebyl nepřítel, ani to nezpůsobila samotná střela, ale rekord to je). Ve volné chvíli provedli příznivci klubu i součet nohou a rukou všech členů a následné odvození průměrného počtu končetin na člena jednoho. Ironicky vyznívá i popis sebevědomí amerického národa, který si je jist svou výjimečností a bez okolků pronáší narážky na zbytek světa. Za touto maskou sebejistoty se však skrývají různé neduhy, které hravě vyřeší Francouz Michel Ardan, spojí rozhádané strany a stane se americkým hrdinou. Pokračování, respektive druhý díl s názvem Okolo Měsíce, se ještě na začátku vyznačuje trochou ironie (viz úvodní věta komentáře), ale později už se Verne vrací do zajetých kolejí a příběh rozvíjí v tónu podobném jeho jiným dobrodružným románům. Nechybí dlouhé informační pasáže přibližující dobové představy o Měsíci, trocha historie či nejnovější úspěchy vědeckého poznání. Z Američanů se nakonec stanou svědomití vědci a Francouz už je jen zbrklým dobrodruhem, který pronáší jeden šílenější nápad za druhým. Ze Země na Měsíc, respektive Okolo Měsíce bylo ve výsledku velmi zajímavou knihou, a i když se Verne v mnoha úvahách netrefil, je fascinující číst to, v čem pravdu měl, a obdivovat jeho obrovské znalosti tehdejší vědy.
Více ke knize: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-ctvrta-ze-zeme-na-mesic-6486
a zde:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-sedma-okolo-mesice-7051

5 10.08.2011

Když jsem náhodou narazil na tuto knihu, jméno E. O. Wilson už jsem znal, i když spíše v souvislosti s jeho hlavním oborem, biodiverzitou. Podtitul lákající k sjednocení přírodních a humanitních věd mě nejdříve naplnil nejistotou. Sám jsem sice pro jejich částečné prolnutí a hranice se proplétají již dnes. Jsem zastáncem názoru, že obě strany se od sebe mají co učit a je jen škoda, že mnozí se na tu opačnou stranu dívají s pohrdavým posměchem a nepochopením. Obával jsem se především toho, že autorovi jde opravdu o naprosté sjednocení metod, o celkové prolnutí oborů. Už po několika prvních kapitolách jsem zjistil, že jsem se pouze nechal zmást podtitulem a že naše pohledy jsou vlastně docela blízké, i když ne ve všem s autorem souhlasím. Kniha se zaměřuje na rozličná témata, kde konfrontuje humanitní a přírodní vědy. Skrze kapitoly o vzdělání, lidské mysli, genetickém pozadí, kultuře, lidské přirozenosti, umění, etice i náboženství se dostává k vrcholnému závěru, kde předpovídá nejbližší budoucnost lidstva. Zabývá se otázkami, jako je prudký nárůst lidské populace, omezenosti zdrojů, nerozumné hospodaření apod. Snaží se na dané problémy hledat i možná řešení, která jsou v zásadě správná (až na několik drobných myšlenkových nedostatků, například ohledně řešení ekonomické situace v případě, že by se měla populace pomalu snižovat). Obávám se ale, že lidstvo nebude ve svých názorech na globální politiku nikdy jednotné a jeho krach a výrazná redukce je v budoucnu neodvratná. Vždyť za více jak deset let od napsání Konsilience jsem žádný pokrok nezaznamenal, ba naopak. A to autor nezmínil zdaleka všechny neduhy lidstva, které nás čekají. I přes mou skepsi je ve mně ukrytá malá optimistická dušička, která navzdory současné situaci věří, že nakonec nebude tak zle a lidi se prostě umoudří.

5 07.08.2011

Z Domu v Amityville mám docela rozporuplné pocity. Chápu, že celý příběh má působit maximálně realisticky, čemuž odpovídá věcný, nezaujatý styl textu, který podle všeho záměrně rezignuje na jakékoli literární kvality. Věty jsou jednoduché, formulace často až dětsky prosté a důležité informace zpravidla obalené spoustou nedůležitých detailů, což docela dobře vystihuje, jak by člověk o takových zážitcích zpětně vyprávěl na diktafon. Nicméně navzdory upřímné snaze jsem se na knihu nedokázal naladit. Veškeré děsivé pasáže, jakkoli v principu zajímavé, vyzněly do ztracena, napětí nulové a atmosféra řídká jak na Marsu. Některé scény na mě dokonce působily vyloženě parodicky. Jistě, nemá to být hutný, děsivý, atmosférický horor, nýbrž prostý záznam událostí, jež se na přelomu let 1975 a 1976 odehrály na 112 Ocean Avenue, ale stejně. Samozřejmě je otázka, jestli se něco z ducha originálu neztratilo v překladu, který by určitě zasloužil trochu učesat, ale nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní. Možná je i problém v tom, že kniha po půl století až příliš zestárla a dnes už prostý popis toho, co se dělo ve strašidelném domě, nefunguje. Nevím. Ale už jen kvůli tradičně vynikající obálce Adély Korbelářové si Dům v Amityville v knihovničce nechám a třeba mu šanci ještě někdy dám. Zatím 2*.

4 05.01.2025

Jak spolu zvířata „mluví“? Jak se dorozumívá rostlina s opylovačem? Jak jednobuněčný organismus pozná, jestli má před sebou něco k snědku, nebo naopak něco, co ho chce sníst? Autorka knihy si zvolila zatraceně zajímavé téma, které by se dalo shrnout větou: „Žádný organismus není ostrov.“ Každý tvor žije v prostředí tvořeném živými i neživými složkami a nějak se v něm musí vyznat. Přijímá informace z okolí, dešifruje je a interpretuje, aby přežil a dosáhl ultimátního cíle, kterým je předat své geny do další generace.

Nicméně zpracování maličko pokulhává, jak naznačuje zdejší nízké hodnocení (aktuálně 55 %), byť zas tak tragicky bych to neviděl (55 % u knihy o přírodě, navíc z produkce Nakladatelství Kazda se často nevidí). První problém patrně tkví ve zvoleném formátu. Text je rozsekaný do kratičkých podkapitolek, které připomínají aktuality z Vesmíru, což je chvíli fajn, ale začíst se do takového textu, navíc když se skáče od jednoho zvířete k jinému a od jednoho prostředí k dalšímu, není úplně snadné.

Potíž je patrně i v šíři záběru. Autorka nezůstává jen u miloučkých ochlupených či opeřených živáčků, ale bere to v podstatě od bakterie po plejtváka, což nemusí být každému po chuti. Příliš jsem nepochopil ani název, který čtenáře láká na les, ale ve skutečnosti se v knize podíváme na nejrůznější místa, od polárních oblastí, přes oceánské hlubiny a temné jeskyně po pouště. A občas knize nepomáhají ani některé stylistické či terminologické neobratnosti, které by se bývaly daly vyhladit pečlivější jazykovou i odbornou redakcí (jindy mě však překladatelka svými řešeními mile překvapila). Třeba termíny „procyt“ a „eucyt“ jsem v souvislosti s prokaryotickou a eukaryotickou buňkou v českém textu snad nikdy neviděl, a že jsem jich už pár četl. Hodně matoucí je i používat slovo „anténa“ pro tykadlo a podobných věcí se v knize najde víc. Osobně mě pak i hodně ruší psaní „z“ ve slově organizmus. Jinak času stráveného s knihou nelituju, přestože naprostá většina věcí pro mě nebyla nová (eh, to si zase někdo tahá triko, co?). Téma je to rozhodně skvělé a už vidím budoucí knihu Jaroslava Petra o komunikaci v přírodě pojmenovanou DESATERO ŘEČÍ.

4 22.12.2024

Jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší svazek Albatrosem bohužel zaříznuté edice Pandaemonium. V podstatě tu není jediná slabší povídka. Whartonová je vynikající vypravěčka. Sugestivními popisy skvěle vtahuje do děje, polehoučku prohlubuje tísnivou atmosféru a nakonec čtenáře uvrhne do spárů nejtemnější hrůzy, která má jen málokdy konkrétní, hmatatelnou podobu. Osobně mě asi nejvíc uhranuly povídky Později a Zrnko granátového jablka, které mají několik společných rysů, ale vynikající jsou i Dušičky či Slečna Mary Pasková. Díky za vynikající překlad Stanislavě Menšíkové a báječný doslov Aleně Dvořákové. Rozhodně kniha, ke které se za pár let s gustem vrátím.

4 15.08.2024

Bubny, zapadající slunce, na obzoru žirafa, slon, hroch a lev a idylický pohled na několik chýší, před kterými starý šaman nesrozumitelnou řečí vypráví nějaký starodávný, jednoduchý, přesto nesmírně hluboký příběh. Prostě Afrika. Jo, i když na tom nejsem tak špatně jako mnozí jiní, i já byl obětí mnoha stereotypů o Africe. Uvědomoval jsem si ale, že o tomhle kontinentu toho vím až trapně málo, a i proto sáhnul po knize Afrika přece není stát (ok, zčásti to bylo i kvůli skvělé obálce). A rozhodně nelituju. Kolonialismus, umělé vytváření států a z toho plynoucí problémy, autoritářské režimy, kterých není zdaleka tolik, jak se nám muže zdát, zobrazování Afriky v kultuře, bílí spasitelé, africké jídlo, africký Hollywood i nekonečné dohady o návratu kolonialisty ukradených artefaktů. Dipo Faloyin Afriku představuje z různých úhlů pohledu, byť se logicky soustředí především na Nigérii, kde strávil část dětství. A představuje ji mimořádně barvitě, zajímavě a vrstevnatě. Klíčovým kořením, které celý zážitek posouvá na nejvyšší stupínek, je jeho suchý humor a skvěle dávkovaná ironie. Díky Faloyinovi jsem se konečně naučil číst.

4 24.06.2024

Krásná utopie! Můžeme jen snít. Ale třeba Elon pomůže. (Doufám, že to nemusím vysvětlovat.)

4 08.02.2024

Výtečné téma generačního konfliktu podněcovaného prohlubující se klimatickou změnou, ale tristně, zpracované. Mělké, nepřesvědčivé, zmatené a nejasné. Autorka chtěla čtenářům předat určité poselství, jenže to se jí příliš nedaří. Aby to fungovalo a kniha dokázala proniknout i k těm, k nimž by autorka ráda promlouvala (tedy aby sdělení rezonovalo i mimo okruh těch, kteří s ní názorově souzní), nesměly by být postavy tak ploché, dialogy tak jalové a příběh tak nezáživný. (Skvěle to vystihla Grohlinka.) Škoda, určité náznaky tam byly, leč potenciál zůstal nevyužitý.

4 21.08.2023

Hodně sympatický průvodce lesem ve čtyřech ročních obdobích, i když možná jsem trochu zaujatý, protože osobně mám pro tyhle příručky typu rok v přírodě odjakživa slabost. Jsem rád, že se autor udržel na uzdě a text zbytečně nenafukoval, a místo toho vsadil na výběr toho nejzajímavějšího (jakkoli to občas může na první pohled působit všedně), s čím a s kým se dá v lese setkat, a především na hromadu fotografií, jež les zachycují ve všech jeho podobách a proměnách. Vznikl tak poměrně stručný a čtivý text, jemuž neschází poutavost i pro laického čtenáře a který nebude ani tak podrobným průvodcem při vycházkách do přírody, jako spíš inspirací, kam a na co se vlastně dívat.

4 24.03.2023

Stejně jako Komiksová biologie i Komiksová chemie klame tělem. Ač se tváří jako bezstarostný výlet, na němž chemii přijdou na chuť i ti, kteří ji ve škole příliš neholdovali, jedná se spíše o zestručnělé, ilustrované a různými vtípky proložené opáčko středoškolského učiva (vhodné třeba k maturitě), které se soustředí skoro výhradně na chemii obecnou. Čtenář se tak dozví, co jsou prvky, jak vznikají molekuly, jaké existují typy vazeb, co jsou roztoky, jak se vyčíslují chemické rovnice, jak probíhá chemická reakce, co je reakční rychlost, jak vypočítat pH a hromadu dalších věcí. O organice a biochemii ale nezazní skoro nic. Stejně tak nelze čekat žádné zábavné historky z dějin chemie (a alchymie) ani příklady z každodenního života. Text se skládá primárně z učebnicových pouček a příkladů a od klasické učebnice chemie se vedle občasného vtípku a designu liší především tím, že je mnohem stručnější, a o to náročnější, neboť nemá prostor na zevrubnější vysvětlení různých popisovaných jevů. Cílovka knihy tedy není tak široká, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jinak je to pozoruhodný naučný komiks. A trochu děsivý, když pozoruju, co všechno jsem od té maturity nikdy nepoužil a zapomněl.

4 13.02.2023

Po Mozku mé druhé setkání a Eaglemanem, a opět naprostá spokojenost. Perfektní pohled na vědomí, nevědomí, fungování mozku, vliv různých faktorů (od genů přes hormony a neurotransmitery po poškození a výchovu) na naše chování a výborné zamyšlení nad otázkou viny a trestu z pohledu neurobiologie. Často jsem si při čtení vzpomněl na Chování Roberta Sapolského, které je sice daleko zevrubnější, ale určitý tematický překryv tam je. Eagleman zkrátka umí a Inkognito jsem rozhodně neotevřel naposledy, byť za deset let už bude spousta informací passé.

4 23.02.2021

Rozhodnutí předělat polorozpadlou barabiznu stojící uprostřed lesa a sousedící se starým hřbitovem na strašidelný dům není jen vynikající byznys plán, ale i slušný základ pro dobrý horor. Samo se to však neudělá. Everson bohužel není zrovna dobrý vypravěč a místo, aby skrze dialogy, náznaky a poodkrývání hrůzné skutečnosti budoval napětí a znepokojivou atmosféru, se raději uchyluje k nesčetným odkazům na své oblíbené hororové filmy a jejich tvůrce (Argento, Fulci, Carpenter, Craven), načež přejde k pohříchu nudnému goru, v němž se pod záplavou krve lidí tupě přihlížejících vlastní zkáze ztrácí vše ostatní. Tomu všemu vévodí celkem úsměvná pointa a pozoruhodně ploché a neživotné dialogy, které příběhu dodávají nádech těžké tuctovosti. Trochu to tak celé připomíná sice krvavější a lechtivější, leč sotva průměrný příběh ze Stop hrůzy. Ve výsledku je tak Dům u hřbitova sice docela čtivou jednohubkou, která přinejmenším vyvolá chuť vyrazit si do nějakého pořádného strašidelného domu nebo si alespoň sjet pár klasických kousků italské hororové školy, nicméně v tom hlavním, totiž zneklidnit čtenáře či přivodit takové to lehké mrazení na zádech, selhává. 50 %

4 05.01.2021