TipsyChipsy komentáře u knih
Tato kniha byla prostě skvělá a mě bavila moc. Vlastně je to o hledání partnera pro život z pohledu muže a ženy. "Nejdřív zkoumej, pak schval a nakonec miluj". Hrdinové jsou stavěni do různých situaci, kdy musí jednat, rozhodovat, mluvit, tak aby to nebylo proti jejich zásadám. Musí překonávat sami sebe, dokázat se ovládat. Lekce emoční a sociální inteligence. Hrdinové na sebe měli přísná měřítka, snad je to tím, že román psala 29 letá slečna před 170 lety. Ale přece je to stále aktuální, svět se zněnil, ale i dnes člověk potřebuje vědět, co je správné a co špatné. Ke cti knihy dodávám, že měla i strhující finále, takže celkově fakt neznám lepší čtení.
Skvělá kniha už pro to, že je o Číně a obsahuje mnoho zajímavých detailů z reálného života. Dějiny Číny od převzetí moci komunisty mi však v mnohém připomnělo i dějiny naší země, a proto mi to nepřišlo až tak zajímavé. Nejprve ve 40. letech nadšení a likvidace třídních nepřátel poté utužení režimu na konci 60. let, v Číně Kulturní revoluce, u nás okupace a normalizace. Vítězství fanatického dogmatismu nad zdravým rozumem. To známe u nás taky, i když ne v podobě rudého teroru. Tak mě trošku "zklamalo", že hlavní vyznění knihy není nějaký objev o podstatě samotné Číny. Je to spíš o absurditě totalitní moci. Ale určitě cenná kniha.
Děj bych přirovnala k naředěné polívce plné zbytečné vaty. Lidé nemají jména a nejsou dobře popsáni, trvá to stovky stran a nic. Nic, co by vykreslilo skutečné lidi nebo jejich svět. Když se po 400 stranách z celkových 700 konečně něco stane, ani to se čtenářem nehne, protože nemá s postavami vztah. Nosným obsahem jsou buď obecně známé nebo i zajímavé informace nebo různé nadčasové citáty, neladící asociace, vše servírované se vševědoucí nadřazeností Paní spisovatelky. Ano, jsou tam dobré postřehy, pěkné nápady, sympatické názory. Ano, autorka je humanistka, vnímá problémy, vidí českou a čínskou společnost bez růžových brýlí. Ale co to dohromady je za shluk textů? Přestože s autorkou v podstatě ve všem souhlasím, tento román neromán mi přišel spíš jako osobní exhibice a velice mě iritoval jeho styl.
Román velice pěkně, v pestrých barvách líčí Paříž v době jejího bourání a nové výstavby. Odhaluje odporné finanční machinace, komplikované intriky, podvody, dluhy, přepych na úvěr. Výstřední život v dekadentní prostopášnosti, falešné pozlátko luxusu, vydržované milenky, tolerance nevěry i incest, to vše skvěle popsáno. Hrdinové věří, že žijí uprostřed společnosti nadřazené nad běžnou morálku, kde se smysly zjemňují a rozvíjejí a kde je dovoleno pěstovat zlo, které je dovoleným přepychem. Zola je opravdu mistr popisu a žene děj k efektnímu závěru.
Fakt super čtení, jednak zajímavý pohled na naše dějiny, čtenář se skrze TGM přenese do těch dob, kdy bylo vše dost komplikované, byly tu různé národy, náboženství, politické zájmy, revoluce v Rusku a teď do toho legie. Při těch obtížných bojích, do kterých šel TGM sám od sebe, dobrovolně, byl tak neohrožený, statečný a troufalý, že to chvílemi mozek nebere. Jeho skutečná povaha byla tvrdá, neústupná, někdy záludná a nesnesitelná. Neuvěřitelnost osobnosti TGM dělá z knihy úžasný čtenářský zážitek.
Politická satira z maloměstského prostředí. O tom, jak nadpřirozené schopnosti vstoupí do poklidného života obyvatel. Nadpřirozenost stojí v kontrastu s vládnoucí mocí a odkrývá slabost a skutečně povahy představitelů města. Myslím že jde o stejný typ příběhů jako třeba filmy Až přijde kocour nebo Bílá paní, které taky opatrně nastavovaly režimu zrcadlo a pak skončily v trezoru.
Klasika kterou musím ocenit jako nadčasové dílo. Dospívání mladé hrdinky mi připadá jako lekce výchovy, kdy Jana zpočátku hledá správné postoje, jestli být rebel, nebo pokorná a jak se správně zachovat. Při zrání v mladou ženu naráží na různé životní situace, kdy musí bojovat sama se sebou. Jednu chvíli jsem zjistila, že mně samotné, jako čtenářce, se z napjaté situace rozbušilo srdce a tak jsem si řekla, to je síla! Kromě toho je tato kniha nadčasová v tom, jak ukazuje člověka hledajícího směr a snažícího se žít v souladu s vlastním vědomím, nepodřizovat se ničemu, co by nebylo správné. Je to pro mladé i pro ostatní všechny lidi.
Moc krásně napsáno, autor ukazuje tímto dílem, jak až krásná může literatura být, jak barvitě, zajímavě, geniálně lze slovem zachytit, "malovat" svět. Lidé jsou tam ve své dobrotě, prostotě moc milí a díky úžasným drobnůstkám, které může citlivě přidat je geniální spisovatel, je to všechno tak přirozeně malebné a také reálné, živé. Prostě umění je tohle. A aby toho nebylo málo, život několika generací a novodobá historie ostrova Kefalonie. A ještě láska, vztahy a statečné činy.
Unikátní příspěvek k odboji za protektorátu, pro mě fantastický objev. Příběh mladých studentů ze Smíchova, kteří se dokázali postavit proti nacistickému teroru. Autoři napsali knihu 22 let po válce, kdy ještě pamětníci žili. Za pomoci deníků a dopisů ukazují intelektuální zrání mladých chlapců, kterým mravní imperativ nedal spát. Jejich názory se formují v evangelickém sboru Na Santošce. Místo aby v klidu svých rodin počkali na konec války, začali tisknout časopis zasahující obrovskou skupinu spřízněných duší. V protektorátu roku 1943 něco troufalého. Kniha ukazuje tu sílu mládeže připravenou změnit svět. Dále narážíme na otázku, jak zvládnout výslechy na gestapu, jak těžké je obstát strategicky, psychologicky... Stmelující ideou pro tyto mladé byl marxismus vyčtený z knih. Byli moc mladí na to, aby měli vazby na komunisty, ale potřebovali něco, čím se propojit a čemu věřit. Paradoxně po válce nebyla vůle tento odboj skupiny Předvoj oslavovat, nevyhovoval stalinskému dogmatismu, protože Předvoj byl příliš intelektuální a samostatně myslící. Až v roce 1968 vyšla skvělým Aleně Wagnerové a Vladimíru Janovicovi tato kniha. Dnes máme 30 let po sametové revoluci a opět je Předvoj jaksi zanedbán, přitom o jiných událostech se konečně mluví. V doslovu se píše, že pravda se dá znásilňovat nejen falešnou interpretací - i tím, jak a o čem se mlčí. O těchto výjimečných lidech se mlčelo tehdy a mlčí se doteď. A při tom oni měli takovou odvahu.
Pavel Kohout je zajímavá osobnost pro vývoj svého myšlení, vývoj názorů a tím vývojem je právě pozoruhodný. Je pravda, že se mýlil, a věřil ideologii, ale svoje postoje dokázal korigovat, odsoudil dogmatismus a nechápal, v co se jeho ideální společnost změnila. Byl tvůrce Charty 77 a tehdy prý byl nejšťastnější. Cítil poslání předat divákům svoje poznání, jak lehce lze zmanipulovat nadšení milionů k prospěchu vládnoucích skupin.
Kniha byla spíš komentovaným průvodcem jeho tvorbou, která je opravdu obsáhlá. Trochu mi tam chyběly informace o lidech kolem něj, dokonce o Jeleně Mašínové tam nebylo moc osobního (třeba z jaké pochází rodiny, o jejím mládí...), byly tam jen zmínky o jejich společné tvorbě.
Tato kniha se mi nelíbila. Přesto musím konstatovat, že byla pozoruhodná, ale ovšem tím, jak byla neuchopitelná. Cítila jsem se zmatená záhadou, co tím autor sleduje. Jakoby pátral po něčem, co na počátku prozradil. Jakoby pátral a při tom nešel nikdy pod povrch. Poskytl nezáživné nudné popisy rodinných událostí, kdy zjevné je jen to, co kdo vysloví, a tutlané před čtenářem je to, co si opravu pomyslí. Jakoby před čtenářem stálo sklo, bez možnosti nahlédnutí do nitra postav. Postavy se k tomu obměňují, takže není nic nosného, čeho se chytit, o čem to celé je? Ukázat vývoj odkazu člověka, který trvá, jen dokud ho nesou další lidé. A dá se na něčem stavět, když nikdo nic nechce, nemůže a nesmí říct? Občas autor odhalí i niterný pocit: "zjistila, že se ocitla ve zlomovém bodě, kde se úleva z uzavřeného včerejška nezvratně vytrácí a kolem srdce jí jako žal houstne hrůza ze zítřka". To je niterný pocit Daphne, která má hrůzu z dotazů na minulost, protože minulost pro ni nic neznamená, a to právě nemůže přiznat. A tak se čtenář motá v banálnch záhadách, nechápe, co tím autor chce sdělit. Obyčejně knihy sdělují nesdělitelné.... tato však nesděluje sdělitelné.
Prostě nádhera jak Miloš Urban dokáže psát, je tam tajemno, kouzlo, duch pohanských tradic, malebnost starých časů, vůně venkova, nadpřirozené bytosti, kouzla a oslava vítězství přírody. Jakoby čtenář začal vnímat prostor více smysly, jak úchvatně je svět vody, potoků, rybníků, lidí a tajemné hory Vlhoště zobrazen.
Vlastně za celou dobu, co jsem knihu četla, jsem si nebyla jistá, jestli si tak blbé prostředí autorka sama vybájila nebo je reálné. Čest autorce, je to pravda - ekologická katastrofa Aralského jezera. Tak jsem zase chytřejší a je tu hvězdička. Ale jinak umělecké zpracování jsem nepochopila, proč to autorka tak popsala, v přítomném jakoby napínavém čase? Nebylo tam žádné přesahující sdělení, které by bylo důvodem psát příběh tak smutně a tajemně. Tváří se to tak umělecky, že bych čekala, že to má něco do sebe.
Skvělý román skvělého spisovatele. Svoje hrdiny považuje za "třtiny ve větru", ovládané svými instinkty a jen částečně se řídící rozumem. Nechává je s jejich pudy a nezkušeností, trýznit se nízkým společenským postavením, studem a touhou po bohatství. Píše: "Teprve osobnost nad vše povznesená dovede uvažovat filosoficky a obrnit se pevností". Avšak jeho hrdinové jsou průměrné typy, zaměřené na vše, co souvisí s hmotným postavením. Jsou to ne rozumové, ale citlivé duše, jejichž touha jít za falešnou nádherou se jim nevyplatí. Poučení: "Můžeš se nechat okouzlit vším, co je krásné, ale nepřibližuj se k předmětu své touhy jinak než po dovolených cestách". To klíčové, co chce Theodore Dresser ve svých dílech postihnout, je jednak odolnost člověka k milostnému vábení a hlavně zkoumá různé typy chování lidí podle míry jejich majetku.
Na pozadí politické situace se vyvíjí udergroundová kultura. Ivan M. Jirous vystupuje především jako stmelující osobnost, nekompromisní k establishmentu. Zpočátku mu šlo o nezávislé cesty uměleckého vyjádření. Později se stal nebezpečným pro samotný režim a spojil se s politickými odpůrci včele s Václavem Havlem, který mu velmi pomáhal. Na čtenáře dýchne atmosféra za socialismu, ten podvědomý strach, který velel k poslušnosti, to však nebyl případ Jirouse. Jirous byl hybatelem událostí, lídrem podzemní kultury díky tomu, že uměl svobodné tvůrce během normalizace ocenit a vystihnout, v čem dokázali tehdejší svět obohatit. A stejně tak na oplátku tato kniha objevila, v čem spočívá význam Ivana M. Jirouse pro naši kulturu. Mezi řádky si člověk udělá obrázek o samotném člověku Ivanu Jirousovi, byl vzdělaný, inteligentní, charismatický, statečný, ale také dominantní a bez pudu sebezáchovy. Kniha se čte jako příběh s neohroženým hrdinou.
Katolický kněz Ladislav Heryán:
"Vnímal jsem ho jako svého duchovního učitele. V čem? V opravdovosti života. Třeba jak uměl žít jenom z toho, co mu lidi dali. A tak svobodného, vnímavého člověka jsem napozal."
z Jirousova dopisu z vězení:
"...a pořád jsem přesvědčenej o tom, že přes ten nesnesitelnej tlak seshora, kdekoliv na světě, je svět pořád lepší skrze porozumění mezi lidma, které se šíří zdola. To je naděje, ke které musíme zaměřit všechno naše konání."
Skvěle napsané stejně jako první kniha. Je to spíš dokončení původního romantického motivu. Biskup je rozporuplná osobnost. Na jednu stranu byl spravedlivý, moudrý a lidský, hájil zdravý rozum proti čarodejnickým procesům. V osobním životě ale lpěl na nenávisti a pomstě. Bylo napínavé čekat, jak to dopadne.
Kniha zavede čtenáře na daleký Island do nádherného kraje, mezi lidi zvláštních jmen. Na dvoře luteránského biskupa se odehraje zakázáná láska, za kterou se platí vysoká cena, jak podle starých vigingskych pravidel, tak podle křesťanských. Rozehrává se hluboké drama vášně, vzdoru, hrdosti, osudových situací, duševní síly, boj vůlí, kde není vítěze. K tomu nahlédnutí do historického kontextu, kdy je Island vykořisťován nadvládou dánsko- norského krále. Autor zobrazil složitost a hloubku prožitků hlavních hrdinů, pro mě je to dílo nejvyšší kvality, srovnatelné se světovou klasikou.
Pěkná pohádka jak se z deprivanta stane spokojený člověk. Čtení pro paní a dívky, jak osamělá žena k lásce a štěstí přišla. Povaha hrdinky byla popsána dost povrchně a její osobnost nedávala moc smysl. Vypadalo to jako snadná léčba, stačí hloubková psychoanalýza, princ na bílém koni a happy end je tady. Pozor aby někdo kdo nečeká červenou knihovnu (vysoce ohvězdičkovanou) nebyl zklamán.
Tato kniha se mi četla velmi špatně, stále jsem se ztrácela, nebylo to čtivě napsané, sama sice běhám ráda, ale číst si o supernadaných borcích mě nezajímá. Ale když už jsem s tím ke konci skoro sekla, přišla "naučná" část o evoluci člověka a přirozenosti běhání a to mě teda totálně draplo, a dá se říct, díky této knize jsem objevila nový směr, hrozně mě nadchlo běhání bez bot a už jsem začala běhat na boso, i když teda teď v lednu jsem daleko nedoběhla. Za ten impuls, co mi kniha dala, bych měla dát pět hvězd, jinak bych dala odpad za tu nezáživnost. Další věc, kterou jsem si uvědomila, jak je běhání komerčně využíváno, že firmy už využily novou módu běhat bez bot a čile obchodují s botami barefoot, které jsou ještě dražší než běžecké boty. To mi přijde jako smutný paradox, ale poslední věta knihy to říká skvěle: "V běhání nejde o to, přimět lidi něco kupovat. Běhat se má jen tak."
Čtvrteční příloha Práva je moje nejoblíbenější čtení. Jsem ráda, že existuje jedno z mála periodik, kde dostanou prostor intelektuálové a umělci a kde společnou energií zabraňují poklesávat obecnému vkusu, v tomto ohlupujícím světě.