TipsyChipsy komentáře u knih
Masaryk popisuje dějiny Ruska a v druhé části se zabývá různými ruskými spisovateli a filosofy, kteří nějak stanovovali svůj vztah k Evropě. Nejsou zde žádné Masarykovy myšlenky a analýzy, spíše velmi podrobný výčet ruských myslitelů a názorových proudů Ruska.
Příklad: P. J. Čaadajev (1794-1856): Rusko nedalo světu jediné myšlenky a národ ruský je duševně chorý.
Čaadajev srovnává kulturní postavení ruského národa k Evropě se společenským postavením nemanželských dětí - bez dědictví, bez spojení s lidmi, kteří žili před nimi, nepřidržují se Rusové v svém nitru úkolů, jež byly před jejich existencí.
Tato kniha mě velmi zaujala. Osud obrazu se táhne jako zlatá nit přes celé století, aby ukázal tři epochy dějin Vídně, Rakouska, Evropy. Zajímavé je zobrazení země po 2.sv.válce, ve které se Rakušané angažovali v řadách NSDAP a SS. Po válce společnost zasáhla amnézie, jejíž součástí byly lži, ztráty paměti, polovičaté pravdy. Rakouské galerie za války přišly ke krásným obrazům, které nacisté ukradli Židům. Že by se Židům měly tyto národní poklady vrátit? Že by si to Židé zasloužili po útrapách, kterými prošli? Tato kniha nastavuje Rakousku špatné zrcadlo.
(SPOILER) Pěkný, rozsáhlý, dobře napsaný román. Michel Houellebeck je velký spisovatel, který dokáže do svého díla vložit to nedefinovatelné něco, co mají umělecká díla. Děj románu není nijak složitý, je to spíše celkový obraz francouzské společnosti a osobní příběh Paula. Co je úžasné, je přenos tísnivého pocitu dneška, podvědomý strach z budoucnosti. Autor zmínil mnoho problémů, kterým čelíme. Přemýšlí nad tím, jestli je v moci poctivých politiků něco změnit. Vypadá to, že osud hlavního hrdiny je podobenstvím toho, kam spěje Francie, Evropa a my!
Tato sestava povídek, jak se píše ve vydání 1972, byla schválena roku 1957 jako mimočítanková četba. Pro děti by to bylo vhodné, dozvěděly by se o tom, jak se v 19. století žilo, jak se muselo na vojnu, jaké byly pověry, jak nosili poslové dopisy, jak se posílaly odrostlejší děti do Vídně a jaké to bylo ve škole. Vše v duchu lidské dobroty a pozitivních hodnot. Pokud by nebyl problém s porozuměním textu. Protože slovosled je dost zpřeházený, musela jsem si věty znovu číst a dost přemýšlet o jejich smyslu. Také jsem si říkala, že by to mohlo mít trochu hlubší děj, skoro ve všech povídkách šlo o milostnou zápletku, ale trochu naivní, ve stejné době napsala třeba Charlotte Bronte svou Janu Eyrovou! Nebo Tolstoj Annu Kareninovou. Myslím, že taková mocná literatura toto není. Ale i tak: je to vzácné, milé a české.
Moc příjemné čtení o pocitech člověka vzhledem k výtvorům architektury. Zde budu citovat krásná moudra:
Měli bychom uznat, že otázka, co je krásné, je jak nemožné zodpovědět, tak neslušné až nedemokratické vůbec zmiňovat.
Řád: krása leží mezi dvěma krajnostmi - řádem a složitostí. Stejně jako neoceníme bezpečí bez tušeného pocitu nebezpečí, tak pouze v budově, která bude flirtovat se zmatkem, pochopíme míru smyslu pro řád a pořádek.
Pociťujeme-li krásu, je to znamení, že jsme narazili na materiální vyjádření některých našich ideálů o správném životě.
Budovy, které zveme krásnými, obsahují v koncentrované formě vlastnosti, které nám chybí.
Těší nás složitost, které genialita propůjčila vzhled jednoduchosti.
Ctnosti architektury: jednoduchost, účelnost, skromnost a elegance.
Tato kniha je skvělá! Skutečný příběh statečného finančníka, který dokázal změnit zákony o praní špinavých peněz. Měl za protivníka lstivého ďábla s neomezenou mocí, vlivem, používající zákeřné, vraždící metody boje. Je to velmi dobře napsané, napínavé drama o odvážných lidech, novinářích, politicích, právnících, statečných Rusech, kteří byli zastřelení, otrávení, ubití ve vazbě, a naopak o už tak zámožných, špičkových amerických právnících, kteří pracovali pro ruskou mafii. O napínavých momentech při soudním procesu, kdy chvílemi jakoby vše bylo ztraceno, ale pak zase svitla naděje Jak je těžké přesvědčit veřejnost a lehké být zničen lživou kampaní. Je to hrůza. Kniha otvírá oči, co je to Putinovo Rusko, jak vyvádí miliardy ukradených peněz do západních bank a jak dlouhé má prsty, lže, uplácí a vraždí pro svou hamižnost. Jsem z toho úplně vedle, musím na to pořád myslet. Bill Browder je skutečný Hrdina.
(SPOILER) Tato kniha je nabitá informacemi. Autor ukazuje, jak tajné společenství začíná rokem 1717 v londýnských hospodách a rychle se rozšiřuje do dalších evropských zemí. Muži zakládají svoje kluby, kterým říkají lože. Scházejí se v zadních místech hospod nebo v různých domech. Spojuje je pomyslné budování fiktivního chrámů dobra, humanity absolutního porozumění, rovnosti všech lidí. Dějiny zednářství jsou indikátorem lidskosti státních zřízení, nedaří se mu v absolutismu, klerikalismu, fašismu, totalitě a naopak je tomu při osvícenství a demokracii.
“Zednář slouží nejvyšší abstraktní idei, které se v symbolech učí a která se .. stává nejhlubším vnitřním zážitkem, zážitkem mysteria bratrství.” Zednáři existují dodnes, jsou tajní, ale třeba v centru Londýna mají chrám Freemasons’ Hall, dá se o nich najít hodně informací na internetu, přesto žijí trochu v ilegalitě, aby si v klidu pěstovali svoje krásné ideály. Ať se děje ve světě co chce hrozného, zednáři nesou víru ve vítězství dobra.
Toto kniha vyšla v Rusku hned po nástupu Putina do úřadu prezidenta, 13.3.2000. Autoři jsou tři novináři listu Kommersant: Natálie A. Timakovová, budoucí tisková mluvčí Medveděva, která byla teprv na počátku své 19 leté politické kariéry v Kremlu, dále Natálie Gevorkjanová, která se odstěhovala do Paříže a 15 let potom byla asistentka Michaila Chodorkovského a Andrej Kolesnikov, zůstal Putinův věrný novinář. Přesto je kniha celkem zajímavá. Je docela dobře strukturovaná jako rozhovor i výpovědi nejbližších a dává nějaké informace o tom, jaký byl Putin na startu své éry. Píše o jeho kariéře čekisty (rozvědčík KGB) 1975 až 1985, monitorování disidentů v Rusku a poté obyčejná výzvědná činnost v Drážďanech. Po roce 1989 ho mrzel rozpad Sovětského svazu, ztráta moci, opuštění pozic ve východní Evropě. Při nástupu do úřadu prezidenta se nejvíce bál pokračujícího rozpadu Ruské federace, nevěřil už, že demokratizace země by udržela stát pohromadě. Podle něj bylo třeba tvrdě potlačit každou vzpouru, jako v Čečně. Žádné separatisty a teroristy nestrpí. Nejvyšší dogma je územní celistvost Ruska, musí být obrovské a mocné. Budoucí diktátor měl od počátku jasno.
Dramata Gazdina roba a Její pastorkyňa považuji za snad nejlepší české divadelní hry. V této knize jsou ve formě prózy. V divadle jsem je viděla s Jitkou Čvančarovou (Pod Palmovkou Gazdina roba) a Dagmar Havlovou (Na Vinohradech Její pastorkyňa) a jsou to nezapomenutelná díla. Silnou stránkou her je zobrazení lidských nadčasových témat, jako milostné touhy, zklamání v lásce a utrpení z následků. Naivita žen, nezodpovědnost mužů a přísná morálka společnosti. Vše zasazeno do prostředí slovácké vesnice se specifickým nářečím, věrnými reáliemi a sociálními poměry. Díky této knize jsem si mohla zážitky z divadla znovu prožít a užít a moc se mi to líbilo i ve formě románu a povídky.
Když jsem objevila tuto knihu a komentáře, plné superlativů, začala jsem ji bezhlavě shánět, byla téměř vyprodaná. Radovala jsem se z ní, až do té doby, než jsem ji začala číst. Podle mě, za zdrojovým inkvizičním pergamenem stojí úžasný, dramatický, napínavý, smutný příběh, o “čarodějnickém” procesu. Avšak autor této knihy, zpracovatel historických pramenů, k tomu přistoupil jako analytický suchar. Informace rozdrtil do nudných nezáživných tematických kapitol. V jednotlivých článcích na střídačku vytahuje osoby a jen tak mezi řečí o nich sděluje jejich osudy, bez nějakého konzistentního děje. Vše je hrozně rozkouskované a i v rámci těch malých souvislejších kousků se to špatně čte.
Doporučuji jinou knihu o tomto tématu: Jörg Oberste - “Křížová výprava” proti albigenským.
Myslím, že Alois Vojtěch Šmilovský je ukrytý poklad české literatury 19. století. Jeho dílo je výborné, promyšlené, zajímavé, jazykově bohaté. Všechny povídky měly v sobě nějaký zajímavý vývoj, zaměřuje se na lidské vztahy a může být i dost napínavé, (ve skvělé povídce Setník Dřevnický), jestli zvítězí lidskost, dobro nebo intriky a patologické zlo. Z jeho příběhů dýchají přirozené, krásné lidské vztahy. Myslím, že tohle jsou nadčasové pozitivní hodnoty, které potěší a jsou potřeba i dnes.
(SPOILER) Bohumil Hrabal napsal tyto "paměti", odehrávající se koncem 50. nebo začátkem 60. let, mnohem později, když mu bylo přes 70 let a měl už zpětný pohled na svou tvorbu a na historii naší země, v této knize otevřeně nazýval režim totalitou a kniha vyšla v 68 Publishers. V knize je hodně zajímavostí ohledně Libně, Palmovky před demolicí, výtvarníků a básníků, se kterými kamarádil. V Hrabalových dílech mi někdy vadí charakter jeho hrdinů a jeho samého. Mívají nelichotivé vlastnosti jako pohodlnost, dokážou ohnout záda, nic v životě nedokážou, nemají zásady nebo jsou zbabělí. V těchto pamětech Hrabal takto otevřeně píše sám o sobě, jak se mu nechtělo vzít svůj život do svých rukou a stát se spisovatelem. Stejně tak ve svých dílech odhaluje u prostých lidí nejen jejich roztomilou opravdovost, ale i jakési divno, to že i jinak nějak nejsou v pořádku. A to je možná kouzlo jeho umění.
Konec knihy, kde Hrabalova žena Eliška - Pipsi, německého původu, uvažuje o Němcích a Židech a o zkáze synagogy a židovského hřbitova na Palmovce mně přišel skvělý. Je vidět, že Hrabal je jednička.
(SPOILER) Tato kniha o sadistickém sociopatovi, sériovém vrahovi 36 nebo snad 100 žen, sice jakoby jen popisuje události, ale přece z ní je cítit něco zajímavého. To klíčové se vlastně nedozvíme: Jak to opravdu prožíval Bundy, proč to dělal a jak mu bylo? Až do své popravy jen lhal a nic nepřiznal. Autorka upřímně přiznává, že nebyla schopna vnímat ho pouze jako netvora, jak by si zasloužil. Stále doufala, že třeba někde v koutku jeho duše je lidskost, svědomí, soucit. Kniha ukazuje, jak je těžké pochopit, že za sympatickou maskou není člověk, ale zrůda, maniak a absolutní sobec.
(SPOILER) Miluji humor Felixe Holzmanna, avšak tuto knihu jsem po prolistování v knihkupectví zavrhla, nic nového o něm tam evidentně nebylo. Ale Ježíšek měl jiné úmysly. Takže došlo na čtení, a pozor, pár nových informací tam je: Hned v prologu jsou drobnosti o Holzmannovi ve wermachtu a gulagu, sice málo, ale nikde jinde ani na inernetech tohle nenajdete. Škoda, že se nenašel nějaký historik, který by tuto část života propátral. Všechny jeho životopisy, stejně jako tato kniha (kromě prologu) válku přeskakují, jako by nic nebylo. Druhým novým poznatkem je, že dcera Irena autorovi poskytla napsané scénky, ty které Holzmann napsal, ale nepoužil, a ty vyšly na CD zahrané Davidem Šírem. Třetí poznatek je, že jsem pochopila práci Davida Šíra jako Holzmann revival, jako něco upřímného, čím si získal i jeho rodinu. Ale abych řekla pravdu, napodobovat veřejně Holzmanna mi nepřijde jako dobrý nápad.
Úžasné medailonky žen umělkyň, intelekuálek, aktivistek. Každá z těchto žen má co zajímavého sdělit a něco v životě dokázala, čím obohatila umění nebo sdílela osudy lidí nebo přispěla k rozšíření lidských práv.
“ v dějinách neexistuje bod, v němž můžeme přestat bojovat za to, co je správné, spravedlivé a čestné.”
Otřesné, velice vzácné svědectví. Smutné zjištění o neúctě k lidskému životu, o nelidských jatkách, o režimu, který nutil člověka i po válce ke strachu a mlčení.
Na konci se autor zamýšlí nad dneškem: Pravda o skutečných hrdinech, jejich jménech, místa bojů byla nahrazena monumentálními pomníky oslavujícími vítězství.
“Vždyť vztah k padlým, k vzpomínkám na naše předky - to je součást naší vyhaslé kultury. Kde chybí, není v našem životě dobrota a slušnost. Zašlapávání kostí na bitevních polích - to je totéž, co pracovní tábory, násilná kolektivizace, mazáctví v současné armádě, vznik různých mafií, zlodějina, hospodářský rozvrat.”
(SPOILER) Ryszard Kapuściński je geniální autor více než pouhých reportáží, který věděl, že “z každého místa planety vypadá svět trochu jinak.” Přibližuje čtenáři Írán z pohledu šíitské historie. “Mešita je pro šíity něčím víc než místem kultu, je to také přístav, v němž je možno přečkat bouři.” Pravdivě vykresluje krutý režim šáha Pahlaví, plný ochromujícího strachu. Ukazuje univerzální jev všech diktatur: svým strachem se člověk stal oporou systému, patologickou symbiózou. Vzniká nerozlučný “svazek” mezi strachem ovládanými lidmi a diktátorem. Ryszard Kapuściński ukazuje ten moment, kdy se tyranie, která má všechnu moc v rukou, díky mučení, policii a udavačům, začne drolit, přijde to jako dávno tušená, avšak reálně pouze vysněná, revoluce. Je to moment, kdy člověk v davu přestane mít strach. Také z knihy vyplývá, co je nejcennější pro každou zemi a co se nedá koupit a v tyranii je nežádoucí, jsou to vzdělaní a sebevědomí lidé. Tato kniha je strhující, stále velmi aktuální, nadčasové, universální dílo.
(SPOILER) Zajímavé paměti psané záživným stylem novináře. Jiří Goldschmíd prožil utrpení za 2. sv. války, poté úspěšnou kariéru v ČTK. Zasloužil se o zlepšení informování veřejnosti v 60. letech a založil mezinárodní školu dopisovatelů a procestoval mnoho zemí. Popisuje podrobnosti prověrek roku 1970 a vyhazov 1974 a práci jako šofér. Podává svůj život k zamyšlení nad tím, že nic není černobílé a hodně věcí se děje na základě předem nepredikovatelných procesů v chování lidí. Kniha je díky svému editorovi, kterým je Tomáš Rataj, na vysoké úrovni, opatřena vysvětlivkami, prameny, jmennými rejstříky a obsáhlým doslovem.
(SPOILER) Kniha je opravdu převratná ohledně množství informací a šokujících odhalení o sovětských partyzánech. Autor jednak nasbíral a utřídil dostupná fakta, ale také komentuje, analyzuje, vyhodnocuje celkově škodlivou, devastující aktivitu těchto “banditů”. Bohužel autor není spisovatel, který by knize dal nějakou pro čtenáře stravitelnější formu. Komplikovanost chápání problematiky souvisí s komplikovanou situací na Ukrajině, kde byly čtyři armády, které vzájemně proti sobě bojovali:
1- Hitlerovci v podobě Němců, Rumunů, Maďarů a Slováků
2- Ukrajinci bojující primárně proti Stalinovi, sekundárně proti Hitlerovi a dále dělající genocidu Poláků
3- Stalinovi partyzáni, o kterých je tato kniha, ve skutečnosti vojáci Rudé armády
4- Polští partyzáni - Armija Krajova
A všichni tito jmenovaní vraždili ženy, děti, loupili a vypálili (nejvíce Němci) stovky vesnic. Stačilo podezření, že vesnice podporuje banderovce nebo četníci pracují pro Němce a už je partyzáni - teroristi Rudé Armády šli vyloupit a povraždit. Vypadá to, že v lese chlastali, souložili, nebojovali, občas vyhodili něco třeba vlak do vzduchu a samopal používali ne k boji, ale při komunikaci s vesnicí, kde si brali vše, co našli. Po válce se z velitelů těchto “partyzánů” stali hrdinové Sovětského svazu.
Nádherný milostný příběh. Tečka. Cvak. Jsem nadšená a spokojená. Krásné propojení rozvíjejícího vztahu dvou lidí a procesu vzniku uměleckých fotek. Celé to provází erotické napětí, schválně prodlužované, aby mohlo být umělecky co nejdéle zachyceno. Umělec má strach narušit to křehké krásno, než vypukne láska. Je napínavé čekat, jestli to dopadne, jak má.