TipsyChipsy
komentáře u knih
Temná dcéra
Elena Ferrante
Tato kniha je tedy trochu psycho. Hrdinka Leda je upřímná, takže víme, že je úzkostná a má možná poruchu osobnosti, je také divná, sobecká, chová se jako panenková fetišistka. Při poslechu (na mujrozhlas.cz) mě napadalo, že sama autorka musí být psychicky zvláštní osoba. Popisuje celkem běžné věci velmi expresívně. Díky tomuto hyper -citlivému pohledu odhaluje mnoho jevů, nad kterými se normální člověk nepozastaví. Na druhé straně nevím, jestli má normální člověk zapotřebí, aby si rozšiřoval meze vnímání světa do takovýchto patologií. Říkala jsem si, jestli tuto skvělou spisovatelku dál vyhledávat, když to, co je na ní úžasného, je vlastně její předpokládaně divná povaha. Ale nakonec myslím, že to stoji za to.
Ukrajinské 20. století
Volodymyr Vjatrovyč
Některé kapitoly jsou dobré. Ale ty, které se týkají ukrajinské osvobozenecké armády za 2. světové války, jsou poněkud vykonstruované, mlčí o genocidě 100 000 polských venkovanů. Mlčelo se o tom za socialismu a mlčí se o tom dál. Vážím si statečného boje Ukrajinců proti Putinovi. Ale z této knihy je vidět, že před některými událostmi své historie zatím zavírají oči a nedokáží je poctivě vyhodnotit.
Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině
Egon Hostovský
Moc krásně načteno z roku 1993 hercem Jiřím Samkem, teď na mujrozhlas. Spisovatele Egona Hostovského moc neznám, snad jsou i jeho další romány takto dobré. Se skromností sobě vlastní nazírá na svůj literární život skrze dědictví vlastností po otci, kde se spojuje slušnost, ostýchavost a pocity ponížení. Do svých knih dává to, co si nese v sobě z naší vlasti: “divný svět, kde se všechen život drobil jako okoralý chléb… složitá příchuť šibeničního humoru, melodramatické atmosféry a beznaděje”. Nejsou to jen vzpomínky, ale dobře propojené a promyšlené dílo, psané se sympatickou staromilskou morálkou, smyslem pro komično a upřímností.
Češi v dějinách nové doby (1848-1939)
Podiven
(SPOILER) Trojice Podiven tímto dílem udělala odvážný krok k vidění našich novodobých dějin. Podrobuje Čechy kritice a činí tak vybavena obrovským množstvím znalostí, na kterých staví. Dějiny pouze nepopisuje a neoslavuje, ale analyzuje a přemýšlí o nich. Vládne bohatým jazykem s mnoha přirovnáními a moudrými úvahami. Byla by radost to číst, kdyby to nebylo chvílemi tak trýznivé. Věnuje se naší národní povaze, odtržení od šlechty i náboženství po Bílé Hoře si neseme jako české plebejství. Pokud jde o vztah Čechů ke křesťanství: “dětinská nápodoba, nedůvěra, svéhlavost a posléze směs nechuti a lhostejnosti”. Německý živel byl na vyšší kulturní a sociální úrovni než český. České obrození založené na kritériu jazyka drasticky ochudilo národ o duchovní zdroje pocházející od Němců. Na počátku století chyběli Čechům politici s vysokou osobnostní integritou. Jediné na čem se stavělo byl boj Čechů s germánskou zpupností a panovačností. Vymysleli Český mýtus: Čechové jsou dítkami světla, jejich boj si žádal trnové koruny, obětí, kostnické hranice, Staroměstské popraviště… Josef Pekař jako první potíral sebeklam mýtu a vnímá dějiny jako harmonický celek i s dobou Temna. Čeští politici se za Rakouska naučili pouze parazitnímu poměru vůči státu, ale nedokázali brát za stát odpovědnost. Mentalita egoismu, poraženectví tu zdomácněla. Česká státnost 1918 nebyla vybojována, nýbrž vyjednána hrstkou exulantů. Po vzniku Československa se Němci, Slováci, Maďaři, Poláci a Rusíní stali soudci českého nacionalismu. Němce jsme umístili do stejné pozice jako byli Češi v Rakousko Uhersku. V Čechách máme sklon k negaci inspirace, nedůvěře k ní, k pasivitě a lhostejnosti. Pochvalujeme si českou střízlivost, věcnost, přizpůsobivost, kritičnost, ale za tím se skrývá nezávazná, nenáročná pochybovačnost. Z romantismu jsme přejali rozcitlivělost a snivost a za ducha bojovného vzdoru jsme dosadili reptavou nespokojenost. Autoři otevřeli čtenáři okno k vesmíru nového pohledu na naši krásnou povahu a minulost, dali jí pěkný výprask a udělali to schválně. Já jsem za to ráda a vydržela jsem to.
Vzpomínky
Jarmila Čapková
Editor této knihy, autor monografie o Josefu Čapkovi, pan Jiří Opelík, má velkou zásluhu na vyznění této knihy, tím jak ji sestavil z různých zdrojů a také napsal skvělý doslov. První část, Jarmilou vytvořená ke zveřejnění, “Vzpomínky”, je taková trochu nezáživná, i když autorka měla velké ambice. Druhá část, osobní deníky, to je pravý opak adorace manžela v první části. Další obrat jsou zápisky z hledání manžela v německých ústavech dva roky po válce. Celkově nejvíce plasticky z knihy vystupuje její autorka Jarmila Čapková, jako člověk, který se podceňuje, obviňuje a vyčítá si, co neudělala. Nevěří si a je nejistá. Jarmila Čapková chtěla napsat něco víc, než obyčejné prosté zápisky. To sice nedopadlo, ale přece je takto utříděná památka dost cenná, hlavně v tom, že je autentická a upřímná.
Krysí stezka: Láska, lži a zločiny nacistického uprchlíka
Philippe Sands
(SPOILER) Zajímavý pohled na druhou světovou válku zobrazením osudů rakouského válečného zločince a jeho rodiny. Dozvěděla jsem se zajímavé věci, třeba to, že rakouští nacisté ve Vídni zabili v roce 1934 předsedu vlády a pak byla jejich strana zakázána. Dále působení za války v Krakově a Lvově, hlavní práce spočívala ve “vyřešení” židů. Vykrádání galerií a loupení vzácných památek v domech bylo umožněno. Autor prolínal válečný životopis s dějovou linkou v současnosti. Zajímavé bylo, že v Haliči za války kromě vyhlazení židů a utiskování Poláků, vznikla Ukrajinská nacistická armáda, která je dodnes uctívaná, lidé se schází na srazech, mají hákové kříže a vyměňují si fotky SSáků. Další zajímavá věc, jak se k minulosti dnes staví potomci válečného zločince. Jeho manželka ho uctívala jako kult, jeho syn stále věří, že to byl hodný člověk. Zbytek rodiny se k tomu odmítá vracet, bojí se o svoje kariéry a někdo nesnáší židy. Kniha otvírá neslučitelný rozpor mezi rodinnými vazbami, láskou k blízkému člověku a krutou pravdou, že tato osoba je skutečný vrah statisíců lidí.
Cestující
Ulrich Alexander Boschwitz
Román zobrazuje děsivou situaci židů v Německu ještě před druhou světovou válkou. Jde o osobní, niterné existenciální svědectví, tak dobře zachycené, jaké jsem ještě nečetla. Život obrácený vzhůru nohama, strach o holý život a klaustrofobní bezvýchodnost situace. Zdánlivě je okolní svět stále stejný, ale z některých dříve důstojných občanů jsou najednou podřadní lidé, kteří se bojí existovat. Absurdní realita nedávné historie.
Svatby v domě
Bohumil Hrabal
Hrabalovy knihy mi dosud přišly jako takové poetické plácání o ničem, které je možná milé a autentické, ale nezáživné. (Narozdíl od Menzelových filmů). Tato kniha je pro mě překvapení a první, která se mi od Hrabala opravdu moc líbila. Možná je klíčem k autorovi. Sám na sobě aplikuje svůj umělecký styl, vykresluje sám sebe jako obyčejného a zároveň úžasného bezprostředního člověka. I když je živelný, bojácný, nepraktický, neúspěšný v životě, ukazuje se nam očima své ženy jako ten, koho prostě musíme milovat.
Cti otce svého, ale miluj ženu svou
Antonín Polách
(SPOILER) Historický román, podle mého gusta. Je tam tak akorát beletrie, romantiky, příběhu, aby to bylo čtivé, protože jen holá fakta nejsou tak moc k zapamatování. A přitom je v románu i hodně historických informací, podávaných nenápadně, mezi řečí, umně nacpaných do dialogů a děje. Tak se čtenář nenásilnou formou obohatí o znalosti renesančního 16. století, příbuzenské vztahy Habsburků v celé Evropě, politickou situaci nejen v Čechách, seznámí se s významnými českými šlechtici, pronikne do komplikované církevní politiky, protestanti, kališníci, luteráni, čeští bratři a katolíci a také zjistí, jak je těžké vládnout. Jsou tam hezky vykresleny rodinné vztahy, které někdy musí jít stranou zájmům říše, ale nakonec je příběh překvapivě dojemný.
Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete
Joanna Siedlecka
(SPOILER) Tato kniha mě překvapivě dosti zasáhla. První věc, která je cenná, je autentické zobrazení polského venkova za války, řádění Němců, Kalmyků a Rusů. Druhá věc je hlavní téma knihy, jak si pěkně skutečný vymydlený Jerzy žil s maminkou, tatínkem, kuchařku, uklízečkou a měli dost peněz na pěkný život ve vesnici Dąbrowa Rzeczycka. Další pozorování mezi řádky byly morální zásluhy, které by šly připsat různým aktérům, vše je k zneklidňujícímu zamyšlení. Otec Jerzyho Kosińského byl sice obdivuhodný v tom, že nešel jako ovce do plynu, ale jeho charakter vyzněl dost špatně. Narozdíl od některých statečných Poláků se staral jen o sebe a po osvobození jako komunista pomáhal tlumočil v ruském NKVD, a nikomu nepomohl, když Rusové odvlekli mnoho sedláků z vesnice do vězení nebo gulagu. Majitel domu, kde se Kosińští celou válku skrývali, se otce Jerzyho Kosińského nakonec jako demagogického komunisty bál. Tento majitel skončil ve vězení, možná i díky Kosińskému. Kosińsští se pak vrátili zpátky do Lodže a po lidech, kteří je celou válku nevyzradili už nikdy ani nevzdechli. Co mě z toho všechno zneklidňuje, je ten pocit, že někdy se pomáhá někomu, kdo je uvnitř sobecký sociopat, tím myslím otce Kosińského, pokud jde o syna, který si jako místo pro svoje Sado maso fantazie zvolil prostou a dobrou vesnici, tak to už nekomentuji. Ale lidé z vesnice, kteří pomáhali a nikdy se nedočkali slávy jako jiní spravedliví mezi národy, si ve své naivní dobrotě žádnou hořkost nepěstovali.
Cesta do Čech
Fynes Moryson
Moc milé, zajímavé i moudré zápisky z cest v roce 1591 a 1620. Nyní na www.mujrozhlas.cz.
“Když jsme takto přetrmáceli hory a lesy a když jsme posléze mohli pohledět dolů z hor, do úrodné země České, nikdy nás žádný pohled tak neoblažil. Neb stráně byly posázeny vinicemi a v údolí se prostíraly pastviny. Ani ne jednu anglickou míli od sebe, všude samé vesničky a každou hodinu pěší cesty 20, 30 i 40 mandelů aneb kup obilí, že je stodoly těžko pojmou.
Slovem, vše, čeho je potřeba ku prospěchu a užitku člověka, to vše se nalézá v Čechách v pravé hojnosti a smyslům lahodí. Jak by příroda z té země chtěla udělat svou zásobnici, pročeš není, čeho by se tu nedostávalo. Leda vděčnosti lidí k bohu, za takové požehnání.”
Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera
Jaroslav Foglar
Je to ono, stejné příběhy jako v červeném vydání z roku 1969, co jsme měli doma, můj mladší bratr v tom četl zpaměti ještě dřív, než se naučil číst. Začíná to, jak se Rychlé Šípy dali dohromady a poslední příběh sedí: Nepijte na čerstvé ovoce! Uvnitř je proboha, snad to není Maxmilián Dráb a kam dopadne paprsek světla… Je tam i věta, které jsem nikdy nerozuměla a je tomu tak dosud: “v Čechii jsou Saláti, jestli vyhraje Rapid, dám si nárůst knír!” Pro mě ty komiksy znamenají moc, všechno!
Prolhaný život dospělých
Elena Ferrante
Perfektní psychologická a zároveň záživná a dobře promyšlená kniha. Autorka dokáže úžasně popisovat fluidní mezilidské vztahy v rámci jedné rodiny a malého okruhu přátel. Je to čtivé, ale žádný brak, fakt skvělé. Je vidět, že kdo umí ten umí.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
(SPOILER) Jaroslava Rudiše považuji za skvělého spisovatele, který má nadání shůry dáno. V této knize je podle mě kouzlo jeho psaní přetvořeno do jiné podoby a není to ono. Kniha snad je umělecké dílo, které uchvacuje, pokud by stačilo ocenit metafyzický průlet cestovním snem při vypnutém mozku. Ale mně to tedy takto nestačilo. Jakoby to bylo postaveno na mělkých základech, pokud jde o historii, události a souvislosti. Rudiš si oblíbil brožurku o Rakousku Uhersku, zpracoval detailní informace o krematoriu Liberec, měl v srdci lásku k železnici a byl uchvácen bojišti. A to je vše a mně to přijde málo. Historie je zachycena pouze letem světem. Dějová linka, která se týká Winterberga, není moc propracovaná. Pokud jde o postavy, tak těm chybí ta živoucí pravdivost, na kterou je Rudiš jinak mistr. Vypadá to, že Winterberg je pouze nastrčená loutka pro cestu vlakem s ponory do minulosti. Otázka je, jestli experimentální uměleckost díla je tak vysoká, aby všechny slabiny zastínila.
Příběh tajemného psaní
Jaroslava Janáčková
Tato kniha mi z knih o Boženě Němcové přišla nejracionálnější a nejzajímavější. Nejde tam o bulvární popis jejího života, ani obrozenecké klišé. Popisuje Boženu jako inteligentní ženu a ukazuje tvůrčí cestu k napsání jejího největšího díla Babička. Kniha rozebírá Babičku jako komplikované a promyšlené umělecké dílo. Božena byla tehdy v kontaktu se vzdělaným muži, kteří ji podporovali v psaní a studovali Hegela. Jejím vzorem byla George Sandová. Audio je k poslechu na www.mujrozhlas.cz
Čtyřicet dnů
Franz Werfel
(SPOILER) Skvělý historický román napsaný skvělým spisovatelem. Kniha je oslavou neuvěřitelné události, která díky autorovi tohoto díla nezůstala zapomenuta. Přestože pojednává o ostudné kapitole tureckých dějin, má v sobě mnoho pozitivního a končí dobře. Je důkazem toho, že když se spojí výjimečná událost a výborný spisovatel, vznikne dílo, které i když neodpovídá přesně realitě, je tak dobře napsané, jakoby hmotnější než skutečnost, napínavé, plné myšlenek a pocitů, že umělecká licence příběh dělá pravdivější a skutečnější.
Impérium
Ryszard Kapuściński
Reportáže, které nejenže jsou čtivě záživné, ale navíc obsahují i nadhled, se kterým autor komentuje Rusko a odhaluje různé stinné stránky tohoto impéria. V dnešní době, kdy Rusko rozpoutalo válku, je tato kniha zajímavá, aktuální a vizionářská. Je tam mnoho inspirujících postřehů, například že Rus cítí imperiální nadřazenost k ostatním národům impéria, ovládá je a oni k němu mají respekt.
V zajetí stalinismu
Čestmír Jeřábek
Toto je unikát tato kniha. Spisovatel Čestmír Jeřábek (*1893) sedl a založil si deník 20. února 1948, den kdy 12 ministrů Benešovy vlády podalo demisi. Jeřábek už byl zralý muž a věděl, že přišla ta pravá chvíle, kdy začít deník. Pro mě je nejúžasnější to, jak je oproštěn od tehdejšího tónu doby, je neovlivněn, jako bytostný svobodomyslný demokrat, se zdravým rozumem, vidí aktuální dění v tu chvíli, optika dějin mu až po 40 letech dá za pravdu. Myslím, že tehdy v době nadšeného budování socialismu většina lidí podlehla státní ideologii a nechápala, co se děje špatně.
Citáty
“Metternich, Sedlnitzky a všichni ostatní ostatní autokrati staré habsburské říše nedovedli obrátit české země v takový hřbitov, jaký se kolem nás rozprostírá za vlády moskevských loutek, sídlících nyní na Hradčanech.”
“Rusko je neústupné. Jeho řeč zpupná, jeho propaganda předstihuje svou licoměrností a útočností metody nacismu.”
“Je to v našich dějinách úsek příliš odporný a zahanbující. Já osobně k němu cítím větší morální nechuť nežli k okupaci, kdy stál na jedné straně semknutý národ a na druhé straně utlačovatelé.”
Je překvapující, jaký měl Jeřábek přehled o mezinárodním dění, zřejmě perfektně uměl německy, poslouchal Vídeň a jiný zahraniční rozhlas. S velkou ironií glosuje absurdnosti, které přinášejí všední dny pod vládou komunistů, pečlivě vyjmenovává jména a cituje významné básníky a spisovatele opěvující novou dobu, protože ví, že jednou se budou stydět. Srovnává životní úroveň s dobou meziválečnou a i v tomto směru vidí úpadek.
Přestože doba byla němá, zlá, zbabělá, byl si jist, “že pod touto nehybnou, tupou vnější maskou dřímají skryté síly a energie, vlastní od pradávna našemu národu.”
Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy
Martin C. Putna
Neuvěřitelně zajímavá kniha. Profesor Putna se posouvá po zemičkách Rakouska Uherska a se strhujícím nadšením ukazuje zapadlé kraje jako Dalmácii, Halič, Sedmihradsko, Bosnu a mnoho jiných. Předkládá nám nový svět, objevuje tamní kultury a náboženství, pestrou mozaiku vazeb a souvislostí v historii nárůdků, kdysi spojených do jednoho impéria. Kniha zažehne ve čtenáři obrovský zájem a nadšení z neprobádaného světa, který je ukryt zde v našem regionu, jen ho objevit.
Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou
Jürgen Serke
Toto dílo je monumentální, ve všech ohledech, velký formát, kvalitní papír, úžasné staré fotky a to vše k odpovídajícímu uctění památky významných německých, většinou židovských spisovatelů z Československa. Autor je také skvělý spisovatel, protože portréty jednotlivých mužů vykresluje úchvatným, strhujícím způsobem, kombinuje důležité momenty jejich životů, rodinu, dílo a myšlenky. Autor nás rozteskní nad ztrátou kulturního bohatství a nostalgií po Praze, která byla středem kulturních os. Zachycuje zničení existence německy mluvících Židů, kteří “v Čechách svou staletou zkušenost s pronásledováním přenesli do literatury, v níž střední Evropa rozvíjí a hájí svou identitu.”
Z doslovu:
Reiner Kunze: “Co z osudů tato kniha posbírala, je takové, že ten, kdo knihu pouze nečte, ale kdo se do jednoho takového osudu vžije, může zešílet.”
Milan Kundera: “Uvědomuji si fundamentální význam této knihy. Neodhaluje jen zaniklý svět, nýbrž přesvědčivě zvěstuje i velikost a cenu tohoto světa.”
Gabriel Laub: “Serke čmuchal tak dlouho, až v podzemních prostorách Prahy, jež kdysi sloužily německému gestapu a posléze československé Státní bezpečnosti, našel mrtvolu Evropy. Evropa zemřela v Praze, protože Praha byla vždy první stanicí - ať už šlo o počátek novověku, o třicetiletou či druhou světovou válku; je to experimentální město evropských dějin, tak jako jsou Židé experimentálním národem Božím.”