TipsyChipsy komentáře u knih
Toto je unikát tato kniha. Spisovatel Čestmír Jeřábek (*1893) sedl a založil si deník 20. února 1948, den kdy 12 ministrů Benešovy vlády podalo demisi. Jeřábek už byl zralý muž a věděl, že přišla ta pravá chvíle, kdy začít deník. Pro mě je nejúžasnější to, jak je oproštěn od tehdejšího tónu doby, je neovlivněn, jako bytostný svobodomyslný demokrat, se zdravým rozumem, vidí aktuální dění v tu chvíli, optika dějin mu až po 40 letech dá za pravdu. Myslím, že tehdy v době nadšeného budování socialismu většina lidí podlehla státní ideologii a nechápala, co se děje špatně.
Citáty
“Metternich, Sedlnitzky a všichni ostatní ostatní autokrati staré habsburské říše nedovedli obrátit české země v takový hřbitov, jaký se kolem nás rozprostírá za vlády moskevských loutek, sídlících nyní na Hradčanech.”
“Rusko je neústupné. Jeho řeč zpupná, jeho propaganda předstihuje svou licoměrností a útočností metody nacismu.”
“Je to v našich dějinách úsek příliš odporný a zahanbující. Já osobně k němu cítím větší morální nechuť nežli k okupaci, kdy stál na jedné straně semknutý národ a na druhé straně utlačovatelé.”
Je překvapující, jaký měl Jeřábek přehled o mezinárodním dění, zřejmě perfektně uměl německy, poslouchal Vídeň a jiný zahraniční rozhlas. S velkou ironií glosuje absurdnosti, které přinášejí všední dny pod vládou komunistů, pečlivě vyjmenovává jména a cituje významné básníky a spisovatele opěvující novou dobu, protože ví, že jednou se budou stydět. Srovnává životní úroveň s dobou meziválečnou a i v tomto směru vidí úpadek.
Přestože doba byla němá, zlá, zbabělá, byl si jist, “že pod touto nehybnou, tupou vnější maskou dřímají skryté síly a energie, vlastní od pradávna našemu národu.”
Neuvěřitelně zajímavá kniha. Profesor Putna se posouvá po zemičkách Rakouska Uherska a se strhujícím nadšením ukazuje zapadlé kraje jako Dalmácii, Halič, Sedmihradsko, Bosnu a mnoho jiných. Předkládá nám nový svět, objevuje tamní kultury a náboženství, pestrou mozaiku vazeb a souvislostí v historii nárůdků, kdysi spojených do jednoho impéria. Kniha zažehne ve čtenáři obrovský zájem a nadšení z neprobádaného světa, který je ukryt zde v našem regionu, jen ho objevit.
Toto dílo je monumentální, ve všech ohledech, velký formát, kvalitní papír, úžasné staré fotky a to vše k odpovídajícímu uctění památky významných německých, většinou židovských spisovatelů z Československa. Autor je také skvělý spisovatel, protože portréty jednotlivých mužů vykresluje úchvatným, strhujícím způsobem, kombinuje důležité momenty jejich životů, rodinu, dílo a myšlenky. Autor nás rozteskní nad ztrátou kulturního bohatství a nostalgií po Praze, která byla středem kulturních os. Zachycuje zničení existence německy mluvících Židů, kteří “v Čechách svou staletou zkušenost s pronásledováním přenesli do literatury, v níž střední Evropa rozvíjí a hájí svou identitu.”
Z doslovu:
Reiner Kunze: “Co z osudů tato kniha posbírala, je takové, že ten, kdo knihu pouze nečte, ale kdo se do jednoho takového osudu vžije, může zešílet.”
Milan Kundera: “Uvědomuji si fundamentální význam této knihy. Neodhaluje jen zaniklý svět, nýbrž přesvědčivě zvěstuje i velikost a cenu tohoto světa.”
Gabriel Laub: “Serke čmuchal tak dlouho, až v podzemních prostorách Prahy, jež kdysi sloužily německému gestapu a posléze československé Státní bezpečnosti, našel mrtvolu Evropy. Evropa zemřela v Praze, protože Praha byla vždy první stanicí - ať už šlo o počátek novověku, o třicetiletou či druhou světovou válku; je to experimentální město evropských dějin, tak jako jsou Židé experimentálním národem Božím.”
(SPOILER) Román je teď k poslechu na MujRozhlas a stojí za to. Jde v něm o psychologické vykreslení pocitů hlavních postav z vídeňských vyšších kruhů těsně před 1. světovou válkou. Autor se vyžívá v rozkrývání jejich niterných myšlenek a duševních pochodů. Nakonec při vší vznešenosti jde i o sex a vztahy. Hlavní postavy jsou vzdělané a znají Nietzcheho a Freuda. Autor nic nekomentuje a působí nezúčastněně, jako zobrazovač předválečné dekadentní situace, kdy jeho hrdinové mají materiálně vše a teď už moudře mluví a přitom v osobním životě nevědí kudy kam.
Alexandr Podrabinek, autor této knihy, má mou úctu. Obdivuji jeho pevný postoj, za který trpěl, a skláním se před jeho neúnavnou prací. Jeho pozice bojovníka za svobodu a lidská práva neskončila pádem socialismu. Od nástupu Putina varuje před novou totalitou a před ruskými válkami za účelem různých anexí. V těchto dnech burcuje na YouTube Rusy (herce, zpěváky, žurnalisty, disidenty a všechny ostatní) k přijetí osobní míry odpovědnosti za válku na Ukrajině. Pro mě osobně byla tato kniha dost převratná, byla zdrojem duševního rozrušení při zjišťování informací o režimu současného Ruska. Samotný děj, který se odehrává ve stejné době, kdy u nás pronásledovali signatáře Charty 77, je psán čtivým stylem zkušeného novináře, obsahuje skutečný příběh a spoustu zajímavých informací o perzekuci obhájců lidských práv v SSSR. Skvělá kniha s neohroženým hrdinou, kterého KGB prostě nemohlo zlomit!
(SPOILER) Tuto knihu jsem se rozhodla číst, abych si ujasnila, jak pohlížet na osobu Z.N. Jiří Křesťan popsal všechny jeho zásluhy o literaturu, kulturu, vzdělání a vědu. Autor se snažil nestranně a podrobně zobrazit dlouhý a plodný život bojů a úspěchů Z.N. Zvolil cestu hlubokého porozumění se Zdeňkem Nejedlým, přistupoval opatrně k posuzování jeho selhání. Upozorňuje na to, že hodnotit vše, co se týká dějin Komunistické strany, jako špatné, je vlastní duševní leností. Není to vědecky korektní a politický prozíravé. Je sympatické, že autor svou knihu zakončil touto symbolickou větou: "Neboť jsem Zdeněk Nejedlý".
Já za sebe bohužel nemohu říci, že bych se posunula k tak empatickému postoji. I když mně při čtení často zavadila o srdce nějaká sympatie k Z.N, které by se dalo chytit, třeba chvála F.X.Šaldy za umělecko novátorský přístup v životopisu Mahlera nebo Masaryka a spousta jiných momentů, přece však mám pocit, že se v Nejedlém skrývalo něco charakterově závadného, co prostě odpuzuje. Tento rozpor mezi obdivem a odporem inspiroval mnohé badatele, kteří se snažili Zdeňka Nejedlého nějak zpracovat ve svých hlavách a dílech. Já pochybuji, že to lze.
(SPOILER) Kniha zahrnuje kunderovské úvahy na téma “návrat z exilu”. Byla určena francouzským čtenářům, exil byl pro ně historicky nepoznaný, a tedy zajímavý úkaz a teď po 30 letech přichází i k nám, dnes už také nikdo nezažívá exil, nucenou izolaci od domova. Proto je zajímavé pronikat do hloubky Kunderových otázek. Zamýšlí se nad rozdílným pohledem na minulost, pohlíženou optikou poznané historie. Nad neexistujícími vzpomínkami, nad tím, jak každý vidí minulost jinak, podle svých fragmentů paměti. Jak jsou tyto fragmenty paměti nekompatibilní mezi lidmi, kteří se 20 let neviděli, nemohli spolu sdílet vzpomínky. Jak hledí lidé, kteří zůstali, na navrátilé exulanty. Jak se míjejí a nezajímají. Ti co zůstali, se cítí poškození, protože museli dělat ústupky režimu, na exulanty hledí se závistí jako na svobodné ptáky. Exulanti nemohou v paměti vydolovat nic, žádné vodítko na cestě k dávnému domovu. Lidská paměť je selektivní a variabilní nespolehlivá věc.
(SPOILER) Skvělý román, ve kterém se Theodore Dreiser stejně jako v dalších dílech zaobírá lidskými touhami, jednak po majetku, jednak milostnými. Rozdíl od jeho dalších románů je v tom, že tentokrát má hlavní hrdina románu z hůry dáno vše: inteligenci, mládí, odvahu, sebevědomí, kuráž, charisma, postavení.. Přesto s ním něco není v pořádku. Neubírá se vždy správnými cestami, ani jako finančník ani jako ženatý muž. Je z toho zajímavé psychologické drama propojené s dramaty na burze a u soudu. Frank sice průběžně vítězí, ale s jeho sobeckým charakterem není úplně jasné, jak to bude dál v dalších dílech trilogie.
(SPOILER) Moc krásná kniha, teď na mujrozhlas.cz. Steinbeck tentokrát uplatňuje pouze konejšivé dobro, přívětivost a nechává čtenáře užít si kousky hlavních hrdinů. Cokoli se stane, dopadne dobře, přestože tito hrdinové jsou líní, hloupí, vychytralí, flákači alkoholici, ale jsou obklopeni hodnými chápajícími lidmi a jsou v dobrých rukou dobrého krále spisovatelů. Vše končí dojetím nad láskou skrytou v lidském srdci.
Já bych si dovolila tuto knihu zkritizovat. Myslím, že autorka je špatná spisovatelka a velké téma, které popisuje, spíše zneužila a promarnila. Když je někdo špatný spisovatel, píše sentimentální brak, když se chce proslavit, najde si v dějinách srdceryvné události a na ně aplikuje svoje ubohé spisovatelské schopnosti. Pak z toho bývá velký brakový bestseller, oslavovaný, z úcty k obětem reálných událostí.
Autorka v této knize podala příběh a reportáž podloženou očitým průzkumem, osobním prožitkem, pečlivým studiem a přišla i s hlubším zamyšlením. Skutečný život v USA je drsný. Nejenže tam důchodci pracují jako prekariát a žijí ve vozidlech, ale důchod nestačí ani na parkovné v kempu. Přespávat v autě ve městě je zakázané, pak vlastně ani nemají kde parkovat. Musí být neviditelní, střídat stanoviště a tvářit se jako turisti na výletě, pokud potkají policii. Je to život v ilegalitě, ale přináší nějaké osvobození od systému a pocit sounáležitosti a přátelství v komunitě “nomádů”.
Heslo v duchu americké fixace na pozitivní sebeklam:
“Nevzdávej to dřív, než se stane zázrak”
(SPOILER) Kniha má úžasný potenciál k okouzlení lidstva. Zavádí čtenáře do neprobádaných oblastí na Ukrajině a v Polsku, ukazuje život tamních židů, je hodně inspirativní, naučná ohledně jejich historie, mystiky. Tento Opus Megalo-magni lze chápat jako cestu generace určité skupiny lidí, kteří se dokázali vymanit z židovství, aby jejich potomci, osvobozeni od náboženského dogmatismu, měli lehčí život. Ale všechny trumfy jakoby paní Tokarczuk zabila svým přebujelým uměleckým grafomanstvím, inflací slov. Úžasné téma rozdrobila do nudného popisu drobných, i když mistrně, popsaných denních peripetií. A tím jakoby kniha ztrácela dynamiku a nadhled. O čem vlastně kniha pojednává z hlediska historie, si čtenář, brodící se stovkami stran, lépe zjistí na Wikipedii. Přestože je kniha tak podrobná a obsáhlá, jakoby šla po povrchu, něco přesahujícího tomu chybělo, to co z množství popsaného papíru samo nevznikne.
Perfektní vědecká historická práce, vycházející z obrovského množství citovaných zdrojů. Autorka ukazuje Zdeňku Havlíčkovou, dívku která sice sama o sobě nic nevytvořila, ale vyrostla v nadčasovou legendu, která i 150 let po své smrti má stále svou přitažlivost. Ukazuje Zdeňku jako fenomén stmelující národ k dobročinnosti a následně objekt, ke kterému národ hledá vztah a mění názor podle historické doby. Autorka nastiňuje komplexní objektivní pohled nejen na život Zdeňky, ale i po její smrti žijící v románech, divadelních hrách, filmu a stále nutí k zaujímání postujů a vzbuzuje otázky.
(SPOILER) Tato kniha je dobrá a zajímavá z mnoha důvodů. Na první dojem je zobrazena rodina, kde pro nadávky se nejde daleko a některé slovní urážky jsou opravdu vtipně jazykově vynalézavé. Díky Google jsem zjistila, že rodina není asociální sprostá špinavá banda, ale rodina sovětských umělců. “Zakrslá pijavice” je velký herec a režisér Rolan Bykov, další herec, dědeček Vsevolod Sanajev (kretén s kterým je boží trest žít, ras a zrádce, osel tvrdohlavý) hrál asi v 80ti filmech, matka Elena Sanajeva (ta svině, ta čubka) byla krásná herečka. Z tohoto rozporu mezi realitou (na Wikipedii) a tím, jak autor - vnouček (zdechlina, prokletá svině) svou rodinu skrze psychopatickou babičku vidí, vychází kouzlo knihy. Nejzajímavějším tématem knihy jsou niterné pocity samotného vnoučka, který aby přežil v psychopatických podmínkách, osvojil si určité strategické dovednosti, kdy naoko musel s babičkou vycházet a naoko nemilovat maminku (Slovy babičky: “Ty nejsi ani kurva, ty vůbec nejsi žena. Aby tvými orgány nakrmili psy za to, že ses opovážila porodit dítě”). Jestli takové dětství mu jenom uškodilo, nebo ho i v něčem vyškolilo, je otázka pro odborníky. Kniha byla opravdu celkově zajímavá a nechybělo ani srdcervoucí finále.
Zajímavý a obohacující rozbor děl Ladislava Fukse, který "byl neustále ve střehu, podobně jako postavy, které vytvořil". "Postavy s nasazenou maskou jako by čtenáři od počátku unikaly, něco skrývaly a spolu s autorem jej také mystifikovaly." Je to síla, uvědomit si jaké různé skryté významy může čtenář odhalit, tušit nebo minout.
(SPOILER) Skvělé paměti skvělého spisovatele. Asi jediná kniha zachycující autentické dětské zážitky z Terezína a pocity 14 letého chlapce, který je po čtyřech letech zpátky ve škole. Zajímavé jsou osudy Klímova otce, díky němuž vlastně celá rodina přežila. A další osudy mladého literáta, který musí rozklíčovat, v jakém světě nesvobody se ocitl.
Tato kniha se mi špatně četla a spíše mne nebavila. Ale na konci jsem byla konečně u vytržení z neuvěřitelné síly židovské “symbiózy” s bohem. Vlastně jde o vyjímečné téměř autentické svědectví o hloubce jejich tradic a skutečné přítomnosti boha, který ovládá jejich životy v dobrém i zlém. Ale musí se to dočíst až na konec Hany Karadžičové. Pak přijde něco, co ateista nechápe, může tím být ale vykolejen.
Opravdu skvělá kniha, nyní k poslechu na MůjRozhlas. Obsahuje spoustu zajímavých informací z pracovních překladatelských a nakladatelských kruhů 50. a 60. let. Vše je podáno zajímavou, dynamickou formou, která nedovolí čtenáři ztratit pozornost. Super skvělé svědectví o progresivním proudu v literatuře střídavě přidušené tehdejšími politickými poměry.
Román je teď k poslechu na MujRozhlas. Mě to tedy jednak nadchlo a jednak pohladilo na duši. Už dlouho jsem hledala historický román, který by se odehrával v Čechách 12. století, o žádném jiném nevím, jen tento, paradoxně od rakouského autora. Vystupují tam osobnosti známé z historie: biskup Jindřich Zdík, Vladislav II, Konrád II Znojemský a mnoho dalších. Díky historickému románu se člověk nejlépe učí historii. A bonusem je romantická láska, rytířská dvornost a moudrý a spravedlivý panovník. Milá historie skoro jako pohádka je balzám na nervy.
Kouřim je v Čechách unikátním, od 4 st. př.n.l. nepřetržitě osídleným, místem. Dnešní město vzniklo až po porážce Děpolta III (jeho původní dvorec je v areálu Stará Kouřim) králem Přemyslem Otakarem I v roce 1223. Jeho otec Děpolt II zemřel 1190 při křížové výpravě v Akkonu. Jeho otec Děpolt I zemřel v Itálii na mor 1167. Děpolt I byl bratr Vladislava II a vnuk knížete Břetislava a Jitky. Jeho vnuk Děpolt lll chtěl být moravským markrabětem a byl kníže čáslavský, chrudimský a vratislavský. A protože byl příliš ambiciózní, byl poražen králem v bitvě u Kouřimi 1223. A pak teprv byla postavena opevněná středověká a neboli dnešní Kouřim.