tonysojka komentáře u knih
(SPOILER) Bočkův humor mě opět nezklamal,bavil jsem se výborně.
Princezna Marie "palbu lásky" ustála a na "poli lásky" se to "vystříbřilo "
......"Když jsem přišla na řadu a klekla si před mřížku, pan farář mi nevrlým hlasem oznámil, že ho zajímají jenom těžké hříchy, protože těch dojmů, pocitů a vůbec té „babské lyriky“ má dnes už plné zuby. Následně mě vyzval, abych mluvila stručně a nejlépe v heslech. Takže moje hříchy a následné reakce kněze měly tuto podobu:
Já: „Mám dva nápadníky a nedokážu se mezi nimi rozhodnout.“
Kněz: „To není hřích, ale normální blbost. Duch svatý jednoho z nich vyeliminuje, žádný strach.“
Já: „A co když vyeliminuje oba?“
Kněz: „Tak bude někdo třetí… Pojďme na ty hříchy a nedělejme z toho předmanželskou poradnu.“
Já: „Lhala jsem jim do telefonu…“
Kněz: „To jsou beztak jenom malé lži, které nikomu neublíží… Dál…“
Já: „Když mluvím s jedním, tak po chvilce začnu myslet na toho druhého…“
Kněz: „Já při mši taky kolikrát myslím na kdovíco… dál…“
Já: „Bojím se, že si spletu jejich jména.“
Kněz: „Tak to by byl sice strašný trapas, ale ne hřích. Buď je neoslovujte vůbec, nebo zvolte něco neutrálního, co se hodí na každého. Moje matka celý život říkala otci ‚hošánku‘. A teď zkusme nějaký hřích.“
Já: „Sprostě jsem nadávala a možná to bude v televizi.“
Kněz: „Litujete toho?“
Já: „Lituju.“
Kněz: „To je lehký hřích, který se maže i bez zpovědi.“
Já: „Bojím se budoucnosti.“
Kněz: „Jsme v Božích rukou. Nějak to dopadne.“
Já: „Moji bližní mně lezou na nervy.“
Kněz: „To každýmu. Proč myslíte, že svatý František mluvil jenom se zvířaty?“
Já: „Nevím…“
Kněz: „Protože mu neodpovídala. Na zámku máte hromadu vycpanin, choďte se tam odreagovat.“
Já: „Bývám vzteklá…“
Kněz: „Pokud vím, tak to máte v rodu. S tím nic nenaděláte. Ale musíte se modlit, abyste nikoho nezabila. To by byl hřích do nebe volající a pár otčenášů by to nespravilo.“
Za pokání jsem dostala modlitbu bolestného růžence....."
Série příběhů s vyšetřovatelkou Výrovou dočtena a i tyto (doufám, že ne poslední)nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami a klidně bych dal i šest.
Stejně jako hodně čtenářů jsem smutný ze závěru příběhu "Nejhorší obavy".Jak někdo zde píše že takový konec do žánru nepatří,tak si myslím, že právě ten dělá z něj něco víc, než "obyčejnou"detektivku.Vyprávění o předvolebních událostech jedné malé obce v kombinaci s jednáním některých ne zrovna morálně čistých osob vede k tragédii, které tím u mne vyvolává pocit uvěřitelnosti.Něco podobného autor naznačil v předešlé knize "Pět mrtvých psů"a vlastně i "Ještě není konec ".
Celou sérii hodnotím plným počtem a potěšilo by mne,kdybych se dočkal dalších pokračování.
Ani nevím proč jsem si to půjčil.
Kvůli jménu,ano, četl jsem Pohřbený obr i Neopouštěj mne.
Nokturna..... několik povídek o ..... ničem???
Nejsem hudebník,nikdy jsem na nic nehrál ( no tak jo,deset minut na kytaru a celý život manželce na nervy.),po třech povídkách jsem chtěl čtení nedokončit.
Jenže to nešlo.
Ishiguro je vynikající vypravěč, povídky sice začínají,ale nekončí a mi to vůbec nevadilo.
Nechal jsem se unášet pomalým, stylisticky dokonalým vyprávěním o setkáních... které pominuly a něco zanechaly .
I ve mně.Nevím co, ale bylo to hezké.
(SPOILER) Ze čtyř dílů jež jsem četl mi přijde tento nejvíce propracovaný.
Hodně zajímavostí jsem se přitom dozvěděl o vysokoškolském ,mně neznámém prostředí .
Zároveň,jak souběžně náhodou sleduji na ČT 1 seriál "Pozadí události",mi připadá jako by byl variací knihy nebo hodně volným pokračováním.
Každopádně čtení o vlivu "modrých stínů "na policii bylo pro mne napínavé a vzrušující.. Vzpomněl jsem při tom na vraždu slovenského novináře a jeho přítelkyně.
Jako by autor nechtěně předpověděl.....
Od náhodného přečtení "Ještě není konec"čtu všechny "Sýkorovky" na přeskáčku,podle toho jak se mi je daří sehnat.Jsou napínavé, čtivé i humorné, nabízejí podle mne kvalitní zábavu na úrovni,u tohoto dílu s malinkým přesahem do poznání problematiky exorcismu v katolické církvi,pro mne příjemně zajímavým.
Televizní série natočená na motivy knih mě minula, ovšem po přečtení komentářů na ČSFD jsem ztratil zájem je sledovat.
Napínavé, výborné.Pan Sýkora jako autor detektivních románů je pro mě velkým příjemným překvapením.
O panu Suchárovi, Neratově a událostech, které se tam staly a dějí jsem nic nevěděl.
Zdejší komentáře, zvláště Chesterton
,mě motivovaly ke koupi a přečtení této útlé a myšlenkově bohaté knihy.
Otázky jsou stručné a jasné, odpovědi upřímné, obohacující co se týče historie zchátralého kostela a místa, které vinou komunistického režimu málem upadlo v zapomenutí.
Díky obrovskému úsilí pana Suchára a nejen jeho,se podařilo zachránit kostel a vybudovat poutní místo smíření, které navštěvují nejen věřící a odnášejí si povzbuzení a smíření.
Pan Suchár působí jako člověk, který je nesmírně pracovitý a má jasno v otázkách kněžství a víry, kterým já moc nerozumím,ale přesto byly pro mě jeho názory zajímavé.Některé jeho vzpomínky na utajenou církev mohou doplnit čtení Bílé Vody.
Jeden z jeho názorů, který mě zaujal:
...."Pokud není člověk pánem sám nad sebou a svou vůlí, tak se propadá blíž k živočišné říši a síla jednotlivých biologických tužeb je mnohem větší.
Zvláště v neorganizovanem čase je veliké riziko, že tyhle tužby převládnou.
Třeba touha něco mít, tak jdu a seberu to.Nebo touha něco ničit,i různé sexuální tužby..."
Podobných zajímavých odpovědi je v knize více.
Stojí za přečtení a zamyšlení.
(SPOILER) Pobavilo mne velmi.Při čtení jsem se pochechtával, někdy zasmál nahlas.
Ewanův humorný i ironický pohled na lidské špatnosti ztvárněné postavou Bearda a na pokrytectví světových firem ohledně klimatických změn byl pro mne příjemně překvapivý.
Beard je smilník, lhář,intrikán, lhostejný a bezcitný ke všem a ke všemu,v závěru i sám k sobě,v důsledku se tedy jedná o vyprávění smutné až tragické.Ewan se vypořádává i s vlivem médií ve společnosti ("incident" s rajčetem a obvinění Bearda z neonacismu).
I ostatní účastníci příběhu mají své "mouchy" a jsou terčem autorova vtipu a sarkasmu a nešetří ani Beardovu "oběť" Tarpina,se kterou by čtenář měl mít spíše soucit.
Vlastní zápletka je typicky Ewanovská,Beard se dostává do situace,kdy vědomě a chladnokrevně volí špatně a když ho následky dostihnou, ukáže se, že on i oběť jeho jednání žili v omylu a všechno bylo jinak.To se mi zdálo trochu účelně zkonstruováno,proto nedávám plný počet,ale ke kritice moderní společnosti posloužilo dobře.
Endo, si myslím ,že v tomto ztvárnění jednoho z mnoha válečných zločinů druhé světové války, se pokouší odpovědět na otázky ohledně existence zla jak ve válce ,tak obecně.
Někde v díle píše že zlo využívá lidské slabosti a roste na nich.Jako například lhostejnosti,odevzdanosti,nesoucítěním a schopností omluvit sám sobě každou špatnost.Bravurně popsán moment rozhodnutí lékařů a následné popírání výčitek svědomí.
Válka je zvěrstvo a z lidí dělá monstra, ani se jí nemusí přímo účastnit.
Nakonec pár citátů:
...."Zabít pacienta přece není nic strašnýho. Svět doktorů je už odjakživa takovej. A to právě umožňuje vývoj. Kromě toho dneska, kdy se i po ulicích válejí po náletu mrtvoly, lidská smrt už nikoho neděsí. No a teta - je přece lepší, aby přišla o život v nemocnici, než aby zahynula při náletu, ne? Protože tady to má aspoň nějakej smysl.“....
....„Ale my jednou budeme potrestáni,“ zašeptal Suguro, nachýliv se najednou k němu. „Co říkáš? A bude to jen přirozené, když nás potrestají, ale…“
„A copak to nebude zase jen trest světa? A když tě trestá svět, nic se přece nemění.“ Toda zase dlouze zívl. „Protože ty a já jsme zkrátka v takovéhle době byli na téhle lékařské fakultě, dělali jsme operace na zajatcích. Je otázka, co by udělali ti, kteří nás budou soudit, kdyby se dostali do stejné situace. Jak nás vůbec může svět soudit?“.....
Nejdřív mínusy.
Zdlouhavé popisy místů děje,postav a jejich psychologie.Pro mě trochu zmatená a nesrozumitelná mytologie a magie.Žádná pomocná berlička čtenáři aby se v tom vyznal.Jen nějaké přehledy na začátku a konci knihy.
Plusy.
Humor,akce,nespoutaná fantazie,ironie a překvapení.
Pokud udržíte při čteni byť jen trochu pozornosti(a to je námaha)budete odměněni velmi silným čtenářským zážitkem ,na který jen tak nezapomenete.
Tenhle díl mě přesvědčil ,abych ve čtení Malazké knihy padlých pokračoval dál.
Blízký je mi komentář "sharika".
Já to vidím jako poetické a nostalgické vyprávění o "konci starých dělnických časů"na Ostravsku,které je v konfrontaci s "novými časy"politických intrik extremistických stran a tajných služeb v průběhu sjednocování Evropy.
Originální nápad a zajímavé zpracování.
Ke zdejším komentářům nemám co dodat. Jen malý osobní postřeh.
Příliš mnoho dotazovaných,stačilo by deset třeba i tak možná moc by bylo,příliš zeširoka se dostávali k tomu důležitému,tedy jak se s vědomím své konečnosti a umírání vyrovnávají.Příliš mnoho stran na to,aby odpovědi o tom,že smrt teda tady je a většina dotázanych se samotné smrti nebojí ,spíš té bolesti a nedůstojnosti kolem pomalého umírání a s tím se pojí nejasné názory na eutanasii.Časem začalo působit na mne únavně ,stereotypně,snad jedinou výjimkou je poslední básník Petr Hruška,pro kterého smrt je věc nepřirozená a smiřovat se s tím nechce ,jak mi podle jeho odpovědí připadá.
Ale fotky jsou skvělé.
Směsí nihilismu, grotesky,absurdity,deprese a vnitřní nejistoty hrdiny mi to připomínalo některé z prvních knih Houllebequa.Trochu jsem podezříval autora z příliš velké inspirace.
....."Lidé hovoří o svém nitru. Mám podezření, že uvnitř nás nic není. Nekonečná prázdnota. Nic, co bychom chtěli vidět. Skutečné já, kterého se děsíme.
Čemu říkáme člověk, je ledabylý nátěr. Nános civilizačního bahna, které nám umožňuje zavázat si tkaničky, namazat si krajíc chleba a rozhodnout se kudy jít....."
Podobných"perel"je v knize hodně,po určité době se zdály být pro mne únavné, uvažoval jsem o nedočtení.
..."Víte, tady na vesnici si hledíme každý svýho a současně dáváme pozor jeden na druhýho, aby si každý hleděl svýho,..."
Nebo:
...."Život na venkově, to je rozsudek a diagnóza. Otcové zde souloží se syny, dědové s vnučkami jako v celé této zemi. Všichni utopení v alkoholu. Život na venkově, to je smrt...."
Ovšem v polovině knihy,kdy vesnice vydává své"kostlivce ze skříní "a vyprávění se mění v něco jako existencionální ekologický thriller,se můj zájem o dočtení probudil.
Svým způsobem je to originální a zvláštní kniha, která neosloví každého.
Velmi stručné tisícileté dějiny Ruska,jako úvod k podrobnějším knihám vhodné.
Pro mě zajímavé byly až poslední stránky o událostech na Ukrajině v roce 2014 ,které informují velmi zhruba o vlivu pravicových stran či uskupení a také chování a reakce zástupců Západu.
Stejně zajímavé byly informace o roli západních informačních služeb při přepadení Afghánistánu Ruskem.
Celkově zajímavá kniha.
Tak takový motiv jsem opravdu nečekal.
Ale uvěřitelné a reálné.
Jako detektivka i román výborné. Poohlédnu se po dalších knihách autora.
Rozečteno podruhé kvůli nedostatku jiného brakového odpočinkového čtiva i kvůli jakési nostalgii po sérii Černokněžník,kterou jsem kdysi dávno četl jako první od pana Červenáka. Knihy od odpadu zachraňuje určitá znalost slovanské mytologie a historie skloubená odvážně s přímočarým vyprávěním plným potoků krve,vyhřezlých střev,magie atakdále. Některé drsné scény napodruhé působí úsměvně,ale tehdy před léty to bylo napoprvé fajn.
Ano,román obsahuje historicky ověřená fakta a potvrzuje je poznámkami pod čarou. Ale románová postava kurtizány ovládající čtyři tehdejší světové jazyky a diskutující s kardinálem D'Ailly narazila na hranice mé představivosti a schopnosti aspoň trochu uvěřit vymyšlenou postavu.
....."D’Ailly nevěřícně zavrtěl hlavou. „Děvka, která umí diskutovat o díle Tomáše Akvinského. Nevycházím z údivu....."
Já také.
A žasnu tak,že nedočítám.
Škoda.
Protože autor vyprávět umí.
Také se mi nelíbí současná záplava knih různých"povolání"z Osvětimi,myslím si ,že spíš tématu škodí svou mnohostí a vedou k jakési "otupělosti"nebo"lhostejnosti" nad osudy obětí,které si prošly ,nebo zahynuly v tomto "pekle na Zemi".
Četl jsem,protože to bylo zapůjčeno známou,které se mi prostě nechtělo říct ne a bylo to v polštině ,tak jsem to bral jako cvičení ve čtení v originále.
Je to umělecké zpracování vzpomínek skutečné porodní sestry a některé vzpomínky jsou opravdu hrůzné a otřesné.
Běhání,operace,běhání,operace,běhání,operace,horko,žízeň,nevyspání.......
Při vší úctě k práci "Lékařů bez hranic" mi vše začalo splývat jen v běh a operace,kterým jsem nerozuměl.
Ze všeho si pamatuji jen rozbrušování kuličkového ložiska na prstě "fleksou".
To musely být fakt nervy.
S odstupem času mi připadá příběh o pátrání po šíleném masovém vrahu v kulisách Beskyd více a více neuvěřitelnější a pohádkovější.
Více se mi líbí příběhy ze série "Trujkunt".
Případy jsou takové "normálnější"Buď je to "domácí zabijačka",nebo pomsta.Zdají se mi reálnější.
Určitě si další případ,pokud vyjde ,přečtu.Snad bude lepší.