topipig komentáře u knih

Neskutečná sada! Špína, bída a chlast! Zola je mistr naturalismu a jeho popisování bídy se zažírá až pod kůži. Jakékoliv situace jsou popsány tak uvěřitelně, že si okamžitě celou situaci vybavíte před očima. Některé scény jsou v románu nezapomenutelné. Hlavně Coupeauvo delírium v blázinci anebo jeho postupná přeměna v ochlastu největšího rázu vyvolává mráz po celém těle. Celé dílo jasně směřuje za cílem, před kterým není úniku. Pozvolné padání Gervaisy s Coupeauem do stále většího bahna je temně depresivní. Mezi ústřední dvojicí se proplétají osudy dalších postav, charakterově tak vytříbených, že nemám slov. Těžko popisovat, tohle se musí přečíst. Já to četl jedním dechem a můžu Zabijáka označit za jednu z nejlepších knih, které jsem v životě přečetl.

13 22.08.2016

Nepamatuji se, kdy naposledy jsem se bál při čtení obracet další stránky knihy a kdy naposledy mě hrůzou běhal mráz po celém těle a bylo mě vyloženě divně. Tak sugestivně Jozef Karika popisuje situace, které se udály v okolí slovenského pohoří Tribeč. Jednoduše mě už od úvodních stránek vtáhl do děje a za žádnou cenu už nepustil až k psychicky devastujícímu finále!! Já to vyloženě prožíval, jakoby bych byl na Tribeči se skupinkou lidí, o kterých Karika píše. Ať už je pravda jakákoliv, musím říct, že i když miluji chůzi lesem v nočních hodinách, noc na Tribeči bych strávit rozhodně nechtěl.

12 10.04.2019

EPIC!!!!! Jaroslav Havlíček je nejlepší autor psychologických děl české literatury. Neviditelný je mistrovské dílo, srovnatelné s dílem Karla Čapka. Mimochodem Neviditelný se dočkal i velmi kvalitního filmového zpracování a to hned dvakrát. Poprvé v roce 1965 režisérem Jiřím Bělkou, v roli strýčka Cyrila exceluje Rudolf Hrušínský a podruhé v roce 1988 natočený Jiřím Svobodou pod názvem Prokletí domu Hajnů s Petrem Čepkem v roli Cyrila. Tohle zpracování je vyloženě psychologický horor s geniální kamerou Vladimíra Smutného a pekelnou hudbou Jozefa Revalla. Takže jak kniha i film fungují na sto procent!!

6 22.02.2016

Jaroslav Havlíček si mě tímto souborem povídek opět dostal. Neexistuje podobný náš spisovatel. Havlíčkovo temné vidění, přítomnost smrti, naturalismus nebo poetika, návrat do dětství, kriminální zápletky, způsob vyprávění povídek - to vše je jeho jasný rozpoznatelný rukopis. Je obrovská škoda, že zemřel tak záhy, myslím, že by ještě napsal stěžejní díla.

6 14.02.2016

A je tady závěrečná část trilogie o detektivu Hodgesovi a jeho partě. Zpočátku jsem myslel, že Kingovi dochází dech, aby se asi v polovině všechno strašlivě zvrhlo a já si ihned uvědomil - Sakra, dyť tohleto je přesně King!!! A já na to vždycky zapomenu, že si autor pěkně čtenáře připravuje, aby mu vzápětí nečekaně dal pořádnou ránu do tváře a pěknou kopačku rovnou na solar. Potom už dychtivého fanouška nenechá vydechnout až do závěrečných stránek, které jsou vždycky totálně vygradované, a ne jinak je to i u Konce hlídky, kde jsem poslední listy knihy vyloženě zhltal! Všechno do sebe krásně zapadlo a mě jen mrzí, že to všechno už skončilo a psychouše Bredyho nebo Kermita si můžu už jen znovu připomenout navrácením k této výtečné trilogii.

5 29.03.2018

Jaroslav Havlíček a jeho jakékoliv vyprávění mě opravdu vždycky zasáhne. Stejně jako tento příběh o dospívání mladého chlapce z maloměšťácké rodiny, kterého do života vyškolí první opravdová láska a zejména samorostlý a podivínský doktor Hanzelín. Já jsem nejdříve viděl film, když jsem byl ve stejných létech jako hlavní hrdina Emil a knihu jsem četl až nyní. Musím ale uznat, že režisér Jaromil Jireš naprosto přesně vystihl charaktery a tváře všech postav, zejména Hanzelínových dcer - hubaté a kostnaté Heleny (Zuzana Bydžovská), tiché a hodné Lídy (Jana Riháková-Dolanská), stále usměvavé Marie (Ljuba Krbová), zlé, náladové a po světě toužící Dory (Lucie Zedníčková - ta zahrála fakt dokonale) nebo nejmladší Emy. Vypravěčský způsob Havlíčka je fakt jedinečný, ukazuje svět ve své pravé podobě bez nějakých příkras a život takový, jaký doopravdy je. Miluju jeho styl psaní, kdy popisuje třeba jen vůni lesa, tekoucí potůček nebo jakoukoliv roční dobu. Je to, jako bych byl přímo v jeho představách, cítil kvetoucí stromy a slyšel hvizd ptáků. A někde v dálce vidím nerudného doktora Hanzelína jak jede z návštěv svých pacientů v kočáře se svými dcerami, které zpívají do tichého večerního kraje, do toho dusají koňská kopyta a cítím chlad nastávající noci. Nádhera! Geniální autor, geniální díla. Jaroslav Havlíček a jeho tvorba zůstane pro mě navždy velká srdeční záležitost.

5 10.02.2018

Nádraží Perdido bylo moje první seznámení s autorem Miévillem a musím konstatovat, že zůstane zřejmě i posledním. Nelze mu upřít fantazii a celkovou celistvost světa, potažmo města Nový Krobuzon, ve kterém se hlavní děj odehrává, ale to je z mého pohledu vše. Postavy mě k srdci vůbec nepřirostly, názvy všemožných věcí, které autor podle své fantazie pojmenoval mě neoslovily a stovky cizích slov mě vyloženě v čtení rušily. V polovině mě kniha přestávala už bavit a ke konci mě ani nezajímalo, jak to nakonec vše dopadne. Chápu, že kniha si stoprocentně svoje příznivce najde, já dám radši přednost podobně laděným, avšak mnohem silnějším, srozumitelnějším a čtivějším temným fantasy tipu Nikdykde od Neila Gaimana.

4 30.05.2020

Tak tahle kniha je jinší kafe, než kterou napsal Václav Junek. Žádné domněnky ani fabulace, ale přímá a jasná fakta, která se autorům podařila sehnat a díky nim si můžeme o Čeňku Šléglovi udělat jasný obrázek. Je až s podivem, že tak dlouhou dobu byl brán za kolaboranta a přítele nacistů, po odsouzení dostal jako jediný český herec doživotní zákaz veškeré kulturní činnosti, oproti jinším hereckým kolegům, nebo lidem z filmové branže, kteří prokazatelně kolaborovali a s Němci se paktovali. Že to Čeněk Šlégl všechno dělal kvůli své dceři, která se provdala za Žida a musel proto s Němci spolupracovat a účastnit se i Protektorátních skečů, aby neskončili v koncentráku, to Lidový soud, který ho soudil a odsoudil vůbec nezajímalo a nevzalo v potaz. Čeněk po soudu skončil na půl roku v těžkém žaláři a potom pracoval kde se dalo, nosil uhlí, maloval obrázky, které po hospodách za pivo nebo párek prodával, musel nějak uživit sebe a svoji nemocnou ženu, i když sám byl nemocný a ve vězení v dolech měl těžký úraz, jehož následky trpěl až do své smrti. Smutný osud tohoto výborného herce a přítele Vlasty Buriana. Autoři knihy Jaromír Farník a Radek Žitný tak aspoň po letech touto nesmírně cennou publikací jméno Čeněk Šlégl očisťují od nesmyslného nařčení z kolaborantství a dostává se mu aspoň tak nějakého zadostiučinění. Kniha obsahuje i cenné fotografie, plakátky divadelních představeních, soupisy všech her a filmových rolí, scénářů a režií, které tento významný umělec za svou éru vytvořil. Nejcennější ale zůstává rozhovor s Jaroslavem Malečkem, který byl štamgastem v hospodě, kam Čeněk chodil a prodával svoje obrázky a nějaký čas se stali přáteli až do Šléglovi smrti. Velká škoda, že rozhovor měl ještě pokračovat, ale když tvůrci knihy za panem Malečkem přijeli podruhé, byl už bohužel po smrti. A tak další věci a otázky které jsme se mohli ještě dozvědět už navždy zůstanou nezodpovězeny. "Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku...", pane hrabě Kocharovski.

4 22.11.2018

Protektorát byl jistě neveselá doba, těžko někomu vyčítat kolaboraci nebo naopak někoho z kolaborace obviňovat, když v té době nežili. Muselo to být fakt peklo a zvláště těžké to měli herci a herečky, nebo kdokoliv pohybující se v kulturní sféře. Nacisti jim pak položili nůž na krk, buď půjde s nimi a bude spolupracovat, nebo bude mít velké potíže končící většinou tragicky. Stanislav Motl s poctivým dokumentárním pohledem tak vypráví, co se mu podařilo všechno vypátrat. Většinu zdrojů má stoprocentně potvrzených a tak se dozvíme spousty zajímavých a nikdy nezveřejněných materiálů o nejen hercích, ale i dalších pracovnících filmového protektorátního průmyslu. Hodně působivá je hlavně zmínka o režiséru Janu Svitákovi, který natočil třeba kultovního Přednostu stanice a jako kolaboranta ho dav v květnu 45 lynčoval a posléze nějaký ruský voják zastřelil. Přitom podle všeho kolaborant rozhodně nebyl, ale zřejmě věděl o jiných kolaborantech a někdo se ho zřejmě snažil umlčet navždy, tak ho bez jakéhokoliv soudu předhodil roznícenému davu. Tak tenkrát bez jakéhokoliv soudu muselo zemřít hodně nevinných lidí, opravdu šílená doba! Další zajímavá kapitola je o Václavu Binovci (natočil např. Městečko na dlani), který se neštítil udávat herce a jiné pracovníky filmu Gestapu, kvůli němu zemřel v Mauthausenu Karel Hašler a to tak strašným způsobem, že bych Binovcovi přál horší osud, než kterého se nakonec jako sám přesvědčený fašista dožil. Velice zajímavá kniha, která obsahuje i řadu vyšetřujících protokolů a dokumentů s vyšetřovanými herci a kolaboranty.

4 23.09.2018

Nejdříve jsem viděl film od Bély Tarra a tou depresivní ponurostí a beznadějí jsem byl doslova pohlcen. Nejinak tomu bylo i u této knihy, kde už začáteční věty dávají jasně najevo, že pochmurnost, bezvýchodnost pohybující se v alkoholovém hávu bude hlavní náplní této úžasné knihy. Neustálý déšť, depresivní, podmanivé a podivné až hypnotické výjevy, chlast, chlast a zase chlast. Těžko zařaditelné, ale originální a rozhodně nevšední. Ale asi ne pro každého. Já jsem se chytil hned na první stránku, tak jako u filmu na první záběr. Kniha je o skupince lidí žijící ve vesnici po pádu Železné opony, kde každý žije svým dá se říci skoro bezvýchodným životem. Po chvíli přijde zvěst, že se do vesnice vrací Irimiáš a jeho kumpán Petrina, kteří byli už prohlášeni za mrtvé a osada je z jejich příchodu na nohou. Dohodnou se, že osadu opustí a budou se stěhovat do města...Celou situaci sleduje za svým špinavým oknem ve svém zatuchlém a polorozpadlém domě doktor, který nevytáhne paty z domu, pouze ve chvíli, kdy jde dotankovat kořalku. Nejvíce mě v hlavě utkvěla asi scéna, která ve filmu nebyla a to, kdy se Irimiáš, Petrina a mladý Horgos stanou svědky pekelně mysteriózní scény, kdy není jasno, zda se to doopravdy stalo, nebo to byla jejich halucinace. Úchvatně napsané, že jsem ani nedýchal a hltal řádek za řádkem. Hypnotické!! Těžko popisovat tuto knihu, vím ale určitě, že se k ní ještě někdy v podzimních dobách rád vrátím. Stejně jako k filmu, který za knihou rozhodně nezaostává a je na stejném levelu jako tato originální a působivá kniha.

4 09.11.2017

S některými názory v knize bych se ztotožnil, ale jinak....hmmm, nic pro mě, tenhle druh čtení a poučení mě nic neříká a ani mě nezajímá. Mnohem více se mě líbilo divadelní představení Jaroslava Duška, které se nechalo inspirovat touto knihou. V podání Duška to mělo jakousi větší hloubku a větší srozumitelnost.

4 08.05.2017

Tohle je zatím nejlepší autobiografická kniha, jakou jsem kdy četl. Velmi poutavě a čtivě napsáno. Navíc doplněno spoustou fotografií z archívu Juraje Herze. Tolik informací a zajímavostí kniha obsahuje, že jsem ji hltal každým dnem a za pár dnů byla přečtená. Kolikrát jsem se fakt od srdce zasmál anebo nevěřícně kroutil hlavou (zejména Herzovy trable s komunistickými mocipány). Takové zajímavosti si dám líbit, žádné bulvární výplody. Juraj Herz vzpomíná na svoje rodiče, své dětství, koncentrační tábor Ravensbrück, vojenská léta, na svoje začátky u filmu až po události do roku 2015. Je toho opravdu spousty přínosných informací nejen o československém filmu a jeho tvůrcích. Vyjímečná osobnost - vyjímečný režisér. A už vím, proč mám moc rád i režiséra Jana Švankmajera. S Jurajem Herzem byli kamarádi už od vojny a oba dva se narodili ve stejný den, měsíc i rok! Tomu říkám náhoda!

4 25.01.2017

Pan Humbl si vesele i nevesele proplouvá jakýmkoliv režimem a neštítí se ohavností ani udávání, jen aby se on měl nejlépe a vše si zařídíl ve svůj vlastní prospěch. Ať je to v době První republiky, Protektorátu nebo mezi komunistickou verbeží. V každé době dokázal mistrně převléknout kabát a splynout s davem, který se dral k moci. V roce 1997 natočil Viktor Polesný podlé tohoto románu Vladimíra Neffa stejnojmennou televizní inscenaci s Miroslavem Donutilem v roli Karla Humbla a ten jeho charakter vystihl a zahrál velice přesvědčivě. Jak kniha, tak i film jsou výtečná díla.

4 20.11.2016

Posledních pár stran knihy je hotové peklo!! To jsem stránky doslova hltal a mráz mě běhal po celém těle a tak jsem Ester přál, aby se jí útěk podařil (ikdyž už při čtení je jasné, kam vše beznadějně směřuje). Tragický příběh z doby heydrichiády.

4 03.03.2016

Nana. Největší děvka, která se vychrápala s půlkou Paříže. Já se divím, že neskončila s nějakou pohlavní nemocí, ale nakonec dopadla jak dopadla. Jak já jsem jí přál, aby už zhebla. Ty její rozmary, manipulování s muži i ženami, hloupý a namyšlený fracek! Je to samozřejmě tím, jak vyrůstala a vlastně se jedná o pokračování knihy Zabiják, kde byla ještě malá dcerka Gervaisy, hlavní hrdinky Zabijáka. Zolu mám strašně moc rád, ale s touhle knihou jsem měl problém jí dočíst a vracet se k ní každý den. Mě to chování Nany tak odpuzovalo, že jsem ji dočetl jen kvůli tomu, jak Zola popisuje tehdejší pařížskou společnost se všemi jejími detaily a atmosférou. V tomhle byl on vždycky mistr. Každopádně ke knize se už nikdy nevrátím, radši si přečtu již počtvrté Rozvrat, který pokračuje právě koncem Nany, kdy v ulicích skupiny mužů v čepicích a bílých blůzách skandovaně křičí : "Na Berlín! Na Berlín! Na Berlín!" Nana tak přirozeně zapadá do mozaiky, kterou si spisovatel vytvořil pro svoji ságu Rougonů-Macquartů. Doslov Nany popisuje horlivou, důkladnou a náročnou práci Zoly, kdy chodil sbírat svoje postřehy do vykřičených domů (jeho žena si dokonce myslela, že tam chodí skrze jiné zkušenosti), do divadel, na dostihy a všechno si pečlivě zapisoval, až když měl všechny potřebné informace pohromadě, tak začal teprve psát. Tomu já říkám profesionální PAN spisovatel.

3 12.03.2021

Určitě zajímavé příběhy, které reportér Jaroslav Mareš zpracoval do knižní podoby. Kniha obsahuje také spoustu dobových fotografií z různých míst činu + protokoly z archívů a úředních záznamů. Podle některých událostí byly natočeny i filmy (Studna, Pilčík, Hebermann, Karel Novák). V žádném z pátráních se nedozvíme jak to tenkrát doopravdy bylo, většina záznamů z té doby bylo záhadně skartováno a ve více než v polovině případů měla podle všechno prsty STB. To je na tom to nejvíc ohromující, zarážející a hrůzu nahánějící. Ta komoušká prasata se neštítila opravdu ničeho! Nejsilnější příběhy : Studna, Kadrnožka, Pilčík, Hudec, Hřensko, Otín.

3 30.09.2020

Původně jsem chtěl napsat rozsáhlý rozbor tohoto veledíla, ale bylo by to zbytečné tlachání. Musí stačit fakt, že když jsem Rozvrat přečetl poprvé, během jednoho roku jsem se k němu znovu vrátil ještě dvakrát. A to se mi od dětství nestalo, že bych stejnou knihu přečetl za jeden rok třikrát. A znovu mám chuť se k ní vrátit a určitě tak ještě učiním, a ne jednou. Mistrovský rukopis a popis událostí mě vtáhl přímo do dění, všechno jako bych prožíval s těmi nebohými vojáky nebo s dalšími souvisejícími postavami. Peklo, zkáza, zmar a nejedno velké utrpení. Strašlivá barvitost vyprávění a masakry z bitev mě probíhaly přímo před očima. Neskutečná Zolova imaginace! S jistotou můžu říci, že se Rozvrat zařadil na první příčku mých nejoblíbenějších knih (nejen Zolovy tvorby) a odsunul kousíček dál Zabijáka, taktéž geniální dílo mistra Zoly. Z historického hlediska se jedná o nejčernější kapitolu francouzských dějin. Pár slov, co vystihuje tento historický román : žádné nebe, žádné slunce, jen zkáza a zmar, totální apokalypsa. Člověk, měnící se v podrážděnou bestii. Vření, úpadek, demoralizace, rozvrat. Zapálené domy, syčící hustý strastiplný kouř. Nářky umírajících i dětí. Krev, bolest a smrt. Žádná naděje. Degradace lidství. Bohapusté vraždění.

3 24.06.2020

Silná osobnost Vlasty Chramostové nedovolila, aby ji komunistická verbež dokázala zlomit. Paní Chramostová popisuje otevřeně a bez servítků události, za které se i ona styděla. Kniha je zpovědí nejen její duše, ale i totalitní doby. Oproti klasickým autobiografickým knížkám se liší v zásadní věci a to, že je napsána literárním stylem, jakoby Vlasta byla rodilá spisovatelka. Ten způsob slohu a stavba statí je fakt originální, je škoda, že se nevěnovala spisovatelské činnosti více. Fotografická příloha obsahuje dokumenty STB o sledování Bytového divadla, které paní Chramostová pořádala, různé dokumenty o spolupráci a jiná fakta. Spolu s knihou Lanďák od Pavla Landovského knihu řadím k nejupřímnějším a nejzásadnějším, které vypovídají o zlu, jenž komunismus jmenuje se.

3 06.01.2020

Kniha je vyprávěna podle kapitol, určující časové rozmezí a jednotlivé hodiny během tří dnů. Asi do půlky se seznamujeme s hrdiny příběhu a jejich charakterovými rysy, což po chvíli možná trochu nudí. Pak ale nastane velký zvrat, na scénu se vrhne kanibalská rodinka a dějová linie dostane úplně jinší rozměr. Brutální, nechutný a přitom ne samoúčelný. Všechno je to hlavně o tom, jak se lidé v krizových situací můžou zachovat. Na svou dobu opravdu drsné dílo (rok 1981), které citelně pocítilo zásah cenzury, která ho tenkrát totálně okleštila a změnila závěr a vlastně i celé poslání knihy. Naštěstí v roce 1999 autor svůj román vydal znovu pod jiným vydavatelstvím a zachoval mu svoji původní, syrovou a děsivou tvář. Cenný je i doslov autora, jenž objasňuje a líčí svůj boj s lidmi, kteří mu cenzorskými zásahy knihu znehodnotili.

3 23.03.2019

Prvních asi třicet stran jsem měl s knihou vážný problém. Nemohl jsem se chytnout a zvyknout si na způsob vyprávění a Fuksovy mluvy. Málem jsem to už odpískal, ještě jsem se podíval na hodnocení a ejhle, míra hodnocení převažovala skvělá, tak jsem se rozhodl pokračovat. A dobře jsem udělal. Příběh Michala se rozjede a čtenář je odměněn velice svojským a originálním příběhem, který se z větší části odehrává v době okupace Českých zemích v roce 1939. Fuksovo vypravěčství je ojedinělé a já jsem rád, že jsem to nevzdal. Je to sice na čtení těžší, ale když se zakousnete, už se do konce nepustíte. Líbí se mi, jak Fuks pracuje postupným budováním atmosféry a znepokojivou situací tehdejší temné doby. Velmi mě zaujala slova staršího dirigenta, který s Michalem mluví před svým odchodem ze země (zřejmě byl žid a utíkal před nacisty, Fuks v tomhle není jednoznačný, tak jako ve více věcech a případech) a hovoří o tom, když člověk chce něčeho dosáhnout, tak v čem to všechno vězí. A to jsou právě ty struny v člověku, tohle jsou ty světlé...ty tmavé jsou tam potom také zmíněny a potom pochopíte ten název knihy, kterou čtete. Ještě mě doslova uhranula kapitola, která začíná Michalovou cestou na podzimní hřbitov....Variace pro temnou strunu je na hraně reality, přeludu a krásné snivosti. A v tom je Fuks opravdový mistr imaginace.

3 06.08.2018