Tozbee komentáře u knih

Milé poselství o tom, jak je důležité člověka posuzovat podle jeho činů pro druhé. Jedna hvězda dolů, neboť mi příběh připadal příliš křečovitý a vnitřní obrat Oveho dost nepřesvědčivý (navzdory tomu, že je jasné, že k němu kniha směřuje). Druhou hvězdu musím vzít za ubíjející autorovu obsesi nacpat do každé druhé věty „vtip“, z nichž příliš mnoho začíná slovy "Kocour se tvářil jakoby..." (podobným tikem trpí autor Stoletého staříka, který...).
A ještě jeden postřeh - překvapilo mě, že mezi komentátory knihy tak výrazně převažují ženy.

8 17.09.2019

Vymazlená záležitost. Jestli je autorka taková puntičkářka i v běžnějších životních rovinách, tak potěš koště. Takhle mi to ovšem sedlo. Velký dík nakladateli. V knize jsem v podstatě postrádal pouze určité shrnutí zbývajících možností průzkumu, návrhů, kudy se ubírat dál - třeba formou doslovu jiného odborníka. To ale nic nemění na tom, že je kniha velmi ojedinělým počinem, kterým jsem rád ozdobil knihovnu.

8 15.04.2019

Originální, promyšlený a zábavný koncept s filozofickými přesahy do reálného světa, který mě v první třetině knihy zcela strhl. Ale původní tempo a napětí postupně z knihy vyprchává jako síla z Antona v druhé hladině šera. Bohužel mě nakonec zcela opustila zvědavost, jak třetí příběh dopadne, neboť bylo zřejmé, že opět půjde o komplikovaný konstrukt, který nedokáže předvídat nikdo kromě Gessera. A to je únavné.

„Cpát se někam výš a plýtvat životem na luxusnější auto, pozvánky na velkosvětské rauty nebo na byt, který by měl o pokoj víc – k čemu to? Život je přece příjemný sám o sobě, a ne díky rozkoším, na něž se nám nakonec podaří dosáhnout. V tomhle ohledu je život přímým protikladem peněz, které samy o sobě neznamenají nic. (...) Jednou ze zvláštností lidí, kteří v životě dokážou najít přesně to místo, na které patří, je, že to berou jako samozřejmost. Všechno běží, jak má. A když se někdo toho svého nedopracuje, je to výhradně jeho vina. Znamená to, že prokázal přílišnou lenost a hloupost. Anebo jevil zvýšené nároky.“

8 17.10.2018

Autor se s tím nese*e. V rámci žánru a cílové skupiny. A je zcela evidentní, že se mu podařilo uhodit hřebíček na hlavičku. Že doba k takové knize uzrála a žízeň po ní je (nejen mezi mladými křesťany) obrovská. Taky jsem se, ač agnostik ve středním věku, napil plnými doušky a nasál elán. Respekt autorovi.

„Nauč se na sobě pracovat, nauč se sebezápory, nejen v pátek a v postní době. Necvičíš, nemáš. Nestuduješ, nevíš. Neovládáš se, nedáš to. Bylo by iluzí myslet si, že důležité životní chvíle zvládneš bez přípravy, z voleje. Ty věci je potřeba mít připravené předem, je potřeba být na sebe ostrý, nutit se do věcí, nepříjemné napřed, příjemné potom, cílem života není štěstí.“

8 31.07.2018

Omlouvám se za neznalost a naivitu, ale netušil jsem, s čím mám tu čest, když se mi kniha dostala do ruky. Po přečtení úvodníku jsem sice pojal podezření, ale autorovi (resp. jistému Štrasserrovi) jsem to sežral i s navijákem. V úvodní kapitole se prozření konečně dostavilo, nicméně cestu k obsahu jsem si ještě musel hledat. Zaujetí však rostlo a nakonec nezůstalo jedno oko suché. Nečetl jsem zdaleka jen "po kapitolkách na jedno vysratie", ale všude. Na konci knihy jsem dostal křeč do břišních svalů, knihu si opatřil a následně jí začal obdarovávat kolemjdoucí (a podle dosavadních zpráv v tom dotyční také pokračují). Mám podezření, že minimálně poslední dvě kapitoly shrnují témata, která se autorovi nepodařilo dostat do komiksu Rudo, ačkoli by tam seděla jako ulitá. Zkrátka parádní a hlavně originální záležitost, navíc pěkně udělaná kniha.

"Prežiť pár rokov v Sudáne znamená, že ste dobrodruh a ak to prežijete v zdraví, možete svojimi historkami baviť parížsku, londýnsku alebo newyorskú spoločnosť. Prežiť pár rokov u nás znamená, že ste chuj."

EDIT: Překlad uvedené pasáže v českém vydání je nuuudaaaa.

8 21.09.2017

Knížka, při které s dalším a dalším dnem čtení (deníkovým i reálným) rostla má únava. Dílčí věty a části, které by svými formulacemi byly za normálních okolností vtipné, jsou utopené v záplavě dalších "vtipů" a "gegů". Knížka připomíná kabaret scének, kterých už je příliš, které nikam nespějí a konferenciér vás už svými řečmi nudí. Čtenář se nemá na co těšit, protože kniha v podstatě nemá zápletku, a tak zbývá jen čekat, co zajímavého se z toho vyvine. Ale ono se nevyvine nic a kniha končí ve vzduchoprázdnu, které se mi nechce zaplnit tím, že bych se pustil do druhého dílu. V podstatě neexistuje důvod, proč by mě mělo zajímat, jak tahle taškařice bude pokračovat. Mrzí mě to, protože místy jsem se z plna hrdla zasmál... ale to zkrátka nestačí.

8 24.11.2016

Po dlouhé době klasika. A zklamání. Což mě upřímně mrzí... Knihu jsem dočetl včera a než jsem se rozmyslel, jak s úctou ke jménu a majestátu autora vyjádřím, proč jsem se s jeho dílem minul, překvapeně koukám, že o něco jadrněji (a trefněji) totéž právě vyjádřila předřečnice Metla. Za což jí velmi děkuji. Dokonce bych svých pět výtek seřadil stejně jako ona – tedy tu pátou připomínku vnímám jako nejméně problematickou a dokázal bych ji odpustit jako čistě žánrovou věc (byť podle mě poněkud kýčovitou).
Doplním alespoň jiný postřeh. Nemám dobrou zkušenost s anotacemi, které často zcela hloupě prozradí většinu děje, případně včetně zastřešující myšlenky. Proto je raději čtu až po přečtení knihy. A v tomto případě tedy zírám jak tele na nové vrata, co to nakladatel (nechci pátrat který) vypustil do světa. To je na pár facek. Správci DK by mohli celou anotaci označit jako spoiler.

7 19.02.2021

Ať se na mě v Hostu nezlobí, ale ta obálka je fakt pekelná... Brekeke.
Tipuju, že částečně poučený čtenář, který se snaží žít zodpovědně (ve smyslu snižování své uhlíkové stopy), musí z knihy cítit alespoň mírné zklamání. Fakta, která z médií vstřebává mnoho let, tady musí zhltnout najednou, což pro mě byla téměř nesnesitelná nálož. Navíc vám je dáno opakovaně najevo, že váš osobní příspěvek je zcela zanedbatelný a nezáleží na něm. Řadě lidí to může posloužit jako alibi a podnět k rozvoji osobního nihilismu. Když už jsou tedy podstatná pouze rychlá, účinná, trvalá a globální politická rozhodnutí (tedy ta nejtěžší představitelná), očekával bych, že autor alespoň naznačí možné způsoby, jak jich dosáhnout a nevyvolat demonstrace a revoluce. Pokud nemá náměty on, expert z nejpovolanějších, jak se k nim stihnou dopracovat neustále se střídající političtí představitelé? Poslední kapitola mi přišla zkrátka nedostatečná a knihu podle mě nezachránila. Co mě však těší, je celkové hodnocení (aktuálně překvapivých 85 %), což může znamenat, že si kniha své čtenáře získává. Bohužel velmi pomalu (aktuálně 29 hodnocení).

7 15.01.2021

(SPOILER) Čte se to dobře, protože autorka umí. Pokud tedy čtenáři nevadí, že od počátku knihy ví, že nic neví, a že se to nedozví dřív než na konci. A že se toho bohužel do té doby zas tak moc neděje. Na to, jak velké časové rozpětí román zachycuje, mi přišel popis životů hlavních aktérů příliš plytký. Příliš mnoho prostého popisu ve stylu "tak šel čas". A tak se ve vztahu ke knize cítím podobně jako vypravěčka ve vztahu ke svému protivnému otci, se kterým se snaží vyjít a snaží se ho pochopit. S tím rozdílem, že se mi to nakonec nepovedlo.

7 13.05.2020

Paní Alvarová dokáže zasvěceně hovořit o promyšlených propagandách různého druhu, např. Číny, USA či velkých nadnárodních firem. Tato kniha je ale o té, kterou s ohledem na své zkušenosti a odbornost považuje za řádově nebezpečnější - o propagandě ruské. Odhaluje charakteristické rysy hybridní války, kterou Rusko bojuje, aniž by si toho občané napadených (západních) států stihli všimnout. Nemáme totiž čas, bavíme se. A taky: „Bouráme pomníky. Nic nám není svaté a to je děsně cool. Nevěř ničemu a nikomu je naše národní heslo. Takže jsme troly uvítali s otevřenou náručí. Pochybovali o všem, vysmívali se všemu, byli jedni z nás.“ Přepadá mě bohužel velká skepse, že se tato potřebná kniha nedostane k většímu počtu čtenářů, byť by si to zasloužila. Její apelativní a hovorový jazyk jí sluší, jednu hvězdu dávám dolů za příliš stručnou závěrečnou kapitolu, ve které jsem čekal více praktických návrhů, co dělat, aby „byla naše ofenzíva mnohostranná“. V hybridní válce se totiž z civilistů, tedy z nás všech, stávají plnohodnotní vojáci. Není čas čekat na proměnu školství, které vychová mediálně zdatné občany, kteří tu bitvu vybojují za nás.

„Trolové jsou vojáci morální temnoty. Slouží k vypěstování pocitu, že dobro neexistuje a usilovat o ně může jen naprosto nevyléčitelný idiot.“

7 17.08.2018

Originálně a svěže pojatá kniha na neveselé téma, o němž v poslední době vychází jedna publikace za druhou. Málokterá ale vyznívá tak přirozeně vlídně. Tleskám autorovu stylu psaní i práce. Byť si myslím, že je lepší si kapitoly dávkovat po částech, aby se čtenáři nepřejedly opakující se motivy a aby si užil autorův humor. A občas mě rušilo poněkud násilné hledání paralel mezi životem autistů a životem autora, bez něhož bych se obešel (závěry kapitol trochu připomínají Sex/Autismus ve městě).

„Děti jinakost odpouští, nevychovanost ne. Je potřeba, aby tu zkušenost získaly už teď, protože v dospělém světě to funguje přesně opačně."

7 19.07.2018

Ztotožňuji se s dřívějšími kladnými hodnoceními, kniha mi připadala svou stručností, symbolikou a lehce poetickým (bariccovským) jazykem vskutku výjimečná. Dojem mi zkazil pouze poněkud patetický závěr a "odhalení", které se pohybuje na hraně kýče.

"Je to divná bolest. (...) Umírat steskem po něčem, co nikdy neprožiješ."

7 10.05.2017

Tahle banda (včetně Steinbecka a Hilského) mi přirostla k srdci. Ačkoliv pocit obdivu k hlavním postavám pro jejich bezprostřednost, svobodu a schopnost užívat si života není zcela kompatibilní s představou života v jejich sousedství. V každém případě pro mě mimořádně živočišný a jazykově vybroušený zážitek.

"Tak honem. Mám žízeň, že bych se o ni moh opřít. Kočičky se nacházej?"
"Mraky kočiček. Všechny se tam slezly."
"Takže jdem na to, ne? Mrskněmež sebou."

7 30.01.2017

Směstnání celé apokalyptické vize do tak krátkého období, naprostá absence jakéhokoliv společenského odporu (jako by byla společnost tvořena pouze postavami jako Francois a jako by směřování společnosti určovaly pouze politické strany a povolební vyjednávání) velmi ubraly románu na věrohodnosti a nedokázal jsem brát jeho velkou část vážně. Ale je to záměrně provokativní, OK. Je to burcující, OK. Místy mi to připadalo myšlenkově kreativní. A postava hlavního suchara mě správně srala. Takže za zbytečné tohle dílo nepovažuji.

7 25.01.2017

Úsměvné a přitom skličující. Hutný příběh bez balastu, jen slabě ukotvený v čase a místě, zato precizně vystavěný. Silná kniha, která člověka donutí nazírat situace optikou každé z osmi hlavních postav a přemýšlet nad nimi.

"Celé neštěstí je v tom, (...) že je člověk obklopen blbci. Copak já se mohu na někoho v tomto městě zeptat na radu? Inteligentní člověk se rodí do absolutního vyhnanství. Nemyslím na nic jiného, protože je to můj obor: lidstvo produkuje neuvěřitelnou kvantitu blbců. Čím hloupější jedinec, tím větší má chuť se množit. Dokonalí jedinci zplodí nanejvýš jedno dítě a ti nejlepší jako ty dojdou k názoru, že se vůbec množit nebudou. To je katastrofa. A já pořád sním o světě, kde by se člověk rodil nikoli mezi cizince, ale mezi své bratry."

7 21.10.2015

V mysli mi utkvěla především úvodní myšlenka knihy, která říká, že intelektuálové jsou pro společnost nebezpeční, protože jsou v prosazování svého pohledu na svět zaslepení a jejich myšlenky mohou (katastrofálně) ovlivnit životy milionů lidí. Skvělý základ pro diskuzi, která se může zvrtnout jakýmkoliv směrem.

7 29.07.2015

Někteří chlapi takhle možná komunikují a jednají, ale neznám je. Lidi totiž nejsou dvourozměrné karikatury, které jedou stále jak podle šablony (jsou takové případy, chceš do držky apod.). Pár podařených hlášek a termínů (velitelka) a několik vtipných „úvah“ (vypitá hospoda) v knize bylo, to zase jo, ale to zkrátka nestačí. Pan Rudiš mi to jistě odpustí, ale tohle jeho dílko jsem úspěšně odpružil.
P. S.: Sousloví „A ten, co xxxxx“ nemůžu po dočtení vystát :-)

6 08.10.2020

Fakt inspirativní chlápek a dobrý formát rozhovoru – nebýt Bartoloměje, je ta knížka nejspíš chudší. Řekl bych, že každý čtenář se směje, krčí nesouhlasně čelo nebo se zamýšlí u jiných odpovědí a historek. Přitom je výsledný soud velmi podobný, což je na celém rozhovoru skvělé. Mrzí mě jen dost překlepů, které unikly pozornosti redakce.

„Ty ještě žiješ?“, já: „Žiju, babo, vidíš, ne?“, načež Věra: „A prrroč?“

6 02.05.2019

Je to správně uhozené a provokativní. Ten chlap je střídavě roztomilý a na zabití. A celek je z půlky zábavný a z poloviny nudný. A je celkem možné, že při druhém čtení by se mi ty půlky prohodily, což mi na celé knížce přijde jako nejlepší.

6 15.04.2019

Neveselé čtení. Za což si autor jistě vyslechne nejednu výtku typu „ale takhle to není všude“ nebo „proč taky nepíše o věcech, které se na Slovensku daří“. Inu možná proto, že o tomhle nikdo nepíše, kdežto "věrozvěstů" rozkvětu a prosperity je v médiích požehnaně. Některé příběhy se mnou pěkně zacloumaly a mrzelo mě, že nejdou ještě víc do hloubky („hospodaření“ s cizími pozemky na Zemplíne), často jsem se poučil (Čadca, Lendak aj.), u některých příběhů zase budu vyhlížet pokračování (např. Humenné). Mnoho míst mě také nalákalo k osobní návštěvě.
Samotného by mě zajímalo, jestli kniha u většiny čtenářů vyvolá spíše pocit marnosti a zmaru, nebo je bude motivovat k osobnímu zapojení, ke zlepšení čehokoliv v jejich okolí. Přál bych Slovensku jednoznačně to druhé.

» Mann nedávno pracoval so slovenskými policajtmi v rómskych komunitách: „Prednášal som na Policajnej akadémii. Zdalo sa mi, že policajti sú pasívni, pozerali sa na mňa s nevyslovenou otázkou, čo nám tu ten chce. Robil som však aj prednášky pre väzenských dozorcov, ktorí sa mi v porovnaní s policajtmi zdali voči Rómom omnoho vnímavejší. Vysvetľujem si to tým, že kým policajti sa s nimi stretávajú zväčša pri represívnej akcii, väzanskí dozorcovia s nimi žijú; poznajú ich osudy a rodiny. A poznanie prekonáva predsudky.“ «

6 14.01.2019