triatlet komentáře u knih

Československé dějiny 20. století v kostce. Obdivuji, co autor dokázal propojit a na malém prostoru vykreslit.
Od Tomáše Bati přes Lídu Baarovou, Martu Kubišovou, Eduarda Kirchsberga/ Karla Fabiána až po Jaroslavu Moserovou. A mezi tím Josef Škvorecký, Pavel Kohout, Václav Havel, Karel Gott, Helena Vondráčková...
Střípky jsou poskládané zajímavě i z hlediska kompozice.
Poučený čtenář docení zkratku. A pro ostatní mohou být narážky v Gottlandu motivací najít další publikace o zmiňovaných osobnostech.
Osobně jsem si přidal do knížek, které bych si chtěl přečíst, Tudy chodil K. od Radoslava Nenadála a Psí komando od Karla Fabiána. Ačkoliv jsem Fabiána neznal, tak jsem si při čtení kapitoly vzpomněl na film Černý vlk a dohledal jsem si, že Fabián je autor předlohy.
.......................................................................................................................................
Při psaní komentáře poslouchám Tajgu blues 69 (s. 129) a přemýšlím nad argumentační vyspělostí nicku DominaCZ. Kafkovsky absurdní, že takovýto nick je za komentáře v top 10 mezi nejlépe komentujícími uživateli...

28 18.08.2017

"Myslím, že jsem už zavětřil všechna dobrodružství, která mě teprve čekala." (s. 28)

Variace na Kafkovu Proměnu. Hlavní hrdina si se svou metamorfozou ovšem dokáže poradit a poutavě a vtipně vypráví, co všechno zažil.
Pobavila mě hlavně kapitola, ve které se setkává se svým psem a matkou.

"Ale vždyť vlastně i teď, ve své nové podobě, jsem pořád sám sebou."

27 11.03.2020

"Život má víc fantazie než já." (s. 124)

Po přečtení posledního slova se rozhostí ticho, které voní po rozkvetlé louce. Čtenář na chvíli ztratí pojem o čase, ale díky kouzelným slůvkům jako je svoboda, dobrodružství nebo fantazie znovuožívá příběh Tomka a Hannah. Vzhledem k tomu, že jsou jejich životy propojeny, tak i vyprávění Hanny, které navazuje na Tomkovo, dotváří tento vzácný knižní celek.
Možná by bylo zajímavé někdy se ke knížce vrátit a číst ji v obráceném pořadí - nejdřív Hannin příběh a pak Tomkův.
Zpočátku mi autorův styl trošku připomínal Amélii z Montmartru, v Zapomenutém lese pak Hobita, celkově putování a metamorfózy asociují Tuláka po hvědách.
Po návštěvě u Voňavkářů jsem propadl svébytnému světu Tomka a Hannah a vlídnému vyprávění.
Nejvíce se mi líbila návštěva v království šeredů.
Ilustrace Jiřího Janíčka jsou baobabsky nádherné.

ČV 2020 - 6. Kniha, která vás zaujala svým názvem

27 12.01.2020

Slyším šplouchání vln,
vidím exotickou faunu,
chutnám cizokrajné ovoce,
lechtá mě žhavý písek,
cítím vůni dobrodružství...

Vracím se do dětství.

27 08.12.2019

SPOILER (NA SPOILER UPOZORŇUJE AKTIVNÍ MODERÁTOR)

„Logiku Osvětimi nebylo možné srovnat s ničím, co ovládalo svět za ostnatými dráty pod napětím.“ (s. 49)

Příběh je především o mateřství. „…být matkou je mnohem víc než jen vychovávat děti. Být matkou znamená prolnout svou duši s krásnými, nevinnými tvářemi dětí tak, až se navždy spojí.“ (s. 35)
Příběh o mateřství, které prochází zkouškou nacistického šílenství. „Všichni souhlasili s tím fanatickým šílenstvím a dělali ze světa hladové, válčící peklo.“ (s. 33)

Vypravěčka Helene (Němka provdaná za Roma) zachycuje zatčení, cestu vlakem a první dny v Osvětimi. „Ve vagonu jsme neměli světlo, nikdo jej však nepotřeboval; strach a smutek ve tvářích cestujících si mohl snadno představit.“ (s. 27)
Helene přirovnává vztah s hudebně nadaným manželem Johannem k báji o Orfeovi a Euridice.
Smrt v Osvětimi hrozí každou minutu, hodinu, autor nepopisuje naturalisticky nacistická zvěrstva, stačí náznak jako v případě Anny a jejího vnuka, aby si čtenář udělal představu. „Smrt vypadala jako dar z nebes, věděla jsem však, že můj čas ještě nenastal. Byla jsem cosi jako stará loď v bouři a mé děti mi sloužily jako kotva, jež mě poutá k životu.“ (s. 115)

Ve druhé polovině knihy Helene díky zdravotnické praxi získává místo ve školce, kterou nechal zřídit dr. Mengele. Zatímco čtenář asi pochopí, k čemu měla školka sloužit, Helene naivně věří, že vykonává dobro… Postupně Mengeleho prokoukne. „Připomínal mi Wildeův Obraz Doriana Graye. Hrdina románu prodal svou duši ďáblu výměnou za věčné mládí a krásu, ale přestože zvnějšku zůstal půvabný, uvnitř postupně upadal, což bylo znát na portréru, který schovával ve svém pokoji. Na obrazu se nakonec objevila zrůda.“ (s. 176)

Vztah Mengeleho a Helene působí sice nevěrohodně, je těžké si představit, že by Helene získávala nějaké ústupky za svou statečnost, ale stejně tuto dějovou linku přebíjí Smrt. „Smrt se nezastaví, aby rozlišovala mezi vinnými a nevinnými.“ (s. 188)

Hezká je grafická úprava knížky – ostnatý drát ohraničuje spodní okraj a každou z kapitol uvozuje kontura houslí.

Prolog a epilog, v němž vystupuje Mengele, mi přišel nadbytečný. Naopak v historickém poučení mi chyběly odkazy na konkrétní osoby.

„Abychom se dozvěděli, co je opravdu důležité, musíme někdy ztratit vše. Když nás osud oloupí o to, bez čeho jsme si neuměli život představit, a postaví nás nahé před realitu, objeví se význam všeho, co bylo dříve neviditelné.“ (s. 172)

27 06.07.2019

"Chyťte mě, jestli to dokážete," volá pachatel šéfinspektorovi Erice Fosterové na konci 64. kapitoly z 84.
Podobný motiv se objevuje u Lisy Gardner v románu Chyť mě. Jak Bryndza, tak Gardnerová odhalují pachatele i díky moderním technologiím. Motiv chatovacích místností využívají stejně.
Gardnerová je přesvědčivější v detailnějším popisu činnosti operátorů u bezpečnostních linek, Bryndza dokáže vykreslit prostředí Londýna.
Pachatel je odhalen poměrně brzy. Je zajímavé sledovat jeho psychiku, ovšem místy (především v závěrečném přesunu) má až nadpřirozené schopnosti.
Překvapila mě trochu nevšímavost na pachatelově pracovišti.

27 07.02.2019

Komorní drama z posledních dnů války.
Věty, které Jan Procházka poskládal, působí stroze, syrově a připomínají údery sekyry...
Předposlední kapitola je srovnaletná se závěrem Jozovy Hanule.
I když jsem viděl opakovaně film (i v kině), povídka mě překvapila množstvím přímé řeči a lyrickým jazykem.
"Kočičí oko tancovalo nad tupými palicemi valachů. Úvoz i povoz uhýbal a zase se vracel k ranní hvězdě. Crčela voda, hřměla míza, bobtnalo rašení. Živá hmota se ve tmě napínala, drala se nad žleb, mlaskala jako chlebové těsto
v kváskové díži." (s. 9/10)
"Explodovalo jaro, kvičeli ptáci, šuměl hvizd, idyla moravské přírody se vojáka-vojáčka nedotýkala." (s. 29)
Z textu vystupuje vztah k víře:
"Musíš mně odpustit, oslovila Boha. Vím, že jenom ty jsi Soud a Odplata. Ale jsi taky Spravedlnost." (s. 36)
Oproti filmu je rozveden motiv mateřství.

Ze zarovnání textu ve vydání v nakladatelství Academia z roku 2009 bolí až oči...

27 05.05.2018

Hory jsou jako život – ukazují nám své vrcholy, lákají ke zdolávání, ale někdy přináší strastiplnou cestu. Když se ale podaří dosáhnout nějakého cíle, získáváme sílu a motivaci.
Při slunečném počasí se nedosažitelné vrcholy vyzývavě usmívají, při bouřkách se na nás zlověstně mračí…
Mám dvě hory – v jedné je ČERVENEC po celý rok, ta druhá je skrytá v lesích nedaleko Telče a je možné ji zahlédnout jen z některých míst.
Cognettiho příběh není jen o životě v horách, ale především o vztazích – rodičů a dětí, milenců a hlavně přátel. „Naše přátelství přebývalo tam
v horách a to, co se dělo v údolí, se ho nesmělo ani letmo dotknout.“ (s. 175)
Cognettoho hrdinové hledají… „Pokaždé, když jsem se tam vracel, zdálo se mi, že se vracím k sobě samému, na místo, kde jsem sám sebou a je mi tam dobře.“ (s. 182) Hledají pomocí hádanek, přírodních živlů. Pomáhá jim v tom zkušenost předků. „Podle tebe nás minulost může minout znovu?“ (s. 21)
Za nejvýraznější považuji motiv potoka, který je průzračný od úvodních stránek.
Hory jsou nádherné, ale i zrádné. V Cognettiho příběhu jsou zrada a smrt
zpovzdálí cítit. Zkříží postavám cestu?
Líbilo se mi členění příběhu, názvy kapitol. Oceňuji autorův styl i překlad Alice Flemrové. Styl je čistý jako horský vzduch, místy břitký, místy s lehkým letním oparem, jinde mrazivě zimní.

„Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení.“ (s. 30)

„Léto maže vzpomínky, stejně jako rozpouští sníh, ale ledovec, to je sníh
z dávných zim, je to vzpomínka na zimu, která nechce, aby se na ni zapomnělo.“ (s. 131)

„Dobře jsem si pamatoval, co znamenalo jít tam (do města, do Turína) bydlet, v době, kdy mi město připadalo obtěžkané přísliby do budoucna. Nevěděl jsem, jestli jsem si já něco namlouval, nebo jestli ono nedodrželo své sliby, ale vystěhovat během jednoho dne byt naplněný tolika roky, vynosit ven bez ladu s skladu předměty, které jsem dovnitř přinesl jeden po druhém, bylo jako vzít si nazpátek zásnubní prsten, smířit se s ústupem.“ (s. 172)

„Minulost je v údolí, budoucnost na vrcholu.“ (s. 223)
„Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou.“ (s. 224)

27 07.04.2018

Ilustrace Jiřího Votruby a nadčasový text Zdeňka Svěráka seznamují nejmenší čtenáře s profesemi, které vyžadují noční službu.

"Lidé, co v noci drží hlídku,
ve znaku mají světlušku,
jsou jako zástup dobrých skřítků,
vzpomeň si na ně na lůžku."

(24. 2. 2020 - 16x v přečtených)

26 24.02.2020

"Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď." (Ota Pavel)

Citáty od neznámých autorů, přes orientální přísloví po Otu Pavla...
Hodnota spočívá v dárku a věnování.
Podobný sborník citátů - https://www.databazeknih.cz/knihy/stesti-337142 - sice v Levných knihách láká ke koupi, ale ve srovnání s jinými výbory citátů působí pouze jako napodobenina.

ČV 2020 - 8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu

Vzhledem k tomu, jakou radost poslední dny přinášejí čeští biatlonisté a posledních 10 měsíců Ashle1gh Barty, tak jasná volba :-)

26 14.02.2020

Zlodějíček Bubla aneb Jak málem knížka o Pipi Dlouhé punčoše vůbec nevznikla.
Drobnou vzpomínku Astrid Lindgrenové na dobu, kdy psala Pipi Dlouhou punčochu, lze označit za "cennou cennost" nebo "vzácný klenot". I podivný zlodějíček Bubla by z toho označení měl jistě radost :-)

26 19.01.2020

"Lidi jsou na světě proto, aby odkrývali tajemství." (s. 48)
Helenka se svou bzučící kamarádkou Rudolfínou prožívá obyčejná dobrodružství. Společně objevují svět. Co se dá ale objevit za 45 minut? Dají se najít kamínky, které mají svou historii. Dají se potkat děti, které mají své starosti.
A Rudolfína svým chováním přispívá k vypointovanému moudru.
Jemné ilustrace Daisy Mrázkové vdechují příběhům život.

Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzva kniha

26 09.06.2019

Ensō...

JakO čtenář jsem se na pár hOdin Ocitl v časOprOstOrOvé smyčce...

(Ne)skutečně promyšlená povídka; do posledního detailu. Schod za schodem autor buduje atmosféru, popisuje, veršuje, literárně poučuje, filozofuje.
Prachobyčejný, fádní život podivného pošťáčka prosťáčka se zásadně mění vlivem vlastního jednání, ale i vlivem okolí.
Ke klíčovým slovům, ze kterých jsou stvořeny tisíce příběhů (život - práce - poctivost - tajemství - láska - přátelství - zrada - pomsta - smrt), patří ještě nevšední Guadeloupe - ensō...

Autor (překladatel) kouzlí s jazykem a dokáže mistrně nepřímo charakterizovat postavy.
"Ségolènin rukopis byl parfém pro oči, elixír, óda, grafická symfonie, apoteóza; byl zkrátka krásný až k pláči. Bilodo kdesi četl, že písmo je odrazem duše a bez zaváhání usoudil, že Ségolènina se musí vyznačovat nedostižnou čistotou. Kdyby andělé psali, pak jistě právě takto." (s. 23)

Tajemství knihy
"živOt v pOdObě smyčky"
naivní pOšťák

dOčkám se OdpOvědi
v pOkračOvání?

26 05.03.2019

"Pohádka je vláha pro dětskou duši." (s. 13)
Doslova, a do posledního písmene, pohádkový ráj s rajskými kresbami Adolfa Borna.
Nápadité hraní se slovy docení čtenáři, kteří vnímají jazykovou hravost a vytříbenost.
Pane Svěráku, ještě další pohádky, prosím.

26 24.02.2019

Pokud si chcete uchovat vzpomínky na Gábinu, kterou znáte z biatlonových závodů, nečtěte její vzpomínky.
První třetina - cca do 15. kapitoly jsou pubertální bulvaroidní výlevy. Nechápu, že zkušený novinář Martin Moravec začne kapitolu větou: "Byla jsem šťastná a nešťastná zároveň." (s. 84)
Po "vyzvracení" "hrdinského" činu, který Gabriela "zvládla" na rozlučce se svobodou, u mě klesla na naprosté dno a dál jsem nechtěl číst.
Naštěstí další třetina se věnuje vtipným patáliím, které Gábina přitahovala i při závodech. Poslední třetina pak mapuje loňský rok (vítězství ve SP, nemoc v rodině, problémy s lýtky). Problémy s příjmem potravy jsou zmíněny okrajově.
Potěšil mě vztah k rodnému jazyku.
"Do kamery nebo do diktafonů se většinou snažím vyjadřovat spisovněji, než to dělám třeba doma. Někdo si myslí, že přeháním, jsem až moc strojená a je to celé póza. Ale mně se zkrátka nelíbí, když někdo třeba v televizních zprávách mluví hovorově. Máme přece krásný jazyk, a i když ho neumím používat, jak bych chtěla, aspoň se o to snažím." (s. 225 - 226)
K nepřesvědčivému výsledku přispívá skákání z jednoho tématu na druhé, časové nejasnosti.
Gábina je skutečně jiná. Je celkem ufňukaná, je neadaptabilní. Působí rozdvojeně.

PS: Stále věřím, že ji jednou uvidím stát ještě na startu...

26 15.10.2018

Díky Čtenářské výzvě jsem si přečetl Čarodějova učně. Několik let se chystám, že si připomenu Zemanův animovaný film, který jsem kdysi viděl.
Překvapilo mě, že knižní příběh je tak "mladý". Kdybych měl odhadovat, tipnul bych konec 19. století.
Preussler dokáže čtivě přiblížit prostředí - vystihnout práci v mlýně, popsat válečné střety, poutavě zachytit lidové tradice (Velikonoce), takže čtenář pak věří i Černé magii.
Autor používá pestrou slovní zásobu. Užitím historismů (kyrysník, melivo) zachycuje prostředí.
Postupně jsem si k havranům (Krobot, Tonda, Jura, Michal, Vítek, Loboš, Mertel, Stašek, Hanzo, Andruš, Lyška, Petr, Janek) vytvořil vztah, že jsem
se s nimi nechtěl loučit.
Metodou pětilístku bych shrnul následně:
-------------------------- legenda
------------------ tajemná - hrůzyplná
------------------ čarovat - trpět - věřit
------------------ zvítězí láska nad zlem?
---------------------------- Krabat
...................................................................................................................
Čtenářská výzva - kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození

26 29.01.2018

Přečíst hartlovku jsem bral jako výzvu během školního roku 2016/2017. O autorovi mluvili známí, kolegové, studenti.
25.6. jsem otevřel Hartlovu prvotinu, jejíž celý název jsem si před tím nepamatoval. Takže jsem po Karlovi a Prvokovi končil občas u Čtečky, místo Tečky a na Šampona jsem zapomínal.
27.6. jsem dočetl. Výhodou je, že můžete číst, i když kolem vás běhá v dešti asi tucet křičících harpyjí, teda studentů :-)
Text je nenáročný, místy vtipný; pro mě zaměnitelný s lepšími vieweghovkami z minulého století. I když jsem absolvoval pár výzev, tak první protisráčský úkol mi připomíná scénu z Diskobříběhu a nešel bych do něj. Ani bych nemohl, protože můj telefon slouží pouze k telefonování a nějaké videové MMS neovládá.
Četl jsem vydání z r. 2015 (4. dotisk), takže mě překvapily nevychytané chyby jako Mayovky, Pražský krysařík nebo čárka před a v souřadném poměru mezi dvěma vedlejšími větami.
A celou dobu jsem musel přemýšlet, jestli skutečně někde organizují třídní srazy po 20 letech ve všední den...
Nicméně charakteristika ústředních postav z toho hartlovského pražského Beverly Hills je tak plastická, že na Prvoka, Tečku, Karla a Šampona nezapomenu, i když pořadí v názvu si pamatovat asi nebudu :-)

26 29.06.2017

Autorka musela být s mushery v kontaktu, protože věrohodně vypráví příběh zajímavé smečky ze Sedmihorek.
Za drobný nedostatek považuji počeštění slova mašér.

25 11.03.2020

"Ať jdeš kam chceš, stejně vždycky budeš jen sám sebou." (s. 59)

Pokud se rozhodujete, jestli začíst s Murakamim, sáhněte radši po rozsáhlejších románech Kafka na pobřeží nebo Norské dřevo.
Povídky nádherně ilustrovala Kat Menschik, ale kromě Podivné knihovny ostatní tři, včetně Birthday Girl, na mě zásadně nezapůsobily. Pouze náznak tajemna nestačí.
Závěrečný dovětek autora působí jako sloupek z novin.

ČV 2020 - 20. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat

25 26.01.2020

Nejnáročnější téma z letošní čtenářské výzvy. Obálka na mě vykoukla právě z ČV 2020, i když z jiného tématu.
Obálka se skutečně povedla...
Vlastní text není vlastně tak hrozný, i když cca 70 % děje se posouvá na základě dialogu. Příběh začíná takřka in media res, bez uvedení příčin odchodu čtenář sleduje útěk náctiletého kluka. Místa, která vymete, jsou tak různorodá, že se vlastně odklánějí od reality.
Druhá část textu sice rozvíjí mírně krimizápletku, ale tu ukončí deus ex machina ve víru nákupů uprostřed předvánoční Prahy.
Jazyk je celkem jednoduchý, floskule vlastně vadí, ale ne tak jako opakující se "horké polibky" :-)
Plusy: rozsah cca 37 stran + sourozenecký a ježíškovský motiv.
Podstatnější plus: vyzkoušel jsem propojení knihovny s nabídkou eknih :-)

ČV 2020 - 15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí

25 03.01.2020