tygřík2 komentáře u knih
Četla jsem dětem, když byly malé.
Dnes recituji svému pejskovi, když šmejdí a hledá něco onačejšího k snědku, než má v mističce: Byl jeden pes, do pece vlez, ukrad tam topinku, běžel s ní po rynku...
Až mne přemůže ten Němec, co mi pořád bude schovávat věci, tohle bude to poslední, co si budu z literatury pamatovat :-))
Sestra Fidelma, ač se zpočátku zdála býti studeným čumákem, mi polehoučku přirostla k srdci. Obohatila sbírku mých oblíbených detektivů o další ženský prvek a jiné prostředí i dobu.
Příběhy mají pomalejší tempo, důraz je kladen spíše na chytrost, moudrost a znalosti dalaigh než na akci.
Trošičku je mi líto, že v dalších dílech série přibývá tzv. vycpávkových stránek. Stále opakující se fakta, snad aby se dostálo počtu stránek ve smlouvě s nakladatelem. (Zářným příkladem je Paní temnot, respektive její první část.) Je to škoda, Fidelma si takové zacházení nezaslouží.
Také bych přivítala, kdyby byla uvedena výslovnost irských názvů a jmen. S některými mi pomůže strejda Google, ale většina mi zůstává záhadou, takže je odhaduji.
Už vás někdy pokořila kniha?
Mně se to stalo u téhle. Do 3/4 jsem si říkala: krásný jazyk, v dnešní době nevídaný, neslýchaný, ale ten děj...Co to...No to mi teda leze na nervy! Zase jedna neslaná, nemastná, zbytečná... To bude pichlavý komentář ohledně té nobelovky!
S prvními řádky poslední části se tohle přesvědčení rozplývalo. (Doufám, že to nezpůsobil dech dračice!) Pramínky všech příběhů se slily do řeky finále (dílem tušeného, dílem překvapivého) a když jsem knihu zavřela, držela jsem ji a přemítala nad jejím poselstvím, nikoli jedním a prvoplánovitým. Pan autor používá hojně symbolů, takže děj můžete chápat v osobní rovině, ale také ho promítnout do dnešního dění ve světě. (Skvěle vystiženo!)
Panu Kazuo Ishigurovi jsem se pokorně omluvila za počáteční brblání a poohlížím se po jeho dalších románech. Žádná mlha mi nezabrání, abych si je přečetla.
Přes velikou snahu, trojí odložení a znovuotevření, nedočteno. Úvod, kde M.T. umírá, byl strhující a dech beroucí. (Jako by ho psala jiná osoba.) Poté vyprávění sklouzlo do těžkopádného patetického stylu, který mi dělal nepřekonatelné potíže. A když jsem navíc zjistila, že polyhistorové jsou nazýváni polyhistoriky ( např. na str. 127) a katolíci jsou hozeni do jednoho pytle s protestanty (str. 135), má trpělivost doznala svých mezí. Omlouvám se mé oblíbené královně, ale prostě to nešlo.
Ponejvíce třesky plesky zabalený hezky. Těch pár myšlenek se mezi tím balastem ztratí. Sorry, pane autore, zkuste to, prosím, znovu a lépe :-)
Jediná věc, která se mi líbila, byly mechorosty. (Jediná informace, která mi uvízla v paměti je ta, že věda jimi se zabývací se nazývá bryologie. Jestli mi to kdy bude co platné, ví bůh. Jinak všichni patřili do blázince :-)
:-) Kam ten pan Jonasson na ty nápady chodí? A díky za to, že se mu v hlavě líhne jeden za druhým.
Opět skvělé, zábavné a sympaticky praštěné vyprávění, které mne nutilo k hlasitým projevům veselí. ( I když...pokud si člověk uvědomí, že takhle nějak funguje politika...)
Rozhodla jsem se nesrovnávat s předešlými knihami autora. Mám je ráda všechny a ony se mi odvděčují tím větší legrací, čím víckrát je čtu.
Našťoucháno tolika podrobnými informacemi, že člověk nemůže ani vydechnout. Musela jsem se častokrát vracet a občas podtrhávat, abych si vše dala do souvislostí. O některých faktech a souvislostech se zřejmě předpokládá, že jsou notoricky známy a tak jsem je musela dohledávat jinde. Jiná data, pro mne samozřejmá, jsou zde obšírně vysvětlována.
Nečetlo se to moc hladce. Občas mi u čtení klesla víčka, ať jsem se bránila sebevíc. (Ale to zřejmě bude můj problém neb můj mozek už není z nejčerstvějších a vždy, když ho nutím vytvářet nové dráhy mezi neurony, vytáhne podpásovku a uspí mne :-) )
Kniha mi rozhodně rozšířila obzory. Asi i nadále zůstane mou studnicí informací o amerických dějinách, neboť je zatím nejlepší publikací o tomto tématu, kterou jsem kdy četla.
Nenadchne, ale ani neurazí. Popis požáru a popožárního chaosu byl opravdu dobrý.
Krabi na ostrově byli děsiví. Ode dneška na ně budu hledět s větším respektem :-)
Jak si to ten táta vůbec představoval? Prozradit své nové know-how všem? To mu nemohlo projít!
Jedna z nejzábavnějších historek, které jsem na stránkách knih potkala. Nelze při jejím čtení nevzpomenout Apokryfů pana Čapka. Určitě by se s chutí zasmál...
Narodí se vůbec ještě někdy TAKOVÝ ČLOVĚK? A neobrací se v hrobě, když si ho "berou do huby" dnešní politici?
Jeho království je napsané tak mistrně, že se mi nechtělo věřit, že pan Waltari nebyl událostem před dvěma tisíci lety přítomen.
Protože když jsem se ponořila do příběhu, ocitla jsem v Tom čase a Tom místě. Cítila jsem Tu naději čekavši na Něj s ostatními na Hoře Olivetské. Smutek a beznaděj mi drásaly duši, když umíral. Nadšením jsem skoro plakala, když znovu povstal z hrobu.
Jedna z knih, které nemusím už nikdy znovu číst, protože mi zůstala otištěná v paměti. Tuhle však čítávám. Proč? Kdo ví?
"Marnost nad marnost a vše je marnost."
Ale přečíst si tuto knihu marné není.
Při prvním čtení mne okouzlila tím, jak oživila zaniklý svět, pro který mám celoživotní slabost.
Druhé přečtení zchladilo bezbřehý optimismus vlastní veškerému mládí a zakormidlovalo mne blíže realitě.
Když jsem ji četla potřetí, málem jsem propadla depce.
Počtvrté jsem ji zaklapla s pocitem, že sice všechno je marnost, ale stejně se nedám.
Jsem zvědavá, co se mnou udělá, až ji vezmu do dlaní a otevřu duši popáté.
Naprosto úžasné! Nasmála jsem se i poučila. Ale hlavně nasmála. Nahlas. A taky poučila. Ale nejvíc nasmála.
Tak jsem se bála o Kaina, že jsem se, ačkoli to opravdu jindy nedělám, musela juknout na konec, jak to s ním dopadne. Teprve pak jsem se mohla v klidu věnovat spiknutí, zlounům i zachráncům.
Tak jestli se mi v koutku duše někdy choulila maličká touha vidět Amazonii, po přečtení tohoto příběhu se vypařila. Brr!!
Jelikož mne skolila obyčejná chřipka a ne exotický virus či prion, přesvištěla jsem knihu očima za dva dny a hned je mi líp. (Že by byl papír vyroben ze dřeva Yaggy?)