Vecerkova komentáře u knih

Moje první přečtená knížka od Gamowa, na kterou jsem narazila čistě náhodně v antikvariátu na Spálené a mám s ní spojené příjemné vzpomínky. I když pro někoho z oboru je to spíše oddychovka, bavila jsem se.
Škoda neaktuálnosti dokonce i poznámek k novějšímu vydání, ale hora ruit. Po jejím přečtení jsem si neprodleně objednala další autorovy knížky, jeho styl je brilantní, u nás bohužel nikdy nevyšly, což je škoda.

1 10.06.2019

Palec hore pro autora, který se nebojí naprosto otřást konvenčními postupy při psaní populárně naučné literatury o fyzice.
Nedrží se ani postupu chronologického, kdy by mluvil o fyzikálních principech věcí podle toho, kdy byly vynalezeny, ani postupu podle náročnosti tématu. Kupříkladu druhý Newtonův pohybový zákon jako by mimochodem zmiňuje až v závěru knihy a běžně dává do souvislosti různé obory fyziky, což je narozdíl od školního rozdělení mnohem blíže reálnému životu, ač přiznávám že pro něvzdělaného čtenáře poněkud matoucí.

2 10.06.2019

„V tom případě změňte stupeň mého naštvání na devět.“

Druhé díly to mají vždy těžší a nejinak tomu bylo i v případě Nimba. Šlo o jednu z mála knih které jsem si kdy koupila krátce po tom, co vyšly. Nejspíš to bylo i mým vysokým očekáváním, že na mě Nimbus neudělal zdaleka takový dojem jako Smrtka.
Vzpomínám si, že jsem vyzdvihovala styl, kterým byla Smrtka napsaná, díky kterému se četla svižným tempem, autorovu nepředvídatelnost a způsob, kterým bylo budováno napětí. To vše patří nepochybně opět mezi Nimbovy kvality. Pravdou ovšem je, že první třetina knížky mě do děje vůbec nevtáhla. Je to pochopitelné, zatímco první díl měl kouzlo v podobě představení neznámého světa a jeho zákonitostí čtenáři, díl druhý o tuto možnost částečně přichází.

„Zatím jsem na živoucí vibraci nenarazil, ale jestli se mi to kdy podaří, určitě se jí budu chtít na mnoho věcí zeptat. I když očekávám, že její odpovědi možná budou dost monotónní.“ - Nimbus

Nimbus je ústřední systém, vševědoucí jsoucno které dohlíží na životy obyvatel Země a smrtek, do jejichž práce ovšem nemůže zasahovat. Jeho kamery všechny neustále sledují, jeho vnitřní hlas radí obyvatelům Země a řeší jejich problémy. Moc se mi líbila pasáž popisující svět v čase, kdy je všechno řízené k dokonalosti: „Nebyla to snad největší výhoda dokonalého světa? Že to, co člověk může dělat nebo čím se může stát, nemá žádné meze? Všichni na světě mohli být vším, co si dovedli představit. Bohužel, tato představivost zakrněla. Pro většinu lidí se stala něčím zbytkovým a zbytečným, jako slepé střevo- které bylo z lidského organismu odstraněno před více než sto lety. Chybějí lidem závratné extrémy představivosti, když žijí své nekonečné, nenápadité životy? Chybí jim slepé střevo?“

Na rozdíl od prvního dílu tentokrát sledujeme osudy mnohem většího množství postav ze všech společenských skupin, snad více než bych v rámci rozsahu knihy považovala za nutné. Čistoslava je jednou z mých oblíbených postav vůbec. Shusterman se také vrací k mým milovaným tónistům.
„Jestli řekneš ‚ochraňuj nás vidlice‘, praštím tě druhou půlkou tohohle věšáku.“
Na postavách mi ale tentokrát něco chybělo- snad s výjimkou svérázné Čistoslavy mi připadalo, že velká část z nich by si zasloužila pro přehlídku charakterů více prostoru. Vzhledem k poměrně krátké životnosti jednotlivých postav by to nebylo úplně výhodné, nicméně v tomto případě mi činilo potíže se do jednotlivých postav vcítit anebo si k doslova kterékoli z nich vytvořit nějaký hlubší vztah. Méně bylo také momentů kdy na mě děj nějak silněji zapůsobil. Nepředvídatelné okamžiky zde rozhodně byly, ale kvůli již zmíněné mělkosti charakterů mě příliš nezasáhly.

A teď si ještě dovolím poukázat na skutečnost, která mi na Nimbovi vadila nejvíce- zatímco u Smrtky jsem tohle vůbec nevnímala, Nimbus v mnoha okamžicích připomínal, že je určený mladším čtenářům. Autor se vrhal na popisy situací, které by si zasloužily větší detailnost, ale pak se tomu záměrně vyhýbal. Šlo především o scény romantické, které byly popřeny anebo popsány velmi abstraktně, a pak scény související s kosením, kterým by prospělo, kdyby byly vyložené více naturalisticky.
Shrnutím, zatímco Smrtka na mě udělala opravdový dojem, u Nimba si po týdnu, kdy jsem jej četla, nedokážu vybavit části zápletky.

6 24.05.2019

A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Marek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, jeden stín -
vždy byl to Eugen Oněgin.

Četla jsem Horův překlad a je krásný. I dnes jej považuju za srozumitelný a čtivý, stejně jako celé dílo je přístupné i těm, kteří jako já si příliš nelibují v lyrice. Netuším, jestli je Evžen Oněgin v seznamu povinné četby, ale zařadila bych jej tam.
Moje vůbec nejoblíbenější část bude představení Taťány, sloky XXIV - XXIX hlavy druhé, tyto jsem si četla nahlas. Za pozitivum považuju také otevřený konec, mám za to, že dílu dodává tu správnou pointu. Promluvy ke čtenáři mi rušivé nepřipadaly.
Na jedné straně vyzdvihuji estetickou stránku knihy, na straně druhé veškeré Puškinovy odkazy na nejen soudobé ruské osobnosti a reálie. Co jsem ovšem nedocenila byla úvaha nad desátou hlavou, která se dochovala jen zčásti, v závěru mého vydání knihy- nemám ráda tyto analýzy, ve kterých se vykladači příliš snaží najít v díle narážky související s historickým kontextem doby. I bez toho je jich Oněgin plný. Buď nemám dílo ráda natolik abych tyto analýzy četla, anebo spíše nepovažuju tyto souvislosti za nezbytné, vědoma si toho že v mnoha případech jde pouze o domněnky autorů těchto analýz.

11 18.04.2019

Přiznávám přímo, že Malíř pomíjivého světa na mě zapůsobil úplně jinak než by se očekávalo. Anebo lépe řečeno, když jsem četla závěr Petra Fantyse, měla jsem pocit jako by mluvil o úplně jiné knize než té, kterou jsem právě držela v ruce.

Pro mne byl Malíř pomalu ubíhajícím atmosferickým románem přibližujícím japonskou společnost, románem postaveným na vzpomínkách malíře Ona ve vztahu k druhé světové válce. Jestli na mě Ishiguro nějak zapůsobil, pak rozhodně svým úhledným, elegantním, objektivním, až chladně působícím stylem. O to více by mohla kontrastovat nespolehlivost vypravěče, kterou jsem ovšem já během četby téměř nezaregistrovala. Připadalo mi přirozené, že malířovy dcery viděly situaci jinak než jejich otec a brala jsem za samozřejmé, že Onova interpretace událostí je subjektivní a ovlivněná časem, který od té doby uplynul.
Sám vypravěč při rekonstrukci rozhovorů často upozorňuje, že si není zcela jistý, zda-li před lety odpovídal přesně takto, nicméně ujišťuje, že vystihl hlavní myšlenku dialogů. Nespolehlivost výpovědi spočívá spíše v selektivitě vyprávění- tušíme, že některé události z minulosti nám jsou záměrně utajeny. S ohledem na to, že tato skutečnost je nám ale jen naznačována a pravdu se nedozvídáme, jsem spíše než míře vypravěčovy důvěryhodnosti věnovala pozornost některým myšlenkám, se kterými jsem se dokázala ztotožnit.

Dostávám se tak k paradoxu kdy se toho na dvě stě stranách příliš neděje a přesto se má interpretace díla lišila nejen od té Fantysovy ve všech ohledech. Tématem, které bylo v knize jen nastíněno ale kterému jsem já věnovala největší pozornost byl vztah učitele k žákům a vliv osobnosti učitele na jejich vlastní názory, v knize konkrétně malířský styl.
Ještě před tím, než budu citovat mé oblíbené pasáže bych proto ráda uvedla, že Malíř mě donutil znovu se zamyslet nad věcmi pro mě již uzavřenými a udělal to ve vší nenápadnosti- ona melancholická nálada vyprávění k podobným úvahám přímo vybízí, a možná právě v této exkluzivní nabídce čtenáři najít si mezi mnoha hladinami vyprávění tu jemu nejbližší tkví podstata díla.


„Takovéhle drobné rysy nepřejímáme jen jako děti. Učitel nebo jiná vlivná osoba, jíž začátkem dospělosti podléháme, může zanechat stopu, a dokonce ještě dlouho poté, co jsme přehodnotili, možná odmítli většinu toho, co nás učil, jisté návyky zůstávají jako stín onoho vlivu po celý život. Uvědomuji si například, že některá moje gesta- třeba zvednutá ruka při výkladu, jistá modulace hlasu, když se snažím vyjádřit ironii nebo netrpělivost, dokonce i celé oblíbené fráze, které dnes lidé považují za mé vlastní- všechny tyto projevy jsem původně odpozoroval od svého učitele Mori-sana.“

A samozřejmě celou hvězdičku za moji oblíbenou postavu Ičiróa.

Ičiró zkormouceně zavrtěl hlavou. „Ženské nikdy nepochopí, proč my chlapi pijem,“ podotkl.

Teprve když jsme se usadili a začal film, pochopil jsem účel pláštěnky. Po deseti minutách zazněla hrozivá hudba a na plátně se objevila temná jeskyně obklopená vířící mlhou. „To je ale nuda,“ zašeptal Ičiró. „Povíte mi, až se začne dít něco zajímavějšího?“ A přetáhl si pláštěnku přes hlavu. Po chvíli se z jeskyně s řevem vynořil obrovský ještěr. Ičiró mi dlaní svíral paži a druhu rukou na sobě pevně přidržoval pláštěnku.
Schovával se tak celý film. Občas mě zatahal za loket a zamumlal pod igelitem: „Už je to zajímavější?“ Šeptem jsem mu pak musel popisovat, co se děje na plátně, až se v pláštěnce objevila skulinka. Při sebemenším náznaku, že se obluda znovu vynoří, se však znovu zatáhla a přidušený hlásek mi sdělil: „To je nuda. Nezapomeňte mi říct, až to bude zajímavější.“

5 27.12.2018

Někde na straně 263 jsem usoudila, že tato kniha je ztrátou času a musím přiznat, že její konečné zavrhnutí bylo pro mne osvobozující.

1 26.12.2018

„Zešílela, říkají, a někdy říkají příšla o rozum, jako by rozum byl domov, o který můžete přijít, střecha nad hlavou. Jenže když zešílíte, o střechu nad hlavou nepřijdete. Ale někdo jiný přijde k vám.“
Alias Grace rozhodně není špatná kniha, přesto můj pocit z ní není takový abych udělila plný počet hvězdiček. Vyjádřila bych se k tvrzení na přebalu: Alias Grace uhání kupředu tempem komerčního románu a oplývá silou budoucí klasiky. Klasika budiž, ale neuhání.

Mladý doktor Simon studuje v 19. století tajemství lidské psychiky a rozhodne se navštívit ve vězení Grace Marksovou, jejíž případ byl před lety mediálně omílaný. Ona a James McDermott byli obviněni s dvojnásobné vraždy svého zaměstnavatele Kinneara a jeho domácí Nancy. Grace si ale velkou část z oné události nepamatuje, a ačkoli se před soudem dozná a díky advokátovi je odsouzena jen na doživotí, jednotlivé výpovědi její a Jamese se od sebe markantně liší. Gracein případ proto rozdělí společnost na dvě skupiny- ty, kteří věří, že je nevinná a byla k spoluúčasti na vraždě přinucena, a ty, kteří ji považují za vražedkyni.

Velmi oceňuju propracované historické prostředí, celá Graceiná minulost působila autenticky. Příběh je vyprávěn ze strany Grace, jejíž výpověď tvoří většinu knihy, ale také Simona a prostřednictvím dopisů. Pasáže které sledují osudy doktora Simona jsou vyprávěny s elegancí až nadsázkou, u těch jsem se bavila.


„Matka považuje své stávající životní poměry za upadající, což je pravda vzhledem k tomu, z jaké úrovně spadly. (…) Jeho otec se vypracoval sám, ale jeho matku vybudovali druzí a takové stavby, jak známo, bývají křehké.“

„Veškerý povrch je tu pokrytý čalouněním v barvách lidských vnitřností- vínová červeň ledvin, načervenalý purpur srdce, tlumená modř žil, slonovinová běloba zubů a kostí. Přemýšlí, k jakému pozdvižení by došlo, kdyby se o tento svůj pocit podělil s ostatními.“

„Pokusil se představit si ji jako prostitutku- tuto soukromou hru v duchu hraje s různými ženami, které potkává-, avšak nedokáže si představit muže, jenž by byl ochoten za její služby zaplatit. Bylo by to jako zaplatit si za to, že vás srazí povoz, a byl by to zážitek úplně stejně ohrožující.“

„Žasnu nad tím, jak se člověk s doktorským titulem může nechat oklamat tak do očí bijícím šarlatánstvím a absurdním nesmyslem, jakým je „neurohypnotický trans“, který co do imbecility předčí snad jen spiritismus, všeobecné hlasovací právo a podobné pitomosti.“

„Četl jsem i takzvané „svědectví“ paní Moodieové, jakož i další její výplody, a všechny jsem je hodil do krbu, kam také patří- a odkud vrhly alespoň trochu světla, což jinak ani náhodou nečinily.“


Nicméně pasáže Graceiny výpovědi byly o něco slabší. Její vyprávění působilo až zdlouhavě, pane. Zpočátku jsem neviděla problém, ale po třech stovkách stran už mi její jednotvárný styl výpovědi vadil. Ať Grace mluvila o čemkoli, mluvila stále stejně. „Podél příkopu rostla spousta květin, sedmikrásky a tak, a tahle část cesty byla moc hezká.“ To bylo příliš, podařenější pasáže jako

„Potom tma zhoustla, vyplazila se zpoza stromů a z křovisek a polí, a stíny se prodloužily a spojily a mě napadlo, že je to jako voda, která vyvěrá ze země a její hladina pomalu stoupá jako moře, a já se zasnila a vzpomněla si na plavbu přes oceán, jak v tuhle denní dobu měly obloha i moře stejnou indigově modrou barvu, takže nebylo poznat, kde končilo jedno a začínalo druhé.“

už situaci vyvážit nedokázaly.


-------------------------------spoiler------------------------------------
Co mne velmi zklamalo, byl závěr. Celou dobu stojíme na straně Simona, který se pokouší situaci vědecky prošetřit, a na konci se dozvídáme, že nejen že byl tento postup k ničemu, ale dokonce k rozuzlení dochází způsobem, kterého se on celou dobu snaží vyvarovat, neboť „Postupuje nazdařbůh, jestli vpřed, to netuší, aniž by se dozvěděl cokoli kromě toho, že se dosud nedozvěděl nic, pokud nepočítá míru vlastní nevědomosti.“ V okamžiku, kdy se autentický, racionální příběh zvrhnul k mysticismu jsem se jako čtenář cítila podvedená a marně doufala, že se v následující pasáži psané z pohledu Grace vše vysvětlí, taková pasáž zde nebyla. Následující šťastný konec na mě po tomto zklamání působil spíš křečovitě.


„Když se nacházíte uprostřed příběhu, ještě zdaleka příběhem není, je to jen zmatek: temný řev, slepota, změť rozbitého skla a popraskaného dřeva, jako dům ve větrné smršti, jako loď drcená ledovci či smýkaná po peřejích s bezmocnou posádkou na palubě. Příběhu se začíná podobat teprve později. Až když ho vyprávíte, sami sobě či někomu jinému.“

„A potom začala plakat, a když jsem se jí zeptala proč, odpověděla, že nakonec bude mít můj příběh šťastný konec, úplně jako v knížce. A já si říkala, jaké knížky asi čte.“

7 24.12.2018

Jaký druh květin je vhodný k potratu?


Tělo anebo také těleso. V italštině, stejně jako například v latině, je slovo označující oba pojmy totožné. Fyzikální těleso je v podstatě dané svojí hmotností, rozměry a dalšími měřitelnými veličinami. Jde o určitý druh idealizace- sebepřesnější výsledky měření nenahradí dojem, který získáme z tělesa bezprostředním kontaktem. Nevíme nic o jeho barvě, vůni, původu. Stejně tak jsou počty válečných úmrtí pro nás jen statistiky, prázdná čísla, jako by na konkrétních vlastnostech obětí v důsledku nezáleželo.
Giordano ve svém druhém románu dělá pravý opak. Popisuje barvitě charaktery jednotlivých vojáků roty Charlie, jejich emoce, myšlenkové pochody. Jejich obavy, frustraci z nejistoty, zoufalé lásky a osamění uprostřed pouště v Gulistánu. Vykresluje osobnosti každého z nich v extrémních podmínkách a zároveň poukazuje na to, že přes to všechno je každý z vojáků otrokem základních biologických potřeb- žádný z nich neodmítne porci nelegálního hovězího, neváhá léčkou vyměnit své bezpečí za bezpečí svých kamarádů, neostýchá se zaplatit deset euro za dezolátně krátce trvající ukojení sexuálních potřeb.

Román nemá hlavního hrdinu ani vypravěče, každá z postav dostává svůj vlastní prostor, což mu umožňuje udržet odstup a popsat tak rotu komplexně jako celek. Giordano mění také styl vypravování- a dělá to naprosto precizně. Různými technikami dosahuje toho, že jeho dílo není povrchní, má hloubku a skutečně jej lze považovat za jakési těleso, složené z osudů jednotlivých postav.

Tělo jako by bylo esencí silných autorových prvků- je o něco přímější, surovější, ale stále si zachovává jeho osobitost. Na rozdíl od svého debutu se Giordano tentokrát nebojí vulgárností, hovorové mluvy, nelichotivých detailních popisů- a to všechno přidává dílu na autentičnosti.


Zrnka písku, která zešílela ve větru ženoucím se plnou rychlostí, nabila elektřinou každou překážku, co jim stála v cestě: celá základna jako by se vznášela na sloupech nízkého napětí. Hysterie molekul pronikla až do myslí vojáků, kteří se jeví hovornější než obvykle.

Přežili jsme předávkování trápením a mohli bychom vydržet i další, ale nemůžeme uniknout odhalení, že celé to nesmírné utrpení postrádá veškerý smysl.

„To si taky zapamatujte. Všechno je třeba si pamatovat. Když na něco zapomenete, tak vás to zabije. Když vybouchne IED a zařve tam váš kamarád, protože pyrotechnik ho neviděl, a vy jste na něj strašně nasraný a máte chuť mu pořádně nakopat prdel, nedělejte to, protože by o dvacet metrů dál mohl být další IED a pyrotechnik s nakopanou prdelí není tak výkonný a vy určitě nemíníte vyletět do povětří taky.“

Přitažliviost, kterou poručík k Irene cítil, byla chladného typu, ale občas znenadání měnila znamínko a vyletěla do výšky jako plameny postříkané benzinem.

Zedníci zničehonic přeruší práci, odhodí nářadí na zem a do jediného trojúhelníku stínu rozloží rohože, které se válely opodál. Pokleknou.
„Co to doprdele dělaj?“
„Co bys řek?“
„To se musej modlit právě teď?“

„Tví rodiče maj i normální děti?“
„Pane, ano, pane!“
„To asi litujou, že tě přivedli na svět! Jseš tak škaredej, že vypadáš jako majstrštyk moderního umění! Jak se jmenuješ, špekoune?“
„Pane, Vincenzo Mitrano, pane!“
„To zní jako vznešený jméno, ty jsi královskýho rodu?“
„Pane, ne, pane!“
„A péra kouříš?“

Tělo se markantně vymyká všemu, co jsem kdy četla, a zapůsobilo na mě zcela výjimečným způsobem. S jistotou vím, že mnoha lidem bych tuto knihu nedoporučila. Obávám se, že nepatří do četby, kterou každý dokáže ocenit- koneckonců už z volby tématu je jasné, že Giordano neměl v úmyslu komerční úspěch. Tělo ovšem pozvedlo jeho tvorbu na úplně novou úroveň- a já jsem tímto vývojem nadšená.

3 27.10.2018

Mám nutkání zeptat se, co tohle vlastně bylo? Ten slavný Murakami to byl.

Jako první podotknu, že Cukuru může mít v kontextu japonské kultury pro tamní lidi mnohem hlubší význam a že můj pohled na tohle dílo je čistě západní a tedy nemůžu některé odkazy na stav japonské společnosti zcela docenit, budu tedy komentovat zejména kompozici textu.
Nicméně, v průběhu čtení jsem prošla následujícími fázemi: znuděním, zklamáním, znechucením a opětovným znuděním a ačkoliv jsem nakonec knihu přečetla běhěm nějakých šesti hodin v kuse, bylo to jen proto, že jsem se tak silně přemáhala, abych ji neodložila, že jsem neměla odvahu protahovat četbu do dalšího dne, aby mě snad přes noc odvaha neopustila.

Ráda bych mluvila o Murakamiho stylu, který je mi nesympatický. Rozčilovaly mě otřepané fráze a klišé, všechny bez nápadu a předvídatelné, stejně jako zbytečné dovětky typu „nebo si to alespoň myslel.“ Možná, že některé z těchto problémů jsou chybou překladu, nicméně mnohé věty mi připadaly neohrabané, stejně jako opakování expresivního „širokánský“ a nepochopitelné, v textu nepatřičně působící postpozice přídavných jmen. Stejně hovorově psaný jako dialogy postav byl i samotný děj, nahrazování slova „který“ výrazem „co“ a neustálé používání zájmen typu „tohleto“ kontrastovalo s jindy užitými odbornými termíny. Výsledkem byl text který mi důvěrně připomínal literární pokusy na gymnáziu, kdy studenti v dobré víře dávají dohromady jejich slovník s knižními výrazy a občas kromě četných závorek použijí přirovnání typu „zoubky jako perličky.“
Co se pak kompozice textu týče, Murakami se často opakoval, a to nejen tím, že například při každé příležitosti znovu upřesňoval, že album obsahovalo tři vinylové desky, ale také tak, že s odstupem shrnoval, co právě vyplynulo z rozhovorů postav. Knížce, kde se toho vcelku moc neděje, to na čtivosti zrovna nepřidává.

Co se děje týče, Cukuru Tazaki se po letech na popud své nové přítelkyně, které se zdá, že jim to v posteli neklape jak by mělo, rozhodne zjistit, proč ho před šestnácti lety vykopli z okruhu jeho přátel, kvůli čemuž se stále cítí ublížený. My se tak dozvídáme o jeho minulosti, o tom, jak ho tato událost poznamenala a o jeho nedůvěře k lidem jako takovým od té doby. Cukuru pak postupně navštíví všechny bývalé přátele, pozná, jak žijí dnes, a dozví se, co se tenkrát opravdu stalo.

-------------------------------spoiler---------------------------------
Sám tento nápad není špatný, Murakami se drží ověřeného mustru a čtenáře udržuje v lehkém napětí. Líbila se mi postava o dva roky mladšího Haida, intelektuála s abstraktím myšlením, který se stal Cukuruovi jediným přítelem v době vysokoškolských studií, vedl s ním dlouhé rozhovory a poslouchal vážnou hudbu, ač ho nakonec opustil. Právě v této části knihy ale autor přichází s detailním popsáním Cukuruových erotických snů, přičemž zrovna nešetří slovem „stříkat“. Krátce po tom se ukáže, že Cukuru pátrá po své minulosti v podstatě proto, že má problémy s erekcí, a od tohoto motivu autor už neupustí.
Murakami do děje dokonce zakomponovává fantastický příběh, který Cukuruovi vypravuje právě Haida, příběh o svém otci, který se setkal s klavírním virtuosem, který měl podivnou schopnost vidět „barvy“ lidí, již vyměnil za jistotu blízké smrti. Tento příběh není jediným, co se do konce knihy nevysvětlí.

Vždyť se ani nedozvídáme, jestli Cukuruovi, budovateli železničních stanic, dá jeho přítelkyně nakonec přednost před starším milencem, mělo tedy jeho putování nakonec nějaký smysl?

5 20.10.2018

Osamělost prvočísel ve mně nejednou vyvolala stejný pocit smutku, osamělosti, marnosti a nepochopení, se kterým sama bojuju a ve kterém se nevyhnutelně čas od času utápím, a právě proto jsem se dokázala ztotožnit především s myšlenkami Mattia, které mi připadaly tak důvěrně známé, že už ono blízké propojení mezi hlavní postavou a mnou mne dojímalo.
Nespočet bylo pasáží, které se mě dotkly natolik, že jsem cítila kritickou potřebu si je označit a vrátit se k nim později; když mi záložky došly, rozstříhala jsem na proužky reklamní leták který ležel na stolku, u kterého jsem toho odpoledne seděla. Konečný počet záložek pak působil natolik výmluvně, že moje ustavičná chvála na tuto knihu působila, jako bych se opakovala.

Něco na způsobu, kterým Giordano píše, je mi neuvěřitělně blízké. Jednak je to jeho čistý, objektivní styl, který je mi tolik sympatický, jednak osudy hlavních hrdinů. Máme anorektičku Alici, která se pro ostatní necítí dost dobrá, a asociálního matematika Mattia, který si naopak vystačí sám se sebou a o společnost lidí nestojí, a sledujeme jejich život od dětství, přes trapné okamžiky, kdy se setkají na gymnáziu, až do doby kdy oba dospějí natolik, že se více vzájemně nepoznávají. Ráda bych poukázala na to, že Giordano nepíše o tom, co sám nezažil- opouští postavy přibližně v jeho věku, a právě proto jeho debut působí, bez ohledu na to, nakolik je autobiografický, velmi autenticky.


Paolo Giordano je vzděláním teoretický fyzik a jeho styl to výrazně ovlivňuje, nechává to znát, když píše z Mattiova pohledu. Způsob, jakým vidí mnohé všední situace, mi přijde krásný.

Mattia záměrně prováděl každý svůj pohyb tak potichu. Věděl, že nepořádek světa může jedině narůstat, že hluk zvukové kulisy se bude zvyšovat, dokud nepřekryje všechny koherentní zvukové signály, ale byl přesvědčený, že když bude pozorně odměřovat každý pohyb, bude mít na tomhle pomalém rozkladu menší vinu.

Mattia neodpověděl. Vzal z vysokého sloupku plastový kelímek a naplnil ho coca-colou až po okraj. Snažil se co nejvíce přiblížit k hranici, kdy povrchové napětí tekutiny ještě dokáže zabránit jejímu přelití. Pak ho postavil na stůl.

Měl se usmát, podívat se jí do očí a políbit ji. To je všechno, byla to jen mechanika, banální sled vektorů, aby se jeho ústa setkala s jejími. Mohl to udělat, i když se mu zrovna v té chvíli nechtělo, mohl se spolehnout na přesnost pohybů.

„Tady je táta.“
Zpoždění odpovědi bylo sotva postřehnutelné. Mattia by si musel vzít chronometr, aby ho změřil a mohl spočítat, o kolik se signál odchyluje od přímky delší než tisíc kilometrů, která ho s otcem spojovala, ale pokaždé na to zapomněl.

Ona pomalu oddychovala. Mattia si řekl, že pokud je vztah mezi frekvencí jejích dechů iracionální číslo, pak neexistuje žádný způsob, jak se spojit a najít nějakou pravidelnost.


Že je děj vcelku tragický a Giordano hlavní hrdiny ani čtenáře nešetří? Jsem ráda, že je právě takový. Ukazuje, že narodit se do dobré rodiny není zárukou štěstí, že některé vzpomínky s námi i přes veškerou snahu zůstanou navždycky a že i nenaplněná láska může výrazně ovlivnit náš život. Ukazuje, že stačí málo, jedno rozhodnutí, a vše se může náhle změnit, a že důsledky za naše rozhodnutí, i ta, která neučiníme, neseme my sami.

Osamělost prvočísel je jednou z knih, které stojí za to přečíst opakovaně. S přehledem překonala i moje vysoká očekávání. Začetla bych se do ní od začátku třeba hned a veškeré emoce bych prožívala snad ještě intenzivněji než poprvé. Už dlouho jsem nezažila takový pocit lítosti jako po tom, co jsem Prvočísla odložila, tedy vím, byla to moc dobrá kniha.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Po patnácti měsících jsem četla znovu a jak jsem očekávala, napodruhé mě v knížce zaujaly úplně jiné pasáže, i přes ten poměrně krátký časový interval který uplynul od doby kdy jsem Prvočísla četla poprvé vidím v nich zase něco jiného.

V čem jsem zaznamenala nejzásadnější změnu byl můj nový pohled na situaci mezi Alicí a jejím manželem. Když jsem četla poprvé, připadalo mi její chování vzhledem k jejím dlouhodobým problémům omluvitelné a přestože jsem s ním nesouhlasila, dokázala jsem se do ní alespoň částečně vcítit. Nyní mi ale přišlo vyloženě nesympatické a ke konci knihy jsem k její postavě cítila spíše odpor.
Manžel je k Alici už od začátku velmi chápavý, do ničeho ji nenutí a jde poznat, že mu na ní záleží. Přesto, když jí řekne, že by s ní chtěl mít dítě a ona ví, že není schopná otěhotnět, mu tu skutečnost zamlčí. Jediné pro mě ospravedlnitelné vysvětlení by bylo, že jej miluje a nechce, aby ji opustil. Tak to ovšem není. Alice svého manžela nemiluje, je si toho vědoma a má za to, že jeho láska stačí pro ně oba. V podstatě ho jen zneužívá.
Vede si falešný menstruační kalendář a odmítá podstoupit vyšetření, zatímco marná snaha jejího manžela psychicky ničí, při sexu pláče. Přes to všechno se jí snaží domluvit, chce, aby mu popsala svůj problém, říká jí, že není pozdě, pokud podstoupí léčbu. A ona mu, jedinému člověku, který ji kdy upřímně miloval, ještě více ublíží tím, že situaci obrátí proti němu, po tom, co roky vědomě marnila jeho čas a lhala mu.

11 07.10.2018

Byla to jedna z mých učitelek na základní škole, která nám převykládala obsah tohoto díla tolikrát, že mě od jeho četby odradila na dlouhé roky. Naštěstí jsem mu dala šanci a teprve teď si uvědomuji povrchnost výkladu Obrazu Doriana Graye jak na škole základní, tak v rámci povinné četby na střední škole.
Mám ráda Oscara Wildea. Vtipem, se kterým píše, a svými trefnými poznámkami si mě naprosto získal. Obraz Doriana Graye pak považuju za jeho dílo ve všech ohledech stěžejní. Jeho ostatní tvorbu převyšuje jak svým obsahem, tak formou, které jsem propadla.

Malíř Basil se seznámí s pohledným mladým chlapcem Dorianem, kterého považuje za svůj ideál a zdroj umělecké inspirace. Jednoho dne se s ním má opět sejít ve svém ateliéru, aby jej namaloval, a ten se tak setká s Basilovým přítelem Harrym. Harry, s poněkud kontroverzní životní filozofií, vnutí Dorianovi v krátkém rozhovoru představu, že jeho mládí a hezký vzhled je to nejcennější, co má. Dorianovi se po návratu do ateliéru při pohledu na svůj vlastní portrét zdá, že Harry má pravdu- a vysloví přání zůstat navždy mladý, ať portrét stárne namísto něj a on si navždy uchová hezkou tvář.
Dorian se dále setkává s Harrym, jehož zálibou je lidem nenápadně podsouvat svou ideologii a z psychologického hlediska jimi manipulovat, a jako předmět svého studia si vybral právě jeho. Stane se tak, že Dorian začne svět vidět jako on, jako svět, ve kterém má nejvyšší hodnotu estetická krása, a zamiluje si proto umění. Když později vidí na jevišti divadla herečku Sibylu, připadá mu dokonalá- každý večer je někým jiným, ale vždy stejně krásná- bez ohledu na její charakter se rozhodne s ní zasnoubit a nadšeně to oznamuje Basilovi i Harrymu.
Ti jdou následující večer do divadla s ním, hraje se právě Romeo a Julie- ale Sibyla úmyslně hraje svoji roli nevýrazně a bez emocí. Dorian ji jde po představení navštívit do zákulisí a ona tvrdí, že teď, když poznala pravou lásku, je všechno ostatní jen parodie. To ovšem není to, co chtěl Dorian, který ji miloval jen a pouze pro umění, slyšet, zasnoubení ruší, nechává ji plačící na kolenou v šatně a odchází. A toho večera, když se vrátí domů, všimne si, že na jeho portrétu se něco změnilo- jeho vlastní obličej se na něj dívá s krutým úšklebkem.

Harry je výrazná osobnost s neuvěřitelně vyhraněnými názory, zejména proti intelektuálům, ženám, manželství a jiným závazkům. Až jsem se cítila při jejich četbě jako by mě osobně napadal, a upřímně se mi to líbilo. Některé z myšlenek a aforismů, kterými se Obraz Doriana Graye jen hemží, jsou spíše úsměvné, ale u jiných jsem měla pocit, že Wilde uhodil hřebíček na hlavičku. A opakovaně. Úmyslně nebudu mezi nimi rozlišovat a uvedu některé z nich:


Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobě jistý druh přehnanosti a ruší harmonii každé tváře. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví!

Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk- to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitný krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu.

Vždycky! To je strašlivé slovo. Zamrazí mě, když je slyším. Tuze rády ho užívají ženy. Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval provždycky. Vždyť to slovo nemá žádný význam. Mezi rozmarem a láskou na celý život je jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle.

Ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy- je-li vůbec něco takového jako hřích- jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na tu nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému.

Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.

Děti své rodiče zprvu milují; jak stárnou, začínají je soudit; a jen někdy jim odpouštějí.

Jen dva druhy lidí jsou opravdu okouzlující- lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic.

Lidumilové ztrácejí všechen smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.

Když se obviňujeme sami, máme pocit, že už k tomu nemá právo nikdo jiný.


Kdybych měla vybrat jediné dílo z povinné četby, které si zaslouží být čteno a je v tomto smyslu legendou, jednoznačně bych zvolila Obraz Doriana Graye.

... a vysoké kupy zeleniny vypadaly proti ranní obloze jako hromady zeleného nefritu na pozadí růžových plátků jakési divukrásné růže.

Dokonalému Wildeovu vypravěčství nemám co vytknout. Vedle obdivuhodných slovních obratů mne baví jeho okrajové poznámky.
„Angličtí detektivové jsou naši nejlepší přátelé a já se vždy znovu a znovu přesvědčuji, že když se spolehneme na jejich hloupost, můžeme dělat, co je nám libo. Z těch tedy nemohu postrádat ani jediného.“

Artur Savil natolik propadne osudu, který je mu vyložen, že skutečně dělá vše pro to, aby se naplnil- věří pak už vždycky, že udělal správnou věc. Čtenář si sice uvědomuje, že jeho počínání je bizarní, ale přiznejme si- kdo z nás nikdy nejednal podobně?

Cokoli nepříjemné, co se zdá být nevyhnutelným, stojí za snahu být změněno.

2 22.09.2018

Tento román sice patří k těm, které závisejí na konečném rozuzlení, ale je důkazem toho, že pokud má autor po celou dobu co nabídnout, i přes ne příliš dramatický závěr zanechá ve čtenáři dobrý dojem. Ani zdaleka nepovažuji Vražedné léto za detektivku, za většinou záporných hodnocení vidím právě toto nedorozumění, i přes mnohé společné prvky je zde jeden zásadní rozdíl. A sice, zatímco detektivky si zakládají na překvapivém závěru, Vražedné léto je už od začátku tak dobré, že žádný takový konec nepotřebuje.
Příběh je vyprávěn z hlediska čtyř postav- hlavní hrdinky Eliany, její matky, muže přezdívaného Pin-Pon a jeho tety. Eliana nikdy nepoznala svého biologického otce, její matka byla před dvaceti lety v nepřítomnosti svého manžela znásilněna. Nyní, ve vlastní dospělosti, Eliana zcela náhodou narazí na nové informace o tom, co se stalo, a rozhodne se po letech pomstít svou matku. Eliana není zcela psychicky zdravá. Kvůli něčemu, co se přihodilo později během jejího dospívání, prožívá v dospělosti stavy kdy se vrací do doby před onou událostí, kdy byla ještě šťastným dítětem. Vědoma si své nynější fyzické krásy, navazuje Eliana vztahy s místními muži a snaží se získat informace které by vedly k dopadení násilníků, aniž by na sebe strhla pozornost. Zachází až tak daleko, že se přestěhuje do rodiny, která může mít s událostí něco společného. To, že žádný ze zbylých tří vypravěčů neví nic o jejích skutečných úmyslech, dělá příběh poutavým a já tuto vícepohledovost považuju za výborně zvládnutou.
Všechny postavy, které v románu vystupují, jsou perfektně charakterizované, máme k dispozici celou jejich minulost, veškeré jejich motivy jsou touto cestou uspokojivě objasněné. Právě hloubka, se kterou se autor věnuje psychice postav, dává knize nálepku psychologický román. Považuji jej také za lehce naturalistický.
Děj je poutavý a čte se jedním dechem, knížku jsem měla přečtenou během jednoho dne. Autorovu vypravěčskému stylu jsem sice nepropadla, ale v celém průběhu děje bez problémů udržel moji pozornost a není nic, co by mi na něm vadilo. Díky detailnímu rozboru pocitů postav není o nic těžší vžít se do postavy Eliany než do ostatních- ačkoli nám její počínání může připadat až bizarní, díky tomu, že známe její motivy, mu můžeme zcela porozumět.
Jediné, co bych knize vytkla, byl závěr- připadal mi lehce uspěchaný, i když chápu, že běžný čtenář v závěru přece jen očekává určitý spád. Stejně tak bych ocenila kdyby byl konec románu psán spíše z pohledu Eliany, protože to ona byla ve středu událostí a vidět tak situaci jejíma očima, zejména vzhledem k okolnostem, by mi připadalo přínosnější. Takto se o jejích pohnutkách dozvídáme skrze Pin-Pona. Přesto mě ale závěrečné rozuzlení nezklamalo, na konci nezůstaly žádné nezodpovězené otázky.
Rozhodně se k autorovi ještě vrátím, snad si jej někdy přečtu v originále.
Mimochodem, ještě poznámka na závěr- pobavilo mě tvrzení v doslovu, že Japrisotovy knihy neseženete v antikvariátu, což je jakási záruka kvality. Naopak, právě odtamtud svoje vydání mám- pravda, o 35 let později.

8 16.08.2018

Strašidlo cantervillské má spád, který některým klasikám chybí. Námět by bez potíží vystačil na prózu třikrát delší, ale Wilde to dělá dobře.
Žádné zbytečně zdlouhavé popisné pasáže, určitě jedna z nejlépe čtivých klasik 19. století. Knížka milá, vtipná a kompaktní. Postava sira Simona je miloučká, s dobře vychovaným a svědomitým strašidlem není ani přesto, kolik úmrtí zapříčinilo, těžké soucítit.
Simonovy romantické představy jsou v kontrastu se způsoby soudobé americké rodiny, která je vykreslená jako materialistická a netolerantní. I dnes mi tato situace připadá vskutku aktuální- jako by přístup rodiny k siru Simonovi byl přesným ztvárněním toho, jak dnešní společnost přistupuje k tradicím a zvyklostem, které v běžném životě ustupují do pozadí.
Bylo to krásné čtení, s dobrým koncem, a pro ty, kdo umí číst mezi řádky, i s určitou hloubkou.

4 01.08.2018

V průběhu čtení jsem byla ujištěná, že o konečném hodnocení rozhodne závěr. Ten mne sice nepřesvědčil, ale nakonec dávám slabší čtyři hvězdičky.
-------------------------------spoiler------------------------------------
Příběh se i dle anotace tváří, jako by jeho rozhodující postavou byl detektiv Adam Dalgliesh, nicméně není tomu tak. Román předkládá osudy mnoha postav, žádná z nich není hlavní, a rozhodně to není Dalgliesh. Spíše než o klasickou detektivku jde o společenský román, zachycení osudů obyvatel Larksokenu. Koneckonců i případ masového vraha brzy ustupuje do pozadí.

Detektiv Adam Dalgliesh odjíždí do Norfolku, kde zdědil dům po své tetě. V Norfolku v té době řádí sériový vrah, který specifickým způsobem usmrcuje po setmění ženy. Jeho vyšetřovací jméno je Hvízdal, jelikož několik svědků tvrdí, že krátce před tím, než nalezli oběť, zaslechli pískání. Nicméně tento motiv není dál rozveden. Případ má na starost detektiv Rickards, který nemá Dalglieshe zrovna v lásce. Jenže pozdější události z něj udělají důležitého svědka.
Adam si jel do bývalého domu své tety spíše oddychnout a rozhodnout se, jak s dědictvím naloží, a proto se do situace nehodlá plést, avšak přijme pozvání na večeři od Alice Mairové, která je sestrou předsedy místní jaderné elektrárny. Obyvatelé Larkosenu mají na jadernou energii protichůdné názory- jedni mají po Černobylu přirozený strach z bydlení v takové blízkosti, druzí elektrárnu berou jako zdroj zákazníků a pracovních příležitostí. Zbytek souhlasí minimálně s tím, že stavba kazí přirozené panorama obce.
Jeden z hostů se k večeři dostaví se zpožděním a oznamuje, že nalezl další Hvízdalovu oběť, čímž udělá ze všech přítomných pozdější podezřelé- prozradí totiž detaily, které neměly být zveřejněny. Situace se poněkud komplikuje v okamžiku, kdy je Hvízdal dopaden, ale později téže noci dojde k další vraždě. A oběť, mimo jiné důležitou osobnost z vedení elektrárny, tentokrát nachází samotný Dalgliesh.

Autorka už od začátku postupně rozváděla příběhy všech zúčastněných, jejich minulost, přítomnost a vzájemné vztahy. Měla jsem za to, že je tomu tak v zájmu čtenáře, aby mohl v závěru pocítit uspokojení nad tím, jak pachatele na základě psychologie odhadl. Ovšem to bylo spíše nemožné. Kromě toho, v průběhu odpadlo tolik podezřelých, že to, kdo byl nakonec skutečným vrahem, se ani nedá považovat za překvapení. Máme tak předložené životní osudy více než deseti lidí, ve kterých se naprosto ztrácí hlavní dějová linka, a nejen to- jde o dokonalý seriálový román. Není divu, že podle něj byl seriál skutečně natočen.
Seriálový z mnoha důvodu. Prvním jsou typické osudy postav- všichni spolu mají něco společného, když ne v přítomnosti, alespoň v minulosti, každý se zná s každým. O milostné trojúhelníky a bývalé milence také není nouze. Každá z postav zastává více rolí, vyplývajících z jejich rodinného, profesního a intimného života, což působí reálně, ovšem alespoň v jedné z těchto rolí se osud každé postavy protíná s osudy jiného z podezřelých. Tyto shody, které se dozvídáme postupně, už tak reálně nevypadají.
Druhým bude samotná kompozice kapitol, které sledují osudy jednotlivých postav. Tyto kapitoly se podobají seriálovým scénám- svou délkou, obsahem nových informací, dramatickým vyvrcholením na koncích některých z nich.
A posledním důvodem je něco, co nemohu opomenout, a to je seriálová bizarnost. Když tvůrci seriálu v rámci udržení pozornosti diváka přidávají zvraty a vedlejší zápletky tak často, že kdybychom se zamysleli nad celým dějem jako nad celkem, uvědomíme si, že vůbec nedává smysl. Přesně tak Jamesová vaří z vody a přidává celou spoustu naprosto zbytečných epizod a detailů ve chvílích, kdy napětí začíná upadat. Výsledný efekt je stejný. Konkrétně ve dvou situacích jsem si pomyslela „tak tohle je fakt bizár“. Mému dojmu z knihy to moc nepřidalo.
Bylo mi sympatické zasazení děje do prostředí atomové elektrárny a také mnohé další skutečnosti, ale jako celek mi příběh připadal přehlcený. Většina z epizod by vystačila na svůj vlastní román, ale na příběh jako takový neměla žádný vliv. Závěr mě sice nezklamal, ale rozhodně mne neuspokojil. Vzhledem k tomu, že právě ke konečnému odhalení, kdo bude vrahem, jsem se celou dobu během čtení odvolávala, tak ve mně zanechal smíšené pocity. Ale v nějaký zlomový okamžik jsem už nedoufala- autorka to s vedlejšími informacemi přehnala natolik, že cokoli, co se mohlo stát, se už dávno stalo.

24.07.2018

Dostat se do děje mi trvalo dobrou polovinu knihy, což mi nejen vzhledem k jejímu rozsahu přijde škoda. Nicméně poté mi dalo práci se od ní odtrhnout a během přestávek jsem přemýšlela jen nad tím, až ji dočtu, a jsem ráda, že toho Silverberg dosáhl.
Příběh má i přes svou nadčasovost příjemnou atmosféru starších sci-fi. Děj je čtivý, pozornost čtenáře udržují dobře zvládnuté dialogy. S potěšením vyzdvihuji excelentní zvládnutí více dějových linek, střídání nejen kapitol z přítomnosti s těmi retrospektivními, ale také kapitol z pohledu jednotlivých postav. Přestože obvykle této vícepohledovosti zrovna neholduju, u Muže v labyrintu mi to připadalo zcela přirozené. Právě díky tomu může čtenář skvěle porozumět psychice jednotlivých postav a zároveň mít o všem přehled.
Děj se točí kolem diplomata Richarda Mullera, který z určitých důvodů odchází žít na opuštěnou planetu Lemnos, které dominuje impozantní labyrint. Sám obývá jeho střed zatímco zdi jej chrání před případnými vetřelci. Po devíti letech jeho pobytu na planetě už na ní ale není sám- posádka lodi včetně Neda Rawlinse a Charlese Boardmana přistává na Lemnosu s cílem projít bludištěm a s Mullerem se setkat. Nejen že musí překonat nástrahy všech zón bludiště, ale také získat přízeň Mullera, který žil tak dlouho bez jakéhokoli kontaktu s lidskou rasou. Nicméně nedá se svítit, Muller je jediný, kdo může lidstvu pomoci.
Příběh se odehrává v době, kdy lidé obývají mnohé terestrické planety a staví kolonie po celé galaxii. Problém nastává v okamžiku, kdy narazí na jinou formu inteligentního života. Autor pokládá filozofické otázky týkající se komunikace s těmito tvory. Poukazuje na to, že i kdyby se podařilo objevit ve vesmíru jinou vyspělou civilizaci, šance, že se bude natolik podobat lidem, aby s námi mohla komunikovat, je mizivá.
Příběh na mě udělal dojem. Přestože žádná z postav nebyla napsaná tak, aby bylo lehké se do ní vcítit, Silverberg vsadil na na něco jiného, a sice na obecnou propracovanost děje, a povedlo se.

2 21.07.2018

Tenhle román je pohlazením po duši. Láska hlavních hrdinů, něžná, bezpodmínečná, tak čistá, jak jen může být mezi dvěma mladými lidmi, přesto opravdová.
Není autor, jehož vyjádření by mi bylo milejší než Otčenáškovo; jeho kompozice textu, syntax celkově včetně nádherných souvětí, pečlivě vybraná slova i s těmi latinskými, autentické dialogy. Jeho schopnost zachytit krásu okamžiku, ale nikoli sentimentálně, nýbrž s grácií. Jak elegantní jsou v jeho podání i ty nejobyčejnější situace z běžného života! Výsledkem jsou romány které je radost číst, už kvůli kráse po stránce jazykové. Tento pak je můj vůbec nejmilejší, snad kvůli jeho poněkud optimistickému ladění.
Filozof Petr a pedagožka Ludmila jsou mladý pár, který se z jejich bytu v Praze rozhodne přestěhovat do horské chaty na Šumavu. Přes absolutní nedostatek praktických zkušeností s činnostmi jako je zatápění v kamnech, práce se dřevem nebo chov slepic si usmyslí probudit k životu horské údolí a z chaty poblíž vrcholu Ostružná udělat turistický cíl. Oživit již dávno zchátralou stavbu ale není lehké a oba musí projít celou řadu zkoušek, při nichž je často jedinou pozitivní věcí to, že jsou dosud spolu.
Tvrdohlavá vytrvalost spojená s mládím obou hlavních hrdinů a upřímnost jejich vzájemného vztahu si mě získala. Jelikož celý děj sledujeme očima Ludmily, která je na život mimo pražskou společnost zvyklá ještě méně než Petr, veškeré pocity spojené s často marným snažením páru máme z první ruky. Dostáváme se tak k precizně vykreslené psychologii postav- Ludmila, která dává své emoce najevo a veškeré psychické dění se tak soustředí kolem ní, a Petr, který se své pocity snaží skrývat, ale skrze Ludmilu jež ho zná jako nikdo jiný jsme informovaní i o tom, jak situaci prožívá on.
Čtení tohoto románu bylo příjemné a já jej vřele doporučuji, přináší uspokojivou naději v lepší časy.

13 20.07.2018

Atmosféra minulého režimu popsaná dokonale, bezprostředně očima někoho, kdo pocítil všechny důsledky 1948. Bez obalu, autenticky, román je věrným obrazem společnosti té doby, zachycuje její úpadek po všech stránkách a až neuvěřitelně bizarní situace, se kterými se lidé museli každodenně potýkat.
Mluvím o atmosféře, protože Salivarová skrze přehledný děj otevřeně říká „a takhle to bylo, posuďte sami“. V tu chvíli příběh ustupuje do pozadí. Není to příjemné čtení, nicméně obzvlášť dnes je důležité si věci připomínat, neboť míváme pocit, že k ničemu podobnému už nemůže dojít.
Je nezbytné, aby současná společnost měla povědomí o tom, že mnohé hodnoty, které dnes považujeme za samozřejmé, se mohou stát minulostí. Právě proto přisuzuji románu, jako prostředku takového uvědomění, zejména mezi mládeží, mezi kterou se řadím, velkou hodnotu.
Přesto jsem vcelku rozpačitá, protože ačkoli jsem se snažila, ke hlavní hrdince- mé jmenovkyni jsem si cestu nenašla. Salivarová píše velmi osobitě a já její styl oceňuju, na druhou stranu se mi nečte nejlépe a já se ke knížce minimálně pár následujících let nevrátím. A to ne proto, že bych se cítila zkroušeně kvůli té bezútěšné době, kterou zachycuje, ale proto, že na táhnoucí se děj už podruhé nemám trpělivost.

2 16.07.2018

S jakou lehkostí se Smrtka čte! Cítím se téměř neoprávněně tohle dílo hodnotit. Shusterman nasadil laťku opravdu vysoko. Způsob, jakým udržuje čtenářovu pozornost, jakým dávkuje nové informace a zvraty, je obdivuhodný. Výsledkem je dílo od začátku do poslední stránky napínavé, čtivé, nepředvídatelné. Závěr mě pak ponechal v úžasu.
Samotná myšlenka autora na svět tak vyspělý, že v něm přirozená smrt není možná a veškeré informace jsou všem k dispozici, má přirozené důsledky: zločinci v podstatě neexistují, stejně tak umělci, jakékoli vzdělávání postrádá smysl. Není možné nakazit se nemocí nebo cítit bolest, zanikají náboženství. To vyvolává ve čtenáři otázky: Jaká by byla naše motivace pro to studovat, tvořit, pracovat právě v tomto okamžiku, víme-li, že náš čas není ničím vymezen? Jaký by byl smysl života kdyby nebylo možné dosáhnout ničeho nového, jednoduše by nebylo o co usilovat, protože bychom přirozeně byli tou nejlepší verzí nás samých a veškerých pokroků ve vědě a technice by už dávno bylo dosaženo? Autor zaměstná vaši mysl natolik, že o reálnosti tohoto nového světa nebudete pochybovat.
Regulaci počtu obyvatel mají na starost smrtky, jediné bytosti, které mají své vlastní zákovy a pravidla. Všechno ostatní spadá pod správu všudypřítomného Nimbu, připomínající Hamiltonův Eden. Být smrtkou není jen pocta, ale také zodpovědnost, a každá z nich k úkolu přistupuje svým vlastním způsobem.
Hlavní hrdinové příběhu, Citra a Rowan, jsou vybráni, ne zcela náhodně, aby se stali učedníky smrtky Faradaye. Ačkoli nikdo z nich o tuto výsadu nestojí, jen jeden se nakonec bude moci stát smrtkou, a situace se dále komplikuje. Všechny postavy, nevyjímaje záporáky, jsou precizně vykreslené, a proto není obtížné nechat se jimi již v prvních kapitolách vtáhnout do děje. Marie Curieová je osobnost. Navíc, autor si vás jistě získá svým humorem, mnohdy vyplývajícím z ironie situace.

„To mi nemůžete udělat,“ prosil Kohl. „Moji rodiče z toho budou mít smrt. Prostě zemřou!“
„Ne, nezemřou,“ opravil ho smrtka. „Budou žít dál.“

,,Můžeš mi říkat Alessandro,“ nabídl mu Volta.
,,To je tvoje pravé jméno?“ zeptal se Rowan.
,,Ne, pitomče, to bylo křestní jméno Volty.“

,,(…) ale vzhledem k naší hvězdné reputaci Prométheus shledal, že nám stačí méně přísný trest. Byli jsme odsouzeni k sedmi smrtím (…)“

„Víš co? Jdi se bodnout,“ odpověděla Curieová a jenom částečně potlačila veselý úšklebek.
„Ledaže bych si mohl přijít na vlastní pohřeb, má drahá.“

Nápady autora jsou brilantní a dozvídáte se o nich tak nenásilně, že zákonitosti světa z budoucnosti přijmete s naprostou samozřejmostí. Knize uděluji maximální možné bodové ohodnocení, tady odpovídající pěti hvězdičkám.
(Ačkoli Smrtku považuju za nejlepší stand-alone, který jsem kdy četla, Shusterman naznačuje, že je prvním dílem série, a já jsem nadšená při pomyšlení, kam až by to mohla dotáhnout.)

8 13.07.2018

Giordanovo vypravěčské umění dokáže i na omezeném prostoru této krátké novely čtenáře uchvátit. S melancholií, se kterou vypráví prostřednictvím otce o osudech jeho křehké rodiny, se zamýšlí nad otázkami manželského svazku a jeho předností před akademickými úspěchy, rodičovství a nevyhnutelností smrti.
Vypravěč, v novele nejmenovaný, je doktorandem na matematicko-fyzikální fakultě. Stejně jako autor vystudoval fyziku a snad právě proto mi jeho čistá forma projevu a metafory, které používal, byly tolik blízké. Na samém začátku knihy umírá paní A., která v rodině vypravěče pracovala dlouhá léta jako domácí, později, po narození syna Emanuela, jako chůva. Vypravěč se následně ve vzpomínkách vrací k seznámení s jeho ženou Norou a všemu, co se událo od té doby. Obzvláště autentický popis toho, jak se mladí fyzikové tajně vydávali na ostatní fakulty, kde hledali ,,dívky, které se neoblékají se stejnou umrtvující střídmostí a které se nevyznačují zanedbanou netečností vůči tělům obecně", zjevně vyplývající z vlastní zkušenosti, mě mile pobavil.
To hlavní, čemu se ovšem autor věnuje, je zachycení průběhu nemoci paní A., které je diagnostikována rakovina, její dopad na už tak poněkud labilní rodinné zázemí manželů, kteří se navzájem pomalu odcizují. Nora, která pracuje jako designérka, odmítá i přes vizi jistějšího zaměstnání pro jejího manžela opustit město, ve kterém žijí. Její muž překonává zklamání z vlastního syna, který je poněkud podprůměrný a rozhodně není matematickým géniem, kterého si vysnil. Tento problém Giordano představuje na ironické situaci, kdy se otec- se svým vzděláním z vyšší matematiky- snaží Emanuelovi bezúspěšně vysvětlit, že cokoliv násobené nulou je nula. Přitom se zdravotní stav paní A. zhoršuje a manželům dochází, že její přítomnost a svérázné názory byly tím, co jejich rodinu drželo pohromadě.
Autorův styl je střídmý a exaktní a schopnost popsat tento příběh s nevyhnutelným koncem s takovou elegancí nemohu hodnotit jinak než kladně.

6 11.07.2018