vejik komentáře u knih
Poměrně dlouho jsem otálela s přečtením, obávala jsem se, že mě příběh z tohoto období našich dějin nebude bavit. Opak byl pravdou. Knihu jsem přečetla s velkou chutí.
Alena Mornštajnová mě utvrdila v tom, že je skvělá spisovatelka, která umí čtenáře vtáhnout do děje a přimět ho, aby při čtení střídavě prožíval pocity znechucení, nenávisti, ale i lítosti, pochopení a mnoho dalšího.
Chtěla jsem si přečíst něco lehkého, co by ve mně znovu probudilo mé bezstarostné náctileté já, které hltalo romantické knihy o upírech plnými doušky.
S chutí jsem sáhla i po dalších dílech, ale co se týče kvality, bohužel, série má dramaticky sestupnou tendenci. Škoda, první díl vypadal nadějně...
Nenáročná lechtivá oddechovka pro zkrácení dlouhé chvíle, neurazí, nenadchne. Pochopitelně se nejedná o vysokou literaturu, předvídatelný děj i postavy, klasické (tisíckrát omílané) téma... Kniha servíruje přesně to, co slibuje všeříkající obrázek na jejím přebale.
Příběh několika chlapců, kteří se musejí vyrovnat s mnohem horšími věcmi než jsou strasti dospívání. Autorovi se výborně podařilo vykreslit houstnoucí atmosféru v období Protektorátu. Od čtení jsem se dokázala jen těžko odtrhnout.
Přesto mám ke knize jednu výtku. Velice mě zklamal její konec, který mi připadá useknutý. Mile mě naopak překvapila přímka příběhu a reálných událostí, kde autor uvedl na pravou míru, co bylo pouhým výplodem jeho fantazie a co ne.
To, že Priska, Rachel a Anka dokázaly přivést na svět své děti v tak krutých podmínkách, je neuvěřitelné. Byly to neskutečně silné a odhodlané ženy. Jsem moc ráda, že byl jejich příběh knižně zpracován a tím pádem nebude nikdy zapomenut.
Během čtení mě svíralo u srdce, být matkou, asi bych knihu nedokázala přečíst.
Nesympatické postavy, trapné dialogy, děj žádný, i ty erotické scény byly ubohé a k uzívání nudné. Ztráta času. Očividně nejsem cílová skupina...
Kniha mě vůbec nenadchla, do čtení jsem se musela nutit. Kdybych ji odložila nedočtenou, o nic bych nepřišla.
Přečetla jsem, ale nedovedu si představit, že by při čtení udrželo jakékoli dítě pozornost. Nudné, nezáživné, velmi „vtipné“. Vracet se ke knize určitě nebudu.
Úžasná kniha! Poprvé přečtena před několika lety a stále se k ní ráda vracím. Snad na každé straně lze nalézt myšlenku nebo citát, který stojí za zapsání či zapamatování.
„Každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží.“
Děsivé, silné čtení.
Ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli mi bude kniha psaná formou rozhovoru vyhovovat, bála jsem se, že to bude působit rušivě, naštěstí tomu tak nebylo. Po několika stranách jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Vybrané ilustrace ponurou atmosféru ještě prohlubovaly.
Ke knize mě přivedl stejnojmenný seriál.
Je děsivé, jak reálně příběh působí. Běhá mi mráz po zádech, jen si pomyslím, že by stačilo málo a nechali bychom se lehce zmanipulovat podobným režimem. Stačí jedna vůdči osobnost, které podlehnou masy postrádající schopnost kritického myšlení, a jsme všichni v háji...
Podlehla jsem "nátlaku", kdy se na mě kniha valila ze všech stran, a jsem ráda. Přiběh byl moc pěkný, ráda jsem ve čtení pokračovala. 5* si podle mě zaslouží, přesto však nevím, jestli bych se do čtení vrhla znovu. Do svého žebříčku "top" knih ji zatím zařadit nemůžu.
Foglarovky nikdy nebyly mým šálkem kávy, ale přesto jsem do čtení Prašiny pustila. Věřím, že dospívajícím se kniha líbit bude. Je to napínavé a zajímavé čtení, které má spád. Ráda knihu doporučím dalším zájemcům z řad svých žáků.
Od knihy jsem měla velké očekávání, možná právě z toho důvodu musím dát jen 4*. Příběh je to silný, to bezpochyby.
Ke konci jsem ale začínala mít pocit, že autorovi dochází dech a sám neví, jak knihu uzavřít a přitom čtenáři poskytnout všechna fakta, která mu chce sdělit. Kdyby se soustředil na méně lidských přiběhů, kniha (a hlavně její závěr) by byla mnohem působivější. Alespoň z mého pohledu.
Přečetla jsem, ale ani trochu mě to nebavilo/nepobavilo. Tahle knížka není, bohužel, ani trochu můj šálek kávy... A to mám nonsens opravdu moc ráda.
Ač je knížka velmi útlá, je plná nádherných lidských příběhů, které dojmou a pobaví zároveň.
Kniha je to smutná, ale je tak krásně smutná, až je vlastně skoro veselá.
I když mi během čtení tekly slzy proudem, po přečtení ve mně zůstal krásný pocit. Z Oskarova přístupu k životu (a ke smrti) by si měli vzít všichni příklad.
Kniha, která snad nikoho nenechá lhostejným. S hrdinkou prostě musíte prožívat její příběh, všechnu tu bolest, zoufalství, strach... Kniha je psaná v první osobě.Můžeme si přečíst vše, co hrdinka prožívala a především také to, co při tom cítila, což činí celý příběh ještě působivějším.
Napínavá kniha, která se čte úplně sama. Je psaná neobvyklým stylem, který na někoho může působit trošku zmateně, mně se ale líbil. Během čtení jsem byla rozladěná z všeho toho lidského hyenismu a bylo mi moc líto hlavní postavy.
Knihu jsem četla v anglickém originále a určitě se chystám přečíst si ji i v češtině, protože jsem zvědavá, jak se překladatel popral se všemi těmi palindromy, kterých je kniha plná.