vendylein
komentáře u knih
Hvězdná pěchota
Robert A. Heinlein
O téhle knize (a filmu) se hodně mluví jako o fašistické, militaristické a kdo ví co ještě. Film je moje guilty pleasure už hodně dlouho a když jsem zjistila, že Argo vydalo Hvězdnou pěchotu znovu, neváhala jsem. Chtěla jsem si udělat vlastní obrázek.
Ano, při čtení máte pocit, že armáda a jedině armáda z vás udělá dobrého člověka a máte chuť okamžitě narukovat. Ale buďme soudní, ono je to taky o tom, jak si to každý přebere.
Hvězdná pěchota kniha je místy velmi vtipná, o dost méně akční než film a plná tezí, nad kterými jsem se dost zamýšlela. Vážně jste si nikdy neřekli, že někteří lidi by neměli mít právo volit? Nebo to, že život není jen o domáhání se práv, ale taky o dodržování nějakých nařízení/ plnění povinností? Tahle kniha vám poskytne dost prostoru nad tím uvažovat. A třeba pak, až půjdete volit, si budete vážit toho, že můžete.
Válka s Mloky
Karel Čapek
Nadčasové dílo, skvostný jazyk a hrátky s ním, skvostné myšlenky, alegorie. Karel Čapek to zkrátka uměl jak s jazykem, tak s tím, aby vystihl člověka, lidstvo a pojmenoval naše nešvary a problémy, které bohužel máme i po devadesáti letech. A nejspíš vždy mít budeme.
Četla jsem vydání, které vyšlo v péči nakladatelství Rybka Publishing a tenhle skvost vřele doporučuji. To je radost i na pohled!
Paní Dallowayová
Virginia Woolf
Na tuhle knihu musíte mít náladu a čas. Jazyk je nádherný (skvělý překlad Kateřiny Hilské!), ale může být těžké držet pozornost. Za mě to určitě není kniha "do MHD", kdy si přečtete stránku cestou do práce a stránku o dva dny později cestou z práce. Zkrátka si to chce vyhradit čas a nechat se unášet obrazy, proudem vědomí...
Listopád
Alena Mornštajnová
Musím říct, že ze všech knih od Aleny Mornštajnové, které jsem četla, se mi Listopád líbí nejvíc. Možná proto, že mými oblíbenými žánry jsou sci-fi, fantasy a dystopie. A Listopád dystopií rozhodně je. Po dočtení jsem měla stažený žaludek, během něj si musela dávat pauzy. I proto, že tenhle příběh se klidně mohl stát (a v podobných intencích děje), kdyby...
Díky, že můžeme... psát a číst takovéhle knihy.
Děti Volhy
Guzel Jachina
Guzel Jachina je kouzelnice jazyka. To ostatně dokázala už ve své prvotině Zulejka otevírá oči. A plný počet hvězdiček proto patří i překladateli Jakubovi Šedivému, který obě její knihy skvěle převedl do češtiny. Děti Volhy jsou velkým ruským románem v nejlepším slova smyslu. Velká širá země, velké události 20. století, velký kus života hlavního hrdiny, velké city, velké zvraty...
Doporučuji, pokud máte rádi knihy založené na reálných historických událostech. Možná při čtení i zavoláte na pomoc Google a budete si dohledávat fakta a souvislosti. Výhodou rozhodně je, pokud si dokážete vychutnat prvky magického realismu, prolínání reality s mýty, legendami a pohádkami a květnatý poetický jazyk. Protože oproti Zulejce je tempo trochu pomalejší.
Děti Volhy, jejich děj i jazyk, jsou zkrátka jako sama Volha v knize popsaná: někdy se líně převalují, dávají si na čas a vymetají každou zákrutu, jindy divoce pádí vpřed a strhávají s sebou vše. Včetně čtenáře :)
Gwilanina harfa a jiné povídky
Ursula K. Le Guin
Skvostná kniha! Skvostně napsaná, skvostně sestavená, skvostně přeložená, skvostně vypravená. Le Guinová je mistrná vypravěčka a (nejen) pro milovníky sci-fi a fantasy je za mě tahle kniha must read.
Ostatně nakladatelství Gnóm! stojí za pozornost dlouhodobě a doporučit se dá v podstatě vše, co u nich zatím vyšlo :)
Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
Četli jste 1984? Vítejte v zemi, kde je tahle kniha realitou.
Ponořte se do příběhu, u kterého budete mít vztek, chuť brečet, rozkopat někomu zadek, s někým zatřást a "něco" udělat. Nepochopitelný režim a nepochopitelný kult osobnosti vám Barbara Demick přiblíží na v podstatě zbeletrizovaných výpovědích několika lidí, kterým se z pekla Severní Koreje podařilo uniknout. Kniha Není co závidět je zároveň plná faktických informací. To vše vám pomůže alespoň trochu proniknout do toho, jak je možné, že "účes stále drží".
Chmurný Válečník
Alistair Rennie
Neskutečná jízda! Krev, semeno, sprostota, sex, násilí. To vše podáno neuvěřitelně poetickým jazykem. Čest překladateli, jako vždy skvělému Romanovi Tilcerovi. Tahle kniha je neskutečně plytká i hluboká zároveň.
A ku*va mě bavila. To teda ku*va jo!
Pravda, že pár prvních kapitol jsem byla dost zmatená a nevěděla, která bije, ale ono to do sebe všechno krásně zapadne a vyústí v masakrální řež. Chci to vidět na plátně! :)
A to vypravení knihy? Ozdoba každé knihovny. Teda ne té dětské, tam bych tuhle knihu raději nedávala :)
Spolubydlící
Beth O’Leary
Jako oddechovka mi tahle kniha dobře posloužila. Byť se nejedná o žádné veledílo a mohla být klidně o pár desítek stran méně roztahaná (protože stejně všichni víme, jak to dopadne, že), četla se mi dobře, bavila mě.
Vtipné dialogy a situace jsou dobře promixovány s vážnějšími tématy, postavy jsou dobře vykreslené. Nejednou mi tahle kniha vykouzlila úsměv na tváři, takže nedostatky jí ráda odpouštím. Jako odpočinkové čtení ji mohu s klidem doporučit.
Smrtka
Neal Shusterman
Smrtka není vůbec špatná dystopie, na můj vkus trochu "jednodušší", v rámci young adult ji ale mohu opravdu vřele doporučit. Nemusíte čekat supersložitý epický děj a mrtě postav (a tedy že byste měli problém se orientovat). Text je čtivý, poměrně vtipný, dostatečně akční, výchozí setting světa, ve kterém lidé už přirozeně neumírají, zajímavý. Sečteno podtržen - pokud už jste nějakou tu dystopii či "dospěláckou" fantasy přečetli, nečekejte, že si ze Smrtky sednete na zadek, ale zároveň ji mohu s klidným svědomím doporučit jako fajn YA oddechovku v tomto žánru.
Americká modlitební příručka
Lucius Shepard
Jako obvykle u Gnómu za mě velký dobrý. Chvílema nevíte, zda čtete satiru, fantasy, černou komedii, existenciální román nebo co jako. A víte co? Vlastně všechno dohromady. Originální mix žánrů, zábava i mrazení.
Byli jsme tu vždycky
Filip Titlbach
V první "kapitole" téhle knihy plné rozhovorů s queer lidmi se dočtete, proč ji Filip Titlbach sestavil. Důvod? By by si ji býval chtěl přečíst, když si otázky své identity a orientace řešil v dospívání sám. A na knižním trhu nebyla.
Za mě naprostý souhlas.
Tahle kniha je skvělá. Poučná a zároveň zábavná, do LGBTQ tematiky nahlédnete z nejrůznějších úhlů pohledu a všechny vás obohatí, rozšíří vám obzory. Umožní vám uvědomit si, že queer lidi se potýkají s problémy, které si heteronormativní společnost ani nedokáže představit, nebo nedokáže pochopit, proč to problémy jsou. Výběr zpovídaných osob je pestrý a velmi zajímavě sestavený.
Za mě zkrátka pecka. A faktem je, že bych Byli jsme tu vždycky doporučila k přečtení nejen lidem, kteří si procházejí něčím podobným, čím si procházel Filip, ale úplně všem. Protože nádherně ukazuje, že jsme všichni prostě lidi se svými radostmi a strastmi. A měli bychom mít rovná práva, jistoty a možnosti.
Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Jako obzvlášť v dnešní době, kdy Putin zešílel, bych mu tuhle knihu a příběhy v ní omlátila o hlavu... Silný čtení, silný výpovědi.
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Vzhledem k tématu knihy, jsem se trochu bála, že to bude pořádná depka. Ale není. Není to lehké čtení, ale vzhledem k lehkosti, jakou autorka píše, jsem hltala každou stránku. Anotace tentokrát nelhala - tuhle knihu vážně nelze jen tak odložit...
Endymionův vzestup
Dan Simmons
Nu, asi takhle... Dan Simmons bezpochyby patří k jednomu z mých nejoblíbenějších autorů. Bohužel Endymionův vzestup trpí dvěma neduhy - autorovou užvaněností a zabedněností hlavního hrdiny. Jako sorry kámo, ale to, s kým má Aenea dítě, bylo jasný tak nejpozději po druhý zmínce o něm. Tvoje bolestínství a žárlivost ti na sexappealu taky moc nepřidalo.
Chvílema mi přišlo, že autor už prostě nevěděl jak dál a chtěl tuhle ságu jen dopsat a dát jí závěr. Což jsem ráda, že udělal, ale... přehršel postav a zbytečných popisů, v podstatě ochočený Štír a až naivní vysvětlení Prázdna, jež spojuje je mix, po kterém si můžu říct jediné: Zvol jinak. Tedy - jestli si někdy budu dávat rereading téhle epické ságy, asi zůstanu jen u Hyperionu.
Endymion
Dan Simmons
Simmons je láska, Kantos Hyperionu je tuplovaná láska. Endymion se odehrává necelých 300 let po Pádu Hyperionu a celkem pozitivní je, že ač jsem První dvě knihy Kantosu četla už hodně dávno, to co jsem si pamatovala mi stačilo pro čtení Endymionu. Člověk se rychle chytne a zorientuje. I proto, že v Endymionu nesledujeme tolik dějových linek. I tak ale Simmons vystavěl komplexní příběh nebitý akcí i filozofováním. A funguje mu to, vše zapadá. Po dočtení jsem se musela rovnou pustit do závěrečné části tohohle opusu magnum.
Pokud se chystáte číst, rozhodně doporučuju sehnat si nové vydání (Argo a Triton) ve skvělém překladu Petra Kotrleho (kam se hrabe Reitmayer, to se nedá srovnat :)).
Všechen můj hněv
Sabaa Tahir
Tahle kniha je au. Čtení vás bude bolet. Budete si chtít hlavní hrdiny vzít domů a dát jim klidný domov a pocit nějaké jistoty. Budete celou dobu trnout, jak tohle dopadne. Očekávat další a další velký špatný.
Ale kromě toho je Všechen můj hněv taky nádherně napsaný, nádherně přeložený a svým způsobem velmi poetický text.
Ano, pár scén bych mu vytkla se slovy "to snad ani nemuselo být, tohle klišé nebylo potřeba". Nicméně kniha je to skvělá, esence slova srdcervoucí.
Život válečníka
Tomáš Němec
Jsem ráda, že autor přiznává to, že Životem válečníka vzdává hold svým oblíbeným autorům. Někteří jsou z knihy cítit hodně. Čili nečekejte originalitu, objevné a převratné čtení. Ale... Tomáš Němec promyslel text do puntíku, řemeslně odvedl skvělou práci. Život válečníka je čtivá, hravá a poctivá fantasy. Hravá ve smyslu toho, jak si s vámi pohrává autor - vrhá vás do děje jednotlivých povídek a vy společně s hlavním hrdinou zjišťujete, jak jste se v tom víru vlastně octli. A ano, ty povídky jsou propojeny, ale fungují i samostatně. To samozřejmě nemusí sednout každému. Mně osobně se kvůli tomu četla kniha hůř, neměla jsem pocit toho, že potřebuju číst dál, abych zjistila, jak to celé dopadne.
Na závěr ještě vyzdvihnu výpravu knihy - nádhera!!!
Hleď, prázdnota
Philip Fracassi
Fracassiho povídky jsou prostě skvělé. To, jak autor dokáže vykreslit nejen atmosféru, ale i prostředí a postavy, je jedním slovem dokonalost.
Mráz mi běhal po zádech, zapomínala jsem dýchat, otřásala se hnusem, bála se. A když už toho napětí bylo moc, nevěděla jsem, jestli mám knihu spíš odložit, nebo číst překotně dál až do - povětšinou hořkého - konce povídky.
Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
Vůbec se nedivím, že Prsa a vajíčka doporučuje Haruki Murakami. Stylem je poměrně podobná. Prostě taková japonská divnost v nejlepším slova smyslu :) zaměřující se na ženská témata. Velmi zajímavý pohled na kulturu, která je sice technologicky velmi napřed, ale v některých otázkách naopak - z pohledu Evropana - vlastně dost pozadu. Nebo spíš odlišně...
Nutno podotknout, že moc nechápu vydání původně dvou novel v rámci jedné knihy. Hlavní hrdinka sice zůstává stejná, ale mezi první a druhou knihou zestárne o 8 let. Zatímco první kniha Prsa se zaměřuje na otázku zvětšení prsou, dospívání a sebepřijetí, ta druhá řeší hlavně touhu po mateřství. Jasně, to jsou všechno dost ženská témata a hodí se k sobě, ale obě části se od sebe liší stylem a působí prostě slepeně dohromady. Nicméně - a je to velké nicméně - je tahle kniha skvělá. Velmi intimní a zároveň otevřená, plná palčivých úvah a pohnutých osudů.
