Ventimiglia komentáře u knih

Sledování první série seriálu pomohlo zorientovat se v postavách, další série už vidět nemusím, zato přečíst to musím rozhodně všechno. Románu jsem propadla, baví mě barvitost, střídání postav a jejich různorodost, postupné odkrývání různých tajemství.

Po stránce jazykové to tu a tam zaskřípe (překlad?), ale jindy překvapí půvabná metafora.

3 29.03.2018

Nejvíc mě zaujaly kapitoly o volbě a morálce a hledání štěstí (šest Tolkienových klíčů ke štěstí: radost z obyčejných věcí, změňte své problémy ve světlo, mějte osobní vztahy, upevňování dobrých vlastností, vytvářejte krásu a pečujte o ni, objevujte znovu zázraky; vše, co potřebujete, je láska, která se vyjadřuje prostřednictvím oddanosti a sdílení, nikoli vlastnictví). Vztah mezi mocí a morálkou: příklad z Platóna (Ústava): Gýges a jeho prsten neviditelnosti - a Tolkienův příběh jako variace na platónské téma. Vše doloženo příklady z Pána Prstenů. Výborné k zamyšlení, navíc jsem dostala ohromnou chuť zase jednou přečíst Tolkiena.:)

Slabší je jazyková úroveň. V textu je řada hrubých chyb (shoda přísudku s podmětem apod.), některá souvětí působí poněkud "vykloubeně".

Jedna z nejmilejších. A jako bonus úžasné představení Dejvického divadla (posuďte sami: https://www.youtube.com/watch?v=7pgjB5K1mpU).

3 10.07.2017

Knížku jsem dostala v Vánocům ve 2. třídě a patří k mým nejmilovanějším. Četla jsem ji během dětství mnohokrát, dokázala citovat celé pasáže zpaměti a dodnes se mi - s láskou - vybavují dobrodružné i dojemné epizody i fotografie ze seriálu, které knihu doprovázejí. Knížka formovala moji představu o druhé světové válce a až mnohem později jsem si uvědomila, jak je v mnohém romantická. Přesto ji mám pořád ráda. Ovšem seriál, který jsem znovu viděla v 90. letech, dnes budí spíš rozpačitý úsměv.

3 09.07.2017

Obávám se, že vzhledem ke své polovzdělanosti ani nemohu docenit všechny vtípky a narážky, kterými je tato báječná kniha nabita. Občas předčítám udiveným posluchačům nahlas parodie na reklamy a většinou je nemohu dočíst, protože slzím smíchy. Nedostižný je tradeskancionalistický jídelní lístek, nedostižný ohňostroj jazykové hry.

3 30.06.2017

První setkání s touto sérií: tak nesympatickou partu aby člověk pohledal (možná v předchozích dílech působili lépe, co vím?). Vyvrcholení případu dost přestřelené, ale zápletka super: frustrovaný sériový vrah toužící pozvednout vzdělanostní úroveň společnosti (to tu snad ještě nebylo). Přečteno na jeden zátah.

2 22.10.2024

(SPOILER) "Dlouho zůstanu stát a dívám se na jezero. Podivné, jak se mi v noci jevilo temné a hrozivé. Teď je modré jako podléška a jako den sám." (s. 96)

Jezero, noc, les, hvězdy. Lidé. K zešílení krásný svět (jak říkal strýc Pepin). To všechno tu zůstane, když už tu nebudeme. Jak se s tím smířit? Stačilo málo a vypravěč by provedl něco pochopitelného, snad odpustitelného, ale neodčinitelného, něco, čím by poznamenal všechny, kteří ho milují. "Tak se mi zdá, že nesete těžké břímě, člověče." (s. 86) "Dojdu k názoru, že člověk vlastně nežije sám." (s. 93) "Nejsme jen příroda. Jsme součástí husté sítě rodinných, sociálních a kulturních souvislostí. (...) Já osobně mám odpovědnost za dva členy rodiny, za to, že jsem je přivedl na svět. (...) I oni jednou budou muset odejít a rozloučit se svou rodinou. Jak na ně přenést své smíření? Možná to bude smysluplná náplň dnů a týdnů, jež mě čekají." (s. 93-4)

Vím, jaké to je pro ty, jejichž rodiče podobné rozhodnutí neudělali. Je to zavazující. A přesto nevím, kde brát tu odvahu.

A ano, souhlasím s tím, že Gaarderův styl je poněkud těžkopádný (zvlášť když píše o lásce). Ale pojednává takové zásadní otázky lidského života a smrti způsobem, který nenechá čtenáře v klidu.

2 06.07.2024

Výborný rozjezd, který mě vysloveně vtáhl do děje. Aluze na Lowry a Orwella. Odevzdej se Systému, ten ví nejlépe, co potřebuješ; a když se budeš chtít Systému vymanit, stejně si tě najde a podmaní. Práce s jazykem (anglicismy v "počeštěné" podobě někdy působí úsměvně, ale mě se to jeví jako dobrý, i když místy ne zcela úspěšný pokus o jazykovou autenticitu mladých hrdinů z nedaleké budoucnosti). Narážky na gender - k zamyšlení. Role psychofarmak. - Poslední třetina mi přišla přetížený, překombinovaná, a tak jsem z četby trochu "utíkala". Super obálka se zrcadlovým efektem.

2 25.08.2023

Skvělý začátek, působivé líčení toho, co se Johanovi honí hlavou, wow! A pak si najednou nejsem jistá, o čem to je (tedy s výjimkou pasáží o Zemanovi, to jsem si s vypravěčem notovala, vzpomínala jsem na pocity, které jsem měla, když ho znovu zvolili, na ten pocit zmaru a beznaděje - cože, je něco takového vůbec možné?). Pak je to (na mě) hodně absurdní - pronásledování Rubeše, groteska s krysami, děsivé scény ve sklepě... Objevená lidskost naplní nadějí, takže díky!

2 28.02.2023

Dlouhé popisy pěších pochodů po Vídni (tramvaje totiž nejezdí) představují pro toho, kdo Vídeň moc nezná, poněkud nudné pasáže, pátrání po tom, kdo zavraždil Hanni, je spíše v pozadí, ale i tak mi tento román připadá pozoruhodný: ožívají historické události listopadu 1918. Tak bych se ráda učila dějepis. Zima, hlad, nejistota, pocit, že věci se mění a obyčejní lidé na to nemají žádný vliv (Bronstein se vždycky usadí v kavárně a přečte si noviny a nestačí se divit, co se to s monarchií děje). Policejní úředník jeden den pracuje pro císaře, druhý den je všechno jinak (a řeší, jak je to s loajalitou a komu vlastně být loajální). Zajímavá je také epizoda, ve které se řeší potrestání důstojníka, jenž poslal na jistou smrt celou jednotku; otázky morálky a práva, spoluúčasti nás všech na tom, co se ve světě děje špatného (kdo jsi bez viny? - pracuješ ve zbrojním průmyslu, na železnici, která vozí vojáky na frontu, jsi úředník, který plní příkazy shora a neptáš se...). Milostný vztah s revolucionářkou zase dovoluje vtáhnout do děje levicovou tematiku. Fakt dobré, ne strhující, ale dobré (což není málo). A že se dějem mihne E. E. Kisch, to mi přijde jako interesantní třešinka na dortu.

2 15.08.2021

Posledních pár stránek už jsem nedala, i když jsem to vážně chtěla dočíst. Smíšené pocity: není to laciné, autor je podle všeho talentovaný, ocenila jsem některé postřehy; na druhé straně postavy, které mě ničím nezaujaly, zůstaly jako figurky bez hloubky, a nemohu se zbavit pocitu, že materiálu je tu na povídku, ne na román.

2 01.10.2020

Je docela nespravedlivé hodnotit tuto knížečku jako krásnou literaturu, protože tou ona není. Autorka nemá literární ambice, popisuje své zážitky, nepracuje s literárními prostředky. Když se oprostím nároků tohoto druhu, oceňuji třeskutou upřímnost - i kdyby na sebe autorka neprozradila vše, otevřeně ukazuje věci, které by si většina lidí nechala pro sebe: nadřazené postavení v Terezíně, narůstající citovou otupělost, váhání, zda nastoupit s matkou do transportu... Za nic z toho ji nelze soudit, jen to bourá klišé o životě v ghettu, což je velice dobře. Doporučuji přečíst, doplňuje obraz novými barvami.

2 15.08.2020

Slabý příběh, nezajímavé postavy, spousty zbytečných přídavných jmen nafukují text, stylisticky nepříliš vydařený. Už to zkoušet nebudu...

2 14.08.2020

Můžete číst jako retrospektivně odvyprávěný životopis B. N. (samozřejmě bez "nastaveného" času po zázračném uzdravení). Nebo jako výpověď o společenském kontextu pražské vlastenecké společnosti druhé poloviny 19. století s detaily ze života známých osobností (Světlá, Neruda, Palacký, Hálek aj.) - to umím ocenit. Nebo jako obtížné vyrovnávání se hrdinky s vlastním osudem, s nenaplněnými očekáváními (tajemný původ), s přicházejícím stářím, ztrátou atraktivity, hledání rovnováhy a odpuštění (tady mě zaujalo to, jak autorka dokázala přesvědčivě přiblížit to, jak se postava "motá" ve stále stejných smyčkách svého trápení; vždyť tak to máme, pořád jedeme dokola své leitmotivy a neumíme z nich ven). Pro mě působivá především konfrontace nekonvenční Němcové s maloměšťáctvím, představovaným rodinou jejího bytného; pozoruje ho s odporem, ale dokáže pro něho najít i radu, která zabrání, aby se zopakovalo trauma, které B. N. tak dobře zná... Autorka nezůstala u pouhé recyklace událostí ze života B. N., dokázala najít přesah - a už proto stojí za to knihu přečíst.

2 09.08.2020

Při třetím setkání s Carou Hunter jsem poněkud nelibě zavnímala jisté opakující se - a tedy očekávané postupy (internetové komentáře, znepokojivě vystihující často předsudečná a povrchní hodnocení, ale hlavně - proč se kdekdo musí za každou cenu ke kdečemu vyjadřovat - trochu se chytám za nos, právě to dělám taky..., porovnání toho, co se ve skutečnosti stalo, s policejními domněnkami - často jsou, ach, vedle jak ta jedle, třeba když v počítači najdou, že kdosi hledal, jak založit požár - ale víc už ani muk, nebo všechno prozradím). Výborně napsáno, dobře přeloženo, postavy policistů hezky "rozehrány" (i když Fawley je na můj vkus až moc sentimentální, ale on má zase na druhou stranu dobrý důvod) - samé důvody, proč se těšit na další díl z této série.

2 13.03.2020

Po knize jsem sáhla kvůli čtenářské výzvě a proto, že se chci aspoň trochu zorientovat v současné literatuře pro mládež. K pouti do Santiaga mám srdeční vztah, část jsem šla dvakrát (a cyklisty jsem na ní opravdu neměla ráda, hlavně proto, že ti neukáznění ohrožovali nás, pěšáky). Očekávala jsem, že tu bude víc ze zvláštní, neopakovatelné atmosféry putování a setkávání s dalšími poutníky, ale to je problém mého očekávání, nikoli kvality knihy. Ta je z mého hlediska, tedy z hlediska dospělé osoby, velmi dobrá, uvěřitelná, snesitelně didaktická; ráda bych věděla, jak ji vnímají teenageři, jestli slyší na ty "výchovné" momenty.

2 09.11.2019

Velice působivá je rychlost, s jakou se stane z dvanáctileté, velmi vnímavé, ale přece jen dětské dívenky předčasně dospělá žena, ve které zápasí touha přežít (dnes večer uteču, konec je tak blízko, je hrozné umřít na prahu míru) s vědomím, že nemůže maminku nechat samotnou. Dojemná je snaha děvčat v Terezíně udržet si lidskou důstojnost, důraz na čistotu, uklizené ubikace, péče o nemocné rodinné příslušníky a přátele, dodržování svátečních rituálů (krepová kytička pro maminku na Svátek matek, drobné dárečky, které udělají obrovskou radost, dort z naškudlených surovin a náhražek) - teprve dodatečně jsem si to dala do souvislosti s mottem, které napsal tatínek Helze do památníku: "Snad bude i hůř a snad zas líp/ v tom světě tak nelidsky štvaném,/ dnes dejme si pouze věrný slib,/ být lidmi že nepřestanem." A pak ta nevýslovná, jen těžko popsatelná hrůza v Birkenau; rozhodování v selekci: co má Helga udělat, aby zůstala s maminkou? Má si přidat na věku? Má říct pravdu? Je lepší říct, že patří k sobě, nebo naopak? A pak už jenom zima, nepředstavitelný hlad, nekonečné apely, nekonečné útrapy. Ponižování je promyšlené: ženy se nesmějí mýt, nesmí udělat nic, co by jim mohlo udělat drobnou lidskou radost (prstýnek z drátu, pramínek vlasů vykukující zpod šátku) - za všechno se fackuje, stříhá dohola. Jak se teď vzpomíná na Terezín, který se dřív zdál hrozný...
A v samotném závěru krutá cesta v otevřených vagónech na uhlí, ve kterých si mohly ženy lehnout jen tak, že se skládaly vedle sebe, všechny na pravém boku, kdyby se jedna chtěla otočit, musí se otočit všechny... Solidarita i agrese, nervozita se snoubí s nadějí, vyhladovělé ženy a neskutečně zbídačené ženy se hádají, vlak projíždí českými městy, fronta už je jen kousíček - a pak to hrozné zklamání, když je dovezou do Mauthausenu, a hrůza, že teď, v květnu 1945, půjdou do plynu...

2 11.07.2019

"Tolik se nahledal lásky, tak usilovně po ní pátral, a přitom ji měl na dosah ruky! Protože láska, která nám přináší vykoupení, není ta, kterou žádáme, nýbrž ta, kterou rozdáváme. Lampář tenkrát před lety to věděl: darem není světlo, darem je rozsvěcovat lucerny." (s. 577)
Velké překvapení: opulentní vyprávění se nezadržitelně valí, nadšení letců je nakažlivé, stejně jako touha po životě, lásce, létání. Přátelství hlavních postav oslovuje svou hloubkou, narážky na Exupéryho dílo půvabné a zábavné.

2 05.03.2019

Není to knížka, na kterou se nezapomíná, ale je to knížka, která rozhodně stojí za přečtení. Máša je rebelka, kterou bych sice osobně těžko snesla, ale která si zaslouží respekt za svou zásadovost a neochvějný boj proti nespravedlnosti. V kratičkých momentkách z přípravy vystoupení v chrámu Krista Spasitele, z vyšetřovací vazby a následně z vězení ukazuje, jakými rafinovanými metodami lze zpracovávat lidi, kteří se postaví proti těm, kteří jsou u moci. Jestli máte pocit, že ve 21. století se v civilizovaných zemích ve vězení lidé netýrají, zaskočí vás, jak jednoduché je ztrpčovat život lidem, které mají věznitelé v absolutním područí. Malý příklad za všechny. Budíček je v 5.20. Nemáte žádný budík, který by vás vzbudil. Bachař vás vzbudí v 5.45 - "zaspal jsi a to je přestupek!" Dva tři přestupky a máš smůlu - následují trestné body, potupné tresty, utažení šroubů. A takových absurdit, které ženou žluč do krku, je mnoho...

2 25.01.2019

Přečetla po letech znovu kvůli výzvě. Kdysi jsem od V. Párala četla prakticky vše (do 90. let, pak už nic), takže návrat ke stylu, který docela důvěrně znám a který mi dnes přijde poměrně laciný: všechno, co popisuje, má lákavé barvy a delikátní chutě, ale brzy se přejí a začne nudit. Dalo se číst vlastně jen kvůli tomu procesu pokoušení, který má svá rafinovaná místa (touha jedné z postav publikovat amatérské verše; ale svou roli hrají, jak jinak, i i střevíčky z hadí kůže; to druhá ženská představitelka už je jenom pitomá...). K zamyšlení je popis toho, jak nic ze zázračně nabytých radostí (ať už je to kariéra či kosmetická vylepšení) nepřináší postavám trvalejší pocit štěstí a často se obrací proti nim. Touha po lásce a po štěstí je velké téma, ale to už Páral rozebral třeba v Soukromé vichřici - a mnohem lépe.
Ovšem ženy, ach, jsou zde bytosti slabé a bezbranné, tak snadno podléhající; jedině muži, třeba i ti, co volný čas naplňují šoupáním modelů autíček po koberci, nějaký čas pokušení vzdorují, a kdyby nebylo těch nemožných žen, třeba by mužně odolali... Jestliže styl laciný, tak toto už nechutné, konec nahlouplý.

2 25.12.2018