veronika4001 komentáře u knih

Prolog absolutně strhující láká k četbě první části a od ní se pak musíte přesunout dál, protože vám to nedá. Pořád musíte číst.
Nejlepší pro naplnění atmosféry strachu, kterou příběh předkládá, je číst ho večer za tmy, lépe v noci, kdy slyšíte různé zvuky uvnitř domu a zvenčí. Před započetím četby večer/v noci doporučuji prohlédnout vnitřek, temná zákoutí obydlí, zkontrolovat zámky a zachumlat se pod peřinu. Zároveň být ve střehu ke každému zvuku, který uslyšíte. Kniha opravdu nabudí a jakýkoli zvuk z vnitřku nebo z venku asociujete se zvukem v knize.
Příběh v knize je velice blízký filmovému zpracování, když si vybavím celou řadu filmových hororů, je to jeden z nich. Připadá mi to jako mix duchařiny a zombie. Bála jsem se.
Líbí se mi, že autor příběh vmísil do svého života, čímž čtenáře může mást, zda to, o čem píše, se jemu a jeho snoubence skutečně stalo, nebo zda příběh, o kterém píše, je blízký situaci, která se jim stala. Pocit bezmoci a setrvávajícího zla je povedený; zlo je tady plíživé a stále přítomné.
Autor si všímá předělu mezi náměsíčností a posedlostí. Rozkrývá oba temperamenty a de facto u Faye nečiní mezi tím rozdíl, resp. náměsíčnost u ní vždy předcházela démonismu.
Domnívám se, že je to jiné. Existuje velký rozdíl mezi somnambulismem a démonismem. Tady oba jevy autor pro účely příběhu spojuje. Kromě toho stav vědomí a nevědomí (tranz?) v náměsíčnosti je dobré téma. Nejsem si ale jista promyšlenými až složitě vyvedenými konstrukcemi promluv z náměsíčnosti. Myšlenka, že se ďábel zmocňuje těla jen při náměsíčnosti, dává větší smysl. Ale pak Faye o svých prožitcích nemusí vědět. "K tomu, aby nad Faye získal trvalou kontrolu, by potřeboval přístup k niternějším částem jejího já." To znamená stav, kdy Faye bude zcela při vědomí. Je docela možné, že začátek knihy se odehrával jen při Fayiném somnambulismu.
Autorova díla budu vyhlížet, protože tohle patří mezi nejlepší horory, jaké jsem kdy četla. Knihu doporučuji všem holdujícím hororů a napětí.

3 12.11.2023

Konečně horor jak má být. Budí ve vás očekávání a s narůstajícím napětím roste strach z neznámého a z toho, co čeká a co nechce (nemůže?) být pokořeno. V této souvislosti mě napadlo slovo "pábitel".
Na hororu mám nejradši představy, které vás pronásledují, jsou nutkavé, vetkávají se do vašich myšlenek a jste do nich zaklenutí. Nejde to se jich zbavit, pořád se k nim vracíte a čím víc jsou nutkavější, tím víc temnoty jim přiznáváte. Pořád to tam je, ta dvířka. Ta nenápadná a čím nenápadnější jsou, tím víc budí naši pozornost.
Líbilo se mi převzetí příjmení "Blatty" (zde Merle Blatty) zřejmě od Williama Petera Blattyho, autora Exorcisty.

3 11.09.2023

Lehce hororový nádech. Při čtení jsem si přála, ať jsou Vánoce, ať se ponořím do četby víc v teple u krbu nebo u kamen, protože popis nočního života zvířat je v této knize excelentní a já se oddávám jeho každému doušku, tak jako tomu teplu sálajícímu a tepajícímu každý pór mé mysli.
Příběh v některých okamžicích navodil atmosféru manželů Warrenových, ale ti tam nefigurují a ani nic, co by se jejich vlivem vybavilo na příběh v knize, protože tady se pracuje s něčím jiným. Tajemno a podezření prostupuje celou knihou, pokud k tajemnu přidáme hloubku naší mysli.
Začíná to duchařinou, ale nakonec lze vše vysvětlit přirozeným jevem. Eugenicky. Přesto bedlivost k hororovým prvkům duchařského podtextu neustává a já se příběhem kochám.
Jen pozor, nešlápnout vedle, stezka není pravidelná, je příkřejší a trnitá. A minulost je vždy připravena se ozvat.
Musela jsem to dočíst, protože jsem chtěla vědět, kdo je tím monstrem (monstry). Nechtěla jsem se držet monstra jako ducha, protože v příběhu zaznívalo, že to bude člověk a přímo se psalo o ghúlovi. Nedůvěra roste do obřích rozměrů, vědeckost ztrácí na přitažlivosti a do popředí se dere ublížení na zdraví, smrt. Poznáváme tichou zlodějku životů.
Dobrá myšlenka s tvorbou ghúla. U většiny hororů se vyskytují vlivem událostí a běžných lidských skutků, tady je to úmyslná tvorba něčeho, co překračuje hranice normálnosti a převyšuje lidské chápání. Zde je ghúl vystavěn jako nepřirozený jev nepocházející z půdy, je to vytvořená identita v umělém prostředí, stejně jako monstrum. Na rozdíl od ghúla se monstrum narodilo nejprve jako lidský artefakt, ale své schopnosti získalo v umělém prostředí (lékařská klinika, psychiatrické sanatorium). Domov je domov.
Tato kniha má zvláštní vlastnost, a to, že i když zjišťujete, že vás z poloviny děj nebaví, stejně ji čtete. Myslím si, že příběh sám o sobě nemá takovou hodnotu jako jeho vlastnost, protože nikoli za příběh, ale mimořádnou čtivost dávám 5 hvězd.

3 26.06.2023

Začátek je velice poutavý a několik časových rovin spolu se zdrobnělým písmem tomu i napomáhá, neboť znamená více časových dějů. Nadto je zde předkládáno minimalistické měřítko v rozsahu 291 stran, ačkoliv příběh vzhledem k vícero časovým rovinám může působit rozvláčně. Děj je vystavěn velice dobře, a typická je jeho hutnost, která ve výsledku vyznívá pozitivně, neboť má tendenci čtenáře připoutat k textu pevněji.
Styl autorky je narativní, lehce čitelný, měkký.
Problémem je, že nevidím řád ve střídání časových linií a není lehké, i vzhledem k tomu, že jsem byla skutečně začtena, se zorientovat v tom, co právě čtete, protože se příběh hemží roky a vy musíte zabrzdit a říci si, co do toho roku patřilo a kdo v něm působil. Musíte se tedy od textu, který čtete, vracet zpět k již přečtenému. Nejlepší je si to psát. Ale přesto se musíte rozpomenout, do jakého roku představitelka a ostatní aktéři patřili, co tam bylo jiné, co se tam řešilo a přisvojit si, v jakém roce byla představitelka mladší či starší. Střídání dat po kratších textech četbu narušuje. Autorka by dataci vyřešila tak, kdyby za datem nechala mohutnější celek textu a začala od minulosti po současnost nebo od současnosti po minulost, způsobem, jak jdou roky za sebou, tzn. popořadě. A ne přeskakovat, jak se jí to hodí. Čtenáře to mate a o plynulosti četby nemůže být řeč. Osobně jsem s tím měla problém, už kvůli tomu, že jsem četla mnoho jiných a lepších knih, které byly horory nebo se za ně vydávaly. Kniha by mohla zaujmout, ale chtělo to v časovém řádu postavit jinak. Umět si zorganizovat to, co budu psát a v jakém běhu budu psát tak, aby vše bylo ucelené, poutavé a nenechalo čtenáře vydechnout (zvláště u hororů), je velice důležité, proto výše uvedené považuji za vážnou trhlinu, která pro mě znamenala jediné: knihu již neotvírat.

3 18.06.2023

Životní příběh. Když jsem si knihu půjčovala, připadala mi nenápadná, tenká s obálkou projíždějícího historického automobilu, za kterým se zvedá prach. Ella má profesionální chování upevněné návyky k nájemníkům, pan Rainwater to nabourává. Možná právě proto se Elle zajídá, je zvyklá na svůj režim a umírající obchodník s bavlnou a současně nájemník David Rainwater se svým zdvořilým až noblesním chováním se jí nepozdává; je příliš neuchopitelný a neproniknutelný. Zaběhaný pořádek - to bylo přesně to, co Ella nehodlala měnit. Je to oduševnělý a procítěný příběh, ale je to něco, na co nejsem zvyklá, pro povyražení, odtržení, něco, pro co nemáte žádná kritéria, je to lehké jako vánek, není to bouřlivé jako horor. Nadechnout se a přijmout to uvolněněji.

3 24.04.2023

Začíná to ptáky a mrtvolami jako každý film v úvodníku, který je zaznamenán černobíle a od jehož ukázky se odvíjí současnost, již v barevném promítání. Jsem zvědavá na ten ostrov, co se tam událo a jaký dopad to bude mít do současnosti. Jedno má společného jmenovatele, a to izolaci. Něco se jí popírá. Něco, co znamená neštěstí, utrpení. To souzní s duchařinou. Sandrine neměla na ostrov jet. Proč? Kdo a proč ji tam vylákal? Zastavené hodiny u notáře, zastavené hodiny na ostrově v bunkru, kde spaly děti. Šlo o konkrétní zastavení v čase. Obrázky duhy a malé postavičky jsou zřejmě symbolikou, která má pomoci odhánět zlo spolu s rituálem zabíjení koček. Der Erlkönig. Příběh obestřený temnou záhadou je postaven na zvláštní koncepci, která spadá do třech, později dvou časových linií. Je to přehledné, ale stále se domnívám, že to šlo méně jednodušeji a více důkladněji, aby byl čtenáři ponechán svěží vítr z četby a také prostor pro představivost a vlastní barevný svět.

3 20.04.2023

(SPOILER) "Nabírají se další a další lidi, kupují se nové přístroje, ale dělá se vlastně pořád totéž."
Úpění vědy.
Mám ráda knihy, ze kterých, přestože jsou beletristické, lze vyčíst víc než to.
"Kolaterální poškození."
Gavin mi byl ze začátku tak blízký, že jsem si přála, aby to tak zůstalo. To, jak byl pohroužený do problému, jak si všímal mikroskopických odchylek, jak byl utkvělý, důsledný, cílevědomý a pracovitý.
Jak byl jiný.
Trucovitost ve vědě se nenosí, ale je potřebná, jinak se ničeho konkrétního nedosáhne. Je třeba věci dělat jinak a hlavně sám.
V příběhu padá do diskuze otázka vědeckosti. Kromě toho je důležité nepokládat nesprávné otázky a neřešit nesprávný problém.
Bádání, přemýšlení.
Příběh zaznamenává růst mladého vědce po profesní stránce a po osobnostní stránce, která jde ruku v ruce s tou profesní. Gavin se vyvíjí. Dát mu šanci nebo ne?
Velkou roli hraje důvěra a otevřenost svěřence k vedoucímu doktorského studia, k pomocnému personálu a starším kolegům studentům. Vedle vědeckého výzkumu stojí za proměnou Gavina také láska ke Caroline, jejíž matka trpí rakovinou prsu.
Gavin se musí vyrovnat se záští některých studentů, ke kterým byli jiní učitelé a vedení katedry blahosklonnější. Ale to je spíše pozadí příběhu a zapadá to do vysokoškolského prostředí. Skryté (někdy neskrývané) soupeření.
Gavin se pro svůj výzkum nesetkává s oporou od vedení katedry, ani přes doporučování od svého vedoucího.
Podstatou problému jsou nefungující účinky léku zvaného Valdevan, který byl vyvinut na léčbu rakoviny.
Proč a v čem funguje a nefunguje, a co udělat pro to, aby fungoval? Přijít na to, v čem je s účinky léku problém a jak zabít nádorové buňky, aniž by došlo k poškození nebo zničení těch zdravých - to je úkol, který si Gavin vytyčil. Jedná se o lék, do kterého vývojářská společnost Grumman Schalk prodělečně vložila 20 milionů.
Radioterapie rakovinu neléčí, jen ji protahuje. Vědci rakovinu stále pořádně nechápou. Pokroky jsou jen v diagnostice.
Že by řešením byl polymyxin, resp. léky obsahující kationtová rozpouštědla jako např. polymyxin?
Je zde právní problém - vypršela doba u patentové ochrany, proto komponentu do léku může vyrábět každý. Gavin vymyslel nové teoretické východisko a metodu, tedy technologii jako výrobní postup a metodu zpracování, které navodil do praxe, ale jde v prvé řadě o peníze (hmotnou uskutečnitelnost).
Společnost ztratila monopol, a ztratila by i to, z čeho by jinak profitovala nejvíce - z nemoci pacienta. Chybí právní záruka, protože komponenta se může stát součástí více léků a rakovina je stále nedostatečně probádanou oblastí. Není možnost dát dodatečně patentovat to, co zde bylo a je již známé. Ale je možné nechat patentovat intelektuální vlastnictví, tzn. Gavinovu technologii za použití polymyxinu.
Je potřeba trochu nátlaku na společnost, aby začala znovu vyrábět. A negativní publicity. Ale pozor - polymyxin je toxický. Lék není nový, mohou se zkoušet vedlejší účinky. Kromě toho je zde šance získat věhlas a profesuru.
Vše je třeba vidět v širších souvislostech.
Musí se sehnat dárci krve, zaplatit zkušební polymyxin a krevní rozbory. Bohužel, ne všechno záleží na jednotlivcích, zvláště když s institucí znamenají její zájmy. Vedení nepodalo žádost o přidělení patentové ochrany. Mnoho institucí bylo zkontaktováno.
Nic.
Gavin nikdy neměl moc přátel a nyní začínají jeho nepřátelé vyvěrat na povrch včetně vedení katedry. Kritika nevadí, ale zavírání dveří a stavení překážek ano. Dává se přednost jiným odborným pracím, které se publikují a seminářům, které vedou jiní studenti, aby se o vynikajícím objevu pomlčelo. Proč tolik (až snaživé) nepozornosti pro to, co by naopak mělo být v jejím centru?
Dalším problémem je subvence od vývojářské společnosti, o kterou má zájem nejen fakulta, ale i celá univerzita a další subjekty. To byl hlavní důvod, proč byla žádost o udělení patentu odložena.
Po několika sabotážích se Gavina pokusí někdo zavraždit nebo zničit vše, čeho Gavin svými pokusy dosáhl. To za jediným hlavním účelem - zastavit Gavinův výzkum.
Dno akademického světa a světa farmaceutických finančníků.
Gavinův vedoucí byl dotlačen vzdát se své funkce a tím i nároku na řádnou profesuru. Přes utlumení má Gavinův výzkum šanci ukázat svůj přínos pro praxi - na matce své přítelkyně Caroline. Léčba probíhá utajeně a i když se rakovinové nádory zmenšují a matka se zotavuje, léku je málo. Gavinova žádost na dodání dávky Valdevanu pro další výzkum nebyla vyslyšena. Veškeré naděje se zhroutily a Gavin už nemůže dál. Umírá.

3 09.04.2023

Trvalo to delší dobu, než jsem se zorientovala, protože se jedná o jeden z několika dílů v sérii. Přesto mi kniha byla doporučena jako samostatná k přečtení. Není to poprvé, co čtu knihu a v hlavě se mi rozbíhá film. Kniha je psána podrobněji, menší písmo a hustěji popsané stránky detailistickému zaměření příběhu napomáhají. Tohle vždycky hodnotím kladně - je důležité mít pevnou základnu, aby bylo na čem stavět, pevné, opěrné body, od nichž se příběh může vyšvihnout dál. Těmito opěrnými body jsou např. nezpochybnitelná historická/literární fakta, právní řád, zkušenosti. Pak už lze beletristicky navázat kdykoli.
"Film v knize" se promítá dál...
Narušitel na dohled...
A tohle místo je živnou půdou pro nelidská stvoření. V rokli se strmá silnice rozšiřuje k dvojici přehradních hrází a pokračuje dál.
A tady to začíná. Projekt Perchorsk. Vysoce vyvinutá technologie na straně jedné, nadpřirozeno na straně druhé. Přes do sebe důkladně zapadající mechanismy, které byly vyvinuty nejmodernější a nejnenápadnější obrannou technologií zevnitř, se posádka nemůže cítit bezpečně.
Byla jsem zvědavá, proč to všechno, co se očekává, jaký je účel, protože Brána, kterou otevřeli, vede do mnoha světů. Je to inteligentní metamorfóza jiného života, která je za Bránou a dostává se skrze ni do našeho světa. Brána musí být hlídána.
Zde není nic normální, běžné věci se zde nedějí. Tu jízdu jsem si užila. Příběh řadím do sci-fi.

3 04.04.2023

(SPOILER) Krásná kniha! Obrázky jsou originální; autor zřejmě ví, že jen popisovat nestačí, zvláště, když obrázky dotváří příběh a v příběhu mají nastat zvraty. Problém je s posledním obrázkem druhé řady a tady bych očekávala pád, první skluz dolů do temnoty.
Teddova imaginární kamarádka.
Pasáže seznamování se Mallory s Teddem prostřednictvím obrázků jsou psány citlivě, stejně tak procházka zahradou s Caroline. Je to takové životní.
Caroline je velice příjemná, ale pak jí od 6. kapitoly přestávám věřit. Myslím, že moc dobře ví. I Ted.
Je zde nepřímá úměra mezi jejich zdravým, na první pohled nezávadným životním stylem, který zakotvují jejich vymyšlená domácí pravidla na straně jedné a na straně druhé nedbalým přístupem k problému, o kterém hovoří jejich sousedka Mitzi. Kromě toho, nemyslím si, že se v jejich domě nic neděje, když Teddy kreslí hororové obrázky i v domě, nebo hlavně tam. V průběhu četby jsem přemýšlela, zda případ nesouvisí s rodovou linií Caroline nebo Teda, když tak "zasklívají" a příliš dbají na zdánlivou "čistotu". Na jednu stranu jsou domácí pravidla přísná, na druhou stranu povolná (cunnilingus). Obrázky jsou čím dál víc zdařilejší. Chtěla jsem věřit na ducha, ale stále jsem myslela na realističtější scénář s Caroline a Tedem s ohledem na jejich proměnlivé chování v čase. Přesto jsem potřebovala přesvědčit.
Za okny se smrákalo a já si při duchařských kapitolách začala uvědomovat, že se bojím. Já? Já! Myslela jsem si, že je to u mě nepravděpodobné, žánrem se to ještě nikomu u mě nepovedlo. Než jsem šla spát, projela jsem pohledem každý tmavý kout, dívala se pod stůl, pod postel, pod sedačku, nedůvěřivě zkoumala každý stín a tvary, které jsem si hned připodobňovala k obrysům postavy. Každému sebemenšímu zaškrábání a sebetiššímu zvuku jsem věnovala pozornost. Uléhala jsem s úzkostí a těkavými pohledy.
"Změna nositele" začala na straně 234. "Tak na to se těším", říkala jsem si. I když jsem se na to postupem času začala dívat objektivně, Caroline byla velmi nevyrovnaná. Z hororu se nakonec vyklubal thriller, ale hororově jsem byla uspokojena. Kéž by bylo více takových knih. A nebát se to hororově protáhnout, jen ať se pěkně bojíme! Žánr musí být! :-D Dávám plný počet hvězd.

3 01.04.2023

Po prologu jsem přemýšlela, zda v četbě pokračovat. Ten, kdo to neprožije, nedokáže si představit, jaké to je žít ve strachu - ve strachu z toho přijít ze školy domů, usnout, dívat se na televizi, hrát si s panenkami a s ostatními dětmi, jít do koupelny se umýt, anebo si jen tak sednout. Pro vás je to šikana, pro matku tichý a agresivní boj v sebeobětování. Jsou to ústupky zlu. Knihu doporučím, jen nevím, zda je vhodná pro slabší povahy a pro ty, co něco stejného nebo podobného prožili, protože asi ne každý se chce ve vzpomínkách vracet k takové minulosti.

3 24.02.2023

Kniha kapesního formátu. :-) Ze začátku jsem měla smíšené pocity, protože jsem zvyklá na jinou verzi hororů. Ale asi ano, je to dobré. Ostatně námět je originální a je to poprvé, co mi něco takového přišlo do ruky. Lepší by to bylo propracovanější, hlubší, temnější, dramatičtější. Připadá mi to jako jedna ze zfilmovaných horror stories, taková ta jednohubka, co se spolu s dalšími v 90. letech prodávala na videokazetách. Doporučuji pro onu nevšednost jako osvěžení.

3 07.12.2022

Nové dítě. Jiné dítě. Zajímalo mě, jak se proplete osud Sharon a Nikity s osudem Mii. Můžeme Nikitě/Niki věřit? Je první dojem u Niki a pak u Mii správný? Obě mají něco společného - životní zkušenosti, pěstouny, nespravedlnost a příkoří, obdivuhodné osobnosti dívek. Při čtení jsem oba životní příběhy viděla jako krásný propletenec. Jsou zde celkem tři životní etapy - ještě Morgan. Tato etapa je začátkem a koncem dějiště a slouží k rozuzlení. Niki mě překvapila, jak se děj odehrával, stala se velmi odvážnou a schopnou, žádná sebelítost. V příběhu také vystupuje mnoho hodných lidí, skoro jako protějškové postavy ztělesňující "dobro x zlo", žádný střed. Knihu doporučuji, četla se jako s větrem o závod.

3 12.10.2022

Je to zajímavý příběh asi proto, že propojuje zdánlivě nepropojitelné. Dvě dějové linky, dva odlišné příběhy o stereotypních životech bez zvláštních odchylek nebo nasazení; dvě kategorie prostých plynoucích životů několika lidí. Každodenní události se mísí s nevšedními zážitky a dojmy, které přichází v různém rozložení a závislosti. Dokonce i problémy každého v obou příbězích se mi zpočátku zdály být nadsazené, kdy jsem si později uvědomila tu nadvládu toho, co nemůžete nějak ovlivnit a korigovat. Že Laurie odhodila hračku? Že má nepřítomný a strnulý pohled? Že Rachel je tvrdá a neústupná, nekompromisní až manipulativní? Tady ovšem problémy s hlavními osobami zakrývají problémy hlavních viníků. Zvláště pod půdou hlavních postav, které jsou centrálním bodem vzniklé situace, příkoří a nemohoucnosti druhých, vznikají agrese, které lze jen tušit než se rozvinou naplno. Jsou to v různé míře chtěné či nechtěné důsledky tyranie, se kterou se lidé vnitřně potýkají a která vyplouvá na povrch. Od počátku jsem v těch běžných příbězích viděla něco nevyřčeného, něco, co mě v očekávání nutilo číst dál. Vždyť to přece nebude jen tohle? Ne, kdepak, to musí být zajímavější! Za tím něco je! Řetězec událostí. Stejná diagnóza, nestejné cesty k ní. A to nejlepší na konec. Kdo je dítě L? A hlavně, kdo je dítě D?

3 26.06.2022

Povídky jsou známé, jistě každý byl obeznámen s jejich zněním v jakékoliv podobě. Povídka Cosi z hloubi je z nich nejlepší, protože je modernější, svižnější, lépe se čte a četba ubíhá rychleji. Povídka je odvázanější. Tím se od předchozích tří hodně odlišuje. Kdyby byla podrobněji napsaná a propracovanější, uznala bych, že by mohla být vydána samostatně, protože má jistý potenciál, který by ji mohl rozvinout dál.

3 13.06.2022

Kniha mě uvedla z letního počasí do sněhové vánice, a to jsem při otevřeném okně na teplém slunci potřebovala. Příběh rychle zatáhne do děje a nabudí - nabudí teplotou, atmosférou, odhodláním. Tam venku něco je... Pro tak krátký příběh by bylo lepší méně odboček o životě hlavních postav a více se zaměřit na téma, má-li kniha upoutat. Vsuvky uprostřed knihy o životech hrdinů jsou nadbytečné a zajímavosti spíše ubírají. Kouzlo příběhu se tím ztrácí a upadá. Je to škoda. Kdyby ustoupily nepodstatné věci a vytvořil by se obsáhlejší a daleko strhující děj, hodnocení bych nastavila jinak. Chtělo to víc akčnosti a hororových prvků.

3 08.05.2022

(SPOILER) Ze začátku příběh traumatizovaného dítěte se rozbíhá do poměrně známých končin, vydlážděných Dětskými zoubky. Ještě zbývá pro srovnání Druhá tvář. Otec narozdíl od matky se chová více emocionálně, trochu nedospěle a nechápavě až mi to v knize s přihlédnutím k jeho profesi moc nesedí. Matka byla ta reálně uvažující a měla vše perfektně spojené, o dítěti se chtěla dozvědět co nejvíc a vše hodnotila s uvážením. Nenávist dítěte k adoptivní matce není zpočátku tak otevřená, věci se dějí skrytě, vše od dítěte je ve vztahu k matce zavádějící a manipulativní. I k otci je to takové, ale otec zaměňuje manipulativní postoj dítěte za lásku. Bohužel, život naděluje mnoho "dárků" a tady toho bylo rozbaleno příliš.

3 29.07.2021

Krásně citlivě psaný beletristický historický román o lásce a jejím naplnění. Láska zde převyšuje smlouvu, dědický titul, bohatství, rozmary, úklady a zradu. Je zde otevřená závist a nenávist těch bližních. Všechno je o třpytivé moci a vypočítavosti, ale láska si žádá své. Když jsem tuto knihu brala poprvé do rukou, zaujala mě fascinující obálka. Hned jsem věděla, že tento historický román nebude popisem bitev, vítězství, proher a udělených řádů. Ani není popisem pokrevních příbuzenství, ve kterých má člověk tendenci ztrácet se. Kniha je ukázkou dozrávání pravé lásky. Je to královsky romantická jízda.

3 17.07.2021

Možná se mnou nebude každý souhlasit, ale tato kniha přes všechnu svoji čtivost a pružnost dramatu něco postrádá. Nevím, taková ta intonace tam není úplně zřetelná, nedošlo k vybočení z počátečního pozvolného pohybu směrem ke kadenci, ta klikatá čára tepové, srdeční či jiné frekvence mi tam chybí. Podle mě je text příliš monotónní, odehrávající se v malých záchvěvech. Jde však o knihu výborně napsanou, která snadno vtáhne do děje a čtenářsky nasytí.

3 15.06.2021

Na příběhu oceňuji svěžest podání a činorodost hlavní aktérky Kay, forenzní patoložky, která byla celý den a noc vzhůru, aby se mohla věnovat případu, který čistě nenáhodně souvisel s příbuzenskými vztahy její rodiny. Dát jeden den a noc do celého příběhu znamená dostát vysoké kvality, energie, svižnosti a temperanentu počtení. To vše ve mě vyvolalo zářný požitek a dychtivost číst dál. Zapředla jsem se do sítí a z příběhu jsem nemohla uniknout. Dozvěděla jsem se o forenzní patologii a spolupráci hrdinky s FBI, která, jak bylo řečeno, se nesmí ze strany FBI a její součásti CIA přehánět. Tím, že se autorka zabývá forenzním lékařstvím, dostává kniha (příběh hrdinky je další knihou v sérii) reálný a neumělý rozměr, zvláště v případě jednoho prožitého dne, do kterého jsou nahuštěny všechny situace, dvě vraždy, všechna jednání, vztahy, popisy osob, charaktetistika prostředí a atmosféry včetně popisu a vystižení činností, které postavy charakterizují. Jinými slovy hodně muziky na tak malém prostoru. Jediné, co bych vytkla je, že autorka vždy začne s nějakou osobou a na tom začátku ji jaksi opomene někam přiřadit, takže nevíme, co tam ta osoba dělá, v jakém vztahu a s kým je, tedy ke komu patří a jaká je její role. Abych pravdu řekla, ani nevím, kdo ten hlavní vrah - Carrie vlastně je? Je to sestra Kay? Pokud ano, vlastní nebo nevlastní? Její neteř (to pochybuji)? Někdo, kdo usiloval o Dessiho? Nebo je to opomenutý člen rodiny? Jaký? Kdo a kým tedy je? Tuto skutečnost měla autorka nějakým (skrytým) způsobem nastínit, aby čtenář netápal a měl ve vztazích jasno. To je nejdůležitější, pak se totiž stává, že příběh nebaví, protože čtenáři mají v postavách "chaos". Jinak moc pěkný příběh, který chytne a do konce knihy nepustí.

3 07.02.2021

Zbojník Jánošík, Nikola Šuhaj loupežník a Rumcajs. Tato třetice knižních hrdinů, kteří bohatým brali a chudým dávali mi vždy vybaví moje dětství.

3 06.11.2020