veronika4937 komentáře u knih
Ačkoliv už jsem knížek z období druhé světové války přečetla poměrně dost, tahle pro mě byla originální především prostředím, ve kterém se odehrává. Žádný koncentrační tábor, bída a zmar, ale nablýskaný hotel Ritz, nejvyšší nacističtí funkcionáři a proti nim tajné organizace a špioni. Nejsem žádná feministka, ale líbilo se mi, že tady důležitou roli sehrály ženy. A to ve funkcích, které pro ně v tu dobu rozhodně nebyly typické. Nechci prozrazovat moc, abyste si příběh naplno vychutnali, tak jako já. Celý příběh je smyšlený, nicméně na konci knížky se dočtete, jakými lidmi a událostmi se autorka inspirovala, něco upravila a poskládala z toho napínavý dechberoucí příběh.
Knížku jsem odložila, o takovém tématu nechci číst, kdybych věděla, o co jde, vůbec bych se do ní nepustila. Beru, že někoho taková témata přitahují, mě vůbec. Vadil mi také silný proticírkevní postoj, kde byli špatní všichni od farníků po biskupa.
Kraťoučké kapitoly psané čtivým jazykem jsem i přes nelehké téma doslova hltala a dá se přečíst prakticky na posezení. Život často není lehký a příběh tak, jak ho popisuje Lucie Hušková, pro mě byl uvěřitelný. Předpokládala jsem, že dám vysoké hodnocení, ale můj celkový dojem z knížky bohužel pokazily závěrečné kapitoly. I po dočtení mi zůstaly nezodpovězené otázky a nejsem si úplně jistá, že by to byl záměr. Poselství je jasné, i tak bych ale ocenila ještě pár kapitol navíc.
Soukromé problémy - výstižný název série. Opravdu čekejte pořádnou nálož problémů. Občas jsem si až říkala, že si snad autorka řekla: co ještě bych jim mohla naložit na hrb :-). Několikrát jsem přemýšlela, jestli by se reálně opravdu někdo choval tak, jako některé postavy, třeba Adam. Člověk si ale díky tomu na mnoha místech uvědomí, jak je opravdu důležitá vzájemná komunikace, kam až to může zajít, když člověk o problémech mlčí. Příběh je napsaný velmi čtivě, knížku jsem zhltla rychle, byla jsem zvědavá, jak se všechno vyvine. Až vyjdou další díly, ráda si přečtu i o osudech dalších sourozenců. Další díl o Lilly by měl vyjít už v březnu.
Asi s žádnou knížkou jsem doteď neměla takový problém, jak ji hodnotit. Po prvních pár kapitolách jsem byla přesvědčená, že ji odložím. Jen díky holkám, které autorku znají a přesvědčily mě, ať vydržím, jsem pokračovala dál. Nechápejte mě špatně, knížka není špatná, ale určitě není pro každého. Mě osobně nejvíc vadilo následující:
- 3/4 knížky, které jsou psané z pohledu Tea, jsou psané nespisovnou češtinou (poslední dvě části psané z pohledu otce a matky už jsou psané spisovně). Jasně, má to svůj účel, ale mě se to prostě četlo špatně a nemám to v knížkách ráda.
- Je tam hodně popisů něčeho hnusného . Za všechny zmíním jeden případ, kdy si Teo nožem vyříznul bradavici a hodil ji někam na zem.
- Nevlastní přímá řeč. Poměrně často čtu v recenzích na různé knížky, že se tento styl psaní lidem špatně čte. Já jsem jedna z nich. Ale to je opět o vkusu.
Pozitivně naopak hodnotím, jak autorka dokázala vystihnout atmosféru. Opravdu jsem se cítila bezradně, prázdně, zhnuseně, tak, jak to děj vyžadoval. Při popisu jedné odporné obchodní praktiky mi bylo téměř do pláče lítostí nad podvedenými. Zároveň mě poměrně brzy začalo zajímat, v čem je to tajemství nedělního odpoledne, a to mě nutilo číst dál. Líbily se mi náznaky, kolikrát jsem si myslela, že už to přijde, ale ono zase nic.
Podtrženo sečteno, pro mě to nebyla knížka, z které bych byla nadšená a doporučovala ji dál, protože prostě spojuje moc věcí, které nemám ráda. Ale pokud máte autorku rádi, znáte její styl nebo vám věci, co jsem uvedla, nevadí, jděte do toho.
Vůbec nevím, v čem je kouzlo knížek Colleen Hoover, ale jsou prostě jiné. Příběh vždycky hrozně prožívám, dokáže mě neskutečně vtáhnout do děje. A rozuzlení mě pokaždé překvapí. Kosti v srdci jsem přečetla asi za dva dny a byla jsem ochotná i ponocovat, abych věděla, jak to dopadne. Líbí se mi, že i když si přečtete anotaci, nic moc vám neprozradí. Ne, že by lhala, ale neříká zbytečně moc a čtení si díky tomu užijete o to víc. A je jedno, jestli je vám dvacet, třicet nebo kolik, myslím, že každý si v knížce najde svoje.
Hrad ve Skotsku mi přesně sednul do nálady, odehrává se ve vánoční době, takže ideální čtení na tuhle dobu. Zároveň si u této série vždycky skvěle odpočinu a vypnu od běžných starostí. Je to taková pohádka pro velké holky a já ji prostě miluju.
Na pokračování Krámku se starožitnostmi jsem se hrozně těšila. První díl mě nadchnul a jsem hrozně ráda, že neméně mě bavil i druhý díl. Při záchraně Samuela Xanthe naráží na velmi silného protivníka a je hodně napínavé, jestli Samuela, ale i sebe dokáže zachránit. Mimo jiné tentokrát zjišťuje víc i o samotném cestování časem, učí se ho lépe ovládat a dokonce potká i další 'převraceče času'. Teprve nyní si naplno uvědomuje, jaká na ní je zodpovědnost, protože svými činy dokáže změnit osudy mnoha lidí. Příběh se mi dobře četl a zaručuju vám, že po dočtení budete nedočkavě vyhlížet další díl, už aby to bylo.
(SPOILER) Knížku jsem četla v rámci společného čtení českých autorů. Co se knížce nedá upřít, je enormní čtivost. Krátké kapitoly, většinou ještě zakončené tak, že prostě musíte číst dál (což dosvědčuje i fakt, že hodně z nás tentokrát nedodržovalo harmonogram a četlo napřed). Autorka mě držela v permanentním napětí, co se z toho vlastně vyklube a knížku jsem zhltla asi za dva dny. Co se ale nedostavilo, byl překvapivě strach a husí kůže, a to jsem fakt posera. Na moje gusto se těch anomálií v lese objevilo tolik, že jsem prostě vůbec nevěřila, že se to děje doopravdy.
POZOR, MÍRNÝ SPOILER:
Očekávala jsem vysvětlení typu: byl to jen sen nebo všichni se sjeli na párty a byl to jen výplod jejich fantazie, v lese řádí nějaká bláznivá sekta, případně je to parta chovanců z Bohnic .
KONEC SPOILERU
V recenzích jsem často četla, že byli lidé ze závěru zklamaní, proto jsem neměla žádná valná očekávání, a nejspíš i díky tomu mi nakonec přišel v pohodě. Líbil se mi epilog, kde byla ještě většina dovysvětlena. Podtrženo, sečteno: vůbec nelituju, že jsem knížku četla, bavila mě, do podzimního sychravého počasí to byla fajn jednohubka.
Emily už není to malé dítě, které před několika lety přišlo do Novoluní, poté co osiřelo. Je z ní slečna a pomalu dospívá. Roste do krásy a umí se nosit s náležitou Murrayovskou hrdostí, a tak není divu, že nemá nouzi o nápadníky. Všichni její nejbližší přátelé, Ilsa, Perry i Teddy odcházejí studovat na střední školu do Shrewsbury a i Emily doufá, že ji tety nechají také studovat. Teta Alžběta má ale velmi přísnou podmínku - Emily musí nechat psaní, které nade vše miluje. Zvládne takový slib dodržet? Zároveň na prahu dospělosti dostává nabídku, která se neodmítá. Splní se Emily její sny?
Pokud jste si Emily zamilovali už v prvním díle, ani teď nebudete zklamaní. Je vtipná, svou přímostí dokáže obzvlášť své tety velmi často úplně odzbrojit. Několikrát se dostane do řečí a do problémů, ani neví jak, což její přísné konzervativní tetičky nesou obzvlášť špatně. Líbí se mi, jak je často schválně provokuje, něco řekne a s cukajícími koutky čeká na jejich reakci. Zároveň se vyvíjí jejich vzájemný vztah, zpočátku si Emily připadala jako nevítaná povinnost, s postupujícími lety je vidět, že si ji tety zamilovaly, i když to obvykle nedávají příliš najevo. Poetický příběh je částečně vyprávěn er formou, v deníkových zápiscích pak přechází do ich formy.
Žánr fantasy nevyhledávám, ale kdysi jsem se zamilovala do Hunger Games a do Selekce a Ranhojička mě zaujala jak anotací, tak krásnou obálkou, takže jsem neodolala. Příběh se čte velmi dobře, kapitoly často končí v nejnapínavější chvíli, takže i když jsou většinou dlouhé, máte potřebu číst dál. Moc se mi líbily mapy areálu věznice, několikrát jsem se k nim vracela. Hvězdičku ubírám za to, že se dalo poměrně snadno odhadnout některé zápletky, ale rozhodně jsem nepřišla na všechno a čtení jsem si rozhodně užila i tak. Druhý díl vychází v těchto dnech a mám v plánu se do něj pustit.
Příběh je částečně vyprávěn er formou, v dopisech, které Emily píše svému tatínkovi, pak přechází do ich formy. Tyto pasáže mi přišly vtipnější, ale hůř se četly, protože v nich jsou schválně pravopisné chyby, aby byla zachována autenticita, že je psalo dítě. Připravte se na to, že vzhledem k době, kdy knížka vznikla, jsou v příběhu i tělesné tresty a například učitelka děti běžně shazuje a zesměšňuje. Nicméně taková byla doba. Emily jsem si zamilovala, líbila se mi její průbojnost, jak si dokázala dupnout a říct, co s myslí. Moc mě nebavily pasáže, které se věnovaly poezii, na tu jsem nikdy nebyla. Emily z Novoluní je příjemné čtení pro všechny snílky.
Slyšeli jste někdy o této historické události? Já ne nebo si to alespoň nepamatuju. Každopádně knížka mě naprosto dostala. Hrozně se mi líbí styl psaní autorky. Je svižný, děj plyne rychle kupředu. Zvrat přijde vždycky na plné pecky, žádné tanečky a omáčka okolo. Jde to ráz naráz. Od roku 1948 sledujeme hlavní postavy Sotirii a Koulu až do roku 2018. Kapitoly jsou krátké, střídá se vyprávění z pohledu různých postav. Moc doporučuji, je to jedna z nejlepších historických knížek, co jsem kdy četla.
Nečekejte žádné pohádky, které dětem budete číst před spaním. Sedněte si ke stolu, nachystejte pastelky, nůžky a baterku a pusťte se do čtení. Čeká vás totiž spousta aktivit ! Prostřednictvím sourozenců Lucky, Jendy a Martínka se vaše děti seznámí se zvyky a činnostmi, které jsou typické pro podzim. Najdete tu třeba návod, jak si vyrobit draka, vydlabat dýni , dozvíte se, co to jsou Dušičky, naučíte se poznávat listy různých stromů a spoustu dalšího. Na konci v příloze nechybí několik krásných vystřihovánek. Já osobně nerada píšu do knížek, tak vybrané stránky prostě jen okopírujeme a doplňujeme mimo knížku. Můžete se k ní tak vracet i opakovaně třeba i s dalšími sourozenci.
Kde zpívají raci je krásný, romantický a napínavý příběh, dočkáte se krásných popisů místní krajiny a dozvíte se i spoustu zajímavých informací o místních zvířatech a o jejich chování. Samotný děj je poměrně pozvolný, čtení mě bavilo, ale v první půlce jsem neměla nutkání číst pořád. Až s vyšetřováním vraždy napětí gradovalo a já byla opravdu zvědavá, jak všechno dopadne, podezírala jsem kdekoho :-). Nakonec byl samotný závěr důvodem, proč strhávám půl hvězdičky, mám radši, když je všechno podrobněji vysvětlené, ale jsem si jistá, že někdo to takhle naopak má radši. Chybělo mi třeba objasnění jednoho důkazu, byl tam mnohokrát zmiňovaný, ale nakonec nebyl nijak vysvětlený. Nechci prozrazovat víc, posuďte sami.
Kouzelný náramek je milý, dojemný příběh o tom, jak je důležité život prožít, bavit se, nebrat se zbytečně vážně a hlavně, jak je důležitá rodina a přátelé. Lolly jsem si zamilovala, je to taková správně praštěná babička, se kterou se život nemazlil, ale přesto nebo možná právě proto je schopná si užívat každou minutu. Nečekejte žádný dramatický děj a zvraty, ale odpočinkové čtení, které vás pohladí po duši. Pokud by knížku zfilmovali, na Prima Love by určitě nadchnul divačky napříč generacemi.
Knížku jsem koupila v nějaké akci za pár korun úplně náhodně a o to víc mě překvapila. Vypráví příběh skřítka Jejdy a obra Helemese, kteří spolu nejdřív nechtějí mít nic společného, ale nakonec se z nich stanou přátelé. Knížka je originální, vtipná a poučná, dětem se moc líbily i ilustrace.
Na tuhle knížku jsem se hrozně těšila, protože poslední knížka,kterou jsem od Colleen Hoover četla, mě úplně rozsekala. Chvíli jsem se bála, že tady budu zklamaná, příběh byl sice velmi čtivý, ale něco mi tam chybělo. Až ke konci jsem pochopila, že si mě jen autorka celou dobu připravovala a pak přišla emocionální smršť. U knížek nebrečím, ale tady jsem teda viděla zamlženě hned několikrát. Za mě opět skvělé čtení a rozhodně se pustím i dalších knížek od této autorky.
Ke knížce jsem se dostala úplně náhodou, o této poruše jsem doteď neslyšela nebo si to alespoň nepamatuju. Jednotlivé příběhy jsou neskutečně silné a můj obdiv patří všem, kteří s touto diagnózou bojují, kteří dokážou ráno vstát a fungovat, i když to je nesmírně náročné. Nemenší obdiv patří všem, kteří jim pomáhají a jsou s nimi, když to nejvíce potřebují.
Asi nejvíce mi utkvěl v paměti příběh 21 letého Míši a jeho maminky, která byla jeho největší oporou. Míša mimo jiné skládal i hudbu, kterou bez problémů dohledáte na internetu. Číst jeho příběh, k tomu poslouchat jeho tvorbu a zároveň vědět, jak jeho příběh skončil... pukalo mi srdce.
Tuhle sérii miluju, ale strašně mě štve, jak moc dobře se čte, za dva dny jsem měla přečteno a teď musím zase čekat, než vyjde další díl. Nevím, v čem přesně je to kouzlo, ale Lilly Lucas píše tak, že se člověk ponoří do děje a má pocit, že je jeho součástí. Jako kdyby to byli moji dobří známí a já jsem je zase přijela navštívit. Třetí díl je pro mě minimálně stejně dobrý jako ten první, který u mě doteď vedl. Zápletka byla od určitého bodu jasná, ale u tohohle žánru nečekám žádné velké drama ani překvapení. Moc moc doporučuji, určitě nebudete zklamaní.