Vesmich komentáře u knih

Starý vodní skaut, národní osvětář, Lindnerův žák a pokračovatel, FD, představuje stručný, ale reprezentativní přehled vývoje dívčího školního vzdělávání. Od úvah, jestli je žena také člověk, po podrobnější výklady školských soustav tu i onde. Poučeného zběhlého oborového čtenáře jiste nepřekvapí, že zatímco v Novém světě tvořily ženy devadesát procent členů učitelskych sborů, časově souběžně, zde, v tradiční části Starého světa, se vedly pomalé debaty o tom, jestli má žena vůbec mentální způsobilost. A tak se stalo, že americké děti chodily do koedukovaných škol, protože to bylo nejekonomičtější, skandinávské, protože to bylo nejefektivnější a konzervativní část Starého světa se přidávala pozvolna a všechno komplikovala dlouhým žvaněním, psycho-filo blábolením, aby tu žhavou NOVINKU nakonec za 40 let taky přijala s mnohými vlastními ALE a PROTOŽE...No nádhera! Učitelky, bděte!

3 01.07.2017

Pro čtenáře VW lahůdka, pro ostatní přesná ochutnávka toho, co od jejího psaní mohou očekávat. Některé povídky nejsou pro každé rozpoložení. Vyžadují ponor a soustředění ( Pondělí nebo úterý, Zahrady v Kew, Dáma v zrcadle) a když se to čtenáři nepodaří, nedá se to číst a je nutno text odložit na pak nebo na furt. Jiné jsou ukázkou jejího metapsaní (Nenapsaný román), typického pro Deníky a to toho, kdo VW jinak nečte, nemusí bavit, protože mu může být jedno, jak ona píše o tom, jak ona píše. A jsou zde i takové, ze kterých je úplně každému patrné, proč se VW čte pořád, proč je nesmrtelná a proč je vlastně pro každého. Mimořádná schopnost zachytit náladu, rozličné emoce a vztahy a to na velmi malém prostoru. Všechno to nevyslovené, protože nevyslovitelné, neboť než by člověk našel slova nebo to zformuloval, raději jde od toho pryč, aby tím netrávil půl života. Všechno, s čím nejdeme ven, abychom se nezraňovali. Ani ne tak navzájem, jako sami sebe, protože když/až to vyslovíme, co si s tím počneme? VW po celoživotním zkoušení a pátrání tu formu našla a povídky v druhé části knihy jdou jedna za druhou přesně v tomto mistrovském duchu. Nové šaty, Lappin a Lapinová, Vévodkyně a klenotník – to jsou famózní kousky určené k zavěšení na stěnu!

4 01.07.2017

Manfréd, hrabě z hor, má svědomí zatížené dávnou vinou a hledá NĚCO- řešení, vykoupení, odpuštění, smrt....těžko říct, co vlastně.Soustředí se spíše na hledání samo, a protože cíle nemaje, hledání je to bolestné. Tady duch, tam duch, tady víla, tuhle démon. Je to takový byronovský instinktivní text z počátku devatenáctého století a český překlad je Vrchlický ze samého počátku století dvacátého, tedy je to spíše dobová duchařina na ochutnání, než že by se to dalo normálně číst.

30.06.2017

Pan Zmatek Nikdo z Londýna přijede navštívit pana Pedanta Někoho do východní/střední Evropy (hádanka). Znají se ze studií a účelem návštěvy je péče o byt Někoho v době jeho déletrvající nepřítomnosti. Nikdo se cítí být spisovatelem a čeká, až se v něm na základě nějakého vnějšího podnětu COSI udá a on prorazí velkolepým dílem. Než se to stane, dočasně se živí sepisováním plánů, podle kterých se v Londýně vyvážejí popelnice a návodů, jak třídit odpad. Zatímco Někdo je docela jiný chlapík. Cílevědomý, úspěšný, talentovaný, s tahem na branku, strukturovaný, na co sáhne, ve zlato se promění. Doma si vybudoval Byt, Chrám dokonalosti a ten má teď chudák Zmatek střežit.

Plácá se v cizím městě, kterým opovrhuje, stejně jako jeho obyvateli, čistě proto, že jsou, odkud jsou a navíc nerozumí ani jim ani okolnímu světu a neudělá nic proto, aby to změnil. Je to takový lenivý budižkničemu, bloumá a sní, je celý nejistý a nesebevědomý, zkrátka docela milý trouba, zanechávající po sobě nepatrnou uhlíkovou stopu. Sice škodí, ale je to vždycky externalita, nikoliv záměr. Jeho pohled na neznámé město za padlou železnou oponou je velmi působivý a poučný. Takhle nějak nás a náš svět lidé ze západu mohou vidět a hodnotit.

Rovněž jsem si zahrála hru O které město se jedná? Původně jsem byla přesvědčena, že jde o Budapešť - popisovaný vozový park, ulice, atmosféra, potom mě zmátlo kočičí žrádlo, slovanský jazyk.....ačkoliv někteří autoři ( třeba Minier) považuji maďarštinu za slovanský jazyk, ale jakmile se Zmatek vydal do ulic, prošel tržnici,motal se kolem Národního památníku a navštívil muzeum, nabyla jsem přesvědčení, že se jedná o Varšavu.

Celkově mě text nadchnul jak zpracováním, tak námětem!

1 27.06.2017

Ani ve své poslední knize neztratil autor nic ze své svěžesti, originality myšlení i zacházení se slovy a stále se zabývá jejich tvorbou. Nabízí poněkud jiný pohled na téma migrace velkého množství lidí do Evropy a na strach, který tyto přesuny provází na všech stranách. Kdo se nechce bát, ale neví, jak to udělat, může číst Cizince před branami před spaním, anebo ráno u snídaně místo novin. Klidně opakovaně, je to text, který neomrzí.

2 26.06.2017

A takhle to dopadne, když se blouzní a duch zvítězí nad hmotou! ON - blouznivec našich hor, odmala ujišťovaný v tom, že je budižkničemu, protože nedokáže naplnit otcova očekávání, čímž ho dráždí nejen k setrvalé dehonestaci, ale i k bití. Prostřednictvím četby Bible, Rousseaua a Napoleonových pamětí nazná, že za všechno mohou ONI a je třeba jim to pořádně nandat! K tomu je mladý a proto neklidný, tedy ho strašně týrá, jestli si z něj někdo neutahuje a nepohrdá jím. Mláááádííí nevybouřené reprezentuje i ONA II., vzpurná a nezávislá, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, chvíli neví, čí je, ale jakmile to zjistí, je jak parní válec. No a ještě taky ONA I - chuděra vyrostlá v klášteře a to nikoliv v tom z ranného středověku, ale z hlubokého novověku, s hlavou plnou šalby a mámení. Věkem už je trochu odrostlejší, ale mentálně zcela zapadá do trojúhelníku. Manžel je šlechtic, ale buran, jiného chlapa nezná a nepoznala a láska jí proto zasáhne jako spalničky, které nedostala včas. To vše se rychle roztáčí a víří v parádním koktejlu vášní a zjitřenosti, který autor dokázal mixovat bravurně a neopakovatelně. Proč se to ovšem tvrdošíjně jmenuje Červený a černý a ne Červená a černá, jak by jeden čekal, to těžko říct....

4 31.05.2017

Kladsko, do Česka blízko, do Země zaslíbené, kde se lidé nehádají, silnice jsou hladké a bez děr a vůbec je tam krásně. Plošina, taková Pustina a v ní žijí docela běžní vesničané, zabývající se tím, čím už se tak obvykle zabývají. A také tu žijí Chalupáři. Někteří celoročně, jiní sezónně. Chalupářka Jana, která se Janou necítí být, je originální typ s originálním myšlením a originálními realizačními postupy. Olga Tokarczuková je také originální a mimořádná, takže rozhodnutí nechat si ujít některý z jejích textů, je bolestná ztráta, která mrzí i tehdy, když jí vůbec neznáte.

10 31.05.2017

Vyprávění je to originální a pestré. Zejména pasáže z Nuslí v období pozdní normalizace, mě vyloženě potěšily. Úplně jsem se vrátila v čase, postála ve frontě na cokoliv i u pomníčku padlých. Jihočeská větev lázeňská rostla očekávaným směrem, tedy vzhůru, zatímco ta prastará válečná, které mě zpočátku bavila nejvíc, nějak postupně usychala.

28.05.2017

Moskva, 1924, bolševici zvítězili, ale ještě nemají vyhráno úplně, ještě je třeba přizpůsobit svět obrazu svému, vybudovat Nového člověka. Slavný chirurg, specialista na omlazovací procedury, profesor Preobraženskij, také buduje něco jako Nového člověka. Vyjde to zhruba nastejno, ale profesorův pokus je vratný. Bulgakovův humor je specifický a nezaměnitelný, jeho popis postupné bolševizace Ruska mrazivě dokonalý.

5 26.05.2017

Časopis ABC býval velkým hitem a komiksy v něm uveřejňované tím prvním, co někteří čtenáři (já tedy určitě) četli. Vzpoura mozků měla výborné grafické zpracování a vzhledem k době, kdy vycházela, tedy na samém konci sedmdesátých let, byla i z pohledu vědy a techniky in. Meziplanetární lety, antihmota, umělá inteligence, která se vymkne kontrole, silová pole. Ten komiks se dá číst i po čtyřiceti letech a není v něm nic divného, žádná fyzikální nejasnost. Příběh je jasný, charaktery postav a poselství zrovna tak. Autor v doslovu knihy píše, že chtěl víc vystavět příběh, že mu ten formát komiksu byl těsný, že toho chtěl říct víc. Po opakovaném přečtení mi pořád není jasné, co z toho, co je v knize, muselo být tak moc vyřčeno, až kvůli tomu bylo třeba tvořit.
Objevila se EVA, výkřik starého muže, jakési romantické záchvěvy duše. Všichni ji milovali (což by se jistě stát mohlo, let trval dlouho a co tam taky pořád dělat), ona milovala je a nějakým způsobem, který jsem neodhalila ani při opakovaných pokusech o porozumění, významně přispěla tímto svým láskyplným polidštěním k záchraně celého lidstva? Ksakru čím ale? Tím, že se nějak samozkratovala, když jí hlavní robot vydával nějaké pokyny při příletu do naší sluneční soustavy? Nebo na samém konci, když pomáhala budovat? Tedy převzala roli koule, kterou v komiksu tak marnotratně nezničili? Eva v komiksu přece taky byla a docela to stačilo (lékařka v Jensenově vyprávění). Vztah astronauta a další ženy - Mag, byl v komiksu docela jasný (jeden druhému se líbí, ona ho doprovází, když je zraněný, opatří ho). Těžko říct, proč se z ní v knize stala děsně drsná pilotka, velitelka letky, která dělá z nepochopitelného důvodu hostesku, mrká a usmívá se, nechá si do práce žvanit kdekým (což by velitel komiksové invazní letky Igor rozhodně nepřipustil). Nešťastně to připomínalo Den nezávislosti… Život na Zemi je v knize popsaný samozřejmě podrobněji, ale to snad není posun v příběhu. Roboti se nepohnuli ani o píď (až na Evu, která se vyvíjela samovolně a osaměle), což vneslo do děje nostalgickou vzpomínku: „Promiň, ó pane, mé obvody jsou čisté. Nedávno jsem byl kontrolován“, bývala hláška, kterou jsme provokovali učitele, kteří si o to říkali.
Závěrečná bitva rovněž naznala změny, která ale znovu příběh nikam neposouvá. To, že po vítězné bitvě musí dojít k NĚJAKÉ změně je logické, ale to, že se změnou atmosféry přijde změna počasí, nepokládám za sdělení tak zásadní, že by muselo být popsáno. To si snad domyslí i žák sedmé třídy. Že se lidstvo musí domnožit a sídla dosídlit, také není nutné sdělit. Největší změna spočívala v tom, že silové pole bylo tentokrát modré, v komiksu se jednalo o ohnivou stěnu, což ovšem nic nemění na tom, že to bylo pořád pole, tedy forma hmoty. Proč na něj bylo třeba vysílat svazky částic antihmoty OPAKOVANĚ (to je ta změna), aby to zabralo, těžko říct. Úloha invazních jednotek byla nulová (další změna), protože Prométheus zničil všechno, co se zničit dalo, takže se oproti komiksu invazní jednotky nevěnovaly invazi, ale ošetřování raněných (dlouze). Komiks se dá po těch letech číst pořád a nijak nevadí, že je mi o čtyřicet víc. Knihu dospělý člověk číst nemůže a svým žákům bych se ji, na rozdíl od komiksu, doporučit zdráhala, abych si (oprávněně) nevysloužila nějakou hlášku…

5 26.05.2017

V hebrejštině se detektivky nepíší, protože v Izraeli se z hlediska zločinnosti neděje nic zajímavého. Dozvíme se to hned úvodem a netřeba se proto divit. Co rozhodně zajímavé je, je prostředí a reálie a opravdu povedená postava středoškolského učitele, jehož žena je buď světice, zoufalá matka, anebo úplně pitomá, že ho něčím nepraštila hned, jak se seznámili. On detektiv taky nic moc, jakož i všichni ostatní domácí. Hosty zastupuje policistka z Bruselu, která je tam jen na chvíli a ještě nestačila zpitomět. Slyšela jsem jako audioknihu, která je výborně načtená, má spád a potřebnou dynamiku a skvělou hudbu, která připomíná bondovky. Přijde-li "pokračování příště", mě by teda zajímalo.

2 24.05.2017

Válečné Polsko sevřené mezi dvěma mocnostmi, které si na něj brousí zuby. Ohromná země, kterou přejít není jen tak. Křížem krážem po ní v této době pochoduje dívka bez otce a otec bez dcery, kteří se potkali a cestou potkávají jiné lidi. Dívka roste, muž je sveřepý a konec války v nedohlednu. Přemýšlela jsem, jestli bych ji svým žákům doporučila, když je to taková pecka pro mladé. Nejprve jsem si říkala, že ani ne, později jsem názor změnila. Pro přemýšlivý dorost by zajímavá být mohla, je v ní mnoho námětů k rozhovorům a rozborům, téměř neznámý polský jaderný program, mnohonárodnostní a mnohoetnická společnost, putování ve všech ročních dobách přes celou zemi, výhoda znalosti jazyků....a jistě i něco dalšího.

3 24.05.2017

Trochu jiný výklad příběhu dvou bratrů soupeřících o přijetí Hospodinovo. Saramagův Kain je odbojný, hádavý chlap, sexuálně při chuti, který se červími (asi) dírami proplétá světem, aniž by ho nějak omezoval prostoročas. Pozoruje dílo Hospodinovo a nazná, že jeho vlastní zločin nevyznívá ve srovnání s těmi Jeho(vovými) až tak hrozivě a nakonec vymyslí a také zorganizuje vlastní hnutí odporu.

2 22.05.2017

Mnohokrát jsem od dětství viděla animované zpracování a ani by mě nenapadlo si to ještě číst. Což byla ovšem chyba! Text je to dechberoucí, napínavý, temný, uhrančivý, navíc zasazený do Lužice, která je nám velmi blízká. Všechna ta jména mlynářské chasy a pradávné čarování, staré slovanské praktiky, celý rok v obyčejích a stále se opakujících úkonech. Velmi zajímavé jsou podrobné popisy práce ve mlýně, ať už té odborné, anebo všelijaké okolo. Má to spád a vynikající zápletku a směřuje to k nevyhnutelnému střetnutí a přestože jsem si pamatovala, jak to dopadne, nijak mi to nepomáhalo v tom, abych se nekousala do rtu. Velký čtenářský zážitek!

13 21.05.2017

Uhrančivá sága z amerického dávnověku, z doby, kdy se kalila ta jejich ocel, prostředí tříbilo charaktery, jednotlivci začínali z absolutního ničeho, rodiny byly mnohočlenné a začínaly se psát rodinné historie velkých klanů. Rodiče vychovávají děti jak nejlépe dovedou ( byť to zvenku může vypadat docela nešťastně) a ty zase vychovávají ty své, navzdory snaze a dobré vůli, docela stejně, neboť překračování vlastních stínů je odjakživa zapeklitá věc. Ty milované si nevděčně a nasyceně nevšímají, jak moc jsou milované a ty milované méně se snaží si lásku zasloužit a vyprosit, což je marnost nad marnost. Steinbeckovi se všechna láska a zoufalství a štěstí a neštěstí z toho věčného zápasu o přijetí a uznání vzešlé, podařilo zachytit tak, že je s podivem, že se o to pokouší ještě někdo po něm.

16 21.05.2017

Na mnoha příkladech, což nutí až k přeskakování ( alespoň tedy mě), představují autoři jev, který nazývají "elektronickou mlhou".Její důsledky v podobě dezorientovaného chování člověka, který má tu čest, možné příčiny vzniku a předkládají myšlenku o možné deformaci času, kterou mlha/ časová bouře způsobuje. Pasáže, které jsou fyzikální jsou zajímavé a předložená svědectví pozoruhodná. Červí díry, vztah mezi gravitací a magnetickým polem Země, to vše v souvislostech s "elektronickou mlhou". Některá tvrzení působí poněkud příliš odvážně, neboť nejsou podložena ničím, ale celkový dojem to až tolik neruší. Zejména, když se některá místa, jak již avizováno, přeskočí.

1 14.05.2017

Agatha! To je žena! Detektivky moc nečtu, stejně si nepamatuju, kdo je vrah, tedy můžu číst jednu pořád dokola a je pro mě stále nová. To má rozhodně ekonomické výhody. Výjimkou je Agatha, kde mi vždycky přijde, že je to tak nějak jedno, kdo zabil, ale daleko zajímavější je KOHO. Byl přede mnou cestovací týden, tak že by mi dělal společnost nejslavnější detektiv světa? Audioknihu čte Ladislav Lakomý, takže mi jeho hlas celou dobu připomínal filmové zpracování Vražd podle abecedy... Napínavé to bylo až do konce. Ve chvíli, kdy už Hercule Poirot pořádá svůj závěrečný večírek a blížíme se do úplného finále, audiokniha skončila a zbytek nic! Že to bude až takhle napínavé by mě rozhodně nenapadlo! Problém byl samosebou řešitelný, ovšem přišlo to v naprosto přesném okamžiku! Že je Agatha prostě nejlepší a Poirot to umí načasovat, jako nikdo jiný, je jasné, ale že v tom s nimi pojede i Ladislav Lakomý, to bylo rafinované!

Příběh pana Jekylla mi často rezonuje v hlavě v podobě písničky Luboše Pospíšila, jinak už jsem mimo věkovou skupinu, pro kterou je určen. Čekala mě hodně ranní cesta do Brna, což je podobně dramatický a zoufalý příběh, tak jsem si knihu stáhla v audioverzi, abych si ten zážitek dynamizovala, anebo se uklidnila, že může být hůř. Vyšlo to asi tak nastejno. Čtené je to dramaticky, provedení vhodné pro nedělní poobědí. Když šepotavý hlas pronesl poprvé před Milevskem JEKYLL A HYDE hahahaha, docela to mrazilo, u Pelhřimova už jsem doufala, že tam tato dramatická vložka nebude moc často a u Jihlavy už mi to lezlo na nervy. V koloně u Medlánek jsem chtěla šepotala udeřit. Asi se ve mně probouzel můj temný bratr Hyde. No, zase jsem si připomněla, že když se smíchá dobro a zlo, není na tom nic divného, jakmile se to od sebe oddělí, koncentrace je příliš vysoká a proto životu nebezpečná. Toho i toho.

09.05.2017

Čas od času se k Orwellovi vracím, aby mi snad nehrozilo zapomnění. Tentokrát jsem zkusila audioknihu čtenou Josefem Vinklářem a je to ještě mrazivější, než když si to čte člověk sám. Od toho radostného začátku plného naděje a víry v lepší svět, po postupnou devalvaci všeho až k naprostému hnusu a deziluzi v závěru. Do toho úderné písně a soustavné bečení ovcí, pitomých, jak necky. Nervy drásající zážitek ve výtečném provedení!

20 08.05.2017

Jakmile vydá Miloš Urban novou knihu, nemohu jinak, než se do ní pustit. Nemohu říct, že by to pro mě pokaždé byl čtenářský zážitek roku, ale pokaždé je to naprosto žánrově čisté. Nevím, kdo jiný je schopný se pohybovat v tolika literárních útvarech a pokaždé má co říct, byť to nutně nemusí korespondovat s čtenářovým vkusem. V posledních dvou autorových knihách jsem nedokázala najít vztah k hlavní postavě, zejména v Urbo Kune mi vyloženě lezla na nervy a ne a ne s tím dokázat něco udělat. Závěrku jsem proto nakousla obezřetně a chvíli mi trvalo zbavit se ostražitosti. Je to zase nový Urban. Moderní, úplně na vlně, žánrově tradičně dokonalý, stylisticky vybroušený, zacházení s jazykem lehounké a suverénní, postavy naprosto famózní. Doba post-verbálně- komunikační, doba obrazů, doba vizuálna je tu. Jakoby to psal v přímém přenosu a člověk to přímo před sebou viděl, jako byste četli fotky…originální!

6 07.05.2017