Vesmich komentáře u knih

Časopis ABC býval velkým hitem a komiksy v něm uveřejňované tím prvním, co někteří čtenáři (já tedy určitě) četli. Vzpoura mozků měla výborné grafické zpracování a vzhledem k době, kdy vycházela, tedy na samém konci sedmdesátých let, byla i z pohledu vědy a techniky in. Meziplanetární lety, antihmota, umělá inteligence, která se vymkne kontrole, silová pole. Ten komiks se dá číst i po čtyřiceti letech a není v něm nic divného, žádná fyzikální nejasnost. Příběh je jasný, charaktery postav a poselství zrovna tak. Autor v doslovu knihy píše, že chtěl víc vystavět příběh, že mu ten formát komiksu byl těsný, že toho chtěl říct víc. Po opakovaném přečtení mi pořád není jasné, co z toho, co je v knize, muselo být tak moc vyřčeno, až kvůli tomu bylo třeba tvořit.
Objevila se EVA, výkřik starého muže, jakési romantické záchvěvy duše. Všichni ji milovali (což by se jistě stát mohlo, let trval dlouho a co tam taky pořád dělat), ona milovala je a nějakým způsobem, který jsem neodhalila ani při opakovaných pokusech o porozumění, významně přispěla tímto svým láskyplným polidštěním k záchraně celého lidstva? Ksakru čím ale? Tím, že se nějak samozkratovala, když jí hlavní robot vydával nějaké pokyny při příletu do naší sluneční soustavy? Nebo na samém konci, když pomáhala budovat? Tedy převzala roli koule, kterou v komiksu tak marnotratně nezničili? Eva v komiksu přece taky byla a docela to stačilo (lékařka v Jensenově vyprávění). Vztah astronauta a další ženy - Mag, byl v komiksu docela jasný (jeden druhému se líbí, ona ho doprovází, když je zraněný, opatří ho). Těžko říct, proč se z ní v knize stala děsně drsná pilotka, velitelka letky, která dělá z nepochopitelného důvodu hostesku, mrká a usmívá se, nechá si do práce žvanit kdekým (což by velitel komiksové invazní letky Igor rozhodně nepřipustil). Nešťastně to připomínalo Den nezávislosti… Život na Zemi je v knize popsaný samozřejmě podrobněji, ale to snad není posun v příběhu. Roboti se nepohnuli ani o píď (až na Evu, která se vyvíjela samovolně a osaměle), což vneslo do děje nostalgickou vzpomínku: „Promiň, ó pane, mé obvody jsou čisté. Nedávno jsem byl kontrolován“, bývala hláška, kterou jsme provokovali učitele, kteří si o to říkali.
Závěrečná bitva rovněž naznala změny, která ale znovu příběh nikam neposouvá. To, že po vítězné bitvě musí dojít k NĚJAKÉ změně je logické, ale to, že se změnou atmosféry přijde změna počasí, nepokládám za sdělení tak zásadní, že by muselo být popsáno. To si snad domyslí i žák sedmé třídy. Že se lidstvo musí domnožit a sídla dosídlit, také není nutné sdělit. Největší změna spočívala v tom, že silové pole bylo tentokrát modré, v komiksu se jednalo o ohnivou stěnu, což ovšem nic nemění na tom, že to bylo pořád pole, tedy forma hmoty. Proč na něj bylo třeba vysílat svazky částic antihmoty OPAKOVANĚ (to je ta změna), aby to zabralo, těžko říct. Úloha invazních jednotek byla nulová (další změna), protože Prométheus zničil všechno, co se zničit dalo, takže se oproti komiksu invazní jednotky nevěnovaly invazi, ale ošetřování raněných (dlouze). Komiks se dá po těch letech číst pořád a nijak nevadí, že je mi o čtyřicet víc. Knihu dospělý člověk číst nemůže a svým žákům bych se ji, na rozdíl od komiksu, doporučit zdráhala, abych si (oprávněně) nevysloužila nějakou hlášku…

5 26.05.2017

V hebrejštině se detektivky nepíší, protože v Izraeli se z hlediska zločinnosti neděje nic zajímavého. Dozvíme se to hned úvodem a netřeba se proto divit. Co rozhodně zajímavé je, je prostředí a reálie a opravdu povedená postava středoškolského učitele, jehož žena je buď světice, zoufalá matka, anebo úplně pitomá, že ho něčím nepraštila hned, jak se seznámili. On detektiv taky nic moc, jakož i všichni ostatní domácí. Hosty zastupuje policistka z Bruselu, která je tam jen na chvíli a ještě nestačila zpitomět. Slyšela jsem jako audioknihu, která je výborně načtená, má spád a potřebnou dynamiku a skvělou hudbu, která připomíná bondovky. Přijde-li "pokračování příště", mě by teda zajímalo.

2 24.05.2017

Válečné Polsko sevřené mezi dvěma mocnostmi, které si na něj brousí zuby. Ohromná země, kterou přejít není jen tak. Křížem krážem po ní v této době pochoduje dívka bez otce a otec bez dcery, kteří se potkali a cestou potkávají jiné lidi. Dívka roste, muž je sveřepý a konec války v nedohlednu. Přemýšlela jsem, jestli bych ji svým žákům doporučila, když je to taková pecka pro mladé. Nejprve jsem si říkala, že ani ne, později jsem názor změnila. Pro přemýšlivý dorost by zajímavá být mohla, je v ní mnoho námětů k rozhovorům a rozborům, téměř neznámý polský jaderný program, mnohonárodnostní a mnohoetnická společnost, putování ve všech ročních dobách přes celou zemi, výhoda znalosti jazyků....a jistě i něco dalšího.

3 24.05.2017

Trochu jiný výklad příběhu dvou bratrů soupeřících o přijetí Hospodinovo. Saramagův Kain je odbojný, hádavý chlap, sexuálně při chuti, který se červími (asi) dírami proplétá světem, aniž by ho nějak omezoval prostoročas. Pozoruje dílo Hospodinovo a nazná, že jeho vlastní zločin nevyznívá ve srovnání s těmi Jeho(vovými) až tak hrozivě a nakonec vymyslí a také zorganizuje vlastní hnutí odporu.

2 22.05.2017

Mnohokrát jsem od dětství viděla animované zpracování a ani by mě nenapadlo si to ještě číst. Což byla ovšem chyba! Text je to dechberoucí, napínavý, temný, uhrančivý, navíc zasazený do Lužice, která je nám velmi blízká. Všechna ta jména mlynářské chasy a pradávné čarování, staré slovanské praktiky, celý rok v obyčejích a stále se opakujících úkonech. Velmi zajímavé jsou podrobné popisy práce ve mlýně, ať už té odborné, anebo všelijaké okolo. Má to spád a vynikající zápletku a směřuje to k nevyhnutelnému střetnutí a přestože jsem si pamatovala, jak to dopadne, nijak mi to nepomáhalo v tom, abych se nekousala do rtu. Velký čtenářský zážitek!

13 21.05.2017

Uhrančivá sága z amerického dávnověku, z doby, kdy se kalila ta jejich ocel, prostředí tříbilo charaktery, jednotlivci začínali z absolutního ničeho, rodiny byly mnohočlenné a začínaly se psát rodinné historie velkých klanů. Rodiče vychovávají děti jak nejlépe dovedou ( byť to zvenku může vypadat docela nešťastně) a ty zase vychovávají ty své, navzdory snaze a dobré vůli, docela stejně, neboť překračování vlastních stínů je odjakživa zapeklitá věc. Ty milované si nevděčně a nasyceně nevšímají, jak moc jsou milované a ty milované méně se snaží si lásku zasloužit a vyprosit, což je marnost nad marnost. Steinbeckovi se všechna láska a zoufalství a štěstí a neštěstí z toho věčného zápasu o přijetí a uznání vzešlé, podařilo zachytit tak, že je s podivem, že se o to pokouší ještě někdo po něm.

16 21.05.2017

Na mnoha příkladech, což nutí až k přeskakování ( alespoň tedy mě), představují autoři jev, který nazývají "elektronickou mlhou".Její důsledky v podobě dezorientovaného chování člověka, který má tu čest, možné příčiny vzniku a předkládají myšlenku o možné deformaci času, kterou mlha/ časová bouře způsobuje. Pasáže, které jsou fyzikální jsou zajímavé a předložená svědectví pozoruhodná. Červí díry, vztah mezi gravitací a magnetickým polem Země, to vše v souvislostech s "elektronickou mlhou". Některá tvrzení působí poněkud příliš odvážně, neboť nejsou podložena ničím, ale celkový dojem to až tolik neruší. Zejména, když se některá místa, jak již avizováno, přeskočí.

1 14.05.2017

Agatha! To je žena! Detektivky moc nečtu, stejně si nepamatuju, kdo je vrah, tedy můžu číst jednu pořád dokola a je pro mě stále nová. To má rozhodně ekonomické výhody. Výjimkou je Agatha, kde mi vždycky přijde, že je to tak nějak jedno, kdo zabil, ale daleko zajímavější je KOHO. Byl přede mnou cestovací týden, tak že by mi dělal společnost nejslavnější detektiv světa? Audioknihu čte Ladislav Lakomý, takže mi jeho hlas celou dobu připomínal filmové zpracování Vražd podle abecedy... Napínavé to bylo až do konce. Ve chvíli, kdy už Hercule Poirot pořádá svůj závěrečný večírek a blížíme se do úplného finále, audiokniha skončila a zbytek nic! Že to bude až takhle napínavé by mě rozhodně nenapadlo! Problém byl samosebou řešitelný, ovšem přišlo to v naprosto přesném okamžiku! Že je Agatha prostě nejlepší a Poirot to umí načasovat, jako nikdo jiný, je jasné, ale že v tom s nimi pojede i Ladislav Lakomý, to bylo rafinované!

Příběh pana Jekylla mi často rezonuje v hlavě v podobě písničky Luboše Pospíšila, jinak už jsem mimo věkovou skupinu, pro kterou je určen. Čekala mě hodně ranní cesta do Brna, což je podobně dramatický a zoufalý příběh, tak jsem si knihu stáhla v audioverzi, abych si ten zážitek dynamizovala, anebo se uklidnila, že může být hůř. Vyšlo to asi tak nastejno. Čtené je to dramaticky, provedení vhodné pro nedělní poobědí. Když šepotavý hlas pronesl poprvé před Milevskem JEKYLL A HYDE hahahaha, docela to mrazilo, u Pelhřimova už jsem doufala, že tam tato dramatická vložka nebude moc často a u Jihlavy už mi to lezlo na nervy. V koloně u Medlánek jsem chtěla šepotala udeřit. Asi se ve mně probouzel můj temný bratr Hyde. No, zase jsem si připomněla, že když se smíchá dobro a zlo, není na tom nic divného, jakmile se to od sebe oddělí, koncentrace je příliš vysoká a proto životu nebezpečná. Toho i toho.

09.05.2017

Čas od času se k Orwellovi vracím, aby mi snad nehrozilo zapomnění. Tentokrát jsem zkusila audioknihu čtenou Josefem Vinklářem a je to ještě mrazivější, než když si to čte člověk sám. Od toho radostného začátku plného naděje a víry v lepší svět, po postupnou devalvaci všeho až k naprostému hnusu a deziluzi v závěru. Do toho úderné písně a soustavné bečení ovcí, pitomých, jak necky. Nervy drásající zážitek ve výtečném provedení!

20 08.05.2017

Jakmile vydá Miloš Urban novou knihu, nemohu jinak, než se do ní pustit. Nemohu říct, že by to pro mě pokaždé byl čtenářský zážitek roku, ale pokaždé je to naprosto žánrově čisté. Nevím, kdo jiný je schopný se pohybovat v tolika literárních útvarech a pokaždé má co říct, byť to nutně nemusí korespondovat s čtenářovým vkusem. V posledních dvou autorových knihách jsem nedokázala najít vztah k hlavní postavě, zejména v Urbo Kune mi vyloženě lezla na nervy a ne a ne s tím dokázat něco udělat. Závěrku jsem proto nakousla obezřetně a chvíli mi trvalo zbavit se ostražitosti. Je to zase nový Urban. Moderní, úplně na vlně, žánrově tradičně dokonalý, stylisticky vybroušený, zacházení s jazykem lehounké a suverénní, postavy naprosto famózní. Doba post-verbálně- komunikační, doba obrazů, doba vizuálna je tu. Jakoby to psal v přímém přenosu a člověk to přímo před sebou viděl, jako byste četli fotky…originální!

6 07.05.2017

Inu je to srozumitelná příručka pro výcvik vojska, která čerpá z ještě starších zkušeností, než je sama, už tak úctyhodně věkovitá. Poslouchala jsem ji v audioverzi, čtenou Pavlem Rimským při sekání zahrady a dodávala mi sílu a bojovnost. Inu, je to velká zahrada, terén nepřehledný a večer se blížil. I díky Mistru Sunovi se mi podařilo protentokrát zvítězit a cítím se připravena na další bitvu na stejném území!

Rozsáhlá biografie, ve které se autor drží klasického pojetí: narodil se- napsal - umřel. Způsob vyprávění je přitažlivý, zapálený, ovšem nikoliv nekritický. Einsteina má rád, ale nepůsobí to otravně a servilně. Postupně ho představí jako zvídavého chlapce, ze kterého se stane velký myslitel; jako mladíka nesnášejícího měšťáctví, ze kterého se vyklube nepříliš úspěšný manžel a nepříliš efektivní otec, jako kreativního rebela, který se stane pacifistou, zarputilého nepřítele prušáctví, který se dvakrát zřekne německého občanství. Světoběžník, nepřítel nacionalismu, svéráz. K tomu náramně zdařilé představení první poloviny dvacátého století, se všemi jeho zákrutami a prudkými zvraty. Čtenář z naší strany železného plotu jistě ocení popisy honu na komunisty v době studené války, včetně citací dopisů rozhořčeného pracujícího lidu.
Nádherný čtenářský zážitek, týden prožitý v mimořádné společnosti, po které se mi stýská už teď.

Příběh tří děti, které se v sedmdesátých letech setkají v soukromém školsko-výchovném ústavu, kde jsou napravovány. Zvolené metody nevedou tak docela k vytýčenému cíli a výsledkem není předpokládané všeobecné vzájemné obohacení a radostné SVĚTLO, kam se podíváš, ale celkem očekávaná vzpoura. Inu, páchání dobra má svá úskalí, jak se ostatně aktuálně má možnost přesvědčit každý, kdo přijde tak či onak do styku s naší současnou školskou realitou. Autor si se čtenářem ovšem taky trochu hraje, nelze ho brát ve všem vážně. Sirotek Peter není Peter Høeg sám, byť se tak jmenuje a vzbuzuje to dojem, že to tak je, metody používané školou jsou popisované poněkud schematicky a předvídatelně, což místy působí trochu lacině, docela jako tepání nešvarů. Některé úvahy o čase, které vede dospělý Peter, odborník na čas, jsou věcně chybné a bylo by je možné akceptovat u dítěte. No, Peter Høeg je velký hráč a mistr slov, tedy čtenářský zážitek je to parádní.

Hrdina je senzitivní typ s rozjitřenou myslí, která zpravidla člověka přivede akorát tak do maléru. Zmítá se mezi tím, co by být mělo a tím, co je. Neví co chce, neví co chtít, hloubá a bloumá, veršuje a šermuje a jakmile mu může něco nevyjít, zaručeně mu to nevyjde. Politováníhodné. Zeyer je originální ve vyjadřování, větné stavbě i v mimořádně sugestivním popisu vnitřních procesů, složitých úvah a silných emocí. Nedá se to číst ledabyle ani halabala, nedá se to číst se slabou pozorností, nedá se to číst s dlouhými přestávkami a místy se to nedá číst vůbec.

Truhlářský tovaryš se dobrovolně přihlásí do wehrmachtu (je to Rakušan) a je nasazen na východní frontu v době, kdy se karta obrací a Rudá armáda, pomocí vlastních obrovských lidských zdrojů a amerických zbraní, začne otáčet válečné štěstí směrem k sobě. Sepp se z kulometčíka stane odstřelovačem a čtenář má možnost nahlédnout na tento typ boje a zbraní velmi zblízka. Na způsoby krytí, nutnou míru rozvahy, psychické odolnosti, schopnosti odhodit včas všechno, co je odhodit nutné, vůle a štěstí, což je vše potřeba k tomu, aby se odstřelovač vrátil domů se všema rukama a nohama a vůbec v takovém stavu, aby se mohl vzpamatovat a žít zase jako truhlář. Autorovi se, alespoň z mého úhlu pohledu, povedlo přiblížit tento způsob boje i nevojákům, stejně jako nastínit, jak obrovskou psychickou zátěž si přeživší voják přináší do všedního neválečného dne, a to i voják, který má při tom při všem vlastně obrovské štěstí - je velmi mladý, vrací se zdravý, vrací se do Američany obsazeného Rakouska, nikoliv do zcela zničeného Německa, vrací se domů, kde má rodinu a jsou všichni zdraví a má ihned práci, protože vede dílnu společně s otcem a bydlí na vsi, tedy nebude hladovat. Přesto, jak píše autor na samém konci, už ho ta nabytá tvrdost nikdy neopustila a to se Allerberger dožil osmdesátky a z hlediska délky jeho života, byl ten válečný čas vlastně jen krátkou epizodkou.... Kniha existuje i v audioverzi, čte Martin Stránský a když četl, měla jsem dojem, že je to vlastně zase jiná kniha, než když si jí čte člověk sám. Ten přednes je fantastický a čitatelův hlas se s tématem naprosto potkal.

Při vší dobré vůli text přečíst a dočíst a najít k němu nějaký vztah, se mi to nepodařilo. Nebudu cílová skupina.

Zlatá éra teoretické fyziky, svobodné a tvůrčí prostředí univerzit, zvídavá mysl, chuť objevovat a učit se, podnětné rodinné prostředí. Tak vypadají kulisy, ve kterých se odehrává dechberoucí představení, kterým čtenáře provází okouzlující vypravěč a velký mentor. A ty vhledy do státem regulovaných oblastí! Ty postřehy ze školství! To bylo počteníčko!

Text je to náramný! Postavy "nechutné", jedna vedle druhé. Hlavní postava - Nejchutnější dítě na světě, syn studené, vyšinuté matky a otce, který šel zrovna kolem, vyrůstá mezi vyšinutci roztodivných druhů a typů a od útlého dětství je zneužíváno a vystavováno celé plejádě zvěrstev. Výsledkem je, jak jinak, další, postupně se rozvíjející vyšinutec. Nicméně autor dokázal celou tu hnusotu popsat jazykem tak nádherně klouzavým, že to vlastně vůbec tak hrozně nepůsobí! Stačí všemu jen tak nějak jinak říkat, jemněji, neutrálněji...útisk je hlídání, zneužívání a znásilňování je "mít s někým slitování", manipulace je pomáhání. Z toho mrazí nejvíc, z té dokonalé práce s jazykem...

"Byl čas lidem něco vrátit po tom všem, co pro mě udělali."

4 18.04.2017

S autorem jsem se dosud míjela, nějak jsem nenašla chuť a odvahu pustit se do některého jeho textu. V audioknihách byl minulý týden ve slevě, tak jsem se pokusila. Obezřetnost byla na místě. Nebudu cílová skupina. Hlavní hrdina, Brouk Pytlík, je rozhodně mistrně zachycený typ člověka, který stále COSI hledá a NĚČÍM se naplňuje, aby CÍTIL, že ŽIJE. Zážitky, chlastem, jídlem.....V první části knihy, kdy je postava, včetně sboru přátel, postupně vykreslována, jsem poslouchala četbu pozorně. Je to můj vrstevník a poznávala jsem v něm mnohé společné rysy naší generace, logicky tedy i své. Společné kořeny a společný zběsilý úprk kamsi, doprovázený mnohým rozčarováním a sérií úniků a pokusů ŽÍT. Antropologické pasáže života v Ráji, doplněné zvuky tropů, byly rovněž originální, ovšem jakoby to byla už nějaká jiná kniha. Poslední třetina je nefalšované utrpení a působí dojmem automatického psaní. Psaní o psaní KNIHY. Zběsilé hledání bájného Tajemství Vesmíru a Vnitřní rovnováhy fungovalo právě tak v té první třetině, zatímco s postupujícím časem (děj už to nemá) je to spíš úmorné. Brouk Pytlík všechno ví JAK se má, všechno CO se má, odhalí. Jenom ta realizační fáze mu nějak pokulhává,což by nevadilo, pokud by při tom zůstalo. Je to prostě takový tápavý, sebestředný pochlastánek, ufňukaný hňup, literární postava, dobrá, jako každá jiná. Ovšem jakmile se autor naléhavě snaží čtenáře přimět, aby věřil tomu, že je to tak v pořádku, protože tak to bůh chtěl, už je to spíš uboze ukňourané, jako ochlastovy stesky v půl jedné ráno. Prostě to nebude kniha pro mě. Nebyla jsem schopná rozpoznat kde to jako je myšleno vážně a kde je to nadsázka. Ale tak zase byla ve slevě…..Ve slevě byla i Mluviti pravdu, tak zkusím ještě tu.

4 18.04.2017