Vesmich komentáře u knih
Třetí díl Hadových her, přestože obálka knihy byla zdaleka nejradostnější, je zdaleka nejdepresivnější, apokalyptický a postapokalyptický, místy je to až na hranici snesitelnosti. Zejména má-li člověk rozvinutou emočně vizuální představivost. Filmy jsem neviděla a ani se nechystám, vyprávění je barvité a pestré, takže si všechno snadno představím i bez cizí (filmové) pomoci. Líčení duševních strastí má takové grády, že by to až v jednom spustilo schizofrenii - všechen ten zmar nahoře, dole, uvnitř, venku, nikde žádná jiskra naděje a když, tak natolik nepatrná, že to k uklidnění moc nepřispívá. Peeta mi lezl na nervy tak strašně, že jsem si musela opakovat, že nejsem cílovou čtenářskou skupinou a věčné polibky sem a polibky tam, byly také místy dost otravné. Celkově ze všech tří dílů mi tento přišel čtenářsky nejnáročnější, což neznamená, že by problém byl v rovině porozumění.
Druhý díl Hladových her si udržuje všechno to napětí a spád prvního. Tento je temnější a tvrdší. Dozvěděli jsme se více informací o jednotlivých krajích a genezi her. Obraz, který se před čtenářem otevře, je obraz Evropy před Francouzskou revolucí – zatímco v Kapitolu používají prášky na zvracení, aby mohli jíst celý večer, v krajích se umírá hladem. Vytváření mediální reality je mrazivé a Dívka v plamenech stále uvěřitelná, výbušná, nevěřící, prudká, vyplašená, váhavá i statečná, neschopná milovat nebo cítit cokoliv podobného, protože jediné, co jí naplňuje, je strach. Druhý díl představuje plynulé a plnohodnotné pokračování, ve kterém se děj nenatahuje ani uměle ani hloupě. Pro mladé dospělé (a nejen pro ně) rozhodně velmi doporučená četba.
V některých případech je mi trochu záhadou, proč se příběh stane takovým fenoménem. V tomto případě se žádná záhada nekoná. Dospívající lidé v roli zástupných obětí, boj, vzdor, hlad a předurčenost. Hry, ve kterých není místo pro druhé místo. Dívka dost stará na práci a shánění potravy pro rodinu, na smrt a utrpení, ale ne na lásku. Kontrast mezi životními podmínkami vyvolených a těch ostatních. Příběh má potřebný rytmus a spád, chvíli se řítí dopředu, aby se zastavil ve strnulé nehybnosti a zase uháněl dál. Všechno vyvážené – v naléhavosti, bolesti, radosti – kontrast mezi dny hladu, kdy je třeba žvýkat listy máty, anebo vůbec nic a dny hojnosti, kdy je potřeba se nacpat k prasknutí dušeným jehněčím a rýží a ovocem a vším, co se nabízí. A ta tyranie podaná tak, aby jí dospívající čtenář rozuměl a uměl se na ní naštvat a chtít vzdorovat, ale stále zůstalo dost prostoru pro strach. Když už ne o sebe, tak alespoň o všechny blízké. Já knihu mezi doporučenou četbu rozhodně zařadím.
Letošní čtenářskou výzvu jsem se rozhodla zahájit zostra, hned žánrem, který mi není blízký. V tomto případě se jednalo hned o celý soubor, který mi není blízký. Autorčiny knihy neznám, autorku vlastně také ne, v jejím věku nejsem a rodinné historky mě nezajímají, nicméně cesta do blázince inspiruje vždycky. Zvolila jsem šetrný způsob četby, audioknihu, kterou čte sama autorka, zatímco já u toho dělám něco dalšího. Čtení je to svižné, žánrově čisté, humor lehký, text je přesně o tom, o čem avizuje, že je. Vůbec se nedivím, že autorka má řadu věrných čtenářek, kterým bude blízký nejen její styl a humor, ale životní cesty. Já zůstanu u této jediné zkušenosti, nicméně pro mojí maminku to bude čtení jako dělané, takže výzva zabrala, protože už vím, co jí dám k svátku.
Z profesionálních důvodů si udržuji přehled v oblasti literatury pro děti a občas mi to přijde jako řehole. Například při četbě této knihy. Něco tak zbytečného, aby pohledal! Mimořádně nadaný vnuk mimořádně nadaného děda a zcela nenadaných rodičů, se ocitne v tísni, protože je mimořádně nadaný. Jeho nadání spočívá v tom, že mu před očima defilují číslice, občas to celé udělá cvak a hoch postoupí do dalšího kola, bez ztráty desítky, přičemž není jasné proč a zač a nač. Inu, jestliže máte nadané dítě, anebo v to doufáte, snad zkuste raději E=mc(na druhou), lásko moje, neboť i přes věkovitost této knihy, je to paráda, na rozdíl tady od toho.
Autorovy knihy se snadno a rychle čtou a ještě snadněji chápou. Snad právě pro tu jednoduchost sdělení je to takový fenomén. Pro mě osobně je to muž jedné knihy a všechny ostatní jsou variacemi na totéž, což neznamená, že jejich četba pro mě představuje zklamání, knihy zhnuseně odhazuji do kouta a odcházím se léčit Bratry Karamazovými. Čas od času si nějakou přečtu, ale v knihovně je mít nepotřebuji. Stále hledám nějakou, ve které překročí Alchymistův stín. Tahle to není, neboť je v ní řečeno, samosebou stručně, rychle a čtivě, že problematika duševních nemocí souvisí s životním stylem, což je asi stejná pecka, jakože problematika bolavého kolene souvisí s nadváhou. Stará Škopková už to vyádřila lakonicky, že lidi samou roztažeností nevědí, co by do tý huby dali…. Náš nepřítel je, stejně jako vždycky, strach, přičemž to vypadá, jako že když nejde v životě o život, tak jde o proslulé H, takže čeho se bát? Kdyby to bylo až takto jednoduché, jen si tak přečíst dalšího Paola a vyrazit Slunci naproti….
Ne a ne si vzpomenout, kdy jsem četla něco od čínského autora, který by nebyl už hodně dlouho hodně mrtvý. V případě tří těles mě nalákalo, že začátek spadá do období Kulturní revoluce. Z knihy se nakonec vylouplo něco daleko přesahujícího moje původní očekávání! Filozofie, ideologie, fyzika, prostě celý soubor kognitivních věd, poskládaný do příběhu, který má hlavu a patu. Čína od šedesátých let do současnosti, kontakt s mimozemskou civilizací, ochrana přírody, ochrana vědy a parádní počítačová hra. Bavilo mě to celou dobu náramně a bylo mi líto, že kniha končí. Klidně bych četla dál a dál.
Tak se do série postupně nořím. Po přečtení prvních dvou dílů v jedné šňůře, si dám trochu pauzu, přeci jenom je to nálož písmen! Zatímco v prvním díle bylo sem tam i nějaké radostné světlo, zde ho bylo pomálu. Válka a zmar a zmar a válka, popsané tak naturalisticky, že takto nějak to zcela jistě bude. A lhostejno, jestli možná kdysi kdesi nebo nyní kdekoliv. Zhroucení řádu a hodnot a všude oheň a násilí a hnus a jedno v čím jménu. Líčení bitvy o Králův přístav je hodně působivé, včetně proměn Tyrionovy bojové nálady. Pokračování si dám určitě, jen si dopřeji pauzu.
Stručný, srozumitelný a praktický text, který lze využít i při práci s úzkostí, která nemá až takovou podobu.
Pro mě novinka. O filmovém zpracování vím, ale neznám ho. Ten rozsah mě ohromil a trochu znejistěl, nicméně zbytečně. Příběh se odvíjí, jedni umírají, jiní stárnou..všude jen boj a krev a zkáza a zmar, soumrak jedněch, úsvit druhých. Místy je to drsné, jak žiletky. Pokračování mě nemine.
Je to vlastně takové volné pokračování příběhů z ostrova Lewis. O cestě ostrovanů do Kanady. Všechno to vyprávění z minulosti bylo velmi bolestné a nejen pro hlavního hrdinu, ale i pro čtenáře. Měla jsem za to, že těžko může ještě autor najít něco z historie souostroví Vnější Hebridy, co by mělo podobnou sílu, jako Skála. A ono se mu to povedlo!
Poslední nahlédnutí do ostrovní minulosti a přítomnosti, uzavřeného společenství a svérázných poměrů, bylo zřejmě nejchmurnější. Přestože jsem si myslela, že už to nejde. Tentokrát znovu vzpomínky hlavního Ostrovana. Dávné přátelství a lásky a všechno, co už nejde vrátit zpátky, i kdyby se člověk uprosil a nausiloval, co mu jen síly stačí…. A znovu nahlédnutí do místních zvyků a zvláštností. Tentokrát keltská hudba a šachové figurky. Nádherné, melancholické vyprávění s koncem, který je srdcervoucí a nevyhnutelný. Peter May se dokázal ukáznit a skončit, přestože by určitě uměl ještě jeden díl vyčarovat.
Povídka na pěknou dobrou noc, jako dezert po obědě, anebo k snídaňové četbě, jako ladidlo na následující, nejlépe nabitý pracovní den. Rozjezd je famózní, k popukání a lehounký, jako piškot. Ve třetí třetině mě okouzlení přešlo, ale závěr je zase mnohoslibný. Rozhodně vydařený text, který pobaví a navzdory avízu o horroru vyděsí jen velmi lehce.
A zase ta Flavie! Jako obvykle chemicky zvídavá, tvořivá a bystrá, tentokrát situačně sněhová a zimně ledová. V rodině de Luce je skutečná vánoční pohoda, která se projevuje zejména mezi sestrami něčím, jako příměřím. Při příležitosti natáčení filmu a sněhové bouře, se jim do Jeleního mlází nastěhuje celá vesnice a filmový štáb a to nemůže skončit jinak, než vraždou.
Mezi jednotlivými díly trilogie z ostrova Lewis je zdraví prospěšné si nechávat pauzu. Tolik patosu a melancholie by jeden nemusel najednou snést. Znovu se prolíná minulost se současností, tentokrát nikoliv ve vzpomínkách navrátilcových, ale ve vzpomínkách starého muže, který se v přítomnosti zcela ztrácí. Uhrančivé prostředí souostroví Vnější Hebridy, uzavřené komunity, staré tradice a specifický životní styl, katolíci a protestanté, sirotci a darebáci. Koktejl namíchaný parádně a návykově. Tak, jako se z mysli nedá vypudit Skála a všechno, co k ní patří, těžko půjde vytěsnit příběh starého pána, kterého štěstí míjelo statečně a vytrvale, přesto se o něj nepřestal ucházet.
Pro mě první setkání s autorem a je z toho láska jako trám! Nádherné vyprávění, velká sága, úplný tolkienovský příběh! Lidstvo se octne v úzkých-trochu dílem vlastní iniciativy, trochu dílem sil,na které nemá vliv. A je mu tedy nutně nějaký čas úzko - násilí, šílenství, zkáza a zmar a chaos….Mocní se tlučou mezi sebou a lidé zrovna tak. Inu a někteří jsou holt předurčení k tomu, aby na sebe vzali břemeno spásy…Příběh je strhující a závěrečné napětí mohutné. Nádherné vyprávění!!! Dočíst a dát si to ještě jednou zrovna dokola!
Podle mě by ho ona prostě stejně byla nechtěla, i kdyby byl sebeoduševnělejší! Byla mladá a svěží a obletovaná, nebyl důvod, aby nechtěla krásného. A Cyrano prostě miloval jenom jí a žádnou jinou a tak si našel způsob, jak s ní být. Byť by to zvenku vypadalo divně. Je to úchvatný příběh a strhující hra, když se do toho herci opřou! Kupříkladu Jiří Langmajer.
Holčička s přiznaným podpůrným opatřením, kterého se jí dostalo na lékařský předpis. Příběh velmi moderního střihu. Krátký – dalo by se z toho vyvařit mnohem, mnohem víc, přesto se autorka ukáznila. Nápaditý a velmi současný. Ilustrace jsou z kategorie absolutní bomba a celá grafická úprava knihy uspokojí i hodně náročného sledovače dětské literatury.
Počáteční obava, aby se nejednalo o cosi zase třeskutého ze života seniorů s mimořádnými schopnostmi, se rozplynula docela rychle. Vyloupl se z toho text s mimořádnou výpovědní hodnotou a tak aktuální, jak to jenom vůbec jde. Stárnoucí Evropa a její stárnoucí obyvatelé žijící v domovech pro seniory a řešící především to, CO vlastně dělat ve zbývajícím čase, který se sice nemilosrdně krátí, přesto je ho velmi mnoho. Čím ho naplnit, když tradiční úkoly tak nějak zmizely – starost o potomky a zaměstnání. To vše v kontextu jednoho kalendářního roku v zemi, která disponuje rozsáhlou sítí sociálních služeb. Přečetla jsem si to dvakrát za sebou a ještě si to dám jednou.
Madame Bovary na mě hleděla celá léta, ale nějak se mi ne a nechtělo vzít školní četbu na milost. Po přečtení vůbec nechápu, proč jsme to měli na základce doporučené ke čtení, neboť že bych z toho bývala něco měla, to pochybuji…a na střední zrovna tak... Já taky dost chyběla..duchem…nicméně kamarádka mi říkala, že jejich češtinářka to ve výkladu pojala tak, že zatímco Anna Karenina do toho řízla pochopitelně a SPRÁVNĚ, protože ze zoufalé lásky, tak Ema NEVHODNĚ, neboť z čisté zpovykanosti. To už nechť každý posoudí sám. Já jsem si četbu královsky užila!!! Uchvátilo mě to. Všechny ty postavy, žijící si vlastní příběhy, tahající z pat nejrozličnější šablony a schémata, sex, prachy a skoro rokenrol….