Damatto
komentáře u knih
Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
Prvně jsem se setkala s filmem, knihu jsem četla až po shlédnutí filmu a opět se mi potvrdilo, že člověk díky filmu, či nijak předané audio nahrávce přejímá od interpreta jeho vlastní emoce. U knihy jsem občas přestala dýchat- u filmu jsem v případě nestravitelnosti mohla odejít, od knihy ne- a je to tak dobře. Dík Karlu Kopfrkinglovi a jeho podivínství, no spíš zvrácenosti, jsem se zase utápěla ve špíně světa a byla ráda, když jsem dočetla poslední stránku, koukla na modrou jarní oblohu a se slovy.... A dopr*e odešla hrát si s vnoučaty na jarní, ještě od sněhu mokrou, ale jarem voňavou zahradu. A byla jsem , v tu chvíli neskutečně šťastná, spokojená...
Porcelánový koník z Dynastie Tchang
Helene Tursten
Detektivky nejsou pro mě až tak úplně na piedestalu zájmu, ale tyhle, od paní Turstenové mě chytily. Vrátila jsem se k nim po skoro 10 letech a jako, za mě - luxus. A hurá na další ...
Kniha rozkoší, smíchu a radosti
Vladimír Páral
Další z knih, které mi relativně pomáhají vracet se do klidných životních vod a jistot - jdu si takhle časem a vracím se do doby, kdy jsem měla svět v pořádku a Páral mezi ně rozhodně patří. Jeho knihy jsem milovala od puberty až doposud- s pomocí kalkulačky jsem to spočítala na krásných 45 let...wau - to je panečku let- a pořád stejně žádoucí a přesto - nebo právě proto tragikomický Ipser. A za ním stojící Páral se svým mužským nadhledem a dopodrobna terorizující duši člověka, aby pak vyšel z příběhu jako vítěz a vy museli sáhnout po jeho dalších knihách. Párala prostě nelze nemilovat.
Nymburk - královské město v červených hradbách
Jan Řehounek
Ke knize jsem se vrátila i díky výletu, který jsme si doma nedávno udělali. Nějak jsem zatoužila po "cestě do minulosti" a díky fotografiím i povídání , které jsem v knize znovuobjevila jsem zatoužila znovu se projít po městě, které pro mě v mládí docela hodně znamenalo. A doporučuji, staré přemyslovské město - jeho centrum se nezměnilo, i když se 21 století kolem houfně dere na místa, kam se ještě v 80 letech minulého století chodilo s dětmi s kočárky do oázy klidu a pohody.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
Možná i dobou, kdy se mi kniha opětovně dostala do rukou, kdy prožívám , společně se sestrou "cílovou cestu" rodičů, do toho se derou vzpomínky na "Coby-kdyby" a naděje, které vlastně nadějemi asi ani nebyly, dokážu se vcítit do pocitů Marie - radovat se z lásky, být nešťastná z proher- Hájíček tohle prostě umí a za tuhle knihu mu z celého svého srdce velice děkuji. To co zažívám já na prahu s uvítacín plakátem "stáří", to je tady přesně vypsáno- touhy, zmary, malé radosti , které kompentují velké ztráty- prostě díky za to, že jsem se občas zasmála, občas skřípala zuby, občas se zamyslela sama nad sebou a přišla nato, že ne všechno je jen a jen moje vina... a za mě super kniha, pokud se chystáte na narozeniny, které již delší dobou nesou s sebou číslovku začínající ...sát"
Noční vizita
Helene Tursten
Paní Helen Tursten jsem potkala před deseti lety, ještě před tím, kdy jsem zdejší DK poznala- a po 10 letech se k ní vrátila - takový návrat do doby, kdy mi bylo fajn a snad i proto se vracím i ke knihám z dob minulých. Naprosto skvělé detektivky, které vás při první stránce chytnou a nepustí. Na noční vizitu jsem náhodou naraziĺa před lety v úžasné kralické knihovně a vím, jak mě čtení přikurtovalo k židli. A i po letech, kdy jsem se ke knize vrátila jsem zažila zase ten pocit, kdy něco čtete a hledáte každou volnou chvíli, jak se ke knize vrátit a číst- doporučuji a těším se na další autorčiny knihy
Den, kdy přišli bohové
Erich von Däniken
Jsem naprostý analfabet,co se týká oblasti nejen UFO, ale i oblasti předávné minulosti. Nedokážu svým mozkem pochopit a vstřebat například už jen to, že ve starověku , kdy vzkvétala římská říše, znali kanalizaci, uměli psát, dodržovali nejen fyzickou, ale u duševní hygienu, tak pár stovek kilometrů vzdálených od kulturní říše , žili lidé pomalu v jeskyních, neznali písmo, pomalu se ani nedorozuměli mezi sebou , přitom někde vzdáleně od nich jiz jedna civilizace, která znala matematiku, fyzické zákony už zanikla...a my do dnes neznáme příčinu zániku... nemělo by to pro nás být tak trochu memento?
Komentář koníčekbilymi mluví z duše , ač mě mrazí, když si uvědomím,kam se řídíme...
Kosmova kronika česká
Kosmas
Možná je to tím, že pocházím z rodiny, kde se hrdost k českému národu generačně dědí. Knihu mám doma již pár desetiletí a jednou za pár let se , díky ní, k naší historii vracím. Neskutečně mě to uklidňuje, obzvláště v době, kdy začínám pochybovat, co tady po sobě jednou zanecháme. Ale naše dávná historie mi dává naději, že se jen tak neztratíme, vždy se našel někdo, kdo začal za naši identitu bojovat a my, jako naárod pokračovali dál, i když jsme de facto" vstali z popela". Kéž by i pokračování naší identity bylo v budoucnu spjato s hrdostí a nadějí, že Čech byl, je a má být na co hrdý.
Sudetský dům III: 1959–1968
Štěpán Javůrek
Každopádně styl pana Javůrka je dokonalý. Přesto mi čtení posledního dílu dalo nejvíc práce a ze všech 3 dílů jsem četla v nejdelším časovém úseku. Zatímco u prvních dvou dílů jsem hledala každou volnou minutu ke čtení, tady jsem , možná těžkou dějovou linkou, neshledávala potřebu volný čas trávit s touto knihou. Ale i tak 4 *, styl pana Javůrka je dokonalý a byla by škoda se s jeho knihami minout
Barvy loučení
Bernhard Schlink
Po Předčítači jsem se vrhla na další autorovu knihu a přiznám, že tyto vícevrstvé povídky s patosem deprese a smutku , kde na konci tunelu bliká jakési světélko v podobě úlevy snad i smíření a pravděpodobně i odpuštění. protože ať chceme nebo nechceme, pokud v životě neodpustíme (a neopustíme ) v pravdě se s životem nesmíříme a dál se topíme v nadějích, smutcích, zlobě.....
Moc citáty z knih do komentářů nepoužívám, ale tohle je pro můj závěrečný doslov k mému komentáři asi to pravé...
,Možná se někdy člověk osvobodí jen tím, že zradí ty, kterým dluží věrnost."
České Švýcarsko
Taťána Březinová
České Švýcarsko pro mě voní prázdninami, létem a první láskou. Udělali jsme výjimku a místo léta ho navštívili s tímto průvodcem a to v zimě. A ač je zde , po letech, spoustu věcí jinak, přesto to tady pořád voní- pohodou, klidem a brada nám spadla nad tamní zimní krásou, nepřeháním, když řeknu, že pohádkovou.
Jablko
Michel Faber
Nějak vůbec nevím, co napsat. Rozpačitě jsem knihu před chvílí zavřela a vlastně jsem do jejího dočtení netušila, jak rozporuplné pocity ve mně zůstanou. Snad za snahu, snad za to, že jsem v knihovně záměrně sáhla do police k autorovi, snad za to, že jsem se knihu dočetla... tak 3*
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století
Svatopluk Čech
Tak nějak prožívám období, kde se vracím ke knihám , které jsem četla v mládí a tuhle jsem četla v "předmaturitní době" a vím, že se mi moc líbila. Tak jsem se znovu ponořila do nadčasové knihy, která ukazuje, jak je člověk pořád stejný. A to ať žije ve středověku, nebo v 19 století o 21 století ani nemluvě.
Tím, že mám teď podstatně víc času a mám prostor knihy v klidu číst a nikam a na nic nespěchat , dokážu i pomocí kamaráda Googla studovat i to co mi ze školních škamen uniklo a tím, že jsem člověk, co nemůže žít bez "centrálního plánování" jeli jsme o víkendu do rodiště p.Čecha- do Ostředku a byl to super výlet po jeho stopách . Takže knihu i výlet do jeho rodiště doporučuji
Na památku černá
Carlene Thompson
Poprvé jsem četla knihu před x lety, -no teď to počítám- před 30 lety...wau.... no a vrátila jsem se k ní , když jsem vybírala narychlo něco, co mi pomůže překonat pobyt v nemocnici. A tohle bylo to , co jsem hledala - napínavé, děsivé, šílené- pokud potřebujete něco, co by vás mohlo na čas odtrhnout o reality , tak doporučuji. Tady, u této knihy , určitě zapomenete na svět okolo
Panna nebo orel
Václav Dušek
Knihu jsem prvně četla někdy v 17 letech a pak viděla film, kde Tadeáše hrál V.Kratina- tehdejší idol všech dívek a žen od 15-100 let ( nebo teda alespoň můj určitě ). Porovnávala bych asi neporovnatelné, kdybych s odstupem hodnotila knihy dnes- a napsala hodnocení ve svých 17 letech. Byla jiná doba, jinak jsem život vnímala. To co jsem na Tadeášovi ve svých 17 letech obdivovala , najednou vidím jinou optikou a na prahu 60 let si říkám- no tak něco takovýho bych doma nechtěla ani zadarmo.
Možná asi prvně lituji toho, že jsem se ke knize po letech vrátila a ztratila své iluze z mládí....
Takže z nostalgie 3* , víc ze mě nevydoluje ani charisma, které si Vladimír Kratina v sobě pořád nese
Sto padesát let železnice v Nymburce
Jan Řehounek
Je pravda, že komentář bude ovlivněn citovou vazbou, neboť jsem na této trati kdysi sloužila a to s červenou čepicí na hlavě a poslouchali mě všichni fírové a signalisti kolem dokola..... a později jsem v Nymburce bydlela a mám k tomu kraji neskutečně silnou citovou smršť- a proto mě fotky i příběhy dojímají , Nymburk a okolí miluji i když jsem již přes 30let sta kilometrů vzdálená- a knihu jsem objevila v zapadlém antikvariátu a je prostě úúúúžasnááááá
Sudetský dům II: Podzim 1947 - květen 1950
Štěpán Javůrek
Nezažila jsem tu dobu, ale kdo ji přežil s čistým štítem, tak klobouk dolů.
Opět autorem naprosto luxusně zpracované a ještě luxusněji napsané- styl pana Javůrka je prostě dokonalý.
Jen tak pro info, jaká to byla doba....Máme v rodině- nebo vlastně měli jsme v rodině pamětníky, jejichž rodinní příslušníci prošli jak gestapem, tak STB - a vyšetřování STB bylo - omlouvám se za použití nespisovné češtiny, ale autentické : "- kurevsky drsné a kam se hrabalo gestapo..."
Moje babička z toho měla po duši akový zmatek a strach o své děti, že po smrti dědy- komunisty a přitom ona sama byla věřící- že chodila v neděli tajně na "ranní" a v pondělí na schůzi KSČ.... a takhle to praktikovala až do své smrti....až tak dokázaly obě strany lidi zblbnout- a my se divíme, že to dokázal Hitler v Německu s davem, který za ním šel...nešel třeba za ním, šel za prosperitou a blahobytem... a co mužíci v Rusku, když přišli k moci- negramotní, vyhladovělí lidé dostali moc a to se pak točilo kolo osudu- a kdo čekal, že lidé v jakžtakž demokratickém státě budou jiní?
Kdo nešel s davem, byl nejen on, ale i jeho následná generace, odsouzen k buď "dobrovolnému odejití", nebo peklo na zemi. A kdo přežil s čistým štítem zdejší peklo na zemi, tak tomu čest a sláva...
A díky panu Javůrkovi za krásně zpracované téma a moc se těším na 3 díl, který mi díky DK už míří do schránky....
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
K panu Javůrkovi a jeho knihám jsem se dostala již před pár lety, přes Chaloupky k Sudetským domům- styl psaní pana Javůrka se mi moc líbí a tím, že jsem se životní cestou dostala z vnitrozemí do Sudet se díky procházkám to kopcích a samotách, které před sto lety zněly dětským smíchem a životem a nyní obrůstají břečťanem a mechem- je mi velice smutno.
Na Sudetských domech je velice čitelně popsán nejen osud naší země ve 20 století, dějiny všichni známe a autor se přesně historické lajny držel, ale co se mi na panu Javůrkovi hodně líbí je popis - duševní pochody- lidí, jejich vnitřní pocity, které autor naprosto famozně zpracovává.
JAk lehce se ze sraba stane svině a jak moc je to jednoduché- lidé se pak mění dějinnými událostmi tak rychle, že večer máte kamaráda, za kterého by jste dýchali a ještě večer byste věřili tomu, že i on za vás- a ráno stojíte proti sobě , každý na své straně barikády a jdete si po krku. Člověk by tomu neuvěřil -vím ale z vyprávění svých dědů, kteří prošli první republikou, Terezínem, Mathausenem , že holt není přítel jako přítel a když je ti nejhůř, pravá tvář se vyklube z každého - a tohle panu Javůrkovi jde- popsat myšlenkové pochody obou stran barikád.
Psychologie souhlasu
Pjér la Šé'z (p)
Tak tohle bylo na dřeň sama sebe. Nesčíslněkrát jsem od knihy odešla, abych se, po nadechnutí, zase vrátila...nejen ke knize, ale i sama k sobě..
Člověk by nikdy neměl ztratit sám sebe, neměl by nikdy zaprodat svoji duši a měl by se umět radovat se ze života, vždyt ať chceme, nebo ne... intuice nám vždy napoví, pokud jdeme špatnou cestou.
A pokud se někdy zbaběle zaprodáme ve jménu nějakých vyšších zájmů, vždy jdeme jen za svým prospěchem, nekoukáme , jestli nenechávame za sebou poušť a vyprahlou zemi.....a tím naše radost ze života končí.
Nejsem pesimista, naučila jsem se v poslední době koukat na svět z té lepší stránky a přesto realisticky. A ač to bude znít jako klišé,...Možná I díky této knize...doba četby...od srpna do prosince...není to o odpočinkovém čtení, je to čteni o mmě, o tobě, o nás, o vás....
Maus – Souborné vydání
Art Spiegelman
Kniha se mi nedostala do rukou prvně. Jen musel dozrát čas ji znovu přečíst a zpracovávat vjemy, které mi při prvním čtení unikly. Holocaust, válka, vybíjení člověka člověkem...o to je již spoustu napsáno. Co jsem teď vnímala, tak tu neskutečnou tragičnost života, kdy dva tvorové ( jedno jakékoli rasy, ať lidé, či krysáci, myši či třeba orangutani) jsou na počátku života naladění na život v poklidu, v náručí šťastně rodiny...a jak se jim povahy, vlivem okolí a nějakého nesmyslného sváru , který ani sami nezávislí, změní k nepoznání. Z mladých lidí se stanou psycho invalidi, neschopní čisté lásky , protože v ní nevěří. Zažili takové nespochopitelne a bolestné strasti a to díky své rase, že nebyli schopni žít s radostí ze života. Smutné, děsivé, varující...