Damatto
komentáře u knih
Opovážlivá drzost být sám sebou
Jan Menděl
Každý má svého kostlivce ve skříni. Je důležité si to ujasnit a přiznat...a k tomu vám tahle kniha pomůže...najít sama sebe, přiznat sama sobě, že ne každému je dobré se zavděčit, protože ne každý člověk je ten, kterého jste měli, či chtěli v životě potkat a žijete jen jednou. Jak moc je důležité si v životě nehrát na to co od vás chtějí ostatní, ale co chcete a po čem toužíte vy sami. Nefňukat nad životem, život je to, co si z něj sami uděláme. Každý se ocitne na dně, v bahně svých průserú, které bychom měli řešit, postavit se k nim čelem, ne čekat, že je ostatní vyřeší za nás . Tuto knihu jsem dostala od svého kamaráda do rukou na hradeckém nádraží, když jsem zhrouceně ronila proudy slz nad něčím, co nemohu ovlivnit. A na trase Hradec, Pardubice, Štrba jsem se po pár měsících naučila smát a možná i se těšit na život po...rozchodu, rozvodu, překonání odchodu...doporučuji, pokud se chcete s životem prát a , jak mi řekl i můj kamarád...ne na něj srát...
Tatry mého srdce
Václav Cibula
Tak jsem si trochu obrnila nervovou soustavu a s partou spolupracovníků se vydala do Tater, takový splněny sen, který neskutečně fyzicky, no vlastně i duševně sakrá bolí. Ale pořád je tu moje.. Co tě nezabije, to tě posílí...rychlikem z Čech tam jste coby dup a čeká vás...zalknutí nad tou dominantností, pokora před neskutečnou drsností a pokud si člověk dokáže, čemu sám nevěři, že dokáže...je to pro vás určitě zadostiučinění s tím, že nejste takový srab, jak si o sobě myslíte...i když zcela upřímně...ne, že bych se netěšila na cestu dom a pekelně jsem se bála...
Putování pro nic za nic aneb na kole i v mačkách v pohodě i sračkách
Pavel Knebl
Moji kolegové vědí, že ráda čtu a že, ač to tak nevypadá, jsem se zdejší databází dlouhodobě spjatá.
Na našem cyklovýletě na Šumavu, kdy jsem byla pomalu nejstarší a občas zanadávala na ubytování, na záda, na to, že už nemůžu a moje věta"do p.d.l. já dal nejedu, nechte mě tady umřit" zazněla za tři dny nesčetněkrát...a přesto mi včera věnovali tuto knihu ...
čte se moc hezky, je to úžasně vtipně i mile vypracovaný cestopis....Kniha se mi fakt líbila, občas mě zarazilo až neskutečně, co člověk dokáže zpracovat...děkuji za knihu...určitě se k ní někdy ráda vrátím, možná i v tom stanu a s koupelnou v horské tůni...čte se to ve vlastní posteli skvěle...uvidíme...howg..
Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek
Když nám, před lety, zemřel náš první psí frajer, bylo nám neskutečně smutno a já v slzách konstatovala, že psa dom už nikdy. Vždyť jeho oči mluvili ke mě psí řeči a já věděla, že si rozumíme, jak s nikým. Po 30 letech jsem své další štěstí dostala a to ještě v mladě štěněcim věku, kdy mu maminka zemřela a my ho po nocích krmili podle scénáře pana veterináře. A zase promluvili psi oči...a já se v nich totálně utopila a pochopila Čapkovo konstatování: pes je z rodu humoristů, „je dobromyslný a vulgární jako anekdotář, který by se bez publika musel ukousat nudou“.
Kniha je naprostá pecka, psí příběhy jsou napsány s takovou náručí lásky a něhy, kdy každý, kdo má doma jakékoli domácí zvíře , jihne a nejraději by toho svého mazlika, uňuhňal...přesto, že se včera nepochopitelný způsobem podhrabal do sousedovic zahrady a způsobil tam neskutečnou paseku. Z jeho oči se dá totiž vyčíst..." to máš za to, že jsme včera nešli na procházku, cos slibovala..."
Čapek psům ohromně rozuměl a jeho.laska k živým tvorům je cítit nejen z této knihy.
Pohádka o Raškovi
Ota Pavel
Pohádka se skutečným příběhem. Knihu jsem držela v rukou prvně již v dětství, vím, že mě hodně bavila a rodiče,(na rozdíl ode mě sportovci tělem i duší) mi o Raškovi hodně věcí doplnili. Dnes jsem knihu asi po 10 letech znovu dostala do rukou, samozřejmě mé osobní nostalgické pocity se mnou cloumají ze strany na stranu, přesto mě kniha tak jak v dětství, neskutečně bavila a odvedla mě do světa férovosti, sportu a nadějí. Kdoví proč mě vždy u čtení sportovních knih a článků vždy napadají myšlenky o nezbytnosti zdravého pohybu, jakmile ale knihu dočtu , jediné čeho jsem schopná, je se posadit na kolo.
Kniha napsaná naprosto famozně , čte se lehoučce a přesto v ní kus srdíčka necháte. Ota Pavel prostě psát bezesporu uměl.... asi tak jak Raška skákat. Děkuji oběma.
Mlha
Stephen King
Z celkového hodnocení jsem trochu rozpačitá. Ne, že bych čekala od Kinga jiný level, ale některé povídky mě doslova uzemnily, jiné však překvapily tím, že jsem od Kinga čekala něco víc. Ale to je jen můj problém. Co u autora však zcela bezkonkurenčně oceňuji, to je jeho vstup do lidské duše...tak jak on dokáže popsat myšlenkové pochody různorodých lidí, to je prostě rozbor psychologie lidské duše, jak z partesu. .mně zpočátku dělal hodně problém číst povídky za sebou, přece jen jsem u Kinga zvyklá na postupně vypracování děje a naprosté vygradování zápletky v posledním okamžiku. Ale to nic nemění na celkové kvalitě u Kinga nezvykle krátkých příběhů . Za mě hodnocení na 5*.
Jak jsem potkal ryby
Ota Pavel
Možná tím, že jsem strávila 25 let po boku zarytého rybáře, měla jsem pruty pomalu u postele a zažila přenádherná brzká rána u rybníka, kdy nad mlhou vykukuje sluníčko, všude mír a klid, příroda se probouzí a já se při vzpomínkách vracela do časů, kdy jsem se učila zaseknout, šermovat s prutem tak, abych neublížila sobě ani okolí, zakrmovat, manipulovat s navijákem tak, aby byl správně nastavený a v neposlední řadě hlavně vydržet být ticho ...pro mě nepředstavitelné utrpení, které mi zrovna ta probouzející se příroda vynahradila....pro mě byla kniha takový nostalgicky , přesto krásně vyplněný čas u vzpomínání nad tím vším co život dal a vzal. Ota Pavel umí neskutečně uklidňujícim způsobem vykreslit, či spíše vypsat, co všechno se dá u vody-a nejen tam-- zažít, naučit se a vzápětí pochopit. Žena rybáře se časem naučí i patlat se s krmením a
neremcat nad zapatlanou kuchyňskou linkou, umí navíjet naviják v právě uklizeném obýváku, kde v klidu překračuje pruty aniž by se jich dotkla, protože to nevadí, že s vysavačem zavadí o televizi, či jiné zbytečnosti, hlavně, že se nedotkne prutů.
Protože čas u vody se přece nepočítá....
Za mě 5 hvězdiček a kdyby to šlo, tak i víc.
Kralevic Karel (1334 - 1348)
Vlastimil Vondruška
Historické detektivky od pana Vondrušky mě před lety nadchly, ale po krátké době už jsem měla "převondruškováno". Začátkem měsíce mě tato kniha v hradeckém futuru naprosto fascinovala a byla moje. A jsem moc ráda, že jsem si knihu koupila. Naprosto jsem Vondruškovi zpětně propadla. Karel IV je moje láska od dob dějepisu v 6 třídě a panu Vondruškovi děkuji za nádhernou cestu do naší české historie. Karla IV i Jana Lucemburského známé z dějepisu jako strohé postavy, přitom to byli lidé, se svými starostmi i radostmi. Moc krásná kniha.
Bože chraň aspidistru
George Orwell (p)
Moje druhá kniha od Orvella a tak.jako.u Farmy , kterou jsem dočetla také v noci, mi kniha rozpumpovala mozek do nejvyšších obrátek. Až po dočteni jsem pochopila spojení s aspidistrou...odolná, nenáročná, dlouhověká. A to.jsem vlastně měla v knihovně požadavek na Orwellovu knihu 1984,ale ta je na pořadnik a to pořadně dlouhy .
Pocity jsem.při čteni ...hodně různorodé
Nevím, Gordon mi připadal, jako malý, rozmazaný spratek, ktery nevi co v životě chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Nesnášela jsem ho, přitom obdivovala Orwelův styl, jakým onu postavu tak neskutečně popsal. Co obdivovala, byla jsem jim naprosto fascinována a přitom žasla nad tím, že vlastně podobné postavy znám i z reálného života.
Nicméně , romány pana Orwela mi hodně zachutnaly a k Vánocům dám rodině jedině téma dárků, protože jsem zatoužila alespon něco z Orwela mít, vlastnit, ve své vlastní knihovně.
Šumava
Ivo Paulík
Nestihli jsme všechny trasy, ale ty základní, co jsme našli okolo Sušice jsme přes prodlouženy výlet zvládli. Za mě nejkrásnější, na kole ovšem asi nejnáročnější, pokud nejste alespoň trochu vytřénovaní, je kolem Vydry na Antýgl a přes Čenkovu pilu do Kašperských Hor. Nádherná příroda, Vydra a Křemelna jsou stříbročisté, divoké, ale přenádherné řeky, jejichž divokost vám uklidní dušičku. Za zmínku stojí i cesta z Kašperek do Hartmanic a zde starý hřbitov, vedle židovského památníku, který vám zas ukáže, že je tady člověk na návštěvě a měl by si vážit každého dne, který zbytečně nepronrhá. Cesta na kole na samotný Kašperk byla celkem pohodová, kdyby člověk koukal před sebe na cestu a ne co kde lítá. Jedná se o lesní cestu, kde nenápadně vyčnívající kořeny, které mě ve finále dostaly , zřejmě vyžadovaly mou podrobnou prohlídku u samé země. Ale na hradě mě nechali umýt odřený nos a kolena....takže timto chválím i kašperské hradní pány a paní A hlavně hodné brigádníky, zřejmě studenty, kteří se vůbec nesmáli, i když jsem určitě s pdřenym nosem a přilbou nakřivo k smíchu rozhodně byla...:-)))
Dokud držím pohromadě
Marcela Mlynářová
Tak určitě,pokud saháte po knihách této autorky, nečekáte nějaké "wau" z oblasti kulturní obnovy duše, ale čekáte oddych, klid a mír, případně si dušička lebedi v tom, že v tomhle svrabu života, kdy se vám hroutí vše, na co jen sklouznete pohledem, se stalo mnoha lidem před vámi...a už to působí jako antidepresiva...když jsem , s mamkou za zády, četla v letní pohodě u večerní kávy právě tuhle knihu, přestala jsem se na ten svět až tak moc zlobit. A přesto, že mamka nechápala, co je mi na popisech debaty autorčiny maminky s autorkou tak k smíchu , neboť naše debaty jsou pomalu jak psané přes kopírák, dodalo mi to elán a chuť se s tím životem zase začít setsakramentsky prát. Neboť předpokládám, že mě jednou syn, případně snacha taky seřvou za to, že budu stará a ještě k tomu drzá...a tu půlku krávy k snídani jsem se pokusila udělat i pro mamku, když jsem viděla to její zděšení, když v neděli ráno měla v pergole snídani...a u toho já s kamarádkou cigaretou a půllitrem kafe, co by zabilo i tu právě pojídanou krávu...myslím,že moje maminka a autorčina maminka by si o svých dcerach, co jdou svou cestou a v očích matky jsou věčně nad propastí samoty, nemoci, chudoby....a ještě ke všemu se tváří spokojeně....náramně popovídali.
Takže pokud máte v životě neskutečně bolavé splín nad čímkoli. .doporučuji....rozjasní vám četba této knihy den...a kdoví, třeba i ty dny následující...
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
V prostředí léta se ocitnout v mlžném oparu chudého, bídného Londýna a celé tehdejší viktoriánské doby...to i ty vulgarismy k tomu prostě patří a nepohoršují. Do toho.příběh Sugar, která se snaží dostat z neutěšeného bahna do prostředí, pro ni přijatelnější.
Nevím jak ostatní čtenáře, ale mě se při čtení neustále zmocňoval pocit, jako by sám autor při každém dočteni stránky na mě mrknu s tím...: Koukáš, co.?...počkej později.. "
Od první stránky do poslední jsem se od čtení neodtrhla a pokouším se v knihovně získat další autorovy tituly. I když dnes byl v knihovně beznadějně vypůjčen.
Andělé všedního dne
Michal Viewegh
Vrátila jsem se ke knize téměř po deseti letech, kdy už je člověk snad ani ne dospělejší, ale vnímavější na svět kolem sebe, Nemohu se zbavit pocitu určité tísně při čtení a přičítám to právě tomu, jak Viewegh náramně popsal, jak si člověk toho právě jemu darovaného života neváží. Musíme zřejmě projít životem s jeho radostmi a starostmi, zažít v rodině návštěvu konce (myslím tím smrt) u člověka , bez kterého vám je neskutečně teskno a zažít fyzickou bolest z této ztráty, na druhou stranu zažít i tu nepopsatelnou radost u pokračování rodu, z toho, že máte zdravé děti a vnoučata...tohle jsem si zpětně u Viewegha uvědomila a díky této knize i snad pochopila, že život nepočká, až si pofoukáme bolístky, které nás v životě potkají, každý promarněný den zůstane už navždy promarněný, každý ztracený rok, který jsme neprožili tak, jak jsme chěli zůstane už navždy ztracený. Život si námi nehraje na opakování a pokud andělé jsou-a já opravdu věřím, že nám ať již intuice nebo cosi v nás samo napovídá, když jdeme špatnou cestou- pak nám to "cosi" ukazuje nebo snad i napovídá, když děláme něco blbě , něco co jsme snad ani nechtěli, jen nás to "něco co je špatně" v životě potkalo nepřipravené... Za mě kniha sice trochu depresivní, ale po přečtení se mi najednou tak nějak zvláštně ulevilo na dušičce.
Farma zvířat
George Orwell (p)
Vůbec nechápu, proč jsem se Orwelovi tak dlouho bránila. Dnešní noc jsem trávila tedy s ním a byla jsem v tu chvíli četby naprosto mimo realitu života. Tak strašně z minulosti, protkané současností s hrozbou do minulosti, protože prasata byli, jsou a budou, stejně tak jak byli jsou a budou Napoleoni. TAk ale hlavně, že každá revoluce ukazuje, jak si mají být lidé rovni, Ovšem hned v zákulisí jakékoli revoluce je zřejmé, že někteří jsou si rovnější.... ať už jde o lidstvo , nebo jakékoli jiné přirovnání k jinému živočišnému rodu.
Hádanky od srdíčka
Zuzana Kopecká
Četla jsem s vnoučkem během letošních prázdnin a moc jsme se u toho i s ostatními vnoučaty nasmáli...a protože ještě číst neumí, četla jsem já a on hádal, Ostatní vnoučata jsou již starší, tak jen přizvukovala , hádanky jsou lehounké a obrázky dětem pomáhají. Nejvíce nás však rozesmál u hádanky: "Jsem pomocník hospodyňky, patřím přece do kuchyňky....a než jsem hádanku stačila dočíst, vnouček se na mě podíval a naprosto sebevědomě řekl.... to jsem přece JÁ.
Moc milá a pohodová kniha.
Konec starých časů
Vladislav Vančura
Ano, k Vančurovi a jeho stylu psaní a nespecifickému humoru musí člověk dospět. Konec starých časů jsem četla v období ne až tak úplně rozumové dospělosti a čtenářské vyspělosti ( no kde se tyto myšlenky ve mně práve teď berou, to sama nechápu :-))) ), ale četla jsem knihu při cestě do práce ve směru Třebova-Hradec a dvakrát jsem málem přejela hlavní stanici...dokonalý popis postavy, naprosto úžasný popis doby ...jedine co jsem čekala, protože jsem viděla i film, tak trochu více odlehčení a legrace. To v knize nebylo, ale nemělo to v žádném případě vliv na kvalitu zpracování filmu ani na kvalitu četby.
Výchova a výcvik psa
Bruce Fogle
Moc hezky popsán výcvik psů od štěněte....jen já nejsem ta pravá povaha na poroučení a rozkazy. Zajímalo by mě, kdo dokáže 4 měsíčnímu štěněti umět poručit co a jak....já zatím u výcviku skončila kapitálnim nezdarem...ale pamlsky, ty mu přece dám, když na to tak čeká. No tak budeme mít neposlušné psa...jeho spokojenost je k nezaplacení a když mi je smutno a drbu ho za oušky, kdy mi pak olízne bradu občas slanou od slzí a koukne na mě s výrazem...:" Co bulíš, máš mě a co chceš víc..." jsem dokonalé spokojená a šťastná a na pořádný výcvik už holt prostor není. Ale teorii mám nastudovanou dokonale. Na praxi ho má manžel, který to s ním dokonale umí a když je u něho, seká latinu o které se mi ani nezdá(myslím tím ovšem chundeláče, ten seká latinu, ne manžela (=)))..). Máme to jak kdysi u dětí....já češtinu, on matiku....já jídlo, on technické zabezpečení. V případě našeho štěněte Štěstíčka já granule a komfort, páníček výcvik a očkování. A milujeme ho oba láskou nebeskou...
V knize mi trochu chybí postup u těch štěňátek, donesenych dom od mámy. První týden jsem s ním spala na kalimatce v kuchyni, aby si u nas, ve velkém domě zvykl....no a svoji
nedůslednosti si sice zvykl, ale spi se mnou v pokoji, jinak teskní...a to jsem přesně takhle nechtěla....
Svévole
Lena Andersson
Kdo se v knize pozná, tomu se neskutečně uleví.
Že se člověk občas, obzvláště v období
zamilovanosti a pak v období konce vztahu chová jako totální blb a nevnímá svoje vlastní JÁ, to asi zažil každý ale určitě sobecky potěší, že v tom nebyl sám. A že takových po světě chodí... hafo...
I ta hrdost nám s tím vztahem kamsi odchází. A pak z čista jasna přijde den, kdy se i ta hrdost a sebevědomí vrátí a hodně litujeme, jakéhoto blbce jsme ze sebe udělali a druhé teď již vlastně naší protistraně tím zvýšili pocit dokonalosti. A to zase tůdle...je dobré si přečíst na toto téma i knihy, které vám vysvětlí rozdíl mezi láskou ,posedlostí a zamilovaností. A pokud s někým odpovědným a k tomu určeným proventilujete celý vztah-nevztah, pak máte vyhráno a nepronásledujete neustále své zlomené srdíčko větou: "Co jsem mohla a neudělala, co jsem měla a nemám.... a potoky slz se hrnou, aniž bychom to sami až tak moc chtěli" Rozum velí, ale srdíčko ho vůbec neposlouchá
Tady totiž hezky fifty:fifty...problém je vždycky 50:50 a to stejně na obou stranách ..A v závěru jedna obzvláště hezká citace, se kterou se tady asi v komentářích níže setkáte...
"úzkost z nezodpovězené zprávy je pokaždé stejná a jediná možnost, jak se jí vyhnout, je žádné zprávy neposílat.“
Čerň a stříbro
Paolo Giordano
Moje první kniha od autora. Když jsem knihu zákllapla dočtenou, bylo mi po dušička všelijak, jen ne dobře. Přesto se mi vyprávění líbilo. Taková cesta do duše, každý si z toho odnese to, co mu náleží. Za mě je to možná moje mylná domněnka, ale... ne každý má možnost mit v manželství berličku v podobě paní A. A problémy se jsou pak raz-dva neřešitelné. Protože se častěji svěřujeme se svými starostmi z domácího prostředi lidem z venku, než těm, od kterých čekáme nápravu...kterou oni nenapraví, protože o tom, že chceme něco změnit ani netuší.
A kdyz pak odejde držak rodiny , v knize v podobě paní A., je pak vše na nás a mnohdy se hroutí rodiny....všechno je o naši vzájemne komunikaci a o tom, nebát se řešit leckdy i zapeklity problém TADY A TEĎ
Báje a pověsti z Konicka, Litovelska a Bouzovska
Martin Strouhal
Pár let jezdíme touto krajinou Litovelska a Konicka směrem k Prostějovu a vždycky jsem si přála navštívit Bouzov. Až letos se nám to povedlo a v penzionu na nas ve společenske mistnosti čekala i tato milá a pohodova kniha, kterou jsme okamžitě přelouskali během prvního večera. Druhý den při cyklo.putování krajinou jsme si tak
s vnoučaty představovali, jak okoli vypadalo třeba před 5oo lety, kde kdo strašil, kde kdo je zaklet...Kniha je velice sympaticky a nijak zbytečně strašidelně napsána. Doporučuji ke čtení na prazdniny s dětmi v okolí Bouzova.
