vlkcz komentáře u knih
Zamyšlení nad různými podobami lásky v různých obdobích v zrcadle literárních děl. Eseje na pomezí literární vědy, psychologie a sociologie. Myšlenkově hodně podnětné a přitom čtivé.
3* málo, ale ke 4* je daleko.
Zajímavé téma o hledání vlastní cesty životem a překonání traumat. Bohužel podané trochu školometsky. A až na konci jsem se dozvěděl, že autorka měla v úmyslu podat téma jiné. Ano, místy se objevuje, ale rozhodně není nijak dominantní. To je silnější i kritika náboženské bigotnosti, která zabírá mnohem víc prostoru.
Navíc to není ani úplně dobře napsané. Rychlé střídání perspektiv by až tolik nevadilo, ale naprosto chaotické jsou dialogy, kdy člověk pátrá po tom, kdo vlastně říká kterou repliku. Nezvedají to ani popisy, i když tady mám podezření, že textu nepomohl překlad.
Prostě průměr.
Svou exkurzi začíná autor procházkou po historii Zlaté uličky. Poté se zaměřuje na jednotlivé domy a jejich obyvatele, zejména z 20. století, které je archivně dobře zdokumentované. Věnuje se jak těm "obyčejným", tak těm slavným (Franz Kafka, Štorch-Marien, Jiří Mařánek). V závěru pak stručně uvede i zajímavé objekty z okolí.
Velice kladně pak hodnotím grafické zpracování, kdy ilustrace a fotografie text vhodně doplňují.
Tak samozřejmě od tohoto typu literatury člověk nemůže očekávat moc hluboké myšlenky, jen vcelku předvídatelný příběh, přesto to úplně hloupé není. Takže nejvíc mi asi vadila trochu rozvolněná chronologie, kdy dojde k nějaké důležité situaci, člověk čeká katarzi, aby na další stránce zjistil, že mezitím uběhly tři dny, ve kterých nikdo na tuhle situaci v podstatě nijak nereagoval. Pak také trochu uspěchaný konec a větší rozpracování některých epizodních postav.
Ale jinak se tenhle srpen čtyř náhodně se sešlých postav, které potřebují v určité izolaci najít samy sebe a restartovat svůj život, četl docela dobře.
Výrazně lepší než úvodní díl, hlavně proto, že jde o jednolitý děj, točící se kolem nejasností Karlovy volby římským císařem a záhadně (a vhodně) se objevivšího, údajně mrtvého, braniborského markraběte. Ani dominikán Pavel už není tím náhodně se objevujícím "deus ex machina", ale je do příběhu organicky vpleten.
Nic, co by už nebylo literárně zpracováno jindy, ale Bauer píše svižně a nedopouští se historických nesmyslů.
Takže jako taková jednohubka, která pobaví a neznalým přihraje informace o zajímavých historických událostech, dost dobré a rozhodně kvalitnější než rádoby odborník Vondruška.
Několikrát jsem se přistihl, že mám pocit jako bych kloktal dehet. Ale narozdíl od Topola, Kratochvil píše lehkým perem, což na jednu stranu trochu odlehčuje atmosféru, ale místy působí až fraškovitě. Tahle nejednoznačnost mi brání dát bez výčitek 5*, ale 4.5* by to bylo určitě, kdyby to šlo.
Skvělá první kapitola s tísnivou atmosférou jako od Poea nebo Lovecrafta. Bohužel pak napínavost upadá do rozvláčných popisů, které ovšem Lewis neumí, nebo alespoň já s ním nejsem na stejné vlně. V okamžiku, kdy se objeví Nečlověk (bohužel to je až skoro v půlce) ovšem začíná jízda. Nejprve jenom brilantní dialogické souboje (někdy trialogické), potom i akce. Nicméně s blížícím se závěrem opět nabývají vrchu popisy a ta poslední kapitola byla vyložené utrpení. Mám pocit, že hlavně kvůli ní psal Lewis ty předchozí stránky, aby mohl náležitě oslavit Boha. Ale já se prostě s Bohem, který požaduje extatické uctívání, každou chvíli doprovázené výkřiky: "Jeho jméno budiž pochváleno." resp. s jeho následovníky, kteří takovéto uctívání praktikují, trestuhodně míjím. Možná je to moje chyba, ale tenhle Lewisův dogmatismus mi spolehlivě zazdí předchozí nadšení.
Nicméně zejména díky těm dialogům v prostřední části a některým esejistickým úsekům jsou, myslím, ty 4* zasloužené a určitě dojde i na závěrečný díl trilogie.
Svěží a vtipné, i když z některých textů je příliš znát snaha vypořádat se s lidmi, kteří autora "pleskali přes prsty", jindy zase rozčarování stárnoucího muže ze světa, kterému přestává rozumět. Ale styl a forma tyto "nedostatky" vyvažují.
Opět graficky výborné a přesně kopírující předlohu. Možná i proto, že Gaiman má filmové vidění i v knihách, takže se to do komiksu adaptuje snadno.
Samozřejmě musí čtenář nejprve odhodit hodnocení technických věcí a představ budoucnosti, které autor před 86 lety měl (i když možná některé věci byly úsměvné už v jeho době). Pokud se soustředí jenom na tu filosofickou a etickou část díla, jde o skvělou knihu. Bouhužel ale, z mého pohledu, jde u Lewise o častý problém formy a obsahu. Určitě ještě sáhnu po jeho esejích, ale v těch "beletristických" alegoriích se ukazuje, že děj je mu občas na překážku a působí dojmem suchopárného popisu, zejména pokud se dostane ke skutečnému popisu prostředí, tam už ty věty často šustí papírem. Pokud tedy nejde o chybu překladu.
Jinak lze z celé knihy cítit, že ji autor psal v předvečer války a ta tíseň je, i přes nadějeplné úseky téměř hmatatelná.
Ale určitě jde o knihu, kterou stojí za to přečíst a já osobně se už chystám na Perelandru.
Tak nějak 3,5*
Hlavně za nezáživnou první třetinu a trochu divný konec.
Jinak se čte poměrně dobře, jde o slušně namíchaný koktejl humorných situací a námětů k zamyšlení. O rodině, přátelství a vztazích obecně.
S většinou francouzských, zejména humoristických, autorů mám trochu problém. Přijde mi, že se snaží být vtipní za každou cenu a v této snaze lámou věci přes koleno. Hromadí za sebe křečovitě vtipy a rádobyvtipné situace, které ale často vyznívají spíš trapně. Obecně s tím nemám problém, viz moje obliba Aristokratky. Jenže tam je od začátku jasné, že je to groteska. V okamžiku, kdy se mi někdo snaží namluvit, že jde o realitu, tak to kouzlo zruší.
Legardinier se pohybuje na hraně. Ke zmíněným "nectnostem" je náchylný, naštěstí je ale ředí a tím jakžtakž dodržuje míru. Což na druhou stranu knihu zbytečně protahuje. Trochu mě zarazilo i to, jakou slepici z hlavní hrdinky dělá.
Ale za tu závěrečnou třetinu, kde už se blíží k "serióznímu" románu (a tahle poloha mu sedí mnohem víc), si 4* asi zaslouží.
Škoda, že jde o 30 let starou knihu, protože poslední zdroje, ze kterých autorka vychází jsou z roku 1993. Docela by bylo zajímavé, zda by v současné situaci viděla nějaký posun. Plné zajímavých myšlenek, v době vzniku určitě ještě kontroverznějších než dnes, některé jsou asi daleko aktuálnější teď než v době vzniku (např. polemika s feminismem či směřování k androgynitě).
Ale celkově hodně náročné čtení.
Tohle mi tedy nesedlo. Tím nechci nikoho přesvědčovat, že kniha nestojí za přečtení. Ale Danu Brownovi sahá tak někam po kolena. Strhující rozhodně není, a i když se vyložených anachronismů nedopouští, balancuje k nim tak blízko a tak často, že to prostě působí nevěrohodně (všudypřítomná snadná dostupnost papíru, dámy houfně čtoucí rytířské romány, anatomické znalosti vyžadující provádění pitev, které ale nebyly ve 13. století nábožensky přijatelné, i když ne oficiálně zakázané...).
Navíc některé věci jsou očividně nelogické. Na jednu stranu pro lidi evidentní přítomnost ďábla po jednom výstřelu, ale při inscenovaném zjevení Panny Marie, kde proběhlo mnoho odpálení petard sirný pach nikomu nevadil. A i ten důvod, který stojí za hlavní zápletkou je hodně přitažený za vlasy.
Prostě o Da Vinci kód rozhodně nejde a přirovnání ke Jménu růže je už úplně mimo.
Wow, ta se musela při psaní sjíždět na hustym matroši, poněvač bez vlastních zážitků by to napsala těžko.
Ale jenom jako experiment, protože jinak by celou knihu nemohla udržet takhle pohromadě. A že v ní těch rovin je požehnaně. Drogy, hledání vlastní identity, vlastenčení, všudypřítomnost církve v životě, honba za penězi a postavením (v Polsku v devadesátkách podobně jako u nás). Tohle všechno autorka zvládla napsat v 19 letech nezvyklým jazykovým stylem (což může některé čtenáře popuzovat), s lehkým odstupem, zdánlivě nezúčastněně. Přesto člověk s jejími postavami žije, a i když s nimi zhusta nesouhlasí, vlastně je chápe a svým způsobem jim fandí.
Klobouk dolů. Stejně tak před překladatelkou.
Já nějak nevím. Se spoustou myšlenek, které autor v knize uvádí se ztotožňuji. Hlavně tedy s těmi, kterými analyzuje příčiny. Ale v okamžiku, kdy se snaží hledat řešení, vítězí, zdá se konfese, byť v textu kritizovaná. A začínají se objevovat rozpory a protimluvy. Mužům k jejich mužství má pomoci více ženskosti. Budiž. Ale... Má je k tomu dovést církev, která je dle autora plná mužů, kterým mužství chybí. A je podle něj plná ženské energie. Proto asi to ženství u reálných žen tak pronásledovala a mnohdy stále pronásleduje. A v jejím čele stojí muži, kteří přesně odpovídají nedospělému mužství, které tak kritizuje u civilizace bílého muže ze západu.
Hlavně se nenechat svést z cesty pravé víry "new age bláboly", které ale sám, byť konfesním jazykem sdílí.
Možná dobrá kniha, ale ne pro mě. A myslím, že ani pro toho, kdo se už v tématu trochu orientuje a promýšlí ho.
Těžké hodnocení. Pro Američana možná přístupnější, pro mě jako cizince byla ta spousta jmen a funkcí, u kterých jsem nevěděl jaké mají kompetence, dost matoucí. Na druhou stranu to podle popisu vypadá, že v tom měli guláš i zúčastnění. A vzhledem k tomu, že si tuhle kabaretní figurku vybrali za prezidenta, se v americké politice asi neorientují ani Američani.
Při citacích z některých výstupů DJT nešlo nevzpomenout stejně chaotického projevu a myšlení našeho bývalého slovenského premiéra, stejné osobnostní rysy musely nutně vzbudit sympatie i u našeho tehdejšího prezidenta.
Co je u knihy ale asi největší problém je styl. I když ten je možná daný otřesným překladem a chybějící redaktorskou prací. Gramatické chyby, naprosto nahodile používaná interpunkce (při těch košatých větách velký problém), časté překlepy.
Pro mě průměr.
Když člověk dočte, zůstanou v něm otázky. Skutečně se stal zločin? Je někdo vinný? Jak je to s mojí pamětí a vzpomínkami? Otázky, které čtenáře navádějí k inventuře vlastního života a vztahů.
A přitom jde o velice vtipnou knihu, která kromě již zmíněných otázek servíruje i spoustu informací o soudnictví a spravedlnosti, o procesech, které probíhají většinou skryté před zraky veřejnosti.
Nebýt několika lehce rozporuplných myšlenek, které mi úplně neseděly, asi bych dal i 5*, ale i tak z mé strany spokojenost.
Asi tak 3,5*. Obsah většinou zajímavý, bohužel mi úplně nesedla forma jedno- až dvoustránkových glos. Vzhledem k tomu, že v závěru se editor přiznává, že jen zhruba třetina jsou Sobotovy původní texty a zbytek je výběr z rozhovorů, které s ním vedl, přišlo by mi lepší vybírat z nich tématicky a vytvářet z nich delší celky. Tím, že víceméně dodržuje chronologii usnadňuje orientaci, ale výsledek je trochu roztříštěný.
Každopádně text ukazuje, že role zábavného "blbečka" je pouze role, kterou si sám vybral. Mnohé z myšlenek, které se v knize objeví, dokazují, že Sobota je vzdělaný muž, který využívá svou takřka osmdesátiletou životní zkušenost k zamyšlením o životě a světě kolem nás. Ne vždy s jeho závěry člověk souhlasí, ale na komika umí někdy předkládat překvapivé náměty k rozmýšlení.
Těžko hodnotit, ten stoletý odstup od vydání je znát. Na druhou stranu následovníků tohoto zvláštního vědce zas tolik nebylo, takže není moc s čím srovnávat. V podstatě jde o výčet svědectví (resp. jejich výběr z třísvazkové publikace), která se týkají věcí mezi nebem a zemí. Zážitků týkajících se přímo umírání a smrti je zhruba třetina, zbytek se týká telepatie ap.