vlkcz komentáře u knih
Já toho Urbana prostě neumím zkritizovat. Já mu dokonce odpustím i to, že z keltského knížete Crocca a jeho dcer udělal (v souladu s předchůdci) Slovany.
Miloš Urban v této novele znovu zpracoval mýtus o kněžně Libuši a udělal to nečekaným způsobem. Neironizoval, ale přistoupil k tématu s takovou úctou a citem, že možná překvapil i sebe. Vzniklo tak lyrické vyprávění o kněžce, která se svobodněji cítí mezi bogy a bůžky pramenů, lesů a luk, než v hradišti mezi lidmi. O ženě, která je zvyklá na společnost Morany, a proto s váháním je svolná stát se kněžnou Čechů, protože vláda jejích sester by přinesla kmeni zkázu. "Ta černá (Theta) se Morany bojí tak, že by smrtí osela pole a pak jí nakrmila lid. Ta červená (Kazi) se bojí tak, že prchá ke kráse, k příjemným věcem života." O člověku, který není schopen dlouhodobě žít v rozporu se svou přirozeností a proto hledá způsob, jak se dostat do harmonie sám se sebou a nezpronevěřit se povinnostem. A v neposlední řadě o panteonu slovanských božstev, která byla přítomna v každodenním životě lidí.
Tak jako i v některých jiných svých knihách, i tady mi Urban svým jazykem přivodil nostalgické rozpoložení. Lítost nad tím, že z našich životů zmizely řeky, bažiny, lesy a prameny, které mají své ochranné duchy nebo poskytují útočiště ďasům. Nebo spíš nad tím, že je už většinou kolem sebe nejsme schopni vidět.
Relativně málo slov, ale všechna jsou ta pravá. Prostě mistrovské dílo.
Díky.
Moc hezky se to četlo. Docela jsem zvědav na příběhy dalších dvou "sester". Jen se trochu bojím, aby to nebylo moc podle jednoho schématu.
A nevadil mi ani ten rychlý a předvídatelný závěr, protože není až tak důležitý. Důležitější mi v tom příběhu přijde odvaha nacházet sám sebe a překonávat limity, které člověku staví okolnosti i jeho vlastní zvyky.
Hlavní poselství knihy by se dalo shrnout do jedné věty. Jak ekonomie zdegeneruje, když z ní zmizí lidský rozměr a zůstanou jenom vzorce a tabulky, k čemu vede, když se ptáme jenom na jak a rezignujeme na proč.
Ten historický přehled byl nutný k tomu, aby si člověk uvědomil, že to tak vždycky nebylo.
Z těch Vondruškových knih, které věnoval postavě Oldřicha z Chlumu, hodnotím nejvýš. Hlavní důvod je ten, že po předchozích příbězích, které jsou už poněkud schématické, tady je přidán motiv vysoké politiky a legenda ze samých počátků přemyslovských Čech. Jakkoliv oba momenty jsou historicky diskutabilní.
Zase o kousek lepší než předchozí díl. Děj se odvíjí zejména od dosud neobjasněné, téměř roční, absence záznamů o činnosti Karla IV., což dává autorovi spoustu prostoru pro fabulace. Druhá linka se točí kolem římského ex-tribuna Coly di Rienzo a jeho snahy vrátit Římu jeho antickou úlohu "osy světa", k čemuž mu má posloužit návrat papeže z Avignonu do Věčného města a nejenom formální titul pro panující římské císaře.
Čtivě napsaný román, bez velkých historických faulů, navzdory více dějovým linkám kompaktní příběh.
Když jednotlivé "pohádky" zprůměruji, tak mi vyjdou asi ty 4*. Osobně mi ten překlad docela vadí a možná moje hodnocení i ovlivnil. Ale to je asi můj problém, já si pod pohádkou představuji něco trochu jiného a nestačí mi, že to morální poselství předávají věci nebo zvířata. Takhle jde skutečně spíš o stories - příběhy.
Když odhlédnu od uvedeného, jde vesměs o mravoučné příběhy často andersenovského střihu, často se sociálním akcentem a až náboženským přesahem.
Zajímavé čtení, jen mi prostě chyběl ten wow pocit.
Reportážně pojatý životopis norského polárníka. Vedle jeho úspěchů se autor věnuje i poměrně rozsáhlé řadě neúspěchů s rozborem jejich příčin.
Kniha o vyjímečně osobnosti, ale bohužel naprosto nezáživně podaná.
Tak nevím. Jak jsem byl nadšený z Války Čechů s Němci, tady jsem na rozpacích. Hlavně z toho, jak Rádl filozofii pojímá a hodnotí. Převedeno do přírodních věd uznává jen aplikovaný výzkum a základní výzkum zcela pomíjí, pokud rovnou neříká, že škodí.
Takže antičtí filozofové jsou zanedbatelní, protože se zabývali přírodními principy a zákonitostmi, pátrali po příčinách jevů, ale vůbec je nezajímalo, jak prospějí polis. A navíc nepotřebovali víru v bohy, takže Homér je mnohem úctyhodnější.
A druhá část je ještě podivnější. Sice hned na začátku prohlásí, že náboženství není filozofie, aby se pak zabýval převážně právě jím, respektive katolictvím a tím, jak ho zkazily antické a východní vlivy.
Ano, jsou zde některé zajímavé myšlenky, ale na dějiny mi to přišlo příliš subjektivní a od filozofie, zejména ve druhé části, mnohdy vzdálené.
Obsahově skvělé, ostatně jako u paní Jordánové vždy. Bohužel jsem postrádal větší seznámení s předchozím životem ostatních cestovatelů, které by možná přineslo větší propojení s jejich minulými životy a víc osvětlilo vliv "chyb", kterých se tehdy dopustili na jejich současné problémy. Co mi naopak přišlo jako nadbytečné bylo časté opakování zpěvu manter, jakkoliv vím, že jde o povznášející zážitek. Jenže takhle přenesené do slov to u mě nefungovalo.
Autorka měla štěstí, že cestu stihla tehdy realizovat. Azurové okno se v roce 2017 zřítilo, takže jedna z ikon příběhu už je jenom minulostí. Jako kdyby svět chtěl naznačit, že svůj úkol splnilo a je už zbytečné. :-)
Nevím jak hodnotit kuchařku. Asi jsem od knihy čekal něco trochu jiného. Obecné principy na 30 stranách zbytek recepty, z nichž se řada z nich opakuje, až na to, že někdy určitým způsobem zpracováváme kuřecí, jindy stejně králíka, příště zas rybu... Jinak mě často napadalo, že kniha by se stejně dobře mohla jmenovat Vaříme s česnekem, protože ten je přítomný ve většině receptů, občas v naprosto nečekané kombinaci.
Další výhrada se týká úpravy, graficky mi to připomínalo spíš časopis než knihu.
A myslím, že za těch 12 let se trochu změnila i dietetická doporučení, že dnes už nepanuje tak bezvýhradné nadšení nad všemi těmi Ramami a dalšími našlehanými rostlinnými tuky, u různých nízkotučných alternativ jogurtů a jiných výrobků je dneska slyšet varování před přidanými škroby... A taky si myslím, že definice živého jogurtu by měla vycházet z přítomnosti živých jogurtových kultur a ne z nepřítomnosti přidaných "éček".
Výborně zpracovaná témata, se kterými by se měly seznamovat už děti, jakmile pochopí základní fungování peněz (a samozřejmě všichni svéprávní dospělí).
Grafické zpracování sice není úplně podle mého vkusu, ale chápu, že pro ty děti a teenagery, kterým je zřejmě sešit určen to může být jinak. Jinak ale oceňuji, že kromě pravidel, jak finančním problémům předcházet, jsou zde rozebírány možnosti, jak je řešit v případech, kdy přeci jen nastanou. Druhé plus je za to, že se autoři ani při takto vážných věcech nebáli oživení ve formě situačních i slovních vtípků.
(MiniSpoiler)
Ono by to svádělo i k vyššímu hodnocení, ale když člověk nechá knihu trochu uležet, zjistí, že ono to zase takové veledílo opravdu není.
Hlavní klad je skutečnost, že román přibližuje dobu, která není úplně v obecném povědomí. Zatímco svět se zmítá v krizi, která za sebou nechává miliony nezaměstnaných, Rusko potřebuje pracovní sílu k tomu, aby vůbec něco vybudovalo. Takže se Amerikou pohybují agitátoři, kteří se snaží tento "ráj na Zemi" přiblížit chudákům bez práce. Samozřejmě, že ti, kteří se nechají zlákat rychle poznávají byrokratickou realitu Ruska se stalinistickými čistkami.
Bohužel to je asi tak všecko. Oba dva hlavní hrdinové jsou spolu osudově spojeni už od začátku knihy. Zatímco k autistickému Kaarlemu, kterého nezajímá nic jiného než létání a je pro splnění své touhy schopen čehokoliv, si čtenář jakýs takýs vztah vybuduje a jeho příběh prožívá s ním (a může tedy vidět, že přeci jen u něj k nějakému osobnímu růstu dojde), u jeho kamarádky Lindy už je to komplikovanější. Jednak nedostává tolik prostoru a objevuje se epizodicky, jednak i ten její růst je takový podivný. Zpočátku to vypadá, že je podobně jako Kaarle letectvím, posedlá stavěním domů, ale v Rusku velice rychle pochopí o co jde a začne dělat kompromisy. A nakonec to vypadá tak, že pohyb na tom pohyblivém písku stranické přízně a politiky ji zaujal mnohem víc, než její dětské sny. Díky tomu sice na jednu stranu může držet nad Kaarlem ochrannou ruku, ale člověka nutně napadá, čím to bylo vykoupeno.
Navíc je to celé napsané tak nějak přímočaře a nepřekvapivě.
Takže nakonec i ty 4* jsou nadhodnocené.
Co dělá tuto knihu originální je to, že autorka přistupuje k tématu až vědecky. Kategorizuje jednotlivé typy duchovních průvodců a co je jejich doménou.
Předkládaná cvičení se pak dají najít i jinde.
Trochu mi vadila typická americká ukecanost a opakování hlavních myšlenek pořád dokola, takže v závěru už jsem trochu ztrácel pozornost, ale celkově jde o dobrou knihu. Ale praxi samozřejmě nenahradí.
Svižně napsaná komedie. Četl jsem překlad Antonína Přidala vydaný Větrnými mlýny. Velký klad tohoto vydání je v úvodu, který pomůže pochopit některé dobové narážky a hru zasazuje do kontextu doby a celého Shakespearova díla. Docela by mě zajímalo, zda je i v originálu odkaz na Romea a Julii, nebo jde o překladatelskou licenci.
Roztomilá je pak závěrečná, Antonínem Přidalem přidaná, scéna Šaška a Překladatele.
To, že ženy umějí být stejně oplzlé jako chlapi jsem pochopil při náhodném sledování části jednoho dílu Sexu ve městě a převažujícímu nadšení žen z tohoto seriálu. Takže mě vlastně tahle kniha ničím nepřekvapila a jen potvrdila, že s tímhle stylem se prostě míjím.
První třetina je i v rámci žánru průměrná, ale aspoň to někam spěje. Druhá třetina ale byla se svými pornografickými popisy k neučtení, takže jsem sahal často k rychločtení. Sex se asi jinak než klišoidně napsat nedá, ale ty dialogy při něm, jak už psala Knihomolka_176, to opravdu nešlo.
Závěr naštěstí na četnosti souloží ubral, ale ani tak to na víc než 2* nestačí. A ty jsou hlavně za to, že na mnoha místech se člověk zasměje, i když i tady mám pocit, že autorky by počítaly s větší frekvencí.
Asi tak těch aktuálních 74 %. Osobně jsem váhal mezi 3* a 4*, nakonec, díky závěru, vyhrálo to vyšší hodnocení.
Ta knížka je ve skutečnosti dost dobrá. Jenže mě se hrozně špatně četla, zejména zvolenou formou dopisu kamarádovi. Navíc absence uvozovek pro přímou řeč značně ztěžuje rozlišování mezi tím, co si myslí vypravěč a co říká někdo druhý.
I když se objevují vtipné momenty, celkově jde o dost depresivní čtení. Zvlášť, když si člověk uvědomí tu podobnost mezi Portugalskem, které po 40 letech od pádu diktatury stejně nezažívá nijak zářnou současnost, a naší vlastní zemí. Nejvíc mě vytáčelo vypravěčovo budovatelské nadšení a rozhořčení, že lidé nedělají dost tváří v tvář Clařinu vyčerpání z dvojího zaměstnání, aby uživila sebe a syna.
Ale zejména kvůli závěrečné třetině, která už má potřebný drajv, se určitě vyplatí do knihy pustit a dočíst.
Protože jde o scénář k dokumentu, je jasné, že bude chybět vizuální stránka. Hlasy vypravěčů Františka Němce, Igora Bareše a Daniely Kolářové si člověk s hlasovou pamětí snadno doplní. Takže jako kniha průměr, nicméně jako trailer k filmu skvělé. Určitě ho zkusím někde zkouknout.
Z toho štítku reportážní román jde spíš o reportáž než o román. I když se můžeme seznámit s myšlenkami zločince, jsou to myšlenky tlumočené při rozhovoru s autorem, takže žádná fikce. Za knihou stojí obrovská práce, tuny nastudovaných spisů a přesto je to čtivé. Jen u přeskakování mězi časovými rovinami se člověk občas na chvíli ztratí.
Při čtení se mi občas vybavovaly Kmentovy knihy, ten se taky věnuje takhle podrobnému studiu materiálů, aby pak čtenáře srozumitelně provedl vybranou kauzou.
Přes značný časový odstup od Ausoniova šílení musí člověka zamrazit, když si uvědomí, že ty postupy, které používala tehdy švédská krajní pravice zabírají i dneska, podpořené moderními technologiemi mnohem účinněji.
Jen škoda toho obrovského množství chyb a překlepů, to si autor nezasloužil.
Formou otázek a příběhů z dopisů autor ilustruje teze ze svých předchozích knih. Bez jejich znalosti se člověk bude ztrácet, s nimi leccos zapadne na své místo.
Pár drobných výhrad bych našel, taky nemůžu tvrdit, že jsem úplně všechno pochopil (většinou je na vině asi moje tupost, ale v několika případech jsem si téměř jistý, že nesrozumitelnost padá na vrub překladu), přesto jde o mimořádně inspirativní knihu.
Autorka se sice na několika místech vymezuje proti Jungovi a zejména Freudovi, ale jí předkládaný postup do určité míry odpovídá Jungově metodě aktivní imaginace, i když Její tradice je starší a asi i propracovanější. Na druhou stranu mi přišlo trochu zbytečné, když se distancuje od pojmu nevědomí, kvůli jeho nejasnosti a zprofanovanosti, aby používala pojem podvědomí, který je stejně zprofanovaný, navíc zavádějící, protože ve skutečnosti většinou mluví o nevědomí. Ale to jsou jen hnidopišské poznámky levé hemisféry.
V knize popisovaná metoda má za cíl "synchronizovat" svět, který vnímáme v bdělém stavu se světem snění. Nepřistupuje k tomuto úkolu ovšem analytickou cestou (nebo ne jenom jí), ale sbližuje oba světy tím, že zvědomuje snové obsahy a na druhou stranu snovou kreativitu přivádí do bdělého života.
V částech, ve kterých vysvětluje svůj přístup často používá mýtických příběhů ať už z řeckých bájí nebo Talmudu. Většinou tak činí velice poetickým jazykem, který samozřejmě "vědeckou mysl" dráždí, ale zároveň čtenáře svádí na kýženou cestu imaginace (při čtení jsem si často vybavoval Ženy, které běhaly s vlky, i s těmi překladatelskými problémy).
Nejlépe snad knihu vystihuje obrat, který autorka na několika místech používá. Cílem je udělat z vědomé mysli a snivé imaginace partnery, kteří dokonale tančí tango.