vlkcz komentáře u knih

Tíživé, depresivní, bezvýchodné. A jako audio ještě mnohem působivější.
Autorka je v podstatě jenom zapisovatelkou jednotlivých monologů. A kromě seznámení s tragédiemi jednotlivých zpovídaných, dává ve druhém plánu i klíč k pochopení ruské duše. Tedy spíš sovětské, ale stále přežívající.

23 25.02.2023

Ale upachtěné 4* hlavně díky závěru.
Tím, že jsem nejdřív četl Homo Deus, tak jsem víceméně věděl, do čeho jdu. Bohužel, alespoň z mého pohledu, jde Hararimu futurologie a kladení provokativních a znepokojivých otázek mnohem lépe než historie. V Sapiensovi se musí držet toho, co už bylo. A přesto, že historii podává z trochu jiného pohledu než je běžné, je to stále v podstatě mainstream. Což nemusí být nutně na škodu, pokud si odpustí faktické chyby a subjektivní ideologické soudy (Coca Cola ani Peugeot nejsou společnosti s ručením omezeným - byť tady může mít máslo na hlavě překladatel, protože v problematice obchodních společností se v různých právních systémech může objevovat různá termonologie; Koperníkův "objev" heliocentrismu nebyl nijak převratný, protože o něm mluvili už pythagorejci a vážně ho brali i někteří církevní představitelé, např. Mikuláš Oresme či Mikuláš Kusánský už před Koperníkem; celá problematika náboženství je podávána značně tendenčně; Kolumbův příběh a jeho "objevení" Ameriky je taky podáno "kanonicky" atd.). Takhle to před člověka neodbytně staví otázku, jak je to doopravdy v těch oblastech, ve kterých nemá sám dostatek vědomostí.
Co oceňuji, je Harariho schopnost psát čtivě i o složitých tématech a pokládat otázky, které si většinou nepřejeme ani slyšet, natož se nad nimi zamyslet. Právě proto je, alespoň pro mě, Homo Deus mnohem lepší.

23 09.08.2022

Během četby se mi několikrát vybavila jiná "kronika" našich novodobých dějin, Slepá mapa od Aleny Mornštajnové. Ve srovnání s ní, je román Kateřiny Tučkové mnohem syrovější a první třetinu knihy jsem byl schopen číst jen po kratších úsecích. Párkrát jsem dokonce uvažoval, zda jí dočtu. Vydržel jsem a nelituji. Velice silná kniha.

23 18.03.2016

Nejde jinak. Poté, co jsem předchozí dva díly absolvoval ve společnosti Veroniky Kubařové (opravdu nechápu, jak se jí to mohlo povést načíst), tentokrát jsem ji slyšel i za písmenky v knize.
Pan Boček uzavřel celou sérii perfektně. Nejen svým humorem, ale i tím, že do textu občas "vpašoval" i myšlenku, nad kterou se vyplatí zamyslet. Například. Nebo tím, že v okamžiku, kdy slzíte smíchy vás uzemní větou, která změní slzy smíchu na slzy dojetí.
Už teď se těším na další autorovu knihu, jedno jakého bude žánru. Deníkem kastelána dokázal, že není jen humorista.

22 30.12.2022

Skvělá. Typ knihy jako Wohllebenův Tajný život stromů, jen zaměřený o úroveň níže do světa hub a občas bakterií.
Psané srozumitelně a chytlavě pro laiky, ale věřím, že i biologové mohou v knize nalézt spoustu nových informací. Největší klad vidím v tom, že autor vidí přírodu skutečně jako propletený celek a snaží se tyto propletence nejen ukázat, ale tam, kde to víme i upozornit na důvody, proč tomu tak je.

21 21.09.2024

Trochu rozpaky.
Na jednu stranu je to skvěle napsáno, vykreslení postav snad nejde nic vytknout. Člověk s hlavním hrdinou žije a je mu ho vlastně líto.
Na druhou stranu jeho spojení s církví, byť přerušené, na mě působilo jako hodně velké klišé. Copak by se něco podobného nemohlo stát učiteli, lékaři nebo soudci? Takhle to působí jako takové ospravedlnění těch kněžích, kterým se toto stane.
Výborné jsou meditativní vsuvky, ve kterých hrdina dospívá téměř k identifikaci se zahradou.

21 22.06.2024

Knížka, která se musí číst pomalu. Ono to tedy ani rychle moc nejde. Text, ve kterém jako na japonských obrazech záleží na detailu. Úvahy robotky Kláry provokují otázky do jaké míry je, i přes omezení ve své konstrukci a vnímání, lidská, a nakolik my svou lidskost ztrácíme. O potřebě mýtu v životě, objevování transcendence.
Vlastní příběh plyne velmi zvolna, v okamžiku, kdy hrozí nuda přijde překvapivý posun.
Mistrovské dílo.
Za zmínku stojí i doslov překladatelky, která zasazuje knihu do kontextu ostatních podobných děl.

21 11.08.2023

Čteno ušima. Jan Zadražil výborný, Jan Maxián, jak ho mám rád, tak tady mi přišlo, že trochu tápal. Rozjásaným hlasem přečte přímou řeč, aby pak dodal "zamumlal". A podobných úletů bylo víc, než bych čekal. I když tohle měl asi ohlídat spíš režisér.
Ale k vlastní knize. Skvěle napsaný příběh s návratem do divokých devadesátek, opět s vyzněním, které člověka může uvrhnout do deprese nad stavem věcí veřejných.
Jen mám, na rozdíl od autora, daleko nižší mínění o morálních standardech švýcarských byznysmenů a taky skutečnost, že by člun během půlhodinového kroužení kolem místa "nehody" nenašel postřeleného ve vodě mi přišla dost přitažená za vlasy.
Ale jinak spokojenost a za čas určitě dojde na Terencův další "případ".

21 25.08.2022

Ze začátku jsem měl problém se začíst. Prvních zhruba 50 stránek je tak depresivních, že se dají číst jen po kouskách. Jakmile se ale Cheryl dostane na PCT, celá ta bezvýchodnost najednou začne někam směřovat. V samotě přestává řešit nepodstatné věci a jde na dřeň sebe samé. Ostatně jí nic jiného nezbývá. Začíná vidět své démony a postupem času dochází ke smíření. Hlavně se sebou samou.
Literatura pro ženy? Určitě, ale ani náhodou jen pro ně.
Cestopis? Jistě, ale nejenom po americké divočině, také po vnitřních krajinách, jak už to tak u poutnictví bývá. Místy člověka dostane, jak ta vnější divočina rezonuje s tou vnitřní.
Psychologie, osobní růst, duchovno v tom nejširším slova smyslu.
I když nepředpokládám, že bych knihu někdy četl znovu, stoprocentně ve mně zanechala hlubokou stopu a ve vzpomínkách se k ní budu určitě vracet.

21 04.03.2022

Změna oproti prvním třem dílům. Tedy alespoň ve formě vyprávění. Nejde o chronologické deníkové zápisky, ale o rekonstrukci jednoho dne z několika pohledů. Jinak humor zůstává na úrovni němých grotesek, byť se skvěle vypointovanými dialogy. A Veronika Kubařová knihu načetla taky výborně.

21 22.06.2020

Logicky chybí naivita malé Helenky, místo ní nastupuje pubertální idealismus hlavní hrdinky. Tím ubývá komických situací, které se zde také nacházejí, ale jejich vyznění je mnohem mrazivější.
Vzhledem k tomu, že jsem jen o pár let mladší než autorka a začátek 80. let jsem taky prožil v gymnaziálních třídách, nemůžu jinak, už z určité nostalgie za mládím, než dát plný počet.

21 06.01.2020

Hned je vidět, že knihu napsal člověk, který stromy miluje a dokonale jim rozumí. Přitom vás nezahrne tunami čísel a vědeckých článků a studií. A když ji člověk dočte, už nikdy nebude koukat na stromy a les stejně jako předtím.

21 26.04.2019

Sám Hrabal uvádí, že knihu psal v podstatě metodou automatického psaní a do výsledné podoby už moc nezasahoval. Takže jde o příval slov, místy působící dojmem slovního průjmu, jinde až nečekaně přesně formulující. Samotná postava hlavního hrdiny ve mně vyvolávala pocit mírně retardované osoby typu Forresta Gumpa, kterému jde pouze o vydělávání peněz (kompenzace chudého dětství u babičky - autobiografie?) a souložení s prostitutkami (kompenzace tělesného vzrůstu). Závěrečné zmoudření a zklidnění pak vypadá sice logicky, ale přiznávám, že jsem tomu přerodu nedokázal tak úplně uvěřit. Nicméně právě díky tomu konci přidávám čtvrtou hvězdu, což je vzhledem k mému problému s Hrabalovým stylem opravdu hodně.
Kdysi jsem viděl vynikající dramatizaci Činoherního klubu, která mi vyhovovala větší "učesaností", z filmu jsem viděl jen začátek, který mě odradil právě svou blízkostí předloze a závěr, kde mě naopak nadchl Oldřich Kaiser, ale celý prostě nedám.

20 26.09.2024

První Richardův velký případ. Brutální jako severská krimi, s mezinárodním přesahem. Když pominu několik časových otazníků (mobily na Slovensku v roce 1990, analýza DNA ve stejné době) napsané je to velice dobře. A vzhledem k době jde vlastně o klasickou detektivku bez počítačů, mezinárodní spolupráce. Zajímavé jsou i některé okamžiky, kdy autor ukazuje, jaké drobnosti mohou pátrání zdržet či dokonce zastavit nebo naopak přivést na stopu.

20 17.05.2023

Klasický styl Zdeňka Svěráka, s nádhernou češtinou, lehkým humorem, ze kterého ale někdy, vzhledem k době, kdy se děj odehrává, mrazí.
Přesto je vidět, že jde spíš o scénář, takže mnohé epizody jsou spíš vizuálně nastíněné a nerozvinuté, což je trochu škoda.

20 18.11.2022

Na to, že jde o knihu 50 let starou, navíc napsanou v brežněvovském Sovětském svazu, jde o velice kvalitní čtení. Pro mě navíc s nádechem nostalgie, protože poprvé jsem jí četl v pětaosmdesátém jako Piknik u cesty. A nutno říct, že i když místy jsem si vybavil Sirény z Titanu, tak mi dnes kniha dávala větší smysl než před lety.

20 19.07.2022

Tuhle knížku je snad hřích jenom číst, když je k dispozici v podání takových mistrů jako Jan Hartl a Boris Rösner.
Knížka mě překvapila. Přeci jen mám Twaina zařazeného především jako humoristu a satirika, který mi moc nesedí. A on najednou překvapí takovýmhle až filozofickým spiskem. Tím nadhledem nad všedním lidským pinožením, snahou nevybočit ze společenských stereotypů a podobně trochu připomíná Komenského Labyrint světa. Ale nenabízí Komenského záchranu v náručí pravé víry. Naopak, církev to taky dost schytává. A tam, kde Twain popisuje budoucí války, se člověku s jejich znalostí zatají dech nad přesností jeho postřehů.

20 11.03.2022

Tuhle knížku doporučuji všem jako první setkání s Robertem Heinleinem. Je v ní všechno, co se pak objevuje ve všech jeho dalších románech. Svěží tempo vyprávění, neotřelá zápletka, vypjatý individualismus hrdinů, to všechno okořeněno osobitým humorem. Ve srovnání s jeho pozdějšími díly tu ale chybí některé kontroverznější prvky a vše je takové "učesané".

Škoda, že lidem, jako je Václav Cílek se nepopřává víc sluchu. Nejenom, že jde o renesančního člověka, který má hluboký přehled o řadě odborných problémů nejenom ze svého primárního oboru, ale navíc vidí souvislosti a umí je přístupným způsobem předat.
Ale nejvíc mě v této knize zaujal svými úvahami na téma umění, byť i zde podává konotace na různé geologické skutečnosti.

19 21.09.2023

Jestliže jsem při čtení prvních dílů viděl inspiraci Dunou a Heinleinovým Cizincem v cizí zemi, poslední dvojdíl se svým všudypřítomným hledáním vlastní identity a nejistoty ohledně skutečnosti vnímané reality mi nahazoval myšlenky na P. K. Dicka.
Ale to vůbec nevadí, protože jde skutečně jen o, možná nevědomou, inspiraci a autorka si se všemi tématy poradila originálně.
Jak už jsem poznamenával u Zakázaných směrů, hvězdiček je opravdu v tomto případě málo a upřímně bych přál autorce překlad do nějakého jazyka, který by jí otevřel světovější trh.
Už dlouho jsem nebyl takhle bezvýhradně nadšen.

19 08.02.2023