vlkcz
komentáře u knih
Tanec reality
Alejandro Jodorowsky
Tahle autobiografie se klidně dá číst jako román. Pravda, ve druhé půlce se už objevují i učebnicové úseky, ale to vůbec nevadí. Jenom to chce čtenáře alespoň s otevřenou myslí a ideálně trochu poučeného. Jinak hrozí náraz do zdi. I když to taky nemusí být úplně na škodu. Ale znám řadu lidí, kteří by dali hodnocení odpad! a vůbec by neváhali.
Za mě neskonale lepší než Marquéz a možná první latinskoamerický autor (i když ono je to vlastně kompenzováno židovstvím), kterého jsem schopen chápat a který mi trochu pomohl pochopit náturu lidí z téhle části světa.
Jejich příběh
Jitka Prokšová
Ale k plnému počtu nechybí moc. Zajímavé čtení od mně neznámé autorky. Vcelku uvěřitelný příběh s postupně odhalovanými motivacemi jednotlivých aktérů (tedy spíš aktérek), jejich traumaty, postupné zrání přes překonávání překážek, viděné zvenčí. Výborný nápad se vsuvkami autorky, která se tak stává součástí děje a ve čtenáři tak stále zůstává otázka, nakolik jde o reálné události.
Pro mě moc příjemné překvapení.
Bič
Dick Francis (p)
Sid je prostě sympaťák a tyhle starosvětské detektivky, kde ještě vyšetřovatelé nemají k dispozici kamerové záznamy, mobily, DNA stopy a podobné vymoženosti, čas od času nostalgicky pohladí po duši.
Jen jsem nezjistil, proč je název takový, jaký je.
Feminismy: Globální dějiny
Lucy Delap
Vzhledem k určitým "ideologickým" rozporům (jsem chlap) to není čistých 5*, ale 4* by mi přišlo málo.
Knihu jsem původně začal číst s myšlenkou, že se konečně dozvím, co to vlastně ten feminismus je a o co mu jde. Nedostalo se mi jednoznačné odpovědi, spíš to jenom posílilo můj názor, že v okamžiku, kdy se z původně dobré myšlenky stane "-ismus", tak jde o ideologii, a v té se dobro hledá těžko.
Za co patří autorce velký obdiv a dík je skutečnost, že ukazuje, jak různorodé směry jsou v tom, co se dá schovat pod pojem feminismu a že tedy nejde o homogenní hnutí. Že se černým, hispánským, muslimským či jinak neprivilegovaným ženám ostře zajídá "mistrování" jejich bílých relativně dobře zajištěných sester. Jakým překážkám a opovržení jsou vystaveny osoby, které se po své tranzici chtěly postavit po bok svým "spolutrpitelkám", případně ty, které jejich řady tranzicí opustily. Prostě těch kontroverzí a animozit je v hnutí spousta a autorka do těchto kyselých jablek kouše odvážně.
Nicméně ani tak nejde o knihu antifeministickou, protože hlavní premisu hnutí, že za všechno jejich utrpení mohou muži nijak nerozporuje. A to ani tak absurdní argumentaci, že když žena zabije své děti, tak skutečným vrahem je muž. Z toho vychází i moje hlavní výhrada. Souhlasím s tím, že náš současný systém je nakloněnější mužům, ale jenom nemnoha "vyvoleným", kteří mohou skutečně efektivně uplatňovat svou moc. A většina těch nevyvolených trpí tímto systémem naprosto stejně jako ženy a možná, kdyby se provedl nějaký výzkum, tak by se ukázalo, že to, z čeho ženy muže viní (násilí, sexuální zneužívání, alkoholismus a jiné závislosti) je jenom jejich projevená frustrace z této skutečnosti, která se vybíjí na těch slabších. V "primitivních" kulturách. které ještě nejsou tou naší zasažené, jde totiž o neznámé jevy. Přes všechny líbivé řeči o rovnoprávnosti mužů a žen totiž, až na čestné výjimky, jde o rovnoprávný přístup do těch pozic, kde je mocenská nadvláda jasně daná. Ale tím, že se do mocenských pozic, ať už v korporátu nebo armádě dostane stejně žen jako mužů se neodstraní základní rozpor, kterým je nadvláda sociopatické menšiny nad ovládanou většinou, ať už se jedná o muže nebo ženy.
Prostě jako kdyby autorce chyběla odvaha udělat mnohdy ještě další krok v uvažování. Ale možná je to dáno tím, že jako historička jen popisuje situaci a nehodnotí.
Druhá drobná výhrada se týká určité asymetrie v náhledu na některé události. Jasně se to ukazuje u adorace mírových táborů u Greenham Common. Myšlenka samozřejmě dobrá, ale od historičky bych očekával i upozornění na to, že myšlenka na tyto akce pocházela od východních rozvědek a samotné účastnice byly jenom "užitečnými idioty" v situaci, kdy se jaderné hlavice rozmisťovaly po celé Východní Evropě.
Podobná asymetrie se pak projevuje při zamlčování toho, že negativní jevy, které feministky vyčítají mužům, se týkají i žen (psychické týrání, závislosti). I když podobně jako u zmiňovaného příkladu s vraždou dětí by se asi i tady uplatnila vina mužů.
Ale pro čtení s otevřenou a kritickou myslí nelze než doporučit.
Totál Balkán
Blanka Čechová
Vlastně depresivní, když si člověk uvědomí, kolik lidské dobré vůle je promrháno, aby bylo učiněno formulářům a úředníkům zadost. Že pomáhat člověk může hlavně tomu všemu navzdory. Jak je obtížné pochopit cizí mentalitu. A že se nemáme zabývat institucemi a vidět konkrétní lidi.
Přesto neuvěřitelně vtipné, místy dojemné, plné kontrastů a podnětů k zamyšlení.
Bravo.
Sběratel vůní
Dominique Roques
Zajímavá kniha, která v sobě nese několik rovin. V první jde o cestopisné eseje. V těch dalších se pak čtenář dozví spoustu informací o parfémařství, aniž by autor zabíhal do přílišných technikálií, rostlinách, na kterých do značné míry závisí, jejich produkci, sklizni, zpracování a obchodování. A na pozadí toho všeho úvahy o udržitelnosti nejen parfémářského průmyslu a našem přístupu ke zdrojům.
Přesto je znát, že autor není spisovatel a i když především v poetických popisech přírody a jejich vůní je skvělý, forma je trochu roztříštěná a sdělení většinou stručné. Což možná bylo cílem, ale mě to trochu rušilo.
Každopádně je to kniha, která i v člověku, který považuje parfémy za zbytečnost zanechá dost námětů k přemýšlení a možná povede k lehkému přehodnocení jeho přesvědčení.
Jedlá semena z přírody
Doris Grappendorf
Protože nejsem ani biolog ani kuchař, nechávám bez hodnocení.
Z mého tedy laického pohledu jen hodně subjektivní postřehy.
Co mi chybělo, byly podrobnější popisy rostlin, zvlášť pokud je uvedeno, že některé z uvedených lze zaměnit s jedovatými příbuznými. Samozřejmě jitrocel, kopřivu a další, běžně známé rostliny pozná každý, ale u těch méně známých by nějaký klíč k určování pomohl.
Naopak mi přebývaly recepty. Vzhledem k tomu, že většina z uváděných semen v receptech vystupuje v podstatě jako koření (čajová lžička na půl kila dalších surovin), přišlo mi, že by úplně stačila poznámka, lze zaměnit za hořčici (pepř, koriandr apod.).
Ale jako inspirace určitě dobré. Člověka nejdřív překvapí co všechno se dá jíst, aby si po určité době uvědomil, že to je vlastně logické a že je jen v zajetí vlastních (společenských) stereotypů.
Pokoj zázraků
Julien Sandrel
Možná mám nějaký čtenářský blok, protože se mi začínají množit knihy, u kterých objektivně uznávám, že jsou dobré, ale přesto mi jejich četba nepřináší to uspokojení, které by se dalo čekat.
Nebo jsem toho prostě už přečetl tolik, že mi u dalších knih přijde, že se jen opakují? Upracovaná svobodná matka, vychovávající teenagera. Klišé. Žena, která dává kariéře víc než dítěti. Klišé. Tragédie, která jí z toho vytrhne a donutí dělat věci, které v ní probudí hravost, odvahu vystoupit ze své komfortní zóny, atd... Klišé, klišé klišé.
Ale je to napsané svižně, se střídmou dávkou humoru (u francouzských autorů nezvyklou), s myšlenkami k rozjímání.
Jak říkám, objektivně hodně dobrá kniha, u které mi osobně ale chybělo takové to wow, ze kterého bych si sedl na zadek.
Mluviti stříbro
Antonín Bajaja
To bylo zvláštní. Hodně.
Prostředí JZD a jeho budovatelských problémů nutně směřuje k zařazení do poličky socialistický realismus. Asi by tak knihu i šlo brát. Spíš mám ale dojem, že šlo o úlitbu dobovým bohům. Protože hlavně jde o lidské problémy se vztahy a smyslem života, a tady mi přišlo, že autor ze své současnosti až tak nadšený nebyl. Místy mi kniha připomněla mého druhdy oblíbence Josefa Fraise, ale Antonín Bajaja je mnohem poetičtější.
4* kvůli tomu prostředí kravínů a prasečáků, které mi moc nevonělo a také místy chaotické střídání časových rovin, vypravěčů, reality a vzpomínek. Což působilo zajímavě, ale místy to vyprávění příliš fragmentovalo.
Čteno díky ČV a určitě se k dalším autorovým knihám časem dostanu.
Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění
Konrad Paul Liessmann
A tak to je.
Nejsmutnější je, když si člověk uvědomí, že jde o téměř 20 let starý text, takže nezbývá než smeknout před Liessmannovou jasnozřivostí. Vývoj mu dává čím dál víc za pravdu. Bohužel.
V současné době problémů se školstvím aktuální čtení, které mnohé z naší současnosti vysvětluje.
Ve jménu Metody
Juli Zeh
Takhle po dočtení nevím. Možná časem se mi to rozleží, proto dávám 4* abych mohl případně posouvat hodnocení oběma směry.
Hodně se mi vybavoval Brave New World, který byl ale čtivější a člověka na první dobrou vtáhl. Metoda je psána odosobněným stylem, což ale může být záměr, protože jde v podstatě o soudní, filozofický, etický román. A upřímně řečeno, autorka se s tím nemaže. A s ohledem na to, že svou knihu psala deset let před Covidem, zaslouží uznání za to, jak přesně vystihla postupy, které média a elity používaly k eliminaci nehodících se fakt. (I když, pravda, mnohé používala už Goebbelsova propaganda.) A uznání Argu, že si trouflo knihu vydat.
Přes řadu výhrad jde o knihu, která si člověka podmaní a donutí ho přemýšlet.
Píseň o lítosti
Viktor Fischl
Moje třetí setkání s Viktorem Fischlem a opět skvostné.
Pomalým tempem vyprávěný příběh, který je tvořen vzpomínkami hlavního hrdiny na jeho dětství. Vzpomínky na otázky, které se rodily v dětské hlavě při pozorování světa kolem sebe. Otázky o lásce, dobru a zlu, spravedlnosti a milosrdenství, Bohu či jeho neexistenci. To vše v prostředí malé židovské obce.
Navíc se nad vyprávěním jako temný mrak táhne tušení neblahého konce většiny zmiňovaných osob během II. sv. v.
Hluboce lidské a moudré.
Moc přítomného okamžiku - Kniha o duchovním osvícení
Eckhart Tolle
Na tohle už asi musí mít člověk něco za sebou. Obsahově skvělé, ale přišlo mi, že v některých momentech se Tolle opakuje, dokonce se mi několikrát stalo, že jsem listoval zpátky, jestli jsem stejnou pasáž už nečetl jinde.
Pozitivní je, že Tolle čerpá ze svých zkušeností a upozorňuje na to, že podobné myšlenky jsou i v základech křesťanství či budhismu, jen často špatně chápané.
Bohužel mi úplně nesedl autorův styl, třeba dalajláma mluví o stejných věcech mnohem přístupněji.
Pistole míru
J. M. Troska (p)
Nemůžete po mně chtít objektivitu, proto moje hodnocení berte s rezervou. Na Troskovi jsem vyrůstal, takže se prostě nostalgii ubránit nejde. :-)
Objektivně jde stěží o průměr. I když záleží na tom, co člověk očekává. Přeci jen jde o fantastiku z období protektorátu (a překvapuje mě, jak moc češství a obecně slovanství v knihách je) a když přihlédnu ke světové konkurenci té doby, tak to konkurenceschopné je. Příběh není úplně plynulý, spíš jde o sled epizod, občas oddělených větší časovou mezerou. Při čtení se mi pak často vybavovaly Rychlé šípy nebo mayovky, které jsou také tak naivně černobílé. Ale jako nenáročná oddychovka dobré.
Merlinův les
Robert Holdstock
Já jsem maximálně spokojen. Pravda, děj je přímočařejší než v předchozích dílech, není z Ryhopu, ale atmosféru má skvělou a i tématicky se do série hodí. Včetně přidaných povídek.
Minervistka
Hermína Franková
Na to, že je Minervistka psána před 40 lety jako dívčí čtení, jde pořád o hodně dobrou literaturu. Samozřejmě, doba je jiná, změnily se vypravěčské postupy, také témata procházejí trochu změnou, ale Hermína Franková ukázala, že i feministické téma, možná až genderové otázky, je možné podat lehce až vtipně, aniž by to ubralo na opravdovosti výpovědi.
Za mě hodně příjemné čtení, kterému k absolutoriu chybí jen málo. I když v rámci žánru by 5* bylo jasných.
Dobrý ročník
Peter Mayle
Jedna z těch výjimek, kdy film je, v tomto případě výrazně, lepší než kniha. I když vlastně film si z knihy vzal víceméně jen hrubou kostru. Max není v knize tak arogantní, sice schopný, ale přesto víceméně lůzr. Roussel je komplikovanější postava, výraznou roli hraje notářka Auzetová. K sestřence Christie má Max mnohem vřelejší vztah od počátku. Naopak k Fanny si hledá cestu komplikovaněji. To všechno dává prostor pro zajímavý román. Jenže Mayle jako kdyby nevěděl, co vlastně chce psát. Jestli love story, kriminálku nebo oslavu na Provence a místní životní styl, takže přeskakuje z žánru do žánru a nefunguje to moc jako ani jedno, natož dohromady.
Mefisto a androgyn
Mircea Eliade
Pět autorových textů z konce 50. a začátku 60. let. Všechny bohatě ozdrojovány. Vzhledem k době vzniku je možné, že se na nich podepsal zub času a dnešní názory jsou trochu jinde, ale mně, jako mírně poučenému laikovi, přinesly spoustu nových poznatků. Syntéza motivů, které se objevují v různých náboženstvích se čte jako sice náročná, ale hodně napínavá detektivka.
Černá orchidej
Neil Gaiman
Gaiman je mistr vypravěč a umí splétat bizarní a přesto uvěřitelné příběhy. Černá orchidej má pouze dvě chyby, které jsou ale dány formou komiksu a jeho nutně poněkud zkratkovitým vyjadřováním. Jako komiks působí příliš nepřehledně. A ani sebelepší kresba (a že tady je skvostná) nemůže předat všechny nuance pocitů. A protože Černá orchidej je hodně pocitová, působí na mě v komiksu plošeji, než by tomu pravděpodobně bylo u psané formy.
Úterky s Morriem aneb Poslední lekce mého učitele
Mitch Albom
Plusy: založené na skutečnosti, plné moudrých myšlenek, které jsou díky situaci Morrieho, ale vlastně celého jeho života ověřené praxí.
Výhrady: příliš stručné. Téma by klidně sneslo román s dvojnásobným rozsahem, který by ty "velké pravdy" dávkoval v rozumné koncentraci. Takhle mi to přišlo příliš "tlačené" a po chvíli únavné, spíš jako nějaká příručka Mudrcem snadno a rychle. Ale chápu, že někomu to naopak takto vyhovuje.
Takže celkově obsah skvělý, forma mi bohužel příliš nesedla.
Ještě poznámka k DK. Úterky s Morriem mi jako duchovní literatura příliš nepřišly. Spíš bych pochopil štítek osobní rozvoj, koneckonců i autor v textu přiznává, že Morrie ve své praxi používal postupy, které jsou dnes tímto termínem označovány.
