vlkcz komentáře u knih
Asi 3,5*.
Příběh dojemný, ale grafické zpracování mu nepomohlo. Časová posloupnost rozkreslená do jednoho obrázku, budiž. Ale u dialogů není zřejmé, kdo mluví, totéž při identifikaci vojáků v detailech. Francouz, Němec? V celkovém pohledu to vyřeší přilba, ale v detailu taková pomoc není. Pokud to bylo úmyslné jako znázornění toho, že všichni vojáci jsou zaměnitelní, řekněme, ale mě to nesedlo.
Famózní.
Je pravda, že jako seznámení s Dickem bych asi příliš nedoporučoval, ale na druhou stranu jsou zde klasická Dickova témata "tekuté reality" a (ne)normálnosti. Okořeněné špetkou svérázného humoru. Vzhledem k častým odkazům na gnostiky a Junga neuškodí, když člověk o těchto tématech něco ví, ale úplně nutné to není.
Když se navíc, náhodou, povede, že čtete souběžně s Ickovým Životem v přeludu, neubráníte se hlubšímu zamyšlení nad tím, jak to vlastně s tou naší realitou je.
Za mě možná ještě lepší než Temný obraz, který jsem zatím bral jako Top.
Nevím, témata určitě zajímavá, dá se to číst klidně jako detektivka, ale vůbec mi nesedl styl. Strohá fakta prokládaná rekonstrukcemi událostí z pohledu různých účastníků, přičemž se ta svědectví mnohdy dost podstatně liší, takže k jednoznačným závěrům dojít nelze. Navíc často s dost promíchanou chronologií vyprávění, což na přehlednosti nepřidá.
Určitě bych knihu úplně nezatratil, ale asi jsem čekal víc. Takže asi je chyba na mé straně.
Zajímavé myšlenky, jenže bez nějaké podpory (terapeuta, terapeutické skupiny...) asi obtížně převeditelné do praxe. Oceňuji strukturovanost a přehlednost textu, ale i tak se nemohu zbavit dojmu, že vše šlo podat stručněji.
Jako člověk, kterého Brouci zas až tak neberou, nemůžu posoudit věrohodnost předkládaných historek. Takže hodnotím jenom jako knihu.
Místo, které na mě zapůsobilo asi nejvíc, byl popis naprosto hektického života během těch několika málo let největší beatlemánie. Veřejný život bez špetky soukromí, to prostě nemohl nikdo dlouho vydržet.
Na druhou stranu mě rušila určitá neučesanost a zmatenost vyprávění. Přeskakování v čase, používání pouze křestních jmen, kdy není jasné, zda autor mluví o Georgi Harrisonovi nebo Georgi Martinovi, apod.
Jako svědectví o výjimečné době a lidech dobré, ale nic, bez čeho bych nemohl být.
Místy nechutné, pasáže citované z jiných knih, novinových článků nebo vědeckých studií (občas navíc nepřeložené v angličtině) - to jsou momenty, kdy člověk přemýšlí, zda raději knihu neodložit. Ale je nějak magicky chycen, a najednou se dostává k pasážím, kdy jenom kroutí hlavou nad neotřelostí a provokativností některých myšlenek. I přes očekávatelný šokující závěr kniha dýchá u Houllebecqa nezvyklým klidem a smířením.
Dost dobré. Ale ne pro každého.
Jak už bylo řečeno, s vikingy to má společného jenom to, že se jedná o příběhy převážně z Islandu a částečně Dánska a Norska, které Vikingové kolonizovali. Jinak se často objevují odkazy na křesťanství a jeho svaté. Možná kvůli tomu působí, ve srovnání se severskou mytologií z Edd, dost suchopárně a nudně. Navíc autor se ani nesnažil příběhy vyprávět, ale spíš jen napsal stručný děj.
Zaujalo mě, že řada motivů má své protějšky i v legendách irských, germánských i francouzských. Druhá * je za to, že knížečka je útlá, takže se dá prolétnout rychle.
Řekl bych, že románová podoba bude zdařilejší. Sice ji neznám, ale i na komiksovém zpracování je vidět, že samotný příběh je nosný. Bohužel, jak jsem byl Jaromírovým zpracováním nadšený u Nebela, tady mi to moc nesedlo. Hlavní problém jsem měl s postavami, které se mi hrozně pletly, to vizuální rozlišení se nepovedlo. Jinak atmosféra opět výtečně vystižená.
Takže celkově o něco lepší průměr 3,5*.
Zvláštní. Uhrančivé. Příběhy jako z polosna. Trochu jako Volodinovi Menší andělé. Nebo Tolkienův Kovář z Wootton Major.
Skvostná práce s jazykem, mnohdy překvapivá spojení.
Když člověk vypne rozum a nechá pracovat imaginaci, je unešen.
Inspirativní život obdivuhodné ženy. Autorka přiznává, že nejde o životopis, ale příběh životem inspirovaný. I proto, že ženám se historie moc nevěnuje a to, co víme, jsou spíš poznámky na okrajích životopisů mužů. Občas je hrdinka na ránu, ale jinak si ji člověk (i muž) celkem snadno oblíbí. Místy se vyskytuje matoucí množství jmen, ale to je u románů se širokým záběrem očekávatelné.
Zajímavá kniha.
Vždycky když se chystám napsat nepochvalný komentář, cítím se nesvůj. Říkám si: Zvládnul bys to líp? Nezvládnul, tak nekritizuj! Jenže já se taky nechystám nic vydat.
Takže začnu klady. Je vidět, že autor má praktické zkušenosti s danou problematikou a velice dobře systemizované poznatky. Oceňuji i to, že do tématu osobního rozvoje organicky zapojil i lehkou ezoteriku (zákon rezonance, reinkarnace). Zajímavé jsou i odkazy na knihy k daným tématům, i když osobně bych spíš než na Moodyho Život po životě odkazoval na Weissovu knihu Mnoho životů, mnoho mistrů a Musela jsem zemřít Anity Moorjani. Ale to je věc vkusu.
Tím bohužel, z mého pohledu pozitiva končí. Na obranu autora je třeba říct, že většina mých výhrad nesměřuje ani tak k němu, jako spíš k práci vydavatelství Pointa. Styl jejich práce je neotřelý, ale výsledek je, alespoň v tomto případě, dost amatérský. Podobně jako u knih Jakuba Trpiše až překvapí, když je člověk konfrontován s faktem, že knihu viděl korektor nebo dokonce redaktor. A už se nedivím těm poděkováním, i věhlasných autorů, která vyjadřují příslušníkům těchto "neviditelných" profesí.
Samotná osa příběhu není špatná, ale příliš zřetelně slouží jen jako podklad pro sdělování pravd (čímž nijak nesnižuji jejich užitečnost). O samotných hrdinech se toho až tolik nedozvíme, a to málo, co neslouží příběhu, ale mohlo by nějak navázat kontakt s nimi, je podáno velice suše a stručně. Takže nějaká identifikace s hrdiny se nekoná. A ten konec? To si autor připravuje půdu pro pokračování?
Nelogičností, i když nijak podstatných, je taky poměrně dost. Tibor zjistí, že mu neteče voda, aby se vysprchoval, ale o několik odstavců dál si bez problémů vaří kávu. To si nabral vodu z toho sudu s dešťovkou, o kterém se zmiňuje? Například.
Jazyková korektura? Já vím, že Ostrava je kraj razovity, ale proč se "ostravismy" (zavazí místo překáží, apod.) vyskytují v příběhu situovaném do Chorvatska (proč vlastně zrovna tam)? Si místo jsi mimo hovorovou přímou řeč je taky, zdá se, v pořádku...
Překlepy, chybějící nebo naopak opakující se slova pak už vlastně ani moc nepřekvapí.
Škoda, ta knížka není špatná, možná bych i o 4* uvažoval, přestože pro člověka, který už o problematice něco ví, je vlastně zbytečná. Ale pro seznámení, a koneckonců i jako návod pro práci na sobě, je dobrá. I když mentora nenahradí.
Osobně bych, z knih podobného ražení, doporučil spíš Dokonalý život a Únik z průměrnosti od Pavla Vosoby.
Jak už bylo zmíněno, člověku se musí vybavit Žítkovské bohyně. Zde zasazeno do Anglie na přelomu 16. a 17. století. Ve srovnání s bohyněmi mi to přišlo poetičtější, ale co vímám jako obrovské plus knihy, je důraz na, dalo by se říct, "etické" zázemí čarování a zažehnávání.
Výborná kniha.
Tak on je Fox, tedy Hank, vlastně David vtipný a sarkastický i v civilu? Na tuhle knížku jsem se dlouho těšil a rozhodně mě nezklamala. Kromě těch charakteristik z úvodu je totiž i chytrá, postmoderní, a přestože je o zvířatech, také velice lidská.
Navíc výborný překlad.
4,5*, k absolutnu chybí jen málo.
Velice potřebná kniha, která se snaží nabourat černobílý pohled (tedy spíš černý) na prvního Lucemburka na českém trůnu. Z toho plyne moje jediná výtka (ta ale je daná spíš tím, že jsem laik), a tou je obrovská spousta jmen a titulů. Občas se mi všichni ti Jindřichové a Karlové trochu pletli. Ale u takto široce angažované osobnosti to asi jinak nejde.
Pro zájemce o nejen českou historii povinná četba.
Zvláštní a úchvatné.
Možná, pokud čtenář přistoupí ke knize jako k příběhu, tak to nadšení není totální. Odbočky k mýtům a deníkovým zápiskům, i když funkční a nutné, děj trhají, takže chvílemi může nastupovat nuda.
Ale když k tomu člověk přistoupí jako k cestě do vlastního nitra či kolektivního nevědomí (člověk si prostě Junga nebo Campbella nemůže nevybavit), musí kouzlu Ryhopského lesa doslova propadnout.
Na mnoha místech se mi vybavil Příběh cesty na Sever od Jany Heffernanové.
Skvělé Gainmanovy nápady doplněné kresbou odpovídající atmosféře. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že formát psaných povídek by příběhům slušel víc. Takhle to, pro mě, bylo trochu zkratkovité a zejména u prvního příběhu mírně zmatené.
Asi tak 3,5*.
Začátek mě bavil moc. Dětská naivita a manipulovatelnost mi připomínaly Budžese a Persepolis. Bohužel postupně se vytrácí a nastupuje puberta. Quasimodo najde svojí Cikánku (pardon Židovku) a následuje úmorné přepínání mezi posedlostí a nenávistí (zdlouhavé asi jako Werther, ale Goethe je poutavější). Láska, jak je v anotaci, se tomu citu asi říkat nedá. Postupně přibývá nepravděpodobných situací, i když v tom zmatku konce války to možná bylo normální. Ale spíš bych řekl, že ne. A absurdní závěr tomu jen nasadil korunu.
Občas se objeví zajímavá myšlenka, ale celkově jsem čekal víc, takhle se nemůžu ubránit určitému zklamání. Ale třeba je to jen moje chyba.
Největší překvapení téhle knihy na mě čekalo na samotném konci, kdy jsem zjistil, že u knihy někdo prováděl jazykovou korekturu. Potěš koště, jak musel vypadat rukopis, když tohle je už po korektuře. Pomíjím překlepy, chybějící předložky a volné nakládání s čárkami. Ale u některých "perel" se člověk neubrání smíchu a zároveň je mu za autora trapně (přílivová vlna z přetržené přehrady, prchlivý okamžik západu Slunce, na okna dopadají galeje vody, atd.) Aby toho nebylo málo, text zdobí řada "ostravismů" (pojď tady, chuchněte si, apod.) a korunu všemu nasazují citoslovce jak z komiksových bublin (všudypřítomné souhlasné Jep, Vóu, Héj...). Výrazy jako soráč, vysmátej jak lečo, oká prostě do fantasy nepatří. Nechce se mi rozebírat všechno, kdo má zájem o podrobnější rozbor, doporučuji skvělou "Opravdu vyčerpávající recenzi" od Alee.
Proč nehodnotím jako "odpad"? Obdivuji autorovu touhu jít si za svým snem, i když jako marketér je nesrovnatelně schopnější než jako spisovatel. Oceňuji jeho fantazii, i když jsem se celou dobu nemohl rozhodnout, jestli mi to připomíná víc Harryho Pottera nebo Dračí jezdce (přestože Paolinimu bylo 15, když je psal, Landie je mnohem infantilnější). A pravděpodobně se objevují i inspirace League of Legends. A nakonec, když je člověk trpělivý, tak v textu sem tam vyrýžuje i zajímavou myšlenku. Ale je to práce.
Já jsem koupil všechny 3 autorovy knihy jako e-book. Osobně ty peníze autorovi přeji, ale kdybych měl takovou koupi doporučit někomu jinému, tak mu jí budu spíš rozmlouvat.
S přihlédnutím k tomu, že kvalita jednotlivých knih klesá, tak bych autorovi doporučil, ať se před vydáním další spojí s nějakým vydavatelstvím, které jeho rukopisy proškrtá a učeše, případně ať nejdřív absolvuje nějaký kvalitní kurz tvůrčího psaní. Určitý potenciál v něm nepochybně dřímá, ale jako samouk ho v sobě neprobudí. To je po třech knihách už jasné.
Když to srovnám s Hartlovým Prvokem..., nemůžu se zbavit dojmu, že dneska už opravdu záleží spíš na reklamě. Šabach podává stejné téma mnohem vyzráleji, vtipněji a zároveň mrazivěji. Jenom jeho hrdiny nejsou žádní šampóni, ale spíš skoro hrabalovské postavy trochu na okraji.
4,5*
Co dodat k anotaci a komentáři Chytuš?
Výhoda knihy je, že člověk ji nemusí číst v jednom kuse a může si nechat dostatek času na vstřebání každé kapitoly. A navázat zase po čase.
Jinak skvěle popsaná osobní cesta, na které se autor potkává se zázraky a divotvůrci, přesto si zachovává odstup, ale zase ne takový, který by ty zázraky neumožnil.
A závěrečný pohled na Experiment Člověk je, když už nic jiného, poměrně kompaktní a smysluplný (přes všechnu neuvěřitelnost).