vnimatkrasu
komentáře u knih
Pistolník
Stephen King
Stěží uchopitelné, střídavě boží, nakousnuté a nedojedené. Hodnotit Pistolníka jako samostatnou knížku je blbost. Je to dvě stě stran dlouhý prolog. Začátek něčeho. A silnou čtvrtou hvězdičku nepřidává Kingovi vesmírně netradiční závěr, nýbrž samotný dodatek autora. Dramatický, výpravný, famózně upřímný. A tak si druhou část Temné věže nekoupíte kvůli Rolandovi. Ale kvůli Stephenovi.
Provokatér
Karin Fossum
Na posezení. A vůbec, epesní důkaz, že psychologický román nemusí být žádný Dostojevskij. Napětí. Originalita. Svižnost. A jeden z mála severských počinů, který raději koná, nežli žvaní. Fossumovou rozhodně sledovat!
Číňan
Henning Mankell
Mankell je viditelně vzdělaný muž a stejně jako většina jeho severských souputníků rád sám sebe poslouchá. Nepovažuji za šťastné, když historii socialismu v Číně a projevy otce Maa sáhodlouze vkládá do mozku hlavní hrdinky, a čtenáře, prahnoucího po tempu a rozklíčování zajímavé zápletky, vybízí k jejich přeskočení. Z příběhu čínských bratrů v devatenáctém století jsem si rozhodně udělal obrázek o tamějších poměrech spíše, než když švédská soudkyně rozsáhle přemítá nad vetchými komunistickými traktáty. Samotná thrillerová kostra je přitom znamenitá. Autor se nedrží jen jednoho motivu, střídá prostředí i hrdiny. Bohužel podat zábavně hodinu dějepisu je umění, a tempo Číňana je obzvláště v třetí části téměř nerozpoznatelné. Na rozdíl však od Keplera, Pettersena a jiných detektivních "objevů" severu, však kniha neuráží intelekt a společně s Nesbem se Mankell řadí do škatulky těch méně brakových autorů.
Léčba ostrou břitvou
Daniel Polansky
Miliony chyb, kterými Daniel Polansky zmrazil svoji čtivost. Léčba ostrou břitvou je knihou skutečně na pár večerů a mnozí mistři řemesla by se od autora mohli učit, kterak zaujmout čtenáře, aby si před spaním přečetl ještě jednu kapitolu. Jenomže příběh, jakkoliv je zajímavý a napínavý, zoufale postrádá výrazného vypravěče. Vpravdě jsem si nebyl ani po stech stranách jistý, zda je Dolní město spíše středověkým Dublinem, současností anebo vesmírem roku 2500. Nepouštět se do pitoreskních složitostí, napsal by Polansky velice slušnou kriminálku, kvalitnější, než většina populárních severských splašků. Pokud někdo s jeho talentem bude pracovat, věřím, že jednou napíše skvělý bestseller. Proporce na to má.
Závěť Sherlocka Holmese
Bob Garcia
Bob Garcia sice kašle na typické Doylovské motivy a tasí cliffhangery jako na běžícím páse, ale Závěť Sherlocka Holmese je i přes jistou brakovitost zatraceně čtivou detektivkou. V relativně dlouhém příběhu se vraždí ostošest, v Londýně panuje nevídaná zima a Holmes s Lestradem se stávají pouhými přihlížejícími řádění sériového vraha. Nabízí se mi hromada důvodů, proč knihu ohodnotit jen třemi hvězdami, ale čtivost a autorova lehkost, která odjakživa patří k Holmesovým příběhům, řadí Závěť mezi ty nejlepší "postdoylovské" skazky. Ve výhodných edicích tedy po Garciovi hrábněte - je to jedna z těch detektivek, jejichž přečtení vám zabere nanejvýš tři dny příjemného napětí.
Město zlodějů
David Benioff
Dobrodružný příběh dvou ruských chlapců, kteří mají uprostřed Leningradské blokády nalézt pro příslušníka NKVD tucet vajec na svatební dort, je navzdory trpkému prostředí velmi lehkým čtením. Benioff (mimojiné autor scénáře k Troje, 25. hodině nebo Hře o trůny) má silný vypravěčský talent a u Města zlodějů je třeba ocenit, že se nenechal strhnout hrůzami prostředí bídy druhé světové války a komediální part postavil na roveň lince dramatické. Osvěžující jako grapefruit.
Zločiny
Ferdinand Von Schirach
Ivo Jahelka soudní případy přezpívává, německý právník Ferdinand von Schirach si z nich dělá povídky. A stejně jako si Jahelka své soudničky sem tam přibraví vtipem, zdálo se mi, že Schirach spíše své literární výmysly vydává za realitu. Píše pragmaticky, bez zbytečných kudrlinek a některé povídky (Nutná obrana, Trn) nepozbývají určitého tajemna. Přesto nevěřím tomu, že ty vypointované příběhy s géniem Schirachem coby ochráncem lidských práv jsou bezmezným přepisem reality.
Sirotci z Brooklynu
Jonathan Lethem
Hlavní hrdina je stejně ukecaný, jako je upovídaný styl autora. Přesto takto niterní a přitom originální kriminálku nenajdete běžně na poličkách regálů. Příběh, tu připomínající Kingova/Bachmanova Blaze, tu film Spáči, zaujme svými charaktery, minimalistickou atmosférou a vygradovaným závěrem. Přelouskání prvních stránek a navyknutí si na hrdinův Tourettův syndrom je sice oříšek, ale fandové netradičních detektivek si zde rozhodně přijdou na své. Mistrnost.
Když jsme byli sirotci
Kazuo Ishiguro
Kazuo Ishiguro je ten vzácný případ, kdy je dílo literárně i myšlenkově bohaté, ale zároveň jde o pageturner jako prase.
Z hlediska řemesla je u Ishigura slast sledovat, jak roztrhává čtenářská očekávání, některé důležité pasáže odvypráví jen tak mimochodem, sem tam si prostě vyvaří scénu z ničeho, a přitom se vám zaryje do srdce. A poslední třetina, která se odehrává na válečné frontě, je vý-bor-ná. Neřkuli závěrečné rozkrytí karet, po němž jsem osobně zůstal v úžasu. Tak dobré a emocionálně vyvážené je.
Tohle není román.
Je to knížka o paměti, kterou z té své jen tak nevymažete.
Rozsudek smrti
Anthony Horowitz
V “Rozsudku smrti je všeho akorát. Podezřelých, motivů, mrtvých (slovy dva), nápověd. Autor dokonale ví, kdy povolit, kdy zase utáhnout; umně kombinuje kapitoly výslechové s těmi vedlejšími, ovládá tempo jako zkušený dirigent. Neobjevuje nic nového. Ostatně, tajemství z minulosti coby možný motiv dnešní vraždy je obnošená vesta. Jenomže pak přijde velmi dobrý závěr, výtečný doslov, a vám dojde, že novoty nejsou vůbec potřeba.
Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že Hawthorne není silný tahoun. Naštěstí zábavné kombinování beletrie s osobním životem autora dokáže kdeco zachránit. A cením, s jakou porcí ironie do sebe sám Horowitz dokáže šít.
Klub nosičů rakví
Paul Tremblay
NOSIČI jsou obskurní slow-burn story o nelásce, která připomíná takové ty konverzační indie filmečky bez děje. Ačkoliv mezi řádky prorůstají domněnky o upírech, Tremblay v podstatě nehrábne do strun. Nic velkého se tu neodehraje. Tohle prostě není typický pubescentní příběh od Kinga nebo McCammona. NOSIČI RAKVÍ jsou spíš plynnou směsí atmosféry a temnýho smutku. Netvrdím, že jsem na tenhle Tremblayho svéráz měl náladu furt. Mezi jeho místy až ubíjející jednolitostí ale probleskává absolutní genialita. Třeba v poslední třetině knížky, kdy se dospělý Art vrací bydlet k mámě. Tou bych si nejradši vytapetoval pokojík.
Zakletý v čase
Audrey Niffenegger
Tahle romance je jako cucavej bonbon, kterej se vám v puse nechce rozpustit. Chutná moc dobře, je fantasticky napsaná, ale jaksi vám pod jazykem neubývá a vlastně ani nemění moc chuť. Mně osobně Audrey sedí. Líbí se mi bejt svědkem toho, jak si s textem hraje, jak dlabe na očekávání čtenáře, a přesto dokáže beze slova navíc na konci dojmout. Čili doporučuju. Jakkoliv bych (stejně jako u SOUMĚRNOSTI) čile krátil.
Zapomenutá
Jiří Klečka
Přiznávám, že Boženiným a Lukášovým začátkem jsem se musel kapku prokousnout. Jenomže příchod Moučky je zároveň příchodem fantastický postavy a od jeho entrée je ZAPOMENUTÁ první liga. Propletence vedlejších postav, prvek rodiny i tajemství, mi připomněly poetiku dánskejch filmů Anderse Thomase Jensena. Měl jsem pocit, že čtu příběh, kterej Jensen napsal někde mezi Bratry a Po svatbě. Nebýt odvážnýho, ale mně osobně ne úplně do oka padnoucího závěru, šilhal bych i po pětihvězdě. Přesto výtečný čtení. Svérázný. Silný.
Obětiny
Robert Marasco
Moc mě bavilo, že Marasco přistupuje ke standardní premise strašidelnýho domu tak, že do konce není úplně zřejmý, kde je sever. Dvojice pronajímatelů letního domu s obstarožním outěžkem je navíc super premisa. Čtivost jinak dost svižnýho hororu u nás ale dostává na zadek nejen divným (anglickým) skládáním vedlejších vět, několika doslovnými překlady, ale i haldou podivností typu "sednul si v autě dopředu na přední sedačku" nebo "vracely se jí fráze a zaříkávací zvuk jejich hlasů". Pár překlepů a lapsů já vždycky milerád prominu. Tady však celková porce podivností křiví i jinak očekávaně vysoký hodnocení.
Píseň, kterou se objasňuje svět
Brian Evenson
Povídky od Evensona jsou jako chrousti. Hlavním hrdinům totiž pěstujou brouky do hlav. Vychutnávaj si jejich paranoiu a dělaj to tak opravdově, až je vám ouzko. Evenson si bere prostý premisy a ždíme je na dřeň. Zkoumá to, co se nachází za depresí, obsesí i šílenstvím. A je obdivuhodný, jak často se mu při tom množství daří trefovat terč. Zalíbení jsem našel třeba v trojici 'filmařskejch' kousků, těch 'vesmírnejch' by zas mohlo být o dvě tři méně: Evensonův mustr za mě nejlíp funguje ve všední současnosti.
Absolutní špicou je každopádně eponymní povídka. Je to jeden z těch příběhů, po kterým jsem musel knížku odložit a párkrát tu porci tíživosti prodejchat.
Ergo: výtečná živočišná sbírka.
Hororová degustační bonboniera.
Dobří sousedé
Sarah Langan
Česká verze je k neučtení. Exemplárně. Nejde ani tak o překlad (i když klasickýho "jsem vzrušený" namísto "těším se" je tu požehnaně), jde o celkovou stylistiku a tok textu. Mezi řádky tu přitom tuším vynikající page-turner, ve kterým Langan nápaditě kombinuje thriller se sci-fi. Podivnost, kterou ve vás tohle vydání ale zanechá, bohužel nijak nesouvisí s jejím uměním.
Znásilnění: Milostný příběh
Joyce Carol Oates
Za ty roky čtení hororů mám žaludek z azbestu. Při čtení týhle útloboký knížky se mi ale dělalo vysloveně mdlo. Úderný psaní s bolestně detailním popisem v první části knížky. Krutý i chladný, a přitom - kór u soudu - s tučnou dávkou emocí. Joyce Carol Oatesová je ďábel. A já si její ZNÁSILNĚNÍ navzdory počtu stránek musel dávkovat. Každá kapitolka je tu totiž přesná jako facka.
Asi to skončím
Iain Reid
Jízda dysfunkčního páru sněhovou vánicí za rodiči je vším, jen ne - ehm - jízdou dysfunkčního páru sněhovou vánicí za rodiči. Iain Reid seká věty a užívá si nelineární psychologickou hru, kterou musíte číst mezi řádky. Nepíše klasickej děs. Spíš rostoucí podivno s dobrou pointou. Čím dýl mám od dočtení, tím víc ve mě ASI TO SKONČÍM zraje. Je to blbě uchopitelná atmosférická pumelice. A kdo si rád střihne zahloubanější horory typu Vosí Továrny od jmenovce Bankse, ten si v Levných knihách porochní. Česká obálka je navíc úplně skvostná.
Dvě klikaté cesty
Tom Franklin
Tři slova. Není to detektivka. Je to spíš psychologický drama o dvou chlapech, co se v dětství kamarádili a v dospělosti stojí proti sobě. Jeden je dobrej policajt, druhej je podezřelej z únosu mladý holky. A Franklin vypráví o všem možným, jen NE O TOM ÚNOSU! Atmosféru kolem řeky Mississippi líčí přitom moc pěkně. Pár flashbacků je dokonce výtečnejch. Jenom se knížce obdivuhodně daří míjet veškerá témata, o nichž jsem si chtěl číst. Doufal jsem v hutnou krimi laskominu à la True Detective. Dostal jsem rozvláčnou sondu do duše dvou chlapů s matným závěrem.
