vnimatkrasu komentáře u knih
Chattam se s tím nemaže a bylo mi echtovně sympatické, jak do děje hned z úvodu razantně dupne. Žádné velké okecávačky, absolutní příběh, osobního života detektivů jen natolik, aby to celé nebyla plocha. Na vysokoobrátkové béčko si SPOLČENÍ NIČEMŮ syslí i ranec dobrých tezí o podstatě zla. A ty ve mně po dočtení zůstaly (a Chattamovi zato patří hold). Přesto jen silné tři. Druhá půlka je moc. Moc akční, moc komplikovaná, moc übergeniální. Závěr v blizárdu s pompózním příchodem amerického fešáka mi přišel skoro až srandovní. A taky že uloupnul kousek z regulérní čtvrté hvězdy. Četlo se to ale samo. A rozhodně nemám potřebu to po přečtení kamkoliv splachovat.
JÁMA je zvláštní. Stejně jako většina korejskejch filmů operuje s jinou mentalitou, než která nám běžně teče v tepnách. Autorka si libuje v Ogiho bezmocnosti a nechává ho napospas tchýnině libovůli. Odpojuje mu výživu, nechává přetejkat bažanta a častuje ho posupnejma přípodotkama. Čtenář neví. A po tajemství Ogiho backstory se pídí doslova do poslední stránky. Spíš než dechberoucí alternativu MISERY od Kinga pro mě byla JÁMA solidní nákuk za východní hororovou kulturou. Kdo čeká poctivý asijský strašení, bude zklamanej. JÁMA má mnohem blíž k psychologický sondě než k labužnickýmu krváku.
ZÁVĚJ je čistá zábava. Kdo prahne po psychologicky propracovaný virusový kakotopii, nechť se rovnou v knihkupectví koukne po STANICI 11 nebo NA KONCI ŘÍJNA. Tudorová spíš vládne čtivou stručností, koření humorem (kadění v lanovce FTW) a k tomu - byť sporadicky - děsí. A já si vlastně docela zgustnul. ZÁVĚJ je kus, ve kterým se nechodí daleko pro náboj nebo pro dějovou zkratku. A jako mrazivá krmě k prosincovýmu nečasu vlastně funguje fajn.
Byla by zásadní chyba si SCOTLAND YARD zaškatulkovat jako klasickej whodunnit o sériovým vrahovi. Koneckonců, vrah je tu zřejmej už v první půlce. Grecian raději fantasticky pracuje s policejním kolektivem, senzačně buduje arzenál postav, a celek je tak detektivka napěchovaná testosteronem, která vám v dobrým připomene seriál RIPPER STREET. Jediná trable jest, že u nás vyšly jen dva díly z pentalogie. V nádherným balení od Arga s úchvatnou (!) lokální obálkou vyšel kromě SCOTLAND YARDU ještě ČERNÝ KRAJ. Oba díly jsou skvělý. A další tři bráchové by mu teda tuze slušely. Vy si ale tuhle detektivku vychutnáte i bez nich.
PS: K sehnání je ještě s trochou vůle i audioverze výtečně namluvená Martinem Slámou. Mrk mrk.
Mám Hendrixe rád. A tenhle jeho paperbackovej horor, co si kromě textu hraje i s grafikou wannabe-IKEA katalogu, je přesně jeden z těch špílců, kterej mě od něj baví. Možná proto straním HORRORSTORU víc, než by si zasloužil. Souboj ústřední pětice se zlem v obchoďáku je totiž veskrze rutinní, solidně odsýpající kravinka. Baví mě ale, jak důmyslně v ní Hendrix pracuje s klišé ikeáckejch oddělení. Baví mě postava Basila, co celou firemní politiku bere až komicky vážně. Baví mě, jak se grafika knížky nenápadně proměňuje v absurditu. Baví mě, že jsem to přečet za dva večery. Ergo: bavilo mě toho docela dost.
Tenhle thriller má v zahraničí stigma totálního kultu. A dlouho jsem bažil zjistit proč. Už to vím: je to román v románu, co kašle na obvyklou psychothrillerovou šablonu a soustavně drnká na struny podivna. První půlka je božská. Děsně napínavá a nekompromisní. Druhá zas zarejvá drápy do psychologie, zvolní (za mě trochu škoda) a kypří si půdu pro efektní závěr. Nejde o page-turner. O epesní příklad originálního pojetí psychothrilleru ale rozhodně.
Koktejl romantiky, nádhernýho sarkasmu, životního dramatu, depky a zatraceně dobrýho a nápaditýho psaní. Autorka si hlavní hrdinku Marthu s jejím životním neštěstí mazlí s úžasným citem pro dílčí pointu. Hláškama a způsobem vyprávění mi místama připomněla klinickou a poshovější verzi Bridget Jonesový. Teda až na to, že Meg Masonová je stokrát lepší autorka než Helen Fieldingová.
První kapitola je lahodná brutalita. Zásadně ale klame tělem. Dobyns se v příběhu o dívčích mordech babrá v komunitě, mravenčí prací šponuje napětí, pracuje s pomluvou a strachem. Psychologie je skvělá. A užije si jí ten, koho bavilo genius loci Kingovo Nezbytných věcí. Dobyns má k dobru kromě výbornýho závěru (nezklame!) i vypravěče. Ten totiž nemá jméno a víme o něm v podstatě jen to, že je učitel, kamarádí se s místní dívkou, rád nakládá věci do formaldehydu a pozoruje dění. A pozoruje ho velmi detailně. Ergo, skvělá záležitost. Pokud vás bavila Mare z Easttownu, Tajemná řeka nebo Zmizení, alou do knihovny.
Pomalu plynoucí story, výborná atmosféra maloměsta, twisty až v samotným závěru. Amidon je vypsanej borec, žádná spotřební thrillerová rychlokvaška s křestním jménem Rachel nebo Melissa. K úplný dokonalosti mu schází snad jen krapet vyšší tah na bránu. A když dojde na vliv sociálních sítí, je znát, že v nich coby sedmdesátník trochu plave. Naštěstí to o nich není. Je to o psychologii: a ta je skvělá.
Pro fanoušky Agathy Christie nadále čistokrevný porno.
Jen už v tomhle případě podruhý viděný.
Hra dvou odlišnejch polovin. Zatímco u tý první jeden nedejchá, užívá si Nickovu story o vejšlapu na švýcarskou horu, i Samovo pochybování nad budoucností, ta druhá se podivuhodně vleče. Z námětu, kterej připomene Misery smísený s Lovecraftem, zbude jen ohromná tloušťka stránek, vrstvení očekávaný gradace a až překvapivě dubovej vypravěč. Fatální negativismus ale není na místě, ECHO je dobrý hororový řemeslo, výborně přeložený Veronikou Horáčkovou. Jen se z výtečný první poloviny promění v uondanou rutinu, kterou bych si, v případě audioknihy, zrychlil na 2.0.
Stejně jako ve fenomenálním ZAMKNI POSLEDNÍ DVEŘE tu rozehrává Sager čtivou parafrázi na hororová klišé. Jenomže zatímco minule držel v rukávu trumfy a vyplazoval jazyk na čtenáře originální zápletkou, POSLEDNÍ NOC si to sviští na plnej plyn do nepochopitelný nevěrohodnosti, kterou ani poslední tři stránky nedovedly plně ospravedlnit. Děsná škoda. Potenciál tam totiž byl.
Tohle je přesně ta útloboká knížka, kterou bych chtěl ve čtrnácti najít zaprášenou na půdě. Tři povídky. Tři horory hlava nehlava. Jen škoda, že si Lavalley to obcování s uřezanými hlavami a krvavé cákance all-over-the-place občas nedokáže říznout nadhledem. U SPINNERA mi to nevadilo. U zlodějskýho BONBONU, ve kterým si lupičská dvojice černohumorně splete dům na vykradení, už ale trochu jo.
Tahle sbírka je poklad z půdy. Navzdory společnýmu jmenovateli se totiž Hainingovi podařilo sestavit pestrou sbírku silničního teroru. Mezi všema pak dominuje "Duel" od Mathesona (předloha úplně prvního Spielbergova filmu!), Dahlův "Stopař" s jeho typickou pointou nebo černě vtipný Archerův "Nikdy nezastavujte na dálnici" s až ďábelsky prostým koncem. Nebýt několika slabších kousků v poslední části, byl by to v podstatě stejk bez flaks. Kinga, Ballarda nebo Lansdalea v jedný vazbě totiž nedržíte každej den.
Lovecraft nařezanej Janou Eyerovou zní z voleje jako něco, čím bych si chtěl vytapetovat pracovnu. Jen kdyby to Sarah Perry nemíchala tím nejméně vlídným způsobem ever. Bez srdíčka. Bez opratí. Bez napětí. Zato s květnatými popisy prostředí a pocitů, které jsou jinak líbezně nádherný. Strašně jsem doufal, že se mi to časem začne líbit víc. Děj je totiž fajn, chirurgický i archeologický odbočky sexy, ale bohužel. A to jsem tomu do poslední stránky věřil.
Její děsivá souměrnost chutná jako kvalitní Pinot Noir. Méně líbivě, s hromadou podtónů, pro lidi, co chtějí 'jenom červený víno' možná až příliš komplikovaně. Nedá se vypít na ex, spíš tak pozvolna degustovat a vychutnávat, jak se v ní mísí to i ono. Nevyděsí, ani nedojme. Spíš tak bez emocí vypráví vypointovanou story o životě a smrti. Ve finále je to skvělej příběh. Jen by mohl být o padesát stránek kratší.
PS: Možná i o sto.
Výprav skrze zombie svět je všude za korunu kornout. Tremblayův pandemickej pohled je ale kousavě aktuální a navíc se může opřít o silný dámský ústřední duo, kterýmu ten souboj s časem prostě vyhrát přejete. Tempo je vražedný, originalita a gradace závěru jakbysmet. Den Trifidů, Bird Box nebo i příběh Melanie od M. R. Careyho mám o něco výš. Přesto poctivě tažená zombie lahoda.
Jako někoho, kdo dosud Bosche hltal jenom z televize, mě Černá ozvěna překvapila hned ve dvou směrech. Tím prvním je, že jde Connelly čistě jen po jednom případu a nekombinuje víc různých zápletek, jako to dělal televizní Bosch. A tím, že se v knížce nekupí moc mrtvol a jde se úplně čistě po policejní piplačce, mi knížka přišla ještě o level zemitější než seriál. Druhým směrem je Vietnam. Harryho zážitky z vietnamský války mě tu bavily moc. A skoro mě až mrzelo, že tuhle kapitolu hlavního hrdiny v Amazonu úplně vyškrtli. Bosch je sympaťák, jeho začátky s Eleanor zábavný a Connelly ti starou školu píše lehce jako pírko. Škraloup Černý ozvěny pro mě ale je, že mi prostě samotnej případ nepřišel tolik nosnej. A mnohem víc než jeho řešení mě bavilo zjišťovat, odkud Harry sebral ten nádhernej dům a proč proboha Edgar dělá realiťáka.
Kreativně mě moc baví Schirachova strohost, která v kombinaci s právnickou nezaujatostí dává dohromady nesmírně přimočarej celek. Reálně tak jeho povídky slupnete za den. Znásilnění na pivním festivalu, Dahlovsky černohumorný Tajemství nebo třeba šikanu dítěte na internátu z hlavy ale nedostanete mnohem mnohem dýl.
Uf. Atkinsonová boduje v kratších formách (kapitoly s 'případy' nebo Jacksonova retrospektiva), baví fajn přirovnáními, ale v globále ploše žvaní o všem možném jako nudný zmatený učitel. Postavám chybí emocionální hrot. Přesto se o nich dozvíme první poslední, jen aby se tři jednoduché povídky staly románem.