Vrbická1999
komentáře u knih

Historie Islandu od dob divokých vikingů až po dnešní svět. Island a jeho lid je tak inspirující. Věděl to již J.R.R. Tolkien, který použil mnoho prvků severské mytologie do svých knih. Skvělá kniha, ze které se člověk dozví mnoho nového.


Letos jsem přečetla od autorky novelu Takové maličkosti, která byla perfektní, tak jsem na tyto tři povídky byla zvědavá. Nejdřív mi duch knihy unikal, ale po chvíli čtení a dumání, mi to došlo. Povídky bolí, škrábnou do vás, ale takovým zvláštním, zajímavým způsobem. Nejvíc mě zasáhla třetí povídka, která mi vyrazila dech svým koncem.


Je zvláštní říct, že toto byla nádherná kniha, když vypráví o katastrofálním hladomoru, který vypukl v Rusku v roce 1921. Nepokoji zmítaný Sovětský svaz, miliony mrtvý a desítky milionů hladovějících. V tomto období, kdy všem již dochází naděje, je vypraven vlak, který má zachránit 500 sirotků a dovézt je tam, kde je jídla dostatek. Do Samarkandu. Strastiplná cesta trvající šest týdnů, skoro tři tisíce kilometrů a jídlo na cestu téměř žádné. Celou dobu jsem při čtení skoro nedýchala. Jak toto dopadne ?
Vlak do Samarkandu vychvalovala v podcastu Zazie v metru a já budu pokračovat. protože toto byla jedna z nejlepších knih v mém životě.
Přesně díky takovýmto dílům jsem hrdá knihomolka.


Milá kniha, plná krásných myšlenek, které jsem si podtrhávala, abych se k ním časem mohla vrátit. Moc často se nestává, aby byl text protknutý filozofií i humorem dohromady, tady se to autorce skvěle povedlo.


Číst knihy Veroniky Opatřilové je jako číst básně. Poetičnost, hra se slovy, magičnost, která ale není přímá. Čtenář musí zapojit vlastní fantazii. Píseň L je o lásce k lesu a přírodě, tudíž mému srdci velice blízká.
,,Nekonečnost, která mě dočista pohltí. Pocit, že jsem součástí něčeho mnohem většího, než jsem já sám. Je to uklidňující krásně velkolepý pocit, ze kterého se mi zatočí hlava. V tu chvílí s podivnou jistotou vím, že les bude vždycky znamenat úplně všechno.
,,Les se neptá. Les mě přijímá. Takového jaký jsem.


Předchozí knihu autorky Varhaník z mrtvé vesnice miluju. Z té jsem byla nadšená. Třetí terapie mě ale velmi zklamala. Nalákalo mě prostředí Osvětimi i téma, kdy mladá žena řeší minulost svého předka jako příslušníka SS a dozorce v koncentračním táboře. Bohužel to, na co jsem se těšila, v příběhu skoro nebylo. Pátrání po minulosti nemělo v příběhu skoro žádný význam, bylo popsáno velice stručně. Zbytek knihy mě nudil. Některé pasáže mi přišly předvídatelné a trapné. Ani jazyk, který autorka použila (místy kostrbatý) mě nezaujal.
Musím pochválit konec. Ten mě překvapil, ale bohužel jedna kapitola knihu nezachrání. Můj celkový dojem z knihy je, jako kdyby ji napsal někdo, kdo psal naposledy slohové práce ve škole.


Skvělý thriller, který jsem přečetla jedním dechem. Na konci mě spadla brada, když došlo na rozuzlení.

Musím před autorem smeknout. Napsat knihu, ze které vám bude opravdu fyzicky špatně, je opravdu umění. Ač to nezní moc lichotivě, obdivuji, když se pocity z knihy dokážou projevit na mém fyzickém i psychickém stavu. A z této knihy opravdu mrazí.


Z této knihy mi puká srdce. Jak její podtitul napovídá, malá Věrka Kohnová by tak ráda zůstala doma a vedla obyčejný život. Bohužel ten její skončil tragicky během druhé světové války.


Těšila jsem se na vyprávění o životě Jeana-Paula Belmonda, ale bohužel jsem zklamaná. Ráda bych se dozvěděla více o jeho názorech, o Paříži, ve které žil, o je vztahu se ženami atd. Vyprávěl pouze a jenom o natáčeních a vylomeninách, které při tom vyváděl.


Frida je obrovsky inspirativní, silná žena. Její příběh mě baví a jinak to nebylo ani v případě této knihy. Moc povedený zbeletrizovaný životopis.


Vyprávění tří členů jedné irské rodiny o tom, jaké to je prožít válku, výchovu nemanželských dětí, chudobinec, těžkou práci, nedostatek jídla, ztrátu dítěte. Uvědomila jsem si, jak i lidé, kteří to v životě nemají úplně lehké, se stejně stále perou o ten svůj malý kousek štěstí.


Než jsem se do knížky pustila, slyšela jsem, že fanoušci Colleen Hoover ji označili jako její nejlepší knihu. Očekávání jsem ale neměla velké, takže teď po přečtení mohu říct, že to bylo dojemné, ale i místy bolestivé čtení. Je to moje druhá kniha od této spisovatelky. Jako první jsem četla Námi to končí, které se mi příběhem dotklo o trochu víc.


Další kniha s velice populárním tématem poslední doby. Těžký vztah mezi matkou a dcerou. Rodinné drama. Příběhy tohoto typu mě baví. Knížka se četla velice snadno a styl psaní byl příjemný. Vzhledem k tomu, že to je autorčina prvotina, nebylo to vůbec špatné.


Každým dalším dílem je tato tetralogie čím dál víc strhující. Osudy postav, které sledujete od dětství až do dospělosti, vám nedají spát a musíte číst stále dál a dál. Přesně to sem od této neapolské ságy čekala.


Velice napínavé čtení, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Pár výtek bych měla, ale co jsem od knihy očekávala, to jsem dostala, takže jsem spokojená. Po dočtení jsem byla úplně rozhozená, tak na mě příběh zapůsobil.


Jan Štifter je pro mě sázka na jistotu. Přečtu si od něj opravdu vše, co napíše. Jeho styl vyjadřování, melancholii a tajemnost starých časů miluju.
U těchto povídek je zajímavé, jak je každá psaná úplně jinak. Některé se mi líbily, některé zase ne. Ale bylo úžasné, jak se propojily. Pokud jste teda četli opravdu pozorně. Hodně jsem musela při čtení přemýšlet.
Další skvělý počin od mého milovaného autora.


Do Zmizelé jsem se pouštěla s velkým očekáváním, protože je hodně vychvalovaná. Moje očekávání bylo splněnou pouze z části. Vynikající zápletka, napětí a konec, který jsem opravdu nečekala. Ale kdyby jen měla kniha o dvě stě stran méně... Spousta pasáží mě přišla zdlouhavá a natahovaná.
Ale celkově hodnotím knihu kladně. Dává nám poučení, že nikdy nevíme, co člověk vedle nás ukrývá ve své duši.


Neuvěřitelně mě fascinuje téma gulagů a sovětských pracovních táborů, takže tato kniha mě na první přečtení anotace zaujala. Baví mě sledovat, jak se naprosto nelidské podmínky, které v těchto táborech panovaly, podepsaly na lidské duši. První věc je gulag přežít, druhá věc žít poté dál normální život. Ve všech případech velice těžké. Této bych vytkla pouze to, že by mohla být delší. Události v ní popisované, by si zasloužily víc podrobností, někdy bylo vyprávění zbytečně stručné. Ale chápu, že tři sta stran je pro většinu čtenářů délky akorát.


Ach, jak já tuto knihu miluju. Je jako pohlazení, zachumlání se do deky, kousek bábovky. Je to takové ,,čtení na neděli''. Trochu melancholické, roztomilé, vtipné, pravdivé. Trápení všeho druhu se určitě dostane do mých nejlepších knih za tento rok.
