whale77
komentáře u knih

pohádky s ilustracemi Josefa Lady vyvolávají i po letech krásné vzpomínky

Čekala jsem to horší. Recenze a hodnocení tomuhle dílku moc nepřály, ale myslím, že velkou část negativní reklamy odvedlo i to, že to je prostě od veřejně viditelné osoby a prodává se to víc než lépe zpracované od méně profláknutého obličeje. Zpracování je podle mého takový lepší průměr, který vidím na různých litwebech. Všechny příběhy jsou uzavřené, bála jsem se, že to skončí víc otevřeně (i když pravda, díky té překombinovanosti a propojenosti každého s každým to bylo náročné uhlídat, musela jsem si udělat tabulku v excelu, abych viděla, která postava koho jak zná). Taky ty bábovky nacpané do každého příběhu mi přišly moc na sílu a obešla bych se bez nich. Ale ty samotné životní příběhy postav byly ok, nutilo mě to porovnávat s vlastními zkušenostmi s lidmi podobných osudů a některým postavám jsem charakter věřila víc, někerým míň, sneslo by to jít víc do hloubky, odůvodnit, proč se která chová tak... černobíle. Bylo to takové širší provedení „časopiseckých“ a internetových historek o osudech lidí.


Neštěstím knih z povinné četby bývá, že se nám mnohdy vyhnou jenom proto, že bývaly právě povinností. (Stejně tak nemám dodnes přečtenou třeba Němcové Babičku.) Toma Sawyera jsem v dětství a mládí prostě nějak minula. Níže zmiňovaný film Páni kluci taky, ale matně si pamatuji na nějaký TV seriál, ze kterého jsem tenkrát ale stejně viděla jen první díl s natíračkou plotu. Takže jsem si až donedávna představovala, že tento příběh bude něco jako Knoflíková válka, jen vyprávění a vzpomínání na klukovská dětská léta.
A tak jsem zase na stará kolena prozřela. Byla jsem mile překvapená, že to není příběh pro malé děti, ale spíš pro mládež, že se jedná o dobrodružný a napínavý příběh, že tam jsou dokonce (minispoiler!) mrtvoly – ty jsem tam fakt nečekala. A proto jsem naivně četla příběh jako čtení na dobrou noc našim malejm (9,6 a 4). Ale zvládly jsme to. Co bylo spíš problematičtější – jazyk. Pro mě, jako dospěláka milujícího češtinu, to bylo labůžo. Ale našim holkám (narozeným v cizině, tudíž češtinu majícím jako „druhý“ jazyk) jsem co chvíli musela vysvětlovat nějaké slovo nebo spojení, pro malé děti je to (dle mého názoru) těžší čtení.
Do Čtenářské výzvy jsem si Toma Sawyera zařadila pod téma knihy se zajímavou obálkou, protože jsem si koupila vydání z roku 2015 od Omegy a těšila se, že stejně parádní obrázky jako na obálce budou i uvnitř knihy. A to bylo malé zklamání - nejsou.


Myslím, že Amálku jsem jako dítě znala jen jako Večerníček. A knížku jsem „objevila“ až teď, díky předčítání svým dětem, které zase pro změnu neznaly Večerníček (žijeme v zahraničí – ale našly jsme ho na youtube, takže už chybu napravujeme).
Příběhy v knížce jsou téměř totožné s těmi filmovými, jemně jsou propojené i s jinými postavami ze Čtvrtkových příběhů. Říkání jsou jednoduchá, ale přitom příjemná (včetně nenásilných poučení), obrázky dokonalé, vílečka roztomilost sama, prostě knížka, kterou si jako malé dítě (i to v těle dospěláka) nemůžete nezamilovat.


Jedním slovem – nádhera! Pro děti i pro dospělé. A pro děti dublovaně – měla jsem to ráda já jako dítě a zbožňují to i moje dcery (hlavně proto, že jedna je i jmenovkyní hlavní hrdinky). Část naší rodiny pochází z rožnovska, takže reálie knížky (včetně věnování, které mi tam babička nechala v osmdesátých letech od autorky vepsat) ve mně vyvolávají velice skutečné vzpomínky na dětství. Trochu zastaralejší – protože příběh je zasazen do doby, kdy cestovat z Prahy do Beskyd bylo jako dnes letět z Čech do Anglie. Knížka je určená pro malé čtenáře (nebo ještě menší posluchače), příběhy jsou krátké, milé, poučné. Obrázky roztomilé, jazyk čistý s ozvláštěním pomocí valašského (slováckého?) nářečí. Moc ráda jsem se ke knížce vrátila a inspirativně mě ovlivnila.


Moje čtenářské odpanění na poli LGBT literatury proběhlo bezbolestně :-)
Uchvátil mě pravopisně čistý a velmi čtivý sloh, dobře vyvolávající emoce: vzpomínky na první lásky, jemný humor, napětí i dojetí, ale i nenásilně zakomponované až téměř filozofické momenty (např. polemiky o pravdě), kde čtenář sám sebe nachytá, jak pokyvuje hlavou, že přesně takhle se mu myšlenky v hlavě taky občas „hádají“.
Příběh s několika milostnými zápletkami mi hodně asocioval klasické dívčí románky (samozřejmě jinam orientované) - řemeslně dobře zpracováno, srovnatelné třeba se Stanislavem Rudolfem.
Trošku škoda té poslední kapitoly, která sice v této knize byla fajn, jako ujištění, že všechno dopadlo dobře, ale pro chystaný díl druhý to je trochu jako spoiler.


Stručné převyprávění známého Disney filmu. Slohově ne úplná tragedie, ale dětská knihovna by se bez takového dílka obešla. Jenže když ty Disney princezny (a víly) jsou, mami, tak krásné!
(RE na koment níže: sehnat se dá asi už jen v antikvariátech, i já ji tam pořídila, nebo na záložce Bazar tady nabízí calvera1)


Tady nějak nevím. A jak čtu komenty ostatních, tak v tom nejsem sama.
Skvělá psychologie postav, vcítění se do kohokoliv. Autorce věřím chlapa, dítě, nemocného, puberťáka, alkoholika,..., kohokoliv. Neobvyklý styl psaní ustála, i když svou věcností byl trochu monotónní, ale přesto dokázal vyvolat zvědavost na osudy jednotlivých postav. (Možná takovou až trochu bulvároidní zvědavost, chuť nakouknout k jiným, jak to chodí u nich doma.)
Převaha informativně podávaných detailů o jednotlivých hrdinech a minimum přímé řeči mi sice na jednu stranu vyhovovalo (hodně muziky za málo peněz, v dnešní době úspěchu krátkých textů ideální!), na druhou stranu to u mě vyvolávalo pocit – nepsala si autorka jen osnovu, podle které to pak chtěla napsat pořádně? Něco mi v tom chybělo – možná sblížení se s některým z hrdinů. O všech to bylo tak rychle, že jsem to u žádného pořádně nestihla, občas mi i málem splývali. Byla to pro mě sága v kostce, jako kdyby autorka vyprávěla memoáry něčí rodiny, ale vybrala jen ty nejnutnější informace (kromě tedy té podrobnější scény u moře, kde tedy došlo k velkému, až kontrastnímu zpomalení tempa příběhu). Ráda věřím, že to byl autorčin záměr a styl, a podle reakcí níže (a získaných ocenění) uznávám, že má své publikum, ale asi jsem čekala víc děje.
Rozhodně ale knížku nechci shazovat, nebo odrazovat budoucí čtenáře! Četla se velmi dobře, čtenář poznává příběhy ze svého okolí a je rád, že všude je něco.


Až teď, na stará kolena, jsem tuhle knížku dala komplet celou. Včetně všech básniček. VŠECH. Poezii obecně nemám moc ráda, ale dětskou zvládnu. Z téhle Hrubínovy kolekce jsem měla schizofrenní pocit – klasické zbásněné pohádky jako O Palečkovi, Karkulce, Smolíčkovi či Perníkové chaloupce jsou super, klasika kterou člověk odrecituje i po desítkách let. Ale pak hromady a hromady říkánek typu láska-páska, zavánějících grafomanií, vy nás ale zásobujete, pane Karfík!
Zato próza mě nadchla i teď, po letech! Pohádky jsou převyprávěné skvostnou, a přitom stále aktuální češtinou. Z klasických pohádek bych právě Hrubínův Špalíček doporučila pro čtení i menším dětem, protože tam je minimum slov, která by mohla komplikovat pochopení (max. „loubí“).
A obrovským plusem této knížky jsou samozřejmě Trnkovy ilustrace!

Knížku jsem si předem vybrala pro téma ČV „zakázaná láska“ na základě tipů zde na databázi a i podle komentů tady jsem čekala větší nápor na mou otrlost. Ale pak se z toho vyklubal docela „normální“ příběh z nenormálního prostředí, necítila jsem se při čtení nějak nekomfortně. Možná proto, že jsem se předtím mohla obrnit a čekala jsem, s čím se setkám. Příběh mě nijak nenadchl, ale ani nezklamal, přečetla jsem, na film mě to nenalákalo, ke znovupřečtení asi také ne.


(SPOILER) V úvodu zbytečně detailní popisy každodenních činností, zveličování samolibosti HP a hlouposti Hastingse, zdůrazňování známých věcí, odhalování stop – házení jedu do hrníčku skutečným vrahem, okaté upozorňování na papírové smotky, nedořešení vrahova podřeknutí se (říkal, že o otravě slyší poprvé, ačkoliv o ní slyšel podruhé) – Agatha (jak ji známe) by to dříve nebo později zmínila jako (příp. přehlédnutou) stopu. Dle mého to nebylo z divadelní hry moc převedené, pořád to znělo jako na divadle, ani ten nakreslený plánek pokoje nebyl potřeba. Ne úplné zklamání, ale nadšení jako u většiny detektivek ACH se také nekonalo.


(SPOILER) Walliamsovy knížky považuju za dobře marketingově zpracované. Autor dobře zná trh i cílovou skupinu a ví, co se líbí, co se bude prodávat.Ovlivnění Roaldem Dahlem z jeho knížek doslova stříká – jak do „fyzického“ zpracování knih (spolupráce s jedním ilustrátorem – který je svým stylem také podobný Dahlovu dvornímu ilustrátorovi Blakeovi, úvodní představování postav knihy v úvodu), tak do obsahu příběhů (strašné, nepředstavitelné zlo x osamělý dětský hrdina, černý humor).
Přesto mi Dahl připadá takový přirozenější, u Walliamse často cítím, že se hodně snaží, vlichocuje se, tlačí na pilu – obzvlášť takové ty slzoždímačkové momenty (např. zde holčička s rakovinou), nebo v jiných knihách naopak tlačení do srandy přes prdění (jo, děti to milujou, ale pro vtipnost by to stačilo jednou).
Přijde mi to u Walliamse takové „tovární zpracování“ - vymyslí vlastně jednoduchý příběh a zasadí ho do stejného mustru, úplně jako podle nějakého receptu: 20 deka sirotků (nebo jinak opuštěných dětí), 3 plátky zlouna, půl litru dojetí, kilo a půl dobře propečeného napětí, dvě hrsti humoru (se špetkou toho hanbatého) a najemno nakrájené poučení. Plus 1 ks nejlepšího trafikanta ve městě,samozřejmě. A jo, ono to funguje a chutná to dětem, i dospělým ;-)
Dahl to není, ale úctyhodný pokračovatel vyprávění hořko-sladkých povídek pro děti ano. Mile mě (nejen u této knížky) překvapil, protože ho mám dřív ráda jako komika z Malé Velké Británie, a to je, přiznejme si, veeelký skok.
Půlnoční gang jsem s dětmi poslouchala jako audioknihu předčítanou Jiřím Lábusem a řekla bych, že patří k těm vyrovnanějším Walliamsovým knížkám – netlačí tolik na city ani na ha-ha momenty a nikdo tu neumře, takže mu naše holky odpustily Babičku drsňačku, která u nás šla do mrazáku :-(


Zatím mám přečteno pouze ušima z rozhlasového zpracování, tedy kratší verzi, ale rozhodně mě to naladilo i na četbu papírové knihy. Možná proto, že na rozdíl od části níže komentujících klasické Artušovy příběhy neznám, mně ten jiný pohled na 6. století bavil. Twainův humor byl tady celkem jemný a dokázal odlehčit těžkou atmosféru nespravedlnosti a dojemné příběhy hlavních i vedlejších postav. Uvidíme, zda změním názor po přečtení celé knihy, ale dvanáctidílný poslech (po půlhodinkách) byl příjemný.


Tohoto fotografického "průvodce" východními Čechami jsem dostala od Ježíška a i když jsem si myslela, že to budu mít jen jako další do sbírky knížek o rodném kraji, nakonec mě zaujala víc, než jsem čekala. Fotografii nerozumím, ale nápad na noční (večerní?) focení považuji za zajímavý. Stručný text doplňuje fotografie zajímavými informacemi o historii či pověstech daného objektu. Výběr míst je úžasný, o mnohých jsem nevěděla, takže dík autorovi patří za rozšíření obzorů. Škoda, že bydlíme mimo ČR, hned bych Čarokraje využila jako bedekru na víkendové výlety.


Už někde dříve jsem psala, že jakmile to ilustrovala Zmatlíková nebo Born, tak to nemůže být špatný! Leporela, která jsem si pamatovala ze svého dětství, jsem si hromadně nakoupila ještě v době, kdy jsem byla těhotná s naší první. A dobře jsem udělala, máme teď tři dcery a na téhle knížce se velice jednoduše, ale moc příjemně, vysvětluje, jako to v přírodě v průběhu roku chodí.


Nevím proč, ale ostatní knížky od Greena, které jsem dosud četla, se mi líbily o fous víc. Příběh byl na „úkor“ rozboru hrdinových myšlenek a pocitů chudší, ale stačil na to, aby i pobavil. Spíš než špionážní drama se mi to četlo jako detektivka. Líbily se mi nápady s předáním dortu pomocí výhry v tombole nebo způsob obvinění hrdiny z druhé vraždy. S některými citáty v díle jsem se ztotožňovala v osobní rovině („štěstí závisí na prožitých strastech“), jiné jsem si snadno aplikovala i do dnešní, o 80 let novější doby („... ubohý pocit závislosti na rozhodnutí malosti porotců“).


Četla jsem na záchodě jen pro splnění bodu z Výzvy. Kuchařku jsem dostali (tatínek) a nic nového nám nedala.


Jako dítě jsem povinno-četbového Žabáka nesnášela. Teď v dospělosti jsem tomu dala druhou šanci (protože jsem shlédla film od monthy-pythonovců) a po večerech jsem holkám předčítala. Z příběhu si toho taky moc neodnesly, ale já jsem si blahem slintala nad krásnou češtinou, zvukomalebností textu a nad způsobem, jakým autor dokázal vyvolat tu správnou atmosféru. Takže jako alegorický příběh pro dospělejšího (nebo mladšího vyspělejšího) čtenáře je to super, ale jako knížku pro děti, natožpak jako povinnou četbu – fakt jen asi pro ten krásný jazyk, ale pro užívání si příběhu ne, šlo to pomalu, popisů tam bylo (na náš vkus) příliš mnoho.


Krásná básnička, nádherné obrázky, náhodné setkání s „novou“ autorkou (díky jménu naší nejmladší).


Roald Dahl je náš miláček! Je škoda, že tuhle jeho knížku (a řadu dalších) jsem v českém vydání neobjevila. Předčítala jsem dětem v holandštině, několikrát. Legrační příběh pro malé děti o hloupém krokodýlovi, co si chtěl pochutnat na dětech, ale jeho kamufláže mu vždy překazilo některé jiné zvíře z džungle, které po cestě do vesnice nějakým způsobem naštval.
Edit: letos (2019) konečně došlo i na český překlad, který si také nemůžu vynachválit!