witiko komentáře u knih

Žádný komentář, což je škoda. Tak já to napravím příběhem. Tuhle knižní cihlu jsem přečetl už v době vydání, před 17 lety, zatímco jsem byl upoutaný na nemocniční lůžko, kde jsem strávil měsíc mezi čtyřmi sterilními stěnami, jen s výhledem z okna. Ale díky této knize jsem cestoval strojem času po celé planetě, navštěvoval nejrůznější přírodní krajiny, zavítal do nejrůznějších lidských kultur a účastnil se jejich putování a každodenního způsobu života. Všude vonělo pečené maso, ryby a jiné dobroty, což bylo vzhledem k dietní a jednotvárné nemocniční stravě dost mučivé, ale i povzbudivé, protože mi to dávalo o čem snít... Jinými slovy, tato kniha mi pomohla to všechno vydržet a přežít. I když fakta jsem už dávno zapomněl, silný dojem zůstal. Možná je načase si ji přečíst znovu, teď už pro její ohromující informační hodnotu, která, doufám, ani po těch letech nezestárla.

6 20.01.2023

Nemá chybu. Krásně napsaná i graficky a obrazově skvostně vybavená kniha, kde pestrost úhlů pohledu jednotlivých kapitol od různých autorů drží pohromadě tím, že jejich pořadí reflektuje hlavní etapy poutní zkušenosti. Už jen začíst se do této knihy je jako vydat se na cestu – v tomto případě nejen krajinou, ale i časem a mentalitou.

6 15.11.2022

Není snad povídkového žánru, kterého by se Klostermann nezhostil s elegancí, bravurním vypravěčstvím a naprostou autenticitou. V tomto pestrém výběru jsou povídky se zápletkou skoro detektivní, furiantské humoresky i temně fatalistická dramata, psychologické drobnokresby, strastiplně dobrodružná putování i situační črty... A všechno jsou to malé příběhy o malých lidech, avšak vyklenuté do širokých nadčasových podobenství o údělu člověka vydobývat si své místo k obyčejnému životu v zápase s přírodou, chudobou nebo byrokracií. Zvlášť se mi líbí, jak autor dokáže vyprávět každý příběh tak, že důvěrně se svým čtenářem rozmlouvá, svěřuje se mu a obrací se k němu, což se z dnešní literatury, zdá se, už úplně vytratilo. Zůstal jen vtah autora a jeho díla, ale čtenář, se kterým autor prostřednictvím díla dříve rozmlouval, jako by z této triády vypadl. Autorovo lidství, jeho pochopení a úcta ke každému člověku tak prosvítá nejen tím, co a o čem vypráví, ale také jak to vypráví. Kromě toho (přestože jde o staré, ještě předrevoluční vydání) jde o graficky velmi hezkou knížečku, příjemnou do ruky a vlídnou pro oko. Anebo šikovnou do batohu, třeba k výletu na Šumavu, která je dnes tak neuvěřitelně jiná, než jak ji poznal a popsal její znalec, mluvčí a básník.

6 21.08.2022

S úlekem jsem si uvědomil, že tuto už před dávnou dobou přečtenou knihu tu ještě nemám hodnocenou a okomentovanou. Přitom pro mě tak hodně znamenala, protože mi potvrdila přesně to, co jsem z Kafkových cítil a co se vůbec neslučuje s obecným a zjednodušujícím pohledem na něj. Předchozí komentář ale vše vystihl tak přesně, že tady můžu skončit. Kafka byl prostě krásný člověk a jeho prokletím bylo, že vše vnímal daleko ostřeji – cítil, že něco hrozného visí ve vzduchu, o čem ostatní ještě neměli tušení... A tohle jeho prokletí dalo světu úžasnou literaturu.

6 24.07.2022

Krásně a srdcem napsaná s kniha, ve které se jemně humorný nadhled (ale i určitá dávka nostalgie) mísí s pochopením a úctou ke všem předchůdcům a zakladatelům dnešní archeologie. Autor vypráví dějiny oboru ve formě čtivých příběhů, a jsou to příběhy ryze osobní a lidské, příběhy nálezů a objevů, příběhy našich předsudků, představ, interpretací a omylů, příběh samotné archeologie, ale i vývoje poznání obecně. Některé z těch příběhů jsou poutavé až fascinující, některé mají zápletku takřka detektivní, jiné jsou skoro cimrmanovsky kuriózní až bizarní, všechny jsou ale hluboce poučné a ve všech autor dokáže odhalit jádro, které počátky české archeologie posunulo zas o krůček dál, a také citlivě reflektuje proměny dobové mentality. Zvlášť výmluvné a dobře vybrané jsou i citace z tehdejších tisků, osobních deníků a korespondence. Některé jsou literárně půvabné ("přerozmanité střepy s ornamenty namnoze přepodivnými"), jiné legrační (např. když je poloha koster v únětických hrobech charakterizována "jako člověk, kterýž sedě na bobku byl povalen na pravou stranu"). Je až paradoxní, že tak čtivou knihu dokázal autor zpracovat na základě zaprášených archivních materiálů. V tomto smyslu má kniha spoustu rovin čtení, takže ve skutečnosti může být zajímavá pro daleko širší okruh čtenářů, než se na první pohled může zdát. Je to už třetí autorova kniha, která mě velmi oslovila, a tak se Karel Sklenář stává mým oblíbeným autorem.

6 18.07.2022

Malá velká kniha. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějakou knížku tolik šetřil a oddaloval okamžik, kdy už ji budu mít přečtenou. Jenže ona by ani nemohla být tlustší, pak už by to nebyla ona. Tahle kniha je jako lehký polibek. Je skutečně hluboce básnická, jak se píše na obálce, ovšem ne tak, jak si běžně představujeme – ta poezie je tu hluboko skrytá. Na pozadí zdánlivě obyčejného vyprávění a všedního jazyka se odehrávají situace, rozhovory a obrazy, které jakoby míří do věčnosti nebo aspoň do trvalé individuální paměti. Vše tu má zvláštní náladu posledních letních dnů, srpnové trávy, lehkého humoru, nadhledu a přitom nevysloveného smutku nad traumatem, o kterém nemá smysl mluvit, ale je třeba ho prostě "odžít" a převrstvit drobnými radostmi. Během měsíce na venkově se vše usazuje zpátky na své správné místo – věci, vztahy, práce i naděje. Čas tu plyne dopředu i nazpátek a v tom průsečíku mezi tehdy a potom se otevírá trvalá hodnota každého zažitého okamžiku. Nenápadné, nevtíravé a přitom tak působivé dílko!

6 07.04.2022

Knihu jsem nečetl od začátku do konce, ale vybíral jsem si, co mě zajímalo. I tak ale nechápu dost nízké hodnocení. Snad že to řadě čtenářů zcela nepotvrzuje jejich představy, sny a ideály? Knih o Keltech je (oproti podstatně zanedbávanějším Germánům) jen v češtině tolik, že vždy najdete něco, co vám v některé z nich přebývá, zatímco něco jiného chybí. Tady je třeba dost překvapivě na okraji zájmu český prostor, ale zase je tu "keltství" představeno ve spoustě jeho evropských variant. Především je ale v této knize fascinující a velmi podrobná kapitola o keltských jazycích a dále rovněž skvělé kapitoly o dějinách literatury, právu, folklóru a "druhém životě" neboli keltském obrození. V tom je kniha jedinečná a plná informací, které, troufám si tvrdit, v jiných nenajdete.

6 31.03.2022

Konec nekonec, kde přitom chybí jen malá tečka, která by to uzavřela, mě trochu zaskočil, ale tím spíš vyhlížím k Pádu Cařihradu. Takže na podrobnější komentář dozraju asi až poté, co si přečtu toto volné pokračování. Už teď ale mohu říct, že téměř v ničem se neshoduji s většinou předchozích komentářů – děj mě neskutečně bavil a táhnul, napínavé pro mě bylo nejen střídání zeměpisných kulis a neodvratně se otáčející koleso dějin, ale také dobrodružství diskutovaných idejí a vývoj hrdinova postoje k životu a ke světu. Jeho osobnost je mi velmi sympatická a až znepokojivě blízká. Tolik touhy po přesahu, tedy něčem vyšším, absolutní pravdě, kráse a dobru, ale přitom tak hluboká nevíra a skepse nad světem, nad sebou a smysluplnosti lidského počínání umocněná pocitem Božího mlčení... A z toho vyplývá jeho jazyk ostrý jak meč, který až bezohledně kosí faleš, přetvářku a všechny iluze až ke kořeni holé existence, ale i jeho nepodmíněná dobrá vůle a obětavost bolestně ztrpčená pocitem neschopnosti opravdově milovat... V každém setkání (žádné z nich není zbytečné) hrdina poznává a rozvíjí různé podtóny svého já. A výsledný akord je velmi hluboký, mnohotónový a mollový. Hlavní hrdina je opravdu temný anděl (zatímco jeho protihráč v závěrečné části, sultán Mehmed, ač je také tak pojmenován, je spíš oslnivě zářivý ďábel). A to celé je to prostě nádherná, svojí psychologickou opravdovostí i dějinnou barvitostí nezapomenutelná kniha.

6 31.10.2021

Výborně sestavený výbor různorodých esejistických textů, které přitom spolu souvisejí a bezprostředně na sebe navazují. Pokrývá asi všechna hlavní témata, která nás na Tolkienovi mohou fascinovat, takže každý si tu najde to, co je pro něj stěžejní, a to ostatní třeba jen zběžně proletí nebo prostě přeskočí. Myslím, že s tím se počítá, pokud to nepotřebujete studovat jako tolkienologové nebo anglisté. Pro mě osobně byl nejpřínosnější především titulní esej o Béowulfovi, ale i rozbor Sira Gawaina a Zeleného rytíře je naprosto brilantní. Docela mě zajímalo také historické potýkání a stýkání angličtiny s velštinou. Ale i v ostatních esejích jsem narazil na části, které mě zaujaly. Celkově z textů dýchá nejen Tolkienova erudice, ale i hluboké, intuitivní porozumění. Nepřehlédnutelný je tu i Tolkienův anglicky akademický humor. Jinak, všechna čest překladatelům!

6 16.09.2021

Je pravda, že milostivě udělovat hvězdičky takto starým a nesmrtelným dílům je trochu legrační, ne-li trapné. Ale hodnotit lze i vydání, nejen text. Jak bych to tedy shrnul? Pokud by šlo jen o dějovou linku, která je sama o sobě archetypálně věčná a podvědomě povědomá (nebo povědomě podvědomá?), tu lze jistě v mnohem čtivější a napínavější formě získat z jakéhokoli populárního převyprávění. Je jich spousta. Ale toto vydání je taková lahůdka pro ty, kdo se chtějí dostat pod povrch příběhu s různými variantami významů a skrytých aspektů v co možná nejpůvodnější formě. Aliterační rytmus básně je až uhrančivě sugestivní, překlad do českého (vy)znění od Jana Čermáka naprosto kongeniální, vysvětlující úvod, poznámky i závěrečná stať o možnostech intepretace výborně napsané. O grafické podobě knihy v pojetí Zdeňka Zieglera lze říct, že to prostě skvost. Dlouho jsem váhal, jestli si koupit vydání novější s ilustracemi od Františka Štorma, nebo si horko těžko (a za velkou cenu) opatřit toto starší vydání s krásnými fotografiemi germánských starožitností. Nakonec jsem dal přednost staršímu Zieglerovu vydání, a to i přesto, že novější vydání je překladatelem upravené a doplněné. Zdá se mi, že František Štorm příběh posouvá do svého vlastního, až příliš hororového výtvarného pojetí, které mi moc nesedí, zatímco starogermánské artefakty vhodně vložené do textu dávají větší prostor fantazii a interpretační otevřenosti. A možná lépe odkrývají původní smysl příběhu. Překladatel v jednom rozhovoru říká, že zatímco starší vydání bylo pojaté historicky, novější je spíše mytologické, ale s tím bych polemizoval, protože v těch starogermánských artefaktech je rozhodně víc mytologie než ve Štormově poněkud záhrobní fantazii. Ale obě vydání jsou jinak skvostná, jde o individuální výtvarné cítění a také o to, jak sám ten příběh o statečnosti, osudu, naději, smrtelnosti a nesmrtelnosti chápete.

6 30.03.2021

Od posledního výboru z české a slovenské sklizně je patrné, že domácí haiku nám zraje jako víno. První antologie (Míjím se s Měsícem) byl takový Kabinet, tohle už je Výběr z hroznů. Ilustrace jsou možná až moc doslovné (měly by představivost podněcovat spíš než představu načrtávat), ale to je věc čtenářského cítění. Těším se, jestli se ještě dočkáme Výběru z bobulí.

6 22.10.2020

Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení, jak skvěle je tu vystižený život v ještě kvetoucím, ale už pozvolna zahnívajícím Římě, doba plná nejrůznějších mystérií a nových filosoficko-náboženských proudů, v jejichž rámci se křesťanství zatím jeví jen jako směšná, ale neškodná pověra, které by nikdo nehádal budoucnost. I tyto počátky křesťanství plné nejednoty a vzájemné řevnivosti jsou podle mě velmi přesné. Čtenář se s hlavním hrdinou podívá i do římských provincií, hlavně jeho legionářské dobrodružství v keltské Británii (ale i obléhání Jeruzaléma v Judei) je přímo uhrančivé. Ne všechny intriky a příbuzensko-mocenské propletence římské smetánky jsem pochopil, ale tak nějak jsem to nepovažoval za příliš zajímavé ani důležité. Moc se mi líbilo hlavně psychologické zrání hlavního hrdiny s jeho původně hrdou povahou plnou římských ideálů, přes naprostou skepsi až k přání žít obyčejný život a následnému životnímu obětování se jen pro svého syna, aniž by kdy v životním veletočích, kdy často musí popřít až zapřít sám sebe, ztratil dobré srdce. Jeho jméno, které znamená "bezvýznamný" je krutě ironické, protože v jeho postavě se setkává spousta nitek událostí a vztahů, které nakonec hýbají dějinami, a to jak záměrně, tak často i bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Perfektně vystižená je i rozvíjející se psychopatologie druhé hlavní postavy, kterou je císař Nero. Autor tu skvěle podává, do jaké totální ztráty všech zábran se může propadnout zjevný talent spojený však s chorobným narcismem a potřebou být všemi oblíbený a milovaný, když je mu propůjčena moc. Teprve v poslední čtvrtině jsem ztrácel čtenářský dech. Hlavně proto, že jsem přestával rozumět hlavnímu hrdinovi v jeho neustále naoko projevované věrnosti Nerovi přes všechno zlé, co od něj zakusí, nepoučitelnosti ve vztahu k ženám, které s ním těžce manipulují a zrazují ho, a hlavně taky s proměnou stylu vyprávění, která podle mě nemá logiku. Celý román je vlastně autobiografickým shrnutím vlastního života napsaným v jeho samotném závěru. Ale zatímco mládí je líčeno svěžím a přímým stylem, v závěru způsob vyprávění zřetelně "páprdovatí", stává se mnohomluvným, je zatížen nejrůznějšími odbočkami, omluvami, výmluvami a ospravedlňováním, jak se vypravěč snaží domoci vděku svého syna, kterému jsou paměti věnovány. A jistě přispěla i celková únava tím úchylným, dekadentním Římem. Až jsem si říkal "Germány na ně!". Nakonec ale vše vylepšil závěrečný Epilog, který je skvělou a nečekanou pointou. Opravdu rád jsem si tenhle román přečetl a stálo to za těch pár měsíců a sedm set stran. Mrzí mě, že trošku musím kvůli poslední čtvrtině ubrat, ale i tak dávám 90%.     

6 11.10.2020

První komentář (který však nelogicky hodnotí spíš dějinné události, o kterých se v knize píše, než knihu samotnou) mě skoro od četby odradil. Už jsem si říkal, že se mistr tesař asi na stará kolena utnul. Ale ne! Další skvělá kniha, která opět skýtá radost ze čtení, radost z přemýšlení, radost ze sledování velice trefných postřehů a načrtnutých souvislostí. Zvlášť oceňuju, že Diamond dokáže osvěžovat výklad historických faktů osobními zkušenostmi a zážitky. Kniha nejen detailně poučí o několika ne až tak dávných událostech, ale dává možnost i jejich nadčasového zobecnění i určité míry poučení. Není vůbec zatížena americkým pohledem, jak první komentář naznačuje, naopak je velmi objektivní a nezřídka se trefuje i do vlastních (tj. amerických) řad. Navíc autorova brilantní analýza rozpadu politického kompromisu a celospolečenské polarizace v USA mi cosi až nepříjemně připomíná..! (Edit: A to jsem v době napsání komentáře netušil ani já ani autor, jak divoce se vyvine situace kolem prezidentských voleb v USA roku 2020). Zkrátka Diamondova erudice, schopnost objektivního úsudku a předvídavosti je obdivuhodná a moc bych mu (vlastně i nám všem) přál ještě několik takových opusů. Jen si nejsem jistý správností českého překladu názvu – "otřes" nebo "krize" mi připadají výstižnější než fatální "rozvrat". Možná se k tomuto dramatickému názvu nakladatelství rozhodlo spíš z komerčních důvodů. Ale i tak (a v každém případě) je to asi nejdůležitější kniha, kterou jsem v poslední době četl – dávám asi tak 110%.

6 01.05.2020

Předchozí negativní komentáře mě překvapují, protože podle mě jde o jednu z nejčtivějších (což jistě nutně neznamená nejlepších) Ajvazových knih. Těch více jak 700 stran je napěchováno skvělými nápady a napínavými příběhy, kniha nemá žádná vyloženě hluchá místa, stále táhne a vzbuzuje zvědavost. Kompozice románu je na Ajvaze poměrně jednoduchá, "korálková", složité vrstvení se tu tentokrát nekoná. Dějové rozuzlení tohoto rozkošatělého mikrokosmu příběhů je dobře zvládnuté, trochu horší je celkové vyznění, které se rozpadá na více dílčích témat a tím se poněkud oslabuje. Autor jako by váhal, který z naťuknutých významů si vybrat a cíleně se na něj soustředit. Já jsem si z toho odnesl především vizi propojenosti současného světa, kde vzdálenost už nehraje roli, kde se individuální lidské příběhy (tak jako jednotlivá města, která vypravěč navštěvuje) propojují do složitých sítí globálních vztahů a kde reálný a virtuální svět nelze od sebe oddělit, protože lze jedním vstupovat do druhého a zase naopak. (Pokud si dobře vzpomínám, téma virtuální reality uchopil autor vůbec poprvé, a řekl bych, že virtuózně.) Pak je tu ale i téma prázdnoty, která plodí všechny tvary, téma absolutna ve vztahu k jednotlivostem, téma "snění" umělé inteligence a stroje, který (tak jako sám vesmír) sám sebe utváří, skládá a zase rozkládá... V první třetině knihy se ještě vypravěč pokouší najít jednotící smysl všech vyslechnutých příběhů, ale postupně jako by na to (a spolu s ním i sám autor) rezignoval. Trochu mi vadilo, že i přes výborně zvládnutou psychologii všechny postavy mluví a myslí stejně (krásně, košatě a květnatě) jako sám vypravěč. Tahle stylistická jednotvárnost je sice ve všech Ajvazových románech, nicméně tady je to hodně nápadné – všichni tu vyprávějí jakoby vypravěčovými vlastními slovy, což působí uměle. Na druhou stranu se mi líbí multižánrovost těchto rozmanitých forem vyprávění – ať už jde o vzpomínkové monology, rozhovory, dopisy, písně (básně), beletrie různých žánrů, webové stránky, sny atd. Některé z Ajvazových vizí se svojí silnou atmosférou dostávají pod kůži a nelze je zapomenout – např. fanatická studentka filosofie manipulující (až tyranizující) během zkoušení svého profesora, roboti šermující na prosluněných prostranstvích poklidného města, stroj chapadlovitě se rozrůstající po domě, bitva na nafukovacím sousoší nad nočním Tokiem... Autor zkrátka dokáže výtvarnou či pocitovou podmanivost některých svých nápadů přenést na čtenáře, a tato až surrealistická uhrančivost a současně absurdní komičnost některých situací je asi to, co mě na knize bavilo nejvíc. Takže u mě se zklamání rozhodně nekonalo. Pokud máte rádi dobře napsané, tlusté knihy, které vás zcela do svého světa pohltí a jen tak nepustí, pak tohle je jedna z nich. A pokud vám nevadí knihy trochu "ujeté" a žánrově nevyhraněné, pak se určitě nenechte zdejší kritikou odradit.  

6 08.12.2019

Kniha mě nejvíc překvapila tím, že mě zdaleka nebavila tak, jak jsem čekal. Doba, téma, středověká imaginace a symbolika, to vše by bylo skvělé, ale autor mi to pořád něčím kazil. Čím? Asi tím všudypřítomným postmoderním úsměškem, který mi bránil prožívat opravdové napětí, tajemství a dobrodružství. Za celých 500 stran se nedostavila jediná silnější emoce, což je zvláštní, i když u knih Umberta Eca asi dost typické. Jistě, Baudolino i Barbarossa jsou velcí, výborně napsaní sympaťáci, autor si zdatně pohrává s dobovými politickými, filosofickými a teologickými spory a zeměpisnými představami (jakož i literárními narážkami a odkazy), také rozdíl mezi západořímskou a východořímskou říší je tu pěkně vylíčený. To vše mě nakonec donutilo knihu přečíst až do konce. Občas jsou tu i chytré formulace, které utkví v paměti. Základní myšlenka, že nejen mezi pravdou a lží, ale také mezi podvodem, fantazií, přesvědčením a vírou nejsou tak ostré hranice a snadno se z jednoho stává druhé, je nosná a obohacující. Naopak mi vadila občasná vulgární primitivnost, která asi má být vtipná, ale mně přišla otravná – nejsem žádný puritán, ale narážky na natržené zadky na každé desáté stránce už mi fakt lezly krkem. Detektivní zápletka odhalená až v samotném závěru mi připadala trochu uměle vyšroubovaná, za každou cenu a na čtenářský efekt pointovaná. Takže ani z literárního hlediska a s ohledem na celkovou kompozici románu nesdílím nadšení předchozích komentářů. Obecně řečeno, autor si vlastně z duchovních i hmotných základů středověké evropské kultury dělá tak trochu šoufky, ale co s tím? Kam dál? Má nějakou vizi, na čem jiném mohla být evropská civilizace postavena než na posvěcené falši, která se uctíváním stává pravdou? Zdá se mi, že autor své vlastní myšlenky o nejzazší duchovní podstatě a univerzálním božství vkládá do úst krásné Hypatii, ale i ta má nakonec, jak se ukáže, kozí zadek, takže těžko říct... Prostě tak 70%.

6 08.10.2019

Knihu jsem dočetl jen díky tomu, že je (na autora nezvykle) tenká a ještě k tomu jsem onemocněl. Velkou čtenářskou krizi jsem měl za Simoninou pomstou. Ty pitomé audioanimatronické figuríny mě celou dobu štvaly a zdálo se mi, že i samotný příběh je kvůli nim tak krkolomně, až loutkově smontovaný. Přestalo mě zajímat, co bude dál. Ajvazovu lehkost a radost z vypravování jsem našel až v kapitole na ostrově a nakonec jsem byl rád, že jsem se překonal a knihu dočetl. V každém případě jde o knihu jinou než všechny předchozí – především tu jde o jeden příběh bez košatých a bujných vsuvek a odboček. Na druhou stranu je krásně napsaná (např. úžasný popis Paulova mystického zážitku v Lucemburské zahradě), snad nejbásnivěji ze všech Ajvazových knih. Možná i to je důvod, proč právě tato kniha, u Ajvazových čtenářů zjevně nejméně oblíbená, získala tak významnou literární cenu. Pokud Ajvaze neznáte, tímto nezačínejte, a pokud znáte, nenechte se odradit a nechte se autorem přenést do trochu jiných poloh. To nové, co jsem tu našel já, je určité životní smíření a moudrost. Jsem zvědav, čím autor překvapí příště. 70%

6 31.07.2019

Mimořádně široký rozhled spolu s vnímavostí pro detaily, schopnost skloubit teorii s praxí (studium s životní zkušeností) a k tomu samozřejmě literární švih, kterým tu a tam probleskne čirý mystický průhled do podstaty skutečnosti. To je v kostce to, čím jsou Snyderovy eseje tak inspirativní a nesmrtelné.

6 08.02.2019

Je pozoruhodné, že prakticky ve stejnou dobu vyšla tématem, záběrem i rozsahem srovnatelná kniha "Předkové. Evoluce člověka" od Jiřího Svobody, ale nenašel se fundovaný recenzent, který by dokázal obě knihy adekvátně porovnat. Obě se mi jeví skvělé, takže čtenář, který by zatoužil mít alespoň jednu v knihovně, nebude mít snadné rozhodování... Přitom obě cihly je třeba si přečíst co nejrychleji, protože už za deset let budou beznadějně zastaralé. Obě knihy jsem nečetl od začátku do konce, ale vybíral jsem si kapitoly, které mě zajímaly, což byl hlavně oddíl věnovaný mladšímu paleolitu v Evropě. Obecně bych shrnul, že Svoboda shrnuje výsledky svého vlastního bádání a výzkumu, zatímco Soukup má širší pramennou základnu, konfrontuje i více různých interpretací nebo názorů (což se projevuje i v rozpisu využívaných zdrojů v poznámkách pod čarou). V obou knihách najdete něco, co vám bude chybět v té druhé. Svoboda podává velice detailní rozpis nalezišť a věnuje se hodně fyzické antropologii, na druhou stranu zcela opomíjí téma umění (asi proto, že mu věnoval samostatnou publikaci), zatímco u Soukupa (který k tématu umění nicméně také vydal samostatnou práci) tvoří umění velice důležitou část knihy. Podle mě opomíjet umění v takovéto práci (Svoboda) není příliš šťastné, protože jde o jedno z mála pozůstatků, ze kterého si lze udělat alespoň určitý obrázek o prehistorických kulturách, jejich náhledu na svět a celkovém způsobu života. Podle mě tohle téma v jeho knize docela citelně chybí. U Soukupa oceňuji přehledné mapky nalezišť a množství reprodukcí uměleckých artefaktů. Bylo by však šikovné do textu výslovně označovat ta díla, která jsou zde reprodukovaná, jinak musí čtenář listovat sem a tam a hádat, jestli je tu k tomu obrázek či není. Obecně jsou obě knihy svým způsobem nenahraditelné, ale Soukup podává o něco víc prehistorii člověka jako ucelený příběh a jeho kniha se mi zdá trochu lépe uspořádaná, zatímco u Svobody se mi to občas tematicky rozpadá a ztrácí se "dějinná nit".

6 19.12.2018

Rozina Sebranec je krásný baladický příběh, psychologicky nejpropracovanější ze všech Winterových kratších próz. Úžasně popsané je tu pitoreskní prostředí skomírajícího Anežského kláštera a Rozinino dětství a mládí. Nezapomenutelná je postava převora se silným, nelomeným charakterem a velkým srdcem, který jako jediný může temným psychickým zákoutím nešťastné ženy rozumět. Předposlední kapitola je možná až zbytečně moc dlouhá, natahovaná, jako by chtěl autor stupňovat napětí spolu se snahou provést čtenáře po periferním okolí tehdejší Prahy. Zločin je tu popsán jako až nepochopitelně zpackaný, konec však krásně a čistě, nadpozemsky smířlivý. P.S. K těm věčným nářkům, že je kniha psána těžkým, obtížně srozumitelným jazykem... Autor píše krásnou starou češtinou, tak se tenkrát mluvilo, víte? :-) Právě i díky tomu jsou jeho knihy tak autentické a dokáží vtáhnout do tehdejšího prostředí a mentality. Stačí si jen zvyknout na rytmus a odlišný slovosled, významy neznámých slov se pak už většinou vynoří samy.

6 18.10.2018

Antologií pohádek z celého světa je celá řada, ale tato je podle mě nejlepší, a to nejen rozsahem, ale obsahem a výtvarným doprovodem. Vynikající výběr naprosto netradičních syžetů různých žánrů, skvěle podaných (příběhy nejsou "napsané", ale skutečně "vyprávěné"). Ilustrace jsou zcela kongeniální – minimalistické a přitom plné zcela odpoutané fantazie.

6 07.10.2018