woita komentáře u knih

(SPOILER) Druuna se ocitla po událostech v prvním díle na palubě jiného lidského vesmírného korábu. Najednou se zdálo, že události z předchozího dílu se opakují a já nabyl dojmu, že Serpieri neumí napsat lepšího scénáře, než ve kterém zkrátka potřebuje mutantní monstra. Oh, jak já nevěřící hluboko padl!
Příběh první části zvané Masožroutka byla, když zůstanu u příměru k filmu z prvního dílu, taková obdoba Horizontu událostí a Věci, s dosti netypickým prvkem pohrávající si s časovým sledem události. Byl jsem z tohon krapet nervózní a nemohou ani říci, že bych plně pochopil jejich souslednost, přesto jsem příběh a jeho zvrat ocenil. Tentokrát příběh exceloval nad erotikou.
Ve dvou zbývajících kapitolách jsme se ponořili do nejhlubších útrob povznesené entity Lewis-Schastar, která infiltrovala hlavní lodní počítač CP-1. Byla to pouť navýsost schizofrenická plná sexuální zhýralosti, násilí a různorodých kreatur, neboť nákaza z Města napadla kosmoplán na kterém byla Druuna zachráněna.

S Druuninou cestou jsem sledoval jistý posun a odvahu ve vykreslení explicitních scén. Příchodem třetí části toho mnohého přibylo. Nyní nebyly ústředním motivem mnoha sexualit jen plnost ženského poprsí, pevné hýždě, vyzývavé pozice a lascivní monology. Serpieri svou paletu rozšířil o zobrazení ženského lůna a mužského ohanbí, která povětšinou zůstávala mistrně skrytá za bujným pohlavním porostem či zakrytá části lidského těla, vstupující náhodně do obrazu.

Příběh Druuny je zvláštním počinem, který by v knižní podobě prostého textu nevyzněla jako v té komiksové. Jde zejména o ty části, které dělají z těchto sešitů, tak vyhledávané, jedinečné a možná i krapet kontroverzní dílo: sex a monstra. Opomíjet nelze ani trochu komplikovaný příběh, který nečinily silným charaktery ani hluboka sdělení. Bráno komplexně, jde o zážitek na mnoha úrovních.

6 24.09.2022

Wow! Uúúúúú! Slint! Asi takových citoslovců bych mohl vyluzovat při pohledu na fyzickou dokonalost těla hlavní představitelky. Její plné křivky byly v naprostém kontrastu se vším ve světě Města, její domovinou. Mutanti mnoha tvarů, nedostatek potravin a léků, bída a perzekuce ze strany vládnoucího řádu. Byl jsem z toho znechucený a jen Druuna a jisté dějové zvláštnosti mě přiměly pokračovat v četbě.
Při cestě skrze rozpadlé koridory Města jsem jsem poznával hloubku mutantního zamoření a pravdu o vládnoucí elitě držící přeživší v područí.
Sci-fi složka příběhu byla lákavá a připomínala místy film Symptom Pandorum.

5 24.09.2022

Tento komiks mne vábil svým nestoudným zasazením a kresbou pěkně dlouho než jsem si jej pořídil. Kniha je to opravdu nádherná a dobře se čte i sleduje. Vše má odpich a nenechává oko zahálet. Nadmíru překvapí nakolik je Leslie vykreslena v Evině rouše jako krásné plnoštíhlé stvoření a přesto se neuchyluje ke žádným nechutnostem či otevřené pornografii. Malba nabízí přesně tu správnou dávku erotického nádechu aniž by upozaďovala příběh.
Ten je zasazen do dosti bigotní společnosti vzdáleně ne nepřipomínající provolávání čistotu rasy v nacistickém Německu, kde stát řídí společenské normy a rozhoduje o těch nejintimnějších částech soukromého života. A do toho je zanořena mladá prasnice Leslie, která ztratila téměř všechno na čem ji záleželo, protlouká se životem a přesto si zachovává alespoň entuziasmus. V tom ji pronásledují opakující se sexuální sny, tajemná skupina a osamocený temný jedinec. Kdo má rád dospělý příběh, dobrodružství a přesto se cítí být dítětem v těle dospěláka, najde v tomto komiksu vše potřebné.

5 13.06.2022

Fungování naší mysli, to, co nás utváří, fyzická podstata mozku a stejně tak časoprostor mě vždy táhly. Mysl je múza, o které se uvažuje ve vědeckých kruzích i na poli filozofie. Považme, že jde o téma velice komplexní, kterým opravdu rozumí jen málokdo. I proto to málo zajímavostí podaných v této knize, jsem vítal a nasával jako houba vodu po dešti.

Za zajímavým názvem knihy bylo možné tušit nabytou story s přesahem pozměnit vnímání toho, co považujeme za svou realitu. Takové myšlenky dokážou vyvolat jen dobře napsané tituly, které poodkrývají a rozšiřují naše tužby. Pak mě napadlo, že podobného počinu jsem se už z rukou stejné spisovatele dočkal.
Temná hmota měla obdobnou tématiku, kde namísto časem se cestovalo napříč prostorem. V jádru obě knihy využívaly k transmisi podobných mechanismů ukrytých hluboko v našich mozcích. Když mi došla tato podobnost, obával jsem se pocitu dejavu. Temná hmota byla dobrá kniha, ale nijak jsem netoužil po kopii a ještě od stejného autora, který vykrádá sám sebe. Mohu uznale uvést, že mé obavy byly liché. Dočkal jsem se něčeho, co částečně myšlenkou mohlo navazovat a rozvíjet jinou knihu Chronolity od R.Ch.Wilsona (podobnost dopadu zhmotněním budovy Big Bendu s chronolity), a stejně tak jakoukoli s tématikou o cestování časem. Vskutku bylo napínavé sledovat Helen s Barrym, jak cestují napříč časem pamatují si minulé životy a přitom se vzdalují od své původní linie, která se zdála vést jenom do pekel. Narozdíl od mnohých publikací užívající Wellsův chronokomunikátor, v Zhroucenem času jsem snad prvně mohl sledovat komplexní proměnu světa i charakteru, jež cestování časem může vyvolat. Některé časoprostorové efekty, kterých byl Barry svědkem, byly surrealistické. Bez odezvy nebyly ani ty části, kdy člověk byl nucen opakovaně sledovat konec světa (vydržela by to má mysl?).

Obě hlavní postavy jsou vyvážené, doplňují se a postupně si předávají pomyslnou štafetu jako vedoucí charaktery. Helena mohla působit jako tichý génius bojící se roztáhnout křídla, jenže s rozvinutím pravdy o křesle se z ní postupem času stal zlomený člověk bojujícího se samotným osudem jako Don Quijote s větrnými mlýny. Také Berry se proměňoval. Na počátku to byl tvrdý a zarmoucený noirový detektiv, na konci bojovník s myslí vědce.

Kniha překvapí, plyne samospádem a zaujme intelektuálně. Co více si od dobrého čtení snad přát.

4 22.06.2023

Stále si pamatuji, jak jsem zahlédl přebal této knihy na regálu v knihkupectví. Nejdříve mě zaujal název titulu a pak samotný vizuál, který jasně rozhodl, že to chci. Rychle přečtení anotace a bylo rozhodnuto. Kniha splnila do posledního puntíku, co slibovala pro maniaka do moderního válečného námořnictva, jako jsem já. Stala se mi téměř ideálem pro podobné tituly a jen málo jich takových kvalit dosahuje (např. povedená série "Nad českými zeměmi slunce nezapadá" od Jana Kotouče).

Rychlý a úderný začátek záhy vystřídalo vyprávění hlavní postavy Tomáše Hornycha o tom, jak se vlastně ocitl na palubě Thora. Našince určitě potěšil začátek, který se odehrával na zbídačeném území naší vlasti. Popis toho jak je celá Evropa rozkládána byl až hmatatelný (ještě teď si vybavuji jízdu po prázdné dálnici připomínající tankodrom, po které si to šinulo několik Panduru, a poznámku o nedostatku paliva). Po kvapném útěku z Evropy pak nastává menší uvolnění napětí, ale zaplať pánbůh jen dokud se Hornych a jeho grupa nedostanou na palubu letadlové lodi. Zde, přestože se jednalo o vrak, si kluk uvnitř mě vychutnával každý popis a detail z inventáře. No, pak opětovně dochází k posunu v ději, a to až do té fáze, kdy se konečně setkáváme s lodí jejíž název tato kniha nese. Zpočátku vlažný start, protože křižník byl lodí duchů - s lodí nebylo možno manipulovat, použít její zbraně či vybavení, pokud nebyl zadán bezpečnostní kód do tajného přístupu (po pádu USA, jako garanta světové bezpečnosti, padlo do nepřátelských rukou řada amerických zbraní, které ale byly zcela bezcenné a nepoužitelné bez klíče, jako byl T.Hornych). Po aktivaci Thora začíná ta pravá námořní zábava plná moderního námořního boje.

Kniha exceluje nejen v technických popisech, taktice, zbraních, ale také zobrazuje futuristické koncepty - holografická kamufláž, lasery... Děj nezaostává ani v popisu politického pozadí, který už tak vyvolává pocit o všemocné Číně (aliance Čína-Indie-Rusko, poměry v jižní Africe atd., válka na a blízké východě, invaze do Evropy) , v jedinečném zobrazení postav a prostředí.
Po řadu peripetiích se nakonec dostáváme na konec, který byl pro mě osobně vcelku překvapením, i když vlastně neměl být (menší SPOILER: nijak jsem nevěnoval pozornost Tomášově poznámce o zmizení mnoha nadnárodních koncernů, jako Coca-Cola, ze světového dění), ale po odhalení konce jsem žasl a už jsem si říkal, zda-li by František Novotný nepřemýšlel nad pokračováním v trochu jiném prostředí ;-)

4 26.04.2019

Globální mysl a počátek civilizace lze bez skrupulí označit za přinejmenším alternativní či pseudovědeckou. Nelze ovšem zcela všechny podobné publikace házet do jednoho koše. Pravdou je, že řada z nich obsahuje nepodstatné nepřesností či úplné omyly, nicméně někdy z těchto knih může vytanout zajímavá myšlenka hodna hlubšího posouzení.

Na začátku autor poukazuje na synchronicitu vzniku starověkých civilizaci známých z školních lavic kolem roku 3100 př.n.l.. Správně zmínil nejstarší chrámový komplex Gobekli Tepe, však s mírnou nepřesností o jeho tvaru, jež není pravoúhlý, ale oválný či spíše kulatý. Tento omyl rozvinul záhy do plné šíře jako zákon a důkaz celosvětové mřížky rozutíkající se osmi směry (pozn.: kruhy se zaobírá kniha nicméně později). Autor se nebál rovné linie dokonce označit za nepřirozený jev, v přírodě prakticky nevídaný na podporu svého světonázoru na globální mysl, která se jako hologram promítla do mysli mnoha lidí napříč světem, pro osvětlení synchronicity při budování civilizace. V knize je civilizace v přeneseném slova smyslu vychvalována jako něco božského. Zvířecí mysl není dle toho civilizace schopna i přes určitý spjatí člověka s jinými tvory, např. se šimpanzy. Je až s podivem jak autor tvrdošíjně trvá na svém výlučném antropocentrickem přístupu a nepřistupuje s podobnou vážností i k možnosti existence hypotetické protocivilizace či archeoaustraniky. Svůj názor sice obhajuje na základě určitých podložených faktů, leč kombinované s rétorikou duchovní.

Vyznat se v některých v předložených metafyzických řečech o Stromě života, osách a Dnech a Nocich Dlouhého počtu bylo pro mou přízemní (materialistickou) mysl psychedelické. Byl jsem schopen omezeně sledovat myšlenku, kterou se autor snažil obšírným textem obsáhnout. Bohužel bylo zatěžko uvěřit jeho slovům, když kombinoval taková spojení jako "výlučně empirické důkazy" a "božský duch". Šlo o očividný protimluv, který člověka materialistického ražení dokáže popudit.

Ve čtvrté kapitole byl posuzován vývoj člověka jako živočicha, vymaňující z živočišné říše. Když pominu autorovu vlnovou teorii, padla napříč kapitolou řada zajímavých myšlenek hodných hlubší úvahy či dokonce analýzy. Šlo zejména o nahlížení na materiální artefakty po pralidech a jejich duševních schopnostech a potenciálu. Podobně mi podnětným přišel rozdíl ve smýšlení západ-východ.

Zda bych měl posoudit celou teorii postavenou na mayském kalendáři a spojení s dalšími civilizacemi napříč prostorem i časem kritické analýze, pouhým selským rozumem je výsledek absurdum.
Zda máme věřit, že před více jak 5000 lety Mayové si byli vědomi dělící linie kdesi na 12. stupni východní délky, na které dochází k rozchodu smýšlení (ducha) mezi západem a východem. Pokud by se jednalo opravdu o tak důležité místo, nebylo by logické, aby Mayové chtěli dosáhnout tohoto místa a být toho součástí namísto o jeho zdánlivém referováni?!
Autor se nevyhnul určitému klišé typickému pro podobné tituly pseudovědeckého charakteru, majíce téměř vždy jednotný jazyk: Vždy je vyřknuta určitá hypotéza a záhy i téměř nevyvratelne potvrzována!

3 22.03.2024

Carpenterův film "Věc" je mi blízký, nicméně jsem neměl tucha o jeho knižním originálu ze zlaté éry science fiction. Děj se odehrává na sklonku 30.let dvacátého století narozdíl od filmu. Od toho se odvíjí celá podoba stanice, vybavení i vědecké poznatky. Nicméně při troše fantazie byl tento časový nesoulad skoro nevnímatelný a bylo možné si v poklidu představit obdobu kulis filmové polární základny. Byl jsem také překvapen mírou vědeckého přístupu postav i samého autora k příběhu, stejně jako barevnosti popisu antarktického prostředí.

Bohužel mírně ztrácet jsem se začal v sérii téměř strojených rozhovorů krátce po prvním útoku Věci (tak nazvali polárníci mimozemskou formu života). Muži si vyložili správnou povahu Věci bez téměř jakýkoliv pochybností, leč okolnosti mohly zakládat klidně i pro jiné teorie. Campbell jako by v daném momentu previnul pásku dopředu a předběhl onu napínavou část odhalování pravé povahy Věci. Namísto postupného budování atmosféry nedůvěry a otázek, se děj stočil více k akci v atmosféře, kde nikdo nikomu nedůvěřuje a bojuje proti ostatním.

V jednom musím Campbellovi složit čest. Osvětlil zvláštní schopnost Věci přejímat chování a znalosti subjektů, nejen fyzickou podstatu, což ve filmu nikdy myslím nebylo vzpomenuto. Věc prokazovala osvojení mnoha lidských aspektů, ale nikdy nebyla schopná se zbavit své podstaty, které bylo nakonec využito proti ní samé. Věc i přesto si ponechala určitý trumf na samotný závěr, který by mohl vést k pomyslnému pokračování. Kvalitativně jsem toho od příběhu starého téměř sto let moc neočekával, ale minimálně první polovina mě nekompromisně pozitivně překvapila. Bohužel o druhé polovině se mohu vyjádřit spíše se smíšenými pocity. Přesto jako celek považuji Ledové Peklo za zvládnuté a nutnost pro každého milovníka Carpenterovi Věci.

PS: výrok "Potencionální život je jako atomová energie; může existovat, ale nikdo ji zatím neprokázal" mě v kontextu samotného konce rozesmál :D

3 09.09.2023

Už několik prvních stran dávalo tušit o zábavné a napínavé show podobného ducha jako film Dannyho parťáci. U knihy se většinou moc nepoměji, však tahle měla šmrncovní ostrovtip. Vše to pramenilo z nesourodé dvojice hlavních hrdinů. Nick byl ukázkový zloděj gentleman oplývající duchapřítomností a sypající z rukávu vždy patřičnou hlášku, jako pokerový hráč karty. Agentka FBI, Kate, tvořila jeho protipól s rysem tvrdé a neústupné ženy. Její humorná složka spočívala právě v onom neúprosném zápalu, který zasvětila dopadení Nicka, viz užití autobusu. Ovšem... (Vždy musí být nějaké ale).
Entuziasmus a energie, která byla na počátku přítomna na každém kroku, se jako by postupem ztrácela. Možná za to mohlo rozdrobení pozornosti, odklon od hlavní dvojice, mezi více postav, kterými byli členové Nickova nového týmu podvodníků v čele se sexy prsatou pilotkou Willie a samozvaným hercem Chetem. Tytam bylo škádlení (jak by to pojal Nick) a handrkování (jak by to viděla Kate). Další mírná změna nastala v době, kdy byli na stopě a střetli se s hlavním padouchem Griffinem. Kate hrála roli ala Paris Hilton, což bylo v kontrastu s tímjak ji člověk viděl celou dobu jako slečná drsňák.

Kniha bohužel nedosahuje (přestřelených) kvalit série Příručka stážisty, přesto se jedná o vkutku příjemné čtení a oddechovku, jakto označil uživatel níže.

3 08.08.2023

Mám rád klišé o mimozemské invazi, nicméně v podání Jana Kotouče může takový příběh v počátcích budit více rozpaky než nadšení pro mnoho důvodů: nasazení a druh invaze ala Ferengové, lupénka, pelmel postav a později i jedna zebra. Postupem četby jsem si ale zvykl a začal spatřovat logiku všeho kolem. Spekulativní se mohl zdát ekonomický vliv Ústřední byrokratické autority na invazi dokud o této skutečnosti spolu nepohovořili velitel Postler s kapitánem Habrem a neučinili příměr k trendu ve zbrojení pozemských armád.
Přihlédnutím k tomuto faktu kniha obsahovala méně scén střetů mimozemskych jednotek s pozemskými armádami než by se mohlo zdát. Zajisté, byl zde vzdušný nálet českých Gripenů, odpálení střel SM-3 z amerických lodí, nasazení světového námořnictva nebo mezirezortní spolupráce české a slovenské armády při obraně, přesto žádný z těchto kontaktů nebyl zlomový a převážně sloužily více jako prostředek za odhalením místa uložení generátoru. Časem útoky zesílily a armády se snažily vystupovat více jednotně, přesto popisnost střetů byla chudá na detaily a nedokázaly mě vtáhnou jako v cyklu České země. Až na samotném závěru se mince obrátila a došlo na regulérní měření sil v celém rozsahu. Matěj v plné kráse ukázal projev efektu po něm pojmenovaný a zasadil zástupci Byrokratické autority nečekaný políček, který mě usadil do židle.

V knize padlo několik popkulturnich odkazů na videohry, filmy a seriály. Byla radost i netypické číst zmínky o Duke Nukenovi 3D či Hvězdné bráně. Přes mnohé tyto narážky se Janu Kotoučovi podařilo vyhnout opisování a jeho verze vesmírné invaze se nesla ve vcelku originálním duchu. Mimoděk dokázal i jinak vážnou situaci odlehčit nejenom lehkým vtipem, ale i poukazem na určité rozdílnosti, jako v případu Slováků, konspiračních teorii a migrace.

Strnadův efekt bych formou více přirovnal k Válce světů (a je jedno zda k té knižní či filmu s Tom Cruisem v hlavní roli) než k čisté military sci-fi , jako Den nezávislosti, Problém tři těles nebo ke sérii Odkaz Aldenaty a Zrcadlo od Johna Ringa. Strnadův efekt je něco mezi, slabší co do složitosti zápletky a bitevní vřavy, ale na české poměry je to velkolepá soudobá scifárna o invazi z kosmu.

3 08.08.2023

Vítejte ve světě blízké budoucnosti, kde klimatické změny, přelidnění, nedostatek potravin vedou k postupnému úpadku i přes určité pokroky v technologiích. Tyto výdobytky uvrhly společnost do dystopie téměř jako z péra George Orwella. Tím zřejmě nejradikálnějším pokrokem prošlo genetické inženýrství, umožňující klonování, modifikace genetického kódu, včetně vzniku zcela nových forem života. Veškeré genetické manipulace byly postaveny mimo zákon za čímž vznikly po světě instituce druhu Agentura pro ochranu genů (GPA) s agenty jako Logan Ramsay.

Dobrá třetina knihy se zaobírá postavou Logana a jeho niternou změnou, které byl vystaven při jedné nepodařené misi. Jeho minulost je protkána komplikovaným vztahem s matkou a masovými úmrtími po celém světě vyvolané jedním experiment. Přesto všechno se z něj stal řádný člen společnosti a zvláštní agent instituce bojující proti všem s touhou aktivně ovlivňovat DNA. Bohužel Logan ani netušil nakolik se sám stane terčem zájmu svého zaměstnavatele kvůli své minulosti, která se před ním sama zhmotnila jako jeden z duchů Vánoc. Logan se dal na úprk a na boj proti vlastním lidem i budoucnosti.
Pro četbě se zdálo jakoby se autor zřejmě inspiroval scénami některých filmů. Místy to připomínalo film Smrtící epidemie či kdesi v počátcích známou scénku úprku pana Andersona z kanceláře v prvním Matrixu, včetně efektu zpomalení času v pozdější části knihy.

A když už jsme u filmů. Celá kniha vyznívá více jako scénář k nějakému bijáku než to, na co jsem od autora zvyklý. Knihy od Blaka Crouche, jako Temná hmota nebo Zhroucený čas, mají přesah, jež dávají přemýšlet o světě kolem. Upgrade tohoto "přesahu" nedosahuje ani přes vytyčenou otázku konce lidského druhu a možné cestě jeho nápravy. Kniha se stává pouhým napínavým thrillerem, který kolem etické otázky genetické eugenetiky jen protančí. Zřejmě nejslabší kniha tohoto autora s plně nevyužitým potencionálem.

3 22.06.2023

Děj připomíná cosi mezi seriálem Battlestar Galactica a knihou Hladový vesmír. Podobnosti spatřuji prvotně v lidmi užívaných kosmických korábech, které nesou často vyspělý pohon ale jinak jsou víceméně konstruktem naší doby než moderního věku dálné budoucnosti (trup se silným plátováním, simulace gravitace odstředivou silou, tradiční počítače). V čem se nicméně Odysseya jako plavidlo odlišuje od mnoha jiných, jsou technologie na základě využitíll tachyonů. Slouží nejen pro pohon, lze je nalézt i v komunikačních a sledovacích senzorech. Tachyony jsou dnes považovány spíše za myšlenkový experiment než vědecký fakt a relikt starších sci-fi. Kniha oplývá duchem časů minulých, kdy vědeckofantastické povídky stavěly více na dobrodružství než vědeckých základech, dlouhých popisech či detailní vojenské taktice, které tvořily jen rámec pro budování příběhu.
Při četbě jsem měl neustále pocit deja vu. Byla zajímavou kombinací řady dalších sci-fi, nejen těch uvedených. Můžu zmínit sérii Jason Wander od Roberta Buettnera, kterou to připomínalo jednoduchým konceptem. Odyssey One svou literární formou lze považovat za předvoj k hardcore sci-fi jako Černá flotila, Stará flotila či Ztracená flotila.

Příběh nebyl jednom o samotné Odysseye, která objevila mimozemský život. Pozornost je rovnoměrné věnována dalším složkám z řad posádky pozemského plavidlo, jakými jsou vojáci ze speciálních jednotek, zdravotníci, piloti Archandělů, vědci či technici. Zhruba od poloviny největší pozornost si uzurpovali pěšáci a Archandělé společně s osádkou můstku, kdy se rozbujel nerovný souboj Davida proti Goliášovi. Popisnost bojů nebyla možná ta nejlepší, kterou jsem kdy četl, ale zklamán jsem nebyl. Ono vůbec detailností kniha zrovna nijak netrpí, takže tam nenajdete dlouhé odstavce věnované technických popisům či vysvětlování fyzikálních principů. Těžko hodnotit, zda je to na škodu, přestože byly určitě pasáže, kde bych více uvítal rozvětvené charakteristiky ať v popisu prostředí či probíhajících procesech. Vše je zkrátka podřízeno lehkosti četby.

Ještě se vrátím k pohonu pozemské lodí a jeho projevům. Jsme navyklí na warp pohon ala Star Trek či cestování červimi dírami, kdy kosmolet zkrátka skočí do vyšší dimenze a nějaký čas tráví na cestě. V Odyssey One jsou efekty FTL motorů krapet jiné a zvláštně jedinečné. Při "přechodu" na nadsvětelný let rozkládaly loď postupně na prvočinitele a v místě výstupu opětovně skládaly zpět. Posádka tak byla vždy svědkem toho jak se vše kolem rozpadá jako v transporteru na Enterprise. Pocit, který chce každý zažít :D!!!

3 03.04.2023

Trochu netradičně k této sérii se boje odehrávají nejen v nejvyšších sférách - ve vesmíru, na poli diplomacie a politiky, ale i na povrchu planety ve společnosti námořní pěchoty Jednotné Terranské Federace. V první knize se více poletovalo ze systému do systému, čemuž je tentokrát jinak. Kniha sleduje bitvu o planetární systém Juwel obsazený Daršiky. K Juwelu je vyslán Wolf jako kapitán výsadkové lodi Aludra Star společně s malou letkou bojových lodí Federace. Mohlo by se říci, že Wolf byl degradován, ale jak se ukazuje záhy, i s méně ozbrojenou lodí než je třída StarWolf, které vládne Celesta, lze dokázat nemožné.

Ušinové a Daršikové, nové mimozemské "rasy" (pozn.: po přečtení každý pozná, co značí uvozovky), které lidstvo poznalo skrze hledí svých zbraní, se podstatně odlišují od Fágů z trilogie Černá flotila. Tyto dvě rasy jsou na podobné technologické úrovni jako naše rasa, čímž naše vzájemné půtky působily povědomě. Přesto bylo v mnoha ohledech možno spatřovat i rozdílnosti, které byly nejpatrnější s objevením daršickeho Ducha, který mnohdy pěkně promíchal karty. Chaos nicméně nepanoval jen na orbitě Juwelu, připočítejme k tomu stav nově vzniklé Jednotné Terranské Federace, potýkající se s nedostatky zdrojů a stojící proti starým i novým nepřátelům, a máme tu další zaručený recept na skvělou roadmovie, která nenechá nikoho vydechnout.

Joshua Dalzelle je briskni autor píšící pro zábavu. Jeho série se vyznačují minimem politikaření, náročných popisů a zdlouhavých vysvětlování. I přes jasné zaměření sci-fi military nelze o postavách hovořit jako zelených mozcich libujících si v bitevní vřavě. V postavě Wolfa se skloubí ono pozlátko opěvovaného neustupného bojovníka se skromnosti a oddanosti pravého hrdiny.

3 11.03.2023

Slovo 'šílené' nevystihuje popis tohoto literárního díla zcela, jelikož krom toho se jako přívlastek může užít i slov 'sexy' a 'božské' (to božské berte jako nadsázku). Bylo opravdu podivuhodné se začíst do něčeho, co bylo na počátku tak trochu divné (Alainova filosofie), leč obyčejné (chtíč starého muže po mladší ženě). Pak se do tohoto začalo nenápadně vkrádat náboženství, které z tohoto rázem udělalo crazy road-movie. Najednou byl Zachariáš a Elizabeth na útěku před spravedlností po únosu spojeném s vraždou společně s další /svatou/ dvojicí, která vstoupila do jejích společnosti /církve/. Opravdu šílenější to nemohlo už být. Nebo snad ano?

Pokud ne šílené, tak zaručeně komické. Ve druhé kapitole jsem se smál situacím, do kterých byl Alain uvrtán, a zvláště jeho průpovídkam a neustále potřebě na velkou. Konec této kapitoly bylo absolutno absurdum a vše co se mohlo stát se stalo jen čistou náhodou (slovy Elizabeth: zásahem božím), tudíž nebylo výjimkou únos, ponorka, stíhačky, vrtulníky, rakety, vojenská komanda a nájemni vrazi.
Děj byl překotný i po přetočení do kapitoly třetí. Postupně se to běsnění kolem začalo uklidňovat a být postupem více osvícenější. Alain podstoupil duchovní i fyzickou očistu a stal se otcem. Alain jako vyměněny se změnil v usazeného, spořádaného občana a Elizabeth jeho vroucně milující ženou, kteří společně na svět přivedli hodného a inteligentního chlapce, na jehož zrodu ovšem nebylo nic obyčejné...

Při četbě prošel děj řadou proměn, které budily zpočátku rozpaky, následované vzrušením až nakonec zavládl smích a uvolnění. Tenhle komiks - mnou považovány za "jen erotický", se ukázal být mnohem více literárním dílem než pornografii. Možná jsem při jeho četbě nedošel osvícení jako Alain, však zaručeně jsem se nenudil.
O kresbě mohu říct, že mi prvními lehčími okamžiky připominala tu od Mila Manary, což i vlastně celé zasazení. Jak valná italova tvorba, tak tento komiks se odehrávají v minulosti - zde tedy v první polovině 90.let, kdy ženský klín byl bujný (rozuměj zarostlý jak Boubínský prales) a umožnil tak kreslířům vymalovat Venušin pahorek decentní formou aniž by muselo být šahnuto po detailnějším znázornění.
Těch několik erotických scén mělo svůj půvab a sexuální nádech. Alainova touha byla hmatatelná, jeho chlípnost viditelná a samotný akt s mladými dívkami přirozený. Sex nehrál však nikdy hlavní roli, přestože má v příběhu své jasné místo, a bylo mu při porovnání s celkovou velikostí obrazového materiálu věnováno jen několik oken.
Nebylo nemožné si nevšimnout jak se kresba postupem letitého vydávání proměňovala. Jasné řezané rysy mnohdy i s řadou detailu přešly časem v uvolněnou formu, která si více hrála s barvami a jednoduchostí, aniž by trpěla kvalita.

3 16.07.2022

První okamžiky spuštění Isabelly byly vzrušující jako při podobné činnosti v knize Gravitace, jež jsem četl před časem. Možná vzduchem nelétalo tolik vědeckých termínů, jako u zmíněné knihy, ale nechybělo tomu vzrušení, když tým Isabella překročil hranice neznámá a obdržel vzkaz zpoza sfér. Potom to vzrušujícím úvodu mě čekal příjezd do výzkumného centra ministerstva energetiky. Znalci prvního dílu hry Half-Life při první zmínce názvu stolové hory (Red Mesa) museli vrnět blahem, jelikož název i účel připomínal nepodobné vědecké zařízení v této hře (Black Mesa). Bunkr v Red Mesa byl možná menší, nicméně svou důležitosti se dokázal vyrovnat tomu hernímu.

První zprávy vzešlé z SNula, ze středu samotného urychlovače, zněly jako slova hnutí NewAge a bylo k nim přistupováno s nedůvěrou. Koho by napadlo přirovnat uvědomělou činnost člověka k nahodilému procesu bouřky, a ještě je stavět do stejné roviny (na obranu těchto slov musím říci, že dané přirovnání mělo z filosofického hlediska něco do sebe)? Pozornost celého vědeckého týmu si entita, jež se honorovala označením "bůh", získala, když podala důkaz o své vševědoucnosti. Tu mou získala vyjevením cesty člověka k něčemu, co bych pojal jako nanebevzetí či povznesení, formou vědeckého vývoje namísto očištěním ducha jako stávající věrouky. Tento samozvaný bůh pasoval vědu za nové náboženství, které vynese lidstvo k všudypřítomnému vědomí, dosáhne jednoty s vesmírem a přispěje k jeho záchraně. Boží zvěstování se shodovalo s mým viděním světa, že bych snad byl i ochoten nastoupit pouť Hledání (takto je v knize víra ve vědu označena) za osvětou lidstva, tedy až do momentu, než změnil hlas vycházející z SNula svůj tón...

Kdyby byla kniha jen o odhalování pravdy skrytou za zprávou, zřejmě by to nebylo o nic méně zajímavé, ale ne už tolik žhavé, když do toho zapletete náboženství, provolávání soudného dne a hrozba exploze celého zařízení. Rozpor věda vs bůh je nedílnou součástí americké svébytnosti. Možná se mi pak nelze divit, když povím, že konečné vyústění bylo opravdu překvapující, ale vcelku i zklamáním. Kniha slibovala velké věci a možná se i velké věci děly, ale šlo spíše o takový politický manifest. Ze slibného téma zůstalo jen u slov okořeněné výbuchy a masakrem. Možná jsem byl obětí svých předsudků, ale uvěřitelnost konce knihy bylo dle mého na hranici možného a spíše přáním autora.

PS: Kdo by chtěl z knihy to nejlepší, nechť si otočí na posledních několik stran, kde autor neznámo proč uvedl opětovně dialog vědců a "boha". Jde o inspirativní čtení k zamyšlení a podáno takto vcelku působí zajímavě.

3 03.07.2022

Poslední díl trilogie Proti přírodě rozvíjí, co byli načnuto v předchozích kapitolách. Kupodivu, co zpočátku vypadalo jako konspirace temných sil a společenstvích, se ukázalo mít jednoduší odůvodnění až civilního charakterů. Zjišťujeme, že veškerá rasová zášť i ta vůči Leslie způsobyly raněné city a zlomené srdce osoby naší hrdince nejbližší. Tím samozřejmě také dochází k vyzrazení prave identity osoby zpoza masky šamana (k čemuž defacto došlo v díle předchozím).

Trochu lituji toho, že finále, které mohlo skončit jen smrtí a vítězstvím jedné ze stran, bylo od jistého momentu předvídatelné. Trochu jsem byl také zklamán z toho jaký rychlý spád to vzalo a že nebyl více rozvit romantický vztah mezi Leslie a Khalem, který až na konci dochází jakéhosi rozuzlení.

PS: Po celkovém uvážení a zvláště po jedné šamanově poznámce jsem si uvědomil, že Proti přírodě není ničím jiným než inspirací a převyprávěním příběhu Farma zvířat hozeného do soudobé a konzumní společnosti.

3 19.06.2022

Při četbě jsem měl jakýsi pocit dejavu, jelikož kniha v lecčem připomíná postarší titul Hlubina času, však s opačným zasazením. Namísto, aby lidé z vyspělé předvěké minulosti zavítali do současnosti, tak současní lidé zavítají do říše vyspělé civilizace skryté po věky v podzemí. Planeta Interra je působivá pro své zasazení, které bude každému povědomé, kdo četl Cesta do středu Země. Stejně jako ve Vernerově povídce objevujeme gargantuovske podzemní sloje ukrývající celý prehistorický svět obývaný vyspělou civilizací. Robin Cook nám nabízí zajímavé prostředí, ale zůstává otázka, zda se mu podařilo také napsat zajímavou zápletku.

Kdo očekává dobrodružnou cestu za objevováním nových kultur, odhalování tajemství dávnověku a vnitřního světa a technické výkvěty vyspělé civilizace, bude mírně zklamán. Zajisté, jsme svědky mnoha odhalení, jako pravda o UFO, pravda o Atlantidě i fungování fyziky času, ale nikterak do hloubky. Jde o letmé zmínky a vše je mnohdy jen nakousnuto. V tomto spíše hovoříme o kostře, na kterou autor nabaluje samotný příběh. Ten nicméně není spletitý a nebýt některých přirozenosti lidské povahy, jako nespokojenost, nedůvěra, chtíč a násilí, tak ani není nijak dramatický. S trochou fantazie by mohlo jít o průvodce nepodobný Platónově dialogům Kritias a Timaios (alias pojednání o Atlantidě). Přestože je nám vyobrazen ideální svět bez násilí, který již nesní o dlouhověkosti, technicky vyspělý a plný tělesné i duchovní rozkoše, je tento ráj autokratický, nepružný a někdy i nudný.

A do toho jsme zasazeni, my čtenáři, společně s osádkou batyskafu Okean zahrnující podezíravého ex-kapitána námořnictva, dva neomalené hlubinné potápěče, inteligentní doktorku geologie a abiciózního vedoucího projektu hlubokomořského ponoru. Skupina je to rozmanitá a každému je věnován prostor se projevit.
Nejvíce výraznou svým projevem je dvojice testosteronem obdařených potápěčů, kteří se neustále předhánějí v mužných postojích a proslovech. Nestojí o žádné technické zázraky podzemního světa, krom překrásných žen, omamného opojení a zábavy. Jejich přebujelé chování se však změní v nasílné a zapříčiní rozkolísání ve samotném interrské společnosti i mezi částí pozemské skupiny.
To naopak Suzzane a Perry jsou plně fascinování tím, co příbuzní člověka dokázali za stovky milionů let. Jejich interakce s tímto světem je asi nejblíže tomu, jak by se chovala většina z nás. Přesto ani postoj Donalda, vysloužilce z US navy, mi nebyl zcela lhostejný a po celou délku příběhu jsem zřejmě podvědomě nejvíce tíhl právě k němu – prozíravý, neměnný ve svých postojích, inteligentní, leč mírně bručoun.

Jak jsem už uvedl, kniha představuje celou řadu otázek společenského, technického a historického rázu. Přesto nestrvává u nich, nepracuje s nimi hlouběji a nerozvijí. Svět Interry je tak pro ty hloubavější prázdný a mnohdy lze poukázat na dílčí chyby technického rázu. Už jenom otázka, zda by takový svět mohl existovat po eóny let a nedojít zkázy je spekulativní. Ale jak praví samotní obyvatelé Interry, oni byli první lidé a současný člověk je pouhým evoluční napodobeninou, jako pravěký ichtyosaurus a delfín, savec s rybím tělem.

S ohledem k mnoha okolnostem nemám ke knize žádných větších výhrad, a jak bylo už uvedeno řadou jiných čtenářů, nabízí zajimavou výpravu, kterou ti zdatnější zvládnou za jedno odpoledne.

3 07.05.2022

Na knize je vidět posun jak u samotného Jasona, tak i autorova stylu pro psaní.
U knihy si nemohu zvyknout na jeden prostý fakt: přestože je tomu více jak třicet let od prvního střetu se slimáky na Ganymedu, nemohu vidět Jasona Wandera jako zkušeného staršího několikanásobného ohvězdičkovaného generála, který mladým vojákům říká "synu". Pro mne je Jason stále tím až naivním mladíkem, což stále neopomíjí v některých ohledech sám uvést (onu naivitu, ne že je mladý).
Stejně jako u předchozího dílu (Sirotkova aliance) ubylo citelně citátů a korelací s jinými pozemskými historickými bitvami (viz Sirotkova cesta). Buettner se namísto toho rozhodl odložit styl copyright a jet surovější, méně pompézní styl. Dokonce v jednom okamžiku jsem cítil zarmútek nad ztrátou jedné z hlavních postav. Její odchod byl decentní až obyčejný, přesto uvěřitelný a chytil za srdéčko.
Bohužel zaujmout čtenáře, pokud jde o prostředí, je stále pro Beuttnera těžké, např. při návratu Jasona na Zemi po téměř 13ti letech ve vesmíru, není příliš mnoho cítit změn, kterými pozemská společnost prošla (viz pronájem automobilu), přestože je nám tato myšlenka doslovně podsouvána.
V druhé polovině se děj přesouvá na planetu Tressel na okraji Lidské unie, kde vládne triumvirát s podobným politickým systémem, jako v třicátých letech v Německu. Atmosféra společnosti utlačovaná revolučním režimem je na vcelku dobré úrovni a téměř jsem si říkal, že by si to zasloužilo více rozepsat do hloubky: utlačovaní Iridiancí, homosexuálové, političtí buřiči a další nepohodlní lidé jsou odvážení na dálný sever za polární kruh (gulagy).
Než se však člověk naděje je téměř u konce knihy a pokládá si otázku, zda vůbec autorovi ještě zůstal prostor nějak rozumně ukončit celou Wanderovu anabázi. Upřimně musím konstatovat, že na poměry této série vcelku ano (přestože by i toto mohlo být více rozepsáno). Kniha i série jako taková splnila svůj účel - zabavila, postavila nás mnohdy před zajímavé situace a vykreslila zajímavé universum. Leč musím být i kritický: děj je mnohdy zjednodnodušován, chybí tomu detailnější popis (prostředí, charakteristika postav) až to působí spíše jako četba pro young adult.

3 17.03.2022

Knihu jsem sehnal přes antikvariát v mírně salátovém vydání, to nicméně nezmenšuje její kvality, ba naopak. Příběh je na počátku možná nezáživný, a to i přes fakt, že kdesi v Jihovýchodní Asii (pokud si pamatuji dobře :) se hlavní protagonista stane svědkem zhmotnění ohromného průhledného monolitu (z budoucnosti jak později zjistí). Vše se rozjede teprve, když je přibrán do týmu, který je vládou povolán vyřešit záhadu původu. Staváme se několikrát svědky efektu zhmotnění v mnoha světových metropolích a jeho fyzického i sociálního vlivu. Kniha popisuje krom toho rodinné zázemí i dílčí osudy některých postav, stejně jako změny, které postupné objevování monolitů má na společnost. Právě tento koncept je tím nejzajimavějším na knize - jak něco tak prostého, jako monument, a fakt, že pochází z budoucnosti, může mít sílu ovlivnit běh událostí a možná tak i onu budoucnost (sebenaplňující proroctví).

3 18.02.2022

Už je tomu nějaký čas, kdy jsem slyšel o Tuckeru Waynovi a jeho čtyřnohém věrném příteli Kainovi, ať v sérii Sigma či v samotných románech, proto jsem byl vcelku potěšen, když se zjevili opětovně po boku Graye. Dobrodružství (rozuměj globální hrozba) je zavedla tentokrát do exotické a dosti divoké Afriky. Jak uvádí sám Rollins, tentokrát se nesnažil vydat další knihu o zákeřné a záhadné nemoci, ale více se zaměřit na zdroj. Jeho slovům jsem příliš tehdy nerozuměl, ale po čase jsem pochopil a dokonce dal koncepčně do spojitosti s jinou autorovu knihou, Amazonie (přestože měla blízko i tématicky k dalšímu titulu, Sedmá pohroma). Téma "vědomé" přírody schopné zvrátit konání člověka mě zaujalo a autor tomu dal i bláznivě hmatatelnou podobu (V tomto kontextu mi naskočila téze o Gaie).

Nezajímavé bylo i seznámení s legendou ztraceneho království založeného knězem Janem, která poukazuje na mnohá tajemství skrytá pod baldachýnem černého kontinentu. A co si budem, postavy opětovně excelovali samy o sobě i jako tým. Byl jsem rád za velký prostor daný Kainovi s Tuckerem a nesmím ani opomenout jízlivého Kowalskeho s jeho ostrovtipem. U uvedených postav jsem se dočkal nečekaných zvratů, které v jednom okamžiku téměř vyvolaly brek...

Na Rollinsovi se mi líbí jak bravurně má vystavěný svůj svět do nejmenších detailů. Když Gray s Kowalskym a spol hledali cestu do království sv. Jana vytyčenou reverendem W. Shepardem, dostali se v jednom momentu do slepé uličky. Osobně jsem polemizoval o trvanlivosti některých stop, které v džungli mohou zmizet v nenávratnu, než však Gray odhalil logiku v jejich rozmístění a tím mi potvrdil mé úvahy a stejně Rollinsovu brilantní mysl k sepsání reálně vyhlížejícího děje.

Království kostí mě opětovně nadchlo pro plno informací a myšlenek, dobrodružný děj a zápletku. Pouze v jednom bodě jsem se musel pozastavit než jsem si na daný prvek navykl, a to když Gray s ostaními vstoupili do údolí, kam je zavedli domorodci, stali se svědky scény vystřižené jako z béčkového hororu ala Den Trifidů. I přes tento "úlet", knihu hodnotím velmi kladně.

2 30.04.2024

Když po jistém soudním líčení James zjistil, že přišel o určitý časový úsek vzpomínek, zdálo se jako bych byl sám chvílemi mimo. V okamžiku každého z nás byly chvíle, které mohly být rušivé, přesto nijak narušující řád každodenního života, abychom nakonec na něj v poklidu pozapoměli. Jamesovi to i tak nedalo spát a uvrhl se do pátrání po své minulosti z roku 2001, za odhalením absentujíciho půl roku svého života.

Prvotní pátrání po důvodech amnézie nebylo nijak komplikované, ani plné konspirace, přesto odkrylo skrytou skutečnost o složení naší společnosti, která mohla vést k velkým sociálním změnám. Co James nemohl předvídat, byl pozdější souběh událostí; komplikovanějších a hrůznějšíh pro něj i jeho zemi javorového listu. Zcela nenápadně se knihou nesly společenské nerovnosti, které vyvrcholily zcela nemyslitelným způsobem. Bylo s podivem, jak zcela nesouvisející věci doznaly spojení s osobním prožitkem Jamese a jeho blízkých.

Postavu James Marchuka bylo možné každým coulem považovat za akademika. V knize se tento faktor odrážel na mnoha místech formou poznámek z oboru psychiatrie, neurovědy i kvantové fyziky. Na své si mohli přijít i znalci filmů a literatury, jelikož James rád užíval přirovnání a citátů právě z těchto odvětví kultury. Chtělo by se říci, že povětšinu času mě kniha bavila více svým "odborným" přesahem a náhledem do různých vědeckých odborností než příběhem. To změnila hrozba konfliktu mezi supervelmocemi, hrozící nabrat značných rozměrů, a ambiciózní plán Jamese na proměnu celého lidstva.

Kvantová noc je zajímavý titul podobného ražení jako Zhroucený čas nebo Temná hmota. Každý, kdo si kdy položil otázku, kde v našem mozku sídlí duše a čeho je naše mysl (teoreticky) schopná, zde najde možné odpovědi.

2 22.06.2023