work komentáře u knih

Já tomu pisálkovi říkal, že je to přitažený za vlasy, ale on si nedal říct. Zas mě namontoval do dalšího pitomýho případu a celý to prostě přepálil. Takže teď mám dvojnásob větší ego než v prvním díle a jinak než nadáváním na všechny okolo nekomunikuju, ale ztratí se to, protože tentokrát se navzájem šikanují všichni. Důkazy, co mi někdo strčí pod nos ignoruju, protože do vyšetřování si nenechám kecat, jasný? A co na tom, že to nakonec zase vyřeší někdo jiný a já se k tomu jen nachomýtnu a jsem z toho slavnej? Vždyť oni mě za to milujou, musí, vždyť jsem nejdokonalejší.
No, doufám, že se to v dalším pokračování zase spraví a dějově to bude míň předvídatelný a trochu chytřejší, protože jinak zůstane jen u vzájemnýho broušení si ostrovtipu na policejním oddělení, který stejně vypadá jak cirkusový panoptikum. Váš Jack Logan.

8 12.04.2024

Pomalé, možná až velmi pomalé drama, téměř všední příběh ze ztraceného irského venkova, kde část usedlíků smířeně žije na místě bez budoucnosti, a kde se druhá čast s tím spokojit nehodlá a snaží se dostat z toho víc.
Není to vůbec špatně napsaná knížka a rozvláčnost děje, odehrávajícího se v řádu několika málo dní, mi docela seděla, zvlášť když je zručně okořeněná popisy krajiny, počasí i lidských niter. Tana French si vystačí s několika postavami a jednou hospodou, a přesto to člověka nutí číst dál a dál. Možná i proto, že to má blíž k detektivce než k thrilleru v dnešním slova smyslu.
Jestli tomu rozumím dobře, tak (alespoň podle zdejších hodnocení) je to jedna z nejlepších knih autorky. Tím pádem mi to ušetřilo práci a ty další asi shánět nebudu, nic to ale nemění na tom, že se Slídilem to byl příjemně strávený čas (přestože správně by se to v překladu mělo jmenovat Pátrač).

8 19.02.2024

(SPOILER) Máte-li chuť na tři knížky v jedné, přečtěte si Závěje. Chcete-li však pořádně ucelený příběh s dobrým tahem na branku, začnete nejspíš v Závějích malinko zapadat...
První část - dobrodružství ve sněhu. Tento úsek knížky je parádní. Vyprávění odsýpá, zimní krajina tomu sluší, dialogy jsou výborné (a mnohdy vtipné), atmosféra se pomalu buduje a celé je to mysteriózní. Navzdory letním teplotám jsem cítil poryvy studeného větru, vločky sypající se bez přestání z oblohy, i praskající dřevo v krbu. Hlavní hrdinka veskrze sympatická. Pak se autorka rozhodne změnit styl.
Druhá část - sociální pracovnice na scéně. Pokus o akční slepenec, kde žádná z nově příchozích postav nedává smysl. A že se jich tam po komorně laděném úvodu najednou objeví. V podstatě musí, protože ty původní nechá autorka zhynout. Mysteriózno nahrazuje rešerše o sektách. Korunu tomu nasazuje pracovnice OSPOD, jež hrdince příběh ukradne a dovede do finále. Ne, počkejte, ještě to nekončí, ještě tu máme lékařské intermezzo, poučení o tom, jak zacházet s nebezpečným odpadem, a varovně zdvižený prst pro všechny, kdo - představte si - pro peníze dělají neetické věci.
Třetí část, naštěstí krátká - kterak dobrý hoch štěstí došel. Co k tomu říct? Chlapci to samozřejmě přeji, ale tohle je úplně jiný žánr, spíš literatura pro -náctileté.
No a teď k detektiv Jane Rizzoliové, která - podle anotace - vyráží vypátrat záhadu opuštěných domů. Tak ta je tam úplně zbytečná a v podstatě ani nic nevypátrá, spíš příběhu škodí.
Celkově to ale až tak hrozné není, škoda, že autorka neudržela kvalitu první stovky stránek...
P.S. Podrobný komentář v plné palbě - viz. kackahracka.

8 08.08.2023

Děti jakéhokoli věku to nemají v Painters Millu vůbec jednoduché. Linda Castillo je systematicky vyvražďuje už čtvrtým pokračováním série s Kate Burkholder a jsem moc zvědav, kolik jich zbude, až se dopracuji k dílu číslo 15.
Musím uznat, že si spisovatelka zatím drží hodně vysoký standard - má to opět dobré postavy, je to napínavé, je to civilní, má to venkovskou atmosféru, dobré tempo, a v tomto případě i značně netradiční závěr. Neříkám že překvapivý, ale rozhodně nebudete chtít, aby to skončilo jen takto. Takže budete číst dál...

8 14.07.2023

Přebal knihy (čteno v AJ) sliboval že "nelze odložit" a že "stránky se budou otáčet samy". A nelhal. Už dlouho jsem knížku neproběhl tak rychle, přečetl jsem ji za jeden den na plážovém lehátku. Stránky jsem ovšem neotáčel rychle kvůli napětí, jako spíše že zvědavosti, zda se tam už konečně začne dít něco pořádného.
Spisovatelka nejspíš chtěla vzdát hold příběhům Agathy Christie (mimochodem se na ni v několika narážkách i odkazuje), leč zůstalo u kopie a nic nového se nekoná.
Tam kde Christie umí ve zkratce načrtnout charaktery a motivy, se Shari Lapena topí v nekonečných klišé konverzací a problémů ve vztazích, zalévaných hojně pitím v baru hotýlku odříznutého od světa ledovkou. Tlachání hostů odhalí, že jeden každý má značnou skvrnu na svém upraveném zevnějšku, leč s příběhem to nemá co do činění. Rádoby zamotanou záležitost vyřeší autorka po 300 stranách nudy několika vysvětlujícími veletoči, o kterých čtenář doposud neměl ani nemohl mít tušení. Nezapomene ani v závěru poděkovat svému úžasnému nakladateli, milovanému editorovi, báječnému vydavateli a všem těm, co zajišťují, aby knížka byla k dostání na každém letišti. Doporučuji si místo Nevítaného hosta raději přečíst nějakou dobrou čtyřicet let starou detektivku...

8 09.07.2023

Reacherovskou sérii čtu občas (protože se u ní dobře relaxuje) a napřeskáčku (prostě jak se mi co dostane do ruky). Kvalita lítá nahoru a dolů podle toho, jak se momentálně autorovi zadaří. Zatím u mě vedou jeho příběhy zasazené do ospalých městeček, které mají svou nezaměnitelnou atmosféru; ty armádní reacherovky jsou na mě příliš patriotické. Proto mě hodně překvapila tahle knížka, podle anotace 4. v sérii. Armáda jako taková tu hrdinsky nevystupuje a ospalá městečka tu nejsou, zato Lee Child rozjel čistý policejní thriller s FBI agenty, agentkami, místními policajty, záporáky a vším tím potřebným příslušenstvím. Reacher je tu o něco méně superman a o něco více vyšetřovatel, a navzdory pomalejšímu rozjezdu jde opět o výborně napsanou knížku, které - naštěstí - chybí obvyklé akční finále, neboť je nahrazeno solidním zakončením, které od detektivního thrilleru čekáte. Tudíž chápu, že oddaným fanoušků Reachera toto vybočení asi moc nesedlo, nicméně v kontextu žánru jde za mě o výborný počin, který mě nastartoval dále zkoumat, co se může v celé dlouhé řadě knížek Lee Childa ještě skrývat...

8 04.07.2023

Momentálně jsem přibližně ve 30% knihy. Říkám si, že bych možná měl to hodnocení napsat teď, protože nevím jestli to dočtu. Samozřejmě že to dočtu, protože Alexander and Alexandra, skrývající se za pseudonymem Lars Kepler, umějí psát velmi dobře - na tom se s přibývajícím počtem thrillerů na jejich kontě nic nemění. Pavouk má pro mě ale hodně momentů, které mě nebaví.
Stěžovat si na Jurka Waltera nemá cenu - jeho posmrtný návrat jsem předvídal už při recenzování Lazara, takže mě to vlastně nepřekvapuje. Co mi vadí je, že se žádná z postav nechová normálně. Možná to tak ve Stockholmu prostě je? Každá má buď nějakou deviaci, nebo vážný psychický problém, popřípadě se o ni zajímá policie, sociálka, nebo všechno dohromady. Platí to i o dříve veskrze kladném Joonovi, který sjíždí opium a je ovádán vnitřními démony, platí to i o blonďaté nordické bohyni Saze, která se chová - no přinejmenším hodně zvláštně. Evidentně si na postavách léči spisovatelská dvojice svoje vlastní problémy, které jim musí přerůstat přes hlavu, ale znáte to - když jste slavní, tak se deviace považují jen za roztomilé podivínství. Druhá věc, která mi vadí, jsou časté popisy co kdo kam a jak strkal a jakým způsobem to sál. Asi tu platí totéž - Alexandro a Alexandře, je potřeba navštívit odborníka a nebrat si čtenáře jako rukojmí. Jinak je Pavouk vlastně zábava, uvidíme, co bude dál...

8 11.04.2023

Asi špatný timing, byla nejspíš pitomost snažit se začíst do knížky tohoto typu v době války vyvolané Ruskem, a tak krásně ilustrující ruskou duši (ta válka, ne ta knížka). Ta pro změnu ruskou duši příliš nerozpitvává a v poklidném tempu si stále jede to svoje. Většinou až příliš rozvláčně a aristokraticky, často přemoudřele, často falešně intelektuálně. Nepodařilo se mi přilnout ani k jedné postavě, ale to je moje chyba, nikoli autorova. Asi jsem měl příliš vysoko nastavená očekávání...

8 13.03.2022

Poslouchal jsem jako audioknihu a nedostal jsem se přes první třetinu. Že bych knihu nedočetl nebo nedoposlouchal, ze mi stalo tak všehovšudy třikrát v životě.
Nemůže za to Petra Špalková, která načetla audio verzi a načetla ji fakt dobře. Nezachránila ale průměrnou dějovost, chabý překlad a beznadějně slabě napsané postavy a dialogy. Pokud budu spisovatel, nenapadlo by mě pojmenovat hlavní postavy Marianne, Miriam a Marion; pak už chybí jen Mary-Ann, Mirjam a Marie. Přehlednosti to nepřidá, stejně jako jí nepřidá spousta dalších postav, v jejichž norských jménech aby se čert vyznal. To ale nebylo až takovým problémem, s přibývajícími stránkami se v tom člověk nakonec zorientuje. Hlavní potíží, která knížku pro mě zazdila, byly charaktery a dialogy (ať už ty vnitřní nebo ty vyřčené), místy napsané normálně (podobné by dokázala napsat většina z nás ve slohové práci už na střední), místy napsané - no řekněme hloupě. Těžko uvádět příklady, abych nespoileroval, ale najdete je na každé druhé stránce. Někdy se nezáživné tempo v první polovině přehoupne do majstrštyku na konci, ale i když jsem pak v zoufalství přeskočil rovnou na poslední tři kapitoly, nebylo tam nic, co by je kvalitativně odlišilo od první třetiny. Je mi líto...

8 25.08.2021

V první řadě musím poznamenat, že jsem se na tuto knížku moc těšil. Od té doby, co jsem sjel všechny předchozí Ladislavovy cestovní deníky, jsem se stal pochopitelným fanouškem. Navzdory tomu mám pocit, že Prázdniny v Evropě jsou prostě něco jako čtvrtá deska kapely.
Ta první vznikne spontánně a s chutí, a jakákoli zaškobrtnutí vynahradí autorův zápal a neotřelý pohled na svět. Taková byla knížka 40 dní pěšky do Jeruzaléma, která pravděpodobně už zůstane nepřekonána.
Ty další desky (zde knihy) už vznikají proto, protože se to očekává. Spontánnost tak ustupuje před plánem a nutností vydat něco dalšího. A tak to pokračuje dál, až k poslednímu počinu, který je... no prostě profesionální, ale taky trochu předvídatelný, trochu recykluje, a tu a tam jsem měl z některých částí i pocit, že už to chtěl mít cestovatel za sebou - a to byl pocit, který jsem u předchozích deníků neměl. Uznávám, že tomuto se asi v daném žánru a formátu příliš vyhnout nejde, ale tak nějak bych si ve skrytu duše přál, aby to šlo...

8 27.05.2021

Ted Chiang je tak trochu čtenářský oříšek. Pohybuje se v žánru, který bych nazval ´filozofická sci-fi´ a to je i důvodem, proč jeho povídky působí na povrchu přístupně, ale dostat se dovnitř je těžké.
Těžko zkousnutelný fakt pro mnohé čtenáře bude, že jednotlivá dílka (rozsahově od pár stran až po několik desítek stran) vlastně nemají žádnou pointu, žádné vyvrcholení. Vlastně celá povídka je současně i pointou a k jejímu pochopení je potřeba text vnímat jako celek a hledat ono vyvrcholeni ve celém příběhu; v tomto je Chianguv přístup téměř totožný se světem mimozemských heptapodů z titulní mininovely.
Nechci si hrát na osvíceného a tak rovnou napíši, že některé povídky jsem prostě nepochopil, vyžadují příliš vysokou úroveň abstrakce myšlení, které je odlišné od našich zažitých stereotypů. Ale tuším, kam s nimi autor míří a musím o nich dál přemýšlet, ať chci nebo nechci, nasadily mi brouka do hlavy - co když se něco takového skutečně může stát? V tom spatřuji největší přínos knihy: v hávu sci-fi nastoluje silná filozofická témata - Co je bůh? Je vnímání krásy darem nebo prokletím? Je linearita času problém pouze pro nás? Jak daleko jsme od poslední generace lidstva? Odpovědi na ně tu nenajdete, ale materiál k přemýšlení určitě...

8 20.01.2021

Velká škoda, že autorka nezvládla zajímavě rozpracovanou dějovou linku a zahodila to, co mistrně vystavěla hned na prvnich několika stranách - úžasnou atmosféru. Ta je totiž od počátku tak hustá, že by se dala krájet. Nevinná konverzace manželských párů na večírku, kdy víte, že NĚCO není v pořádku, vše je totiž až příliš perfektní a bez poskvrnky. Působí to až klaustrofobně - to je pochvala - a otáčíte rychle stránky, abyste zjistili, o co tady vlastně jde. To se dozvíte (bohužel) poměrně rychle. Autorka opouští skvěle napsané konverzace a nahradí je prostoduchou dějovou linkou o něm (ztělesněném zlu) a jí (hodné a milující), kterou až do závěru neopustí. Na stovkách stran si tak máme možnost vychutnat neustále opakující se situace, které mají dokázat čtenáři, jak zlý je on a jak hodná ona. To nevadí, že už to dávno chápete, je potřeba to ještě prostřednictvím další, opakující se události, znovu ukázat. Tím se dobré tři čtvrtiny knížky nikam nevyvíjejí a zoufale čekáte, jestli hrdinka sebere odvahu s tím skoncovat. Nakonec sebere, ovšem tak pitomým způsobem, že je štěstí, že kniha tím končí - každý vyšetřovatel by ji musel hravě usvědčit.
Mohla z toho být dobrá povídka, na knihu tady chybí materiál. Škoda...

8 21.07.2019

Na Řekni lituji jsem narazil náhodou a rozhodně neříkám lituji. V záplavě podobné literatury je to dobře vybroušený drahokam, který kromě napínavého příběhu zdobí i netradiční perspektiva vyprávění z pohledu oběti v jedné z dějových linek. Autor si vystačí s několika málem postavami, zato je solidně rozpracuje a máte tak přehled o pohnutkách, které s nimi hýbou. Narozdíl od úchylných zápletek skandinávských autorů se sympatickému australanovi podařilo vystavěn temnou atmosféru na událostech, které se mohou stát i u vás za humny, jen je tu a tam přikořenil.
Těžko prozrazovat víc, tohle je knížka, kterou si prostě musíte přečíst.

8 03.01.2019

Nakladatel to opatřil popiskem mysteriózní thriller navzdory tomu, že to sama autorka označila v doslovu za horor. Blíž to má k tomu druhému.
Je to jak když sedíte v čekárně u zubaře a listujete pohozenými časopisy typu Záhady a mystéria popřípadě Junior. Zaujme vás krátká zmínka o pohanském božstvu a nadchnete se: O tomto napíšu knihu. Abyste ale vycucali 470 stránek ze zmínky na dva odstavce, musíte být setsakra dobrý spisovatel/spisovatelka. Jinak budete muset použít slovní vatu. Hodně vaty. Jste-li milovníkem či milovnicí vaty, v Šepotu z lesa jí najdete dostatek. V úhrnu tak 450 stran, ten zbytek je vlastní jádro sdělení.
Při čtení jsem tak měl pocit, že jsem se zacyklil - pořád stejné výjevy, pořád stejné rozhovory, motalo se to jako dřevo pod splavem, popřípadě jako korejský duchařský horor, kde vás mrtvá sinavě bledá holčička či chlapeček otravují tak dlouho, dokud je nevysvobodíte. Takže jestli jsem si něco užil, byly to hlavně etudy z kuchyně paní Urbánkové, která hlavního hrdinu krmila takovými tradičními dobrotami, že jsem jen tiše záviděl. Možná mohla být na konci knížky i vložka s recepty?

7 30.12.2024

Šedý muž byl opravdu jízda. Když jsem četl Džungli od Clive Cusslera, byl to podobný masakr, plný supervycvičených chlapíků, kteří si dokáží poradit v libovolné situaci, mají schované ponorky v pouzdu od rtěnky, a jsou Američané. Ale zatímco Cussler to pojal jako nadsázku pro mládež, Greaney jako by to myslel vážně. Jako fakt vážně?
Když po vás jde současně několik agentur, žoldácké tlupy, arabští extremisté, temné korporace a vlastně úplně všichni, prostě MUSÍTE být ten nejlepší agent, jakého země nosila. Zvlášť pokud jste veden ryze ušlechtilými pohnutkami a máte etický kodex, který je rovněž několik úrovní nad běžným smrtelníkem. Máte taky v trenýrkách zašité různé pasy, po těle poschovávané různé nože a pistole, a jak se vám někdo nezdá, hned ho odrovnáte prostřílením, kopem, nebo přesným hodem nožem na dálku do oka. To prostě umíte. Do Francie cestujete z Prahy přes Slovensko a Maďarsko. V pražských kavárnách si v pět ráno naléváte kafe z konvice do polystyrenových kelímků, protože to tak prostě u nás chodí. A všechny ty vládní jednotky, co přiletěly tryskáči po zuby ozbrojené z Ugandy, Tadžikistánu, Somálska a dalších zemí, byly vybrány proto, aby byly co nejnenápadnější. Protože banda uganďanů se samopaly splyne v Evropě s davem. Taky se dozvíte, že za 100 tisíc je Čech ochotný zabít Amíka. Jen tak. Taky se dozvíte, že v maďarských sklepeních vedou trubky, které napájí proslulé maďarské termální lázně, které jsou prakticky všude. Taky si budete rochnit v samopalové přestřelce v letadle, kdy všichni vyprázdní mnoho zásobníků (kde je pořád berou?) a přesto letadlo, prostřílené skrz naskrz a s otevřeným nákladovým prostorem, dokončí misi. Taky se dozvíte, že všechny nejutajenější skupiny si pořád telefonují, jen tak, aby se navzájem informovaly, i když by nemusely, protože přesně vědí, co kdo dělá, kde zrovna je, a v každém hotelu na světě mají svoje agenty. Taky se dozvíte... no nic, už toho nechám.
Milujete-li drsňácké příběhy, kde dobro vítězí i za cenu mnoha mrtvých, ale kde vůbec nic nedává nejmenší smysl, je tohle pro vás.

Zase jednou půjdu proti proudu, což zdejší výborné hodnocení stejně nemá šanci narušit: tohle pokračování je pro mě druhé nejslabší v celé sérii. Zápletka - nepravděpodobná. Motivy - podivné. Charaktery vedlejších postav - ještě podivnější. Skákání mezi dvěma navzájem nesouvisejícími vyšetřováními - zbytečné a rušivé. Vysvětlování fenoménu nadaných dětí - pořád dokola ve stylu opsaných příruček. Pachatele hádat nezkoušejte, žádná vodítka celých 300 stran nedostanete a na konci se to na vás nahrne bez ladu a skladu. A to se týká obou paralelních příběhů. A nakonec ještě vystřihnout LGBT happy end, chjo...
Marsonsová evidentně tuhle knížku napsat musela, nikoli chtěla. Je to cítit. I tak je to ale čtivé a pokud bych měl vyzdvihnout jedinou věc (a za tu dám hvězdičky), je zvýšená přítomnost sarkastického humoru a špičkování mezi Kim, Bryantem, a vlastně všemi. Marsonsová by mohla napsat humoristickou detektivku a byl bych první, kdo by si ji běžel koupit...

7 28.07.2024

Hezky a výstižně to popsala níže Kanuska. Za mě by to bylo takto:
Mohla z toho být solidní povídka s kreativním koncem. Takto je to na místě přešlapující příběh, který v lecčems připomene české nekonečné seriály - všichni pořád něco řeší, ale v podstatě o nic nejde a nic moc se neděje. Ale jsou české a skrze reálie je bude místní čtenář hltat. Prostředí reklamních agentur bude vyžadovat orientaci v marketingovém žargonu, tady mohl autor trošku ubrat. Významně mohl ubrat i v odkazech na všemožné celebrity, filmy a filmové postavy, písničky a další popkulturu. Ničemu to nepomáhá a brzy to začne otravovat. Souhlasím s tím, že potenciál jednotlivých postav (a hlavně těch vedlejších) tu zůstal značně nevyužitý, na druhou stranu tu máme docela slušnou dávku do sebe zahleděných egoistů (až na jednu dvě výjimky všechny), pro něž je youtube a instagram náboženství, což vcelku dobře ilustruje dnešní úpadek. Musím ale uznat, že se to četlo rychle a sjel jsem to za jeden den.
Odnáším si z toho podobný dojem, jako kdybych celý den seděl na rybách, ale večer odešel s prázdnou. Ještě jsem si na závěr říkal, že je to podobně nedopečené jako Konášovo Město v mlze, se kterým má Druhý dech hodně společného. A hle, otočím poslední stránku, zavřu knížku a na zadní straně přebalu na mě vyskočí Konášovo doporučení. Ruka ruku myje... Ale když jsme u toho přebalu, ten je fakt povedený, Argo si dává záležet, díky.

7 29.06.2024

Hutchinson alias Kirk mě ztrácí. Stačila mu na to tři pokračování, čtvrté - až vyjde - nejspíš už nepřečtu. Dalo se to čekat. Autor, píšící tempem co měsíc to kniha, nemůže kvalitu udržet ani náhodou. Nutně zabředne do profesionální šablonovitosti a utopí se ve svém vlastním receptu.
Prvním dílem Kirk nabořil zaběhnutá schémata thrillerů nečekaně podivnými postavami policejního oddělení a břitkým sarkasmem konverzací, takže mu to vyšlo, neboť při své hyperrychlosti knižní produkce přece jen psát umí. Ve druhém pokračování nepřinesl nic nového, jen ještě víc zatlačil na pilu "hláškování". No a tahle knížka je jen znovu ohřátá kaše. První polovina skoro jako přes kopírák, druhá to vynahradí rychlejším spádem. Pokud jste četli předchozí díly, tak budete vědět kdo je pachatel po prvních pár desítkách stránek, neboť se Kirkovo schéma opravdu nemění. Takže jsem se prokousával kapitolami, z nichž každá druhá končí zvoláním "My toho hajzla dostaneme" a přál si, aby to dopadlo jinak, než jsem si tipnul. Nedopadlo.
Jack Logan se tak stává jakousi Ulicí nebo Ordinací v růžové zahradě nebo kterýmkoli jiným seriálem, který má za úkol zaplácnout čas na lehátku, v autobuse, letadle nebo posteli. Nic víc bych v tom nehledal.

7 14.04.2024

Takto nejak to vypadá, když si před psaním vytvoříte osnovu detektivního thrilleru až příliš důkladně. Nalinkujete si postavy, zápletky a zvraty, a pak to všechno nějak pospojujete do uspokojivého rozuzlení. Vznikne tak komplikované schéma s rozhodujícími uzly, které samo o sobě je vcelku promyšlené a vydá na několik stran nebo pořádně velkou tabuli. A pak se to rozhodnete rozpracovat do 380 stran přidáním vaty.
Čtení Dívky beze jména mi připomnělo dětství. Jako kluci jsme házeli klacek do líně plynoucí říčky a pozorovali jeho cestu. Líně se pohyboval a obracel, dokud se nezachytil někde v tišině mimo hlavní proud. Pak se tam motal, ponořoval a znovu zanořoval, někdy i zdánlivě vyrazil na další pouť, někdy se ale neosvobodil vůbec. Tahle knížka to má podobně. Pro mě se jedná o sérii značně neuvěřitelných situací s hrdiny, kteří jsou mi ukradení, protože mi Lisa Regan nepomohla k nim najít cestu. Navíc zachraňují jiné hrdiny, kteří jsou sympatičtí ještě méně, takže co? Je to celé takové matné a to, od čeho je odvozeno slovo thriller, tedy napětí, tu prakticky neexistuje. Prostě se skrze sérii konverzací a událostí propracujeme až do konce, bez gradace, bez překvapení. Hodně stránek navíc funguje jako reklama na předešlé Mizející dívky, což si mohla autorka odpustit. A ano, ženský prvek tu má navrch a muži jsou tu spíše trpěni.
Doufal jsem, že touto knížkou načnu další výbornou sérii, ale nenačnu.

7 08.04.2024

Po přečtení Ohně jsem se dost divil tomu, že je spisovatel Brit a že na Faerských ostrovech nežije, jen si je vzal jako kulisu pro svůj spisovatelský krimi počin. Překvapilo mě to zejména proto, že knížka má přesně to, co charakterizuje islandskou knižní i filmovou tvorbu: neuvěřitelné množství postav, jejichž jména lámou oči, které spolu propojuje spletenec vztahů a společný odpor k Dánům.
Domnívám se, že by pomohlo, kdyby autor na předsádku knihy přidal mapku se jmény a stručným popisem kdo je kdo. Ale chápu, že by předsádka nestačila a takový seznam by vydal na samostatnou knížku. Navigovat se - zejména prvních 50 stran - v osobách v obsazení bylo hodně náročné. Ani pak se nových jmen nezbavíte, jen přibývají pomalejším tempem.
Druhá záležitost je pomalý děj, stále opakující se obdobné schéma: některá z postav někam přejde, přejede nebo přeletí, a tam si s někým promluví. Autor se nezdržuje popisy okolí, ani nás nenechá nahlédnout do koloritu místních lidí tak, jako to umí třeba Peter May u své orknejské série, nebo Linda Castillo s Amiši. Absence jakékoli atmosféry nebo hlubšího ponoru do důvodů konání postav mi asi u Ohně na pláži chyběla nejvíc. V zásadě mi bylo jedno, co se komu stane a jaký má motiv, ani jedna z postav mi nijak k srdci nepřilnula. De facto by se tato knížka dala jednoduše převést do divadelní hry - jsou to jen neustálé konverzace, ale kde na to vzít tolik herců, že?
Suma sumárum, četlo se to těžkopádně, bylo to dlouhé, a přestože to zcela jistě hlavu a patu mělo, nezanechalo to ve mě stopu, ani touhu si přečíst od autora něco dalšího.
P.S. Pokud chcete podobný námět, jen mnohem lépe zpracovaný, doporučuji druhou sérii seriálu Hříšnice, shodou okolností ze stejného roku.

7 17.02.2024