yvett239
komentáře u knih

Tato kniha je jedním slovem strhující. Pořád jsem na ni myslela, stále se dohadovala, jak to bude dál... Úžasně se četla, byla napínavá, smutná, uvěřitelná. Za konec, který to zpozitivněl, jsem byla ráda, byl krásný a překvapil mě. Občas mi šly až slzy do očí. Sled tolika tragických událostí mi přišel na jednu rodinu, jednu osobu sice přespříliš, nicméně uvěřitelné to je a mohlo se někomu přihodit klidně všechno z toho. Oblíbila jsem si několik postav, přímo jsem si některé zamilovala. Kromě Hany mě nejvíce mrzel osud Rosy, ten byl dojemný.
Bylo mi ctí být součástí Studentské poroty České knihy, která paní Mornštajnovou vybrala jako autorku nejlepší loňské knihy. A bylo skvělé sledovat na veletrhu Svět knihy vyhlášení paní Mornštajnové vítězkou hned dvou kategorií. Nemohlo to být zkrátka jinak, letos rozhodně ne.


Za mě perfektní kniha, která mě opět o něco dovzdělala o druhé světové válce, hlavně tedy o poválečném období a situaci v padesátých letech v Československu. Velmi silný příběh. Souhlasila bych s jmenováním knihy povinnou četbou (některé školy ji mají v kánonu), přečteno jako příprava na maturitu z dějepisu a ze zájmu, na velké doporučení mé dějepisářky. Knihy o životě obyčejných lidí za druhé světové války jsou mým velmi oblíbeným tématem.
Styl psaní se mi naopak od některých hodnotitelů zde líbil, sedl mi. Nepůsobil uměle, ale velmi autenticky, měla jsem pocit, že jsem součástí děje. Mladou Gertu jsem si jako postavu oblíbila a litovala jsem ji, postupem času mě začala štvát. Po tom všem, co zažila, byla naivní až blbá (jak tu píše tami1) a taky zbytečně tvrdohlavá. Beznadějná osobnost.
Doporučuji k přečtení všem. Svou historii by podle mě měli znát všichni.


Nebudu přehánět, když napíšu, že mě kniha dost ovlivnila. Hodnocení píšu s odstupem pár měsíců.
Knihu jsem četla letos v březnu-dubnu. Byla jedním dílem skládačky, proč jsem ukončila dlouholetý vztah, ve kterém jsem nebyla spokojená. Popisy toho, jak Barack svou ženu ve všem podporoval a byl jí oporou, i když toho měl sám dost, mi nejednou vehnaly do očí slzy. Uvědomila jsem si, že i já si takovou podporu od partnera zasloužím. Jestli mají aspoň z půlky tak krásný vztah, jaký je v knize popisován, vyhráli oba životní loterii.
Ke knize: je napsaná velmi příjemně a čtivě. Ačkoliv jsem se toho o Michelle dočetla hodně, nic z toho mi nepřišlo zbytečné a byly to relevantní dílky skládačky.
Kniha se mi opravdu moc líbila a mohu ji doporučit. Inspirativní.


Moje první setkání s autorkou. Poprvé jsem četla něco o první světové válce. Obojí je pro mě zajímavým zážitkem, na který budu chtít navázat.
Umění mám velmi ráda. I proto mě moc zaujalo, co všechno by se mohlo odehrát během jednoho století kolem jednoho obrazu. Úžasné, že pouhý obraz mohl mít takový vliv na něčí manželství (škoda, že jsme se toho od Liesl nedozvěděli víc) a na tolik životů. Myslím, že od teď se budu na obrazy dívat jinak, budu si představovat, jaké kotrmelce a komu ten či onen obraz způsobil. Je to pro mě nový pohled na umění, polidštěný, dobrodružný.
Do příběhu Sophie jsem se začetla velmi rychle, dostala mě tak na druhé nebo třetí stránce. Pak jsem už skoro nedýchala a najednou střih a zjevila se Liv. Nejdřív jsem z toho byla rozladěná, strašně jsem se chtěla vrátit za Sophií do St. Péronne, nechtěla jsem ji tam nechávat samotnou. Potom jsem se začetla i do Livina příběhu, vyklubala se z ní moc sympatická postava. Ale Sophiina linka byla prostě živější, plastičtější, za mě lepší.
Zajímalo by mě, jestli to je o obrazu vymyšleném (to předpokládám) nebo jestli ten obraz doopravdy existuje (nenašla jsem ho). Strašně bych ho chtěla vidět, ten Sophiin aristokratický výraz. Strašně bych chtěla vidět Sophii, do které se zamiloval Kommandant. (Malíř Edouard Lefévre skutečně v té době žil.)
Konec mě překvapil a při odkrytí, jak to tedy se Sophií skončilo, jsem samozřejmě slzela, a to dost. Vlastně jsem se rozbrečela, už když do soudní síně přivezli věkovitou Édith na vozíčku. (Mimochodem to slovo se mi líbí. Věkovitá.)
Rozhodně ve mně tahle knížka zanechala stopu. Doporučuji zejména lidem milujícím umění a historii.


Těžké k takové knize něco napsat. Zanechala ve mně hluboký dojem, má velmi silné myšlenky, je děsivá. Nic podobného bych nechtěla nikdy zažít.
Skvělá kniha, doporučuji přečíst si pro otevření očí a uvědomění si, že máme velké štěstí.


Poslechnuto jako Radiokniha Českého rozhlasu.
Fuuu. Vtáhlo mě to okamžitě (na tom ale mělo určitý podíl i brilantní audio zpracování). Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Vyprávění šlo celkem poklidně, první půlka se pozvolna nabalovala, druhá půlka se pozvolna nabalovala, ale ten závěr najednou ryc fic bum a konec, po kterém jsem chvíli jen seděla a koukala před sebe. Chvílemi jsem natahovala, chvílemi se mi začalo dělat u určitých popisů lehce mdlo, ale bylo to nadávkované tak akorát.
Nemusím opakovat, co tu píšou všichni, že je děsivé, že se ještě dnes něco podobného někde na světě děje. Ano, je.
Určitě si to časem i přečtu. A doporučuji, skvělý počin. V KLDR a u paní Špitálníkové jsem se knižně určitě nezastavila naposledy.


"Můžeš mě navštěvovat ve snech, uděláš to, viď? Budu ti zpívat, zazpívám ti všechny písničky na světě, to bude naše znamení, pak budeš vědět, že tě volám. Ať půjdu kamkoli, vezmu tě s sebou. Budeš vědět, že tam jsem, a já budu vědět, že tam jsi ty. To bude stačit, na jeden celý život to musí stačit."
Taktéž i já před autorkou smekám - někteří spisovatelé nejsou schopni tak komplexní dílo napsat ani v padesáti, natož ve třiceti. Jazykově dokonalé, každou chvíli jsem našla nějaké zajímavé slovní spojení nebo obrat. Z téhle knihy by se dle mě z fleku dalo vyučovat spisovatelské řemeslo.
Moje nejoblíbenější postava je Kitty, nejvíce nenáviděný je Kosťa. Dál jsem měla ráda Stasii a Christine, ale občas mě rozčilovaly.
Psychologie postav též dokonalá - jako bych ty postavy znala osobně a dlouhá léta. Vyvíjely se velmi uvěřitelně. Skoro jsem pochopila Kosťu k stáru, ale jen skoro. Velmi mi vyhovovalo, že byla kniha rozdělena na oddíly, kdy každý oddíl patřil jedné hlavní postavě.
Chvílemi na mě šly mdloby a musela jsem přestat číst, hlavně při naturalistických popisech (jsem slabší povaha). Úryvky z písní, knih nebo citáty na začátku každé kapitoly považuji za geniální nápad. Hrozně se mi líbil popis Nicčina a Dariina dětství - co pro ně představoval Sovětský svaz. Jde o výčet různých typických produktů, událostí a kulis, což je pro mě jako cesta v čase.
Kniha se mě natolik dotkla, že si k e-knize nejspíš pořídím i papírový výtisk (což obvykle nedělám), abych se mohla snadněji vracet k oblíbeným nebo zajímavým pasážím. Maximum hvězdiček, velice doporučuji.


Z knihy jsem nadšená, moc se mi líbila a vtáhla mě do děje snad hned. O tom, co k ní napíšu, už přemýšlím asi týden.
Bavily mě rozdílné sympatie k jednotlivým postavám. Emu jsem zpočátku brala nějak neutrálně, čím víc jsem o ní však věděla, tím víc mi vadila. Jane jsem měla od začátku ráda a tím koncem si mě získala ještě víc, frajerka. O Edwardovi pořád úplně nevím, co si myslet. Možná docela rajcovní, nicméně v jiných knihách jsem byla muži okouzlena víc, Edward nic tak extra.
Dvě časové roviny vyprávění mě moc bavily, styl mi vyhovoval, děj měl spád i díky dost krátkým kapitolám. Napětí dle mého názoru dávkováno velmi dobře. Oceňuji také zajímavé dotazníkové otázky mezi kapitolami. Asi si je ještě prolistuji a zamyslím se nad nimi - kniha mě pořád nutila číst dál, takže jsem jim moc času nevěnovala, což je škoda. A konec, ten mě dostal. Překvapivý, ani ne slaďák, ani ne tragický, zkrátka uvěřitelný.
Jedinou výhradu bych měla k žánru horor, tento štítek bych zde smazala.
Doporučuji jako velmi čtivý psychothriller.


Skvělá kniha, výborný nápad. Styl psaní se mi velice líbil a děj byl zajímavý, ještě ke všemu zasazený do historie, miluji dějepis a dozvěděla jsem se z něho i něco nového. Nejraději ze všech postav jsem měla Alžbětu, Anežku jsem moc nemusela, ale na konci jsem jí to moc přála a "skamarádila" se s ní. Doporučuji, chystám se od autorky číst dál, moc mě baví. :)


Moje první setkání s K. Čapkem. A zjistila jsem, že je právem pokládán za jednoho z našich nejlepších spisovatelů.
Nesmrtelná myšlenka, příjemný a sofistikovaný jazyk - hned je vidět, jak byl pan Čapek vzdělaný a inteligentní člověk. Děj knihy plyne bez zádrhelů, nemá žádné zbytečné a zdlouhavé popisy.
Na toto drama bych zašla i do divadla, najdu-li dobré nastudování (ještě jsem nehledala). Pro seznámení se s K. Čapkem určitě doporučuji.


Podepisuji komentář uživatelky Majdule a jen ho rozšířím.
Dá se říct, že jsem na Jiřím Padevětovi vyrostla (na jeho pořadu Krvavá léta jsem strávila celé gymnázium a i díky němu se tolik zajímám o historii). Tato kniha mi byla studijním materiálem a přípravou k rozhovoru, který jsem s ním vedla jakožto praktickou část absolutorijní zkoušky. Inspirovala mě k několika dobrým otázkám a o Jiřím Padevětovi jsem se z ní dozvěděla hodně nového. To, že se zrovna u rozhovoru s tak kultivovaným člověkem šetřilo na korektuře, mě ale dost mrzelo.


Myslím, že málokdy se stane, že by byl druhý díl lepší než ten první. V případě Měsíčních kronik tomu (alespoň u mě) tak je.
Jako čtenáři Hry o trůny a Osmého života pro Brilku, kde je vícero linek, mi vyhovovalo, že se k Cindeřině lince přidala ta Scarletina a že se střídaly.
Ještě pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mám raději Cinder nebo Scarlet, ale asi u mě (zatím) vede druhá jmenovaná. V pomyslném souboji mezi Kaiem a Vlkem to je jednoznačně Vlk, i když Kaiova postava se v druhém díle taky poněkud víc prokreslila a nabyla plastičnosti. Carswell Thorne je super bonus, ten mě taky hrozně baví. :D Na konci byl i malý vhled k Levaně, který mě navnadil na jistě zajímavou knihu právě o ní (na ten se extra těším už od půlky Cinder).
Co musím přiznat, romantických scén bylo v druhém díle více než v prvním, čímž se Scarlet více blížila young adult, ale dle mě to pořád bylo v normě a nepřišlo mi to nějak extra těžkopádně naivní, nýbrž docela milé.
Hodnotím o hvězdičku víc než Cinder, jsem zvědavá na Cress, kde už mám rozečtený začátek. Protože jak konec Cinder, tak konec Scarlet je tak otevřený, že mi to nedalo a hned ten den jsem začala číst díl třetí. :)


(SPOILER) Maupassanta miluju, už mám od něj přečtenou Kuličku, Mont Oriol a asi 40 povídek, takže další na řadu přišel Miláček.
První asi polovinu jsem si říkala, že to přece vůbec není o chlápkovi, co šplhá po společenském žebříčku přes postele, jak nám říkali ve škole. Georges mi přišel jen přemýšlivý a ambiciózní; vždyť kdo se nesnaží o to, aby se měl lépe? (I když musím přiznat, že sympatický mi nebyl, ale to asi nikomu.)
Asi v půlce to začalo. Už dříve mi bylo zřejmé, že Forestier je tam, kde je, hlavně díky své ženě. Ale až později mi došlo, že se do ní Georges jenom nezamiloval, ale že taky chce, aby ho postrčila svými novinářskými schopnostmi a politickými intrikami výš. Vcelku nečekané pro mě bylo to, jak ji odkopl, aby si mohl vzít lepší partii.
Obecně ke knížce: Na rozdíl od Mont Oriolu, kde mě Maupassantovy popisy poprvé nudily, mě tady zase bavily, úplně jako bych tam byla. A řekla bych, že právě v této knize se autorovi nejvíc podařilo dokonale vykreslit charaktery postav. Ač neznáme vnitřní svět nikoho jiného kromě Georgese, hlavní ženské hrdinky jsou uvěřitelné a perfektně propracované.
Klasika, která je v mnoha ohledech stále aktuální. Doporučuji k přečtení.


Až teď, když už čtu Hostinu pro vrány, jsem si všimla, že mi tu chybí hodnocení. Napravuji.
Jako pro milovníka historie a fanouška fantasy se pro mě celá série stala takřka povinnou četbou. Nejprve jsem viděla seriál, teď to doháním knižně. A miluju to.
Martinův styl mi neskutečně sedí, jsem nadšená z množství postav a z proměnlivosti jejich osudů. Jednou jsi dole, jednou nahoře, tohle přísloví tady sedí "jak prdel na hrnec".
Abych to zkrátila, protože jsem víceméně celkové hodnocení už psala u prvního dílu...
V tomto díle se staly snad ty nejhorší tragédie mých oblíbených postav (když nepočítám Neda Starka, ten už to má dávno za sebou, chudák). Obrečeno.
V tomto díle jsem se velmi radovala nad utrpením některých postav, které naopak nesnáším. Moje škodolibost měla pre.
V tomto díle začínají být linky některých postav naprosto odlišné od seriálu (Catelyn by mě bývala v knize hodně překvapila, ale bohužel jsem tento rozdíl měla předem vyspoilerovaný).
V tomto díle vám možná dojde, že i když se někdo choval jako s prominutím hajzl, začnete k němu pociťovat jisté sympatie a možná se stane vaší oblíbenou postavou. Vyzkoušeno za vás.
Už bych dodala jen to, že fanoušek Tolkiena si podle mě musí zamilovat i Martina.
Doporučuji.


(SPOILER) Rok po maturitě jsem se rozhodla přečíst si něco z klasiků. Sophiina volba pro mě byla kniha tajemná, protože, ač jsme se o ní ve škole nějak zmínili, věděla jsem o ději pouze to, že se Sophie musela rozhodnout mezi jakýmisi (možná svými) dětmi a ani ťuk víc. Neměla jsem tedy jediný spoiler, což je u klasik ze školy spíš vzácné, a byla jsem za to ráda.
Bavilo mě zejména autorovo načasování odkrytí jednotlivých informací. Tak do půlky jsem se semtam strachovala, jestli jsem si stáhla do čtečky správnou knihu, tak byl děj jiný oproti mým očekáváním (pořád jsem si říkala "Kde jsou sakra ty děti?!"). Potom začala Sophie vyprávět Stingovi svůj životní příběh, přičemž mu občas zalhala a přivedla tak čtenáře na slepou stopu. Vzpomínání na velmi temné časy bylo bohatě prokládáno současností aktérů a atmosférou poválečného New Yorku.
Jsem ráda, že osudná strašná volba je naředěna příběhem z léta a podzimu 1947, díky tomu je to mnohem lehčí čtení. Navíc právě lovestory Sophie a Nathana a jejich přátelství se Stingem je na knize to originální.
Ač nemám ráda, když jsou souvětí extra dlouhá a rozvětvená, v Sophiině volbě mi to tolik nevadilo. Přiznám se ale, že někdy jsem si musela souvětí přečíst dvakrát, aby mi neunikal jeho význam.
Co bych knize vytkla, že obsahuje (na mě) spoustu zbytečných faktů a narážek na USA té doby a jejich historii, což pro děj není tak moc podstatné a jinému než americkému čtenáři to mnoho neřekne. V knize se také objevovalo mnoho cizích výrazů hlavně z jidiš a polštiny, u kterých bych uvítala vysvětlivku.
Celkově knihu rozhodně doporučuji. Sophiina minulost mi dala mnohé dějepisné informace, které jsem neznala, a dává i jisté ponaučení nebo řekněme to jinak, má silné poselství. A rámcový příběh, tj. lovestory Sophie, Nathana a Stinga, je dle mě originální a velmi vydařená beletrie.


Ačkoli je Orwell bezesporu skvělý, tahle knížka mě nějak nebavila, čekala jsem od ní asi víc. 1984 jsem četla se zatajeným dechem a neodvažovala se předvídat následující děj či dokonce konec, oproti tomu Farma zvířat mi přišla dost předvídatelná, průhledná a nezačetla jsem se, což mě mrzí. Ani jsem si nijak zvlášť neoblíbila žádnou postavu, i když Boxera mi bylo líto a fajn byli Benjamin a Lupina. V četbě Orwella ale budu pokračovat, mám od něj vyhlédnutou další knihu.


Nesmírně silný příběh, nad kterým přemýšlím doteď a ještě dlouho budu. Od autorky jsem četla už její novější knihu Modrá mezi nebem a vodou. V průběhu čtení jsem tyto dva příběhy stále srovnávala a ožíval mi i ten dříve čtený. Nakonec se mi víc líbil tento příběh. V obou knihách mám spoustu oblíbených postav a obě knihy mě rozplakaly. Ale tahle víc. Opravdu hodně o tom přemýšlím a docela mě děsí, že (vzhledem k tomu, co zažili) umím palestinské bojovníky hnutí odporu pochopit, i jejich činy. Stále mám totiž ve své fantazii obrázek Fatimy s Falastín a dalších... Změnila jsem také hodně pohled na Židy, neberu je už jako takové chudáčky, jaké z nich dělají dějiny, oni se mstili za své utrpení jinému národu, který zničili. Není fér litovat jen je, rozpoutali řetězovou reakci, co se táhne světem dodnes. Umím si živě představit, že např. Islámský stát si bere své palestinské ,,bratry" z OOP za jeden ze vzorů. Toť myšlenka k zamyšlení ode mě pro čtenáře mého komentáře.
Posledních 100 stran jsem už dočetla na jeden zátah, nešlo to jinak. Pokud se chcete čtivě dozvědět o tomto konfliktu, rozhodně doporučuji k přečtení.


Zajímavý příběh, až téměř do konce jsem netušila, jak to celé je. Dozvěděla jsem se plno informací o slonech, které jsem jako zvířata začala ještě více obdivovat, a poctivě jsem se koukla i na všechny odkazy na konci knihy. Nevěděla jsem, že existuje i sloní rezervace mimo Afriku a občas na jejich stránky určitě zabloudím. Budu jistě pokračovat ve čtení této autorky, moc se mi líbí její styl i vyprávění více postav. Po dvou přečtených knihách od ní je z ní další moje oblíbená autorka.


Nádherně psaná kniha, poutavý příběh, vůbec se mi nechtělo ji odložit. Poučný náhled do palestinského života a kultury, mísení nadpřirozena s realitou, velmi silné i strašně smutné okamžiky. Jako bonus jsem se naučila pár slovíček arabsky. :) Knížka mě také přivedla k zamyšlení o souvislostech mezi genocidami jednotlivých národů a dozvěděla jsem se i dost informací o tomto konfliktu, o kterém se ve škole jen letmo zmiňuje, pokud vůbec. Pravda, že to autorka pojala jednostranně, což se dá čekat a nezlobím se na ni za to, ale i tak nechává čtenáři prostor udělat si vlastní názor, zfanatizované to rozhodně není.
Vždy mě pobavily Nazmíjiny drzé komentáře a vtipná přirovnání. Takovou arabskou zlobivou babču bych chtěla znát, s tou bych se nikdy nenudila. Nazmíja je určitě moje nejoblíbenější postava z celé knihy. Jako fňukání nad utrpením autorčina národa mi to nepřišlo, naopak bych řekla, že takový osud je v těchhle končinách dost možný a reálný. Od autorky se chystám si přečíst i Jitra v Dženínu, její styl psaní mě vtáhl, je skvělý.


Tuhle knížku jsem měla v seznamu Chystám se číst už od gymplu. Dostalo se na ni až teď, po tom, co jsem se skoro umořila předchozí čtenou knihou, naučnou literaturou. Beletrie tak pro mě byla velmi vítané zpestření.
Od Orwella jsem četla do kánonu 1984 a Farmu zvířat. Tato kniha mě zaujala svou anotací, a tak jsem jakž takž představu, o čem bude, měla. Bavila mě, je to velmi zajímavá sonda do pro nás neznámého a přehlíženého světa.
Zaujaly mě dvě věci: 1) podobnost stylu s Guy de Maupassantem, chvílemi jsem se musela ujišťovat, že to vážně nepsal on (v pařížské části);
2) jistá bezčasost knihy. Kdybych nevěděla, kdy Orwell žil, mohla by se kniha klidně odehrávat i v 19. nebo možná i 18. století (nebýt sem tam zmínky o autech).
Také mě více bavila pařížská část.
Mini poznámka: Ztrácela jsem se v měnách a jejich částech (navíc tam peníze byly zmiňovány z pochopitelných důvodů opravdu často), ocenila bych nějaké vysvětlivky.
