zanetkov77 komentáře u knih

Bohumil Hrabal tímhle dílkem složil poctu svému kamarádu, grafikovi Vladimíru Boudníkovi, se kterým, ještě společně s Egonem Bondym, strávil spoustu krásných, zdánlivě možná obyčejných, momentů, o kterých se na těchto stranách rozepisuje. Bylo to opravdu něžné a nesmírně mile vtipné. Představa, jak si Vladimír s Bohumilem staví zeď místo dveří ve svých průchozích pokojích a Egon běhá z pokoje do pokoje a sleduje, jak cihly rostou... Bylo to někdy až absurdní, ale tak milé, že jsem z té knížky zůstala úplně rozněžněná. Bylo to fakt skvělý, kurva fix!

„Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny...“

Dechberoucí a děsivé. Dva hlavní pocity, které ve mně po přečtení a prohlédnutí téhle knihy rezonují. A stejné pocity, možná ještě intenzivnější, vyvolává stejnojmenný seriál. V přehledném rozdělení kapitol na základní ekosystémy se dozvíte základní ekologické a klimatické problémy 21. století. Dozvíte se o vymírání tisíců živočišných a rostlinných druhů, o znečišťování vod, mizení pralesů i tání ledovců. Je snad nevyhnutelné, aby si čtenář po tomhle uvědomil, jak velkou škodu jsme napáchali my, jako lidstvo. Že téměř všechny ekologické katastrofy má na svědomí lidská bezohlednost a sobeckost. Nadměrný rybolov, pesticidy, plýtvání zdroji, lov ohrožených zvířat, oceány plné odpadků, kácení a vypalování lesů a deštných pralesů... Je nutné si uvědomit, že takhle to už dlouho dál nepůjde a po tom, co zničíme všechno kolem, nezvratně vyhubíme i sami sebe.
Na druhou stranu není celá publikace jenom výčtem katastrof, v každé kapitole se autor věnuje i vyzdvižení toho, co se nám daří zase napravit, jak se snažíme obnovovat půdu a vytváříme chráněné rezervace, díky kterým se opětovně navyšuje populace ohrožených druhů zvířat.
Je to zatím ale pořád jen kapka v oceánu toho, co všechno musíme změnit, abychom naši planetu opravdu udrželi zdravou a prosperující. V první řadě se ji musíme naučit zase milovat, abychom se o ni mohli starat, nehledět jenom na svoje zájmy a zvrátit tak to, do čeho se pomalu řítíme. Stihneme to?

9 27.08.2019

Jak se věda mýlila v ženách? Proč bychom neměli k vědeckým výsledkům vždy přistupovat jako k něčemu nutně objektivnímu a neomylnému? A. Saini ukazuje na základě mnoha výzkumů, že vnímat ženu jako „biologicky podřadnou“ není správné, že žena není nutně od přírody slabší, emotivnější nebo cudnější než muž. Ukazuje nové pohledy na věci, které byly dlouho vnímány příliš jednostranně, klade proti sobě vzájemně si konkurující výsledky výzkumů a snaží se přijít na pravou podstatu historického vnímání vrozené podřadnosti žen a nabídnout jiná řešení. Knížka je napsána populárně naučnou formou, porozumět jí tedy může každý, je čtivá, zajímavá a poskytne vám nové úhly pohledu a taky nové argumenty, pokud budete chtít někoho přesvědčovat, že ženy opravdu nejsou od přírody podřadné.

9 11.07.2019

Zola mě jen utvrdil v tom, jak mistrně zvládá naturalistickou psychologii postav a Tereza Raquinová ve mně vyvolávala podobné pocity jako kdysi Zabiják. Od začátku ponurá atmosféra a postupně gradující děj, který ve čtenáři zanechává směsici pocitů od šoku, přes znechucení po zlost a smutek. Na dvou set stránkách se odehrává urputný boj Terezy a Laurenta, které straší v myslích jejich zločin, kterým si chtěli přivodit vlastní štěstí a spokojenost. Byť si zpočátku myslí, jak jsou chytří, že unikli bez nejmenšího podezření komisařům a gilotině, jejich trest na sebe nenechá dlouho čekat, nakonec snad v mnohem horší podobě, která je postupně dovádí k šílenství a příběh nemůže skončit jak jinak než tragicky.
V příbězích E. Zoly nemůžu hledat oblíbené postavy, ale přesto jeho romány přitahují právě svou surovostí a bezostyšným líčením utrpení, nízkosti a sobectví lidí. Právě sobectví je tu jedním z ústředních motivů, které zasahuje snad každou vystupující postavu.
Kromě toho mi společně s G. Orwellem nabízí pohled na Francii a Paříž z pohledu chudých lidí, zločinu a utrpení, která nadobro zadusí představu Francie tak, jak ji známe dnes, tolik turisticky atraktivní.

„Výstaviště mrtvol v Morgue je divadlem, které si může dovolit každá peněženka, je zadarmo pro chudáky i pro boháče. Dveře jsou otevřené, kdo chce, přijde. Jsou nadšenci, kteří si klidně zajdou, jen aby nezmeškali žádné z představení smrti. Když je dlažba márnice prázdná, odcházejí lidé zklamaní, jako by je někdo ošidil, cedí mezi zuby nespokojená slova. Když je ovšem dlažba dobře vybavená, když je tu pěkná výstavka lidského masa, tísní se tady návštěvníci, dopřávají si laciné emoce, děsí se, žertují, tleskají nebo pískají jako na divadle a pak odcházejí uspokojení a prohlašují, že dneska to v márnici stálo za to.”

9 29.07.2018

Skvělá kniha, byť ne zrovna lehké čtení. 64 stránek a přesto rozhodně nejde o žádnou jednovečerní jednohubku (alespoň ne u mě). 64 stránek plných skvělého a detailního rozboru, kde můžeme nahlédnout do post-totalitního systému (s tím označením velmi sympatizuji, stejně jako s tím post-demokratickým), včetně analýzy pojmů jako opozice či disidentství.
A není to jen pohled do minulosti. Naopak si dle mého názoru i dnes můžeme brát z těchto stránek příklad. Protože i dnes je naše společnost stále poněkud lhostejná, sic z opačného důvodu (tj. ne s myšlenkou "že nemá cenu se o něco snažit, ještě bychom to zhoršili" jako za komunismu, ale naopak s pocitem, že svoboda je snad jaksi nedotknutelně zajištěna, a tak není potřeba se o něco starat). Jedná se stále v konečném důsledku o tu stejnou "vyšší odpovědnost", kterou bychom v sobě měli probudit a ne spoléhat na to, že "něco takového se u nás už nemůže opakovat" apod., což je dle mého názoru velký omyl a první krok k tomu, že se to stát může.
Moc bezmocných je jedna z důležitých a svým způsobem stále aktuálních knih, které si zaslouží naši pozornost.

9 30.05.2018

**spoiler alert** Do knihy jsem se začítala s nejistotou a pochybnostmi. Teď, čerstvě po přečtení, ve mně ale zanechala hluboké pocity a nové myšlenky. Nemůžu říci, že by se mě osud Joadovy rodiny (a tím pádem osud všech nešťastných rodin, které zastupovala) hluboce nedotkl. Byla jsem smutná, byla jsem otřesená a měla jsem zlost. Čím více stránek bylo za mnou, tím hůře se od knihy odtrhávalo. A čím více jsem spěla je konci, tím jasnější bylo, že žádný happyend se samozřejmě nekoná. Přesto pro mě byl tento neukončený závěr trochu nečekaný. Po celou knihu jste cítili ty takzvané dozrávající hrozny hněvu, stále jste čekali na tu osudnou sklizeň, na ten okamžik, kdy se hlad opravdu přemění v zlost a nastane nějaké velké povstání... ale nakonec k ničemu takovému nedojde, ne v této knize.
Při Hroznech hněvu mě napadá jedno výstižné slovo a není to hněv ani hlad. Je to lidskost. Lidskost ve své vlastní největší a nejupřímější podstatě.

9 30.05.2018

Tuhle knížku jsem si naprosto zamilovala, především díky tomu úžasnému jazyku. Jazyku, na který většina mých spolužáků nadávala a já jsem mu propadla a s radostí četla dál a dál příběhy Péti Bajzy a jeho kamarádů.

9 20.06.2017

Krásné ilustrace a velmi důležitý, byť nedlouhý text o hledání vlastní sexuality, o ženském těle a ženské slasti. Kdyby se mi tahle kniha dostala do rukou pár let zpátky, hodně by mi pomohla. Bohužel se v tu dobu ke mně nic podobného nedostalo. Nicméně i tak, nyní, když už si jsem vědoma většiny věcí, kterými se autorka zaobírá, to bylo velmi příjemné a obohacující čtení, které mi pomohlo opětovně utišit přetrvávající pochybnosti a nejistoty. Kromě toho jsem nalezla i dostatek tipů na další zajímavé knihy, které si musím přečíst, a filmy, které si musím pustit. Nadto je obsah nádherně a láskyplně ilustrovaný a potěší vás tak, i pokud vám obsah samotný již není schopný moc nového nabídnout.
Jedinou výtkou by snad byla možná až příliš jednostranně vnímaná Nabokovova Lolita a potom z čistě formálního hlediska špatně zredigovaná bibliografie. Ale to jsou vzhledem k celku spíše detaily.

8 30.12.2020

Tahle knížka ve mně zanechala spoustu super dojmů. Je to žánrově těžko zařaditelný příběh, ale šmrncnutý magickým realismem, a na to já slyším. Zvlášť s tím, jak děj graduje, se tahle složka ozývá víc a víc. Konec je snový a strhující. Skvěle vykreslená atmosféra na hranicích USA a Mexika – ještě teď cítím za nehty pouštní písek. Jemná, ale jasná narážka na nejen americký materialismus, povrchnost. Filozofický přesah. Prostě radost číst.
Bonus: dvojí verze obálky, nahlédněte pod přebal.))

8 05.03.2020

„Dny se ztrácej jako ponožky v pračce. Všechno se děje a nic se neděje a je to vyčerpávající.”

Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.

„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“

8 22.10.2019

Vlastně jsem původně ani nevěděla, co od téhle knížky očekávat, nicméně jsem z ní nadšená. A taky jsem si znovu uvědomila, jak moc špatně se učí dějepis. Tahle knížka (která rozhodně není jen pro ženy) mi dala krásně ucelený obraz na české dějiny 20. století. Všechny ty souvislosti, které mi chyběly, mi Tigrid pomohl dát dohromady, celý ten řetězec na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících událostí. Celým vyprávěním neustále vyvstávala také ošemetná otázka týkající se nás Čechů, charakteru našeho národa a míry naší mravní zkaženosti a lhostejnosti, a ovšem i její oprávněnosti či neoprávněnosti. A k tomu dostanete hromadu odkazů na další doporučenou četbu, na kterou se už moc těším.

8 09.08.2018

Zbytečná kniha. Nechápu, proč se začíná rozmáhat trend cpát do knih pomalu úplně všechno, copak aspoň tam nemůže zůstat nějaká kvalita? Možná je to v základu fajn nápad, ale tak akorát pro ty sociální sítě, kde by to mělo i zůstat. V knize mi to přijde naprosto zbytečný a ta cena absurdně vysoká. Tohle vážně někdo koupí?

Velmi milé čtení, které mnohdy zahřeje u srdce a dojme, mnohdy přiměje k úsměvu a hlavně k zamyšlení. Jedna krátká úvaha nebo příběh vám dá podnět k přemýšlení, k jinému pohledu na spoustu věcí. A kromě toho mám neskutečně ráda přístup k víře a Bohu právě takový, jako má Fulghum sám. Tak neskutečně milý, upřímný a hlavně tak přirozený, že i nevěřícímu připadá v každém jednom příběhu víra tak jasná a prostá, že by to bez ní ani nešlo.

Myslím, že je to knížka, ke které se ještě mnohokrát vrátím a nad kterou se ještě mnohokrát zamyslím.

8 30.05.2018

Příběh mě velmi zaujal a v některých chvílích velmi rozesmutněl. Při některých pasážích mi bylo až úzko (popisování vagonů vlaku se zvířaty). Nechybí zde Hrabalovi pověstní holubi a celkově mi jeho styl psaní připadá zvláštně zajímavý, takže tohle určitě nezůstane jediným dílem, které jsem od tohoto autora přečetla.

8 20.06.2017

Na tohle dílko jsem se chystala už dlouho, ale pořád jsem ho odkládala, protože jsem si chtěla nejdřív pořídit (těžko sehnatelnou) fyzickou knihu. No, osud tomu chtěl jinak a já potřebovala přečíst knihu na seminář, takže mi nezbývalo, než sáhnout po čtečce. Po přečtení tohohle skvostu jsem se teda jen utvrdila v tom, že potřebuju mít tuhle knížku v knihovně. Ajvaz stvořil neskutečně podmanivý příběh plný magického realismu (co si budem, na to já slyším) zasazený do pražských reálií, čímž vytvořil naprosto nový koncept tzv. Prahy magické. Nečekejte legendy o Golemovi a alchymii, čekejte neskutečnou jízdu po okrajových, zapomenutých částech našeho světa. Co se skrývá za knihami v naší knihovně, jaký tajný průchod se nachází za stěnou staré skříně, kdo žije v prázdném kufru a co se v noci vysílá na vypnutých obrazovkách televizorů? Druhé město, které obývá okraje toho našeho, je tak trochu Říše divů, absurdnost, nonsens... anebo je to právě prasmysl všeho, kdo ví...

7 10.03.2021

Jste lingvista a zajímají vás umělecké jazyky? Nebo jste nadšení fanoušci popkultury a chcete se dozvědět víc o jazycích ze Star Treku, Her o trůny, Tin Tina, Středozemě nebo dokonce Pingu? Anebo obojí? Stopařův průvodce po galaxii jazyků je k tomu skvělou příležitostí. Celá kniha je psána velmi přívětivě pro kohokoli, takže i pokud o lingvistice zrovna moc nevíte, tak nebudete nijak tápat, autor hned na začátku jednoduše vysvětlí základní termíny jako co to je konlang, artlang nebo rozdíl mezi apriorními a aposteriorními jazyky. Následně, po krátkém historickém ohlédnutí se za prvními konlangy, se pouští do širokého spektra jazyků od fantasy, přes sci-fi až po dystopie, a to jak z literárního, tak z filmového a seriálového prostředí. Vzhledem k tomu, že rozpětí jazyků je opravdu široké, nevěnuje se žádnému opravdu do hloubky, spíše jde o základní charakteristiku a popis toho, jak daný jazyk vlastně vznikl, jak se ujal a dál rozvíjel. Pokud vás některý jazyk zaujme, můžete si vyhledat víc, třeba s pomocí literatury, na kterou mnohdy odkazuje. Mně knížka, kromě spousty zajímavých informací, přinesla i pár tipů na nové knihy, nutkání napravit své popkulturní resty a podívat se konečně na některé filmy a seriály, a v neposlední řadě učit se jazyky, kterými se sice domluvíte tak na Comic Conu a v životopise nikoho nepřesvědčí, ale zase kolik lidí kolem vás umí klingonsky?

7 21.09.2019

„Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa.“

Náhodně nalezený skvost. Foulds dechberoucně vmíchává básnický jazyk do prózy, která tím ale neztrácí na čtivosti nebo na ději. Propojuje historická fakta s vlastní fantazií a rozmazává hranice mezi duševní střízlivostí a šílenstvím. Líbí se mi pojetí kapitol jako ročních dob, ve kterých skvěle pracuje s popisem přírody. Autor vystihuje některé znaky tehdejší raně viktoriánské Anglie, například na začínajícím velkém přesunu anglické literatury od poezie k románu; a to především na odmítaném vesnickém, pozdně-romantickém básníkovi Johnu Clareovi, té doby chovancem ústavu, kde se celý příběh odehrává; nebo na viktoriánském poetovi Alfredu Tennysonovi, který sem dovezl svého bratra a sám ještě sklízí ostré hodnocení kritiků, protože jeho doba slávy má teprve přijít. Nejvíc mě na tom baví – možná je to jen tím, že obvykle nečtu historické romány současných autorů – ten způsob psaní, ze kterého jsem měla pocit, že čtu prózu, která snad nemohla vzniknout příliš dlouho po tom, co se vše událo, že čtu autora maximálně raného 20. století a vůbec ne prózu poprvé publikovanou až v roce 2009.

„Jak sám víte, vkus publika se přesunul k praktickým příručkám a k románům. Ale poezie přežije. Civilizace se bez poezie nikdy neobešla. Nebude přinášet zisky, ale přežije.“

7 06.08.2019

Moje první setkání s autorkou, kterou jsem vlastně vůbec neznala. Vyprávění je takovým dystopicko-mytologickým sci-fi. Na jiné planetě, ovládané takzvaným Korporátním státem, jehož praktiky připomínají takový mix 1984 a Brave New World, lingvistka-historička pátrá po minulosti tohoto národa, objevuje jeho starý jazyk a knihy, jež jsou dávno zakázané. V malých vesnicích a divoké přírodě stále zůstávají stopy dřívější civilizace, kterou novodobý stát (ne)úspěšně potlačuje. Celá kniha je prodchnuta tajemnem a filozofií, dávnými příběhy a vyprávěním, kterým se zachovává lidská historie, věděním skrytým a tajně předávaným. Dýchne na vás magickou atmosférou a odnese do světa mimo novodobou civilizaci, jejíž klid a zvyky jsou ale právě touto civilizací neustále narušovány, takže jste ve stále konfrontaci s magií, historií a nepřátelskou realitou světa výrobců-spotřebitelů.

7 01.07.2019

Karolina Světlá je pro mě českou Emily Brontë a Kříž u potoka mi v mnohém připomíná Wuthering Heights. Je to román plný bouřlivých emocí a vyhrocených situací, s úžasně propracovanou psychologií postav, a to nejen těch hlavních; s neustálými zvraty, milostnými zápletkami a tragickými nedorozuměními. Vše je postaveno především na vztazích mezi Evičkou, Štěpánem a Ambrožem, které jsou značně dynamické a během několika stran se dokážou otočit o 180 stupňů. Pestré vykreslení charakterů jednotlivých postav nám pomáhá jasně pochopit, co kdo cítí, jelikož dialogy tu vůbec nejsou tolik podstatné. Protagonisté usuzují na základě vlastních domněnek z chování ostatních, nikdo se nikdy nezeptá a nikdo nikdy druhému neosvětlí, proč tohle udělal takhle, z čehož vzniká celý koloběh tragických událostí.
Kříž u potoka je brilantním vykreslením ostře vyhroceného chování a cítění lidí, mezi kterými nefunguje komunikace.

7 10.03.2019

Velmi zvláštní povídka, která, navzdory své zdánlivé jednoduchosti, v sobě má hlubší podtext. Vzhledem k krátkému rozsahu je nutné se o to víc zaměřit na samotné myšlenky „mezi řádky” nežli například na postavy, ke kterým si nelze vytvořit nějaký vztah nebo jistý postoj. Mě osobně se Spánek dotkl, protože mi přijde, že mládí hlavní postavy (knihy, studium literatury) se ztotožňuje s mým a zároveň její přítomnost je něco, co je mým strachem - strachem ze stereotypního života, z toho, že přestanu číst a hlavně z toho, že všechny ty knížky a příběhy zapomenu. To, že protagonistka začala trpět touto zvláštní nespavostí bez únavy, je vlastně skvělým prostředkem, který ji pomohl k tomu, aby si uvědomila, co ji kdysi naplňovalo, co má ráda, čemu se chce věnovat a že se nechce nechat konzumovat návyky. Uvědomila si, že má svou rodinu ráda, ale zároveň nevěnovala dost času svým potřebám a paradoxně si to uvědomila teprve když měla celou noc pro sebe. Ne všechno mi v té povídce dává smysl a z toho náhlého konce jsem byla poměrně zmatená, ale ta základní myšlenka mě poměrně zasáhla a přijde mi důležitá. (Mimochodem, půl-hvězdičku také za ty krásné ilustrace!)

„Tohle jsem já, jaká bych měla opravdu být, uvědomovala jsem si. Tím, že jsem odhodila spánek, jsem totiž rozšířila sama sebe. Hlavní je dokázat se soustředit, cítila jsem. Žít život člověka, který se soustředit nedovede, to je jako mít otevřené oči a stejně vůbec nic nevidět.”

7 02.12.2018