záškodník komentáře u knih

Nenalézám pýchu v tom, když tvrdím, že je to tuze dlouhá kniha, jelikož komentáře podobného typu mi často lezou na nervy, ale faktem je, že Hrabě Monte Cristo má skoro 1300 stránek ze kterých by dobrých 300 mohlo shořet. Na podobný defekt trpí i "Běsi", přesto že dílá to jsou velkolepá. Moderní čtenář k dílu musí přistoupit s ocelovou trpělivostí a tolerancí vůči nudě, jelikož ať se vám to líbí nebo ne, v Hraběti se nepřílíš strhujících pasáží najde spousta. A. Dumas byl podobně jako Dostojevský v případě "Besů" vyplácen za stránky. Z mého pohledu tento přístup vybízí autora k nadhodnocování kvantity za cenu kvality, tím ovšem nemíním řící, že je to dílo opovržení-hodné, a člověk by s ním neměl ztrácet svůj drahocenný čas. Přes zmíněné nedostatky je Hrabě příběh ultimátního rozměru od historického kontextu (Francie v období ponapoleonském či v jeho závěru), psychologie postav (jejich nepravosti/nectnosti, jejich vášně, vnitřní konflikty) až po samotnou pomstu, o které tato dílo je. Hrabě je příběh o zadostiučinění, o rozhodnutích a nevyhnutelných následcích, o lidké houževnatosti a smrti. Až po útěk z vězení bylo dílo neuvěřitelně strhující a já se s rozumem v hrsti naivně neoddal představě, že takový bude i zbytek knihy. Abbé Faria, Edmondův intelektuální otec, se velmi rychle stal mojí nejoblíbenější postavou z díla. “You are my son Dantés! You are the child of my captivity. My priestly office condemned me to celibacy: God sent you to me both to console the man who could not be a father and the prisoner who could not be free
Kniha mi velmi připoměla další francouzské dílo, které jsem četl pár let zpátky (Papillon, Henri Charrière).

2 15.11.2024

(SPOILER) Nyní jsi uvědomuji, že když jsem prvně Krvavý Poledník otevřel, nebyl jsem na text dostatečně seřízený. Co tím myslím? Násilí, genocida, skalpy, neboli témata, která ve mně vzbudila zájem, byla barvena s jakousi odtažitostí, nestranností, či odstupem, a já do látky dostatečně neproniknul. Současně tak psychologizovaná byla i postava "protagonisty" příběhu, jehož jméno nebylo nikdy vyřčeno, a my ho známe pouze jako chlapce. Teď vidím, že jedno nutně souvisí s druhým. Svým komentářem bych rád informačně podpořil ty, kterým kniha, postavy v ní, či autorův styl jednoduše nesedly, a jestliže se ke knize v budoucnu třeba vrátí, aby jejich nadšení bylo alespoň z poloviny takové jako to moje.

V roce v 1974 se McCarthy přestěhoval do El Pasa v Tennessee aby podpořil imerzi svého díla tím, že věrně vykreslí kulturu a prostředí Amerického jihozápadu. Na svém díle zde pracoval dalších deset let, naučil se španělsky, jazyk, kterým mnoho postav vystupující v jeho příběhu mluví. Tím chci říct, že autor nelenil. Co se týče inspirace pro BM, jsou jimi především dvě díla: "My Confession: Recollections of a Rogue jehož autor Samuel E. Chamberlain s Glantonovým gangem lovců lidí jezdil, a který McCarthymu posloužil jako věrohodný zdroj jejich zvěrstev. Druhé dílo je "Ztracený Ráj" od Miltona, sám jsem toto dílo nečetl, takže si nejsem jistý, jak moc je jeho inspirace znát, nicméně je zde paralela mezi Luciferem, a hlavním antagonistou příběhu, Soudcem Holdenem, když oba vystoupají na vrchol vulkánu, a z dostupných elementů syntetizují střelný prach.

V dalších pár odstavcích shrnu příběh tak jak mu já rozumím, jestliže jste knihu nečetli, doporučuji přeskočit, neboť v těch pár strohých odstavcích nelze vystihnout hloubku díla. Ten, kdo umí anglicky, nechť se podívá na toto shrnutí: https://www.youtube.com/watch?v=eu6STuj4njw

Ve své podstatě je příběh jednoduchý, ačkoliv jeho interpretace je už tvrdší oříšek. Ve stručnosti se odehrává v letech 1849-1850 a vypráví o chlapci, který se přidává do společnosti Glantonova gangu lovců lidí, jejichž zdrojem bohatství jsou zpeněžené skalpy Indiánů. V jejich společnosti se nachází i Soudce, ale raději než lidská bytost je všude-přítomnou silou zodpovědnou za orchestr událostí, jimiž si hrdlořezové projdou. Soudce tvrdí, že posláním/údělem člověka je válka: “It makes no difference what men think of war, said the judge. War endures. As well ask men what they think of stone. War was always here. Before man was, war waited for him. The ultimate trade awaiting its ultimate practitioner. That is the way it was and will be. That way and not some other way."

Když se chapec prvně setkává s postavou Soudce ve městě Nacodoches o několik měsíců dřívě než ho znovu spatří ve společnosti lovců lidí pod "vedením" Glantona. Soudce, popsán jako sedm stop vysoký, holý a albín, vkráčí do stanu, kde vystupujícího kněze obviní z negramotnosti, hochštaplerství, smilstva a pedofilie. Kněz se pod baráží těchto obvinění na nic nezmůže, jelikož soudce je přesvědčivý "and has his way with words." Vypukne vřava, kněz je zmasakrován městem, kterému hlásal slovo boží společně s mnoha dalšími obětmi. Po tom všem je Soudci v baru položeno množství otázek, aby objasnil, jak se to o knězi dozvěděl načež on odpoví, že toho chlapa nikdy nespatřil. Kolemsedící to pobaví a koupí mu panáka. Co z toho můžeme usoudit? Je možné, že kněze obvinil pro vlastní pobavení, ovšem faktem je, že Soudce sám je vyšinutý vrah a pedofil, neboť po zbytek příběhu se v každém městě, kde se Soudce vyskytne ztrácejí děti, jen aby později byly objeveny zubožené tak, jak by to pouze člověk s nevídanou silou dokázal.

Glantonův gang, nyní za přítomnosti chlapce, přichází na to, že mezi skalpem Indiána a Mexičana nelze usoudit rozdíl, a tak namísto vraždění domorodců začnou masakrovat Mexické usedlosti, a skalpovat jejich obyvatele jen aby je později proměnili ve zlato v Chihuahua City. Mezi obyvateli měst, a Glantonovým gangem často dochází ke konfliktům, neboť konvence a normy jsou členům společenství cizí. Mezi členy existuje pouze pokřivená morálka, loajalita vůči gangu, a jediné pravidlo je ho nikdy neopustit. Po opuštění města se Glanton rozhodne obsadit plavidlo, na kterém okrádá a vraždí, dny tráví v rauši a svým jednáním, alespoň dle mé interpretace, zradí to, co gang pro Soudce představoval - mechanismus, jenž uskutečňoval svým jednáním jeho filozofii - "This is the nature of war, whose stake is at once the game and the authority and the justification. Seen so, war is the truest form of divination. War is the ultimate game because war is at last a forcing of the unity of existence. War is god."

Jejich usedlost napadnou Indiáni, a jejich útok přežije pouze 5 členů gangu, mezi nimi i chlapec. Z chlapce se stává muž, získává různá zaměstnání a v přesto, že neumí číst, nosí u sebe malou Bibli. Po deseti letech se objeví v baru, bez hlubšího odůvodnění proč tam je (alespoň tak tvrdí), a Soudce, se kterým se zde setkává, ne od den starší než když na něm spočinul očima naposledy, mu promlouvá do duše. V tomto závěrečném monologu Soudce vyjádří své nespokojení z nenaplněného potenciálu chlapce. Dalo by se tvrdit, že jsou svými opaky, neboť soudce holduje vůli jejímu naplnění skrz násilí, zatímco chlapec je unášen větrem. Tanec má, tak jak mu rozumím, je teleologická aktivita jedince, jehož účelem je naplnit pouze svou roli v tom, čemu Holden holduje, neboli válce. Závěr se dá interpretoval mnoha způsoby, já upřednostňuji ten, kde chlapec je Soudcem znásilněn a zabit.

6 10.05.2024

Bylo mi řečeno, že Frege je génius, průkopník, a revolucionář v oboru logiky. Budiž, logika mě během mého studia filozofie bavila. Měl jsem možnost oddechnout si od náročného čtení, psaní esejů a poslouchání přednášek a odvázat se za poslouchání své oblíbené hudby ať už to byly soundtracky ze Zaklínače nebo Iron Maiden či Pink Floyd. Tento semestr jsem si tedy zvolil předmět zabývající se Gottlebovým "Begriffsschrift". Dobrá, nejsem ignorant a uznávám, že dáti stvořiti tomuto zvěrstvu musela být nervy drásající dřina, neboť taková byla má snaha se metodologii Fregeho logiky naučit, a současně jeho dílo ocenit. Jeho metodologii rozumím a jsem schopný jednotlivé příklady vypracovat díky snaze své lektorky a přítelkyně, nicméně tvrdím, že je to sraní, které jednou opustím a zapomenu. Nebyl jsem tím fascinován ani stimulován (možná příležitostně) a nikdy víc se k tomu nevrátím. Přirovnal bych to k šachu, nicméně přestože ty mě taky serou, vždy se k ním ať už rád či nerad vracím.

Děti Duny, třetí pokračování Herberova vesmíru, je ve všech směrech vyvinutějším a mnohovrstevnějším dílem než díl druhý, Spasitel Duny. Psychologický rozbor Paula, jenž byl náplní druhého dílu, měl za úkol v čtenáři vyvolat jistou úroveň antipatie k Muab'Dibovi, jakési odcizení, neboť co se týče lidství, v Paulovi jej zbylo jen ždibec, a z jeho vize, v níž se později ztrácí, se raději než spása planety Arrakis stává její záhuba. Děti Duny se vrací k základům, na kterých Herbert vybudoval svůj svět. Fremenské hodnoty i poušť se mění, a je úkolem dvojčat naplnit plnou vizi jejich otce.
Interakci, kterou já pokládám mezi nejzajímavější z celé knihy, je mezi Letem a jeho babičkou, Jessicou.

3 18.05.2023

Neměl jsem v úmyslu hodnotit jednotlivé díly předlohy, soudím, že vhodnější je zhodnotit sérii jako ucelený útvar, a to mám pochopitelně v úmyslu zde. Začnu názorem na autora.

Sapkowski je zapšklej pšouk, egocentrickej mrzout, jenž si myslí, že jeho prdy smrdí výrazně méně než ty moje, a to se mi pochopitelně příčí. Svojí averzí vůči autorově osobě však nejsem předpojatý a své hodnocení zakládám čistě na díle toho prašivého psa.

Zaklínač je dílem ovšem důstojným, leč potenciál díla, i mé očekávání zůstalo nenaplněné. Jakožto fanoušek herní série, jsem od díla očekával silnou autorskou vizi, která dodá příběhu šťávu a pohltí čtenáře po celou délku série. Zatímco hra je založena na průzkumu světa, autentickém životu zaklínače, jež se potuluje na Stezce smlouvajíc žold za zakázky, knižní série si zakládá na interakcích mezi Geraltovovo etickým kodexem a škaredým světem, ve kterém plní svůj účel. To je jeden z mnoha důvodů, proč jsem názoru, že povídková forma zde funguje lépe, neboť Sapkowski, narozdíl od G.R.R. Martina, utváří děj za pochodu. Co tento přístup ovšem způsobuje je značná vyumělkovanost příběhu i jeho neuvěřitelnost. Z mého pohledu, nedostatek autorova zaujetí příběhem je největší nedostatek díla, to ovšem neznamená, že je jediný. Než se přesunu k následujícím nedostatkům, toužím zdůraznit, že závěr díla je urážka čtenáře. Dobrá, přijmu fakt, ze Sapkowski si nevěděl rady, a tak nechal závěr do velké míry otevřený interpretacím. Co mu ale neprominu je závěrečná bitva, ke kterému dílo svým sekajícím se tempem spělo. Neuspokojivý závěr to vskutku byl, co jsem si během této finální scény taktéž uvědomil je, jak slabý citový vztah jsem si k jednotlivým postavám vybudoval. V jednu doby totiž začali padat hlavy a se mnou to ani nehnulo, a to nejsem žádnej necita. Sapkowki měl sedm knih na to ve mně probudit kapku sympatie, to, že v tom neuspěl považuji za druhý velký přešlap série. Nyní pominu několik dalších nedostatků a přesunu se k bodu poslednímu. Je jasné, že všechny tyto nedostatky na sebe nějakým způsobem navazují, nakonec jeden nedostatek probouzí nedostatek druhý. Zde je to do očí bijící, jelikož jestliže autor neuspěl v probuzení emocionálního zaujetí u čtenáře, každá scéna, kde těmto postavám jde o holý život, okamžitě ztrácí na důležitosti.
Abych to zjednodušil do pár vět, příčinami mizerného příběhu je jednak neucelená autorská vize, a druhak psychologie postav. Nechápejte mě špatně, v mnoha případech se Sapkowski trefí, a oduševnělost postavám nechybí, jindy nicméně, udělá z hlavních protagonistů příběhu absolutní tupce. Dodatečně, ze samotného Geralta má Sapkowski v oblibě dělat buď simpa, či ženu, se kterou cloumají hormony a sama si není vědoma svých činů a rozhodnutí. Rozumím tomu, že osobnost postavy je mnohovrstvá, z mého pohledu však dochází k vážnému dizekvilibraci, kdy harmonie Zaklínačovi postavy je narušena těmito malichernými vlastnostmi. Následkem je čtenářovo, tudíž moje, odtažitost a nezaujatost k postavám, se kterými je pochopitelně třeba sympatizovat.

Věnovat sáze pozornost nebude pro čtenáře ztrátou času, pobaven však bude jen zřídkakdy a intelektuálně stimulován jakbysmet. Tleskám CD Projektu, vyprodukovali po všech stránkách velkolepé dílo, knižní předlohu využili jako stavební kámen, zanalyzovali ho do nejmenšího detailu a tak čtenáři hrát hru udělá vetší radost než laikovi, jelikož pokud je pozorný, všimne si všelijakých odkazů na knižní sérii.

V poslední řadě zdůrazňuji, že má kritika se vznáší k celé knižní sérii, nicméně hvězdička, kterou jsem jako třešní toto dílo obdařil je cílena pouze na tento díl jako na závěr románové série. Sérii jsem odposlouchal jako audioknihu, věřím, že kdybych ji četl, byl bych rozmrzelý ještě více. Nicméně vzhledem k tomu, že dílo si pozornosti příliš nevyprošuje, mi Zaklínač v pozadí všelijakých činností dělal docela radost.

4 27.10.2022

Jako každou knihu, i tuto lze hodnotit na vícero rovinách. Já zde pochopitelně upřednostním rovinu pocitovou. Po Hlavě 22 jsem musel sáhnout po dalším díle tohoto mistrovského autora, autora, jenž svou absurdní satiru nechává pokojně klíčit mezi řádky. "Jak se u toho člověk může nebavit?" Ptám se sám sebe během čtení. Vždyť je to důmyslné, jeho hra se slovy přináší humoru myšlenkový rozměr - to je přece znamenité sakra...

Následně jsem spáchal experiment se svou přítelkyní. Odstavce, ze kterých mi ustrnul úsměv na tváři či jsem se hlasitě řechtal, mé přítelkyni přelítly přes hlavu. Porušujíc základní pravidlo humoru jsem se pokusil slovní hříčky verbálně vysvětlit načež, leč s pochopením na tváři, mi přítelkyně odpověděla: "A co je na tom jako vtipný?"

Tímto jsem došel k závěru, že Hellerovo umění není pro všechny. Já osobně nejsem člověk, který se často hystericky směje u takzvaných komedií, nicméně u ''Golda za všechny peníze," stejně jako u "Hlavy 22" jsem vyloženě chcípal.

17.08.2022

Existenciální psychoterapii lze pojmout jako jakousi pitvu čtyř "givens" - Smrti, Svobody, Osamělosti, a Ztráty smyslu. Yalom rozumí těmto stěžejním elementům knihy jako samozřejmostem, s nimiž se každý jedinec střetne během vlastního života. Konfrontace se smrtí je pochopitelně anxiety-provoking, nicméně, tato konfrontace má často empiricky ověřitelný terapeutický účinek, kdy jedinec konfrontován vlastní konečností využije zbytek svého života naplno a autenticky. Tímto způsobem analyzuje i zbylé části knihy. Osobně cením implikaci myslitelů jak z odvětví filozofie, tak psychoterapie. Bohužel však po přečtení knihy přehnaným entuziasmem neoplývám. Dílo je čtivé, nicméně jaksi kašovité, často plytké a povrchní či zbytečně jednoduché. Nelze mu však upřít řadu kvalit. V knize jsem nalezl řadu literální inspirace tedy děl a esejí, ke kterým se rád později vrátím. Taktéž si vážím autorovo sdílení své terapeutické praxe. V tomto případě mu praxe sloužila jako plátno, na kterém barevně vykresloval jednotlivé koncepty z knihy. Pacienti byli tímto vskutku užitečným nástrojem pro potvrzování autorových domněnek.

24.07.2022

Nietzsche je v jistém smyslu produkt Osvícenství. Klíčové prvky, na které toto hnutí kriticky reagovalo bylo kupříkladu křesťanství, morálka, tradice a politické systémy převládající v Evropě (monarchie a aristokracie). Mezi myslitele, kteří o křesťanské dogmatické morálce kriticky smýšleli se řadí v první řadě Goethe a Voltaire neboť věřili, že jedinec nepotřebuje autoritu kněze k vedení svého života. Každý z nás již je obdařen rozumem, tudíž schopností, jenž nám slouží k zlepšení našich životů. Za nejpodstatnější pozitivum osvícenského hnutí lze pokládat široké uznání vědy jako disciplíny vedoucí k pochopení přírodních jevů. Následek kritického smýšlení o křesťanství vedlo k ztrátě významu či telos v duších věřících. Osvícenští myslitelé si plně uvědomovali následky svého smýšlení, tudíž navrhli analogii, kde boha přirovnali k hodináři, který svět stvořil, nicméně dále s ním nechce mít co dočinění. (Enlightenment Deism - Bůh nás obdařil rozumem, racionálním smýšlením a řádem. Za další tuhé sousto představitelů osvícenství lze pokládat morální zákony). Důvod, proč jimi jedinec řídí ke Bůh, proto se myslitelé snažili nahradit křesťanskou dogmatickou morálku racionální filozofií (Utilitarianism). Nahradili víru v Boha vírou v člověka. Dodatečně, humanisté cítili jakousi pýchu a pokládali své ideály přirovnávali k ideálům antického Řecka.

Zrození Tragédie z Ducha Hudby je reakce a pokus o podkopání osobní víry humanistů. Přesněji, snaha o podkopání jejich pocitu nadřazenosti. Jeden z ideálů, na které se po celý svůj život Nietzsche soustředil je krása. Jak název napovídá, hlavním tématem díla je řecká tragédie. Nietzsche se zde prezentuje myšlenku, že něco krásného jako tragédie má kořeny v něčem temném. Zásadním elementem díla je předpoklad, že tragédie je produkt dvou sil. Tyto dvě energie mají své respektované bohy - Apollo a Dionysus. Apollo lze popsat jako ideál harmonie, symetrie, řád. Apollonská krása také úzce koreluje s individualizací, každá socha je unikátní jedinec. Na druhém konci spektra nalézáme Dionýsův chaos, lásku k hudbě, vínu a festivalům a kolektivnosti. Nietzsche se touto myšlenkou snaží dokázat, že řecká kultura/tragédie není období mírumilovné, klidné, či vše akceptující nádhery. Z toho plyne, že Nietzsche je proti představě Řecka a řecké kultury (surreální svět). Apollo je představou sebeovládání a rozumu, Dionysus je vtělením neovladatelnosti, animalistických tendencí, instinktů a záblesků nevědomí. Tímto způsobem kritizoval filozofy, kteří se snažili zachovat pouze Apolla, a odstranit Dionýsa, tím pádem byli zodpovědní za pád řecké tragédie (Socrates a Euripides). Jeho konečná kritika humanistů je závěr, že zdroj něčeho krásného můžeme nalézt v něčem temném, ošklivém a instinktivním - pod rouškou tmy.
Sekundární téma díla je myšlenka, že život je utrpení. Bez ohledu na to, jak tragický osud hrdiny je, ve svém utrpení jedná vznešeně (Oidipus).

Spis je to skutečně barevný a hravý, čpí z něj romantismus, krásně v něm vyniknou záblesky ještě nepřijaté vášně, kterou se autor v pozdějších pracích identifikuje. Mně osobně, mimo téma knihy uchvátilo psychoanalytické smýšlení. Jestliže S. Freud je otec psychoanalýzy, Friedrich Nietzsche je děděm. Schopenhauer tím pádem musí být pradědečkem.

Jízda. Ze všeho nejdříve, nejedná se o jakousi naučnou literaturu psychologie sexuality. S tímto očekáváním jsem do toho šel, nicméně jedná se o výpověď deviantních a duševně nemocných jedinců, kteří jak obálka napovídá, jsou otroky své chlípnosti. Zde jsem pochopil, jak prakticky naučné dílo to vlastně je. Příběhy těchto kreatur jsou stručné, nikoliv osekané, čtenář má příležitost se seznámit s počátečním impulsem jejich deviace. Pro některé to byla výchova a nefunkční domácnost, pro jiné to bylo opakované a gradující zneužívání, a některé čistě vrozená záležitost. Já osobně, kromě šťávy tohodle pokladu, ocenil především snahu o pochopení, které se hrdinové snažili získat (například poživatel dámské moči, když ji přirovnával ke Coca-Cole, a s nepochopením vyzýval čtenáře k zamyšlením nad sebou samými před tím, než začne křivit tvář nad nápojem, kterým se osvěžuje on).
Cením fakt, že na konci jednotlivých kapitol máme pohled sexuologa a jiných akademických znalců.
V každém případě je to veřejně nepřitažlivá literatura. V průměrném čtenáři vyvolá opovržení, znechucení, šok, či konečnou nechuť pokračovat. Já stejně jako mnoho čtenářů přede mnou, shledávám dílo krajně fascinující, naučné, zábavné, přitažlivě znepokojující, ale i čtivé a skvěle odvyprávěné (posloucháno jako audiokniha).
Tak na co čekáš? S chutí do toho! :)

1 29.05.2022

Hlavu XXII bych označil za jedno z těch nesmrtelných děl, které v sobě chovají něco, co lze u jiných kousků z této kategorie často snadno popsat či vylíčit, nicméně v tomto případě to jde jen ztěžka. Snad je to ta precizní, promyšlená a hluboká absurdita, která nejen, že dodává celkovému produktu šťávu, ale dodává tak úplně novou rovinu, podle které se čtenář musí zařídit. Humor i satira trefily tu správnou notu, člověk se u toho sakra baví, nebyl moment, kdy by má pozornost polevovala. Tomu napomáhá fakt, že celý román je náramně čtivý a každý charakter něčím specifický. Děj je odlehčený, příjemně plynoucí a konečně, nepříliš esenciální pro konečný zážitek. Ke knize se v každém případě do budoucna vrátím, to avšak teprve, až mě přestane bolet hlava.

6 24.05.2022

First things first, doporučuju číst v angličtině. Afroamerický slangy a všeobecně celý sloh postrádají svoji přirozenost po překladu. O život legendy boxu jsem se zajímal ze dvou důvodů. První je jeho zkušenost s trenérem, který byl ve světě boxu za šaška, přestože jeho styl (peek - a - boo) a válečná filozofie bylo něco absolutně jedinečného. Z mladého Mikea, který k němu přišel jako tabula rasa, měl možnost tvarovat svého šampióna. Druhý důvod ke čtení byl jeho život. Věřil jsem, že v něm najdu množství humorných příběhů, o kterých jsem slyšel pouze z podcastů JRE etc...

Kniha byla příjemná interpretace jeho života. Autor si vybral témata, na které se chtěl soustředit a jiným nevěnovat tolik pozornosti. Doporučuju stejnojmenný záznam živého vystoupení namísto pětisetstránkové knihy.

29.01.2022

Jedinečná výprava do hlubin trpící duše. Tak jako umělci často obětují život svému dílu, Viktor Emil Frank vytěžil ze své traumatizující zkušenosti zcela nový přístup k psychoterapii. Zkušenost v koncentračním táboře je realisticky vykreslená. Přes zcela pochopitelnou výzvu se autor snaží zůstat objektivní. Dílo ve mně probudilo množství emocí, ale především mi věnovala dlouhé chvíle uvažování nad jednotlivými koncepty prolínající se s moudrostí vyjímečného muže.

5 25.01.2022

Stručně sepsaný návod k disciplíně. Autor skrz experimenty z mnoha vědeckých disciplín tvrdí, že to, oč bychom se měli jako kompetentní a cílevědomé bytosti snažit, je ne držet v hlavě "sen", neboť to naši budoucnost tvaruje příliš lineárně, nýbrž systém, který skrz rutinu a zvyky otevírá dveře, o kterých v současnosti nemáme tušení. Budoucnost jedince je často tvarována a zcela závislá na jednotlivých událostech (výhra v loterii, přijmutí do nové práce po několika pokusech u jiných šéfů, seznámení se s dívkou v baru která se později stane vaší ženou atd...)
Autor také zdůrazňuje roli konzistence a vytrvalosti (argumentuje způsobem - "každý den o procento lepší než den předešlý).
Faktem zůstává, že osobně jsem si z této knihy nic převratného neodnesl. Cílová skupina této knihy je skupina nekompetentních, nedisciplinovaných, prokrastinujících jedinců, kterým chybí kapka sebekontroly.

4 14.11.2021

Yalom opět zkonstruoval záživný a poklidně plynoucí příběh, který svou fiktivní historií servíruje epochu, která mohla i nemusela být. Opakuje se zde autorův známý způsob užití vedlejších postav jako bran do duší a uvažování Rosenberga a Spinozy. Osobně si myslím, že autor svou fikci prodává důvěryhodně, třebaže sloh postrádá svůj dobový jazyk. Důvod, proč hodnotím toto dílo nejslaběji avšak není sloh, ale jednotvárnost a suchost děje, které sice plynuje ubíhá, ale čtenář ví, že zde chybí jakási šťáva. Tentokrát se jedná spíše o filozofický než psychologický román, jestli byly myšlenky Spinozy autentické, to bohužel jako laik netuším.
6,5/10

25.05.2021

Osobně tuto antiutopickou vizi vnímám jako silnější a pravděpodobnější odvar toho, co může jednou nastat. Huxley zde vyřešil jednu z nejstarších diskuzí psychologie lusknutím prstu → nativismus X empirismus (dědičnost/vrozenost X výchova). Lidé se rodí v danými genetickými predispozicemi a skrz výchovné kódy, hudbu, jednoduchou zábavu a konečně tlumící drogy naplňují prázdné nádoby těchto predispozic. Celá společnost je hierarchicky rozvrstvena a funguje na principu štěstí a slasti (stejně jako v Bradburryho románu 421 stupňů Fahrenheita). Nicméně kde Orwell boduje, Huxley tápe. V první polovině si Huxley vybral jednotlivé odstavce na sebe nenapojovat, což mě uvedlo trochu do rozpaků. Jeho věty za sebou tak trochu dřou a postrádají šťávu. To samé jsem pociťoval při čtení Brány vnímání.
6,5/10

10 13.05.2021

K Danteho krutému a tyranizujícímu Infernu to má samozřejmě daleko jak obsahem, tak velkolepostí. Přesto myšlenka prolévaní snů, naší reality a pekla je za mě originální a atraktivní. Párkrát jsem se pousmál nad autorovo černým humorem, škoda že ho tam nebylo více.

10.04.2021

Fahrenheit je další originální dystopické dílo s působivou myšlenkou a poutavým dějem srovnatelným s Orwellovým 1984. Nicméně na rozdíl od 1984 zde autor nekritizuje manipulativní, trestající a všemocnou vládu, nýbrž samotnou společnost, která skrz svou lenost, ublíženost a všeobecnou slabost sama způsobila masivní úpadek vzdělanosti, charakteru a kultury. Dnešní často laciná a konzumní zábava se příliš neliší od té v této knížce. Během čtení mi v paměti nostalgicky běžel film Equilibrium, který se Bradburym jistě inspiroval. Odpočinková četba...

9 04.04.2021

Spíše než tuto knížku doporučuji psychologii osobnosti Vladimíra Smékala. Osobně se mi tato publikace nesedla a četla se těžko. Mám z ní pocit, jako by ji autorka psala spíše pro sebe než pro čtenáře. Sloh je přehnaně odborný a kapitoly zvláštně neuspořádané. Dočetl jsem tisícistránkové publikace od Kassina i Atkinsonové ale tohle, TOHLE, byla zdaleka největší dřina! Položit znalosti na papír chce talent a v tomto případě mám pocit, že autorka tento talent postrádá... Třeba příště.

25.02.2021

Po knížce jsem nesáhl náhodou. S autorem jsem již měl tu čest se spřátelit během čtení jeho vynikajícího díla - "Když Nietzsche plakal". Během čtení tohoto románu mnou procházely smíšené pocity a hned Vám povím proč. Autor složil spletitou síť mezilidských vztahů a nechal čtenáře se jimi bavit. Život jedné postavy ovlivnil život druhé a tak to šlo až do naprostého konce. Jako čtenář jsem se neztratil, ovšem má skromná pozornost pokulhávala dobrou polovinu knížky. Spousta postav nereálně iracionálně uvažuje a převést jejich smýšlení do naší skutečnosti se zdá být až nemožné. Toto považuji za velký nedostatek vzhledem k tomu, že na životech postav děj knihy stojí. Co mě naopak naplnilo slastí byly interpersonální rozhovory osob se sebou samými. Zde jsem měl největší možnost do jejich duší nahlédnout. Závěr knihy mě také dostal a posledních 100 stránek jsem sjel jak čáru koksu, tím si pro mě vybojovala o jednu hvězdu více než jsem po celou dobu čtení měl v mysli.

1 05.02.2021

Z mého pohledu je to příjemné zasvěcení do tak objemného oboru jako je psychologie. Čtenář dostane základní a hrubý nákres základních psychologických témat a osobností v průběhu historie této mladičké vědy. Na shrnutí je to samozřejmě málo, ale věřím, že vztáhnout ruku na Atkinsonovou či Kassina bude mnohem příjemnější.