ZiPur komentáře u knih
První dvě části mne příliš neoslovily, poslední část (Znamení moci) to zcela nahradila, bravurní báseň, která zachycuje dobu padesátých let zcela neuvěřitelně.
Velmi silná báseň. Až po jejím přečtení souhlasím s tím, že Zahradníček byl velký básník, ostatní jeho díla mne o tom tak nepřesvědčila.
Dobré, lehké oddechové čtení. Nejsem do jaké míry je moje hodnocení dáno tím, že nemám fantasy příliš načtenou. Kamarád knihu ani nedočetl, protože mu přišlo, že se jedná jen o spojení nápadů vykradených v jiných fantasy knihách/ságách.
Knihu jsem poprvé četla hned po vydání a to mne neoslovila. Vzala jsem ji do ruky nyní podruhé - v podstatě náhodou - a přečetla ji jedním dechem. Podnětné. Zajímavé je, že v ní je vysloveno (a ne Váchou, ale Satoriou) řada námětů a myšlenek, které Vácha používá, rozvíjí ve své poslední knize "Nevyžádané rady mládeži".
Beleteristicky převyprávěné dětství Terezie z Lisieux, které je ale histograficky nepřesné a vynechává některé podstatné věci ze života Terezie (např. obrácení během Vánoc). Osobně pro mne bylo až příliš růžově laděné (viz předchozí vynechání obrácení na Vánoce, smrti matky jen letmo dotknuté).
Zajímavá kniha, která kromě her (číselné hlavolamy, spojování podobností atd.) obsahuje i řadu zajímavých informací o fungování mozku.
Pro mne osobně bylo zajímavé sledovat přídavná jména a jiná slova, která se dnes již nepoužívají.
Každá povídka psaná jiným jazykem, každá povídka má jiný příběh, jiný náboj, přesto mluví o tom samém. Silné, krásné a zvoucí k opakovanému čtení a meditaci nad nadznačeným.
Další výborná satira našeho světa přenesená do světa Zeměplochy.
Rozporuplná kniha, silná, zneužívající, ve vypjatých chvílích prázdná a používající klišé,vedoucí k zamyšlení,hrající na city,vyvolávající silné city,extrémní a v těch a díky těm extrémům nesoucí nereálný příběh, který může sloužit jako zrcadlo k vyjádření řady věcí, ale zůstává osten bezcitnosti k lidem, co některé aspekty příběhu žijí reálně a nemohou z nich utéci zavřením knihy. Rozhodně stojí za přečtení, pomáhá k tříbení názorů a jako zrcadlo.
Podnětná kniha, nejen o vyrovnávání se se smrtí a ztrátou obecně. Druhá část - otázky smrti v širším smyslu opouštění mrtvého/neživého, aby člověk mohl jít dále - je určena i pro běžný život a není zaměřena jen na vyrovnávání se se smrtí ve fyzickém slova smyslu.
V dospívání mne kniha nadchla. Po dvaceti letech jsem ji nedočetla. Příběh pro mne byl až příliš strojeně vystavěný a jaksi šroubovaný, ale stále je plný nápadů a poetiky.
Z řady popularizačních knih o psychologii a psychoterapii tato kniha vybočuje především tím, že mezi řádky jasně vyplyne, že i terapeut je jen člověk a že psychoterapeutická práce je hledání cesty pomoci pro každý konkrétní lidský příběh a ne kopírování postupů, otázek a návodů jak se chovat a co říkat. Terapeutický proces jako setkání dvou lidských bytostí, které buď k sobě padnou jako zámek a klíč nebo se setkají na jiné rovině nebo se nesetkají vůbec nebo dokonce do sebe s třeskotem narazí, a přesto si něco odnesou.
Svět, který je popsaný v knize, se ze začátku zdá velmi vzdálený a nereálný, ale jak příběh pokračuje, je to svět velmi reálný a od našeho jen krůček. Kniha nadhazuje řadu otázek (politických, filosofických, náboženských, psychologických), na které neodpovídá. Paradoxní svět, který vlastně není paradoxní. A jak jsem postupovala příběhem, začínala jsem mít husí kůži z těch všech paralel s dnešním světem. I příběh toho, jak se svět od našeho dostal ke světu, kde jsou děti rozpojovány, je až příliš uvěřitelný. Nadchla mne práce s městskou legendou. Styl chvílemi vázne, mohl by být více rozpracovaný, ale spádu a autentičnosti hodně dodává systém "jedna scéna postupně popsána pohledem několika jejich aktérů". I psychologický portrét jednotlivých postav by mohl jít hlouběji, nezůstat jen náčrtem. Ale kniha mne jednoduše strhla, takže pět hvězdiček za všechny podněty a otázka k přemýšlení, které mi přinesla.
Nejsem příznivec fotbalu ani roadmovie, ale Hájíček oboje spojil a navíc znovu přesvědčil, že má výborný pozorovací talent, takže jsem přečetla jedním zátahem. Hájičkově stylu, kdy většina věcí je naznačena a nedořčena, prostě sedí velmi dobře kratší literární útvary.
Z mého pohledu příliš zjednodušené na úkor historické přesnosti. Ale jako úvod do dané problematiky slušné.
Stručné, přehledné, doplněno několika vysvětlujícími tabulkami a schématy.
Velmi dobrá učebnice. Psáno svižně a srozumitelně, zaměřeno na praxi, řada kazuistik a příkladů z praxe. Za vydatnou pomoc považuji i otázky na konci každé kapitoly.
Osobně v knize vidím především vynikající satiru na akademický svět, jeho zahleděnost do sebe a odtrženost od "běžného světa", stejně tak jako na francouzský systém definitiv.